POD čAROU • Souvislosti 3/2013


Martin Nodl / Glosy historické XLIX (Jacquese Le Goffa Muži a ženy ve středověku, Timothyho Snydera Krvavé země)


Martin Nodl

Glosy historické XLIX

Muži a ženy ve středověku

Můžeme to Le Goffovi vyčítat? Nevím. Nemáme to spíše mít za zlé jeho okolí, že se mu bojí dát korektiv, že prostě propadlo jeho hvězdě, a tím ztratilo soudnost. Kniha, či spíše encyklopedie bez klíče, ztratila soudnost totálně. Název Muži a ženy ve středověku nabízí mnohé. Konečně velkou a kritickou medievistickou reflexi genderu, jenž se v dobrém myšlenkovém konceptu devadesátých let rozplynul v bohapustý diskurz diskurzu o ničem? Nebo příspěvek k onomu nikdy neukončenému přemítání o roli žen ve středověké společnosti mužů? Nabízí mnohé, ale nedává nic. Le Goff v květnatém úvodu, v němž nastiňuje, poněkolikáté již, své pojetí dlouhého středověku, ve zkratce, v níž dominuje vnímání středověku jako opakující se renesance, pléduje pro návrat ke koncepci dějin, jež se opírá o velké osobnosti. Nic proti tomu. Avšak encyklopedie minibiogramů, jež povětšinou zahrnují jen dvě až tři strany tištěného textu, rozhodně není konceptem a rozhodně není návratem k dějinám velkých osobností. Je to pouhá snůška osob mužského a ženského světa počínaje svatým Martinem z Tours a konče Kryštofem Kolumbem jako mužem, jenž stojí na prahu doby moderní. Vedle panovníků a panovnic se ve zkratce mihnou teologové, filozofové, literáti, heretici, světci, mystici, inkvizitoři a dokonce i obchodníci. Povětšinou osoby známé, osoby s velkými historickými biografiemi, osoby, k nimž je možné vyhledat - byť někdy zcela nereálná - vyobrazení. Budiž Le Goffovi ke cti, že mezi muži a ženami Západu se mihnou i muži a ženy Východu, i když velmi výběrově: Alžběta Uherská, Hedvika Slezská Jagiełło či Jan Hus. V mase osob jsou to sice jen střípečky, ale aspoň že existují. Karel IV. se tomuto pojetí vymyká, neboť je traktován jako světoobčan. Z jeho životopísku se však nic nedozvíme, neboť i Wikipedie je hovornější. To samé platí i pro Jagiełła, jenž chudák nedostal ani obrázek. Hus, charakterizovaný jako kazatel, spisovatel a rektor univerzity, má obrázky dva. Že by se ale pokusil reformovat univerzitu, mi opravdu není známo, naopak, za svého rektorátu chtěl ukázat, že univerzita po kutnohorském dekretu je stejná jako před ním. Na druhou stranu větička, že Husa je třeba pokládat za jednoho z předchůdců protestantské reformace, potěší, třebaže v této knize na hraně zbytečnosti rozhodně neprolomí ledy. Jediným pokusem, jak knihu starého střihu oživit, měla být poslední kapitola věnovaná imaginárním postavám středověku. I v tomto případě se ale jedná o pouhou nahodilou snůšku postav, v níž se mezi sebou perou Artuš, kněz Jan, Meluzína, Renard, Robin Hood, Panna Maria či Satan. Nápad dobrý, avšak opět nepodařený. A pokud na knihu pohlédneme jako na celek, podařený ani být nemohl. Knihu je tak nejlépe zavřít a rychle na ni zapomenout. Kdysi promyšlený, po pojmech jdoucí Le Goffův nápad sepsat Encyklopedii středověku našel své "naplnění" v tristní snůšce biografických heslíček, jež o mužích a ženách ve středověku neříkají vůbec nic. Ale možná leží hlavní vina na nakladatelství Flammarion, jež prostě využilo Le Goffovo jméno a vydalo knihu, v níž se kdysi tak inspirativní duch Annales vytratil víc než fiktivní Meluzína z ko...mína.

Jacques Le Goff, Muži a ženy ve středověku. Praha, Vyšehrad 2013. Přeložily Lada Bosáková a Věra Dvořáková.

Krvavé země

Kniha Timothyho Snydera vstoupila do českého prostoru dříve, než byla vůbec dopsána. Z rukopisu mnohokrát citoval Pavel Barša ve své studii o paměti holocaustu. Nepoužíval ji však pro její obsah, pro Snyderovu analýzu podob masového vraždění v Rusku a v Německu v období od dvacátých let minulého století do konce druhé světové války, respektive po poslední léta Stalinova života, v němž v té nejzrůdnější podobě došel svého naplnění antisemitismus, jenž mínil likvidovat ruské a východoevropské Židy bez ohledu na hrůznost holocaustu. Barša totiž primárně vyšel ze Snyderova konceptu paměti, jež podle jeho soudu zcela zásadně ovlivnila odlišné nazírání Západu na masové vraždění v leninském a stalinském Rusku a v nacistickém Německu. Ačkoli právě ona odlišná paměť, způsobená tím, že američtí a britští vojáci nikdy nepřišli do styku s masovým vražděním v Rusku, popřípadě v místech, kde nacisté zřídili vyhlazování tábory, a že tudíž postrádali bezprostřední zkušenost, kterou filmové a fotografické dokumenty, včetně vzpomínek přeživších, nemohou nahradit, měla mít podle Snydera rozhodující vliv na ono dvojí západní nazírání na masové vraždění. Ono dvojí nazírání mělo způsobit, že se ve vztahu k německému masovému vraždění zformoval pojem výlučnosti holocaustu, který vytkl před závorku nacismus jako takový, s důrazem na technicistní, "modernistické" provedení "konečného řešení židovské otázky".

Snyder samozřejmě nijak nezpochybňuje hrůznost holocaustu, stejně jako nerelativizuje, že ono konečné řešení židovské otázky bylo nacisty dovedeno k "dokonalosti" a že ve svých důsledcích vedlo k fyzické likvidaci absolutní většiny židovské populace v oblastech, které Němci okupovali či mocensky ovládali. Zcela zásadně se však vyhraňuje proti výlučnosti nacistického masového vraždění. Na rozdíl od odpůrců konceptu totalitarismu se vrací k paralelním dějinám stalinského Ruska a hitlerovského Německa. Prostřednictvím kvantitativní a kvalitativní analýzy cílených hladomorů, likvidace etnických menšin, sociálních skupin a náboženských pospolitostí v Rusku záhy po bolševické revoluci a v Německu bezprostředně po uchopení moci v roce 1933 předkládá koncept, jehož podstatou je začlenění holocaustu do souboru stejně promyšlených a stejně uskutečňovaných principů masové likvidace, byť s uvědomováním si "technické dokonalosti" nacistického vraždění. Snyder přitom víceméně nechává stranou opakovaně pokládanou otázku, zda stalinský režim a Stalinovo cílené vraždění, fyzická likvidace či pomalá smrt hladem byly inspirací pro nacistické "konečné řešení židovské otázky", resp. zda gulag předcházel vyhlazovacím táborům, či zda byl gulag přímým otcem vyhlazovacích táborů. Namísto tázání se po "otcovství" se snaží prostřednictvím popisu, kvantitativních dat i kvalitativně hodnocených výpovědí přeživších, a to jak obětí, tak i pachatelů, ukázat, cihlu po cihle, že obě stavby, stalinská i hitlerovská, mají nejenže stejné základy, ale že v praxi i v idejích směřovaly od prvopočátku ke stejnému mocenskopolitickému cíli. Obě země však podle jeho soudu primárně nespojují praktiky masového vraždění, nýbrž důsledek těchto praktik, tedy existence krvavé země, v níž většina mrtvých nenalezla smrt v plynových komorách vyhlazovacích táborů či v gulazích. Mimo to Snyder zpochybňuje onen častý důraz na "modernizační" techniky vraždění. Ty podle jeho soudu byly staré a dávno známé a v krvavých zemích byly pouze dovedeny k dokonalosti, i když ve skutečnosti ani v gulagu, ani ve vyhlazovacích táborech nemůžeme mluvit o ryze odosobněné smrti, o smrti, na níž by pachatelé neměli bezprostřední podíl, o smrti, jíž by si nemuseli dívat do očí.

V analytické rovině Snyder čerpá z dnes již nepřeberné odborné literatury a ve fakticistní rovině nepřináší nic nového. Ostatně sám si toho je vědom, a ani to nijak nezastírá. Originální se mi v tomto ohledu jeví pouze kapitola věnovaná poválečnému stalinskému antisemitismu, jenž v podobě politických procesů, uskutečněných i plánovaných, nezasáhl pouze Rusko, ale i další sovětské satelity. Podle Snydera se ale právě na této podobě antisemitismu projevilo, že Stalin již plně nevládl své zemi, že byl limitován svými spolupachateli, kteří sice žili v permanentním strachu o svůj život, ale zároveň představovali mantinely Stalinova jednání, charakterizovaného po roce 1945 nerozhodností a těkavostí a podmíněného jak jeho nemocí, tak stále silnější vnitřní slabostí Stalina samého i celého stalinského režimu, zdecimovaného válkou a permanentními čistkami, v nichž mohl ze dne na den bojovat každý proti každému, bez ohledu na to, že ještě včera byli nejbližšími spojenci. Jedině a pouze to podle Snydera zachránilo přeživší Židy před likvidací, jež mohla ve svém důsledku přerůst do stejné "dokonalosti" jako v případě likvidace Židů nacisty.

V rovině návratu k paralelnímu vnímání stalinského i nacistického masového vraždění, jež se vymezuje jak vůči konceptu totalitarismu, tak vůči vytýkání národního socialismu před závorku, je Snyderův přístup podnětný. Ačkoli vychází z premis paměti a ačkoli může být vnímán jako primárně ryze ideologický, přesto má v sobě potenciál sehrát významnou roli v pohledech na krvavé země očima Východu, kde po pádu komunistických režimů nadále přežívá iluze o sociálně spravedlivé společnosti, kterou se kvůli historickým okolnostem a kvůli zrůdnosti Stalinovy osoby nepodařilo naplnit, aniž by byla popřena sama myšlenka. Snyder zkrátka nechce říct nic jiného než že stalinský a potažmo i jakýkoli komunistický režim ve snaze uchopit moc a třímat ji v rukou zcela vědomě směřoval k likvidaci všech potenciálních nepřátel, že byl založen na neúctě k lidskému životu a že v duchu rádoby rovnostářské ideologie likvidačním způsobem modeloval společnost bez ohledu na jedince a jeho svébytnou existenci. Nacismus je pak ve Snyderově vidění jakýmsi kontrapunktem vůči stalinskému masovému vraždění, s vědomím si odlišností, avšak ve svém důsledku zanechávajícím za sebou stejně krvavou zemi jako pachatelé konající pod ochranou "velkého hospodáře".

Timothy Snyder, Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Praha, Paseka a Prostor 2013. Přeložila Petruška Šustrová.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=1551