Marta Ljubková

Kde žijí citliví lidé?

Nový román Jáchyma Topola Citlivý člověk skrývá jistou ironii hned v názvu. Trvá to hodně dlouho, než se k tomuto slovnímu spojení autor propracuje, a většina jeho hrdinů působí spíš dost necitlivě. Anebo to je jen zdání? Takových rozporů najdeme v jeho posledním díle víc.

Román Citlivý člověk lze rozdělit do tří částí. První se odehrává na cestě Evropou, druhá zavádí ústřední čtveřici do Ruska, poslední pak do středních Čech na Benešovsko. Hned od první stránky je zřetelné, že nepůjde o žádné čtení pro chvíle pohody: setkáváme se se čtyřčlennou rodinou putující za prapodivným (divadelním) výdělkem po Evropě. Otec alkoholik, matka alkoholička a narkomanka, starší synek nemluví, mladší bůhvíco.

Jenže v Topolově světě není nic tak přehledné, vždyť o vzájemné lásce rodiče Mour a Soňa nepochybují a svým dětem dávají tolik lásky, kolik zvládnou. Tedy mezi loky alkoholu. Radost z cesty je v přímém kontrastu s cizinou k nomádům stále ostražitější, v této části autor nejsilněji (či spíš nejexplicitněji) reflektuje současnou přistěhovaleckou krizi. Zároveň do ní ovšem vkládá až archetypální pocity kočujících umělců (nebo komediantů, jak chcete), jejichž svět prochází zásadní proměnou.

Figury obou nezodpovědných rodičů jako by emocionálně vyrovnávaly právě děti. Motiv dvou bratrů zpracoval Topol bezkonkurenčně v románu Noční práce (2001), i tady se starší stará o mladšího, a téma milosrdenství, jež je v Citlivém člověku silně akcentováno ve všech částech, tu začíná hned v rodině. Ostatně pokrevní a manželské svazky jsou v Citlivém člověku také zcela zásadní - rodina (či její absence) zcela klíčově ovlivňuje děj celého románu, nakonec se z celých středních Čech stává jakási prazvláštní rodina a veškeré siločáry ovlivňuje příbuzenství. A pokud člověk příbuzné nemá, musí si je najít.

S figurou dítěte nakládá Topol způsobem pro něj charakteristickým (vzpomeňme oba předchozí opusy, Kloktat dehet, 2005, i Chladnou zemí, 2009): dítě nabízí jedinečnou optiku, která nehledá a nevyžaduje základní - dospělou - logiku. Ve světe dítěte je možné vše, dítě se neptá, pouze pozoruje, a v tomto případě ani nekomentuje (starší dítě, zde bezejmenný "kluk" odmítá mluvit, mladší ještě mluvit nemůže). Dítě je věková kategorie sama o sobě, nepotřebuje bližší specifikaci, o přesném věkovém určení se jen dohadujeme, o postupujícím času nevíme nic. Topolovo dítě je spíš "typus" - kdosi, kdo nestárne, jako by dětství mohlo být nějakým stavem duše, věcí rozhodnutí. Vždyť i to známe například z románu Chladnou zemí, kde se hlavní hrdina vymkl z toku času, nezdospělel. Nepřecházel na stranu racionality.

Ono to se stářím mladšího bratra v Citlivém člověku taky není vůbec jisté, o tom, jak dlouho trvá děj románu, dostane čtenář jen málo indicií, ale mladšímu bratříčkovi postupně přibydou zuby i ochlupení, nicméně plenek se nezbavuje a po mateřském mléku baží do posledního obrazu.

Jáchym Topol patří k hrstce českých prozaiků, kteří se nebojí vykročit mimo svazující hranice pravděpodobnosti běžného života. Na rozdíl od jiných autorů však nevytváří fantazijní světy plné nereálných figur, spíš se jen dívá na ty známé podivně deformujícím sklem. Hypertrofizace jednotlivých rysů, vlastností, nebo dokonce situačních možností ho vyvazuje z kategorie reálného, a přece se v nich pořád drží. Jako bychom nahlíželi sami na sebe optikou hodně zkreslující lupy. Svévolné nakládání právě s kategorií plynutí času je prostředek, který se mu opakovaně osvědčil; nejistota časová, hojně kombinovaná s nejistotou prostorovou, tvoří páteř vnitřní dynamiky (neopakovatelné dynamiky, chce se říct) jeho psaní.

Ale abychom se vrátili k ději, a tím taky k výše naznačené práci s prostorem. Neschopnost vydělat ve vylekané Evropě peníze cirkusáckým vystoupením zahání rodinu dál na východ, nakonec i do Maďarska na Východní nádraží (Keleti), kde se Mour setkává se svým dávno ztraceným bratrem Ivanem. Aktualizační linka vrcholí popisem místa, které si ještě pamatujeme ze zpráv; hyperbolizace dostává doslova obludné rozměry, první vražda a první mafián, to vše v alkoholovém rauši, v němž se trvale nachází valná většina figur, ne však vypravěč - ale s figurami i čtenář.

Po budapešťské epizodě, jíž vrcholí "evropská část", následuje pasáž, která snad nejvíc připomíná cestu tankem z románu Chladnou zemí (a režimní orgie zase upomínají na Sorokinův Den opričníka). Balábile, v němž nechybí ani proputinovský Gérard Depardieu, zachycuje nejdepresivnější možný konec, ke kterému by se mohla Evropa dopracovat: chaotický výbuch, k němuž tu dochází, je ale jen jakýmsi granátem hozeným do celého románu. V tomto úseku se rodina stává spíš rukojmím zjevivšího se bratra Ivana, jurodivého cara v malém, láskyplného a zároveň nebezpečného gangstera (což samozřejmě snadno můžeme vnímat jako metaforu celého současného Ruska). Z Ruska rodina doslova shodou náhod unikne, aby se vrátila ke svým kořenům, na středočeské maloměsto.

A právě zde se Topolova práce s topografií a místopisem rozvíjí naplno. V této - pro mě nejzásadnější - části se završuje cesta Mourovy rodiny za kořeny a zároveň tu autor kreslí zvrácený, pokroucený, ale v něčem nebezpečně trefný obraz naší současnosti. V Citlivém člověku si Topol vybral lokalitu geograficky ne příliš vzrušivou, klidnou, "střední", v níž ovšem svého času řádil později zatčený David Rath. Chatové oblasti, nuda a pohoda navenek - a co je pod tím?

Rodinu brzo opouští matka Soňa, která v nemocnici nenajde úlevu, ale smrt. Mour se s oběma chlapci vydává na nekonečnou, nikdy nekončící pouť za svojí sestrou, tato cesta se ale mění v putování zcela mimo prostor a čas. Mour je typický antihrdina, opilec, slibotechna, looser, zbabělec, pábitel, a také magnet na bizarní kusy. Jeho charakter určují jen jeho činy, Topol neposkytuje téměř žádný vnější popis, jeho vlastnosti vyjevují jednotlivé události. Mour-desperát s sebou obětavě vláčí obě děti, ale jen proto, aby je mohl časem opustit. Jeho úsilí dostat se z místa na místo (a tady intenzifikace, hypertrofizace vzdáleností připomíná přinejmenším území, která musejí překonávat hrdinové ve filmech Olivera Stonea, ne lidi na Benešovsku) z něj dělá běžence mnohem zoufalejšího, než byl kdysi mezi Španělskem a Francií. Cesta do "Městečka" se zdá být prostě nepřekonatelná. Mour se pohybuje v kruzích, které nelze přesně vystopovat, a jedinými milníky jsou bizarní postavy, které potkává. Každý z nich se pohybuje svým způsobem na hranici zákona, jsou to zloději, možná i vrazi (ostatně, i Mour cestou zabije pár lidí), prostitutky. Může to být dystopický obraz rozpadající se Evropy v zásadní krizi, může to být jen onen zvednutý kámen, pod nímž se to hemží rozličným životem, jak je o něm v románu taky řeč. Právě tak můžeme tuhle knihu brát - jako aktuální varování nad hrozící krizí, ale taky jako nadnesený obraz našich běžných životů.

Když Mour se syny projíždějí na začátku své benešovské cesty vesnicí (to ještě mají auto), potkávají rusovlasou krasavici Světlanu s jejím milencem. Světlana se má brzo vdávat a poslední týden své svobody dostala k tomu, aby si pořádně a naposledy užila. Světlana je tedy vyjmuta z přirozeného běhu času, ocitá se v karnevalovém převrácenu - a s ní všechny ostatní postavy. Jak bychom se asi chovali, kdybychom měli nahnat všechno, co už nám nikdy nebude dovoleno?

Mour se vrací domů a Soně slibuje, že si ji vezme. K tomu ovšem nikdy nedojde. Celý týden se Benešovsko chystá na Světlaninu velkou svatbu, k níž ovšem taky nedojde. Základní civilizační pilíř - svatba - se nekoná. Mour a starší syn se chystají na další cestu... Není jisté, zda půjde vpřed, nebo se zase budou točit v kruhu.

Benešovská linka sice končí odjezdem, ale de facto vrcholí zjevením tanku, jejž místní vytáhnou z vody, opraví a zprovozní. Skupinka místních týpků pak opožděně přijíždí na svatbu, respektive na trosky svatby, právě v symbolu války a taky ruské okupace, v hoře plechu, která měla skončit v hlubinách, ale protože neskončila, rozpohyboval se tak šílený osud, na jehož konci mělo být veselí, ale zůstalo tam několik mrtvol, z větší části pamětníků někdejších historických událostí. Ironie dějinné pravdy a lidové verze, zrovna tak jako ironizace symbolů jednotlivých epoch, je další Topolova silná literární zbraň. Tank, jež měl být vytáhnut z hlubin na oslavu patriarchy gangsterského rodu, už dojíždí na jeho pohřeb. V tuhle chvíli a v tomhle okamžiku o sebe třesknou věky a generace, staří nemohou prožívat to, co mladí, a bez ohledu na litry společně vypitého alkoholu není možno jisté odcizení překonat.

Jeden z motivů Topol rozvíjí, ale pak ho nechává trestuhodně vyšumět: motiv psaní, tvorby. Že Mour cosi píše, víme od prvních řádek románu, mnohokrát se ke své touze napsat knihu vrací, dokonce okamžiky, kdy někde zakotví, pojmenovává jako touhu najít místo, kde se dobře píše. Pak se ovšem jeho zájem ztrácí. Ožije v souvislosti s Máťou Píťou, po němž zbyde rukopis, jeho zničení ale v knize zaniká a to, co by mohlo dát Topolově knize další rozměr - možná pokus o reflexi vlastní tvorby - se nekoná. Zatímco některé recenzenty zklamala nedostatečná aktuálnost díla, já postrádám právě toto, a to jen proto, že mi autor na podobné očekávání nahrál.

Nedořečeností a tajemství je v románu samozřejmě mnohem víc, nevíme, co se stalo s klukovým dvojčetem, s nímž se narodil (není to ostatně ten nerostoucí bratříček?), co se stalo Soně, odkud se vzal svatý obraz (a jak je to vůbec s bohem v tomto bezbožném světě). Existuje symbolika Mourových útěků v poslední části, kdy prchá nejprve po souši, pak po vodě? A tak dále.

Mnoho motivů zůstává skryto pod hladinami, vrstvami Topolových slov. Jeho expanzivní jazyk je stejně barokizující jako zápletky jeho postav, bublá a omotává své hrdiny, prolíná vypravěčské pásmo s promluvami postav, silnou vizualitu a vůbec smyslovost podtrhuje řadou adjektiv, vypjaté situace stupňuje dlouhými souvětími. Jak je silou jeho jedinečného jazyka stržen čtenář, tak se to snadno může stát i recenzentům - téměř žádná reflexe této knihy se neobešla bez bohatého metaforického jazyka, a ani já se mu nedokážu vzepřít. Citlivý člověk je močál, který vás vcucne i proti vaší vůli. A s tímto bychom měli přestat dřív, než se v něm dočista utopíme.

Jáchym Topol, Citlivý člověk. Praha, Torst 2017.