Adéla Petruželková

"Býva sa tu dobre,

ale žiť sa tu nedá"

Slovenské nakladatelství Absynt vydalo ve své nejvýraznější řadě Prekliati reportéri už víc než třicet (převážně překladových) titulů referujících o dílčích fenoménech současnosti nebo nedávné minulosti, které hýbou společností v nejrůznějších částech světa nebo už se staly klasikou svého žánru, jako díla Hannah Krallové nebo Ryszarda Kapusczińského. Letos se k nim přidala kniha věnovaná dnešnímu Slovensku, kterou její autor, známý novinář a fotograf starší střední generace Andrej Bán, nazval Slon na Zemplíne. Mám za to, že sympaticky graficky zpracované a jasně rozpoznatelné knížky z Absyntu zůstávají v Čechách stranou zájmu čtenářů či recenzentů, přestože tuzemská nakladatelství podobnou profilovou řadu vůbec nemají, a navíc část titulů vychází také česky. Je to škoda.

Na vstupních stranách Bánovy knihy vidíme mapu, na které je vyznačena pomyslná pouť Slovenskem od nejvýchodnějšího cípu po Bratislavu, hlavní město nesmyslně, distancovaně položené v nejzápadnějším cípu země. Pokroucená linie, spojující místa jako Čierna nad Tisou, Dukla, Levoča a Magnezitovce či Čadca, je nejlepší anotací knihy: je zřejmé, že půjde o zprávu o souvislém pročesávání Slovenska, snažící se zachytit charakter mikroregionů, zastavit se v místech, kudy dějiny prošly i kterým se vyhýbaly, v jednotlivých příbězích současnosti i minulosti vložit prst do ran, kterými je jeho země posetá. Volný sled textů, uspořádaných do třiadvaceti nepojmenovaných kapitol odpovídajících jednotlivým zastávkám Bánovy pouti, nemá výraznou kompoziční ani tematickou spojnici. Jak se lišila původní podoba v různých letech napsaných reportáží, nebo zda jde o dodatečné zpracování podkladů či poznámek (čemuž by napovídaly osobní vzpomínkové vstupy), nebo nějakou kompozici starších textů s mladším tmelem, není z knihy zřejmé. Autorův doslov mluví o "kronice útěků z Bratislavy", základním zážitku vztahování se k vlastnímu národu a zemi: "Slovensko tak získava pre mňa ďalšiu dimenziu, ktorá ho robí väčším, než v skutočnosti je. Takto prežívanú krajinu nevymedzujú skutočné mestá, mestečká a dediny, ani ubytovne a hotely, mnohé ešte v pôvodnej, odpudzujúcej podobe z čias socializmu, s umakartovým jádrom v kúpeuni a prelažanými matracmi s fuakmi od semena a pálenky." (s. 242-243)

Maličko bezzubá nostalgie je jednou z faset, které se v portrétech jednotlivých míst v Bánově knize opakují nejčastěji, včetně okouzlení syrovostí, bez kterého se texty zachycující současný stav věcí v postkomunistických zemích stěží obejdou. Ať je to zašlá sláva někdejších turistických perel, nebo snaha zachytit genia loci, do kterého se propsaly dobově podstatné nebo i zcela klíčové události slovenských dějin, Bán se neobejde bez kapky klišé, ironie a bonmotů a napříč jednotlivými kapitolami se drží převážně standardních reportážních postupů, jako konfrontování výpovědí zcela marginálních figur s lokálně vlivnými postavami i s velkými zvířaty, jejichž porevoluční kariéry těží z nejrůznějších praktik, osvojených za minulého režimu. Historická fakta přikládá k banalizujícím, osobním, "zaručeně autentickým" pohledům pamětníků, nebojí se citovat někoho, kdo je dezorientovaný nebo naopak přehnaně dogmatický. Ve zprávě o skutečnosti má tohle všechno své místo.

Andreje Bána zajímá živá novinářská práce (v tom nejlepším slova smyslu), ne v první řadě investigativa, není esejista, historik nebo sociolog, ani neprodává svá stanoviska nebo svůj styl. Vystupuje (někdy maličko přehnaně) jako někdo, komu leží Slovensko na srdci, protože je tam doma. A čtenář, který nechce od knih víc, než kolik mu nabízejí, rád přistoupí na základní tón knihy, který se čtenářem počítá, ale přehnaně na něj nepomrkává: "Štát je lotérie, hazardná hra, aj keď, uznávam, dosť populárna a rozšírená. Jej prvým, viditeuným parametrom sú hranice. Kto sa o tom chce presvedčiť, mal by zájsť do čierneho bermudského trojuholníka strednej Európy; mal by sa stratiť v teritóriu vymedzenom na východe ukrajinským Užhorodom, na západe slovenskými Košicami a na juhu skromne a nenápadne ukrytým mestečkom s dlhým, pre Slovanov ťažko vysloviteuným názvom - Sátoraljaújhély. Kdesi tu, na týchto v zime beznádejne zamrznutých pláňach [...] sa za Rakúsko-

-Uhorska rozprestierala veuká a slávna [...] Zemplínska župa." (s. 21)

Je zřejmé, že profesně (i osobně) má Bán utkvělá témata: hledání skutečných voličů Smeru a příčin úspěchu Fica v konkrétních regionech, resp. hledání kořenů současné situace v dějinách a jejich (často zvenku zcela nereflektovatelných) důsledcích, přemýšlení o příčinách ztráty nebo radikální změny regionálních specifik, jako na Gemeri, kdysi nejslavnější železnorudné oblasti monarchie, nebo na vysídlované a dosídlované Spiši: "S jedným starším spišským Nemcom sa potom vraciame do Lomničky, aby pred bránami svojho rodičovského domu spomínal na prosperitu dediny, kde mali gazdovia aj sto párov koní. Kolektivizácia dielo skazy dokonala. Hovorí o tom plynulou nemčinou, obklopený kŕduom Rómov. Ti kričia: 'Tu už nie je ani jeden Nemec! Všetci sme tu Slováci!'" (s. 139)

Čteme o nejrůznějších formách organizovaného zločinu, jako je agrobyznys nebo pytláctví (nebo i těch na Slovensku dříve "tradičních": pašování koní z Polska). Státem organizovaným zločinem vlastně byly i arizace židovského majetku. Jednotlivé statistické údaje i dílčí svědectví nejrůznějších pramenů jsou dostatečně výmluvné: z ukradených židovských peněz údajně Slovensko platilo Německu pět set říšských marek za každého deportovaného Žida, ale 90 % židovského majetku zůstalo ve slovenských rukách. S arizací "kúpeuov Baldovce" souvisí i osud spišského rodáka, kontroverzního biskupa Jána Vojtaššáka (s. 215-220), o jehož blahoslavení slovenská církev usiluje, ačkoli podle všeho patří spíše mezi ty představitele katolické církve, kteří se praxi diktatur, za nichž své úřady vykonávali, nejen dost nepostavili, ale vlastně s ní v mnoha ohledech souzněli, nebo z ní i profitovali. Když Bán píše o tom, že z archivních dokumentů vyplývá, že biskupa Vojtaššáka zajímal jen osud těch Židů, kteří konvertovali ke křesťanství, a zjišťoval si, zda jsou v koncentračních táborech odděleni od ostatních, bezděčně se to propojuje s jiným místem v knize, mapujícím současné poměry na Spiši: ",Pre mňa sú to v prvom rade kresťania, v druhom Slováci a až v treťom Rómovia,' odvrkne nám zlostne farár v Podolínci, keď sa ho chcem opýtať na skúsenosti s pastoráciou" (s. 138).

Bán sbírá krajinné či fyzické i pamětnické vzpomínky na lepší časy a zaznamenává jejich marné vyhlížení, nehledá hrdiny ani velké příběhy, sám za sebe se spokojí s průběžnými formulacemi jako "vidím, že Slováci už dávno nie sú bohabojným národom, ale skôr akýmsi novopohanským společenstvom" (s. 17). Jeho kniha ale navzdory vší své roztříštěnosti podává nějak ucelený pohled na současné Slovensko, snad díky tomu, že nad řemeslem a sebezaujetím má převahu "zaujetí pro věc". Být někde doma není žádná legrace: "Slovensko je pre mňa malým bytom, kam sa uchýlim medzi výpravami do konfliktních zón. Ten bytík, predstavujem si, má iba jednu izbu, kuchynku a toaletu. Na prenocovanie to stačí. Zážitok, ktorý tento priestor ponúka, má však jednu podmienku. Musí tu byť tma, ktorá milosrdne zakryje realitu. Za dňa, keď je jasné slnečné svetlo, si totiž naplno uvedomujem, že sa tu cítim stiesnene." (s. 242)

Andrej Bán, Slon na Zemplíne. Príbehy Slovenska. Krásno nad Kysucou, Absynt 2018.