Patrik Linhart

Hraniční světla

Zloděj

"Chlap vyndal cihly ze stropu, aby se dostal do klášterní knihovny. Měl v noťasu přesný plány, všechno zmáklý, věděl, po čem de. Profík," vysvětluje Jakub. "Naštěstí máme primitivní alarm, správce se probudil, zavolal policajty z Náchoda, jenže jejich policejní pes byl zrovna na nějaký psí výstavě, tak volali do Hradce, no a než přijel jejich policejní pes, víš co... " Vím, zloděj zatím neklidně seděl v klášterní zahradě u kafe se smetanou a říkal si, jestli mě ten čokl vyčenichá, je se mnou ámen.

Runy

Jak ty hory stoupají ze zlatého oparu, roste mé nadšení jak péro mého psa. Nyní vidím, že okolí Broumova je Strata Esgair - údolí hřebenů. Míjím největší hromadu hnoje, jakou jsem měl tu čest čuchat, ale ty stolové hory ke mně jdou - k mému podivu, protože podle všech pohádkových pravidel by se měly vzdalovat s každým krokem. Nejsou to ani kopce, ale natlučené máslo - a jsem z té krásy tak hladový, že hned v první vesnici píchnu pixlu. A tam hned Brána času - u vesnického rybníka stojí na dvou soklech napružená římsa a vedle ní runové kameny. - Dělaj si ti vesničani prdel, uvažuju, ale na stráni jede traktor a hlubokou orbou ryje ty samé runy. Veliké runy života a návratu.

Pevnosti z víry a betonu

V Café Dientzenhofer září světla, na terase přituhuje, teplo mě láká, ale budu jako československý vojáci v pevnostech z víry a betonu - nezlomený - kouřím dál a z kavárny vyjde manželská dvojice: "Máte lístky?"

Kdo by chtěl jen tak lístky, když je tu všude plno stromů, říkám si. "Přednáška o barokních freskách není tak úplně vyprodaná," odpovím.

"Ale když my myslíme na toho Cimrmana," lísá se pani.

"Tak tam je úplně vyprodáno," vzpomenu si, že zítra tu hrají Záskok. Rád bych to viděl, ale paní mě zaskočí: "Já myslela, že jste jejich producent."

"Proboha, proč?" Určitě si ze mě dělají prdel, ale jsou tak seriózní, že nevím.

"Kvůli tomu vašemu sáčku."

Někdo jim řekl, že tu někdo takový prý bude. Šero je zmátlo, viděli by, že na klopě mám logo Vyžvejklý Bambule. Na to bych jim lístky sehnal.

V krásných partiích

Dům zahradníka už není svérázná analogie Swedenborgova názoru, že nebe a peklo nejsou člověku předurčeny, nýbrž si je každý podle naturelu zvolí sám. Přibyli ke mně Lucie a Baader a mámoš, která se hned vypravila za bratrancem Vojtou z Meziměstí. Odpovědným klášterníkům to nijak nevadí, stejně jako ve Vídni, kde Lucii přizvali na oběd pro umělce z fondu vídeňské Erste Bank. Dokonce se změnilo i počasí, poprvé mohu sledovat tento kraj v nehynoucí türkysové modři, které měsíční svit dodává jen kobaltový odstín. Společně jsme podnikli výlet do Teplicko-adršpašských skal, kde se to jen hemží krásnými partiemi mé Lucie i skal, Poláky a vzpomínkami na dětství. Jako dítě jsem tu byl s mámou, která mi při sestupu skalní průrvou řekla památnou větu: "Drž se, neni tu zábradlí."

Muflon v Malhosticích

Procházet se krajinou je někdy stejné jako putovat na čele sondy do krajiny břišní a čelit intestinální horrorifikaci vlastního těla. Vypravili jsme se, Lucie, náš hafan Baader a já, do zapadlého údolí Malhostického rybníka. Šli jsme po silničce, která vede mezi ptačím rybníkem, jehož stojaté vody co chvíli zčeří kachna, lyska a bukač, a říčkou Bělinou. Náš pes si fóglů nevšímá, a proto jsem se chystal ho odvázat, ale cesta už nebyla pro pěší a jezdilo tu auto za autem. Naštěstí - neboť náhle se na druhém břehu Běliny zjevil muflon, mohutný svobodný muflon, pán země za řekou. Kopytem už měřil vodu. Tipoval jsem to na hop a skok.

"Baader nás ochrání," řekl jsem.

Lucie a Baader se zatvářili pochybovačně.

A jak jsme se soustředili na tuto hrozbu, vůbec jsme nevěnovali pozornost dopravní situaci.

"Co tu stojíte jak čůráci?! Tahle cesta neni pro pěší!" halekal a troubil majitel superbu, modelu škodověnky pro lokální naboby.

"Hele, muflon zmizel!" zvolal jsem.

"Muflon sedí v tom autě," zašeptala Lucie.

Mohyla. Za tátou mé Lucie

Nevede tam dobrá cesta, na radovesickou výsypku, ale ani žádný zákaz vjezdu, který by slušné auto a jeho posádku snad mohl vehnat do náruče zákona. Beton střídá vojtěšku a asfalt mleté maso z křemene, znělce a žuly. Jednou zapadneme a kola se protáčejí, ale stačí zabrat zezadu. Zabírám opatrně, abych se nezacákal. Jako by do píči záleželo na tom, jak vypadám. Až dojedeme na místo, rozsvítí se všechny barvy královského podzimu - horník z Radovesic, pan král, měl tři dcery a ty ho tady pohřbí: mezi borovicemi, břízami a modříny. Je to tak samozřejmé, z vesnice vyrůstá mohyla vytěžené země a tělo prach vydechne v industriální divočině jako v krásném hrobě, neboť v každé tmě je světlo.

Tajemná Hrdlovka

Jako první československá občanka byla Kateřina Sudná z Hrdlovky v roce 1957 odměněna státním vyznamenáním za mateřství, za čtyři syny horníky a dceru, která se za horníka provdala. Synové horníci a zeťák kutali, bagrovali a zmáhali ohně tak vehementně, že v roce 1970 bylo rozhodnuto, že jejich obec ustoupí těžbě. Legendární klub Hrdlovka Baník (kundo!), který se na konci šedesátých let probojoval do 2. ligy, se eufemisticky řečeno propadl pod zem. Ještě v roce 1980 žilo v posledních stojících domech na tři sta lidí. Oni a jejich potomci dnes žijí na sídlišti Hrdlovka v Oseku, ale tím to zdaleka nekončí. Jednoho letního dne mě oslovila nadace Paměť národa, zda bych nenaplánoval výletní trasu po dějinách 20. století na Severu a následně z toho nevytvořil vlastivědnou aplikaci. Samozřejmě to mělo různé háčky, z nichž představa kohorty výletníků s aplikací byla ten nejmenší. Ještě než jsem domluvil, měly mé boty zřetelnou představu té nejdobrodružnější trasy: hornická cesta po dolech, bývalých šachtách, místech důlních katastrof a zrušených vesnicích. Zúročím vše, co jsem se za ty roky v tomto okatém kraji naučil. Vzal jsem přítele Petra Stejskala, jeho věrnou fenku Světlušku, našeho Baadera, který - jak pravil Řezník z Broumova - nedělá haf! ale raf!, a vyrazili jsme: na odkališti Fučík, na Liptické vyhlídce, v travinách nad zaniklou osadou Pokrok, u huntu z Nelsonu III, při hledání dolu Koh-i-noor, tam všude bylo jasné, že ideální rodinný výlet to nebude. Leda pro rodinu s odrostlejšími poberty, kterým ztuhne úšklebek už při pohledu na dýmající lán zčernalé nezrekultivovatelné vojtěšky. Vše ještě zkomplikovaly rekultivační strouhy na haldách, které se protínaly v úhlech popírajících trojrozměrný prostor. Navíc podle mého časoprostorového kompasu jsem tudy kdysi musel procházet s procesím klášterníků, ale přiznat, že tomu nenasvědčuje vůbec NIC, bylo zoufale neadekvátní. Tu jsme se ocitli u brány třípatrové budovy s vysokým železným plotem. Ležela v údolí, obklopena stromy. U brány stál zrezivělý reklamní panel se zbytky nápisu TA ULE CTI, za plotem se pásly krávy, bečely ovce, mrouskaly kočky, štěkali psi a u závory s budkou vrátného neklidně pohazoval hřívou bílý kůň. Prašná cesta, po které jsme přišli, pokračovala do pološera náletového arboreta a uvozovala ji velká cedule se seznamem zákazů. Vedle zákazu fotografování, opouštění cesty a přibližování se k těžním strojům byl ten nejvíce alarmující zákaz vstupu. Z domu vyšla žena, podomácku oblečena. Na zákazy ať sereme, jak jinak do Libkovic a kdeže bychom teď stáli, v posledním domě z Hrdlovky. "Jinak to ani nemůže být," říkám Petrovi, ale v Libkovicích nás čeká překvapení. Před čtrnácti lety to byla dolinka, sice už bez domků, s torzem kostelní věže, především však nádherný kvetoucí sad v každé opuštěné zahradě. Usedlíkům zatli tipec, ale kam se oprese veřejného zájmu a privátní hrabivost hrabou na ušlechtilou přírodu, na jabloně s princeznami duše, na rybíz a růže - říkal jsem si tehdy, ale teď tu vládl jen hmyz na zarostlém a zplanýrovaném rumišti. A nebyl tam signál! S apkou je ámen, ámen, mon dieu, a to nám Paměť národa slíbila honorář pět litrů. Naši psi začali být neklidní i na své poměry a z Petrových rtů slinula nevyřčená otázka, na kterou jsem mu dal jasnou odpověď: "Naši misi dokončíme!" Za hodinu plahočení po rozkládající se asfaltce jsme došli ke kaštanové aleji, na lavičce se cucala dvojice. "Můžete nám říct, kde sme?" zeptal se Petr. "A jakej je rok?" dodal jsem. Byl to Lom u Litvínova. A rok jako vyšitý. Drželi jsme se plánu, aniž bychom tomu nějak aktivněji napomáhali. Žena v opuštěném domě byla vnučka Kateřiny Sudné a muž, který nám to v lomské hospodě vykládal, byl starosta, poslední starosta Libkovic. I tak rozbitý svět - i tak naoko vykořeněný svět spojuje svými kořeny minulost i současnost - a my jsme jako cestovatelé v čase, v dusnu, v neznámu.

(Výběr z dosud nepublikovaného souboru textů Hraniční světla.)

Patrik Linhart (1975), básník, esejista, výtvarník. Jeho zatím poslední knihou je Legenda Isb...wriel (Větrné mlýny 2017).