BAGATELY JIříHO ZIZLERA • Souvislosti 3/2019


Jiří Zizler / O zahradníčkovské dvojknize z IPSL, dvou básnických souborech merthovských, polistopadových literárních iluzích a zvěčnělém Oldřichu Čálkovi


Bagately Jiřího Zizlera

O zahradníčkovské dvojknize z IPSL, dvou básnických souborech merthovských, polistopadových literárních iluzích a zvěčnělém Oldřichu Čálkovi

Jan Wiendl a Josef Vojvodík připravili a vydali dvě velké a už na první pohled velezáslužné knihy, nad nimiž srdce zaplesá - Čtení o básníkovi z let 1930-1960 a Poezie a skutečnost existence (obojí Praha, Institut pro studium literatury 2018). Jde o téměř tisíc stran textů

o jednom z největších českých básníků a dokonalou ukázku toho, jak se má s odkazem velkých tvůrců zacházet. Nejprve máme před sebou materiál, pásmo ohlasů, reflexí, recenzí, úryvků z dopisů a exaktní kalendárium autorova života, v němž neschází nic důležitého, co kdy bylo o Zahradníčkovi napsáno a publikováno. Je to defilé mnohdy hutné, výživné a pozoruhodné (o kterém současném básníkovi budeme někdy vytvářet podobný soubor?), i když mnohá kritika dnes přece jen někdy působí verbalistně, neřkuli žvanivě, příliš impresionisticky, přetéká plytkými charakteristikami a knížecími radami (což ovšem vůbec neplatí zdaleka o všech), ale přece jen živě a dělně. Kolik tu najdeme citátů, jež stojí za promýšlení, a kolik nosných myšlenek! Vyvstává tu básník pevně připoutaný k zemi, ale vlastně vždy trochu na odchodu; žák Březinův, který se ale od něj nutně a pozvolna vzdaluje, neboť jeho založení a mystické inklinace byly přece jen jiného řádu, mistr "vůle, která je obsažena ve slovu od jeho prvopočátku" (A. Vyskočil). "Veškerá jeho poezie je vlastně poezií válečnou", praví jeden z jeho vykladačů, a nemíjí se s pravdou, básníkova vina to není, zápas mu byl dán údělem, a nikdy se jej nemohl zprostit.

Zahradníčkova sebereflexe byla vždy opravdová a hluboká, v mnoha ohledech poctivá: jako mladý adept slova píše Vlastimilu Vokolkovi, že "člověk najednou zpozoruje, že neumí pořádně česky", a dluží tedy svému jazyku usilovné studium, práci. Básník nemůže jinak, než hledat domov ve svojí řeči, a to Zahradníčka vedlo ke klasikům, k češtině barokní, jistě i ke gotice, aby se dobře obeznámil se svým nástrojem, rozpoznal jej a našel se i v jeho základech, aby jej ctil a hledal jeho další výrazové možnosti.

Nejpodstatnější úkol ale představovala práce na sobě, bolestná, dlouhodobá, zahrnující v sobě i pozastavení a klopýtnutí, nejistoty i tísně. Roku 1941 píše Bedřichu Fučíkovi: "Báseň je jiskrou, která odletí z kovadliny, kde se kuje zbroj duše - nic víc. Vlastní zápas se odehrává někde jinde." Případně mu léta předtím sděluje Jan Dokulil - "chudoba pro tebe znamená tolik, co odborné studium". Postřeh a rada přesně v souladu se Zahradníčkovou náturou, jenže přece jen navozující krušnost jako znamení a průvodkyni básníkova života.

V čítance můžeme sledovat i střety kolem básníka po květnu 1945, kdy zaslepená a zfanatizovaná nastupující nová pseudoelita, složená z lidí věru malých, rozpoutala nechutnou štvanici, zcela pomíjející okolnosti i křehké Zahradníčkovo ustrojení, a předjímala a připravovala tak jeho krutou poúnorovou perzekuci, v níž mu jeho umělecká virtuozita byla paradoxně se vší vahou přičtena k tíži.

Wiendlovo a Vojvodíkovo dílo zaplňuje opět jednu závažnou mezeru českého literárního monografismu, ještě nedávno - a do značné míry i dnes - deficitního až hrůza. Soustřeďuje se na důsledné sledování linie poeticko-existenciální, přičemž podtrhuje, že "v ještě nepříliš vzdálené minulosti zdůrazňovaný a za neslučitelný považovaný protiklad mezi filozofií a poezií, mezi vědou a uměním, je vzhledem k formám moderní reflexivní lyriky neudržitelný". Umění je pro autory jedinečnou formou lidské svobody, ztvárňující široký komplex vztahů mezi tělem, myslí a bytím, i všech lidských ambivalencí a rozporů. Autoři propojují poznatky literární vědy, estetiky, filozofie, teologie a antropologie - množství odkazů na klasické i soudobé myslitele je udivující a velice inspirativní. Jinou věcí je, že sám Zahradníček by se patrně někdy v těchto interpretačních souvislostech nepoznával a nebyl by ani nadšen z obratů typu "křesťanský mýtus". To není výčitka, jen konstatování faktu. Zahradníčkovi šlo o permanentní směřování do středu, ke žhavému jádru, a spíše se bránil přílišné intelektualizaci, která překáží tomu ze všeho nejtěžšímu - prostotě. Ta bývá nejvhodnější k naplnění záměru "vyslovit nevyslovitelné, dát nevyslovitelnému hlas". "Jen se odhodlej a zřekni - / budeš plout jak hloubkou leknín", působí až neskutečně lehce a vzletně, přece však zde cítíme drtivou naléhavost absolutní kondenzace a koncentrace.

Zahradníček však představuje typ básníka, jehož nelze interpretačně vyčerpat, což se týká každého velkého autora. Wiendl s Vojvodíkem se pokusili proniknout celým rozsahem Zahradníčkova díla, s nímž vedou ryze současný dialog. Šalda upozorňoval, že básnická skutečnost je skutečnější než běžná skutečnost jevová. Slovo dovede přivést k životu a vyvolat z nicoty celé rozlehlé světy, které si podrobují a zastiňují naše bytí. Dvacáté století však uskutečnilo říše tak infernální, o nichž ani básnická imaginace neměla předtím tušení. Zahradníček se stal jedním z těch, kteří dovedli vyjádřit tento kolaps soudnosti, etiky a duševní i duchovní způsobilosti moderního lidstva, jeho propad do něčeho snad ještě horšího než barbarství, s mimořádnou silou i bolestí z ostří, které cítil. Básníkovi bylo dáno místo svědka, který musel vše prožít na vlastní kůži, aby mohl vypovídat o veškerenstvu hrůzy. Okolnosti jeho tragédie jsou dobře známé. Není divu, že se v knize uvažuje o vztahu mezi básníkem a světcem a připomíná se fascinující francouzská myslitelka Simone Weilová, jež i Zahradníčka svou absolutní myslitelskou i lidskou důsledností zaujala a patrně též uchvátila. Pokud existují skrytá a tajemná spojení mezi jedinci, zde můžeme hledat jedno z nich.

Velkolepá pouť životem a dílem Jana Zahradníčka vybízí k dalšímu a dalšímu vstupování, k opakované četbě a studiu pro další léta. Není nutné stanovovat podíl každého jednoho z autorů, kteří se bezpochyby výborně doplňovali. Jistá je Vojvodíkova suverénní orientace ve světové i české uměnovědě i filozofii a Wiendlova subtilní vykladačská schopnost v rovině strukturní i významové. Každopádně estetika a literární věda domácí musí Zahradníčkovu monografii přijmout jako výzvu. Kolik takových knih máme, zůstává otázkou: maně mě napadá třeba ta Opelíkova o Josefu Čapkovi, ale ne mnoho jiných. Možná mi někdo připomene ještě další, když ne jinak, tak tím, že ji napíše. Ale to snadné nebude.

V určitých obdobích nebylo možné se Zahradníčkovu vlivu vyhnout. Nedokázal to ani František Daniel Merth, jemuž dva tituly letos vydalo nakladatelství Měsíc ve dne z Českých Budějovic: obsáhlý výbor Jdou krásné básně kolem mne a Kahan. Oba svazky připravil a doprovodil ediční poznámkou i doslovem Michal Grus.

Merth se octnul v žaláři hned někdy na podzim 1948 a strávil v lágru pět let. I po propuštění z vězení pracoval v dolech, sbírka Kahan zachycuje verše z onoho období. Merthova poezie je dostředivá, vine se k základním (ne)jistotám života, k tomu, co život zakládá, narušuje, zceluje a zaokrouhluje. Najdeme tu místy i obrazy vyumělkované a nicneříkající, ale v nejlepších polohách je Merthova faktura ostrá jako střep skla: "List padal za listem suchý, z krve / jako dny jež zranil ostnatý drát / a jako setkání drahá hned napoprvé / když slunce hoří dovnitř nás". Vzít všechno do sebe a na sebe, i když je to neunesitelné, když realita všechno drtí, ničí a poznamenává a odpovědí je pohroužení do ticha a jeho čarovné utišující moci ("ach mlčení jediný léku noci", "Bůh bude zjeven v tichosti"). Ticho se mu stává zastavením a formováním svébytného prostoru, patřícímu nitru a duši, kdy je něco připraveno se zjevit; jenže jde i o situace, kdy nikdo neslyší a nereaguje a neodpovídá, kdy zaniká a ztrácí se i výkřik bolesti a volání o pomoc. Subjekt s úzkostí vnímá, jak z něj odchází život, ten běžný úběžník zabydlování a zařizování, a zbývá všechno ostatní, mimo jiné i podstata. Proti bolu lze postavit krásu, věčnou, stálou a nezměnitelnou, tak jak přebývá v každodenním zázraku slunce a hvězd, ptáků, stromů, zvířat a květin. Všechno je vlastně po ruce, nekonečně daleko zataveno v pomíjivých zrníčkách času i nekonečně blízko, v lidském srdci. Duše se ve vláčné tesknotě svinuje do sebe a hledá oporu modlitby, Betléma, radostné zvěsti a kříže.

Ale básník musí věci dobývat zas a znovu, protože všechno se míjí se vším a to jistotné se vždy opět vytrácí a skrývá - "Cesty tě losují aniž se ptají / tvá Getsemanská zahrada". Navždy už vězela v Merthovi hořká zkušenost toho nepopsatelného "nikde", tj. pobytu v radikálně odcizeném prostředí, kdy je zásadní otázkou a úkolem fyzické i psychické přežití a kdy se obtížně stvrzuje naděje ("a přece je tu světlo chléb a drahokam / z nich květy rozkvetou dny budou bez žízně a budou bez hladu"). Sklon k březinovské hymničnosti s jeho jistou svazující umělostí a okázalostí překonával autor ryzí oproštěností svojí tesknoty a nostalgie, v jemnocitu pro nezachytitelnost a křehkost chvil, v děkovné pokoře. Tam byl nejvíce svůj a přesvědčivý.

Výbor z Merthovy lyriky doprovodil editor obsáhlou studií, která dokazuje, jak usilovně se básník snažil o zpřístupnění vlastní tvorby a jak stále narážel na překážky, obtíže, nepřízně okolností i docela obyčejnou smůlu. Jeho první sbírka přišla do poválečného období málo nakloněného spirituální lyrice, potom strádal ve vězení, další léta byl vyloučen z normálních publikačních možností, šedesátá léta jej až na malé výjimky přehlédla, za normalizace neměl šanci a polistopadové konstelace nakladatelských problémů jeho neúspěchy korunovaly. (Mimochodem první a nadlouho poslední rozhovor s ním vyšel v novinách 21. srpna 1969, tedy v den národního bojkotu tisku - málokdo ho tedy asi četl). Zbýval samizdat a mnohé bibliofilie (záslužný soupis edic kniha přináší). Nezavdávalo to důvod k radosti: "Dotýkati se hořkosti, olše jdou pod řekou. Na patru slupka ořechu." Stísněnost střídá touha po čistotě jasné jako plamen: "Není komu co sdělit. Není co odloučit. / Hluboko v duši klid hořící svíce." Opakují se tu záběry stále stejných krajin násobících smutek s atributy deště, sněhu, ledu, bláta, větru, rozmoklé země; noc tu krvácí kvůli snům, jež pochovává. Zároveň Merthova poezie setrvává i v jakési pasivitě, obává se pohybu, chce být hlasem přihlížejícího, který se necítí být oprávněn a snad ani mocen cosi změnit, vstoupit do bytí s plnou razancí. Básník jako tichý prosebník, plaše artikulující kontrast tíhy a snu. Působí tu vědomí vlastní nedostatečnosti a selhávání v komunikaci, kdy se vzdaluje ideál porozumění. Předpověděl si to už ve svých raných pokusech, z nichž kousek ocitujme: "Slyšeti volání o pomoc a nemoci tu pomoci, mluviti celé dny a nemoci tu zastaviti tíhu, že jsme nic neřekli, není tak těžké jako žíti s němými, kteří myslí, že mluví, s hluchými, kteří myslí, že slyší, protože mluví jen pro sebe a slyší jen pro sebe a přitom jsou z naší krve." Básnění je u Mertha proces každodenního očišťování a vyzdvihování věcí, které mohou být také pošpiněny, přehlédnuty, zapomenuty.

Oba svazky vydatnou měrou přispívají k tomu, aby nebyl přehlédnut a zapomenut on.

Když máme teď to slavné listopadové výročí, trochu si zavzpomínejme, jak to tehdy bylo kolem a kolem s literaturou. Už téměř dvě dekády probíhala na oficiální scéně hra, že neexistují jiní spisovatelé než ti povolení. Těch nepovolených a nežádoucích byly ovšem stovky, doma i v exilu. Po nástupu perestrojky byla tato odporná komedie zjevně neudržitelná, ale pokračovala dál. Na režimní scéně se kromě neznatelných ústupků skoro nic nehnulo. V sedmdesátých letech se někdy objevovala naděje, že až do pozic nastoupí postavy mladší generace, tedy až Skarlantové a Sýsové vystřídají Skály, dojde k uvolnění. Když to proběhlo, nestalo se nic. Kdyby tihle spolehliví kariéristi zareagovali včas a zachytili politickou vlnu, bylo by možná vše odpuštěno a mohli je nakonec pomalu ještě nosit na rukou. Ale kdepak, zůstali spolehliví až do konce; kdyby nějak rebelovali, jednak by jim hrozilo něco tak strašného jako třeba stranická důtka, a jednak si příliš zvykli na pohodlný život bez konkurence, v němž vysloužené prebendy, pocty a honoráře nic neohrožovalo. A tak jejich pád byl velký. Jan Zábrana kdesi v denících píše, že až tohle všechno jednou skončí, nebude možné hrát si na to, že nic nebylo. Kolaboranti by měli nést odpovědnost.

Aktivisté oficiální literatury reagovali na listopadové události s neuvěřitelně trapnou opatrností a váhavostí, která však byla zcela logická. "Spisovatelé nám píší, ještě spíme na Dobříši", znělo jedno z tehdejších hesel. Jejich konec se přibližoval se stále větší ostrostí. Zachránit se už nemohli, jakkoli třeba někteří zkoušeli vysypat z rukávu oslavnou báseň na studenty se stejnou samozřejmostí jako nedávno na Gottwalda a Lenina. Režimní literatura se bleskově zhroutila do sebe a zůstaly z ní jen fragmenty, její aktéři se neměli o co opřít ani hodnotově, ani komerčně. Paradoxně však po celý první rok po revoluci ještě vycházely nasmlouvané tituly v různých nakladatelstvích, jejichž vydání se už nedalo zrušit. Kritika alespoň dostala příležitost promluvit o nich konečně ve veřejném prostoru jasnou řečí. Pro bývalé veličiny znamenala radikální změna jejich postavení šok. Z privilegovaných laureátů se náhle stali páriové. Z ústraní pak kňourali a poštěkávali, stěžovali si a vyčítali, ale málokdo z nich šel do sebe, aby si přerovnal věci a začal jinak. K normalizačnímu typu literáta patřila absence sebereflexe stejně tak jako nevyhnutelný mravní deficit, které společně neumožňovaly nositeli překročit svůj stín. Vztah mezi mravností a tvůrčími schopnostmi bývá někdy u umělců komplikovaný, nikoli však u této normalizační generace. Ne každého těší role soudce, o nich však soud musel být vysloven. Dávné křivdy a mrzkosti přelil čas, ale svědectví o nich zůstává do budoucna varovným mementem.

Hlad a žízeň po dosud zapovězeném a neznámém byl nezměrný. V prosinci 1989 vydal Melantrich bleskově, skoro ze dne na den (výrobní lhůty knih byly dosud bezmála roční) Havlův a Hvížďalův Dálkový výslech. V mrazivém dopoledni na něj stála fronta od Můstku až kamsi daleko k Vltavě, dlouhý nekonečný had euforie a naděje, ale také vyznání víry a politická manifestace. Poslední fronta na knihu, kterou kdy stojím, uvědomil jsem si tam. Potom začali dovážet zásoby z exilových knihkupectví a nakladatelství, nejprve z Rozmluv Alexandra Tomského, tuším někdy v lednu, o něco později z Indexu a posléze ze švýcarských Konfrontací, až úplně naposledy se tu objevily knihy z Toronta. Už se prosazoval trh a zároveň asi i politická orientace - knihy pravičáka Tomského byly závratně drahé, levicoví socialisté z Indexu chtěli jen pár korun. Čtenář záhy seznal, že ne všechno má zrovna světovou úroveň a zájem rychle opadl. Z mnohého se stala jen rarita a antikvární záležitost.

Začala vznikat celá řada literárních časopisů, které se snášely na stánky Poštovní novinové služby jakoby odnikud. Všechny literární časopisy a revue se opravdu po nějakou dobu prodávaly v trafikách. Postupně však mizely do zapomnění. Zájem čtenářů byl minimální, došly peníze nebo je někdo zpronevěřil, nepožádalo se o grant, aktéři ztratili víru ve smysl projektu. Mnohé z nich se už těžko vybavují z paměti, i když tu nějakou dobu nepopiratelně vytvářely prostředí, ale dnes si již málokdo vzpomene na časopis mladých autorů Iniciály, týdeník atd..., "revui otevřené kultury" ROK, almanach AAA, brněnský List pro literaturu a další. Podobně to bylo i kvantem vznikajících a zanikajících nakladatelství. Pohled na jejich produkci byl radostný i deprimující zároveň, trvalo roky, než se vše utřídilo a zůstali jen ti, kteří si přesně a kreativně ujasnili svoje záměry.

Kritika dlouho nevěděla co počít. Najednou bylo všechno jinak. Objevovaly se texty kritiků dříve nepřipuštěných, ale na náhle se zjevující rozlohu celé české literatury to zdaleka nestačilo. Ale jak měli psát ti ostatní, když toho z exilu a samizdatu znali jen pramálo? A jak se chovat k autorům, jejichž osudy byly těžké? Přiložit na ně ta nejnáročnější kritéria, anebo jejich životaběh zohlednit? Čekalo se na velké události a velké polemiky, ale ty nějak nepřicházely - devadesátá léta se nestala nějakou replikou let šedesátých, ani nemohla, atmosféra se s nimi zcela rozcházela. Čtenáři dostávali do rukou velké knihy, namátkou Paměti Václava Černého, Čtrnáctero zastavení Bedřicha Fučíka, deníkové texty Jana Zábrany či Ivana Diviše, Sestru Jáchyma Topola... Ale čím dál tím víc se zdálo, že vstupujeme do časů, kdy už žádná kniha nic nezmění. Bylo řečeno, že spisovatel nemá být v novém režimu za žádnou cenu politicky a společensky angažovaný, jeho úlohou je starost o psaní a literaturu, která nemá promlouvat k tomu, co je a má být. Literární provoz dlouho zaplňovaly návraty a rehabilitace a nové objevy, takže se scéna vlastně jevila naplněná a stále něčím nová a zajímavá - až když se začal proces přirozené nápravy uzavírat, ukázalo se, že pravá současnost toho nemá až tolik co nabídnout. V úhrnu a z odstupu tedy devadesátá léta nebyla špatná, relativně hodně se toho dělo a literatura měla čím žít. Jenže se do značné míry žilo z podstaty - doba zatáhla společnost do bezbřehé nudy a prázdnoty ekonomismu, který sice na jedné straně svobodu (zvláště svobodu lačně prahnout, všelijak získávat, ba dravě kořistit) otevíral, na straně druhé jí bral vytvářením schémat a rolí, z nichž nebylo úniku. To další desetiletí, už zcela "normální", toho tolik nenabídlo. Leda plavbu ve vlnách postmoderny a solidní údržbu opotřebovaných zdrojů. Čekání na velkou éru pokračuje, možná se za našich časů už nedostaví. Iluze před třiceti lety však byly nezměrné, jako vždy během přelomů a velkých změn. Ti, kteří vydrželi (a tento časopis k nim po zásluze patří) však trpělivě nesou étos smyslu a hodnoty psaného slova. Ať to tak zůstane co nejdéle.

Minule jsem končil malým nekrologem, želbohu to musím udělat i dnes. 13. listopadu zemřel ve věku třiasedmdesáti let Oldřich Čálek. Byl to především psycholog a psychoterapeut, měl ale k literatuře blízko. Psal od mládí poezii a jeho drobné básně jsou roztroušeny po různých časopisech, v devadesátých letech publikoval (zvláště v Tvaru) eseje, fejetony a glosy ke společenským a kulturním otázkám. Literární ambice obětoval na oltář svojí milované profese - "moje romány běhají po ulicích", říkával. A neskrýval, že nejvíc se o lidech dozvěděl nikoli z učebnic, ale z Dostojevského.

Olda přišel v mládí o zrak, a přesto dokázal vystudovat psychologii, seznámil se přes nezměrné obtíže s rozlohou odborné literatury. Odmítl psychoanalýzu a zaměřil se na fenomenologickou hermeneutiku - daseinsanalýzu. Překládal, zejména Medarda Bosse a Martina Heideggera, jehož filozofie si jej plně získala a nalézal v ní lék na zmatky a krize současného světa. Snažil se nový přístup k člověku prosazovat jako učitel i terapeut, byl protagonistou toho, čemu říkáme "péče o duši", tedy celostního přístupu k lidskému jedinci, kdy uzdravení či kompenzace zdravotního stavu jsou vedlejším efektem zmíněné péče.

Strávil jsem pod jeho vedením pět krásných a nezapomenutelných let v sebezkušenostním psychoterapeutickém výcviku. Poznal jsem, že práce s lidskou duší je mnohdy dramatičtější a úžasnější než literatura. Docent Čálek byl průvodcem laskavým, znalým, pokorným. Snad jsem se tu dozvěděl něco o sobě i o druhých, snad jsem dostál alespoň někdy tomu východisku naší školy - "být sám sebou a neztratit druhé". Jeho jsme teď ztratili, ale každý, kdo ho poznal, ho bude mít už stále s sebou.

Jiří Zizler (1963), lexikograf a literární historik. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2420