Čínské bistro Zuzany Li

O smíchu, kovových obrech,chystaném dokumentu a Západní metropoli

Na obálce českého vydání zatím posledního Liou Čen-jünova románu Kdopak se baví uvidíte doširoka rozšklebené obličeje mužů jménem Jüe Min-ťün. Dlouhá léta maluje sám sebe v nejrůznějších ne zrovna přirozených polohách, v situacích, které vlastně k smíchu vůbec nejsou, přesto má tvář vždy rozzářenousmíchem. Čemu se vlastně směje? Proč se směje například skupinka mužů u bazénu na knižní obálce? Obraz sám žádný důvod neposkytuje. Vidí něco, co my nevidíme? Neuvěřitelná náhoda tomu chtěla, že jsem se jen pár týdnů po vydání knihy mohla s umělcem jako tlumočnice setkat v jeho pekingském ateliéru při natáčení krátkého dokumentu. U domu má zahrádku, na níž si pěstuje zeleninu, úplně jako Wang Mo-ťie z románu Nebe nad Lhasou. Má na ní rajčata, okurky, lilky asamozřejmě i zelíčka... Na podzim byla už z valné části sklizená, jen pár opuštěných rostlin ještě houževnatě vytrvávalo v černé zemině, ten den jim ale v teplém odpoledním slunci muselo být dobře. Nehrozilo jim nebezpečí nájezdu pekingských floutků jako ve zmíněném románu, jednak byly za dost vysokou a tlustou zdí a jednak je hlídali rozesmátí obři s velkými hlavami a do bronzova ožehnutými kovovými svaly. V pohybu s rozmáchnutými pažemi, propracovanými svalnatými stehny a rukama jako lopaty by si je za šera každý spletl s Hulkem.Byli to další smějící se Jüe Min-ťünové v nadživotní velikosti z opálené nerezové oceli. A právě u zahrádky s obry se po krátkém přivítání spustila kamera a padla první otázka. Umělec se zasmál, než začal odpovídat. Na druhou a na třetí otázku taky. Skoro pokaždé se nejdřív zasmál. Krátce, srdečně, přirozeně.Vida, veselý chlapík.Některé otázky tak trochu k smíchu byly, jak chcete v pár větách shrnout komplexní a léta se proměňující tvůrčí činnost? Co vás inspiruje? Haha.Jak jste vlastně ke svému typickému smíchu došel? Haha. Smích je to jediné, co člověka odlišuje od zvířat. Zvířata se nesmějí, jen člověk se umí smát.Při tlumočení jsem obdivovala malířovu trpělivost. Kolikrát na podobné otázky za těch dvacet let, co se jeho díla stala vyhledávaným artiklem světových galerií, asi odpovídal? Jak byste sám sebe v kontextu současného světového a čínského výtvarného umění zařadil? Hahaha. Čínská strana a vláda má své škatulky, Západ zase ty svoje. Kde jsem v tom já? Co s tím můžu dělat? Každý v mých obrazech vidí něco jiného, vidí to, co vidět chce. Pochopitelně se snažíme sami sebe pojmenovávat, máme na to i výborné kritiky umění, kteří dávají čínská umělecká dílado širších souvislostí a jsou schopni vyvážené systematizace, třeba profesor Lü Pcheng, autor monografie Dějiny čínského umění 20. století. Kolik lidí pohled zevnitř ale skutečně zajímá? Lü Pcheng ve svých Dějinách píše: Jüe Min-ťün je malíř, který začal tvořit v kruhu nezávislých umělců sídlících u Starého letního paláce v Pekingu. Mezi jeho první známé obrazy patří Drama, jež se odehrálo u nejmenované městské brány (1991) a Šílený smích (1991). Již první ze zmiňovanýchděl prozrazuje umělcův typický rukopis: na historicko-politickém pozadí rozehrávají postavy s příliš velkými hlavami bezútěšnou, zoufalou scénu. Nevytváří zdání opravdovosti skutečnosti jako Liou Siao-tung, ani člověka z obrazu neabstrahuje jako Fang Li-ťün, naopak jedince propojuje s prvky historické, politické a společenské reality, kterou vnímá podobně citlivě jako Wang Kuang-i, na rozdíl od něj se však neomezuje jen na hodnocení v kulturní rovině.Jüe Min-ťün svou značku - do široka rozevřená šíleně se chechtající ústa - neustále opakuje. Smích souvisí s intuitivní reakcí člověka v kritické situaci, se kterou si neumí poradit. "Smích je známkou toho, že člověk odmítá o věci přemýšlet. Dochází k tomu tehdy, když mysl neví, jak vůbec o problému přemýšlet, odkud k němu přistoupit, nebo když je problém příliš složitý a velký a rozum se jej chce raději zbavit," vysvětloval malíř v jednom rozhovoru. Pro své postavy nacházel předlohy ve svém okolí, maloval sebe a své známé, přičemž nejdůležitější byly vždy hlavy. Postupně se rozhodl malovat jen sebe. Jüe Min-ťünovi není nic svaté, nebojí se politické frašky i na nejvážnější náměty, příkladem mohou být obrazy Velká jednota lidu (1993), Poprava (1995) nebo jeho parafráze Delacroixovy slavné malby Svoboda vede lid na barikády (1995). O jeho dílech můžeme s trochou nadsázky také říct, že zachycují potupnou trapnost své doby: bezmocní lidé bez postavení teď přišli i o naději, nezbývá jim než nasadit masku šaška a uprostřed výsměchu a smíchu doufat, že se jednou dostaví smíření. Lü Pchengovo zásadní dílo o proměnách čínského výtvarného umění od konce císařství až po současnost jak na pevnině, tak od roku 1949 na Tchajwanu a v Hongkongu, v němž sleduje jak původní domácí tradici, tak příchod západního umění a jeho včlenění se do čínského prostředí a jejich fungování v různých politických podmínkách,vyšlose značným ohlasem v několika světových jazycích, český překlad však leží již několik let v šuplíku a čeká na vydání.

Když umělci stahující se v osmdesátých letech do okolíruin Starého letního paláce o své zázemí kvůli výstavbě a politickým rozhodnutím přišli, přestěhovali se mnozí z nich do opuštěného industriálního areálu dnes známého podle čísla jedné z továren jako umělecká zóna 798. Postupem času se ze Zóny 798 stala veleúspěšná fabrika na současné umění, zpočátku v devadesátých letech převážně na export, kde se rádi ukazovali a fotili velvyslanci různých zemí a občas tam zavítal i nějaký ten prezident, cena děl šplhala do astronomických čísel. Když pole začal ovládat byznys, většina umělců se opět stěhovala pryč, navíc se neustále šířily zvěsti, že se vládě nelíbí mít takové potenciálně rebelské "hnízdo umění" přímo ve městě, raději dál od centra, spekulovalo se, že to zavřou úplně.Ceny nájmů šly nahoru, galerií a obchodů s tretkami přibývalo aumělci své ateliéry znovu přesídlili, tentokrát na daleké předměstí do Sung-čuangu, zpočátku úplné venkovské díry, z nížje z dnestaké rušná příměstská čtvrť, mnozí si tam postavili velké domy a přes ulici mají dnes restaurace, bary a nějakou tu galerii. V Sung-čuangu sídlí i soukromá galerie CCC (Czech China Contemporary) manželů Strakových, obrovská budova architekta Zdeňka Fránka, do níž malířka Kchun-jing Straková naplánovalaambiciózní galerijní projekt, jehož fungování na začátku málokdo věřil, přesto budova již deset let stojí a zřejmě i funguje. Chvíli to vypadalo, že ze slavné umělecké zóny 798 zůstane atrakce pro turisty a solventní sběratele asijského umění. Tak trochu klasický příběh o ideálech, které se v jednu chvíli začnou dobře prodávat, a peníze pak pomalu, zato spolehlivě zabijí původní myšlenku. Obchod s uměním vytlačil umění, pak se ale byznysu přestávalo dařit tolik co dřív a areál začal podivně skomírat. Při nedávné návštěvě jsem však nabyla dojmu, že současné vedení si vyprázdněnost prostoru uvědomuje a snaží se tam umění opět vrátit. Možná že když se ztratí zisk a uvolní se prostor, začne nový koloběh a opět se bude něco dít.Zatím to vypadá docela nadějně, rozhodně tam začalipořádat zajímavé výstavy, od konce září tam můžete vidětnapříkladnové monumentální dílo amerického umělce Matthewa Barneyho s názvem Redoubt, které vznikalo mezi lety 2016 a 2019 a jehož součástí je kromě leptů a objektů také neobyčejněexpresivní dvouhodinový film o lovu vlků, který zkoumá téma lovu v rovině fyzické, mytologické a v neposlední řadě v rovině umělecké tvorby, lov, který pokračuje pak i v samotné galerii. Výstava potrvá do poloviny ledna, v říjnu příštího roku pak poputuje do Londýna.V jiné budově pak vedení uspořádalo opravdu rozsáhlou retrospektivní výstavu o historii zóny připomínající dny její největší slávy. A naproti v kavárně dostane unavený poutník opravdu výbornou kávu a dolce k tomu.

Režisér Ťia Čang-kche, který bývá často přítomen v Cannes nebo v Benátkách, zveřejnil na svém blogu krátký trailer k připravovanému poslednímu dílu dokumentární trilogie, v níž podle vlastních slov mapuje duchovní svět současné Číny očima výrazných osobností tří odvětví tvůrčí činnosti. První díl se jmenuje Tung (2006) a jeho protagonistou je malíř Liou Siao-tung, který tam mimo jiné při vzpomínce na dobu mládí mluví o živočišné síle životní energie, jejíž krása je obzvlášť patrná na pozadí bezmoci a tragédie. Lü Pchengovy Dějiny, které věnují tomuto umělci celou dlouhou pasáž, o něm mimo jiné píší: "V období bezprostředně následující červnovou katarzi na náměstí Nebeského klidu upadla společnost do letargie, ale život šel dál. Liou Siao-tung vnímavě zachytil dění kolem sebe na ironicky nazvaných malbách přípitkuNa zdraví,duchem nepřítomnéZamilované mládeže, na posteli se rozvalující postavyPo poledni, kamarádů v pokoji nuceně se smějícíŽertu, maloval dokonce i město koupající se v jasné sluneční záři. Při pohledu na obrazy se člověk musel nutně ptát, co postavy na obrazech vlastně dělají, proč tam jsou, proč je vůbec takto namaloval, co tím chce říct? Očividné poselství schází, taková je už realita, nemá ambice vypovídat o smyslu, žádný pojmenovatelný smysl není."Druhý díl dokumentárního cyklu nazval režisér Ťia Čang-kche Neužitečná(2007) avypráví příběh módní návrhářky Ma Kche. Ve třetím díle nazvaném v čínštině doslova Až tam, kde moře modrá (paralelní anglický název zníSo Close to My Land) nechává promlouvat spisovatele. Do hlavních rolí obsadil hned tři:u nás snad již trochu známého nekompromisního solitéra Jü Chua, který nechtěl vstávat časně ráno do práce a celý den se vrtat v ústech maloměšťáků, a tak se rozhodl, že se musí stát spisovatelem, dáleu čínských čtenářů obecně zřejmě nejoblíbenějšího nebo jen nejuznávanějšího literáta-veterána současnosti Ťia Pching-wa ze Si-anu v Šen-si, autora nejslavnějšího soudobého šestnáct let zakázaného románu Padlá metropole,v němžúplně na začátku devadesátých let jasnozřivě předpověděl budoucnost Číny a jehož česká podoba právě vzniká, a o něco mladší spisovatelku Liang Chung z Che-nanu, která byla krátce představena v Souvislostech3/2017. Zatímco Liang Chung na začátku traileru schovává v pohnutí hlavu do dlaní a Ťia Pching-wa mluví rozvážným, klidným hlasem muže, kterého nic na světě nerozhází, Jü Chuavzrušeným hlasemtéměř křičí, patrněpři vzpomínce na své začátky: "Řekla mi, že když to bude mít šťastný konec, že to otisknou. A já na to: Jestli mi to otisknete, nacpu vám tam štěstí od začátku do konce." Načež se divoce rozesměje.

V západní metropoli, historickém hlavním městěVěčného míru a dnešním Si-anu, sídlí kromě váženéhonekorunovaného krále všech pisálků jménem Motýl (plným jménem pochopitelně Čuangův Motýl) také o generaci mladší spisovatel I-čou, o jehož existenci jsem se dozvěděla teprve nedávno. I-čou napsal mimo jiné celou povídkovou trilogii, kterou pojmenoval Liou Siao-tung (čínsky 2014) podle jména hlavní postavy, nepříliš úspěšného avšak přemýšlivého a tudíž rozčarovaného muže středních let, shoda jmen se slavným umělcem je jistě čistě náhodná, neboť protagonista je teoretik a historik umění. V předmluvě píše, že nad jménem svého hrdiny nemusel nijak dlouze přemýšlet, jako by mu Liou Siao-tung sám vešel do trilogie, bylo jen přirozené, že to bude zrovna Liou Siao-tung, obyčejné, běžné mužské jméno, jakých běhá po Číně tisíce možná statisíce,jméno typické v jeho generaci a zajímavé pouze svou fádností a trivialitou. Všichni jsme vlastně takový Liou Siao-tung.Slibný začátek pak přinese další čtenářské potěšení v povídkách s napětím, v nichžmužské egotížívědomí prohry a trauma jednoho léta, s nímž se vypořádává celý život. Za trilogii dostal kupodivu literární ocenění. Snad že se tam píše jen o "jednom létě" tehdy v době, kdy jsme byli ještě hodně mladí. Západní sídelní město Si-an se mezitím obléklo celé do nového, možná by se dalo říct, že znovu vyrostlo na ruinách své zašlé slávy a září jako výkladní skříň Nové hedvábné stezky. Lidé v ulicích vypadají na procházkách ve světle neonů spokojeně.

Jen Lien-kche si vytiskl novou knihu vlastním nákladem, bez ISBN.Obálka je černobílá, nese název Sútra srdce a na místě, kde bývá běžně název nakladatelství, stojí"blízkým a přátelům ke čtení". Na akci pořádanou našímvelvyslanectvím v Pekingu ke svátku české státnosti přišel v obnošeném tričku, prý když mu teď už nevydávají jeho díla, je chudý a nemá na oblek. Liou Čen-jün sedící na pódiu vedle si upravil kravatu a dodal, že zatímco on byl vždycky poslušný chlapec, Jen Lien-kche byl, je a vždycky bude rebel. Všichni se tomu srdečně zasmáli. Ten den takéJidi Majia, jehož báseň Svoboda našel Jan Cempírek na parapetu budějovické hospody, pohovořil o českých básnících a Ning Kchen krátce a intenzivně zavzpomínal na své nedávné čtení ve Fra ana Svět knihy. A když jsme se pak všichni sešli večer u stolu, povídalo se a žertovalo,Jidi Majia zazpíval pár písní z Velkých chladných hor a já si uvědomila, že překládat čínské spisovatele má přes všechny obtíže i několik nesporných a zcela výjimečných výhod. Řekněte, kdo z českých překladatelů může takhle hodovat u jednoho stolu se svými oblíbenými autory?

Zuzana Li (1975) překládá současnou čínskou literaturu (např. Ning Kchen, Jen Lien-kche, Liou Čen-jün, Su Tchung, Liao I-wu, Eileen Chang ad.). Řadu z nich vydala v edici Xin, kterou založila v nakladatelství Verzone.