GLOSY HISTORICKé MARTINA NODLA (LXXIII) • Souvislosti 4/2019


O oborových historiích, dějinách české etnografie a Luňákových Učencích


Glosy historické Martina Nodla (LXXIII)

O oborových historiích, dějinách české etnografie a Luňákových Učencích

Mezi státním plánem a badatelskou svobodou

Otevřená reflexe vlastní minulosti je jedinou cestou, jak utvářet vlastní budoucnost. Kolik oborů to ale chápe? Kolik oborů si u nás položilo tuto otázku a snažilo se na ni odpovědět? Já vím, kolektivní odpověď není možná, protože ačkoli jsme zasíťováni v myšlenkách těch, kdo psali a přemýšleli před námi, a ačkoli i oni se pohybovali ve vrstvách generačních i negeneračních sítí, přesto jsme nakonec sami. Jen my sami. A sami, každý za sebe se musíme ptát, jak ona minulost oboru ovlivňuje oborovou přítomnost a jak ovlivňuje mne samotného. Individuální pokusy, povětšinou ponořené ve vlastních, na sklonku života psaných pamětech, jsou vždy subjektivní povahy. Avšak díky za ně. Poněkud méně subjektivity obsahují rozhovory, tedy rozhovory-dialogy, v nichž si lidé tříbí vlastní myšlenky v konfrontaci s tím, kdo se ptá, respektive s tím, koho necháme se ptát, koho pustíme k sobě. Otázkou však je, zda v oné symbióze není nakonec obsaženo tolik jinotajnosti, že ji mohou odhalit jen ti, kdo se navzájem zpovídají. Třetí cestou je metoda orálních dějin, respektive metoda téměř nezávislého pozorovatele, jenž zpovídá aktéry podle předem připraveného rastru otázek, jejichž účelem je vytvořit soubor individuálních, avšak typizovaných odpovědí, jež mohou v budoucnu sloužit jako prameny pro historickou interpretaci.

      V českém prostředí takovýchto orálněhistorických pokusů existuje pomálu. Orální historici se zaměřují na politiky, na podnikatele, avšak akademický svět zůstával prozatím stát stranou. Po mém soudu je to způsobeno především neochotou společenských vědců mluvit o vlastní minulostí, nemluvě o minulosti oboru, a to hned z několika důvodů. První je jistě zcela osobní. Vědecké osudy především z doby normalizace jsou mnohdy natolik složité, že se lidé bojí nepochopení a dezinterpretace vlastního konání. Pravda je, že když se útržků minulosti zmocní hledači agentů a zaprodanců, jejichž touhou je dotyčného odhalit, zlikvidovat a následně se kochat pocitem zadostiučinění, vznikne tím sice mozaika, avšak složená tak jednostranně a povrchně, že je lepší ji rozmetat a zůstat jen u útržků, jež je třeba především pochopit a vysvětlit, a ne hned, nejlépe veřejně, kárat a očerňovat. Osobní důvody samozřejmě hrají svoji roli i vzhledem k učitelům, kolegům a žákům, lhostejno zda k těm, kteří byli stejného naturelu, či k těm, s nimiž bylo těžké najít jakoukoli společnou řeč. I zde totiž hrozí nebezpečí nepochopení a zpřetrhání jemných vazeb, obdobně jako při senzacechtivém čtení úředních textů vzniklých z činnosti státní bezpečnosti, jež sloužily pro domo sua a jež rozhodně nejsou snadněji čitelné než středověké dokumenty, ač si to ti, kteří věří na pravdivost estébáckých pravd, myslí.

Jiný důvod je naopak po mém soudu idealistický. Vlastní obor, při pohledu nazpátek, vidí lidé v pokrokářském světle, ano, jistě, někdy s drobnými výkyvy a regresemi, ale přece jen v lineárně plynoucí linii, na jejímž konci stojí v danou chvíli ten, kdo o minulosti svého oboru spíše referuje, než ji vskutku reflektuje. Samozřejmě, nikomu se nechce napsat, že jeho obor stojí na hliněných nohou a že je třeba ho z gruntu přestavět, aby mohl nevrávorat. A že k tomu vskutku nestačí jen daný obor do nekonečna přejmenovávat - v daném případě z národopisu na etnografii, z etnografie na etnologii a z etnologie třebas na kulturní antropologii -, jak se bohužel mnohdy dělo. Z toho po mém soudu dosti jasně plyne, že ne každý může psát dějiny vlastního oboru.

Orálněhistorická metoda představená v knize Mezi státním plánem a badatelskou svobodou. Československá etnografie a folkloristika ve vzpomínkách pamětníků (Academia 2018) si takovéto cíle neklade. Rozhodně netenduje ke kritickým dějinám československé etnografie a folkloristiky. Naopak, střízlivě předkládá materiál, jenž až ve druhém čtení nabízí možnosti k zamyšlení. Soubor šestnácti rozhovorů je relativně reprezentativní. Jeho velká přednost tkví v tom, že prostřednictvím vybraných osob zachycuje dva světy, pražský a brněnský, spojené s existencí dvou na sobě do značné míry nezávislých pracovišť, jež se lišila nejen lidsky, ale i zkoumanými tématy a užívanými metodami. Především je až zarážející téměř úplná absence terénních výzkumů v pražském světě, pro který je příznačný stín Antonína Robka, téměř všemocného vládce nad akademickým ústavem a fakultní katedrou, jenž po celé období normalizace určoval, kdo bude moci kde pracovat, kdo bude vyhozen, kdo bude publikovat, kdo bude co bádat, aniž by však oboru dal hlubší metodologický základ. Kolem osoby Robka se soustředí jak otázky tazatelů, tak i výpovědí zpovídaných. Odpovědi jsou ale povětšinou předem tušené, protože pocházejí z úst těch, jimž Robek poskytl, mnohdy za cenu ústupků, akademické zaměstnání. Jen stěží se tedy můžeme dočkat kritického hodnocení jak Robka samotného, tak i robkovsky nastavené a živené pražské etnografie. Výjimku v tomto ohledu představuje rozhovor s Václavem Hubingerem. Ten je nejen velmi kritický k úrovni vysokoškolského studia etnografie. Zcela otevřeně pak mluví o Robkovi jako o člověku, který uměl velmi dobře manipulovat s lidmi, stavěl je proti sobě, strašil je a chválil. Chránil svoji firmu, chránil své oblíbence, chránil ty, kdo pro něho publikovali, aniž by s etnografií měli co společného, avšak samotný obor pohřbil a z ústavu učinil ryze ideologické pracoviště (s. 65). Obdobně Josef Kandert o Robkovi říká, že nabíral a držel ve svých pašalicích lidi, kteří ho nemohli badatelsky, vědecky či mocensky ohrozit (s. 115). Pokud platí soudy těchto dvou dotazových, pak jsou ale institucionálně výpovědi ostatních velmi omezené a pro příští dějiny etnografie zcela nepoužitelné, i když jsou samozřejmě velmi dobré pro zkoumání poměrů na akademických ústavech v období normalizace (v knize najdeme i tvrzení, že bylo akademicky snadné vycestovat na Západ před rokem 89 a že to byla jen otázka peněz, nic víc, stejně jako že neexistovala badatelská nesvoboda, natož pak skutečný ideologický dohled). Ostatně pokud jedni tvrdí, že Robek obor pohřbil, a jiní, že byl "ohromný koncepční pracovník", jenž měl schopnost propojovat instituce, a že byl neskutečně sečtělý, pak výpovědi hovoří o dvou různých světech, z nichž ale oba nemohou být stejně pravdivé. Logicky pak z postojů k situaci etnografie před rokem 89 plynou kritické šlehy vůči změnám po roce 89. Ostatně v tom někteří vypovídající souzní s názory samotného Robka, jehož krátké paměti jsou připojeny na konec knihy. V nich Robek sám sebe pasuje do role zachránce oboru, jenž s čistkami neměl nikdy nic společného. Listopad 89 podle jeho soudu přinesl jen likvidaci všeho kladného, co vzniklo v době předcházející, absolutní negaci transdisciplinarity, kterou on sám tak moderně a tak otevřeně prý razil.

Otázkou tedy je, o čem rozhovory v knize vypovídají? O dějinách etnografie/etnologie, nebo naopak schopnosti Antonína Robka ovládnout nejen minulost oboru, ale de facto i jeho přítomnost? O konstruování paměti prostřednictvím těch, jimž Robek umožnil akademickou kariéru? Autoři knihy zůstávají stát v pozadí (na některých rozhovorech je znát, že jim je při autorizaci zpovídaní přepisovali, což samozřejmě problematizuje užití těchto výpovědí jako možných pramenů). To samé platí i pro úvod, jenž není pokusem o skicu dějin československé etnografie. Takovéto dějiny tak nadále leží před námi a jejich potenciální autoři stojí před nesnadným úkolem: Jak je pojmout? Vidět je v robkovském, či antirobkovském duchu? Přistoupit na rovinu čisté vědy, či naopak na rovinu vědy zideologizované? Psát je po problémech (řada výpovědí se týká politicky a ideologicky kontaminované otázky etnických procesů), po institucích, či naopak napříč dějinami? Rozhovory s aktéry vybízejí k mnohým úvahám. Primárně se však přece jen musíme především ptát, kdo a jak vypovídá, kým a jak je ve svém uvažování ovlivněn a zda ta či ona výpověď má pro daný obor váhu. Bez odpovědí na tyto otázky se dál nepohneme.

Učenci

Humoristických románů je u nás jako šafránu. A humoristických románů z prostředí akademického, potažmo historiografického, ještě míň. Asi nám chybí schopnost dělat si legraci z nás samotných. Anebo ještě hůř, v té legraci vidíme odlesk skutečnosti, bizarní skutečnosti, v níž už třicet let žijeme a nepřestáváme se divit, že jsme něco takového dopustili.

Petr Luňák se nebojí. Možná proto, že z oboru odešel a spojil svůj život s NATO, se světem, jemuž já osobně vůbec nerozumím, se světem, jenž sám sebe vyhnal na periferii Bruselu, daleko od hlučícího davu (nu doufejme, že ne daleko od reality - snad si autor v budoucnu troufne i na humoristický obraz tohoto světa). A snad právě proto cítí potřebu vypsat se ze svých vzpomínek na raná devadesátá léta, kdy nové akademické instituce rostly jako mrakodrapy ve městech a kdy bylo možné za rouškou novosti skrýt cokoli, i velké a holé nic.

Luňákovi Učenci (Dokořán 2019) jsou volným, avšak vskutku jen velmi volným pokračováním knihy Hrdinové (2014; společně s Markem Pečenkou). Navzájem je spojuje především absurdita dění, ona neuvěřitelnost příběhů, jež mají své reálné či poloreálné předobrazy. Oproti Hrdinům, v nichž "pamětník" vidí figury předlistopadové pražské filozofické fakulty (nu dobře, možná je tam někdy vidět chce), Luňák přesunul svůj dalekozraký drobnohled na nově se rodící fakultu sociálních věd, jež se dnes potácí s predátorských skandálech, aniž by měla odvahu se vůči nim postavit a aniž by primárně nepranýřovala ty, co na predátorství poukázali (jak české, jak absurdní, ale zcela humoruprosté). A na rozdíl od Hrdinů jsou nyní jeho "hrdiny" spíše typy akademických bytostí, v nichž se proplétají uzlíky konkrétních lidských osudů. Za jednotlivými postavami jsem se snažil hledat konkrétní osoby, i jsem s přáteli probíral, kdo by Sladkým, Kollem, Zelinkou či Strakou mohl být, avšak selhal jsem (vyjma divotvorné paní Ledy!). Pro mne osobně jsou přitažlivější pasáže románů odehrávající se v Praze. Ty jsou sice situovány do prvních polistopadových let, ve skutečnosti je v nich ale i mnoho současného. Autor tím mimoděk poukázal na to, že se akademická realita zas tolik neposunula, že v ní nadále působí i ryzí hochštapleři, že mnohé katedry připomínají spíše klanová společenství, ovládaná osobními animozitami, patolízalstvím a mnohdy i neskrývanou nenávistí. Rovněž plagiátoři typu "učence"Sladkého, v jehož prospěch se nakonec vysloví i akademické orgány a německému vědci, od něhož Sladký opisoval, avšak prozatím je jeho práce jen v rukopise, pohrozí výstrahou, že je klidně možné, že naopak německý vědec opsal mudrosnubná slova, věty a odstavce od Sladkého (v tomto ohledu jsme dnes na tom lépe než v devadesátých letech), dodnes v nejrůznějších podobách brázdí říčky a potoky českého akademického povodí, nemluvě o zvěstovatelích velkých a věčných pravd, kteří do omrzení opakují svá moudra, například o kolabujících civilizacích. Amerika a její akademický svět v Luňákově vidění jsou pro mne přitažlivé především v tom, jak mnozí v devadesátých letech naivně (ale jak jinak to mohlo být) naletěli "mecenášům" a "dobrodincům", kteří někdy možná měli dobré úmysly, avšak primárně jim šlo o sebe sama a ponižování českých akademiků si snad ani nebyli vědomi (v tomto ohledu se německý svět otvírající se českému akademickému světu lišil od toho amerického jako svět před a za zrcadlem).

Velkým tématem Luňákova románu je i propojování akademického světa s politikou, a to nejen u nás, ale i za oceánem. Politiky zaklínající se velkými idejemi (i to je ale minulost devadesátých let, tak daleká dnešní neideovosti), jejichž hlasatelé jako prodavači své zboží nabízejí na trhu politických stran všeho ražení, až se nakonec přece jen někde uchytí, i když na jiné straně spektra, než původně chtěli. A stejně tak s humorem sobě vlastním líčí podbízivost akademického světa, především tedy politologického světa, jenž ví, že bez ní není možné udělat kariéru, získat prostředky na výzkumy, na jejichž vědeckost nevěří ani ti, kdo je podporují, ani ti, kdo je konají, jež ale ve svém důsledku nechává na jazyku pachuť, kterou ani přes sebevětší snahu neodplivneš. A přece, přece jen je to jiná pachuť než ta v Hrdinech, možná z toho důvodu, že když bizarnost přeteče únosnou mez, je dnes možné odejít do úplně jiného světa, než je ten "Sladký". Potíž je však v tom, že stejně jako před rokem 89 ani dnes se nám kvůli "Sladkým" a ani vůči "sladkosti" všude kolem nás odcházet nechce, protože přece jen máme pocit, že my jsme ti "učenci", kteří vážně chtějí něco poznat. Pro Richarda, hrdinu Učenců, naivní to bytosti, avšak v té své naivitě přece jen ještě občas šťastní a spokojení, byť to někdy sakra bolí.

Martin Nodl (1968) působí v Centru medievistických studií AV ČR a je redaktorem v nakladatelství Argo.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2474