Michaela Pejčochová, sinoložka a kurátorka čínské sbírky Národní galerie v Praze, je neobyčejně činorodá žena. Množstvím publikovaných výstupů svého bádání vyčnívá nejen ve své mladé generaci, i na poměry české sinologie má na svém kontě úctyhodné množství knih: Posel z Dálného východu, Mistři čínské tušové malby 20. století, Vznešené hodnoty lesů a potoků, s Marcelou Suchomelovou a Olgou Lomovou je editorkou knihy Proměny a setkání: studie z dálněvýchodní kultury, s Lukášem Zádrapou napsala monografii Čínské písmo, kterou vydalo nakladatelství Academia, pod názvem Deset zastavení s čínským obrazem přeložila přednášky prof. Hsü Kuo-huanga o čínské malbě, v níž mimo jiné přehledně zpracovala užitečný slovníček čínské umělecké a estetické terminologie. Na začátku své kariéry přeložila i knihu dalšího tchajwanského odborníka na čínské malířství Wang Yao-t`inga nazvanou Čínské malířství: Průvodce filosofií, technikou a historií,

ve které je dle jejích vlastních slov všechno podstatné o dějinách i technikách čínské malby, takže se student nebo milovník tohoto druhu umění může dozvědět vše zásadní přečtením jedné knihy. A na své vydání stále čeká již pěkných pár let přeložená monografie o čínském umění 20. století, na které celý rok pracovala s autorkou tohoto rozhovoru, paní Hostinskou. O polední pauze jsme se sešly nad miskou kimchi rýže. Nikterak se tím čínskému bistru nezpronevěřujeme, jednak jsme etnicky otevření, jak si pozorný čtenář jistě dávno všiml, a jednak je stará známá věc, že nejlepší kimchi dostane pocestný na těch nejbizarnějších místech, kde by žádnou dobrotu nečekal.

Hostinská: Tvoje poslední kniha Posel z Dálného východu je vskutku unikátní, dalo by se říct, že už tady dlouho nic takového nebylo, taky byla oceněna v soutěži o nejkrásnější knihu roku 2019. Je výjimečná grafickou úpravou a vazbou, obrazovou přílohou i svým původním, zajímavým a poctivě a zároveň velmi čtivě zpracovaným obsahem. Ty jsi v ní šla po stopách poměrně dobrodružného života umělce a sběratele Vojtěcha Chytila. Předtím jsi ale zmapovala tušovou malbu ve sbírce Národní galerie, z čehož vznikla objemná publikace Mistři tušové malby 20. století ze sbírek Národní galerie v Praze ve dvou jazykových mutacích, české a anglické. Také třísetstránkový Posel z Dálného východu vyšel i v anglické verzi a v kratším rozsahu a jiné úpravě existuje starší čínská verze knihy. Vraťme se ale v čase ještě dál, jak ses k zájmu o asijské umění vůbec dostala? Jak to celé začalo?

MP: Úplně za začátku stál zájem o jazyky, tak jsem se kdysi dostala k čínštině. A zjistila jsem, že můj duchovní jazyk je klasická čínština. Přečetla jsem všechny překlady, především Královy, ale vůbec všechno, co nám starší generace připravila, a už mi bylo jasné, že tohle je ono. Přihlásila jsem se na sinologii a nejdřív jsem se chtěla věnovat asi spíše literatuře, lákala mě teorie, koncepty, co to je ten wen, z čeho vychází, jak se formoval, v podstatě to, o co se zajímal Oldřich Král. Zajímaly mě staré texty, ne asi úplně čistě filozofie, spíše estetika, bavilo mě číst texty typu Duch básnictví řezaný do draků nebo Popisná báseň o literatuře, což jsou klasické texty čínské literární teorie. Pak do mého života ale úplnou náhodou vstoupila Národní galerie. Na Ústavu Dálného východu na nástěnce visel inzerát, že hledají lektory do nově otevírané stálé expozice asijských sbírek na Zbraslavi. To bylo na podzim 1998, byla jsem ve druhém ročníku na sinologii. Přihlásila jsem se, vzali mě a já pak dlouhou dobu dělala odbornou lektorku a přednášela jsem veřejnosti o sbírkách čínského umění. Musela jsem se toho spoustu naučit a začala jsem se tam za chodu seznamovat s jednotlivými součástmi této sbírky, která čítá asi 4500 předmětů. Říkala jsem si, že je zajímavé, že v Čechách máme tolik věcí dovezených až z Číny nebo z dalších asijských zemí, z nichž řada není širší veřejnosti ani dobře známá. V devadesátých letech nebylo povědomí o tom, jaké máme v Praze sbírky asijského umění, příliš rozšířené, o čínské umění se zajímala jen specifická hrstka lidí, pár sinologů, orientalistů a umělců nebo básníků, desetiletí neexistovala ani žádná stálá expozice. Ta byla nově otevřená až roku 1998 na Zbraslavi a pochopitelně to byla taky zcela ojedinělá příležitost získat práci v oboru. Studenti sinologie u nás nemají zase tolik možností, kde se uplatnit, konkrétně pozice věnované čínskému umění jsou v celé republice pouze dvě - v Národní galerii a v Náprstkově muzeu. Já jsem měla to štěstí, že jsem se do Sbírky asijského umění Národní galerie dostala ve zlomovém okamžiku, kdy se po dvaceti letech zpřístupňovala veřejnosti a postupně jsem se seznamovala s tamními čínskými sbírkami. Vždycky jsem si našla informace k některému z témat, jako je archaické čínské umění, porcelán, textil nebo malba, a na to téma jsem si připravila výklad, který jsem jako lektorka měla o víkendu pro veřejnost. Naši předchůdci již řadu těchto témat zpracovali, ale často šlo třeba o texty k nějaké krátkodobé výstavě nebo staré útlé katalogy či články, takže i sehnat relevantní literaturu dalo dost práce. Trvalo to několik let, ale postupně jsem se takhle sblížila s celou sbírkou a v roce 2003 jsem po dokončení studia sinologie začala pracovat jako její kurátorka.

Hostinská: Pamatuji si, jak mě v počátcích studia překvapilo, že přestože moderní obor sinologie byl u nás založen jako obor filologický, studovala se primárně literatura a lingvistika, máme v češtině snad nejvíc textů a studií z oblasti výtvarného umění. Spousta osobností české sinologie psala o umění, a to i ti, kteří se primárně zabývali nebo stále zabývají literaturou, mám na mysli Oldřicha Krále, Olgu Lomovou, ale třeba i Lucii Olivovou, která v době, kdy jsem studovala já, učila historii. A právě při četbě Posla z Dálného východu vyplývají na povrch jisté ozřejmující historické souvislosti... Na počátku 20. století se k nám do Prahy se spontánní vlnou zájmu o Orient a o Čínu díky pár jedincům, jako byl i Vojtěch Chytil, dostala čínská umělecká díla a další zajímavé předměty, byl tu přímý kontakt... Kdežto v literatuře můžeme na začátku mluvit až na jedinou výjimku o zprostředkovaném kontaktu přes další jazyky, byla asi taky mnohem více poznamenaná politikou a omezenou možností překladu.

MP: Určitě. Literaturu tak odlišné tradice, jako je čínská vůči evropské, je hlavně náročné vůbec pojmout. Člověk tomu musí věnovat mnohem víc času, je mnohem náročnější na zprostředkování, text musíš jakožto překladatel i jako čtenář přetvářet, jeho význam je - lapidárně řečeno - jen ve tvé hlavě, takže je těžké ho nějak snadno a rychle předat širší veřejnosti. Kdežto umění působí přímo. Tady byl velký zájem o tušové malby, o buddhistické sochy, staré hrobové figury, čeští umělci a literáti viděli čínské obrazy a sochy a byli z toho paf, v meziválečném období i později, přestože ty věci kolikrát ani a priori příliš velkou uměleckou hodnotu neměly. Krásným příkladem jsou třeba čínské hrobové figury, to jsou užitné předměty, které ani nikdo neměl nikdy vidět. Pro české milovníky čínského umění ale představovaly esenci ušlechtilosti a elegance, kterou v Číně - nebo obecně v Orientě - hledali.

Hostinská: Vyplývá ze všech těch materiálů, které jsi o Vojtěchu Chytilovi, jeho osobě, životě a době načetla, že Chytil lidově řečeno věděl, co dělá?

MP: Já myslím, že nevěděl. Ono je vždycky těžké říct, co si kdo myslel. On samozřejmě vždycky tvrdil, že u nás představuje to nejlepší z čínské kultury, malíře Čchi Paj-š`e, ale i další. V době, kdy byl Chytil v Číně, už byl Čchi Paj-š` slavným malířem, ale až historie jej skutečně potvrdila jako nejznámějšího z malířů první poloviny 20. století. Pak jsou ale v Chytilově sbírce další jména, která dnes už nikdo nezná. On si zřejmě myslel, že ví, co dělá, ale na druhou stranu z osobní korespondence vysvítá, že se rád a hodně chvástal, že to byla taková jeho póza. Tvrdil o sobě, že sem přivezl něco unikátního, co ovšem u nás nikdo nikdy neviděl a neuměl posoudit. Ale musíme si taky říct, že tohle je můj narativ, moje interpretace, tak jak chápu Chytilovu osobnost a jeho životní příběh ze všech materiálů, které jsem k tomu nastudovala. Interpretovat biografické materiály při studiu historie je vždycky ožehavá záležitost, výsledek vypovídá o badateli minimálně tolik, jako o osobnosti, kterou studuje. Ale skutečnost, že byl Chytil první, kdo přivezl do Evropy tehdejší pekingskou uměleckou scénu, je historicky pravda. Žádný jiný stát neměl v té době výstavu Čchi Paj-š`e a řady dalších pekingských malířů, jejichž děl se v Praze, Plzni nebo Brně objevily desítky až stovky.

Hostinská: V té době byla v Evropě poptávka po starých věcech, ne moderních...

MP: Přesně tak, z čínského umění byl zájem především o staré věci. Navíc vládl onen mocný orientalistický mýtus o starých zlatých časech, o tom, že vrcholné období čínské kultury je dávno pryč, ještě tak za Sungů a možná trochu něco za Mingů stojí za řeč, ale pak už jen úpadek, stagnace... když malba, tak jedině sungská. Ale Chytil přivezl obrazy tehdy žijícího malíře, soudobou malbu. To bylo jedinečné. On byl ve své době v Evropě opravdu jediný. Na druhou stranu to ale taky mohla být dost velká náhoda. Na jednu stranu sám poměrně jasnozřivě rozpoznal kvality těchto zatím neznámých maleb, ale k řadě z nich se dostal celkem náhodou.

Hostinská: Jak se k tomu dostal? Cizinců žilo v té době v Číně hodně, ale že by někdo takto pronikl do místních uměleckých kruhů, to nebylo úplně běžné...

MP: Chytil utíkal před válkou a náhodou se dostal do Číny, a pořád maloval...

Hostinská: Ale takových utečenců před válkou byla v Číně v té době spousta, z Ruska, ze střední Evropy, polští Židé...

MP: Vojtěch Chytil byl umělec a ti se v té době v Číně rádi sdružovali, ať už se jednalo o čínské nebo západní umělce. Chytil byl mezi cizinci v jistém smyslu výjimečný případ, což bylo vázáno na jeho sociální situaci. Bohatí a etablovaní cizinci žijící v ambasádách za vysokými tlustými zdmi se s Číňany nestýkali, mnozí z nich neměli ani o skutečné čínské věci zájem. Čína pro ně byla chudá, zaostalá a špinavá a oni si tam žili v blahobytu jako ve slonovinové věži, ale Chytil nebyl jedním z nich. Do Číny přišel koncem první světové války jako nejchudší z nejchudších, neměl vůbec nic a byl rád, že přežil a našel zde střechu nad hlavou a jakous takous možnost obživy. Musel se ale neustále snažit a pěstovat si kontakty jak v umělecké komunitě, tak mezi vlivnými osobnostmi. Zároveň potkával jiné malíře, pohyboval se na dobové umělecké scéně - zpočátku vystavoval třeba i na ulici a snažil se něco prodat, a takových tam bylo víc, Číňani i cizinci. Tím, že Chytil nepatřil mezi elitu, měl ovšem blíž k Číňanům a k běžnému každodennímu životu bez pozlátka. Když se z jižní Číny přestěhoval do Pekingu, dostal se nějakým způsobem k učení na tamní umělecké akademii, ani není jasné, kdo mu to tehdy dohodil. Nejdřív začal pracovat na ambasádě, to je taky zajímavá věc, odbočuji sice, ale když vznikalo nové velvyslanectví tehdy mladinkého Československa, podařilo se Chytilovi získat místo řadového úředníka, zaměstnance, ne žádný diplomatický post. Po svém návratu do Československa, během něhož bleskově dostudoval AVU, začal totiž zažívat to, čemu říkal "kiplingovské volání Východu". Požádal proto Ministerstvo zahraničí o místo v diplomatické službě někde na Dálném Východě s odůvodněním, že to v Číně dobře zná, že tam žil, že se vyzná, a tak se dostal do konzulární služby. Omylem ho nejdříve poslali do Tokia, z jeho pobytu tam máme dokonce fotku, jak v bambusovém háji poblíž Tokia maluje pod slunečníkem, který nad ním drží sluha. A do Tokia byl poslán s konzulem Rudolfem Weinzetlem, což byl taky amatérský malíř. To víme úplně náhodou z dopisu jiného malíře, který si na ně stěžoval, že prodávají své obrázky na ulici Židům a že se to k postavení státního úředníka nehodí, protože mu ti dva zřejmě lezli do zelí. Takže díky udání žárlivého kolegy se zachovala tato úžasná stopa o tom, jak konzul Weinzetl a malíř Chytil prodávají v Pekingu své obrázky na ulici a dávají je Židům do prodeje. Ale zpátky k Chytilovým kontaktům v čínských uměleckých kruzích: v té době školy hledaly učitele západní malby, bylo pro ně zásadní reformovat umělecké školství a rozšířit výuku i o západní malbu. Většinou chtěli najmout někoho, kdo byl na místě, za mizerný plat, který kolikrát ani nevyplatili, protože studenti měli platit, a neplatili, na vysokých školách se tehdy všechno měnilo, docházelo k neustálým převratům... Obecně byla zrovna velká poptávka po tom, co Chytil uměl, i když z dnešního hlediska víme, že to nebyl žádný extrémně nadaný malíř, měl typickou výbavu, kterou u nás získal za tři roky studia tradiční západní malby na akademii. Naučil se kreslit, stínovat, pracovat s barvou, perspektivou a tak dále. A přesně tyto dovednosti se mu hodily k tomu, aby se stal učitelem západní malby pro nastupující generaci čínských studentů, kteří jako první při svém studiu získali školení jak v čínské, tak v západní malbě.

Hostinská: Takže se nechal najmout jako učitel západní malby na pekingské akademii a ten post mu zajistil přístup mezi čínské malíře?

MP: Ano, měl přístup nejprve ke svým žákům, žákům tradičního ražení, kteří jej ctili a vážili si ho - existují například fotky, jak jej suita žáků vyprovází na nádraží a loučí se s ním, když odjíždí z Číny. A on jim zase organizoval výstavy... Chytil se vždycky chlubil, že byl první, kdo přivezl západní malbu do Číny, což sice pravda není, protože již předtím vznikly západně orientované akademie v Šanghaji a Kantonu, ale v konzervativním Pekingu skutečně mnoho znalců západní malby nebylo. Peking byl velmi tradicionalisticky orientovaný, takže když Chytil uspořádal výstavu mladých malířů, kteří západní umělecké postupy ve své tvorbě nějak používali, mělo to pro ně skutečně nesmírný význam.

Hostinská: V Poslovi z Dálného východu se dokonce píše, že výstavu uspořádal proto, aby studentům pomohl zachránit jejich podnájem. Bytný je prý chtěl vyhodit, protože si tam vodili slečny, které jim seděly modelem pro akty v západním stylu. Jak to vlastně dopadlo? Pomohla výstava, nebo skončili studenti i tak na ulici?

MP: Vyhodil je, pochopitelně. Byl to střet dvou světů. Něco podobného se stalo v Šanghaji malíři Liou Chaj-suovi, reformátorovi, který už dříve, v roce 1910 založil v Šanghaji studium západní malby. Taky se tam strhl poprask, že maluje nahé modelky, musela dokonce zasáhnout policie, protože si konzervativní literáti stěžovali, že takové výtržnosti přinesou neštěstí celému městu. S dozvuky podobných názorů jsem se setkala ještě i na začátku jednadvacátého století, takže si dovedu představit, že si starousedlíci opravdu mysleli, že tihle pokleslí malíři přinesou celému městu zkázu. Výstavou v Pekingu Chytil určitě představil hlavně svoje obrazy, taky potřeboval prodávat a vydělávat na živobytí, když škola moc dobře neplatila, ale pro jeho studenty to byla na jejich profesní dráze jednoznačně významná událost.

Hostinská: Chytil žil při svém prvním příjezdu do Číny nějakou dobu v Chan--kchou, které je dnes součástí Wu-

-chanu. V Deníku z Wu-chanu se Fang Fang, autorka několika románů zasazených do minulosti, vyjadřuje o hanbě koloniální minulosti. V našem pojetí dějin by ta doba byla nazvána zřejmě dobou rozkvětu, do Wu-chanu tehdy přišel průmysl, obchod a s ním i peníze, město bohatlo a rozvíjelo se, stavělo se... Ale čínská spisovatelka Fang Fang, která je jinak všechno než zaslepená ideoložka, mluví o hanbě kolonialismu. Říkala jsem si, že ti rukama musely projít materiály a dokumenty o cizincích v Chan-kchou, jaká komunita tam tehdy žila a jak, částečně se o tom konečně taky zmiňuješ v Poslovi...

MP: Tak to je asi všude stejné, myslím obecně problém s kolonialismem, protože rozkvět obchodu byl sice na jednu stranu pozitivní skutečností, ale přinesli ho cizinci a ti z něj také v prvé řadě profitovali. Takže kritici - většinou z řad nacionálně orientovaných Číňanů - mají na jednu stranu pravdu. Ale je to obecně nesmírně složitá problematika. Na narativ o tom, jak cizinci Čínu zkazili a vykradli, naskakují snad všichni z jakéhokoliv spektra politické orientace. Dlouhá řeka je splavná až do Wu-chanu, tehdejšího Chan-kchou, které bylo nejzazší vnitrozemní výspou mezinárodního obchodu. Zaoceánské lodě tam přivážely a zase odvážely zboží, a z pohledu Číňanů odvážely všechno cenné a naopak přivlekly všechno zlé a špatné - mimo jiné i peníze, kterými si cizinci Čínu kupovali a korumpovali ji. Otevření přístavů si navíc přesně v době, kdy oblast okolo Chan-kchou začala bohatnout, cizinci vynutili nerovnými smlouvami po opiových válkách, takže v tomto ohledu opravdu Čínu doslova porobili. Cizinci měli díky nerovným smlouvám v otevřených přístavech, tedy v Šanghaji, Kantonu, později i Tiencinu a dalších městech, relativně volnou ruku, usazovali se tam, stavěli si tam své rezidence a v některých městech se doslova opevnili v koncesích, tj. cizineckých čtvrtích, kam měli čínští obyvatelé vstup jen na povolení. Samozřejmě že se i v Chan-

-kchou cizinci chovali jako kolonizátoři, žili si v luxusu, v krásných vilách, měli letoviska z bílého mramoru vysoko v horách, měli peníze a s nimi i jistou moc, a přestože nevládli, místní Číňané byli v porovnáním s nimi druhořadou skupinou obyvatel a oni tak na ně taky nahlíželi. V Chan-kchou žilo konkrétně mnoho bohatých ruských rodin, už od devatenáctého století se tam hodně obchodovalo s čajem, Rusko mělo svou čajovou kulturu a z Číny dováželi čaj přímo pro svou potřebu. Dnešní optikou to skutečně vypadá, že se jim tam cizí elita chovala jako uzurpátoři, přestože tak jednoduché to nebylo.

Hostinská: Jak je ta známá čínská anekdota: "Co dal Západ Číně, co tam skutečně zdomácnělo a čeho už se nemohli zbavit? Švábi, opium a syfilis." Konec devatenáctého a začátek dvacátého století, doba Vojtěcha Chytila, je ve vztahu Čína-Evropa poznamenaná na jednu stranu poměrně silným rasismem, který je vidět nejen na chování cizinců tam, ale i v západní literatuře, příkladem mohou být postavy Číňanů v evropském románu, na stranu druhou nekritickým obdivem k umění, vyspělé kultuře...

MP: Přesně tak, to jsou dvě strany jedné mince. Obě jsou základem dnes už dobře zmapované problematiky orientalismu: na jednu stranu toho druhého neuznávám jako sobě rovného a více či méně otevřeně ho v reálném styku ponižuji, ale na stranu druhou se obdivuji obrazu, své vlastní idealizované představě o něm. U nás ve střední Evropě tehdy nebyl vůči Asiatům běžný asi úplně prvoplánový rasismus, na rozdíl třeba od Anglie nebo Ameriky, kde byly komunity Asiatů mnohem větší a přišly tam dříve než k nám. Do Prahy se před druhou světovou válkou dostalo všeho všudy pár Číňanů a z dobových materiálů vyplývá, že se jim tu dostalo vstřícného přivítání a milého zacházení. Samozřejmě z dnešního hlediska by některé tehdejší projevy už dnes přípustné nebyly, třeba když o čínské malířce, která přijela studovat na pražskou Akademii na doporučení Vojtěcha Chytila, psali jako o "malé čínské umělkyni", která byla "útlá, jako ty květinky, jež malovala", a celkově se hodně věnovali jejímu cizokrajnému vzhledu, to by dnes už neprošlo. Některé verbální projevy by byly z dnešního pohledu až sprosté, což je také součástí orientalizujícího přístupu: orientální žena je objektem zájmu a detailního popisu, ať už pozitivního, nebo negativního. Ale tehdy to tak pochopitelně chápáno nebylo a z kontextu je zřejmé, že šlo především o komentáře obdivné a uznalé. A reakce na uspořádané výstavy byly nadšené, přestože vystavovaná díla až zas takovou uměleckou hodnotu neměla. Publiku se líbila a vzrušovala je ta jinakost, uměřenost, jemnost, krása, abstrahovaná idea několika tahy.

Hostinská: Ty sama jsi sběratelka?

MP: Nejsem, to je taky zajímavé a u kurátora ne vždy běžné. Jsem spíš anti-sběratelka. Číňané se vždycky ptají, jestli maluji a tvořím, což taky ne-

dělám. V Číně když něco studuješ, tak to musíš i dělat. Já jsem ale v duchu pří-

stupu běžného u nás především teore...tička, čínské umění a jeho sběratelství se věnuji takříkajíc zvenku. Co se týče studia umění, mám jen základy kaligrafie z dob svých studií v Číně. Kaligrafie mě hodně bavila a mrzí mě, že jsem pak už neměla čas se jí dál věnovat. V této disciplíně bohužel trvá hrozně dlouho, než se člověk někam vypracuje. Je potřeba dokonale zvládnout postupy a techniky, pak dlouho opisuješ a piluješ a k tomu pravému volnému umění se u kaligrafie dopracuješ možná nejdřív za dvacet let. Takže netvořím a nesbírám, ale o to víc času mám na vědu. Sběratelství mi není v praktické rovině vůbec blízké, a to nejspíš proto, že jsem nikdy netíhla k hromadění předmětů. V Číně se mi kolegové vždycky divili, proč si na tržišti zahlceném tolika starožitnostmi něco nevyberu, nekoupím. Já ale tuhle diagnózu nemám.

Hostinská: Takže nemáš doma pověšený obraz vedle obrazu?

MP: Mám obraz a kaligrafii od kamaráda Jiřího Straky, který mi je asi před patnácti lety namaloval. Pro mě má umělecký předmět cenu jedině tehdy, když to je osobní svědectví, obraz od někoho, koho mám ráda. Ale to je pro kurátora dobře. Kurátoři, kteří sami sbírají, vlastně bojují na dvou frontách. Jsi neustále v pokušení něco pro svou sbírku hledat a získávat, někdy možná i v konfliktu zájmů. Mně naopak absolutně vyhovuje, že umění, se kterým přicházím do styku, není moje, že je ve státní správě, kde je mu nejlépe i z hlediska uskladnění a klimatických podmínek. Umělecké předměty, které se najdou v bytech sběratelů, často neodborným uložením a vystavením vysloveně trpí, i když pro soukromého sběratele má předmět samozřejmě často smysl jen tehdy, když se s ním může kochat. Uložení v temném šupleti za stálé teploty a vlhkosti by asi neprošlo.

Hostinská: Našla jsi v asijských sbírkách Národní galerie nějaký nečekaný zapomenutý poklad?

MP: Poklad byla vlastně celá sbírka moderní čínské tušové malby, kterou jsem zpracovala ve své knize z roku 2008. Nebyla vyloženě zapomenutá, protože než jsem ji zpracovala já, vyšly o ní asi dva články, ale vzácnost a unikát to je. Mít ve sbírce obrazy čínských moderních malířů nejzvučnějších jmen, jako byli Čchi Paj-š`, Li Kche-žan nebo Lin Feng-mien, samé krásné věci, mistrovské obrazy mistrů, něco jako crčme de la crčme tušového malířství moderní Číny, to je velká rarita. Když jsem obrazy objevila, bylo mi jasné, že jestli o nás má svět vědět jednu jedinou věc, tak je to tohle, že máme ve sbírce tyto malby, ne deset, ale sto padesát unikátních tušových maleb.

Hostinská: Bylo těžké jednotlivé předměty identifikovat a verifikovat jejich pravost?

MP: Prozkoumat díla a zjistit, kdo a kdy je namaloval, ani ne, u moderního umění to tak těžké není, většina prací je podepsaná a analogie jsou poměrně snadno dohledatelné, což je obrovský rozdíl proti studiu staré čínské malby. Co se týče určení pravosti, tak to je samozřejmě navýsost ošemetná otázka především v případě slavných malířů typu Čchi Paj-š` nebo Sü Pej-chung, jejichž díla se falšovala ve velkém už od meziválečného období. Při práci na katalogu jsem ale z tohoto důvodu konzultovala pravost našich maleb s čínskými odborníky, kteří mi pomohli díla prostudovat a posoudit. To byla pro mě zároveň skvělá škola čínského znalectví. S nejlepšími specialisty z Pekingu, Šanghaje i Tchaj-peje jsem se za pochodu učila, jak rozpoznat falzifikát od pravého obrazu, na co se zaměřit, za to jsem dodnes velice vděčná. A spousta věcí se neuvěřitelně zjednodušila s rozvojem internetu, ráda pracuji s čínským internetem, kde je možné najít snad úplně všechno, co se týče doprovodných informací a dalších materiálů. Pochopitelně musí člověk umět rozlišovat, jaké prameny zohlednit a jaké ne.

Hostinská: Na čem teď pracuješ?

MP: Chtěla bych vydat ještě jednu knihu podobnou Poslovi z Dálného východu, která by nebyla o jednom sběrateli, ale v níž bych tentokrát pátrala po stopách naší sbírky staré čínské malby. Ta je mnohem těžší na zpracování a na výběr děl k reprodukci. Ukazuje se, že naše sbírka staré malby, přestože obsahuje řadu nepůvodních věcí, imitací a kopií, má taky velmi zajímavou historii a najdou se zde taky jednotlivá unikátní díla, která ji dokumentují. Takže bych chtěla udělat obsahově i grafickou úpravou podobnou knihu o sběratelství staré čínské malby v českých zemích nebo v Československu. Ona vůbec i celá historie vzniku státní sbírky asijského umění na půdě Národní galerie, za jakých okolností a jakým způsobem se utvářela a kdo se na jejím vzniku podílel, to všechno je moc zajímavé objevovat. A taky mě stále ještě čeká přepracování disertace věnované sungské a mingské teorii čínské malby do knižní podoby. Tu už odkládám roky, ale to bude vydání v angličtině, protože jde o příliš teoretické a úzce vymezené téma, které v češtině nemá smysl vydávat. Takže až budu mít pocit, že mám své zásadní objevy vážící se ke galerijní sbírce publikované, vrhnu se zpátky na teorii čínského malířství, u které jsem kdysi při studiu sinologie začala.