GLOSY HISTORICKé MARTINA NODLA LXXVI • Souvislosti 3/2020


O Konci Přemyslovců, hradské soustavě, okresech a kybalovské biografii z Karolina


Konec Přemyslovců

Nebývá dnes příliš zvykem, v době překotnosti a dočasnosti, v době, kdy se věda nijak neplánuje a kdy odborné práce nevznikají s dlouhodobou perspektivou, nýbrž téměř výhradně pod vlivem grantů, aby byl dotažen do konce veskrze sevřený projekt. Je však pravda, že když v roce 1997 Josef Žemlička vydával monografii Čechy v době knížecí (1034-1198), možná ani netušil, že na ni naváže dalšími pěti svazky, jimiž dovede své líčení českých dějin do vymření Přemyslovců, respektive do nástupu Jana Lucemburského na český královský trůn.

V jednotlivých svazcích této hexalogie Žemlička střídavě klade důraz na politické, správní a hospodářské dějiny české společnosti. Jeho přístup byl od začátku syntetizující, i když ve svazcích věnovaných mladším obdobím se nijak nebránil ani mikropohledům, byť ony mikropohledy někdy mají spíše povahu "historek" a "historií". Jednotlivými svazky vcelku systematicky prostupuje koncept privatizace státu, spojený s rozpadem služebné organizace a hradské správy. Josef Žemlička stál společně s Dušanem Třeštíkem, či spíše po jeho boku, u zrodu tohoto konceptu, zakomponovaného do představy o dlouhodobé, i když gradualistické modernizaci české středověké společnosti. Dnes, po více než dvou desetiletích (samozřejmě názory o existenci služebné organizace a hradské soustavy jsou mnohem starší) je možné říci, že jde o ustálený koncept, který se Žemlička prostřednictvím svých syntetických prací pokusil petrifikovat. Velká debata, kterou teze o privatizaci státu vyvolala, prozatím vyznívá do ztracena, neboť protivníci se opevnili ve svých zákopech. Ten Žemličkův ale nebude tak snadné rozbořit, neboť položil na stůl šest svazků, jež představují nepřehlédnutelnou výztuž.

Vcelku překvapivá je na Žemličkově syntéze skutečnost, že byla sepsána v době, kdy několik dalších autorů předložilo obdobné pokusy o celistvý pohled na české 13. století. V pozadí této mohutné produkce (možná až nadprodukce) stojí skutečnost, že se česká společnost v tomto věku vskutku modernizovala. Pod vlivem modernizace Čechy vstoupily do velké evropské politiky, aniž by se dostaly na stejné výsluní jako za vlády Karla IV. Na vzniku syntéz z pera Josefa Žemličky, Roberta Antonína, Vratislava Vaníčka a Libora Jana je ale pozoruhodná jedna věc. Oproti syntézám bylo totiž ve stejném čase předloženo jen relativně málo analytických studií, jež by svou novostí a objevností vytvořily základ pro alternativní syntetizující pohledy. Jako by psát v duchu narativity bylo o tolik snadnější než analyticky bádat. Pro Josefa Žemličku to ale neplatí (z ostatních autorů má k němu v tomto ohledu nejblíže jeho největší oponent Libor Jan). Jejich práce se opírají o vlastní pramenně ukotvené výzkumy, jejichž odlesk najdeme nejen v samotném textu, ale i v poznámkovém aparátu, jenž je vždy "příběhem" sui generis. V případě Josefa Žemličky, jenž v poznámkách tenduje k zachycení genetického vývoje řešení daného problému, mi ale přece jen někdy poněkud chybí důraz na kontroverze, jež během výzkumu vznikaly. Člověk neznalý dějin přemyslovského bádání se v nich mnohdy může ztratit a vytvořit si tak poněkud zkreslenou představu o vědecké idyle.

V posledním svazku nazvaném Konec Přemyslovců. Skladba a fungování jejich pozdní monarchie (NLN 2020) se autor neubránil mnohým opakováním. Jejich prostřednictvím ale rozhodně nechtěl svůj text zbytečně natahovat. Mnohem spíše jimi poukazoval na souvislost dějů přelomu 13. a 14. století se situací první poloviny 13. století. V daném kontextu ale samozřejmě vyvstává otázka, zda Žemlička někdy až příliš nezdůrazňuje modernizaci, a zda tak poněkud nepřehlíží dlouhodobost dopadu změn, i když mu budiž připsáno ke cti, že na mnoha místech na úskalí teorie modernizace přece jen upozorňuje.

V jednom je ale třeba s Josefem Žemličkou polemizovat. V souhrnu, v autorském zamyšlení nad šesti svazky přemyslovských dějin, tvrdí, že středověk byl časem dlouhých změn a že v tomto ohledu existuje mezi středověkem a moderní dobou "patrný rozdíl". Jediný příklad, který pro tuto "patrnou" rozdílnost uvádí, je zánik hradské správy v kontrastu vůči správním reformám 19. a 20. století. Hradskou správu podle jeho soudu nikdy nikdo "nezrušil". "Až postupně ji vytlačovaly, nahrazovaly a převrstvovaly nové útvary, popravy, kraje." V různých ohledech tedy přežívala. "Po dlouhou dobu mohly vedle sebe poklidně fungovat odlišné soustavy, jedna nastupující a druhá odumírající, až ta druhá oslabila, zanikla a zmizela." V pohledu na hradskou soustavu má Žemlička jistě pravdu, přičemž je ještě možné dodat, že ji nikdo nejen "nezrušil", ale ani ji nikdo jedním tahem pera "nezaložil". Avšak liší se ono přetrvávání hradské soustavy ve 13. a 14. století od situace ve 21. věku? Nevidíme i v naší současnosti ono přetrvávání jistých správních institucí, přestože byly formálně zrušeny. Ani v naší současnosti nedochází k vystřídání jednoho systému druhým "prakticky ze dne na den". Příkladem srovnatelným s hradskou soustavou mohou být okresní úřady. Ty byly sice v prosinci roku 2002 jako součást reformy územní správy zrušeny, stejně jako zaniklo označení okresní město. Zrušení okresních úřadů a okresních měst ale ve skutečnosti nevedlo, jak by se mohlo zdát, k zániku, ze dne na den, okresů jako obvodních jednotek. Zachovány totiž zůstaly některé instituce s okresní působností, jež spadají pod jednotlivá ministerstva: soudy, státní zastupitelství, úřady práce, archivy apod. A spolu s tím se dodnes uchovalo hluboké povědomí o okresech a okresních městech, jež z lidské paměti jen tak nezmizí. Zkrátka a dobře, srovnávat moderní dobu a středověk je ošemetné. Rozhodně však není možné tak snadno tvrdit, že rozdíly jsou na první pohled patrné. Chce to obezřetnost, bedlivě uvažovat o současnosti a nepodléhat mámivým představám o modernitě 20. století.

Historik a diplomat Vlastimil Kybal

Životopis Vlastimila Kybala (Historik a diplomat Vlastimil Kybal, Karolinum 2020) je možné označit jediným slovem: tradicionalistický. Je svým způsobem až s podivem, kolik biografií českých historiků bylo za posledních deset patnáct let napsáno. A jak se jedna podobá druhé. Pokus Jaroslava Hrdličky o vylíčení života akademicky nepříliš úspěšného, avšak v diplomatických službách československého státu dlouhá léta působícího kultivovaného vědce, jenž zanechal v medievistickém bádání stopu především díky edici čtyř, respektive pěti svazků Regulae Veteris et Novi Testamenti Matěje z Janova, se od těchto biografií nijak výrazně neliší.

Hrdlička tradičně a mechanicky rozdělil svoji práci na dvě části. V první předkládá Kybalův hutný životopis, ve druhé se věnuje jeho dílu. V životopisné části se opírá především o Kybalovy vydané paměti a o hutné rukopisné deníkové záznamy. Z nich hojně čerpá především pro léta středoškolských a vysokoškolských studií. Ve skutečnosti však tyto prameny představují jistou past. Autor svůj text mnohdy staví spíše jako glosář k deníkovým zápiskům. U pamětí pak nebere zřetel na skutečnost, že je Kybal psal až v americkém exilu, a tedy s velkým časovým odstupem. Ve způsobu, který Hrdlička volí, se vše zdá být jasné a bezproblémové. Kybal v nich promlouvá jednoznačně a fakticky se téměř mění v autora biografie.

V deníkových záznamech je patrný velký vliv, který měl na Kybala již ve středoškolských letech Masaryk. Na pražské filozofické fakultě se sice Kybalovi rozšířily obzory, avšak okouzlení Masarykem a jeho prezentismem, promítaným i do výkladů české minulosti, ho podle Hrdličky nikdy neopustilo. Vliv Masaryka je jasně patrný v Kybalových publicistických textech na historická témata. V pracích vědeckých ho ale shledávám mnohem méně. Tam zůstává věrný Gollově metodě, a to i přesto, že se s Jaroslavem Gollem dostal v prvním desetiletí 20. století do konfliktu a že se koryfej českého dějepisectví zasadil o odmítnutí Kybalovy habilitace v roce 1906. Odmítnuté habilitaci, o niž Kybal chvatně usiloval po svém návratu z francouzského a německého studijního pobytu, Hrdlička věnuje velkou pozornost. Vcelku překvapivě uznává oprávněnost Gollových postojů vůči odborné kvalitě Kybalovy práce. Přesto nakonec vidí hlavní příčinu odmítnutí v tom, že se Kybal vydal vlastní cestou, napsal práci o náboženských či spíše o politicko-náboženských dějinách přelomu 16. a 17. století proti Gollově vůli a že se choval až příliš vzpurně. S tímto názorem je ale obtížné se ztotožnit, neboť u druhého Kybalova pokusu o habilitaci Goll nově předloženou práci akceptoval jako vědecky dostatečnou, aniž by došlo k jakékoli výrazně změně Kybalova chování. Na rozdíl od Hrdličky v tom mnohem více vidím Gollovu integritu než dopad změny mocenských konstelací na pražské filozofické fakultě. Goll prostě uměl ocenit kvalitní práci, a to nejen s prameny, ale i s odbornou literaturou v podobě recepce a reflexe dosavadního bádání. Ani habilitace, ani získání mimořádné a záhy poněkud překvapivě i řádné profesury na filozofické fakultě na konci roku 1919 již ale nic nezměnily na Kybalově akademické kariéře. V nových poměrech Československé republiky se totiž rozhodl pro diplomatickou dráhu. Na rozdíl od jiného historika a diplomata Kamila Krofty ale Kybal přestal vědecky pracovat a víceméně tak ztratil kontakt s odbornou historiografií. To se promítlo nejen do skutečnosti, že Kybal již nenapsal žádnou vědeckou práci, ale jistě to ovlivnilo po odvolání z madridského velvyslanectví i jeho neúspěšnou snahu znovu začít působit na pražské filozofické fakultě.

Jestliže první část knihy věnovaná Kybalovu životu předkládá hutnou, faktograficky bohatou biografii, pak část věnovaná jeho dílu ustrnula na úrovni popisu. Rovněž v tomto případě je ale Hrdličkova práce tradicionalistická. Obdobně popisně a neinterpretačně je "dílo" pojato i v nejnovějších biografiích Jaroslava Golla, Antonína Rezka, J. V. Šimáka či Josefa Macka. Ponechme stranou skutečnost, že Kybalovo vědecké dílo je dosti skromné, ačkoli on sám byl v mládí historikem s velkými (nerealizovanými) plány. Nad jeho pracemi interpretačními ční edice Regulae Veteris et Novi Testamenti Matěje z Janova, jehož osobě Kybal věnoval i svoji doktorskou práci, v níž vyložil Janovovu teologii. Hrdlička na ni, stejně jako na Kybalovo obsáhlé, třísvazkové pojednání o teologii Husově pohlíží nekriticky a především nijak nereflektuje Kybalův interpretační přístup, užitý v obou monografiích. Protože se nám z Janovova díla dochoval s výjimkou několika málo kázání a traktátů pouze jeden velký teologický spis, vzniklý v rozmezí několika málo let, mohl o jeho teologických názorech Kybal pojednat jako o statickém celku. Naopak v případě Husa, jehož názory se během dvou desetiletí měnily a vyvíjely a jehož dílo čítá jak spisy latinské, tak české, některé určené výhradně prostředí učeneckému, jiné naopak i vzdělaným laikům, statický pohled Kybalem opět užitý selhává. Bez analýzy badatelské metody stejně jako bez reflexe dobové recepce Kybalovy husovské monografie Hrdlička bohužel nepřekročil rovinu pouhé deskripce. A tou samozřejmě nemohl dospět k jakémukoli názoru ohledně přínosnosti Kybalovy práce v letech jejího vydání. Jistě ji dnes můžeme chápat jako pokus překonat konfesní přístupy, jež v husovském bádání na přelomu 19. a 20. století převládaly. Ve skutečnosti však tento pokus skončil neúspěchem, což plně dokládají i moderní husovské výzkumy, belgickým benediktinem Paulem de Vooghtem počínaje.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2598