BAGATELY JIříHO ZIZLERA • Souvislosti 3/2023


O malvernovských esejích Octavia Paze a Giuseppe Dierny, korespondenci Jakuba Demla s Josefem Florianem a denících Václava Tilleho


Nakladatelství Malvern se zařadilo k jedněm z českých nejvýraznějších vydavatelských domů. Vydává beletrii včetně poezie, literaturu napříč humanitním spektrem, spisy Zdeňka Neubauera, hermetická i alchymistická díla. Jeho ediční plán i výhledy do budoucna jsou vpravdě impozantní a cítíme se s nimi jako ve zvlášť vybraném knižním lahůdkářství.

Představme si dvě jeho pozoruhodné publikace z poslední doby. Nejprve Octavia Paze Stvořeni z hlíny. Od romantismu po avantgardu (2022, přeložil Vít Kazmar). Mexický básník a esejista (1914-1998) u nás před rokem 1989 s jednou výjimkou (Na břehu světa, 1966) vycházet nesměl kvůli svým kritickým názorům na tzv. socialistické režimy, i když byl levičák jako skoro každý Latinoameričan. Nyní už máme k dispozici několik jeho knih (Pták vteřiny, 1991; Luk a lyra, 1992; Sor Juana Inés de la Cruz aneb nástrahy víry; 2015, Indické odlesky, 2023). Ve svém textu skromně praví: "Mé hledisko je dílčí: je to hledisko hispanoamerického básníka." Jeho obzor a rozhled ale působí mimořádně - dokáže postihnout bezpočet literárních a kulturních relací a vazeb, odrazů a záblesků, sleduje pohyb děl a vlivů jako síť ("Západní literatura je tkanivem vztahů") i jako napínavou kulečníkovou hru. Dokáže odkrývat hlubinné souvislosti růstu kořenů, jejich dráhy a proplétání, zápas o prostor, vzájemnou komunikaci, výměnu informací a živin; interakce mezi autory, směry i obdobími. Zabývá se moderní tradicí poezie, její genezí i organickým procesem jejího růstu, chápe modernitu nejen jako fenomén estetický a kulturní, ale také antropologický, sociálně psychologický a vlastně i politický v řadě důsažných vývodů. Jednou z jeho ústředních kategorií je analogie - dějiny poezie jsou podle něj dějinami analogií ("díky analogii je svět obyvatelný"), každé dílo je jedinečné, ale stává se zároveň překladem děl jiných, jejich metaforou.

Paz se věnuje postihování času a časovosti z hlediska moderního myšlení a umění. Jeho pohled se do značné míry shoduje se závěry výzkumů religionisty Mircey Eliadeho. Starověké pojetí času je kruhové, západní, křesťanské pojetí lineární; podle Indů prožíváme věk, vyznačující se "nespravedlivou dělbou majetku"- má prý trvat 432 tisíc let (pro odpůrce kapitalismu a tržní ekonomiky poměrně nepříjemná zpráva). Ve východním obrazu světa zažíváme opakování stále téhož, mohu žít tisíckrát a bude to stále totéž. Západ zbožštil a absolutizoval budoucnost, do níž je zakletý pokrok, s postupem do budoucnosti směřujeme k realizaci stále větší dokonalosti. Idealizované "příští" tak dosazujeme na místo Boha. Sama poezie čas nezastavuje, ale transformuje.

Popření času popírá dějiny, které jsou synonymem pádu. Moderní doba je dobou zrychlování dějinného času, odehrává se nesouměřitelně více událostí. Zároveň však přetrvávají způsoby myšlení, vidění a cítění. Vzniká tu ale otázka, jak dlouho ve zběsile akcelerovaných dějinách může něco přetrvávat? V roce 1972, kdy Paz osnoval svoje přednášky, asi ještě neměl představu o tom, jaký trysk zachvátí dějiny o půlstoletí později, stejně jako my si sotva umíme představit dění za dalších padesát let. Naskýtá se myšlenka, že dějiny lidstvo, ať vzpouzející se, ať otupělé, vlečou neúprosně vpřed, kamsi, kde se lidství bude možná nikoli skvěle seberealizovat, nýbrž spíše vzdalovat svojí podstatě (je-li jaká) a začne se měnit v něco jiného. Proto také - a to už vidí i Paz - pochod k budoucnosti vystřídala hrůza z budoucnosti. (Připomeňme vývoj vědeckofantastické literatury, původně nezřízeně optimistické svou vírou v blahodějné působení vědy a harmonický rozvoj člověka, od poloviny minulého století radikálně antiutopické, katastrofické a varovné.) Tmáři se podle autora stali ti, kdo hájí pokrok. Ano, teze, že stálá změna je vždy nejtvrdší měna, pro myslící a odpovědné přestává platit.

Ukazuje se, že tyranie linearity dějin je ultimativní, vyděračská, touží rozbořit vše patřící k minulosti. V umění to tak ale nemůže fungovat, což se stává pramenem mnoha rozporů a střetů. Autor to demonstruje na vztahu romantiků k Francouzské revoluci - jak z ní byli původně nadšení, tak stejně rychle vystřízlivěli. Romantikům všech dob je ovšem stejně blízká revoluce i kontrarevoluce, nemohou se oprostit od svojí beznadějné ambivalence. Proto se také tolik romantiků obrátilo ke křesťanství, konvertovalo k reakčnímu katolicismu, našli se v jeho estetice. Propast mezi magií slova a revolucí se jeví nepřeklenutelně. Úryvky z Trockého recenzí soudobých ruských básníků to potvrzují s naprostou přímočarostí. Pro politika představuje poezie prazvláštní herezi. Zažili jsme to přece sami, jak vypadá zapřažení umění do služby, obsesivní strach, jestli by se z odchylek a podivností ve slovíčkách nemohlo zrodit něco nebezpečného, ohrožujícího vládu - na druhou stranu se tím poezii přiznávala opravdová moc a síla. Moderní básníci věří, že slova mohou proměnit život - nikoli ale ve smyslu oddanosti Straně a režimu. Poezie znamená vášeň, rozpoznávání, metamorfózu.

"Jazyk je člověk, ale je to také svět. Dějiny i životopis: druzí i já." Básníci potřebují religiozitu, už od romantismu tedy vytvářejí religiozitu novou, náboženství bez Boha, náboženství ironie a úzkosti, nový mýtus. (Proto také věčná inklinace básníku k tzv. tajným vědám, okultismu, hermetismu, kabale a alchymii, magii, jistěže také ke gnózi.) Náboženství je poezie, poezie je náboženství, jazyk totiž nevznikl jako pomůcka při kooperaci, ale vzešel jako výraz lidských emocí, i těch nejvznešenějších a nejposvátnějších. Obrazotvornost se rovná zjevení. Náboženské texty je nutno číst jako básnická díla. (Katolická ortodoxie se tomu urputně bránila až do čtyřicátých let minulého století, pokud vím, pravoslavní, muslimové a Židé to nepřijali dosud.)

Každý básník nese rysy odlišné, jedinečné a nenapodobitelné, "každé dílo popírá, křísí a přetváří dílo jiné". Odtud plyne nepotlačitelná potřeba žít tradici, hledat k ní postoje, nalézat a realizovat se v ní. (Poezie je sycena tradicí, i když o tom neví.) Lze ji popřít a někdy to bývá nevyhnutelné, ale rovnomocně významné je dobývat tradici zpět. Dobrat se toho, co představuje a v čem je životodárná jako střed, řád, osud, vize. Údělem básníka potom bude "nikoli vzpoura, ale obnova".

Skvostná a strhující Pazova esejistická studie spojuje skalpel intelektu, světelnou jasnozřivost i básnickou imaginaci mimořádného stupně. Ostatní v českém jazyce dostupné Pazovy knihy přímo volají po tom, abychom po nich sáhli.

Bagatelista nepíše recenze, nýbrž jen představuje, glosuje, komentuje. U následující knihy se chtěl jen zastavit a vybrat nějaký zajímavý segment, ale nakonec zjistil, že zajímavé je v téhle knize (Od baroku k avantgardě a ještě dál, 2021, přeložili Irena Kurzová, Zdeněk Frýbort a Johana Kofroňová Bronková) skoro všechno. Italský bohemista a překladatel z češtiny (Kundera, Hrabal, Škvorecký, Weil, Hašek, Vančura, Karel Čapek, Nezval) Giuseppe Dierna je prý "potížista", o tom svědčí i to, že se neváhal kontroverzně opřít do poměrů v italské bohemistice, které si netroufám posuzovat; jeho kolega Giuseppe Maiello soudí, že "pracovat na univerzitě je v Itálii práce finančně vysoce honorovaná a zajišťuje klid od běžných finančních stresů po celý život"- to by bylo, aby se občas nějaká váda nestrhla. Další choulostivé Diernovo téma odkazuje k Milanu Kunderovi a jeho aféře s udáním agenta Dvořáčka, věc, kterou se nejen naše, ale i světové osobnosti vesměs snažily zlehčit a elegantně zamést pod koberec. Dierna případ konsekventně analyzuje a v textu Milan Kundera po italsku poukazuje na žalostný způsob vyrovnání se s celou záležitosti v Česku i ve světě. Způsob, jakým se s obviněním zacházelo, zcela obešel podstatu kauzy, k níž se její smutný hrdina rozhodně nepostavil čelem. Obecná reakce v duchu zásady "když už je jednou někdo slavný, tak přece nemohl spáchat nic ošklivého" sice uchránila věhlasného autora větších problémů a možná i výčitek svědomí, ale pravdě a společenské reflexi rozhodně neposloužila. Dejme slovo Diernovi. "Pohlédneme-li tedy na aféru kolem Kundery s jistým odstupem, celý onen sled veletrapných apologií a povinně překroucených obhajob se nám jeví jako totální triumf iracionality a zároveň předem připravené manipulace, kde fakta jsou buď vědomě falšována, nebo jsou vytržena z kontextu, aby nedávala smysl nebo dávala smysl jen 'aberantní'." Kdyby se tak silně podložené obvinění týkalo "obyčejného" člověka, nikdo by se bezpochyby o roli jeho advokáta příliš nedral. Kunderova chatrná exkulpace z mocenských pozic, zvláště od těch, co se mu cítí být rovni, jeho pobratimů z kruhů velké literatury, zanechala odpudivou pachuť. Vůbec nešlo přece o to, uspořádat na Kunderu nějakou štvanici, ale dát slovo skutečnosti, jež působí očistně na společnost a koneckonců i na jedince. Je dobře, že to Dierna dokázal připomenout, i když mu to velkou popularitu nezjedná.

Dierna píše s velkou obeznámeností o obojím z titulu, o baroku i o avantgardě. Velmi povedená je studie o prostorovém uspořádání Komenského Labyrintu a jeho středech - "třetí částí Labyrintu Komenský modeluje prostorový systém, v němž se oba středy již překrývají, ztotožňují se, a tím mu poskytují možný výchozí bod, jakési (dočasné) centrum securitatis, místo, kde - v nezvladatelném marasmu, který kolem něj víří v těchto prvních letech nového století - je možné nalézt alespoň dialog s Božstvím, (utopistický) prostor ráje jednoho srdce."

Jádro knihy tvoří statě o surrealismu, zejména o Nezvalovi. O jeho ženách v množné čísle, o Valerii a týdnu divů a dalších prózách surrealistické ražby, o automatických textech Karle Teigeho, filmových libretech atd., též o vztahu avantgardy k Fantomasovi, k němuž se belgický básník Ernst Moerman v básni z roku 1933 dokonce i modlil. Zaujaly mě pasáže o významu loutek u surrealistů - loutky hojně okupují jejich texty, Nezval v nich spatřoval "ožehavou latentní symboliku", "latentní sexuální obsah" (dnes mi to připadá výsostně aktuální, neboť už brzy budou zdokonalené, jak se dnes říká "vysoce sofistikované" figuríny aspirovat na úlohu lidských sexuálních společnic - společníků, ne tak obtížných, jako živoucí lidská bytost bývá). Romantická touha, silně exponovaná surrealismem, je stejná, o níž píše i Paz. Neméně silné jsou i další texty, zejména studie o Holanově poezii jako komunikaci i vzdálenosti ("systém komunikace je u Holana zaseknutým mechanismem, jehož oba terminály komunikačního procesu, jak vysílatel, tak i příjemce, nejsou schopni navázat jakékoli spojení") a Bohumilu Hrabalovi ("Bohumil Hrabal ve svých /před/posledních dílech pečlivě a pietně pořádá vlastní ztracené anály, mezi sebe a /nový/ chaos světa staví mříž paměti, řád a zmatek jazyka, jistotu Formy").

Diernova interpretační metoda se sama blíží uměleckému dílu. Zahrnuje v sobě básnické vidění, velmi intenzivní a hluboké vhledy do díla ve všech aspektech a souřadnicích. S Diernou sledujeme nekonečný řetěz filiací, aluzí, asociací a souvztažností v širokém pásmu kultury synchronní i diachronní, motivy za sebou běží a chytají se za ruku, bloudíme spletitým labyrintem, kde nás láká řada lákavých odboček, svádějících k prozkoumání, snadno tu omeškat nebo zabloudit, užuž se ztrácíme, ale náš průvodce je vynikající znalec terénu, v kterém nás čeká spousta překvapivých nálezů a objevů. Připadáme si jako ve filmu, nabízejí se další a další záběry, výhledy a průzory, v zrcadlech se odrážejí siluety, tváře a masky. Autor buduje takové obrazy literárního díla, do nichž nelze nevstoupit a nestát se součástí jeho pohybu - "považujeme za vhodné celý příběh přečíst znovu od začátku, a sledovat tak krok za krokem jeho rozvoj". Cílem je jistě poznání, ale také rozkoš z díla, z jeho záře i pableskování, které nás vtahuje do jeho magického světa plnosti a krásy. Znám jen málo z Nezvalovy prózy, s Diernou po ruce se do ní mohu směle vydat. I to je smysl literární vědy a kritiky - otevírat, inspirovat, pobízet, navnaďovat, a také být něčím v nejlepších momentech s dílem souměřitelným.

Už jsem tu vícekrát psal o jednotlivých číslech olbřímího projektu demlovské korespondence, kterou připravuje Daniela Iwashita se svým týmem. Další počin leží na stole: Po Bohu celý Váš... Korespondence Jakuba Demla a Josefa Floriana (Ústav pro českou literaturu AV ČR 202); první svazek zachycuje léta 1903-1911, svazek druhý přináší dopisy, invektivy, glosy a komentáře z období 1928-1933. Kromě hlavní editorky se na knihách podíleli Eliška Müllerová, Barbora Petrů (vysvětlivky), Šárka Kořínková ve spolupráci s dalšími (jmenný rejstřík), František Bui (ediční poznámka), Michal Mocek (studie o tiskařích a jejich přehled) a jiní. Edice se utěšeně rozrůstá, čítá už devět položek v třinácti svazcích; kolektiv editorů vykazuje až neuvěřitelnou produktivitu.

Vztah obou mužů už řada prezentovala v Demlově memoárovém textu Sedm let jsem u vás sloužil. Vzpomínky na Josefa Floriana (2015); tentokrát máme před sebou vzájemnou korespondenci. Jedná se ale pouze o torzo, protože většina Florianových listů se nedochovala - první díl obsahuje 342 dopisů Demlových a 10 Florianových. Zdá se ale, že Florian tolik nepsal jednak proto, že mu postačoval přímý kontakt, ale i proto, že se nehodlal Demlovým slovotokem tolik zabývat a prostě na něj nereagoval. Pro Demla stál staroříšský vydavatel hned vedle Bílka a Březiny, a jejich pořadí bylo asi volatilní, často si v něm vyměňovali místa. Zprvu se na nově nalezený idol básník obrací až úpěnlivě, vyznavačsky, naléhavě: "Jsem žebrák jako Vy a bezpochyby si nemáme co říci: tajemství hoří kolem nás a máme jen jedinou bolest, že to Všechno nemůžeme vpravit do jednoho slova a podati světu jako uzenku." Florian pro to neměl velké pochopení. Deml trval na svojí jedinečnosti a jinakosti, zdůrazňoval nezastupitelnost jedince v jeho rozporuplnosti; rázný a nekompromisní Florian vyžadoval službu, poslušnost, ukázněnost. "Kamarádství není láska. A láska bez úcty není láska." Demlův životní habitus a styl včetně karbanu, alkoholu a přece jen bohatších společenských styků byl pro něj nepřijatelný, neuznával ho a příčil se mu. Demla v řadě ohledů usměrňoval, ba komandoval, a svou nevoli mu jistě dával najevo i mlčením, snad ho tak i trestal. "Pište mi přece už jednou!" žadoní Deml, a jinde: "jaký smysl má psát někomu, kdo s tebou nemluví?" Nakonec mu Florian zakázal u sebe pobývat, a dochází ke konfliktu a rozchodu, korunovanému sporem o rukopisy i peníze. V následujících letech se obě rozkmotřené osobnosti proměnily v soupeře a konkurenty, kteří do svých půtek vtahovali mnoho dalších lidí, častovali se spoustou invektiv a Deml byl Starou Říší soustavně zpochybňován a snižován, Stříž mu dokonce vyhradil místo "pod čarou" české literatury (tam však po zásluze zůstal původce oné banalizace). Dodejme ale také, že v něčem měli Demlovi staroříšští oponenti pravdu - ne každá Demlova tiráda, zvláště ve Šlépějích, znamenala literární skvost

Po letech se jejich poměr narovnal, už spolu dokázali vyjít až po úroveň osobního kontaktu, ale Florian si občas bral Demla na mušku až do konce života. Florian chtěl a dokázal být tvrdý, a to ještě píše, že "neumím věci povědíti, jak bych si přál, aby to pálilo". Všetečný Deml na oplátku byl schopen cokoli publikovat, diskrétnost mu byla zcela cizí, jak Florian konstatuje - "ale k Vám se těžko může přistoupit a mluvit s Vámi jako člověk s člověkem pro tu Vaši mánii tisknout každé hovínko". Setkávání a míjení obou protagonistů korespondence důkladně a velmi citlivě sumarizuje v komentáři Daniela Iwashita. Vychází z toho závěr, že oba byli příliš odlišní a pro dlouhodobou spolupráci a přátelství zcela nekompatibilní; jejich rozchod pro Demla znamenal "chaos magnum", leč přinutil ho hledat si svoje vlastní směřování, k čemuž časem přes některé šrámy a jizvy na duši nakonec dospěl.

O čem Deml Florianovi psal? Hodně místa zaujímala jejich ediční agenda, domlouvání se zaangažovanými aktéry, překlady, redakce, distribuce, administrace, jednání s tiskaři, finanční bilance (zvláště dluhů, ale i příznivých zpráv - "peníze přicházejí houfně ze všech stran", to se ovšem stalo málokdy), kvitance, půjčky, sdělování, co se kde šustlo, informace, které už ani tehdy asi neměly valnou hodnotu, posílání knih, časopisů a reprodukcí - to byla samozřejmě radost, dnes jsou to často ty nejvzácnější antikvární kousky, i tehdy si to určitě užívali, Deml vypráví střípky svých každodenních zážitků a příhod z pastorace, bedlivě všude sleduje, jak ho kdo chválí či "špiní", stížnosti, vzývání, exklamace. A zajisté i spílání poněkud někdy prostomyslným katolickým souvěrcům, kolegům a konzistoři - "křesťanská prasata", "svině", "chamraď", "ničemní taškáři a kreatury podlé", "za měsíc jistě už budu svoboden od otroctví kněze nedůstojného, tj. od společnosti darebáků a pitomců". Neměl to s nimi Deml lehké a oni s ním taky ne - "ale velebný pane, vy máte často tak podivné nápady", říká mu nadřízený.

Demlova expanzivní elokvence byla nezastavitelná a tryskala jako gejzír. Úporně a vytrvale chrlí stále jeden text, "nulla dies sine linea". Každou nepatrnou událost, třeba škrábnutí o rozbitou lahvičku s inkoustem, usiluje vyslovit, rozvést, zvýznamnit, zbásnit. Povídáním patrně přehlušuje i vnitřní nejistotu a dělí se o rozechvělost. Podléhá duchu exaltace, jenž ho někdy pozvedá do výšin a jindy zavádí na scestí. Cituje výrok jednoho jezuity: "Josef Florian je blázen. P. Deml je člověk exaltovaný." Ale kde by byl Deml bez jurodivosti, blahoslaveného třeštění, bláznovství v Kristu? Chce psaním vytvářet skutečný duchovní pokrm, který bude sytit. Mnohdy volá o pomoc, o sdílení svých strastí. "Já jsem nemocen. Jak jsem přijel z Jihlavy, bolelo mne již pravé oko a bylo zatuhlé, že i teď musím je mít zavázané. Píšu Vám jen levým. Nevím, co to bude. Oko mne bolí velice a je zapáleno." Deklaruje někdy nápady nehorázné - zvažuje navrhnout jedné matce s dcerou, aby prodaly svůj dům a daly peníze jemu a Florianovi. Často na něj dotírá marnost, beznaděj, úzkost. "Ticho je skličující. A slyším-li slova: jako z nepřátelské země. Slyším-li smích - tím hůř. Ačkoli se mi zdá, že všechno v tomto domě méně mluví a ještě méně se směje - než jindy." Někdy oslovuje v druhém spíše Boha než bližního. Bývá si středem světa, všechno jej bolí, hledá v sobě pokoru, nalézá i nenalézá. Putuje za plností, hledá pravý domov, jeho údělem je často nenaplnění. Zápasí s druhými, sám se sebou, s Bohem, neboť "blaženost lásky na zemi i na věčnosti je útok a boj, tedy pravý opak vzdání se... " Deml se nevzdával, dokumentuje to celek jeho díla i výzva jeho bezmála nekonečné tvorby epistolografické, jehož vydávání díky neutuchající vůli její editorky Danieli Iwashity postupuje k naší velké radosti bez oddechu stále vpřed.

Dech doby z Demlovy korespondence nás ovane se sugestivní bezprostředností. Dobu zaplňuje bezpočet malých i velkých dějů, pulzuje ruchem, aktivitami, snahami, malými i velkými plány. Vedle sebe žije tolik velkých i malých osobností, či těch postav druhdy více či méně významných, dnes už zcela či téměř zapomenutých. Rekonstrukce minulosti v její plastické historicitě je vždy vzrušující příběh.

Před časem jsem tu zmiňoval tři více než zajímavé ediční počiny mladého literárního historika Lukáše Holečka a obdivoval jeho pracovitost. Ne náhodou, protože Holeček přichází s novou knihou, jíž jsou DeníkyVáclava Tilleho I (Masarykův ústav 2023). Václav Tille ( 1867-1937) byl literární historik (jeden z největších znalců díla Boženy Němcové), etnograf, odborník na pohádky, které i sám psal pod pseudonymem Václav Říha, nástupce Jaroslava Vrchlického na pražské univerzitě v oboru dějin západních literatur, literární komparativista, teatrolog, překladatel, fejetonista, a ještě mnoho jiného.

Tille byl zjevně nesmírně zaměstnaný a nadmíru agilní člověk, který měl práce až nad hlavu. Jeho čas zaplňovala kromě bádání, psaní a vyučování horečná činnost spolková, výbory, kluby, grémia, komise, představenstva, schůzky, telefonáty, dopisování. Program měl nabitý až k prasknutí a není divu, že se občas cítil zmožený ("Včera jsem celý den jen spal a v noci zas jsem nemohl usnout. Žádná práce se mi nedaří a s ničím nemohu být hotov."), patrně už přepínal svoje síly a možnosti (deníky postihují léta 1927-1931, kdy už nebyl nejmladší). Proto také jeho záznamy působí zkratkovitě a kuse, protože se toho stále odehrávalo příliš. Defiluje tu enormní množství osob (Holeček je v neskutečně akribických vysvětlivkách všechny rozklíčoval až do takových detailů, že dva jmenovaní nemohli být spolužáci, protože každý studoval v jiných letech) a popisuje se impresivní kulturní a společenské dění a atmosféra. Tille se musel znát s celou kulturní a vědeckou Prahou, disponoval nezměrnou sítí konexí, deníky představují bezmála personální kroniku doby, nicméně "čím je člověk starší, tím více lidí ho zná a tím méně má známých". Přesto si stárnoucí Tille často stýská: "Je mi jaksi velmi smutno na světě." Útěchu nalézal mimo jiné v cestování (cestovní deníky však nejsou součástí edice) a turistice ("Byl jsem za Vidoulí ve Stodůlkách v lesíku. Mrtvý krtek a pískovcová skála se zeleným jezírkem."). Rovněž jeho všední den oživovalo klepaření, v němž nalézal nemalou zálibu ("Včera u nás byla Vaňková a nanesla jako obvykle spoustu klepů - ale některé z nich byly opravdu dobré."). Chodil často do kina i divadla, pro teatrology se tu najde mnoho zajímavého, nejlepší scénou v Praze pro něj bylo jednoznačně Osvobozené divadlo.

Ožívají před námi vzdálené dobové momenty. 16. března 1930 "Jiráskův pohřeb zastavil včera a dnes život na ulicích", z některých náhodných souvislostí přejede mráz po zádech. "Všechny noviny se vysmívají komunistům, že včera nedělali revoluce - jako by litovali, že k ničemu nedošlo"; v poznámce se objasňuje, že "na 25. února 1931 byla komunistickou stranou ohlašována masivní demonstrace nezaměstnaných na Staroměstském náměstí [...]. V celé republice však tento den došlo pouze k několika incidentům a protesty nedosáhly masové účasti." Shodou okolností v týž den o sedmnáct let později už se komunistům nikdo nesmál a smích zamrznul na čtyřicet let.

Autor deníku sice považoval antisemitismus za projev idiotismu, ale četba jeho deníku tuto distanci nepotvrzuje. Invektivy vůči Židům se opakují se stereotypní pravidelností - "židovská drzost nezná mezí"; "Osuský. Nápadně zežidovštěl."; "Klub plný kouře a židů." I jiné přístupy a názory dnes působí nepatřičně: "Neviděl jsem nikdy tak jasně, jaký je to hřích nechat nechat panny běhat svobodně mezi lidmi bez dohledu. Všechno 'poučování' je hloupost. Buď provdat, nebo prakticky pod dohledem odpanit. Ale nechat pannu dělat akademičku samostatnou, napospas takovým německým židům, to je hřích na rase a hřích na vědě - krátce nesmysl." Feminismus už existoval, ale z nynějšího pohledu spíše v plenkách, i když postavení žen se proti Rakousku posunulo radikálně. O politické korektnosti ještě nikdo neměl ponětí. Mimochodem z deníků názorně vystupuje, jak mohutně byla tehdy kultura pod kuratelou politických stran a vlivů a jak se o jednotlivé instituce partaje draly, ne vždy ovšem s úspěchem. A Tille měl přístup i do tzv. vyšších kruhů, včetně Hradu a několika ambasád. Sám byl politicky nezařaditelný, navštívil Rusko a napsal o tom úspěšnou knihu, k bolševismu se ale neklonil, nejspíš respektoval více politických směrů. Jeho soudy bývají silně hodnotící a příkré. Odmítal přezíravě Březinu, jehož viděl nebývale kriticky jako omezeného šosáka a učitýlka s moudrostí vyčtenou z knih, pro domácí prostředí vůbec velkou euforií neplanul ("Bůhví, proč je ten český svět tak zatuchlý - fyzicky i duševně.").

Z Tillových deníků mi to ale tak nepřipadá. Naopak z nich vyvěrá dynamismus doby a otevřenost Evropě i světu, republika jako "work in progress", kultura ne jako mechanický provoz, ale jako stavba do výše. Ta éra (v níž držel svůj podíl i autor) zanechala odkaz, z něhož žijeme dodnes.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=3067