Dramaturgický nářek Marty Ljubkové

Nad leností

Vezmeme-li v úvahu způsob financování, dělí se česká divadla na zřizovaná a nezřizovaná. Ta zřizovaná jsou jaksi divadla "veřejné služby" - zřizuje je municipalita (nebo ministerstvo kultury) a jsou tedy (špatně) dotována primárně z veřejných peněz. Taková divadla jsou v Praze i v regionech, ale je docela dobře možné, že běžný divák ani netuší, které scény například právě z bohaté metropolitní mapy tam vlastně patří. No a pak jsou ta nezřizovaná, a ta jsou buď zisková, založená možná s bohulibými úmysly, nicméně primárně za účelem generování peněz. Nakonec jsou tu divadla nezávislá, která jsou financována z grantů; a v Praze pak máme i několik divadel v jakémsi mezistavu - prošla transformací, nejsou zřizovaná magistrátem, ale dostávají od něj pravidelnou grantovou podporu, bez níž by nemohla existovat.

Obecně se dá říct, že v Praze máme jednu z nejhustších sítí divadel, neznám žádné evropské město - a to ani mnohem větší -, kde by se našlo tolik divadelních sálů. Projděte si třeba Národní třídu od Národního divadla po Palác Adria a spočtěte si, na kolika místech můžete večer vidět nějaké představení. O Václavském náměstí a okolí nemluvím, a ve výčtu bychom mohli klidně pokračovat.

Komerčním divadlům a jejich dramaturgii se věnovat nechci, protože mě nezajímají; respektuju divadelní podnikání, ale nerozumím mu a není rozhodně určeno pro mě. Co ale ty další desítky institucí, které financuje primárně hlavní město Praha. Jaké divadlo se v nich hraje? A odlišují se ty scény od sebe nějak?

Problém je, že desítky prostorů znamenají tisíce sedadel. A ta sedadla je nutno obsadit, abychom neznepokojili zřizovatele, protože zejména ty politické strany, které kulturu mají ve volebním programu jen na ozdobu (z celorepublikových jsou to všechny), chtějí vidět čísla návštěvnosti. Z poloviny se tak divadla a jejich vedení ocitají pod tlakem, ale z poloviny si za to můžou podle mě sama. Jakákoliv změna potřebuje čas a pokusy. Potřebuje promyšlený koncept (každé divadlo v Praze bude přísahat na mantru "společensko-politického dramaturgického plánu moderního divadla pro všechny, které zahrnuje klasiku, současné světové hry a nové české drama") - a potřebuje ho prosazovat. Potřebuje zřetelnou estetickou tvář, ale taky rozhodné gesto a vědomé směřování.

V zahraničí známe takové příklady: do městského divadla přijde nový umělecký šéf a přinese si manifest. A v něm se například píše, že má-li být divadlo opravdu otevřené, musí být otevřený tvůrčí proces, a pak tedy na něj mají přístup všichni občané a občanky daného města. Šílenost? Určitě. Ale proč to nezkusit? Nebo se budeme vážně bát, že nám na zkouškách budou vysedávat desítky uměnímilovných Pražanů (no, spíš Pražanek). Anebo: že veškerá dekorace se musí vejít do jedné dodávky, aby se s celou inscenací dalo snadno jezdit na zájezdy. A moje nejmilejší: můžou se dělat dramatické či literární texty, ale ve výsledku musí zabrat jen dvacet procent času celé inscenace. Jeho omezení není estetické, nýbrž provozní - a podle výsledků je zřetelné, že umělecká rovina jejich děl nebyla nijak negativně poznamenána. Že by tvorba mohla být víc než jen zábavné převádění klasických textů? Pomóc! Co bude s českým divadlem, když mu odebereme "možnost svobodně tvořit"? Dovolte mi, prosím, abych po sto padesáté svobodně udělala nějakou pěknou Shakespearovu tragédii! Prosím!!! Vždyť se na ni tak pěkně chodí. Paní učitelky na ni rády vodí své žactvo. A těch pár mužů se nakonec se svými ženami také čas od času v divadle ochotně ponudí.

Zoufám si nad únavou českého divadelního rybníku - hlavně těch zřizovaných rybiček. Existují v relativním bezpečí, nejsou sužována perpetuelním podáváním vysilujících grantových žádostí a mají poměrně jisté personální zabezpečení. Zároveň se ale sklánějí před obavou ze zřizovatele. Anebo se bojí divácké nevole? Problém je v tom, že všichni míří v podstatě na totéž publikum: na "všechny". Proto se dramaturgické plány neodlišují. Cirkuluje mezi nimi pár režisérů, kteří žijí na pokraji chudoby vinou opravdu nuzných honorářů. Autorským inscenacím, jimiž bychom vykročili z přijatelného průměru, se nevěnuje téměř nikdo - rozhodně ne v tomto sektoru. Odvaha vyzkoušet někoho nového se skoro nepěstuje. Tváře těchto divadel jsou pak zaměnitelné, z větší části je to ovšem ze strachu z experimentu a nebo z jasně, ostře řezaného profilu. Takový se ovšem buduje dlouho, a častokrát za cenu diváckých propadů a bolestivého hledání. Jeden z důvodů stagnace pojmenovává i konference Culture Get Together, na niž se chystám příští týden. Bude pojednávat o odcházení - a stagnaci často způsobuje neochota se občerstvovat a hledat nové zdroje. I já tam budu mluvit o odcházení, které v žádném případě není bezbolestné, nicméně musí k němu docházet. Bude ovšem potřeba vyměnit i politiky, a koneckonců bychom se měli začít poohlížet i po nových divácích. Pokud ty mladé nenaučíme chodit do divadla za něčím, co se jich bytostně týká, nepřežijeme - ať už umělecky, nebo existenčně. Stejné vykrvácení nám hrozí i z toho, nebudeme-li hledat nové způsoby provozu, nové umělecké cesty, nové impulsy, nový smysl toho, proč se vyjadřovat divadlem. Nějak moc jsme si zvykli na prostřednost - prostřednost výdělků a prostřednost výkonů.

Marta Ljubková (1975) je divadelní dramaturgyně a literární kritička, vyučuje na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Jako dramaturgyně působila ve zřizovaných divadlech i se podílela na nezávislých projektech (Praha, Ostrava, Zlín, Hradec Králové, Cheb); v letech 2015-2022 byla šéfdramaturgyní Činohry Národního divadla. (Její čtyřdílný seriál Dramaturgické varieté tiskly Souvislosti v ročníku 2019.)