František Kriegel

Vzpomínat na komunismus je v české společnosti, která je v politické rovině více než třicet let po Listopadu 89 většinově nastavena antikomunisticky, přinejmenším složité. Paměti se totiž stále více zmocňují ideologové, jimž nejde o mnohovrstevnaté poznání minulosti, nýbrž o ryze instrumentální využití antikomunismu v současnosti. Politika paměti je dnes výnosným zbožím, jež se dá přetavit nejen ve státem placené "výzkumy", ale zároveň je snadno využitelná v boji s politickými rivaly. V České republice sice, naštěstí, politika paměti prozatím nezískala tak agresivní podobu, jakou má v sousedním Polsku, kde ve svých nejzhoubnějších důsledcích vede k vylučování odpůrců z řad "polského národa". Avšak snaha privatizovat si jednu jedinou paměť, jak ji dnes dává ahistoricky na odiv například Ústav pro studium totalitních režimů, je očividná. Problémy s pamětí jsou v českém prostředí rovněž podmíněny většinovým přístupem orálních dějin, jež vycházejí z mylné premisy, že minulost je možné popsat výhradně na základě vzpomínek aktérů. Naše poznání minulosti ale není snůškou individuálních pamětí či ideologických předpojatostí, nýbrž interpretacemi, jež se v průběhu času pod vlivem nejrůznějších okolností proměňují.

Výročí pětapadesáti let od srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v mediálním prostoru je toho skvělým příkladem. Při nejednoznačnosti postoje vůči reformnímu procesu roku 68, který v českém historickém povědomí panuje, dnes publicisté a režiséři sázejí na hrdinu, jenž jako jediný nepodlehl sovětskému tlaku a dokázal mu vzdorovat, byť za cenu sebezničení. Nad politický pragmatismus komunistických reformistů, v roce 68 velebených, ba téměř zbožšťovaných značnou částí společnosti, byl vyzdvižen příběh lékaře Františka Kriegla, který odmítl podepsat moskevské protokoly a následně se postavil i proti parlamentní ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československa.

Příběhy vyprávěné publicistou Martinem Gromanem v knize Kriegel. Voják a lékař komunismu (Paseka 2023) a režisérem Petrem Nikolajevem ve filmu Muž, který stál v cestě (2023), jehož scenáristickým podkladem byla literárně nepříliš zdařilá novela Ivana Fíly, jsou v základních intencích jen obtížně odlišitelné. Rozdíl tkví spíše v záběru a rozsahu než ve způsobu Krieglovy heroizace. Nikolajevův film se věren své předloze soustředí téměř výlučně na rok 1968. Mnohdy ho je ale téměř nemožné neztotožnit s životopisným filmem o Dubčekovi z roku 2018 či odlišit od jednoho z dílů Českého století s názvem Musíme se dohodnout (2014), nemluvě o tom, že ve všech třech snímcích vystupuje několik herců, kteří buď hrají stejné osoby (Ignatuša jako Brežněv), nebo naopak tu jednu, tu druhou roli (Jastraban jako Dubček či jako Husák), aniž by takovýto způsob hereckého obsazování obsahoval režisérskou invenci Vávrovy "husitské trilogie". Budiž však Nikolajevovi ke cti, že se téměř cele podařilo udržet vyprávění ve stylu biografie, v níž hrdina hraje vskutku rozhodující úlohu a příběh je kolem něho opravdu vystavěn, i když mu do jisté míry konkuruje Gustáv Husák či prezident Svoboda (naopak Dubček je postavou velmi matnou). Svět politiky bez žen ve filmu zachraňuje Krieglova žena Riva (Zuzana Mauréry).

Gromanova kniha má naopak záběr mnohem širší. Pomiňme skutečnost, že Krieglova biografie začíná nešťastně, autorovým zpřítomněním, ba téměř ztotožněním se s Havlovým přemítáním o Františku Krieglovi. Gromanův subjektivismus ale po mém soudu v knize působí poněkud rušivě. Základní problém Gromanova přístupu ale tkví v něčem jiném. Na rozdíl od Nikolajeva, jenž vypráví životopisný příběh, Groman opakovaně Kriegelovu biografii opouští a pokouší se psát dějiny, v nichž se mu hrdina ztrácí. Čím víc se chronologicky blíží do zlomového roku 1968, tím je hrdinovo vytrácení se citelnější. Jistě, bylo by velmi obtížné líčit osudy jakéhokoli vrcholného politického činitele, jímž se Kriegel díky prezidentovi Novotnému stal, bez širšího dějinného rámce, avšak jde o míru. Groman se po mém soudu nechal dějinami unést a mnohdy přestal brát zřetel na to, že píše biografii. Ačkoli musíme hrdinu v jeho knize mnohdy hledat, či si prostě počkat na to, až bude znovu uveden na scénu, přesto je především v kapitolách věnovaných Krieglovi jako "španělákovi" na konci třicátých let, jako vojenskému lékaři za druhé světové války či jako lékaři padesátých let, Gromanova kniha cenná, neboť čtenáři dává možnost pochopit přerod stalinisty v reformního komunistu. S tím souvisí druhá přednost této biografie: celistvost. Ve srovnání s Nikolajevovým filmem je Gromanův Kriegel celoživotním komunistou bez intelektuálních ambicí. Tato vskutku reálná reflexe Krieglovy osobnosti se promítla do kapitol o roce 1968, v nichž bývalý vojenský lékař vystupuje pouze jako morální autorita, jako etický pilíř, nikoli však jako aktér velkého dění. Groman tak, možná nechtěně, ukázal, že Kriegel byl mnohem víc mužem Srpna 68 než mužem pražského jara. Za přednost knihy je rozhodně třeba považovat i to, že se v ní dostalo mnohem většího prostoru Rivě, a to nejen v roce 1968, ale i před ním a po něm. Ostatně v kapitolách po Krieglově vymazání z politického i veřejného života se Groman při svém psaní znovu vrací k biografii, nyní však již bez dějinného pozadí, neboť pro tehdejší dějiny voják a lékař komunismu přestal existovat a stal výlučně objektem dozoru státní bezpečnosti. Onen dozor měl charakter popisnosti a této popisnosti Groman zůstal věren. To ale jeho knihu znovu v jistém ohledu připodobňuje k Nikolajevovu filmu. Zároveň je třeba si přiznat, že oba, Groman i Nikolajev, příběh Františka Kriegla natolik vyčerpali, že se pět let před dalším kulatým výročím roku 68 nabízí otázka: Jakou podobu napříště nabyde kolektivní paměť a kolektivní vzpomínání na pražské jaro? Anebo se již napříště stane spíše mrtvou než živou minulostí?

Tvář Británie

Simon Schama je jedním z nejinspirativnějších historiků dneška. Fascinující je na něm nejen jeho rozhled a tematické rozkročení, ale i metodologické přístupy. Vedle britských a francouzských dějin se Schama věnuje i kulturním dějinám Nizozemí v jeho zlatém věku, Rembrandtovi a jeho způsobu vnímání světa či dějinám Židů. Česky byly prozatím vydány dvě jeho knihy: Krajina a paměť, ohledávající proměny přístupů ke krajině, odlišné vnímání divokosti přírody i téměř umělecké utváření intimních či naopak veřejných prostor v šlechtických zahradách 18. a 19. století, a Občané. Kronika Francouzské revoluce, v níž hrají hlavní roli obyčejní Francouzi, kteří se začali angažovat v politickém a společenském dění, aniž by k tomu měli stavovské předpoklady (Schama se zde vyrovnával s francouzskou marxistickou historiografií, která sice obrátila dějinný pohled od elit směrem k sociálním aspektům, avšak přestala se zajímat o individuality a veškerou pozornost věnovala anonymním třídám).

Třetí Schamova kniha, Tvář Británie. Příběhy za národními portréty, která se dočkala českého překladu (Academia 2023, přel. Eva Poskočilová), do jisté míry navazuje na Občany. Ona návaznost je obsažena v zájmu o konkrétní jedince, kteří jsou specifičtí tím, že se nechali během svého života portrétovat, a stali se tak nesmrtelnými. To je samozřejmě řečeno v nadsázce, i když právě touha postavit se smrti stála podle Schamovy interpretace v pozadí vzniku portrétu v egyptském umění. Schama si zvolil pro pět kapitol, v nichž mluví o tváři moci, o tváři lásky, o tváři slávy, o tváři v zrcadle a o tváři lidu, takové portréty, za nimiž se skrývá příběh. V některých případech nechává pracovat fantazii, takže není snadné odhadnout, kde se ještě drží pramenů a kde se již jedná o fikci (ostatně takovouto hru kdysi uplatnil ve své knize Mrtvé jistoty), jindy se naopak drží historické reality.

To druhé platí pro případ brilantně napsané kapitoly věnované Sutherlandovu portrétu Winstona Churchilla. Až tak v ní nejde o portrét samotný, i když i jeho umělecké kvality a jeho modernost v pozitivním slova smyslu zde hrají významnou roli. Schamu mnohem více zajímá, za jakých okolností byl portrét namalován, jak se uplatnil při oslavě Churchillových osmdesátin, jak ho portrétovaný přijal a jak byl přijímán v politických kruzích i odbornou kritikou. Stejně tak ho ale zajímá i vztah umělce ke svému dílu. Oba, Churchill i Sutherland, by totiž podle Schamy byli mnohem raději, kdyby tento portrét nebyl namalován. Churchill by se necítil být zesměšněn a neměl by potřebu zesměšnit Suntherlanda. Malíř by se nemusel celý život potýkat s cejchem portrétu, který málokdo viděl a který skončil jako hrst popela. Můžeme i nemusíme se Schamou souhlasit v tom, že Suntherlandův portrét Churchilla zachycuje politikovu syrovou nekompromisnost, opravdovost či že je studií neústupnosti. Ostatně Churchill viděl svůj portrét zcela jinak ("Jak se dnes lidi malují? Když trůní na záchodě?" - ptal se a zároveň krutě hodnotil), i když právě těchto vlastností, nekompromisnosti, opravdovosti a neústupnosti si na sobě jistě cenil.

Maně se tím otvírají otázky, které Schama ve své knize řeší: Má se člověk nechat portrétovat s tím, že portrét bude veřejným ještě za jeho života? Kdo určuje podobu portrétu - malíř, zadavatel, či dialog a hledání kompromisu mezi nimi? Kde je hranice realismu a hranice očekávaného? V odpovědi k tomu výstižně dodává: "Portrét je nanejvýš zodpovědný za něco, co existuje zcela mimo umělcovy tvůrčí schopnosti. To něco je sedící model, který platí účet." Jenže co když účet platí někdo jiný? A co když účet neplatí nikdo, jako je tomu u anonymních portrétů? A co autoportréty? V jejich případě se Schama vrací k úvahám o dívání se prostřednictvím sebe sama dovnitř, do nitra minulosti i budoucnosti, za zrcadlo, kde se mnohdy odehrává mnohem opravdovější svět, než jaký na okamžik zanechá šmouhy na zrcadle. Tak je tomu u téměř rembrandtovského autoportrétu Samuela Palmera, který tento malíř nakreslil v jednadvaceti letech. Na nelehkém Palmerově osudu se poté Schama pokouší ukázat, co z jeho mladické duše přežilo víc než půlstoletí a co se ještě odráželo v portrétu tohoto již starce.

Vedle takto intimně a individuálně pojatých kapitol píše Schama i takové, jež prostřednictvím konkrétních portrétů ohledávají velká témata britských dějin od konce 18. do konce 20. století. A tato velká dějinná témata umně propojuje s dějinami (nejen) anglického malířství. Některé kapitoly je možné číst jako historii proměn sexuality, vztahu k lidskému tělu, politické emancipaci, rasismu, násilí, utrpení či znetvoření. A za vším imanentně stojí války, krize či vědomé uzavírání se britského světa do sebe sama, dnes umocněné brexitem.

Číst Schamovy knihy není snadné. Jsou plné aluzí, detailů, které mohou rozklíčovat jen skuteční znalci britských dějin. Zároveň je ale Tvář Británie možné chápat jako pestrobarevný, téměř filmový dokument, v němž je portrét východiskem pro mistrovsky promyšlený výklad nelineárních dějin. Jediné, co v knize chybí, je Schamův autoportrét. I když, ve skutečnosti je možná celá kniha autoportrétem Schamova vidění minulých i soudobých světů.

Martin Nodl (1968) působí v Centru medievistických studií AV ČR a je redaktorem v nakladatelství Argo.