Člověk nemůže pořád číst vážné texty, zejména když je ještě musí interpretovat. Stává se pak jakýmsi intelektuálním vzpěračem, který se snaží neustále vylepšovat svoje rekordy v nadhozu i trhu, zatímco jeho břišní svaly i mozkové závity už potřebují odpočinek. Navíc v letním období teploty snižují myšlenkovou kapacitu a deficit schopností se stává stále zjevnějším. Vybral jsem si tedy na prázdninové Bagately tituly, které mě měly - ostatně, také a snad - pobavit. Jaký to mělo úspěch, hned si řekneme.

"Tak vítej zpátky ve své noční můře!" uslyší hned na začátku knihy Petry Klabouchové Ignis fatuus (Host 2024) postava, která umřela, ale jen tak umřít nemůže. Nebo je to ještě jinak? Každopádně vězíme v hororu, a jak se ukáže, v hororu dosti kvalitním, kterému bych neradil se jen tak vysmívat. Dostáváme se s ním do míst, "kde prostor a čas, život a smrt, lidská mysl a tělo smazaly odvěké hranice", hrozí nám, že vstoupíme "do vzdálených světů, z nichž už není návratu".

Dlouho příliš nevíme, o co jde, stále více chápeme, že o něco temného a strašlivého, postupně to dochází i hrdinům, nikdo ale netuší, kam až děs a hrůza sahají. Většině lidí chybí čidla pro paranormálno, jestli je ale mají či nemají, nebude jim v těchto končinách pranic platné. A text, jehož tématem je cosi jako Datlovova výprava v režii Státní bezpečnosti za časů normalizace, se rozbíhá vpřed ďábelskou rychlostí, tempem vpravdě vražedným, protože naše hrdiny čeká smrt většinou zcela příšerná. Autorka příběh buduje zkušeně, zaujme, vyvolá napětí, nutí čtenáře přemýšlet, trochu jej zmate, vtahuje dovnitř. Ovšem ty její popisy! Hned někde na začátku píše o řece Křemelná, jež tu sehrává důležitou roli, a její líčení má takovou sugestivitu, jako kdybychom u ní stáli. Nebo jinde: měsíc "vypadal jako zářící tunel, jako obrovská díra do říše světla". Kniha se odehrává na Šumavě, v jakémsi území připomínajícím Zónu ze Stalkera, plném mokřadů, bažin, tůní, cest necest, kde vládnou nadpřirozené síly - notně znejistělé postavy mají vůli vše vysvětlovat racionálně, ale jde jim to stále méně a méně. "Tady neplatilo nic z našich fyzikálních zákonů. Každého boha prý jednou zabije čas, jenže tady se čas zastavil a zabil všechny bohy najednou. Mrtví odtud odejít nechtějí, živí nemůžou." Což je samozřejmě prekérní situace.

Krajina nasáklá něčím temným sama o sobě zbavuje člověka příčetnosti, v nočním lese větve připomínají pařáty kostlivců, navíc z ní ale vystupují nikoli přátelští démoni. Jde tu především o tu beztvarou temnotu, která se převaluje v našich neurčitých snech, v nichž se mísí nejděsivější asociace s realitou, vnímání s přízraky. "Lidská fantazie je hrozná věc, umí zhmotnit ty nejodpornější představy." Autorka inscenuje scény opravdu nelibé, otřásající a vzbuzující odpor, a všechno se děje mezi podzimem a zimou, dneškem a pradávnem, světem i zásvětím, v čase i mimo čas, mezi lidmi a netvory, zemí a peklem, životem a smrtí.

Příběh člení i "ukázky z vyšetřovacího spisu", pojednávající o různých tajemných jevech v oblasti a vycházející stejně tak z "mentionů" ezoterika Břetislava Kafky jako z "psychoenergetické laboratoře" podivuhodného badatele Františka Kahudy. Text graduje zejména v první polovině, pak se z hrůzy stává víceméně běžící pás a začíná být únavná. Vypravěčka bez ustání křičí, zvrací, utíká, padá na ni jedna zohavená mrtvola za druhou - a čtenář cítí předávkování, už se přesytil. Škoda - napadalo mě, jestli by hrdinové přece jen neměli dostat proti příšerám větší šanci, aby byl souboj vyrovnanější a vlastně i zajímavější a napínavější. Ale asi neměli - žánr má svoje pravidla a v jejich stopách se musí šlapat. Vyústění je však docela invenční a překvapivé.

Jsem alergický na klišé typu "nápadně nepadnoucí obleky". Kdyby to aspoň ty nešťastné postavy řekly takto: "Promiňte prosím, ale my musíme mít nápadně nepadnoucí obleky, autorka to tak od nás chce", potom bych to bral. Rovněž mi není jasné, proč hrdinovi na matrice nedovolili dceru pojmenovat Zuzana. Ledaže by měl už několik dcer a všechny by se jmenovaly Zuzana. Kladu si i otázku, jestli by se kniha neobešla bez epilogu, v němž Klabouchová všechno dovysvětlila ze šumavských povídaček a legend a uvedla inspirace i reálie na pravou míru. Naopak se mi líbí, když jednou promluvou postavy ("To raději zešílet tady v divočině!") zdraví na dálku Aleše Palána.

Ale to jsou venkoncem jen mouchy, jinak mě kniha bavila a doporučuji ji číst o samotě a v hluboké noci. Potřeba bát se je psychologicky zajímavá, zdá se totiž, že bez strachu bychom se mohli obejít. Svět bez strachu však existovat nemůže. Ne náhodou se jeho absence považuje za patologii. Hrát si s ohněm je nebezpečné, přesto mnohé oheň fascinuje. Víme, že na nás někde něco číhá a že možná neunikneme. Když to prožijeme ve fantazii, snad se to nestane.

A hned přejdeme na další titul. Rochus. Fantastická cesta napříč kontinenty (Laser 2024) Přemysla Krejčíka imponuje už objemem - 750 stran. Nechce se mi vypisovat fabuli, ani by to k ničemu nevedlo - je to prý "mysteriózní thriller". Jeho hrdinové se dostanou do situace, že nemohou odmítnout nabídku, která se neodmítá, tj. pracovat jako regulérní a seriózní zabijáci. Stanou se tedy členy "organizace", která za příslušný obnos posílá dané osoby na onen svět. Že to vyžaduje cestování po celé zeměkouli a nějaké to nebezpečí, je jasné. (Globalizace se nezapře - v současné literatuře se hodně cestuje po světě, viz třeba knihy Michala Ajvaze či tetralogii Karola Sidona, ale čtenáři stejně dávají přednost rodinným ságám.) Mezi firmami s podobnou činností se rozjíždí konkurenční boj, z něhož se rekrutuje taky nějaké to stříleníčko a zabíjeníčko, agenti se do sebe také zamilovávají, takže děj se utěšeně posouvá vpřed a nakonec se jednotlivé story propojují. Dílem se vine tajemná linie, utvořená z náznaků, snů a nápověd - občas se podivně nachomýtne motýl, ploutev se vynořuje z vody ("voda tě poslouchá"); v centru stojí záhadný dohlížitel Rochus ("Je to jeden ze svatých strážců. Občas se zjevuje těm, kteří kráčí špatným směrem"). Těch je ve firmě ovšem dost. Jinak jsme svědky standardní agendy - "někdo po nás jde", "pro koho pracuješ?", "připadala jsem si jako v nějakym špionážním filmu" atd.; vyústění knihy není úplně světoborné, ale to čtenáře až tak nemrzí. Užil si už dost. Podíval se do celé řady zemí, samozřejmě i exotických; autor je zachycuje zábavně, optikou amerického filmu s citem pro střih, fokusaci, detail i akci. Neopomene jejich ikonická místa, kde se občas i něco divokého stane. Jazyk účelný, jednoduchý, hovorový, sděluje, co je třeba, musí být aktuální, zcela up to date - čtenář této knihy už tráví online podstatně víc času než s knihami. Text plyne hladce, nic nedrhne, jsme udržováni ve stavu stálého zájmu o osudy hrdinů. Drží logiku, věrohodnost, působivost. Přiměřená dávka sexu, jadrnosti, banalitek, příjemná spontánnost. Myšlenky hrdinů odpovídají situaci, občas jsou i chytré, mohly by na jejich místě napadnout i nás.

Každá kapitola je uvedena citátem z filmu, většinou art provenience, takže pro cinefila to představuje zajímavý impuls. V díle je roztroušena celá řada aluzí na moderní umění a literaturu, často s důrazem na ironii a hravost. V centru se nalézá sci-fi, jejíž autoři mohou "ukázat ti úplně novej svět, o kterým bys třeba i věřila, že by mohl existovat, kdyby tě to vůbec mohlo napadnout". V Krakově se hrdina vypraví hledat hrob klasika žánru Stanislawa Lema. Neznám příliš obdobná díla překladová, ale řekl bych, že se od nich Krejčík bude lišit svým mírně zlehčujícím stylem, nadsázkou a odmítáním brát všechno příliš vážně a příliš všemu věřit. Ostatně tady se nevěří ani čtenáři: "Původní kartu skryju do tajné kapsy v... To si s dovolením nechám pro sebe, je to bezpečnější." Jistě, profesionálové by to z nás mohli dostat. Hezkých motivů je tu víc, třeba oběť ubodaná ve vířivce nese náhodou jméno Marat.

Vůči zabijákům nemá autor žádné předsudky a ukazuje je jako normální, milé, vcelku sympatické lidi, jsou to povýtce křesťané či buddhisté, kteří hodně žijí meditací a spirituálním životem vůbec (až na nějaké to vraždění). "Ne, nemá cenu si něco nalhávat, zabíjet je snadný." Asi bychom to zvládli i my. Trochu z toho mrazí. Jenže musíme jim chtě nechtě fandit, aby se jim dílo dařilo a nikdo jim ho nepřekazil.

Když jsem překonal úvodních sto stran, autorův svižný styl se mi vcelku zalíbil a pak už relaxační efekt fungoval obstojně. Ale co vůbec znamená "začíst se" do knihy? Přijmout její svět jako hodný pozornosti a respektu a tolik se mu nebránit, zabydlet se v něm a strávit v něm čas, jenž není ztracený. Když se to nepodaří, čteme knihu proti ní, vzdorujeme, klademe odpor a na dílo se nevyladíme. Jenže co kritik? Může být ke knize až tak vstřícný, že jí podlehne? Neměl by vždy číst s chladným odstupem jako profesionál a expert? Anebo může v tomto případě jen předstírat něco, co není možné? V  objektivitě už brzy kritiku nahradí umělá inteligence. Nikdo nepozná, že recenzi psala ona, jako to nepozná v mnoha případech už teď. Ale AI se zatím ještě nedokáže naštvat či prožívat opravdovou radost z textu, proto má kritika pořád ještě smysl, pokud bude kritik psát sám za sebe.

Podobné knihy jako Rochus se příliš nereflektují, v redakcích je ani nedostanou do ruky a kritici s výjimkou těch specializovaných se po nich příliš nepídí. Nesdílím pohrdání vůči žádnému žánru, a kdybych na to měl čas, rád bych si občas prožil čtenářské potěšení při detektivce či westernu. Orientaci můžeme hledat pouze v čtenářských databázích na internetu, kde je řada ohlasů solidní úrovně. Říkám to nerad, ale časopisy si s žánrovou literaturou nevědí rady.

Následující kniha představuje velkolepý ediční počin. Mary Wollstonecraft Shelley: Poslední člověk (přeložil Ladislav Nagy, Academia 2024). Manželka P. B. Shelleyho (1792-1822) žila v letech 1797-1851 a vstoupila do světové literatury mistrným románem Frankenstein (1818), jejž Ladislav Nagy v doslovu označuje za poslední gotický román, byl však také jedním z prvních děl filozofizující sci-fi a lze jej řadit i mezi horory. Kromě manžela ji pochopitelně ovlivnil i Byron a další osobnosti z romantického okruhu. Kromě jejího velkého románu další díla víceméně zapadla.

M. W. Shelley ve své rozsáhlé próze umístěné do budoucnosti tematizuje morovou epidemii, jež vzniká v Turecku za řecko-turecké války (inspirace realitou, v Řecku během ní zemřel Byron) a která posléze pustoší i Británii, Evropu a svět. Do okruhu hrdinů mor krutě zasahuje, nakonec před ním prchají liduprázdnou Francií do Švýcarska, ale je pozdě, před zhoubnou chorobou už se nelze zachránit. Dílo je tak velikou relativizací moci člověka, jehož křehkost poukazuje ke křehkosti celého lidstva ("Naše mysl objímá nekonečno; viditelné ústrojí našeho bytí podléhá nejmenší náhodě"). Hrdinovi běží myslí tísnivé myšlenky: "Všichni zemřete, blesklo mi hlavou. Už teď se kolem vás staví hrobka, v níž nakonec spočinete." A uprostřed jarmarečního veselí si říká: "Na světě je jen jedno dobro a zlo - život a smrt." V sugestivní pasáži se monumentálním způsobem hovoří o smrti Země a celého lidstva - "Smrt je obrovská brána, cesta k životu: pospěšme, abychom jí prošli; neexistujeme již v této živé smrti, ale zemřeme, abychom mohli žít!" Svět se však proměňuje v jednolitou masu hrůzy, mentalita lidí na konci cesty se deprimujícím způsobem pokřivuje, dochází k všeobecnému rozkladu a rozpadu základních hodnot. V drásavých a děsuplných obrazech soudného dne na moři se Země jakoby propadá do neznámých končin vesmíru, hrdina deklaruje "pocit, jako bych v nějakém stavu, méně neskutečném než sen, v nějaké skutečné minulé existenci, viděl vše to, co teď vidím, s přesně týmiž pocity, jaké jsem zakoušel nyní. Jako by všechny mé počitky byly zdvojeným zrcadlem nějakého dřívějšího zjevení." V groteskně vypouklém zrcadle se vše ukazuje jen jako fantasma, opakování už poznaného, déjŕ vu, něco jako závoj máji či opakování stále téhož; východní filozofie ale autorka patrně neznala a Nietzscheho už vůbec ne. V zápase s tím, co se jeví být nepřemožitelné, se ozřejmuje nějaká titánská symbolika a víra v trvalost, věčnost energie prýštící z onoho boje; zároveň nelze přehlédnout jistou fascinaci smrtelnou osudovostí, v níž smrtelnost a zánik jsou také něčím velkolepým, tragickou mírou člověka, který žije, ale může a musí zemřít.

Příroda zde byla bezmála božstvem, něčím, co splývá s podstatou bytí, co je důkazem moudrosti boží, či snad součástí Boha samotného. Příroda je idylická, přinášející blaženost, svěžest a spočinutí, je výrazem transcendence i divinující emanace; příroda oslňuje takovou krásou, až v ní člověk zapomíná na sebe, na smrt, i na lásku, příroda dává štěstí, žehná a posvěcuje. Proto je příznačné, že postupující a vítězný mor přeznačuje i přírodu, kde lze vidět "soumračná oblaka, ponurý chlad a neustálé ticho" a "celá země byla studená a podobná smrti jako zasněžené pole".

Romantismus žil nevyléčitelnou vznešeností, jakousi ušlechtilou konsekventností. Šlo o to být velkorysý, laskavý, soucitný a vlídný. Doba, kterou si romantici vytvářeli a přizpůsobovali, už toužila po důstojnosti a romantická dikce kladla na první místo individualitu se všemi tužbami a potřebami. Láska se stala předmětem adorace. Stává se vlastně synonymem života. Velký cit je labyrintem, jenž vede do ráje, zářícím světlem; ale je také výrazem svobody. Láska se rodí ze svobody a ke svobodě nezastavitelně a dychtivě směřuje. Láska pro ně není zvykem ani majetnictvím, nýbrž stojí na úctě, toleranci a duchovnu, odráží absolutní naplnění. Znamená též druh očarování, magického kouzla, svaté posedlosti, připravující o rozum, "šílel jsem přemírou vášnivé lásky", oddanost milovanému je i odevzdáním duše něčemu bytostně velikému.

Sociální ambice promýšlely věci utopicky, ale z hlediska pokroku: podle jednoho z hrdinů "chudoba měla zcela zmizet, lidé se měli přepravovat z místa na místo téměř tak snadno jako princové Husajn, Alí a Ahmed v Pohádkách tisíce a jedné noci. Tělesný stav člověka se měl záhy podobat blaženosti andělů, nemoci měly být vymýceny, práce zbavena nejtěžšího břemene." Utopie, dosud na vzdáleném horizontu, se měla nepřestajně přibližovat - zárodek revolučního optimismu levicového pokrokářství, který odmítá strašení božími tresty a neměnnost starých pořádků. Paradoxně však mor za vším nadšeným zlepšováním světa udělá kříž. Ztělesňuje zlo, ničicí velké plány a cíle. Není pochyb, že to působí varovně a nadčasově.

Dikce autorky působí úchvatně. Vyprávění krásně plyne, styl je "vysoký", tj. velice kutivovaný, lahodný, jemný, odstíněný, emotivní, rozevlátý, omamný; občas možná až přepjatě patetický, plný vytříbené rétoriky. "Oči neměla tmavé, ale neproniknutelně hluboké; v jejich oduševnělém pohledu jako byste objevovali prostor za prostorem, jako byste měli pocit, že duše, jež je jejich duší, obsahuje ve svém obzoru celý vesmír myšlení." Rovněž celý román provázejí časté odkazy na klasickou vzdělanost, aluze či citáty z antiky, bible, Shakespeara, alžbětinských dramatiků. George Steiner v jedné knize poznamenává, že co bylo dříve běžnou součástí intelektuální výbavy, už dnes neříká nic vlastně ani odborníkům. Úpadek vazby na bohatství lidské kultury je nyní nepopiratelný a vypadá to, že jsme od ní již prakticky zcela odtrženi.

Výtečný překladatel knihy v doslovu konstatuje, že "román nenabízí žádné morální poučení, ani vznešené poselství. Je spíše dramatickou výpovědí o osamělosti." Není to však osamělost existenciální, nebo aspoň ne povýtce; je to osamělost vesmírná, osamělost jedince, jemuž osud přeseknul spojnici s lidstvem a udělal z něj trosečníka věčnosti. I v tom je dílo M. W. Shelley výsostně důležité a výjimečné.

Posledního člověka hodnotím jako perlu a skutečný objev a uvědomil jsem si, kolik nádherných romantických textů z celé Evropy nám v češtině ještě chybí. Stálo by za to založit edici, která by přinášela neznámá díla známých romantiků či naopak. Jistě by se v ní objevily i další úžasné knihy, souměřitelné s tímto titulem.

Ze všech stran jsem slyšel euforickou chválu na román Miroslava Hlauča Letnice (Paseka 2024), a tak jsem si jej bez váhání zařadil do programu. Anotace zněly víc než slibně. Asi budu za zlého muže, ale výsledek mě bohužel naprosto zklamal. Téma a intence - odchod starých dobrých časů a odkouzlení světa - jsou sice dobré, nápadité a nosné, jenže s provedením jsem spokojen být nemohl. "Mým cílem nebylo, aby ta kniha byla za každou cenu zvláštní, pokud je originální, je to fajn, ale tím nejdůležitějším pro mne bylo, aby se dobře četla," říká upřímný autor v Tvaru.

Román se odehrává kdesi v zapadlém cípu světa, v městečku Svatý Jiří, kde se běžně dějí zázraky různého typu, na něž jsou lidé adaptovaní a běžně s nimi pracují. Vrací se sem rodák Odysseus, který "vstal z mrtvých" a vytváří si zde citové vztahy; do městečka má přijít inspekce z hlavního města, a tudíž je třeba utajit existenci zázraků. Mohl by to být pikareskní román, baladická próza (autor píšící česky je původem Slovák a má k dispozici jako vzor celou řadu výtečných regionalistů, tzv. naturistů); dílo je anoncované jako opus v duchu magického realismu. Zdá se mi, že není nic z toho - trochu fraška, trochu alegorie, hodně chtěného humoru v duchu známých Zvonokosů, mnoho těžkopádného realismu, žádná magie. Zázraky mají spíš charakter jistého okrašlujícího ozvláštnění, které do textu vstupuje zvenčí. Mísení stylů a žánrů musí mít autor dokonale v rukách, například nedávno přeložený román Radka Raka Báje o hadím srdci to prokazuje víc než skvěle.

Letnice mi připadají jako protiklad jakéhokoli magična. Jazyk není poetický ani v nejmenším, naopak úmorný a strnule popisný. Imaginace sama je docela krotká - zaujala mě jedině pasáž s prorokem Jonášem, který se do městečka dostane v břiše velryby a zajímá se, jestli je v Ninive. Všechno tu musí být doslovné do posledního písmene, rozhovor o maskování zázraků je nudný traktát. V introspektivních pasážích vidíme do hrdinů jako do akvária. V nekonečných dialozích se nic neříká, omílá se stále totéž; dívka chce chlapci sdělit, že ho má sice ráda, ale jinak, než on by chtěl; sdělení se rozvíjí v plytkém rozhovoru na několik stran. Autorův jazyk je beznadějně rozvláčný.

Podíváme se na moudra, která se nám tu hlásají. "Některé věci jednoduše jsou a někdy vznikly a možná ani nevznikly, jen zde odedávna byly a my jsme je pouze jednou objevili a že před nimi bylo něco, nebo taky nic." Uff. Nepřipadá vám to aspoň trochu werichovské? Tak ještě něco. "Myslíme si, že víme, co je dobré, třeba to doopravdy víme, třeba to dopravdy dobré je, třeba i nejlepší ze všeho, co je na tomto širém světě, ale cožpak umíme přesvědčit svět, aby se řídil podle nás? Svět, to jsou miliardy a miliardy lidí... " atd. Banality zabalené do vánočního papíru, při kterých mám pocit, jako by mě někdo trubkou toho papíru mlátil přes hlavu.

V poslední třetině přichází onen kýžený inspektor a nyní se rozjede ohňostroj zábavných gagů, které mi připomínaly nějakou špatnou pohádku Zdeňka Trošky. Na konci se jim celý wunderland stejně sesype, protože příchodu nového nelze zabránit a ani Svatý Jiří se nevyhne nástupu modernismu. A žít se musí i bez zázraků. Před časem jsem tu psal o novele Jaroslava Havlíčka Zánik městečka Olšiny, která má excelentní úroveň a je dokonalou ukázkou, jak pracovat s fantaskním realismem, abychom autorovi uvěřili všechny čerty i anděly do posledního. Tady se to nepovedlo, jakkoli řemeslně autor vykazuje zdatnost. Ale nedá se vyloučit, že jsem se s touhle knihou prostě a jednoduše minul. To se někdy stává.

A tak první tři knihy mě doopravdy bavily, ta čtvrtá už tolik ne. Klabouchová a Krejčík hráli na rovinu a vedlo se jim, velká romantička byla geniální, takže ohlášená relaxace se vskutku odehrála. Jen je třeba to podniknout častěji.

Dva svazky z úpně jiného konce. František Wiendl i Alexandra Součková Kovářová se zařadili do nekonečného zástupu politických vězňů padesátých let. On na jedenáct let, ona na čtyři roky; rozhovor s prvním připravil jeho syn Jan (Oplocený čas. Vzpomínky politického vězně, Revolver Revue 2023), s druhou Zuzana Augustová (Na trápenínebyl čas, Academia 2024). Na poli zpovědí obětí minulého režimu mnohé vykonal zejména Miloš Doležal, mějme radost, že není sám.

František Wiendl vstoupil do odboje bez iluzí. A byl to skutečný odboj, žádná hra. "Chtěli jsme hájit demokratická práva. [...] To znamená, že do tohoto odporu jsme šli vědomě, s tím, že je to naše povinnost, aniž bychom pociťovali strach. A také s vědomím všech důsledků." Komunisté záhy po Únoru pochopili, že bez brutální represe to nepůjde - a začali národu lámat vaz a charakter. Wiendl se podílel na vylepování letáků a hlavně na převodech přes hranici. Bylo to nebezpečné a šlo přitom o život. Skupina byla bohužel infiltrována (na špatnou či někdy až naivní zakonspirovanost a důvěřivost vůči provokatérům doplácela velká část poúnorového odboje) a skončila před soudem a následně nadlouho ve vězeních a táborech. Rozběhlo se mnohalété drsné martyrium útlaku a otrocké práce. Útěk se nešťastnou shodou okolností nezdařil. Na jednom místě vypravěč popisuje, jak pochodující vězni míjejí srnu chycenou v ostnatém dratě - "ta situace v sobě měla tak silnou, až nevyjádřitelnou symboliku". (Zaujalo mě, jak jinde vypravěč zmiňuje, že ve vězení jakýsi Slovák uměl celou Čachtickou paní nazpaměť - to ho musel velice oslovit tento skvost triviální literatury. V každém případě to byl výkon někoho, kdo musel mít bezpochyby fotografickou paměť. Imámové prý ovládají celý Korán též od začátku do konce a jeho extenze se Čachtické paní vyrovná. V Bradburyho slavné antiutopii se každý rebelující uprchlík z protičtenářské totality učí jednu knihu, aby zůstala zachována navzdory paličům. Jak to bude dnes, až všechny internety vypnou? Bude se nám chtít ještě něco učit?) V krušné zkušenosti byly i útěšné momenty, lidé, kteří pomáhali, slušní dozorci - "Prostě nebylo to v kriminále nijak černobílé".

Na synovu otázku, zda mu není líto tak velké části produktivního života, již ztratil, Wiendl starší odvětí: "Odboj proti komunistům prostě patřil do našeho produktivního života." V posledních letech věznění pracoval v přece jen lehčích podmínkách na Pankráci jako projektant; těšilo ho tu, že dělá "něco, co bude mít smysl, co bude sloužit lidem a bude účelné a krásné". Vůle konat a tvořit navzdory všem režimům je nezničitelná. V roce 1990 si v sedmašedesáti letech udělal František Wiendl stavitelské zkoušky.

Vyprávění Alexandry Kovářové působí až pikareskně. Byla "protistátní živel buržoasního původu" a odsoudili ji vlastně za nic, respektive za styky její matky s exilem. Dostala se do soukolí policejního režimu, pro nějž byla nevinná zpráva o zásobovacích potížích těžkým zločinem. Spolu s ní mohla situace přiskřípnout i mladého Josefa Škvoreckého, jehož povídku Divák v únorové noci policie zabavila - Alexandře se podařilo vyšetřovatele přesvědčit, že povídka je pokroková. (Nesporně byla obdařena výřečností - jakémusi slabomyslnému estébákovi prý u výslechu namluvila, že z vězení osvobodila politického vězně.) Seznámila se počátkem padesátých let se Škvoreckým a Zábranou ("Ale Zábrana mě moc nezaujal. Mě nikdo moc nezaujal"), "Errol" ji popisuje v dopise Dorůžkovi ("Hezká dívka [...] s pusou francouzského typu a s podobnou tváří, tmavě kaštanové vlasy [...] představ si to a pochopíš, že příští tři hodiny musely nutně patřit k nejhezčím hodinám, jaké jsem po dobu vojenské služby zažil"). Ona věc poněkud koriguje: "On byl prostě až moc velkej intelektuál [...] prostě zábava s ním moc velká nebyla, to je pravda." Ovšem se spisovatelem se setkala ještě před revolucí v Torontu a nechala si kvůli němu uletět letadlo. Ostatně Škvorecký celou kauzu ztvárnil v povídce Malá pražská Matahára.

Vypravěčka byla velmi nekompatibilní se svou dobou, patřila jinam, měla jiné zájmy, přátele, jiné preference než budování socialismu; lze říci, že byla principiálně nepřizpůsobivá. Bylo pro ni zásadní uhájit si svoji svobodu i za cenu obtíží - ještě ke všemu byla odvážná dívka, trochu dobrodružka, která měla pro strach uděláno. Režim vyžadoval konformitu - kdo se vymykal, se zlou se potázal. To platilo až do jeho konce, jakkoli v posledních letech už byly důsledky výrazně mírnější než v padesátých letech či na počátku normalizace.

Ve vězení poznala Kovářová Dagmar Šimkovou, autorku knihy Byly jsme tam taky, plánovaly spolu útěk, ale nakonec ho neuskutečnily - Šimkovou propustily až v roce 1966. K dalším spoluvězeňkyním patřily Růžena Vacková (která jak známo kolegyním v kriminále přednášela) a Jiřina Zábranová (učila ve vězení angličtinu). Vypravěčka byla trochu lehkovážná a zároveň pevná a odolná: "Já jsem neměla, děvenko, nikdy z ničeho trauma. [...] Vždycky jsem věděla, že se z toho nějak vymotám." Původně chtěla studovat dějiny umění, život šel jinudy, "měla jsem kliku, že jsem se setkala se spoustou skvělých lidí". Absolvovala nástavbu a pracovala jako projektantka (stejně jako František Wiendl), v roce 1968 mohla s manželem zůstat ve Švýcarsku, ale vrátila se.

Komunisté pro ně našli opravdu exaktní pojmenování; říkali jim "bývalí lidé", ale oni po celý život dokazovali, že jsou lidmi tisíckrát víc než jejich věznitelé a kati i celá nová vrchnost. Rozhovory s nimi mají význam svědectví i satisfakce.

Martin Všetíček: Tak řekli... (Littnitzer 2024). Mezi touto knihou a zejména první čtveřicí publikací je propastný rozdíl. To není odpočinková literatura. Podle autorského subjektu den přináší "nesmyslný příval vzdálených obrazů, výkřiků, dějů a polodějů, sentencí a nesrozumitelných, zprostředkovaných výroků, jejichž smysl je nám záhadou", "náš čas je tím spořádaně členěn a spotřebováván, zatímco ona naléhavost je stále odsouvána, přehlížena, nežádána a nevítana jako nějaká těžká, plíživá nemoc, o níž raději nechceme nic vědět". Podobné texty se zpravidla nazývají "experimentální", ačkoliv na naší ukázce nic experimentálního není, jde o čistý fakt. Ale dobře. Všetíčkovy drobné prózy v rozsahu od několika řádek po jeden a půl stránky nevšední opravdu jsou, skutečně prozkoumávají, co se dá se slovem a myšlenkou udělat, kam až se dá zajít, aby tu ještě zůstala nějaká konzistence, význam, čitelný obsah. O čem se tu mluví, někdy jen nejasně tušíme nebo se domýšlíme, a i když jsme pořád stále stejně daleko, rozpoznáváme tu nepřeslechnutelnou naléhavost. Se světem se tu cosi děje, možná se rozpadá a drolí na fragmenty, možná umírá, ale možná se právě probouzí z těžké choroby a dává se dohromady. Anebo tu leží pod hromadou bezcenných krámů "veliké poselství, hluboké poselství vašeho života". Anebo člověk zjistí, že ho najednou oklovávají ptáci.

Řeč mysli má někdy ráz zoufalého volání, jež si říká o nějakou reakci, odpověď, ujištění. Někdo chce zprostředkovat neznámému intenzitu reflektované chvíle, kdy se odněkud rozlévají počitky a asociace, které se spontánně strukturují, vědomí se je snaží integrovat na nějakém základě, probíhají myšlenkové a jazykové procesy, odstředivé i dostředivé, formulující z toho všeho text. Někdy může být ten organizátor (kdo to vlastně je?) těmi pocity a slovním přívalem obklíčen, někdy zavalen; musí je poodhrnout či odstavit z cesty. Vrací se tu motivy obludnosti touhy, nesouměřitelnosti fenoménů, ztracenosti, úzkosti a prázdnoty. Jedna dalekosáhlá věta se rozstřikuje, popíná, šroubovitě točí, vypadla či byla vyříznuta z proudu vědomí, skrývá důležitý poznatek nebo očekávání. Jsou to úlomky či kamínky z mozaiky, texty, v nichž je znatelný nějaký pohyb od něčeho k něčemu nebo od ničeho k ničemu, od původní iniciace se odrážejí, vzlínají, stoupají a pak zase klesají, dopadají (a často se v nich jedná o to, jak to dopadne, jak to s námi dopadne), na konci může být písek, popel, pláč. Tyhle texty se nechtějí líbit a příjemně číst, nýbrž se tu praví: "[...] konečně: co mi zbývá?" Co jiného než mít nápady, jež by člověk neměl mít, a psát tak, jak by neměl psát - jenomže teď, v tuhle chvíli, tady a teď, zrovna musí. Jinak dobrá literatura začít nemůže, i když k ní je třeba pořád daleko.

Tak českým vzdělancům budou najednou chybět Lidové noviny. Četl jsem řadu nekrologů a nikdo neprojevoval velké nadšení, spíš byly znát rozpaky, nevůle a snad i trochu rozechvění s dávkou stýskavé nostalgie. Přece jen tu byly dlouho a po velkou část této éry něco představovaly. Vyjadřovaly sen o ideálu, víru v nezávislost a svébytnou kulturu, která se bez nadřazenosti dostane hodně vysoko. Kdyby dostaly Lidovky šanci navázat v roce 1968 na svou slavnou éru, podařilo by se to? Dobří spisovatelé tehdy ještě byli, kvalitní novináři už méně, něco by z toho vzešlo - ale kam mohly směřovat v těch podmínkách politicky, ví bůh. Politika zválcovala Lidovky bezpečně i po roce 1989, kdy měly za sebou taky jednu velkou éru, tu samizdatovou, ale to byl výkon lidský, vítězství odvahy a vůle, které bylo zcela dobové a od toho se odvíjelo vše. Pak už byly Lidovky plně v pasti politiky, musely někoho podporovat, nějaký čas zmateně tápaly, pak je chytli do lasa a udělali z nich věstník jedné strany a fanzin jednoho muže. Tehdejší Lidovky mi, nemohu si pomoci, přišly daleko horší než ty nedávné babišovské, byly manipulativní, jednostranné a demagogické. Potom noviny čekaly další peripetie, ale na čapkovské Lidovky bylo marno čekat. Ty se nevrátily a nevrátí. Přežívaly ovšem jako vcelku kultivovaný deník s pěknými přílohami.

Příloha Orientace prý přechází do MF Dnes - její budoucnost vidím jasně. Omezení rozsahu, nejprve čtyři stránky, potom dvě, potom konec. Anketa o Knihu roku možná ještě letos v nějaké podobě proběhne (jakpak se bude jmenovat a k čemu se bude hlásit?), příští rok po ní bude veta.

Nezávislost ovšem něco stojí. Kdyby čeští vzdělanci chtěli nezávislý list, museli by na tom trvat, museli by si ho prosazovat, museli by si ho zaplatit. To však bylo a je nereálné. Kdyby záleželo na českých vzdělancích, nevycházel by tu patrně jediný kulturní, literární nebo společenskovědní časopis. A kolik je českých vzdělanců? Sto tisíc? Dva tisíce? To už spíš. A kde jsou? Čtou si na sociálních sítích, možná tam i někomu tupě spílají. Čeští vzdělanci už to nevytrhnou. Nezájem společnosti a lhostejnost rozhoduje. Poptávka po hodnotách nezadržitelně slábne. Co není instantní a dobře stravitelné, nemá naději. Jistě se dočkáme doby, kdy nebude existovat nejen žádný nezávislý deník, ale ani žádný časopis. Ale věřme, že pár let tu ještě budou. Tak si je užívejte.