Minule jsme se vydali na cestu do Budyšína na divadelní představení inscenace Šěrcec Hanka, jenže napřed je potřeba nejprve z Lužice odjet pryč, jako to udělali lužickosrbští migranti po německém znovusjednocení, když fofrovali na západ Německa za tvrdší měnou a lepší prací a když si odtamtud na Lužici dojatě vzpomínali, jako kdyby zdálky byla její krása zřetelnější, třebaže ani tak je nepřitáhla zpátky, takže se Lužice, nejen ta srbská, začala vyprazdňovat a ubývat na váze, až kupříkladu Wojerecy, jinak Hoyerswerda, mají dnes třicet tisíc obyvatel, byť v osmdesátých letech jich měly přes sedmdesát tisícovek. Za jediný lidský život Lužice poznala lidský příval, když ji germanizovali Němci vyhnaní ze Slezska, přírodní zkázu, když desítky procent její rozlohy byly odbagrovány kvůli hnědému uhlí, fyzické prázdno, když obyvatelé srbští i němečtí zmizeli těžit marku, a nakonec nakopnutí nové vizáže, když ty veliké jámy začaly být napouštěny vodou, mimo jiné proto, aby aspoň na chvíli přilákaly nové lidi, konkrétně turisty k jezerům, vydávaným za středoevropské moře. Týž osud několikerého překulení a věčné ostražitosti před životem nás ovšem nepotká, jelikož my jsme právě jen na návštěvě, po Lužici bažíme jenom jako po homeopatiku konejšícím naše vlastní české neřesti, navíc zrovna teď ji sledujeme zdáli z podobně řídce osídleného venkova na pomezí poblíž druhé německé autochtonní menšiny, Dánů, v jejichž školách v Německu se o prázdninách konala popáté Europeada neboli fotbalové mistrovství Evropy národnostních menšin a malých národů, o němž se mi vlastně psát nechce, jelikož jsem se tomuto klání vyznával už vícekrát a jsem z toho blouznění vypsaný, ale zároveň by byla škoda ho vynechat, obzvlášť když jsem tehdy, na začátku července, měl po mnoha letech zmaru a vyčerpání ze srbské Lužice a jejího věčného falešného optimismu, asi nutného, aby lidé vůbec cítili chuť identifikovat se se zánikem a přijali ho za svůj s veškerou jeho marností a beznadějí, konečně dojem, že zažívám ze serbskimi přećelami něšto nowe, něšto wobohaćiwe. Už je to dlouho, co jsem naposledy cítil serbske zbožo, nemylte se: štěstí, protože prvotní éru zamilovaného pobláznění a objevování neznámé blízké kultury, roztomilé a něžné exotiky dlící za humny, vystřídalo podobně jako u přátel, zkušenějších sorabistů, rozčarování, deziluze, rozčilení, vztek, jak někdo může v kterékoli oblasti pospolitého života být tak neschopný, jako jsou Serbja, ředěný občasnou drogou zbrusu nového zážitku, jenž na chvíli dorovná hladinku kocoviny tíživého zklamání, že jsem si vybral do života špatně a teď to musím vydržet. Vytáčí mě Radek, vracející se plný optimismu z letního kurzu dolnolužické srbštiny v Chotěbuzi, kde prý se srbština zvedá, protože asi deset lidí má nové nápady a povídá si o nich srbsky, díky čemuž věří, že se může vzkřísit celá civilizace, která až na Mohykány vymřela, naopak souzním s Kryštofem, jenž mi co chvíli píše z Budyšína, kde pracuje, že Lužické Srby nenávidí, protože je bolavé sledovat dennodenně všecku tu nemohoucnost, vždyť považte, připomínám, že zastřešující Domowina prorokuje a slibuje, že v roce 2100 bude sto tisíc lužickosrbských mluvčích, což se nově pozná například tak, že letos padla jedna z lužickosrbských bašt: nebude otevřena srbská první třída na základní škole v Radworu, hrdé katolické vsi obklopené evangelíky, v níž němečtí rodiče proti takové třídě horují, neboť příležitosti nechat svého potomka vychovat dvojjazyčně považují za státní trest a panskou pýchu zanedbatelné národnostní menšiny, která se zbytečně roztahuje a dostává na dotacích hříšné množství peněz. Tak tedy vypadá příkladné soužití Němců se Srby v létě letošního roku. V srpnu jsem tolik rozmrzelý, že netuším, jestli tento sloupek svedu napsat, cítím bezmoc, nechuť, beznaděj, únavu, oprašuju vzpomínku na svůj dávný spolkový koncept Společnosti nepřátel Společnosti přátel Lužice, vymýšlím dokonce novinku v podobě Společnosti přátel za plně germanizovanou Lužici a uvědomuji si, že možná jsem tyto řádky neměl psát jako opožděnou dopomnjenku, nýbrž jako deník, protože pak by se do nich propsal červencový fotbalový lauf, jenž vytryskl z mého nitra možná právě proto, že jsem ho nezažil v Lužici, nýbrž na šlesvickém venkově, kde jeden dům je jako druhý, červený, cihlový, nejsou mezi nimi na pohled rozdíly, je to reklama na rovnostářství, a kde se německy mluví jinak než v Sasku a lidé se vítají i loučí pozdravem Moin, což má severní němčina společné s češtinou, jelikož skutečně málokterý jazyk v našem okolí má totéž slovo na witanje i na rozžohnowanje, ani lužická srbština to neumí, proto si to taky Lužičtí Srbové užívali a mojnowali do alelujá, ostatně nejeden z návštěvníků turnaje byl v Jižním Jutsku poprvé, ale protože jich přijelo dost, tak nakonec jediný kotel na turnaji byl ten lužickosrbský. Bylo to radostné zadostiučinění, ale taky potvrzení, že lužickosrbská společnost obsáhne nanejvýš jednu velkou akci, takže na všesokolský slet do Prahy dorazili ve stejném termínu z Lužice pouhé čtyři osoby, i když minule jich byla asi stovka, však mi kdekdo na fotbale nadšeně líčil, jak se v Praze před šesti roky slétl a jaká je škoda, že letos nemůže znovu, ale holt voda je mokrá a míč kulatý, a tak koukám na dvě stě, možná tři sta lidí, dleli v karavanech, v hotelích, na privátech, všude spousta vlajek, nacvičená chorea na každém zápase mužů, kteří na hřišti ovšem halekali německy, jelikož dolnolužičtí členové mančaftu lužickosrbsky nerozuměli - a tým přece chtěl uspět, věřil si na turnajové vítězství, když minule skončil v połfinale, takže se potřeboval domluvit, i na každém utkání žen, jež prapor slovanské řeči nesly i nad merunou, snad že neměly vyšší ambice než uhrát pěkný zápas, neboť půlka plejerek byly volejbalistky, které kopańcu hrají zřídka. Ale nebylo by fér čílit se jenom na Lužické Srby, tytéž potíže s menšinovou řečí měly na turnaji menšin skoro všechny týmy menšin: slezští Němci mluvili zásadně polsky, čeští Němci, ti dorazili poprvé, pouze česky, protože většina jako již jen vzdálení příbuzní svých německých předků německy umí jenom pozdravit, a společný tým Čechů a Slováků z Rumunska hovořil pospolu rumunsky, protože Slováci nerozuměli češtině a Češi slovenštině, i když jedni mluvili bezvadně slovensky a druzí česky s rozkošnou patinou. Najednou ani ta samozřejmá dvojjazyčnost nebyla samozřejmá, stačilo popojet pár set kilometrů jinam a svět přestal existovat ve známých obrysech. Ve stínu velkého Eura hrál se tedy turnaj národů a národností, které historicky neuspěly, takže si jich nevšímáme a nic o nich nevíme, jako nic nevíme ani o jiných lůzrech a neschopech, přestože dopadnout dějiny jinak, mohly se státy a národy našeho kontinentu jmenovat právě po nich. Střídání horizontu před očima každý den: odpoledne nižší třída Europeady, zanícené zápasy, minimum faulů, touha čutnout si, večer velké Euro, světový fotbal se všemi svými profineduhy. A v naditém pivovaru Hansens ve Flensburgu jsme na zápas Slováků s Angličany hleděli jen my Češi a několik lužickosrbských rodin, jež v této nenadálé západoslovanské pospolitosti na rozdíl od nás nestranily slovanskému týmu, kdepak, ten jako by vedle germánských hvězd Anglie na hrajnišću nebyl, žádná společná báze, příbuznost jazyková, ne, s tím na ně nechoďte, protože Lužice a Slovensko neleží spolu, mají málo společných dějin, bránila jim v přátelství i nepřátelství hráz Moravy, Slezska a Čech. Sousedství je ovšem vážná věc, to se pak na cokoli hledí jinak a s většími nároky, takže nám na internetu vynadali za šíření germánské propagandy jiní Serbja, když jsem na Instagramu ukázal, jak v témže městě zpíváme v přístavu píseň Wo is mein Heim, mein Vaterland?, protože jsme náhodou potkali Christophera, třicátníka, jehož identita je böhmisch: mluví česky s německým přízvukem, ale nosí český dres, zpívá českou hymnu německy a bije se za český stát. Vysvětloval jsem nespokojeným Serbům, že böhmisch jim je v mnoha ohledech paradoxně bližší identita než tschechisch, leč neporozuměli, možná nechtěli, možná to pro ně bylo nepředstavitelné, stejně jako pro mě jejich hra, vždyť jsem nakonec kloudně neviděl ani jeden zápas - první jsem dokoławokoło fotografoval, vzrušen rozvlněnými prapory tak, jak našince vzruší vlajky jenom v cizině, když už si doma svou sami nevyvěšujeme, druhý jsem proležel v autě s bolestmi břicha, třetí jsem se bleskurychle opil pálenkou svého valašského bratrance s lužickými přáteli, kteří pro chutě moravského života mají slabost, neboť v nich rádi sami sebe zrcadlí, a čtvrtý jsem zamilovaně hleděl na nejkrásnější lužickosrbskou fotbalistku, i když možná to byla volejbalistka, která ale, jak jsem se později dověděl, srbsky nemluví, což jí ovšem nebránilo nechat na sebe trenérku křičet sorbisch, protože lužickosrbské ženy zjevně nejsou tolik cimprlich jako muži, takže se nezaleknou ani své mateřštiny, na niž dávno zapomněly. Byl to ostatně víc festival než turnaj, takže se bujaře slavily i prohry a vyřazení a zcela pjany čili opilý Danko mi poslední večer vysílen naplival do slivovice, a proto mi vzhledem k jeho postavení zahraničního korespondenta saské veřejnoprávní televize následně bylo zakázáno kdekoli uvedené sdělovat, takže jsem to pochopitelně ani sem nenapsal, a skutečně proběhlo dokonce i kulturní setkání menšin na dánské louce pod zbytky majestátního pomníku kancléře Bismarcka, z něhož zůstal sokl, pod kterým Lužické Srbky tančily v krojích a zpívaly lidové písně, což přítomnou lužickosrbskou mládež nenadchlo a jiné menšiny nezaujalo, neboť zpoza elektronických kláves kontrovaly ducavým popem. Duo Jamaha by tu mohlo trénovat. Snad kdyby Bismarck ještě stál, bylo by to divadlo s výpravnými kulisami, leč nestojí, nestojí o něj totiž ani Dáni, ani Lužičtí Srbové, kteří se předloni vzepřeli, aby se sjednotitelův pomník vrátil na památnou horu Čornobóh, jež si své slovanské jméno uchovala i v němčině, takže německý hejsek na jejím vrchu byl by znak poroby, a po té nikdo netouží, proto taky Lužické Srbky léta bojují za to, aby se směly úředně v dokladech přechylovat, čemuž nerozumějí Češky, které, když se to dovědí, vykřikují, že přece není možné, aby táž touha po svobodě, spojená s týmž jazykovým jevem, měla v blízkých, dokonce sousedních kulturách, opačná znaménka. Copak je možné chtít po odpůrcích českého přechylování, aby současně byli příznivci lužickosrbského přechylování? V Lužici ženy sice smějí mít v dokladech zapsánu německou i lužickosrbskou variantu jména, jenže manželé se nesmí lišit, takže je to možné jenom bez přechylovacích koncovek, které lužická srbština navíc rozlišuje pro slečny a provdané, anebo tam smí být přechylovací koncovka, ale v tom případě musí být přechýlen manžel, tatínek neboli nan i další spříznění mužojo. Jenže to se nechytlo, to máme jenom v češtině, kde figuruje Tomáš Mlynkec, autor mimořádně mizerného tlustého románu o sochaři Matěji Václavu Jakulovi, Lužickém Srbovi, který udělal velkou kariéru v barokních Čechách a jehož tři sousoší stojí na Karlově mostě, a tento pan Mlynkec je evidentně syn Lužické Srbky usídlené po druhé světové válce v Čechách, leč neprovdané, takže nese po mamince její dívčí jméno a česky by se jmenoval Tomáš Mlynářová, což by leckomu přišlo výstřední, proto na takové nápady rezignovali i pánové v Lužici a za spolupráce svých žen raději tlačili na změnu normy, a tak se po mnoha letech výsměchu německých politiků nerozumějících srbským touhám podařilo letos v červnu Bundestagu přijmout nový zákon o rodných jménech, který zahrnuje celý odstavec věnovaný Lužickým Srbům a který výslovně říká, že od příštího roku bude možné úředně se v dokladech přechylovat, na čemž je pěkné, že se s novinkou sveze taky třetí německá autochtonní menšina Frísové, protože fríština ženy také přechyluje, a to ani nejde o slovanský jazyk. Snad se ale patří podotknout, že je veliká otázka, jestli by se takové úpravy mluvčí dočkali, kdyby nebývala první dámou Saska Lužická Srbka Weronika Tilichowa, která osm let, co byl její muž saským premiérem, trpělivě vysvětlovala Němcům, oč vlastně jde, i když možná by se to nepodařilo ani bez německé premiérky Angely Merkelové, protože díky její dlouholeté existenci v úřadě němčina přechylovala jako divá, třebaže samozřejmě nikoli příjmení, nýbrž funkce. Ačkoliv s těmi je to také nevyzpytatelné, a tak jestliže minule jsem připomínal poslance Marka Šimana prorokujícího si prohru v saských zemských volbách, musím Markovi přiznat, že se nespletl, protože poprvé od roku 1989 ve svém budyšínském volebním obvodě nevyhrál, tudíž nezískal přímý poslanecký mandát a musel počkat, až jak si jeho křestanskodemokratická strana povede v celé zemi. Podrželi ji ze zvyku sedmdesátníci, zatímco mládež do třicítky volila AfD, a to i mezi Lužickými Srby, což bude napříště napínavé, jelikož jenom díky vítězství stávajícího saského křesťanského premiéra Michaela Kretschmera v jeho domovském Zhořelci nedojde ke zrušení lužickosrbského zmocněnce ve městě, po čemž právě AfD volala, protože takový zmocněnec je prý, to se ví, drahý a státní rozpočet zátěž jeho platu neunese. Možná svou volbou lužickosrbská mládež deklaruje své sebevědomí, víru v to, že jí nic nehrozí, anebo možná se chce očistit od svého srbství, jelikož možná jí na něm už tolik nesejde, ostatně copak máme právo chtít po menšinách, aby se vyznávali národní identitě více než my velcí, kteří s ní sami máme potíže, dosavadním charakteristikám nevěříme, opouštíme je, a hledáme proto nové? "Skutečně myslíš, že by vám vítězství AfD přineslo zkázu? Co by vám mohli udělat?" ptám se šéfa Nadace lužickosrbského národa, která přerozděluje ty státní peníze, a také budyšínského zastupitele Honzy a klopím do sebe čtvrtého panáka slivovice. "Oni by po nás nešli fyzicky, to samozřejmě ne. Ale víš, jak to je v politice: my Srbové se definujeme kulturou, tím folklórem, na který ty tak nadáváš, a AfD by prostě přišla a peníze místo do kultury nasměrovala do jiného rezortu a nám by řekla, že na dotacích dostaneme mnohem míň. Tak by se to dělalo," odpovídá Jan a dorovnává počet vypitých štamprlek. Dumám nejen nad tím pofotbalovým rozhovorem, už dávno jsem zpátky v Praze a hledím na svět skrz okna Lužického semináře. Je pošmourno, bude pršet, mají přijít povodně, a tak se v obavách rozhlížím kolem sebe po největší lužickosrbské knihovně na světě mimo území Lužice, jak se přezdívá zdejší Hórnikově lužickosrbské knihovně, ačkoli více sorabik možná mají v Národním muzeu, kde zbyla poté, co si muzeum knihovnu stáhlo pod sebe, aby ji uchránilo před rozmělněním či odvozem do Saska ve zběsilé půli minulého století, kdy socialistický stát bojoval proti posledním občanským spolkům a rušil je a kdy došlo i na tehdejší Společnost přátel Lužice. Knihovna už se pak nikdy nescelila, v muzeu si nechali třeba celou domácí knihovnu Bernarda Bolzana, dříve byla spolku, a my máme jiné kousky. Asi třicet knih není nikde jinde na světě, a totéž platí i pro desítky rukopisných svazků časopisů Kwětki a Gmjenska heja někdejších lužickosrbských studentů, kteří zde studovali a kteří jako cvičení v odpoledních hodinách svého mateřského jazyka překládali čerstvé básně Hankovy nebo Erbenovy pod dozorem jejich českých autorů, zatímco za okny procházela třeba Božena Němcová. Dívám se na ty knížky a přemítám, jestli už je preventivně začít stěhovat do patra ke kolegyním ze Saské kontaktní kanceláře, anebo jestli je ještě čas, protože Vltava tentokrát neštěstí nepřinese, a vzpomínám, co všechno mi přátelé říkali o povodni v roce 2002, kdy byl dům vyplaven a knihy zničeny, kdy do Prahy spěchali lužickosrbští spisovatelé Jurij Łušćanski a Franc Šěn, brodili se autem vodou, mávali z oken lužickosrbskou vlajkou, vysvětlovali policajtům, že jedou proti živlu a bojují s ním, aby se dostali do domu a zachránili knížky jim nejvzácnější. Možná je to legenda, jako sorabista jsem se s tehdejší zkázou o rok minul, až teď jsem povinován službě. Podobně jako v televizi v povodňovém zpravodajství zrovna zpovídaný velitel hasičů z Bohumína-Kopytova František Mlynkec, podle věku patrně Tomášův syn. Jakákoli služba je tíha, ostatně zrovna dnes jsem jednal na ministerstvu školství, jež dům spravuje, o nové smlouvě, abychom směli zůstat dalších osm let, tedy i přes rok 2029. "A nemyslete si, že uplatníte historické nároky, od roku 2007 je dům ministerstva, tím je to vyřešeno, kdybychom měli hledět na historické křivdy, nikdy z nich nevyjdeme," nastínil mi úředník, že je úředník a nikoli nostalgik. Za pět let uplyne tři sta let od otevření domu, když vydržím, bude na mých bedrech toto výročí oslavit. Ale podaří se to? Zvládnu to? Dožijí se toho kamarádi, kterým je přes sedmdesát a lužickosrbskou kárku táhnou desetiletí, anebo je výročí o chlup mine? Ta věčná nejistota zítřka, ta k Lužici a sorabistice patří. Je vyčerpávající, zničující, v ní poznávám, zač je toho lužickosrbský osud. A znovu se v myšlenkách vracím do Budyšína, na představení Šěrcec Hanki, sedím v divadle, vlají tam prapory s hakenkrajci, je to poprvé v dějinách tohoto divadla, zní lužickosrbská hymna, ale protože máme být ve třicátých letech, pomalu utichá pod nástupem hymny německé, zpívané fanatickými nacisty. V sále je ticho, jaké jsem v divadle nikdy nezažil, diváci žijí příběhem o židovské dívce vychované v katolické Lužici, a přece vyhnané do ghetta v Lodži a příběhem svého národa, kterému politická moc zakázala užívat rodnou řeč. Splývají s vyprávěním, já s nimi, a uvědomuji si, že proto toužím po Lužici a proto ji chci, i když mě huntuje: zpřítomňuje mi nepohodlnost a nesamozřejmost bytí. V časech hojnosti, přebytků a donedávna nekonečného míru Lužice nabízí příležitost prožívat úzkost a vnímat život jako nesnadnou výzvu i ironický šleh, které je každý den potřeba zdolat znovu. Kdo to neprožil, neporozumí, kdo ano, vzdáleně tuší.