Petr Šrámek

"Spíše málo nebo skoro vůbec"

(Nad jednou korespondencí)

Není obvyklé, aby časopisy na svých stránkách nechávaly nahlédnout do redakčního zákulisí. A už vůbec není obvyklé, aby věnovaly pozornost někomu, jehož talent se teprve začíná projevovat a jehož tvorba, natož samo dílo, se nachází ve stadiu zrodu. Mám tím na mysli dílo zatím ještě bez zřetelných kontur, řekněme in progress. Anebo si spíše alespoň na okamžik představme dílo sotva tušené, v zárodku, řekněme in spe.

Student bohemistiky a dějin umění na pražské FF UK a také překladatel Jan Rus zemřel 21. června 2024, ve třiadvaceti letech. Se Souvislostmi začal spolupracovat loni v září a měl mnoho nápadů a mnoho plánů. Některé vycházely z jeho dosavadních zájmů, k jiným se naopak nechal inspirovat a dovést.

Kdo se s Janem setkal, ví, jak mimořádného nadání byl. Ze vzpomínek jeho univerzitních pedagogů a spolužáků i přátel vyplývá, že studentem byl opravdu výjimečným. Doslova všestranný talent, s nevídaným rozhledem ve všech oborech, jimž se věnoval: v bohemistice, dějinách umění a posléze komparatistice. Disponoval vynikající pamětí, básnickou intuicí a neutuchají činorodou zvídavostí. Exceloval při spatra přednášených projevech, ale směle a s odvahou se pouštěl i do debat a nebál se ani ostrých diskusí. Fascinoval svými promyšlenými názory a bezděčně popouzel k přemýšlení. Zkrátka u spolužáků budil úžas i pocit nedostižnosti jako jeden z nejvzdělanějších lidí, s obšírnými encyklopedickými znalostmi a s akribií i vyjadřováním protřelého vědce. Ale zároveň se jednalo o ideální typ studenta i z hlediska pedagogů, neboť jim byl - dle četných svědectví - bezmála rovnocenným partnerem. A mnohé uváděl do rozpaků: jednak je už jen svou přítomností udržoval ve střehu (což někteří přijímali jako možnost uvědomit si vlastní limity nebo dokonce příležitost něčemu se od něj naučit), ale jednak je neváhal pochválit třeba za vydařenou přednášku.

Čímž se dostávám k neméně důležitému rysu Janovy osobnosti: všichni oslovení uvádějí, jak skromný, velkorysý, pokorný a sympatický mladý muž to byl. Laskavý a otevřený, bez sebemenších náznaků namyšlenosti, pozorný ke svému okolí a živě se zajímající o druhé. Jistěže žánr posledního loučení si do jisté míry vymiňuje oslavný styl, ne-li přímo adorující tón, ale je nepřehlédnutelné, že každý z pedagogů a každý ze spolužáků či přátel - měl prostě Jana rád.

Tento Janův portrét však není, jak se přesvědčíte na následujících stranách, projevem mého klanění. Sestavil jsem ho nejprostším možným způsobem, jako mozaiku vzpomínek a vyznání těch, kteří se kdy s Janem setkali. Ale pokud by přece jen někdo vyžadoval institucionální stvrzení Janova talentu, dovolím si připomenout, že loni za překlady básní Williama Blakea obdržel Cenu Jiřího Levého (výbor z nich připravil pro Plav 2/2024 a chystal ve Vyšehradu knižní vydání) a za práci o antických motivech v milostné poezii V. J. Rosy získal Cenu Vladimíra Macury (udělovanou na Studentské literárněvědné konferenci Ústavem pro českou literaturu AV ČR). Prestižní bylo i ocenění v celorepublikové soutěži mladých vědců Česká hlavička - ještě jako student trutnovského gymnázia sledoval vliv poezie Alfreda Tennysona na českou kulturu 19. století.

Nebyl jsem ani pedagog, ani spolužák, ani přítel Jana Rusa. Včera tomu byl rok a den, co jsem se s ním seznámil. I když "seznámil" je silné slovo, neboť jsem s ním nikdy nemluvil a viděl jsem ho všehovšudy třikrát nebo čtyřikrát. Poprvé loni v květnu, v pražské literární kavárně Božská Lahvice, kde nakladatelství Torst a editoři Barbora Chybová a Josef Hrdlička uváděli souborné vydání Díla Josefa Lederera. Při závěrečné debatě zazněla otázka na literární příbuznosti Ledererovy poezie a skoro nakonec se přihlásil o slovo i jeden z Josefových studentů. Uvedl T. S. Eliota - a vybavuji si, že jsem si okamžitě pomyslel něco o postřehu příliš samozřejmém na to, aby se o něm mluvilo. Následné entrée do eliotovsko-ledererovských filiací mě však rychle přesvědčilo o tom, že dotyčný moc dobře ví, o čem mluví. Byl jsem ohromen. A s velkou radostí jsem proto přivítal, když se pár dnů poté Josef ozval s nabídkou, zda bychom od tohoto studenta nechtěli ledererovskou recenzi.

Recenze Jana Rusa se mi dostala do rukou v září. Obratem jsem mu za ni poděkoval - jednoduše řečeno byla skvělá - a tím začala naše korespondence. Vlastně se jednalo nikoli o pouhou recenzi, nýbrž rovnou o esej věnovaný jak celkovému významu Ledererova díla, tak ediční přípravě tohoto bezmála osmisestránkového opusu. A zpětně za zcela příznačné považuji to, že Jan při hodnocení edice nenapsal paján, v kterém by mimojiné velebil svého učitele; přestože ji vyzdvihl jako objevný počin, rovněž jí několik drobných nedostatků vytkl. Mimochodem ta eliotovská pasáž zní na stránkách časopisu takto: "V Ledererovi především spatřuji typ básníka blízkého Eliotovi: dokonale poučený poeta doctus (oba byli univerzitně vzděláni a fascinováni klasickou evropskou kulturou), který se baví literárními narážkami, jež ovšem nezůstávají přes ironické podání pouhými hříčkami, ale jsou hluboce prožívaným (a v posledku jediným) ujištěním o existenci řádu světa, poslední jistotou." (Souvislosti 3/2023)

Od té chvíle se tedy s Janem "znám"; a za těch osm měsíců jsme si vyměnili něco přes čtyřicet e-mailů. Pochopitelně jsem ho ihned vyzval k další spolupráci a vyjádřil přání, aby se ledererovský článek nestal prvním a posledním textem, který pro nás napsal. Naznačil jsem mu, že jsme zvyklí témata navrhovat sami, a měl ho i k tomu, aby dal vědět, čím se aktuálně zabývá, popřípadě kteří autoři nebo které poetiky nebo obecně epochy jej zajímají. Naprosto jsem netušil, co touto výzvou způsobím. Janovu odpověď bych měl zřejmě odcitovat v úplnosti:

Můj zájem je soustředěn spíše k literární historii než literární současnosti: zabývám se především viktoriánskou poezií (zvláště Tennysonem, jehož české recepci se věnuji ve své bakalářské práci), básnictvím britského romantismu, poetikou "parnasismu" (který pojímám jako fenomén projevující se v celé evropské poezii od 20. let 19. století) a českou poezií 30.-60. let minulého století. Z obecnějších problémů mě přitahuje otázka geneze a proměn žánru (módu) idyly a elegie, problematika básnického fragmentu a miniatury v evropské literatuře 18.-19. století, status menších básníků (typu pozdně antických autorů, "Vrchlického epigonů" aj.) a otázka "estetické hodnoty" ideologického umění.

Pokud by to nebylo příliš troufalé, mohl bych nabídnout eseje například k následujícím básním: William Blake: The Little Lamb (1789); William Wordsworth: She dwelt among the untrodden ways...  (1800); George Gordon Byron: She walks in beauty... (1815); Percy Bysshe Shelley: On Keats, who desired that on his tomb should be inscribed... (1821); Robert Browning: Memorabilia (1855); Christina Georgina Rossetti: When I am dead, my dearest...  (1862); François Coppée: Promenades et Intérieurs V: Le soir, au coin du feu, j`ai pensé bien des fois...  (1872); Alfred Tennyson: Crossing the bar...  (1889); T. S. Eliot: The Boston Evening Transcript (1917).

Případně bych mohl dodat recenzi k některé z následujících letošních publikací: Georges Didi-Hubermann: Otevřít Venuši (přel. J. Fulka, Pulchra); Martin Šorm: Pod...koní, žák a smrt (FF UK); Vergilius: Aeneis (přel. M. Ctibor, Argo); pokud do konce roku vyjde, pak i Norbert Elias: Dvorská společnost (přel. V. a Z. Soukupovi, Argo).

Mohl bych také přispět texty orientovanými uměleckohistoricky: úvahou nad dvěma svazky Gombrichových studií o renesančním (respektive raně novověkém) umění (přel. M. Pokorný, Argo 2021, 2022), nebo článkem k Sedlmayrově knize Verlust der Mitte, od jejíhož vydání letos uplynulo sedmdesát pět let.

Mám-li dojem z nabídky vyjádřit jedním slovem, byli jsme s Martinem Valáškem tak trochu v redakčním šoku. Ten údiv nejlépe vyjádřil Martin lapidárním zvoláním: "Šmarjá Josefe! Ten v pětadvaceti zdrhne k dívadlu jak Boháč nebo bude prodávat v Africe votroky jak Rimbaud. Může popsat jedny Souvislosti, jak (ne)blahé paměti Macura-Janoušek-Novotný v Tvaru." Tehdy mi poprvé taky blesklo hlavou, že se tu objevil někdo, komu bychom někdy v budoucnu mohli časopis předat s čistým svědomím, nikoli vynuceně či na základě falešných nároků. Ale stejně tak jsem si hned uvědomil, že různých megalomanských návrhů jsme za více než čtvrstoletí společné redakční práce četli nespočet. Janovi jsem odpověděl, že se těšíme na všechno, co pro nás napíše, ale že nejdřív bychom velmi stáli o blakeovský "esej o básni", dále o obhlédnutí Gombrichových knih a o recenzi na Vergilia nebo Šorma. Ale že samozřejmě záleží na termínech i jeho možnostech a že by - bez špetky ironie - svými příspěvky snadno zaplnil celý příští ročník Souvislostí, a možná i dva. Jan s návrhy souhlasil a přislíbil texty

do nejbližší uzávěrky v polovině listopadu. Krom toho mi nechal nahlédnout do svých překladů: spolu s Blakem poslal Coppéovu Smrt ptáků a Rilkův Podzimní den.

Naše korespondence se odvíjela tak, jak je pro časopisy obvyklé: průběžně i přetržitě. Někdy jsme si vyměnili zprávy v rozmezí hodin, jindy v řádu dnů či týdnů. Tu si Jan napsal o víc času na dodání textů, jindy jsem obratem nezareagoval já. Vážněji jsem o jeho nabídkách zapochyboval na začátku prosince, kdy už byla více než ohrožena realizace posledního čísla. Po dalším týdnu jsem už urgoval a naléhal: Jan se v odpovědi velmi omlouval, poprvé naznačil, že zpoždění vzniklo "z určitých důvodů", a přislíbil Blakea a Šorma do vánočních svátků. Bylo mi jasné, že oba příspěvky budeme muset odložit do dalšího čísla, čili do příštího ročníku. A pak, těsně před Vánocemi, se na FF UK střílelo...

O to větší překvapení mě čekalo po Novém roce: na začátku ledna přišel od Jana rozsáhlý e-mail, ve kterém rekapituloval dosavadní plány, ale přidal k nim další témata. Za klíčový bych označil záměr připomenout 130. výročí úmrtí anglické básnířky Christiny Rossettiové; na jaře jsme si pak o ní psali ještě několikrát. A protože tento osobní výhled na rok 2024 stojí za zvýšenou pozornost jako doklad Janových odborných zájmů i jeho systematického myšlení, rozhodli jsme se ho - samozřejmě se svolením rodiny Rusovy - teď zveřejnit.

Nejpozději od února také bylo jasné, že text, na který čekáme nejvíc, to jest esej o Blakeově Beránkovi, bude opět nutné odložit. Domluvili jsme se tedy na nových termínech, což ale v časopisech není věc nikterak neobvyklá. Na samém konci února se pak naskytla příležitost potkat se s Janem osobně, jenže z večírku našeho časopisu se ze zdravotních důvodů omluvil. Svoje souvislostní plány mi tentokrát rozepsal dokonce po jednotlivých číslech a rubrikách, avšak jedním dechem dodal, že neví, jestli je bude moct uskutečnit:

Obávám se, jakkoli fatalistický tento strach je, že opravdu záleží na přízni okolností. Už půl roku mne trápí úporné a nepolevující bolesti hlavy, k nimž se v posledních měsících přidaly relativně rozsáhlé výpadky paměti a od poloviny ledna také stálá únava a apatie. Čekám teď na výsledky magnetické rezonance a nacházím se ve stavu zvláštního napětí a ochromení zároveň (velmi paranoidně jsem přesvědčil sám sebe o určité diagnóze, a přestože je vlastně nepodložená, nedokážu se tohoto neodůvodněného přesvědčení zbavit). Svůj poslední e-mail jsem Vám psal v návalu nezodpovědného optimismu, kdy jsem předpokládal, že "dobu odpočinku", kterou si od poloviny ledna dopřávám, využiji alespoň ke psaní; jenže přesto, že většinu dne ležím, se nemohu zbavit pocitu vyčerpání, nedostává se mi energie - a psaní (i četba) je pro mne čím dál náročnější (nejen fyzicky, ale i proto, že právě tehdy si nejpalčivěji uvědomuji, jak mne opouští paměť a zrazuje myšlení). [...]

Často se mi teď vybavuje závěr Písně o Viktorce (ten publikovaný, nikoli ten z rukopisné verze, v němž nás vraždí nemilosrdný čas - s tím se lze koneckonců vyrovnat; ale co s prázdnotou?). Tady, nedaleko Ratibořic, jsou vějíře oblaků tak vetché.

Janova zpráva zněla věru zlopověstně a zdravotní důvody vypadaly hrozivě. Snažil jsem se upokojit, že přece přiložil návrh výboru z českých překladů Alfreda Tennysona, na kterém měl pracovat i jako na tématu bakalářské práce, a že mi zevrubně popisoval svoji koncepci. Přiznám se, že jsem Janovi na tuto zprávu odpovědět nedokázal, přestože jsem na něj myslel skoro neustále. S neobyčejnou úlevou jsem si pak v březnu přečetl jeho slova: "Promiňte mi, prosím, ten předchozí, vskutku melodramatický e-mail. Vyšetření dopadlo dobře (tj. mé obavy se nepotvrdily) a můj stav se, jak se zdá, zlepšuje, snad tedy konečně dostojím svým slibům." Ještě téhož večera jsem mu odpověděl, že jsem opravdu potěšen tím, že se mu daří dobře. Nechal jsem další plány zcela na něm; o Rossettiové, do které se chtěl pustit hned po Velikonocích, jsem se slovem nezmínil; a pouze jsem mu kvůli eseji o Blakeovi uvedl uzávěrku dalšího čísla na konci dubna. V průběhu dubna jsme si několikrát psali o jeho dalších blakeovských plánech (a nebyly malé) a vyhlížel jsem slíbený esej.

Ke svému nemalému překvapení jsem však místo eseje o Blakeovi, nyní už domluveného do druhého (tedy letního) čísla, obdržel podrobné informace o přípravě velenáročné Rossetiové, plánované až do čísla čtvrtého (tedy zimního). I jen letmý výčet oslovených anglistů a překladatelů svědčil o tom, s jakou důkladností a ambicí Jan k tématu přistoupil: Martin Hilský, Jiří Pelán, Bohuslav Mánek, Zdeněk Beran, Eva Kalivovodá, Alena Dvořáková, Daniela Furthnerová, Sylva Ficová, Martin Pokorný, Zuzana Šťastná, Mariana Machová, Tereza Límanová, Ladislav Nagy, Radek Malý, Tereza Marková Vlášková, Michal Zahálka, Mikuláš Bryan a další a další - opravdu tu nelze uvádět všech čtyřicet jmen. Nadto Jan na konci dubna přišel s dalším nápadem: že by Martin Hilský pro Souvislosti sestavil výbor písní z her Williama Shakespeara, neboť si právě připomínáme 460. výročí od jeho narození. Byl to skvělý nápad, ale zároveň to byl jen další z korálků, které Jan navlékl na blakeovskou nit, jež se vinula naší korespondencí.

Na začátku května, dávno po termínu, byl Blakeův Beránek stále v nedohlednu a Jan se omlouval s tím, že Shakespearovy písně nakonec spoluvybíral a průvodní slovo že by dokonce napsal sám. Tentokrát už jsme neměli v záloze žádný jiný esej o básni, a protože je to naše páteřní rubrika, bez ní bychom vyjít nemohli. Zcela jednoznačně se schylovalo k tomu, co jsem z dobrých důvodů roky odkládal - totiž že úvodní esej budu muset napsat sám. A pak, v polovině května přišla krátká zpráva: "Milý pane doktore, se zpožděním, které je velké, ať už je budete počítat na půl roku, na čtvrtrok, na měsíc či na tři dny, a za něž se moc omlouvám, Vám v příloze posílám esej o Beránkovi. Snad bude pro Souvislosti přijatelná. Se srdečným pozdravem, Jan Rus."

No, nebyl to jen přijatelný text - byl to text přímo vynikající, přečtěte si ho! Číslo 2/2024 jsme rychle a s vypětím všech sil vypravili do tiskárny a já na začátku června mohl Janovi napsat, že pokud nebudou zahálet, stihneme vyjít ještě před prázdninami, a tedy se vše zdá být na dobré cestě. To se také povedlo, dokonce v předstihu. V neděli 23. června vpodvečer jsem tedy chtěl dát našim autorům na vědomí, že Souvislosti jsou vydané a že je v příštím týdnu dostanou do rukou. V tu chvíli jsem však ve své poště zcela nečekaně objevil Janovu zprávu odeslanou už na konci května, avšak z netypické adresy, jiné než obvykle. Neumím si jinak vysvětlit, že jsem ji mohl přehlédnout, zvláště když obsahovala i recenzi na Eliasovu Dvorskou společnost. Vzniklou situaci jsem tedy Janovi

v e-mailu vysvětlil a ubezpečil ho, že ji otiskneme hned příště (zde s. 233-266) a že se těším na jeho další příspěvky. Do půl hodiny přišla odpověď...

...nepsal ji však Jan, ale Hana Rusová: "S velikou lítostí Vám musím oznámit, že nás můj bratr Jan Rus v pátek navždy opustil." Zalapal jsem po dechu, nedostávalo se mi slov. Před očima se mi míhaly obrazy z Janovy eseje: "Idyla se rodí z truchlení a bolesti... Zármutek nad pomíjivostí a smrtí... Dítě musí dospět nebo rovnou zemřít... Smrtelnost tolik znepokojivá a bolestná... Beránku verše poskytly prostor věčnosti... Nevinnost lze prožít pouze po zkušenosti smrti... Beránek neodpovídá... "

Poslední rozloučení s Janem proběhlo 27. června v Úpici; téhož dne mu jeho pražští spolužáci a kolegové věnovali v Božské Lahvici vzpomínkové setkání.

Jak už jsem uvedl, se Souvislostmi začal Jan Rus spolupracovat před rokem a měl mnoho nápadů a mnoho plánů. Proto jsme se rozhodli některé z nich dokončit. Největší úsilí věnoval tematickému bloku o Christině Rossettiové, ale přestože jsem stál od začátku poblíž, ucelenou představu jsem si udělal až teď v létě, kdy jsem u všech oslovených překladatelů a anglistů zjišťoval, zda jsou nadále ochotni se na přípravě bloku - už bez Jana - podílet. A už nyní si můžete přečíst dvě Janovy studentské práce: představují jeho zaměření literární i uměnovědné.

Chci věřit, že nikomu nezavdáváme sebemenší důvod k domněnce, že si snad Jana Rusa a jeho odkaz přivlastňujeme, že nám jakkoli patří. Skutečně jediným nárokem Souvislostí je připomenout někoho, koho každý stihl poznat zdá se "spíše málo nebo skoro vůbec".

(15. září 2024)

Petr Šrámek (1973), redaktor revue Souvislosti.