TéMA | SUDETY II • Souvislosti 3/2005


Viktor Šlajchrt / Cesta na severozápad


Viktor Šlajchrt

Cesta na severozápad

Vlastenečtí kritici našich národních nectností rádi tvrdívali, že kdyby české země hraničily s mořem, měl by zdejší lid mnohem větší formát. Zčásti měli pravdu. Zeměpisné podmínky nepochybně formují povahu i zvyky obyvatel, a pokud by nás širé obzory sváděly k permanentním snům o dálavách, nerozčilovali bychom se nejspíš tak umanutě nad poměry ve vnitřní politice. Jenže i vnitrozemské státy mají svá pobřeží - jiná tradiční vlastenecká metafora hovoří o českém ostrůvku v německém oceánu.

Proměny domova

Pro mé rodiče, kteří na prahu dospělosti zažili protektorát, měla představa německého moře konkrétní opodstatněnost, já se však už zrodil do éry, kdy nás od německého živlu dělily neprodyšné hráze, maličko pootevřené jen do NDR. Tam ovšem vládlo ještě sovětštější klima než pod Řípem. Patnáct let po odsunu se pražskému školákovi zdálo neuvěřitelné, že jeho město bývalo částečně německé. Většina spolužáků to ani netušila, mně však maminka platila soukromé hodiny němčiny u staré paní Rosenbaumové, která v německé Praze prožila půlku života, než ji Němci poslali s transportem někam na východ. Jen zázrakem přežila holocaust, a když se vrátila, byla už Praha ryze česká. Jenže ta německá paní Rosenbaumové scházela a často o ní v hodinách konverzace mluvila.

Občas jsem se také ocitl v někdejším německém pohraničí. V zimě jsem s rodiči jezdil lyžovat do Krkonoš, v létě jsem pobýval v pionýrských táborech na Rumbursku, Tachovsku či v Jeseníkách. Němčinu jsem tam skoro nezaslechl. Jen zřídka se někdo z dospělých zmínil, že ty budovy, cesty, pole či hřbitovy tam "zůstaly po Němcích". Znělo to jako z bájesloví. Takhle tu zůstaly zámky po šlechtě, hrady po rytířích, jezírka po rusalkách. Nedávno jsem v televizi viděl holandské děti, jak si hrají v parku, kde bylo podle komentátora ještě před dvaceti lety moře. Nezdálo se, že by to věděly, prostě se tam cítily doma.

Na mne pohraničí jako součást domova působilo trochu divně. Užívali jsme si tam her a rekreací, kochali se hornatou krajinou, ale zároveň jsem věděl, že se do těch vyprázdněných krajů odcházelo za trest. Nás to málem také postihlo, neboť dědeček jako lékař patřil k buržoazii a matčin mladší bratr se roku 1949, když mu bylo jednadvacet, vyhnul politickému procesu jen tím, že zemřel už ve vyšetřovací vazbě. Krátce po mém narození rodičům sebrali dekret na byt. Ležel jsem prý v plenkách na kuchyňském stole a babička s maminkou nade mnou plakaly, protože jsme se měli odstěhovat do Doubice u Krásné Lípy, kde to nikdo neznal. Pak se rodičům podařilo úřady uprosit, nebo možná podmazat, a směli jsme zůstat v Praze. Na horách i táborech jsem ovšem někdy litoval, že nebydlím někde poblíž, kde bych mohl chovat zvířata a chodit denně do lesa.

Zachránění andělé

Doteky Sudet jsem pociťoval také v pražském ateliéru svého vzdálenějšího strýčka, výtvarníka na volné noze, jak se říkalo. V profesi se mu příliš nedařilo vinou kádrového škraloupu, který si přivodil pokusem o přechod hranic. Po návratu z vězení sehnal práci jen zřídka, tím víc času však mohl věnovat zálibě, jež mi tehdy připadala vysoce ušlechtilá: zachraňoval umělecké starožitnosti. V jeho příbytku se hromadilo staré měděné i litinové nádobí, mosazné hmoždíře, masivní i tenkostěnné sklo, keramika, ale také obrazy a sochy s náboženskými motivy. Vysvětloval nám, jak jsou ty věci krásné, i když působí omšele, a rozčiloval se, co lidé v pohraničí vyhazují. Svým rozhrkaným tudorem objížděl hlavně severní a západní Čechy, kde znal snad všechna smetiště. Poptával se i po chalupách, jestli tam nezbyla nějaká veteš po Němcích, od chlapů v hospodách se dozvídal, kde končí věci z vyklizených kapliček i kostelíků, a někteří mu je dokonce sháněli.

Ohnilé dřevořezby i plísní napadené olejomalby z opuštěných oltářů doma odborně čistil a pečlivě konzervoval. Nebyly to žádné velké vzácnosti, jen běžné venkovské baroko, pro jaké by se v převratné době a v zemi, jež se zdála památkami přímo přecpaná, našlo sotva místo v muzeálním depozitáři. Byly by asi opravdu odsouzeny ke zkáze, kdyby se jich strýček neujal. Nejspíš je tak trochu kradl, tím je však zachraňoval k druhému životu, čímž se navíc obstojně živil. Jeho vlastní produkci ve stylu surrealismu, tašismu, lettrismu či pop-artu totiž nikdo nekupoval, zatímco o zrestaurované kousky z pohraničí stál kdekdo.

Obchody kvetly zvlášť počátkem šedesátých let, když vlnu nadšení z bruselské pozdní moderny vystřídala ještě mohutnější vlna módního zájmu o rurální antikvity. Zvlášť mezi filmaři na Barrandově měl strýček spoustu známých, kteří mu přiváděli skvělou klientelu. Melancholičtí andělé z Krušnohoří se tak ocitali v elegantních bytech pražské kulturní smetánky a zblízka sledovali postupné uvolňování erotických mravů i politických poměrů. Předtím pokorně sloužili náboženským citům prostých německých horalů, nyní dodávali svůdně nostalgický akord ryze světskému prostředí, kde se nerozprávělo o bibli, ale spíš o nejnovějších českých překladech Franze Kafky, Felliniho filmech, Havlových premiérách a sofistikovaných nemravnostech Milana Kundery. Koketování s duchovnem patřilo k bontonu. Andělé mlčeli. Kostelní vůně, kterou dřevo během staletí nasálo, vyvanula, a kdyby je člověk pozorně očichal, ucítil by spíš víno nebo whisky.

Jiný svět

Pohraničí mělo romantické kouzlo. Působilo dobrodružně. Na rozdíl od vnitrozemí se v některých oblastech skoro nevyskytovali postarší starousedlíci, kteří by dbali na klid a pořádek. Až do konce padesátých let se prázdné domky v líbezné krajině přidělovaly skoro zadarmo a spousta Pražáků si z nich udělala víkendová sídla. Náležel jsem ke generaci jejich dcer a synků. V letech dospívání jim rodiče své chalupy občas půjčovali, aniž by tušili, k čemu nás svádějí nejnovější vzory ze zahraničí, kde zrovna vrcholila divoká šedesátá léta. V žádné české vísce by se nedaly nahrávky Rolling Stones, Jimiho Hendrixe nebo Deep Purple pouštět tak nahlas jako na samotách ve vylidněných údolích, nikde jinde jsme se necítili tak dokonale mimo dohled. V roubených staveních uprostřed lesů, kde zurčely křišťálové potůčky z hor, jsme se proměňovali v nejdrsnější rockery i nejněžnější děti květin, jako bychom žili na amerických plážích Pacifiku. Milovníci country, jimž jsme se trochu posmívali, zde zase nacházeli terén pro své snění o dobývání divočiny a nespoutané svobodě v zemi nikoho.

Kde opravdu žijeme, to celé zemi živě připomenuly ruské tanky v srpnu 1968. Počátkem normalizace vzrostly kádrové nároky na uchazeče o studium uměnověd na Univerzitě Karlově natolik, že jsem po dvou marných pokusech o přijetí odešel studovat na učitele kreslení do Ústí nad Labem. S umrtvenou Prahou jsem se loučil dost snadno. Věřil jsem, že v severních Čechách, které jsem až dosud znal jen z občasného vandrování úžasnými krajinami, najdu cestu k nějakému opravdovějšímu životu. Iniciace ovšem byla dost drsná. Hned po slavnostní imatrikulaci jsem odjel stopem za pražskými známými na chalupu u České Kamenice a při nočním třeštění si tam o sudetské skály komplikovaně přerazil nohu. Dalších osm měsíců jsem proležel v kamenické nemocnici na pokoji s dvaceti lůžky, kde se střídali pacienti z širokého okolí. Někteří utržili své rány v hospodě, jiní na silnici, občas někdo spadl ze střechy nebo strčil ruku do stroje. K lůžku jsem byl přišroubován, takže jsem si nemohl dojít ani na záchod, natož abych utekl před jejich strašnými historkami ze života a nehoráznými soudy o světě, politice a dějinách. Pro dlouhovlasého pražského studenta se zálibou v umění a poezii to byla zásadní lekce. Odlesk hrabalovských perliček jsem téměř nezahlédl, ba ani pořádné dno, spíš jakousi divokou skládku životních způsobů, o jakých jsem se nikde nedočetl.

Od lidu, který je po generace usazen na svém místě, ale také od ambiciózních přistěhovalců do velkoměst, se zdejší mentalita něčím podstatným lišila - snad jakýmsi desperátním nedostatkem pokory, neúctou k elitám a hierarchiím, nedůvěrou k ideálům, frázím a kýčům, jejichž prosazováním se výtečně živí různí prominenti v centrech. První vlna osídlenců, která sem po válce přišla, mohla připomínat Američany, kteří se v krytých vozech vydali za vidinou půdy a zlata na Západ, ti další však už měli blíž k trestancům vyhnaným na Sibiř, aby území dobytá kozáky vůbec někdo osídlil. Leccos ze svých českých Sudet jsem také nalezl v Célinových temných výjevech z francouzských kolonií v rovníkové Africe, jak je popsal v Cestě do hlubin noci. Do zpustošených okresů na severu směřovali od padesátých let lidé, kteří jinde nedostali šanci. Beznaděj se tam stávala východiskem.

Pokus o komunu

Na fakultě v Ústí nad Labem jsem nalezl nové přátele, kteří vesměs vyrostli v příhraničním pásu od Karlovarska po Liberec. Z Prahy se sice mrtvolná atmosféra rozšířila i do provincií, ale naučili jsme se ji přežívat. Školu po politických prověrkách ovládla podivná sebranka ambiciózních nedovzdělanců, kteří se starali jen o své akademické prebendy, nic nám nedávali, ale také po nás nic moc nechtěli. Snad jen abychom kvůli statistice vstoupili do SSM, ale ani v tom jim naše buršikózně bohémská družina nebyla po vůli. Snažit se v oné době o nějakou kariéru nám připadalo trapně komické, o to víc jsme se upnuli na všelijaká umělecká cvičení provázená nekonečným tříbením názorů po hospodách. Žili jsme jako umělci a literáti, což nám žádná instituce nemohla zakázat ani schválit, protože jsme se jí na to neptali.

Jádro naší družiny tvořili angličtináři, brousící si jazyk na překladech Williama Blakea a Franka Zappy, několik literárně zaměřených češtinářů a studenti z katedry výtvarné výchovy, kteří divoce pokračovali v malířských výbojích předchozího desetiletí. Kdyby politická situace nebyla tak beznadějná, trápili bychom se asi s hledáním správných cest mnohem víc, ale takhle jsme si připadali předem ztraceni, s čímž se kupodivu dalo docela dobře žít. Po letech mohu konstatovat, že to nikdo z nás opravdu nedotáhl daleko, ale svým dávným předsevzetím se také úplně nezpronevěřil. Dodnes se vídáme. Ivan Němeček překládá detektivky a thrillery, Pavel Růžek vydal několik románů a nyní sepisuje tlustou knihu, která se podle ukázek, které nám posílá mailem, zdá úžasná, Bynďa Roubal až do nedávné tragické smrti působil v ústeckém Činoherním studiu jako kulisák, herec a všestranný umělec, Jindřich Marek píše populárně historické knížky a Jan Mária Valt je skutečným malířem, který se mírou zneuznání plně vyrovná legendárním francouzským vzorům. (Trochu zvláštní je případ Jožky Náhlovského. Za našich časů prokazoval nevšední nadání k expresionisticky brutální komice, nesrovnatelně zajímavější, než jakou dnes provozuje v televizi. Je z nás nicméně nejúspěšnější.)

Museli jsme pochopitelně počítat s tím, že na nás po promoci zbudou jen místa, kam se žádní svazáci nepohrnou. Mezi nastávajícími učiteli měly nejhorší pověst horské zapadákovy Chomutovska s drsným počasím a vražednými průmyslovými exhalacemi. Trochu jsem je znal, protože odtamtud pocházela slečna, s kterou jsem v Ústí chodil. A tak jsme se rozhodli, že svou životní dráhu zahájíme na nehostinných pláních pod Klínovcem, kde lišky dávají dobrou noc v nesrozumitelném německém nářečí.

V Praze jsem s naším záměrem seznámil básníka Josefa Hiršala, kterého jsem někdy od patnácti navštěvoval se svými literárními pokusy. "Nedělal bych to," řekl mi rozhodně. Po chvilce váhání dodal: "Jenže já vůbec nevím, co bych na vašem místě v téhle době dělal." Teprve o šestnáct let později jsem se v knížce jeho deníkových záznamů Trojcestí (s Bohumilou Grögerovou) dočetl, co si o našem setkání tenkrát poznamenal: "Zvláštní kluk. A chce vostat v provincii, bere si ňákou Němku. A má tam partu. Básníci, spisovatelé, výtvarníci, muzikanti. Kluci musí začít jako obrozenci. Severočeský kroužek. Budou učit na škole jako zapadlí vlastenci. A budou se navštěvovat, napřed vést kulturní rozhovory a pak se všichni dohromady ožerou a střískají jak dogy. A možná, že si rozbijou i tlamy. A pak zase přijdou k sobě a budou psát, malovat, sochat, hrát, komponovat. A pak se zase sejdou. Možná, že k sobě budou jezdit i autama. Ale, co je podivné, nakonec jim půjde národní výbor na ruku a bude rád, že má tak báječné kulturní kantory. Ještě by se měli navzájem oslovovat pane bratře!"

Skutečně v horách

Na rozdíl od jiných krajin v Sudetech, které jsou většinou bizarně členité, nastavují Krušné hory obloze široký fádní hřbet. Putuje-li po něm člověk pěšky, sleduje celé hodiny stejné panorama, sice monumentální, ale neměnné. V době, kdy jsme tam přišli, začaly všude kolem umírat lesy, protože v podhůří uvedli do provozu další velkou tepelnou elektrárnu. I na tom umírání chtěla vláda vydělat, a tak nakoupila jakési příšerné švédské kombajny s obřími pařáty a důmyslným systémem pil. Během několika minut zbavily nastojato stoletý smrk větví a rozřezaly jej na klády v délce korby přistaveného náklaďáku. Těžba dřeva krajinu děsivě ozvláštnila. Probíhala i v noci. Osvětlené kombajny mávající proti temným nebesům třicetimetrovými kmeny působily jako přízraky zmaru z nějakého hororu. Z celého kraje mocně vyzařovala hrůza. Dole se z komínů valily sirné dýmy a výpary, velkorypadla měnila louky, pole, vesnice i kusy měst v měsíční krajinu, líbezná údolí na úbočích byla zavážena popílkem, nahoře hynula celá polesí a z půdy se tam stávala kyselá bažina. Mrtvé dřevo z českých Sudet těžily švédské stroje pro Němce, platící tvrdou měnou, transport zajišťovali většinou Turci za pomoci místních dělníků, kteří si za vydělané marky nakupovali v karlovarském tuzexu americké džíny a japonskou elektroniku. Skoro se zdá, že kapitalistická globalizace pronikla do Sudet dávno před zánikem leninské koncepce proletářského internacionalismu, jenže jsme si toho ani moc nevšímali, poněvadž jsme pobývali v zemi nikoho.

Cestou do Vejprt, kam jsem nastoupil jako učitel, projížděl autobus starým přemyslovským městem Přísečnice. Krátce předtím odtud vystěhovali všechny obyvatele, protože se tu budovala strategická přehrada. Před definitivním srovnáním se zemí pronajala vláda prázdné město Američanům jako kulisu pro jakýsi katastrofický film o tom, jak by to dopadlo, kdyby se kvetoucí obce zmocnila mládež poblázněná ideály hippies. Počáteční idylické exteriéry natočili filmaři někde v Bavorsku, zatímco Krušnohoří rámovalo apokalyptické sekvence v závěru - nikde jinde ve světě prý nenašli působivější scenérii. Řada žáků, před nimiž jsem v září poprvé stanul coby učitel, z Přísečnice pocházela, byla to jejich rodná hrouda, jakou kdysi oslavovali pěvci hnutí Blut und Boden. Jenže oni mi s nadšením vyprávěli, jak svůj domov před kamerami z Hollywoodu spektakulárně ničili, když je filmaři najali do komparsu bezprizorných děcek, které v opojném bezvládí květinové ideologie zvířecky zdivočely.

Zatrnulo mi nad symbolickou analogií. V Krušných horách jsem ostatně nacházel symboly na každém kroku, možná i ony tu zůstaly po Němcích. To, co Jan Zábrana noblesně nazval jistotou nejhoršího, tady vegetovalo všedním, přízemním životem, jako by tu nic nejhoršího nebylo nemožné. Výsledný efekt však byl paradoxní - co by se jinde jevilo jako normální banalita, stávalo se zde nevšedně smysluplným zážitkem.

Tam a zase zpátky

Nepokojní mladí lidé koloniální éry odcházeli z evropských metropolí hledat opravdovější život do zámoří. Velké literatury referují o rozdílných zkušenostech. Kipling popsal koloniální iluze, Conrad tíseň střízlivění, Céline marasmus skutečnosti. Pro nás se staly symbolickým zámořím Sudety - se svou dobrodružnou romantikou i bezohlednou exploatací, s vyšperkovanými rekreačními chalupami městských elit i rozpadajícími se barabiznami těch, kteří zde uvízli trvale (hle, Rio de Janeiro: luxusní hotely u pláží a nekonečné slumy okolo). Přiznávám, že i mne tam svého času maličko zasáhl kiplingovský étos, ale pak jsem vzal célinovsky nohy na ramena.

Jasnozřivost, s jakou Josef Hiršal vykreslil ve výše citovaných zápiscích budoucnost našeho pokusu, byla téměř prorocká. Jen co se týče státní správy střelil dost vedle. Místní funkcionáři v nás brzy rozpoznali škodnou v revíru a během pěti let, která jsme na horách prožili, se jejich nepřátelství stupňovalo. Pravda, ani my se nerealizovali v obrozeneckém stylu, ale spíš v duchu surovějších poetik pozdního dvacátého století. Žáci nám rozuměli, horší to bylo s jejich rodiči, o inspektorech z okresu ani nemluvě. Jestli si někdy vyčítám, že jsme z hor tak brzy odešli, pak kvůli některým dětem, s nimiž jsme se tam vzájemně našli. Ve svých třídách byly spíš v menšině. Zřetelně zrály pro bigbít, básnictví nebo možná pro kriminál. Dnes už bychom měli celé generace takových bývalých žáků - třeba jsme právě v nich ztratili své pravé obecenstvo.

Viktor Šlajchrt (1952), vystudoval výtvarnou výchovu a češtinu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Po pěti letech učitelování v pohraničí se vrátil do Prahy, kde vystřídal řadu povolání (mj. antikvář, obchodní cestující Knižního velkoobchodu, odbytový úředník Odeonu). Od 1994 je redaktorem týdeníku Respekt. Knižně publikoval výběr z úvah a fejetonů Suroviny laskominy (2000), výbor ze své poezie z let 1969- 1989 Pomalý pohyb (1998) a válečné vzpomínky svého dědečka Bedřicha Opletala Zápisky z velké války (1998).


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=334