Hanele Palková

Kroužit kolem smyslu svět(l)a 

(Bruno Schulz jako literární kritik)

Bruno Schulz-spisovatel? Drohobyčská ikona světové literatury 20. a 21. století. U nás navzdory nezměrnému úsilí jeho prvních překladatelů - Hany Voisine-

-Jechové, Otakara Bartoše, Vlasty Dvořáčkové, Ericha Sojky a Ivety Mikešové - i obrovskému propagačnímu angažmá Bohumila Hrabala autor známý stále spíše jen hrstce náročných čtenářů.

Bruno Schulz-malíř? Pro českého čtenáře nanejvýše zdatný ilustrátor vlastních povídek, ačkoli jeho talent obsáhl malbu, kresbu i velice náročnou a působivou techniku cliché verre, kterou kromě něj pěstoval na evropském kontinentu snad jedině Bohuslav Reynek. V lepším případě známý jako autor nástěnných maleb, které vytvořil za druhé světové války coby "potřebný Žid" gestapáka Felixe Landaua v dětském pokoji jeho vily v Drohobyči a jež se proslavily až tím, že byly pracovníky památníku Jad vašem ukradeny a odvezeny z Ukrajiny do Izraele.

A Bruno Schulz-literární kritik? V českém prostředí neprobádaná krajina, bílé místo na schulzovské mapě.

Kritické skici Bruna Schulze jsou pestrou paletou literární kritiky: od skutečných skic neboli črt (typicky např. text "U kořenů nového svazku Schulzovy prózy... " z přebalu Sanatoria na věčnosti), přes recenze soudobé literární produkce (té nejvyšší jako Doslov k Procesu Franze Kafky či Ferdydurke ke stejnojmennému Gombrowiczovu románu, jakož i té mainstreamové), pseudo-dopisy významným literárním osobnostem (Stanisławu Ignacymu Witkiewiczovi a Witoldu Gombrowiczovi), autorské metatexty (Expozé o Skořicových krámech či Mytizace skutečnosti, v nichž Schulz formuloval hlavní principy své tvorby), až po jedinečné eseje střihu E. M. Lilien (vyjevující na pozadí vztahu k judaismu, sionismu a malířství touhu stát se autorem světového formátu).

Při čtení Schulzových textů se neubráníme pocitu rozevírajících se nůžek mezi dvěma skupinami: textů psaných z existenciálních důvodů na objednávku pro prestižní periodika jako WiadomoPIci Literackie, Tygodnik Ilustrowany nebo Pion a textů psaných z přesvědčení či obdivu k jiným spisovatelům (Gombrowicz, Kafka, Kuncewiczová, Nałkowská či Vogelová) či malířům (Lachowiczovi a Lilienovi) a publikovaných v Przeglądu Podkarpacia, tedy majících pouze lokální dosah. Na ty první si nezřídka naříkal přátelům v dopisech, ty druhé psal, protože šlo o témata metafyzická a pro něj tak zásadní, že k nim nemohl mlčet. V první skupině literárněkritických textů nacházíme spíše vkusná shrnutí obsahu s dovětky lakonickými ("Překlad je velmi dobrý"), sarkastickými (",Grafická úprava' pánů Girse a Barcze je naprosto nesnesitelná") i zcela nekompromisními ("pachuť restaurační, nechutné, typicky německé triviálnosti", "Z celé duše přeji hrdinčinu-autorčinu lacinému idealismu studenou sprchu tohoto fiaska").

Naproti tomu texty z druhé skupiny - které zde tiskneme - jako by byly z jiné planety. Doslov k Procesu nezapře Schulzovu brilantní znalost němčiny i Kafkova díla. Schulz byl dlouhá desetiletí považován přímo za překladatele Procesu, ve skutečnosti byl spíše "pokrývačem", když překladu své snoubenky Józefiny Szelińské propůjčil své slavné literární jméno, aby mohl vyjít v prestižním nakladatelství Rój, jež vydalo i jeho Skořicové krámy. Zatímco Schulzova epistolární sbírka naznačuje, že autorem překladu byl on, dopis Józefiny Szelińské z 5. září 1967 Jerzymu Ficowskému, Schulzovu prvnímu životopisci a badateli jeho díla, prozrazuje něco jiného: "[...] píšete, že motivací podpisu překladu Procesu Schulzovým jménem byl jistý dluh vůči snoubence. Nejsem o tom až tak přesvědčena. Šlo hlavně o to nejpodstatnější - o vydání knihy u Kistera a o to, abychom za ni nakonec něco dostali. Obdrželi jsme 1000 zlotých, já 600, Bruno 400, tedy spravedlivé rozdělení, protože bez jeho inspirace by překlad nevznikl a Bruno peníze moc potřeboval." (Archiwum schulzowskie. Korespondencja Józefiny Szelińskiej i Jerzego Ficowskiego z lat 1948-1990; Gdańsk, Fundacja Terytoria Książki 2021, s. 53. Soukromé vydání, neurčené k prodeji.)

Józefina Szelińska tedy shodně s míněním předních schulzologů naznačuje, jaký byl její "podíl" na vzniku díla - ona Proces přeložila, jakkoli Schulzův vklad v podobě redakčních úprav byl značný a bez něj by vydání nebylo myslitelné. Ovšem informace o Schulzově překladu Kafkova Procesu je v polském prostředí tak zažitá, že se jeho jméno objevilo vedle Kafkova i na obálce loňského vydání Procesu s jeho ilustracemi - a Szelińská nebyla ani zmíněna. Jako by tato situace dodnes kopírovala její pozici v jejich životě - po rozchodu a pokusu o sebevraždu vycouvala ze Schulzova života i životopisu. Její odkaz tak zůstal zachován v jediné kafkovské iniciále, neboť Ficowskému povolila z korespondence tisknout naprosto vše - krom svého jména, zredukovaného na "J.".

Bruno Schulz v Doslovu vyzdvihuje Kafkova génia, jenž podle něj spočívá nejen v univerzálním a nadčasovém tématu, jakým je vpád zákona do života člověka, nýbrž také v nalezení adekvátního jazyka pro neuchopitelné a nepopsatelné. A tím jazykem se stává tělo - tělo jako materiál i důkaz. V jistém kontrapunktu k tělesnosti Procesu pak zachycuje Kafku jako "bytost se zoufalou horlivostí se upínající ke světlu víry".

Tak jako Kafka našel adekvátní jazyk pro popis světa v podobě těla, tělesnosti, Schulz vtělil smysl slov či smysl světa - do světla. Blízkost slov |WIATŁO- |WIAT, tedy SVĚTLO-SVĚT není u Bruna Schulze v žádném případě náhodná, jak dokazuje jeho Mytizace skutečnosti, v níž čteme klíčovou větu: "Prvotní slovo bylo jen blouzněním, které se pokoušelo přiblížit smyslu svět(l)a, bylo velkým univerzálním celkem." Nejstarší publikace tohoto eseje v časopise Studio z roku 1936 měla tak nezřetelný font písma, že nebylo jednoznačné, zda slovo "světla" je tiskovou chybou, či autorovým záměrem. Proto byl text Mytizace skutečnosti později přetiskován s korekcí na "smysl světa", což už byla redakční interpretace autorova textu. To, že obě jazykové vrstvy mohou splývat stejně, jako se slovo "svět" celé schová ve "světle", dokazují další místa se světelnou metaforikou. S kontrastem světla a tmy/stínu a kontrapunktem bělosti, jež vyvstává na pozadí černi, pracuje Schulz soustavně. Zatímco v Mytizaci skutečnosti zdůrazňuje, že skutečnost je stínem slova, jeho odrazem, a slovo je neustálým přibližováním se smyslu světla, dorůstáním do velkého univerzálního celku světa, tak v Expozé o Skořicových krámech hovoří o auře, jež mytickým způsobem jako bleskem osvětluje rodinnou historii - a tento rodinný mýtus včleňuje do mýtu světového, do smyslu světa. V eseji věnovaném drohobyčskému spolurodákovi, židovskému malíři Efraimu Mosesi Lilienovi, jenž své umění zcela propůjčil potřebám sionistického hnutí, přirovnává Schulz okouzlení jeho černo-bílou technikou k záři, prvnímu rozbřesku výtvarného umění pro židovské masy. Lilienovu sugestivní černo-bílou techniku přirovnává k "vítězné kantiléně na třpytivém rubínu noci", k "bílému mlčení, podloženému šumícím doprovodem akordů černých jak noc". Schulz tak kumuluje klíčová slova do jakýchsi sémantických hnízd, jejichž jednotící linií je světlo: blesk - záře - aura - rozbřesk - třpyt. Světelnou metaforiku používá skutečně takřka obsesivně ve všech stěžejních textech - ať již jde o doslovy, eseje, dopisy či povídky. Jako by Bruno Schulz psal celý život jedinou otevřenou knihu, jako by celý život kroužil kolem smyslu svět(l)a.

Hanele Palková (1980), bohemistka, historička, polonistka, judaistka. Překládá z polštiny, hebrejštiny a jidiš. Dílem Bruna Schulze se zabývá dlouhodobě; od roku 2017 spoluorganizuje festival Brno čte Bruna a přeložila jeho Knihu dopisů (Protimluv 2021). - Její překlad povídkového cyklu o figurínách ze Skořicových krámů přinesly Souvislosti 3/2024.