Tomáš Němeček

Je vzácný jev, pokud se z knižní postavy

stane obecně známý pojem

Četba do Knižního pólu se vybírá tak, že u nás doma přistoupíte k hlavní knihovně a zadíváte se do fochu v úrovni očí, ale pozor, do toho vpravo.

Abyste rozuměli, knihovna má svůj řád. Například v poličkách zcela nahoře jsou knihy vznešené. Teologie, Arne Novák, Patočka a naše gymnaziální mládí, Matematické vzorce od Hanse-Jochena Bartsche.

Pod nimi jsou knihy historické, Klimek a Kovtun, a slovníky češtiny. Zejména Stručný etymologický od Holuba a Lyera. Když vznikne u sobotního oběda spor třeba o to, která česká slova pocházejí z arabštiny, stačí v tomto vyhledávacím algoritmu sáhnout nahoru pod algebru, a rozepře je vyřešena, abrakadabra.

Naopak vlevo dole jsou knihy užitkové, bedekry a učebnice. Vpravo dole je polička náhradníků. Tady knihy, které se v naší rodině nechytly, nenašly si cestu k srdcím fanoušků, neprosadily se do ligy, čekají na odjezd na farmu. Tedy do Knihobotu.

A pak jsou poličky ve výši očí. Ta vlevo je čestná lavice, tam jsou knihy od přátel. Pak je polička malých knížek - těch z vydavatelství mého bratra, mých vlastních, dále drobná dílka mistrů a ovšem některé básně. Potřebuji-li třeba popřát k narozeninám, sahám většinou k Czesławu Miłoszovi. Zvlášť poemu nazvanou Devadesátiletý básník podepisuje své knížky rád zasílám pro povzbuzení mládeži: "Takže nakonec jsem vás přežil, nepřátelé moji! / Vaše jména teď obrůstají mechem." Jeho báseň Dar se naopak hodí pro nás starší, které občas pobolívají záda: "Takový šťastný den. / Mlha klesla časně ráno, pracoval jsem v zahradě. / Kolibříci se třepotali nad květem zimolezu. / Na zemi nebylo jediné věci, kterou bych chtěl vlastnit./ Neznal jsem nikoho, komu by stálo za to závidět. / Zapomněl jsem na všechno, co se stalo zlého. / Nestyděl jsem se myslet si, že jsem byl, kým jsem. / Necítil jsem žádnou bolest v těle. / Když jsem se narovnal, viděl jsem modré moře a plachty." Tolik Czesław Miłosz, pořiďte si ho do knihovny také. K narozeninám vynikající.

1.

A nad malými knížkami je konečně ta pověstná polička ve výši očí vpravo. Zde jsou knihy nejohmatanější. Knihy do vany a knihy na pláže pustých ostrovů, knihy do deště a knihy na smutek, knihy pro potěchu a knihy, když nevíte coby.

Zde se nacházejí Vzpomínky na Sherlocka Holmese, v kyprém a hladkém překladu Jana Zábrany. Zábrana v doslovu píše, že jednotlivé povídky jsou více či méně zdařilé, což je pravda, ale pokud vím, třeba Stříbrný lysáček se dostává do výběru nejlepších detektivních short stories všech dob. Ano, to je ta povídka s proslulým dialogem, v němž se vyšetřující inspektor Gregory ptá: ",Je tu ještě nějaká další okolnost, na kterou byste mě chtěl upozornit?' - ,Na to, jak zvláštně se tehdy v noci choval pes.' - ,Pes přece tu noc neštěkal.' - ,A to je na tom právě to zvláštní,' poznamenal Sherlock Holmes." Kdo povídku zná, zajisté potvrdí, že si po přečtení již raději nikdy nedává k večeři skopové s karí omáčkou, protože co kdyby. (A těm šťastlivcům, kteří Stříbrného lysáčka dosud neznají, nebudu kazit požitek z prvního čtení. Z toho, jak se Holmes rozzáří při informaci, že tři z ovcí na pastvě nedávno začaly kulhat. Poslední dílek k vyřešení záhady!)

Oba holmesovské výbory vydané za normalizace v raných sedmdesátých letech - jak Zábranův překlad Vzpomínek, tak Jungwirthův Návrat Sherlocka Holmese - jsem čítával dcerám, když byly malé. Ta prostřední, která má slunečnou povahu, byla klidně schopna usnout i v napínavé chvíli, kdy Holmes poprvé poslouchá tajemně monotónní zaříkávadlo Musgraveského rituálu - "Čí to bylo? - Toho, kdo odešel. - Čí to bude? - Toho, kdo přijde. - Který byl měsíc? - Po prvním šestý. - Kde stálo slunce? - Nad dubem. - Kdeže stín ležel? - Pod jilmem." Atakdál, při tom usne každé dítě. Ráno se pak trochu zlobila, že zase neví, jak to dopadlo. Naší nejstarší dceři, která ráda přichází věcem na kloub, a proto se dnes živí jako vědkyně, však zářily oči a potěšeně se tetelila, když Holmes v triumfálním finále povídky Stavitel z Norwoodu povolává tři strážníky se silnými hlasy. Zároveň máme od té doby tak trochu kanonicky zakotveno, jak se má povídka číst. Třeba padouch Oldacre by měl mít nepříjemný skřípavý hlas, když po zatčení upře své zlověstné oči na našeho detektiva. "Vám jsem velice zavázán... Snad vám jednou ten dluh splatím." Na to je ale třeba odtušit se sherlockovskou nonšalancí: "Myslím, že teď budete pár let plně zaneprázdněn."

Zábrana říká v doslovu, že z Holmese a Watsona se staly literární typy. To je vzácný jev, pokud se z knižní postavy stane obecně známý pojem, vystihující lidskou vlastnost, způsob chování nebo určitý osud. Rozumíme, co znamená být něčím Watsonem, stejně jako víme, co je donkichotství, oblomovština, švejkování, co znamená cítit se jako Josef K.

Vznikají v dnešní české próze literární typy? Nebo tím posledním byl Danny Smiřický a pak už se další literární revoluce vodkládá na neurčito?

2.

Při pohledu do poličky v úrovni očí vpravo ale vidím, že přece jen existuje ještě jeden - novější - český literární typ. Je to ta postava, která v roce 1979 chodí Prahou s produkcí Edice Petlice a se jménem Ludvík Vaculík. Spisovatel, který stvořil sám sebe jako literární postavu, jako náčelníka, hloubavce a mistra obtížně přeložitelných fejetonů. Zvláště těch ve výboru Jaro je tady, což je druhý cestovatel na Knižní pól.

Jen tento literární typ se umí ve sloupku z března 1984 - s každoročním názvem Jaro je tady - zamyslet nad nejpřesnějším slovesem, které by vystihlo způsob bytí kamenné dělové koule ležící u něj na polici. Koule totiž přece neleží. Stejně jako nestojí ani nesedí. Vaculíkovský hrdina jménem Vaculík píše: "Opravdu, co říct o kouli? Dívám se na ni, jak tam... trvá? dlí? trčí? čumí? tkví? Ano, ona tam tkví na podložce z plsti, do níž se zabořila, lépe řečeno vtiskla, takže se nemůže při běžném otřesu Prahy sama rozkutálet, s kterýmžto slovem by se každý spokojil, já však řeknu rozkoulet, protože ta dvě slova nemají podle mne týž, přesněji řečeno stejný smysl!"

Je těžké ho tlumočit do jiných jazyků. Jak si posteskne ve fejetonu Srpnový den ze srpna 1983, když se ho Josef ptá, zda něco píše. "Píšu kuřinec," odpověděl jsem, "a v Německu to překládají jako Hühnerstall místo Dreck." Což skutečně naštve (der Hühnerstall, kdybyste to nevěděli, je totiž kurník, to je jako když Karlu Čapkovi jeho ambiciózní překladatel Paul Selver v britském vydání Anglických listů z losa udělal lososa).

K postavě Ludvíka Vaculíka patří, že psaním tvoří svůj život. Až do půvabného rozdvojení ve fejetonu ze srpna 1982, kdy si autor čte, co napsal v noci, fejetonu však chybí jemné dopracování a pointa, a proto se jde projít, neboť "na ulici hned cítil, že toto je ten živý letní vítr, co rozklusává chlapce, jimž se podařilo utéct z domu". V mléčné jídelně hlídá v zrcadle "staršího svěže suchého pána", šmírujícího dívku. "Náš muž pozoroval, že starší pán vidí, jak dívce sluší modrá blůzka bez a srpnová sukně, jež proti slunku dává známý klínový efekt. Jenom doufám, pomyslel si náš muž, že nikdy nebudu takto očima omakávat mladé ženy... " Hrdina projde srpnovou Prahou, potká ještě své alter ego před knihkupectvím a železářstvím, a když se večer vrací domů, pán už tam sedí a vylepšuje mu jeho fejeton. Autor cítí, jak ho přátelské a moudré rady jeho společníka dožírají, ukázněně vyškrtne úvahu o mravní odpovědnosti za dívky potkané na ulici, "na první stránce pak vyhledal v třetím odstavci slovo,očima' a vepsal před ně slůvko,jen'".

Měl jsem Ludvíka Vaculíka rád - v každých novinách nebo časopise, v němž jsem pracoval, jsem s ním udělal jeden rozhovor. V březnu 2006 o jednom tomto interview napsal autor fejeton O vzdělání, v němž se - díky své schopnosti rozdvojení - svému literárnímu typu sarkasticky vysmál. "Vlastní nectnost si spíše uvědomíme, když nás odpuzuje na někom jiném - tak jsem se cítil hanebně nevzdělaný minulý týden: když jsem si v magazínu Hospodářských novin přečetl rozhovor s člověkem, jehož redaktor Tomáš Němeček nazval myslitelem. Redaktor byl na svého muže dobře připraven. Jeho otázky byly zajímavé, a byly to všecko otázky na témata, k nimž se náš myslitel notoricky rád vyjadřuje: od fyziky přes genetiku a Evropskou unii až po náboženství... Na žádnou tu otázku však ten muž neměl odpověď: na všecko měl při mlhavé znalosti jen přesný názor. Byla to soustava dosti promyšlené nevědomosti. Když sám cítil, že o věci nic neví, vyšvihl se nad ni tím, že celý ten obor odsoudil jako nesprávný. Je to případ osobnosti, která chce vypadat vzdělaně, ale nic z toho, co si šarmantně myslí, nemůže už nikomu jinému být užitečné. Čtenář si tu velice vhodně musel pomyslet: Kdybys byl mlčel, byl bys zůstal Vaculíkem."

Můj otec si ten fejeton vystřihl, aby o mně hrdě tvrdil u nás ve Slezsku, že jsem jediný, vůči němuž Ludvík Vaculík připustil cosi jako malinkatou porážečku... Ach ti muži. Otcovskou pýchu ještě chápu, ale tomu synkovi a jeho dětinské ješitnosti se trochu divím.

Ve sbírce Jaro je tady se také nachází fejeton Černoši v Brumově. Můžeme ho brát jako roztomilou esenci vaculíkovského konzervativního přehánění. Bouří se proti tomu, aby výkopy pro vodovod hloubili cizinci. "Předně si myslím, a to je definitivní, že žízeň nesmí být větší, než kolik je vody," čteme zde. A pak o kus dál, už trochu s úžasem: "Nemůžeme si na tahání vlastní řepy z bláta volat Asijce, protože to je veliký náš úpadek!"

3.

Josef Vohryzek ve svých Literárních kritikách - a to je třetí kniha pro tento pořad - řadí v tomto ohledu Vaculíka do linie vrcholných autorů jako Ferdinand Céline a Jakub Deml, kteří se "vyznačují nápadněji než jiní intenzitou obsesí a absencí názorů, pokud slovo názor odvozujeme od slova nazírati, jímž aspoň konotativně rozumíme činnost, která vylučuje obsedantní stav mysli". Vaculík to ze jmenovaných dělá nejbravurněji, připouští Josef Vohryzek, a - cituji - "strašno povědět! - nejzábavněji. Jeho fejetony jsou převážně skvělé, často moudré, nezřídka filozoficky inspirující, ale některé z nich jsou učiněná katastrofa." Právě v této souvislosti Vohryzek píše, že si dodnes vyčítá, že po fejetonu Černoši v Brumově zůstal u bezúspěšného pokusu o rozhovor, místo aby - cituji podruhé - "ten horentní žvást, který byl dokonalou a vlastně i úplnou anticipací ideologie skinheadů, napadl. Nemíním tím, že by snad byl Ludvík Vaculík spoluodpovědný za skinheady. Spisovatel nevychovává. Jde jen o to, že se jeho obsese, převedené do struktury,názorů', pohybovaly v témž duchovním areálu, na kterém se později objevili skinheadi."

Josef Vohryzek byl kritik jemný, ale vášnivý. Michaelu Špiritovi o sobě v bilančním rozhovoru vesele řekl: "Ideální je pro mne metodu vůbec nemít." K jeho úvahám o literatuře se vracím pořád, tak jako se on vracel k Vaculíkovi, s nímž zápasil jako Jákob s nočním protivníkem u potoka Jabok. "Proč mu spílám?" ptá se Josef Vohryzek nad rukopisem Českého snáře. "Jedním z důvodů asi bude ten, že to je dobře napsáno. Vaculík je vlastně autor, který chce dráždit. Určitě namítne, že dráždit nechce, ale namítne to dráždivě."

Josef Vohryzek o svém protichůdci píše, že v jeho patriarchálních výlevech "bublá konzervativnost tak frenetická, až je to roztomilé. Co ale má Vaculík co být roztomilý?".

Tento literární kritik měl zvláštní dar, že některé jeho věty prostě nešly z hlavy. Nadosmrti mi třeba utkvěla pasáž z recenze v Literárních novinách s názvem Svět jako korzo z roku 1995, v němž zkoumal knížku tehdy prudce stoupajícího talentovaného spisovatele. Vohryzek píše, že v knize je věta, která ho při prvním čtení dopálila, ale při třetím spíše uvedla do rozpaků. Ta věta zněla - "šiju veselé přehozy, abych jimi zakryl syrovou skutečnost bolesti". Josef Vohryzek, který přežil holocaust a za normalizace poznal v dělnických profesích materiální dno, k tomu suše napsal: "Ta petarda o ,syrové skutečnosti' a ta další o ,bolesti' si spíš říká o trochu porozumění pro autora, jehož sofistikace zase tak daleko nesahá a nakonec ho zrazuje v místech, na kterých si dává nejvíc záležet. Jakápak je to syrovost? Kde je tu bolest, která netvoří dekor, ale je skrytá? Je zřejmé, že autor jednoduše neví, co ta slova znamenají." Vohryzek tím nekončí, protože v mladém autorovi vidí skutečný talent: "Měl by raději sestoupit do sebe a pak střílet od boku municí, kterou tam najde."

A ještě jedna Vohryzkova věta, která mi nejde z hlavy, v Respektu jsme ji občas na poradách citovali. Právě v tomto týdeníku vydal v roce 1993 esej Anatomie rasismu. Pozastavil se mimo jiné nad dobovou televizní reportáží o nuceném vystěhovávání Romů z bytů v severočeských městech. Kamera zcela přebírá optiku zasahujících policistů, kteří do bytů vcházejí zřejmě zcela pokojně a důstojně, Romové a jejich ženy jim v čemsi zuřivě brání, ale není vidět v čem, na rozdíl od policistů byli na všech záběrech v prudkém pohybu a kamera je snímala čelně zepředu nebo strmě šikmo shora, takže vypadali jako upíři. "Nemyslím si," psal Josef Vohryzek, "že televizní reportéři jsou rasisté z přesvědčení. Spíš bych si myslel, že to jsou dobří lidé, kteří žádné zvláštní přesvědčení nemají." V terénu volili úhel kamery podvědomě a rutinérsky: "Lidi točí z takového úhlu, aby vypadali jako lidi, hlodavce zase z takového úhlu, aby se hned poznalo, že to jsou hlodavci."

Na tuto Vohryzkovu přesnou tvrdou trefu jsem při pozdějším psaní myslel docela často. Nepřebírám teď až příliš pohled jedné strany? Nepopisuji teď protistranu tak, aby se hned poznalo, že to jsou hlodavci?

Zdá se mi, že takto velký literární kritik už zde dnes není.

4.

Čtvrtou knihou z poličky vpravo jsou pochopitelně povídky, které nemohou chybět v žádné české domácnosti, a to z jedné a z druhé kapsy. Za našich mladých let byla v čítance povídka Básník, v níž komisař Mejzlík vypátrá auto, jež srazilo žebračku, díky básni sepsané po události svědkem Jaroslavem Neradem (jehož předobrazem není nikdo jiný než Vítězslav Nezval). S dcerami jsme rádi četli Pád rodu Votických - to je ten příběh, v němž Mejzlík vyřeší vraždu, k níž došlo před pěti sty lety za dob Jiřího z Poděbrad, a v jehož průběhu si archivář Divíšek a mladý komisař tak půvabně prohodí role učitele a žáka.

A samozřejmě Experiment profesora Rousse, v němž usvědčí vědec vraha pokusem, při němž se na náhodné slovo odpovídá co nejrychleji jiným (sklenice - pivo, ulice - vozy). Když si moje nejstarší dcera nechala předčítat Čapkovy povídky od svého novomanžela, nespokojeně musela reklamovat jeho přednes: profesor Rouss se přece musí číst s americkým přízvukem! A zatčený Suchánek musí být náležitě načuřený, jinak povídka vůbec nevyzní!

Je neuvěřitelné, že Čapek větší část povídek napsal během července 1928. A jelikož své dílo nejraději rozebíral on sám, ocitujme jeho rozhovor pro Rozpravy Aventina, kde si trochu posteskl, že jen jazykovědec Mukařovský si tehdy povšiml jeho práce s hovorovou řečí: "Chtěl jsem zkusit nosnost mluveného jazyka, který by vyjádřil všechny odstíny."

Z Čapkovy korespondence a ze vzpomínek lidí kolem něj zároveň můžeme odkrývat pozadí některých příběhů. Tak třeba Historie dirigenta Kaliny - ten příběh, kdy český hudebník nerozumí ani slovo anglicky a náhodou vyslechne v liverpoolském přístavu noční rozhovor, z jehož intonace, tónů a rytmu vytuší, že se plánuje vražda. Čapka k tomu inspirovalo líčení anglisty Otakara Vočadla o pobytu Leoše Janáčka v Londýně. Skladatel si nadšeně zapisoval do not pouliční volání, aniž rozuměl jedinému slovu. Anebo povídka Naprostý důkaz, v níž se hrdina trápí nad možnou nevěrou své Martičky, ale přesvědčí ho, když mu Marta omylem pošle dopis adresovaný jinému. V Čapkově korespondenci můžeme najít dopis Olze Scheinpflugové z 23. 6. 1928, v němž ji přátelsky informuje, že obdržel její dopis, adresovaný nějakému jinému Karlovi, "nejspíš tomu porodníkovi", ledaže by to byl nějaký jiný z mnoha Karlů, "je tu ještě dr. Kramář, Havlíček Borovský, Toman, náš Poláček a mnoho jiných".

Ferdinand Peroutka nazval Povídky z jedné a z druhé kapsy "poezií rozumu", u níž čtenář "se zalíbením sleduje inteligentní hru tahů a protitahů": "Jsou u nás spisovatelé, kteří připomínají slepé titány. Karel Čapek má deset očí," píše Peroutka. Přidal ovšem i kritiku přítelova dosavadního psaní: "Čapek má nad svými postavami vždy tu převahu jako osud nad lidmi nebo šachista nad figurkami." Slavní světoví spisovatelé nepsali s takovým nadhledem, nevznášeli se nad svými postavami, protože byli v nich: "A tito chybující a nedokonalí autoři se často nejvíce dotknou našich srdcí."

5.

A tím se dostávám k páté a poslední knize. Jsou to povídky Veroniky Bendové Konec sezóny na koupališti Úštěk, dvanáct příběhů na každý měsíc v roce. Scenáristka na mateřské je napsala metodou "aspoň dvě věty denně". Je to jiný typ psaní, než na jaký jsme v dnešní české próze zvyklí. Rodina v něm není nástroj útlaku, ale živé společenství blízkých lidí. K vztahům patří děti, protože je s nimi na světě větší zábava než bez nich. Autorskou značkou Veroniky Bendové - od její prvotiny Nonstop Eufrat přes Vytěženej kraj až po tento Konec sezóny na koupališti Úštěk - jsou pak postavy kněží, vesměs to bývají sympatičtí a praktičtí lidé.

Zde dovolte odbočku. Když jsem pracoval v předbabišovských Lidových novinách a měl na starosti její intelektuální přílohu Orientace, literární kritik Jiří Peňás sem zrovna napsal svůj pověstný postesk nad moderními českými autorkami - článek Pavoučí ženy a ubohá tlustá moucha z 8. 12. 2012, za nějž to schytával ještě léta. Mnohé autorky podle něj "píší proto, že to tak cítí", nezajímá je líčení prostředí, kresba charakteru postav, spojuje je vážnost a absence ironického odstupu, ba humoru... Tehdy jsem mu podsunul k recenzi debut Veroniky Bendové Nonstop Eufrat. K Jiřího cti nutno říci, že na něm ocenil právě to, jak se z prostředí ostatních českých autorek vymykal. Svou chutí vyprávět, svou vášní pro příběh, svou schopností líčit prostředí i postavy a svým jemným vtipem. Na Nonstopu Eufrat oceňoval jeho vstupní nápad: pokud prózu neznáte, hlavním hrdinou je kněz odhodlávající se k odchodu ze služby. Začne však dostávat SMS ze skrytého čísla, totiž přímo od samotného Hospodina...

Nejnovější povídkový soubor Konec sezóny na koupališti Úštěk obsahuje nejméně tři vynikající povídky. Podle mě je to březnová Křížová cesta, v níž ochotníci nacvičují pašije, prosincový příběh O co se ani neodvažujeme prosit, jehož tématem je odpuštění, a konečně květnová povídka Akce Karel. Veronika Bendová ji zasazuje do prostředí jedné pražské radnice - patrně té, na niž svého času sama pracovala v odboru kultury. "Starostka měla dnes špatnou náladu. Ráno seřvala na schodišti Kateřinu, že její podřízená nechala v gratulačním dopise stoletému staříkovi chybu. Poté seřvala vedoucího krizového řízení, neboť si jí před úřadem stěžoval občan na to, že v protiatomovém krytu - pod panelem o osudu židovských obyvatel za protektorátu - našel chcíplou krysu. A konečně si zchladila žáhu na své sekretářce Žabičkové, řečené Žabák, která byla po ruce a při jejíž roztěkané povaze bylo vyloučené, že by nebylo za co. Žabák odskákala plakat k Ivoně, která teď řídila poradu s temnou předtuchou, že ani ji dnes kartáč nemine." Jako bychom tehdejší paní starostku Prahy 2 později současnou ministryni obrany viděli před očima...!

Jsou to povídky chybující a nedokonalé autorky o chybujících a nedokonalých lidech. Možná proto se docela často dotkly mého srdce.

(12. dubna 2025)

Tomáš Němeček (1973), novinář, spisovatel a právník. Pracoval v Respektu, Hospodářských novinách a Lidových novinách; v roce 2013 začal pracovat jako právník a od roku 2019 je advokátem. V poslední době vydal životopisný rozhovor s Josefem Baxou Hledání rovnováhy (Vyšehrad 2023). Pro děti a mládež píše sérii Velikáni do kapsy, naposledy díl Václav Havel očima puzuka, pižďucha a nakyslíka (Mladá fronta 2023).