POD čAROU • Souvislosti 4/2005


Jitka Bednářová / Ediční potěšení i zklamání (Dopisy Bohuslava Reynka Tereze Sumové)


Jitka Bednářová

Ediční potěšení i zklamání

Dopisy Bohuslava Reynka Tereze Sumové považuji za jednu z nejosobitějších a nejkrásnějších reynkovských korespondencí. Aleš Palán v doslovu připomíná, že jde o básníkův nejobsáhlejší epistulární soubor po druhé světové válce, vyloučíme-li korespondenci francouzskou. Ještě důležitější mi připadá vnitřní charakteristika těchto listů, jejich atmosféra a zabarvení. V dopisování s básníky a umělci byl Reynek přece jen nucen občas vytasit zdvořilostní formuli, shrnout svou osobní situaci (byť se to zdá přetěžké), poděkovat za knížku, jíž si příliš necení. S Terezkou Tichou, které Reynek začíná psát jako devatenáctileté, tyto konvence odpadají. Dívka má se stárnoucím básníkem překvapivě leccos společného: v prvé řadě neochotu k přetvářce a stylizaci, smysl pro poetičnost všedních situací, snad také úctu k fyzické práci, která člověka připoutává k životu, aniž by mu "mechanizovala duši". Na dceři staroříšského překladatele a hudebníka O. A. Tichého, později provdané za Antonína Suma, básník naopak může oceňovat vnímavost, všetečnost, životní postoj charakterizovaný bezprostředností a spontaneitou, kterou sám Reynek vyznává i v takových činnostech, jako je aplikace síry na kočičí kožíšek: "improvizace, která nerozladí" (8. 5. 1962). Tereza si prošla různými těžkostmi, v rodinném životě i v profesním, má silné sociální cítění a dokáže snít. Navzdory stručnosti jsou proto dopisy, které jí Reynek adresuje, vřelé, plné otcovské účasti: tlumočí opravdové těšení na její návštěvy a skutečnou lítost, že skončily. A kolik variací mají jen běžné pozdravy a přání k svátku!

Ve druhé polovině 50. let Tereza zprostředkuje setkání B. Reynka s manželi Němcovými, v Petrkově poznává také Annick Roy (Auzimour), která později ve Francii založí Romarin, společnost přátel S. Renaud a B. Reynka. V dopisech se objevují krátké postřehy o literatuře (Reynek jí doporučuje ke čtení např. deník Anny Frankové nebo Jiřího Ortena), o hudbě či grafikách, které Tereza ve svém okolí ochotně distribuuje. Nemyslím však, že intelektuální rovina je v jejich srozumění tím nejpodstatnějším. Píše se o poměrech v rodině a o všedním životě na venkově, o společných přátelích i známých. Na hlavní protagonisty dopisů jsou povýšeny kaktusy a květiny, které tolik miluje Reynkův syn Jirka a Tereza mu je z Prahy posílá, a pak samozřejmě kočky domácí, o jejichž svrabu a prašivině se vedou tak podrobné debaty, že jedna z chorob ovládla i titul knihy Dnes jen o té prašivině. Také psaní dopisu nejednou přeruší kočka, která škrábe na dveře nebo se básníkovi uvelebí na papíře.

Zatímco ve své poezii a grafice Reynek zaostřuje na konkrétní předměty tak detailní pozornost, že je promítá až do symbolické perspektivy, v dopisech dýchají skutečným životem. Reynek pro ně nachází bujnou, vynalézavou metaforiku velikého kouzla: "Jiří má opět kvítkovou horečku"(12. 11. 1961), "pokouší se usadit něco jako záblesk ráje v zahradě sázením bylinek více méně neznámých" (7. 4. 1961), "Daník po návratu z Prahy s podivem vypravoval o tvé Číče, jak je vzdělaná a jemně vychovaná" (12. 11. 1961). "Chceš-li vyloudit úsměv na rtech naší velitelky, přivez jí z Prahy otýpečku chřestu." (27. 4. 1960) "V novinách pořád píší o suchu a nedostatku vody v českých vlastech, tak si nějakou nasuš do zásoby, aby měl Sumeček v čem plavat," přeje B. Reynek Tereze před narozením dítěte (29. 6. 1964).

Někdy se básníkova nenucená rozprávka s Terezou sklene až do metafyzické úvahy, hluboké a přitom velice přirozené, jako je tomu v případě, kdy ji Reynek prosí, aby se modlila za svou duševně nemocnou kamarádku Jarmilu z Petrkova (spojenectví v modlitbě za Jarmilku je ostatně dalším leitmotivem souboru): "Člověk, i když není posedlý, má v sobě vlastní tmu, a z té se toho dost nalíhne. [... ] A dnes právě se čte po mši: mentis nostrae tenebras gratia tuae visitationis illustra. Řekne se 'světlo', ale co je v něm barev, některé obvyklé, ale co víme o těch skrytých? A tma má také svou duhu, ovšem ne optickou, ale ne méně opravdovou. Není to jen nepřítomnost světla, ale přítomnost nevíme čeho. De profundis." (15. 12. 1957)

Ačkoliv dopisy vycházejí v edici Scholares, po mém soudu nemají charakter studijního textu, vyžadujícího množství poznámek a komentářů; jejich modelovým čtenářem asi nebude středoškolák (byť by to bylo krásné!), spíše člověk s Reynkovým dílem tak či onak obeznámený. Snad jako sjednocující gesto upoutává jakási skrovnost a prostota těchto dopisů - dává nám signál, abychom je četli především jako příběh.

Ediční prezentace Aleše Palána a Martina Bedřicha však nasvědčuje tomu, že editoři počítali s textem jiného typu. Poznámkový aparát působí překvapivě už svou obsažností, např. v prvním dopise vydá 7 řádek psaní na 5 poznámek. Hodnocení rozsahu poznámek ovšem bývá ošemetné - takřka u každé edice lze namítat, že jsou čtenáři vysvětlovány banality, zatímco skutečné ediční oříšky byly taktně ponechány stranou. V tomto případě nevidím valný smysl v představování sv. Františka či Leoše Janáčka, spíše bych uvítala objasnění problémových tvrzení typu "to byla ještě Stará Říše bloyovská a rouaultovská", charakteristiky Teilharda de Chardina jako jedné z munic a prskavek, "s kterými si teď kdekdo hraje"(výrok se týká Jiřího Němce) nebo vysvětlení Reynkových brusičských návrhů, aby Tereza místo "samozřejmě"používala "ovšem" a místo "zvednouti" "zdvihnouti". To je však ještě věcí vydavatelova rozhodnutí. Problematičtější se mi zdá skutečnost, že poznámky komentují sebemenší životní okolnosti a rozbíhají se do drobností a titěrností, které čtenář z dopisů implicitně chápe anebo je často ani znát nepotřebuje: s literaturou nesouvisejí a je otázka, nakolik jsou významné pro pochopení básníkova života. Jestliže pokušení totálního výkladu ještě lze tolerovat u Reynka samého, nad osudy jeho blízkých jsme pak často svědky nechtěné komiky.

Např. v Reynkově dopise z 11. 8. 1957 se kmitne jméno Tereziny přítelkyně Jany, se kterou chtěla přijet do Petrkova. V poznámkovém aparátu nejenže se čtenář dozvídá, že šlo o Terezinu žačku z osmiletky, ale přes Terezinu aprobaci se dostáváme i k řediteli školy, který "sám při svých hudebních výchovách pouštěl podle vzpomínek T. S. děti domů nebo s nimi jen zpíval při kytaře". Podobné je to v situaci, kdy básník o své budoucí snaše přímočaře prohlásí: "štěňata už nemá" (20. 5. 1968). Následuje důležitý přípis "Květa předtím stihla rozdat všechna štěňata své kolie". Také po Reynkově informaci o Terezině kamarádce "[Jarmilka] se velmi změnila, i fysicky" (30. 3. 1958), pokračuje editorův dodatek: "Po medikamentózní léčbě Jarmilka výrazně ztloustla." Předpokládají snad vydavatelé, že takové věci si čtenář z kontextu nedomyslí? A opravdu se domnívají, že s nimi potřebujeme být seznámeni do detailu nebo že jejich prostřednictvím dostáváme nějaký klíč k pochopení Reynkovy osobnosti?

Podrobně jsou také komentovány skutečnosti, které nejsou tématem dopisu. Pouhá zmínka o synu Danielovi ve vedlejší větě ("I když byl na vojně") vydá na obsáhlý referát o vojančení Daniela Reynka (7. 1. 1960) a jednověté sdělení "Nevěděl jsem, že [Jarmila] má být operována" (31. 1. 1967), provokuje komentátory k příspěvku z lidového léčitelství o tom, jak se dá zbavit ledvinových kamenů následováním babských rad. Jindy Reynek Tereze dává stručné rady na její dotaz, jak má svou dceru učit francouzštině (20. 2. 1968): "Johanku není třeba učit francouzsky nějak soustavně, stačí pojmenování věcí, děti si to hned pamatují. A pak hned krátké věty a výslovnost."Komentář v podstatě jen učeně opisuje básníkova vlastní slova, jeho výpovědní hodnota je však mizivá: "T. S. začala svou dceru již v předškolním věku učit základům francouzštiny. S B. R. se shodli, že nemá jít o systematickou formu výuky, ale o nenásilné vzdělávání formou hry."

Samostatnou kapitolu tvoří poznámky biografické povahy, v nichž editoři (především asi Aleš Palán) hojně čerpají ze vzpomínek T. Sumové, bratří Reynků, případně Dany Němcové; jejich citacemi je poznámkový aparát natolik protkán, že vzpomínkové výroky tvoří páteř edičního komentáře. Proč tomu tak asi je? Předpokládám, že A. Palána nadchla autentičnost tvrzení, která shromáždil už při přípravě svého znamenitého rozhovoru s bratry Reynkovými a nad dopisy Tereze Sumové ve zpovídání pamětníků pokračoval. Což o to, poznámky mluví nezvykle lidským hlasem, navíc výroky Tereziny i výroky bratří Reynků jsou plné citovosti, humoru a jazykového bohatství. Přesto jejich obsažnost i četnost působí kontrastně vůči lakonickým poznámkám literárním, které by po mém soudu v některých případech zasluhovaly doplnění (např. pokud jde o slavný překlad Hudsonova Zeleného ráje, informace o Jeanne Boussac-Termier či o Bernanosově sporném souboru Le Lendemain, c`est vous!, zajímalo by mě také, zda se výrok "posílám ještě několik ukázek ze života bratří menších" ze 4. 12. 1962, skutečně týká františkánských knih, nebo spíše grafik či fotografií z Reynkovy františkánské dílny). Časté citace v 1. os. sg. v poznámkovém aparátu vytvářejí nový hlas, potažmo nový text v textu, který se dostává do konkurence s tichým tónem Reynkových dopisů. To je asi hlavní důvod, proč jej čtenář vnímá rušivě: z četby dopisů je nadbytečnými poznámkami, mnohem delšími než Reynkovy strohé výroky, stále vytrhován, byť je četl ex post. Narušuje se tím kontinuita plynulého čtení, a tím i určitá čtenářská pohoda.

Ještě závažnější mi připadá fakt, že v doslovu Aleše Palána zřetelně poznávám dikci a konkrétní výrazy T. Sumové, a to i v pasážích autorských (platí to také pro výroky bratrů Reynkových v poznámkách, v nichž nejsou citováni, a přesto lze rozpoznat jejich způsob vyjadřování). Mám skoro dojem, že není informace, které by k výpovědi Sumové přidal, která by byla něčím jiným než parafrází slyšeného. V mnoha detailech je rekonstruován její život, zato jakékoli hlubší zamyšlení nad těmito výjimečnými listy schází. Nepřiznané parafrázování je problémem stylotvorným, ale může být i problémem morálním, byť by jeho příčinou byly návyky z novinařiny. Právě v tom se ukazují meze ve zpovídání známé osobnosti a hlavně meze v exploatování, opětovném uplatnění jejích myšlenek. Nebylo by rozumnější, aby vzpomínkový doslov napsala paní Sumová sama? V situaci, kdy se její dopisy nezachovaly, by tak čtenáři měli ojedinělou možnost poznat její styl, tak osobitý, a přece tolik jiný než styl jejího otce a děda (O. A. Tichého a Léona Bloya); Tereziny slovesné schopnosti nakonec oceňoval i sám B. Reynek. Knize by se tak možná ulevilo. Domnívám se, že jí nesvědčí ani komprimovaná typografie, těsné umístění poznámek přímo za dopisy (v tomto případě bych je jednoznačně vložila za text), ani informace o povaze "média", vytištěné tučně nad každým dopisem. Také rozepsané zkratky s hranatými závorkami působí až příliš akademicky; hlavně však lituji, že editoři neponechali Reynkovy kvantity, které jsou přece jevem fonologickým a mohly by aspoň náznakem sugerovat jeho řeč.

Přemýšlím, proč se editoři rozhodli předložit čtenáři korespondenci s tak velkým soustředěním na životopisné informace. Představa, že by považovali za povinnost co nejpřesněji dokumentovat vztah mezi B. Reynkem a O. A. Tichým jako dvěma důležitými spolupracovníky Dobrého díla, je lichá, protože užší přátelské vazby mezi oběma osobnostmi nikdy nebyly. Ani argument potřebnosti co největšího počtu svědeckých informací neobstojí - o autorově životě, zálibách a náklonnostech toho dnes víme více než u většiny českých básníků. Reynkovská literatura dnes spíše než desinterpretacemi trpí tím, že scházejí nové, neotřelé pohledy na Reynkovo básnické, grafické a překladatelské dílo.

Zdá se tedy, že materiál, shromážděný při přípravě rozhovoru Kdo chodí tmami, považoval Aleš Palán za natolik krásný a cenný, že s ním chtěl seznámit čtenáře v dalším pokračování. Také v tomto případě možná toužil přispět k oproštění Reynkova mytologického obrazu pomocí autentického slova jeho blízkých. Avšak v každé edici je ve hře míra, proporčnost a kontext: některé výroky, sebezajímavější, sebešťavnatější, mají své místo, jen když se vysloví v kuchyni, v komentáři působí nepatřičně. Pokud např. Reynek píše Tereze o potížích, které následují po užívání léku nidrazid, se slovy, že se o nich "dočetl z papírku, který k tomu byl přiložen na poučenou" (2. 3. 1960), a vzápětí následuje snaživý komentář "B. R. však nebyl konzumentem pilulek, jeho syn Jiří předpokládá, že i nidrazid spíš vyhodil", je zřejmé, že právě úzkostlivým zaměřením na maličkosti a efemérnosti se mytologie zase znovu tvoří.

Jedním z úkolů editora je posouzení, které výroky zpovídaných osobností zazněly neformálně, jako důvěrné sdělení dokreslující situaci, a které naopak míří k tématu knihy. Obsáhlé citace o aranžovaném seznámení manželů Sumových, o tom, že Terezin manžel byl Petrkovským myšlenkově vzdálen, či ozřejmování osobních problémů Annick Auzimour považuji za nedostatek taktu a šetrnosti vůči žijícím a známým lidem, a to i v případě, že by to protagonistům samým nevadilo. Lze litovat, že ve velkých evropských zemích rodina často uvaluje na korespondenci svých blízkých přísné embargo a ke čtenářům se dopisy vůbec nedostanou. Stejně tak ale lituji situací, kdy editor pojímá životní události těchto lidí pouze jako materiál vhodný k oživení celkového obrazu, byť by původní motivací nebyla senzacechtivost, nýbrž přesvědčení, že v takovýchto dramatických situacích tepe skutečný život. Vzhledem k tomu, že ve svém reynkovském rozhovoru Aleš Palán dokázal ponechat řadu sporných momentů stranou, nerozumím tomu, proč také lidem z jeho okolí, kteří navíc pro Reynka udělali mnoho dobrého, nepřizná stejné právo na to, aby jejich životní těžkosti a bolesti nebyly přetřásány jako věc veřejná.

Proč tolik slov k tak malé knížečce? Nepsala bych o ní, pokud by mi tento případ nepřipadal do jisté míry symptomatický. Je zřejmé, že my, Češi, jsme na ediční práci výborně filologicky vybaveni, máme vybudovaný poměrně systematický soubor edičních zásad, dokážeme je aplikovat s velkými nuancemi. V poslední době si však všímám, že odvrácenou stránkou se stává jakési nadhodnocování až zbožšťování edičního řemesla: přibývá edic s neopozitivistickými tendencemi, v nichž jedna věta autorova vyvolá mnoho odstavců komentáře. Analogickou slabinou pak je kritikovo ustálené hodnocení sloganem "vzorná ediční příprava", který bývá užíván mechanicky, bez ohledu na to, má-li komentátor či editor o "svém autorovi" co podstatného říci. V případě Palánovy a Bedřichovy edice nepochybuji, že na počátku stál opravdový zájem o téma a snaha předložit text co nejlepší. Přesto i u ní vnímám absenci vědomí, že k erudici patří také odvaha se části faktů a znalostí vzdát, nejlépe ovšem vlastních: vědomí, že básníkův život se pro čtenáře nestane plastičtějším, když se budeme snažit být co nejpečlivější ve výčtu jeho zvyklostí. Nad krásným příběhem dávného přátelství, "které nepolevilo od prvního dne našeho setkání ve dveřích zahrady [... ], jen se prohlubovalo a nikdy nekalilo" (25. 11. 1963), je mi proto líto zmarněných možností. Nechci tvrdit, že se vrátím ke strojopisu, který jsem četla dříve - rozhodně mi však byl bližší.

Bohuslav Reynek, Dnes jen o té prašivině. Dopisy Bohuslava Reynka Tereze Sumové z let 1951- 1970. Praha - Litomyšl, Paseka 2005. K vydání připravili Aleš Palán a Martin Bedřich, doslov Aleš Palán.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=388