Marta Ljubková

Román ironický, elastický, odporující...

Zabývat se téměř rok starým románem by se mohlo zdát poněkud zbytečné - knihy vycházejí dál, obratem jsou jakoby nahrazovány dalšími tituly, a na to, co bylo loni na podzim, si mnozí dnes už téměř nevzpomenou. Vděčnou bilanci za uplynulým rokem tak představují různé literární ceny- kupříkladu hned na jaře se rozdává Magnesia Litera, která by chtěla připomínat a propagovat to, na co by se zapomenout nemělo, kvalitní literaturu. Za zarážející proto považuji, že do závěrečné trojice knih nominovaných na Literu za prózu se nedostal jeden z nejpozoruhodnějších románů loňského roku, Topolův Kloktat dehet. Zřejmě nebyl nominován; ale přece i to vypovídá, byť nepřímo, o záměrech a možnostech té které ceny. Ceny neceny, trojici nominovaných však Topolův román přesahuje po všech stranách.

Po aplaudovaných Noční pracích (2001) byl tento opus označen za zklamání. Očekávání zmlsané kritické (a možná i čtenářské) obce byla tak veliká, že je snad ani nešlo naplnit. Noční práce patří podle mého soudu k tomu nejzdařilejšímu v české próze po roce 1989. Kloktat dehet jejich kvalit nedosahuje, přesto to není román, který by zasloužil upadnout v zapomnění. Po Sestře se od Topola už očekává zřejmě nesplnitelné, mnozí recenzenti se s autorským posunem zkrátka nedokážou vyrovnat. Navíc ho označují, např. v Českém rozhlase 3 - Vltava, za "kultovního" autora, který (tudíž?) píše či se od něj očekávají "kultovní" romány. Dostát takové charakteristice je věru nesnadno.

Co tedy od Topola očekávat můžeme, a co už ne? Zatímco v Nočních pracích se rozbíhavé osudy postav přece jen uzavřely, naplnily, "vysvětlily", tentokrát se Topol rozhodl na celistvost dějové struktury rezignovat. Můžeme se jen domýšlet, jaká je úloha nikdy pořádně neexistujícího, stále se zjevujícího, ale opět mizejícícho bratra. "Pořád mi někdo mizel," říká vypravěč Ilja. Iljův biologický bratr, postižený Vopičák, umírá hned v úvodu první části; po čase přicházejícího Margaše, Iljovi téměř k nerozeznání podobného "syna vlka", také vnímáme spíše jako zjevení, zrcadlo či jakéhosi hybatele než skutečného bratra, blížence, kterého hlavní hrdina a vypravěč hledá.

A Topol, zdá se, nechává hledat - a nenacházet - mnohé. Hledání a cesta patří k ústředním tématům, o zmařeném hledání se dá uvažovat v souvislosti s jakoukoli částí či linií románu. Ilja potřebuje blízkého člověka, k němuž by přilnul a s nímž by se vydal do krajiny snů, ironicky nazvané Země stínů. A stejně ironicky se nakládá i s dalšími postavami a čtenářskými očekáváními. Domov Domov, podivný útulek pro odložené, osiřelé a nepřizpůsobivé děti (je tak nazvaná první část románu), má škleb v sobě rovněž obsažen: tisíckrát zopakované označení instituce, kterou mají v rukou na konci čtyřicátých let bezmocné jeptišky, později snad armáda, jež se z chovanců snaží vycvičit vojenský oddíl, vyprazdňuje slovo "domov" dokonale. Jakoby neexistuje a také se o něm v žádné jiné souvislosti nikdy nemluví - sám pojem ztratil svůj význam. Ale Ilja se kamsi domů vrátit potřebuje, přidává se proto v druhé části románu - další z velkých autorských ironií - k jednotce okupačního sovětského vojska. Ve srovnání s útulkem je život v tanku dokonalou pohádkou, co se mezilidských vztahů a i co se žánru týče. V této části se z románu stává zálibné líčení bojových, diverzantských, partyzánských a kdovíjakých technik. Neidealizovaný a přesto vlastně docela vlídný pohled na partu vojáků, kteří doslova a dopísmene vyjeli z Valentina Katajeva, nabízí úplně jinou perspektivu, nový způsob, jak nahlížet na osmašedesátý rok. Přitom naivní Ilja je naivní jen zdánlivě, jeho zrakem, dětským a poučeným zároveň, sledujeme paradoxy okupace.

Sledovat dějinné paradoxy je součástí onoho topolovského "hledání". Zřejmě proto se Topol rozhodl pracovat s časem jako s nekonečně pružnou veličinou, již je možno libovolně smršťovat a prodlužovat. A proto mu také nestačí zvolené dvacetiletí: v mnoha narážkách odkazuje na mýty českých národních dějin a jejich základní atributy. Pracuje s nimi ovšem tak, že nedešifrovat je neznamená ztratit potěšení z četby nebo dokonce neorientovat se v ději - Topol marnotratně trousí aluze, ale své čtenáře nezesměšňuje, pokud je snad nerozpoznají.

Ilja žije v konkrétní historické době, ale jeho stárnutí či zrání je zpomaleno na minimum či prakticky zastaveno. Tím je vyřazen z kategorie "normálních" postav a stává se spíše pozorovatelem - jako dětský zíratel může být naivní a nemusí věci pojmenovávat "přesně", jako historií zkoušený a zkušený aktér však dokáže zprostředkovat náhled velmi ostrý. V románu se prolínají a protínají hned dva milníky českých dějin minulého století, osmačtyřicátý a osmašedesátý. "Ohně dvacátýho století se spekly." A propojují se právě v postavě Ilji, nestárnoucího poutníka časem, který napůl nepatří do země, ve které žije, a proto dokáže to, co se kolem děje, možná ne chápat, ale rozhodně vidět.

V Iljově vyprávění se střídá minulost s aktuální přítomností - vypravěč jako by už znal celý fikční svět, tu a tam v drobném náznaku něco vědoucně poodhalí. Román pak působí organicky a "připraveně" (což v současné české próze vůbec není samozřejmost), a není nutné pomáhat si náhle se zjevivšími, jakoby nemotivovanými historkami a podivuhodnými sny odnikud. Vyprávění si sobě skvěle připravuje půdu a čtenáře vede jistě (což však na několika místech může být pociťováno jako sebestřednost).

Topol Ilju charakterizuje-ironizuje také jazykově. Jeho řeč je směsí spisovné češtiny, odposlouchané úřednické, administrativní hantýrky a jazyka drsňáka z dětského domova. Mísí se v ní nejrůznější styly a vlivy, zejména ty nejbezprostředněji působící. Takový vyprávěcí způsob pak čtenáři nenechává oddych: rozhodně nepůsobí stereotypně a v mnoha případech jde samozřejmě "proti" situaci - buď ji (zábavně) odlehčí, anebo naopak (neočekávaně) vyhrotí. Soustředění na jediného vypravěče, zde funkční a sloužící ku prospěchu věci, z Nočních prací jistěže neznáme.

Elastický, nepravděpodobný čas může být mnohými pociťován, na rozdíl od prostoru, jako problém. Prostor je však rozvolněný úplně stejně: střídání míst, útěky, cesty a návraty, pohyb ve spirále, první opuštění domu, ale také pohyb na vertikále půda-sklep. Přestože vesnice Siřem (kdo chce, ať se potěší narážkou na Franze Kafku) a pár lesů kolem ní mohou být čteny jako metafora tehdejší republiky, jde nejen o ni. Též o svět kolem nás, přicházející spolu s okupačními vojsky, ale i s jejich misí postavenou (opět ironicky) na hlavu. Velké dějiny se střetají s malými, vzniká prostor pro vytvoření obrovského zvěřince, cirkusu, v němž se spojí všechny socialistické země - a zrovna v samém srdci Evropy. To je to pravé poselství sovětské jednotky, to je evidentně vyšší plán a kvůli hloupému cirkusu se u nás cizí armáda usazuje na další desítky let. Přesně tohle je Topolův svět - svět rozbujelé alegorie, jíž mnozí vyčítají svévoli až zbytnělost. Těžko jí ovšem upřít autorský rukopis a originální vidění: Topolův román zkrátka klade svému čtenáři odpor.

Kombinace malého lidského osudu a velkých dějin není v literatuře nic nového, ale způsob, jak s tímto výchozím paradoxem nakládá Jáchym Topol ve svých posledních knihách, si zaslouží ocenění. Ne třeba v podobě literárních cen, ale od čtenářů. Prostě proto, že vyprávěcí jazyk ani konstrukční dovednosti Jáchyma Topola u nás zatím nikdo nepřekonal.

Jáchym Topol, Kloktat dehet. Praha, Torst 2005.