Emil Juliš

Zóna

Odchod

Chodím od postele ke skříni, od skříně k oknu, chvíli se z něj dívám, pozoruji známou ulici, lidi, kteří po ní chodí, povozy, které drkotají po kamenech - je tu kočičí dlažba -, zato auta jezdí bezhlučněji, slyšet je jen předení motorů... Stále nejdou... Přejdu k lustru, je to takový starodávný, se čtyřmi koulemi z mléčného skla - nedávno u mě spali jedni mí známí, když se paní ráno oblékala, jednu tu kouli rozbila, takže jsou tu pouze tři, tu jednu už nestálo za to shánět...

Bože, vždyť ten lustr musím ještě sundat a zabalit. To je vlastně to poslední... Staré záclony, fotografii nebožky ženy - jsme tam vlastně oba, já mám v ruce dokonce cylindr, pod nosem vousky s pozdviženými konci, žena má bílé šaty s výšivkami, na krku medailon z českých granátů, mladý krásný obličej s umným účesem s prstýnky na čele, vlasy jsou tmavé... já sedím u stolku s vázou růží, žena stoji vedle mě a jednou rukou se opírá o mě a druhou o stolek; ale jak já se to dívám: s obočím a víčky pozdviženými, jako bych byl něčím udivený a lehce překvapený, žena má celý obličej jako jeden úsměv, prchavý, ale ne: často tak vypadala; dobře, že se toho nedožila, byli jsme tu šťastní...

Ale už by tu přece měli být!... Také umyvadlo a džbán na vodu už je připravený, a také starý koberec, vlastně předložka před postel - koberec už jsem dávno prodal, teď jsou tu holá prkna podlahy, jsou sice nabarvena, ale barvil jsem je už dávno, teď jsou spíš jako z přirozeného dřeva, z prken, i suk je někde vidět. Také na zrcadlo musím dát pozor, ty pohlednice a papírové růže jsem z něho sundal; je už místy zčernalé, inu broušené není. Často jsem se do něho nedíval, to spíš ještě má nebožka žena, ale když se do něho podívám poslední dobou - to jsem do pasu svlečený a právě jsem se umyl a někdy také oholil -, a raději se nedívám, vyhublé tělo bez svalů, zkroucené ruce, propadlé tváře, holá lebka, a jakýsi pozorný a udivený pohled velkých oči pod špičatým hustým obočím. Někdy si říkám: hotový kostlivec, jen mi dát do rukou kosu. Někdy si prohlížím černýma očima všechny propadliny, zauzliny, vystupující žíly, hluboké vrásky, dívám se sobě do očí, a jsem čímsi, je to divné, ale jsem čímsi okouzlený. Vždyť jsem vlastně krásný, říkám si, ve tváři se mi zračí poznání, pochopení, vzpomínky, rozum, mnoho jsem prožil, a prožitek, to je přece to základní, to, co ze mě udělalo přese vše silného člověka, starce, kterému je vidění prožíváním a prožitek viděním, a ve věcech, přírodě, vesmíru, člověku, zvířeti může být nekonečně víc, než jak se jeví. Ano, stařec může být víc člověkem než třeba mladík, často pozoruji přednosti jednoho i druhého a musím říct, že rád stárnu... Ale co mě to napadá... ještě přece musím... co vlastně musím?... Jedině čekat, až přijedou... to loučení je tak dlouhé... a těžké... i když nechci být nostalgický... ale poručte srdci - ani stoikové mu neporučí, a často celý život se učí pohrdat vším dočasným, utrpením, majetkem, smrtí nebo spíš životem, tak se učí být velcí a důstojní. I já bych chtěl být takový, ale copak mohu pohrdat tamhle tou vyšívanou dečkou, kterou si dávám pod polštář pod svou zarostlou tvář, rozrytou a snad i někdy špinavou - přestože se snažím držet v čistotě: sebe, svůj pokoj i s otlučenými stěnami, své myšlenky. Často se mi zdají podivné, fantastické sny, jindy zase až kruté, takže se zděšený probudím. V těch snech je také můj život, druhý život, a nemám proto důvod je zavrhovat. Někdy někomu něco vyprávím, a pojednou zjistím, že nevím: stalo se to skutečně, nebo se mi to zdálo? Pak o tom přemýšlím třebas celé dny, ale už si nemohu vzpomenout, sen se stal životem nebo naopak, život se mi zdál. Nedávno jsem zjistil, že nemám nic k večeři, ačkoli jsem byl přesvědčený o tom, že jsem si koupil kyselé rybičky a housku. Často se mi zdává, že jdu dlouhým rozkvetlým sadem, všude kolem je bílo, ani to snad není těmi květy: celý sen je ponořený do bílé záře, a já jdu strašně dlouhou cestou a na jejím konci mi přichází naproti žena, mladá a krásná, v bílých krajkových šatech s rukávy sahajícími svými cípy až pod lokty jako hvězda, i nebe je bílé, ačkoli bez mráčku, jako bych se vznášel v samé bílé. A je tam přece má žena - není snad život po smrti bílý? Není sama smrt bílá? Bílý sad? Někdy se mi zdají sny o životě pode mnou, tam, kde se bude prý dobývat uhlí: pohybuji se mělkými vodami a bažinami, kolem rostou obrovské plavuně, kapradiny a nízké přesličky, létají vážky s velikým rozpětím křídel, různé stonožky, štíři a pavouci a jiný prahmyz se ke mně žene beztravou půdou, přede mnou z moře, říkají mu Tethys, vystupují obrovské hory a na nich opět hory, spousty vod padají všude kolem i na mě, musím zavřít oči, nevidím, všechen prahmyz se jistě blíží, není úniku, děs jako by padal s deštěm a skutečně se celý mokrý probudím... Dnes jsem životu vděčný i za takovéhle černé příhody, je v nich orgiastická krása, která nakonec opravdu zčernala, zuhelnatěla. A nakonec zmizí řádově se mnou. Její konec žiji, její začátky se mi mohou jen zdát, jistě jen díky uskutečněným snů jiných... Ale teď už opravdu zaslechnu kroky, stoupají po schodech - jsou to těžké kroky a těžké zabušení na dveře. Chvíli je ticho, chvíli se rozhlížím, pak udělám těch několik kroků ke dveřím, a jsou to kroky víc než těžké. Otevřu dveře - přede mnou těžké obličeje. Jistě, jsou to vykonavatelé, tváře soudců nevidím, ostatně jsou vůbec soudcové? A tváře těch, jejichž rozhodnutí by mělo být zváženo nejen mým odchodem, ale lidmi, ty nikdy nepoznám, a když, budou tak nekonečně vzdálení, že ta s váhami a šátkem přes oči... Proč má zavázané oči... je slepá... Pročpak jste nepřišli s pilou? ptám se, takhle mě budete muset vyrvat i s kořeny.

Bude, jako by nebylo

Tohle město: ubohý netvor; ani plameny už nejsou v jeho nozdrách. Chůze sem a tam, podle klesajících pater, podlaží, vrstevnatosti. Ani nebožtíci -.

Náhle odkryté staré zdivo, překvapivé pohledy směrem k. Dlažba, mnohdy oslizlá, častěji prašná. Uhelné jámy, některé jsou i barevné. Rozbulderizované soukromí. Dráty, trámy, plechy, dehtové papíry, střešní tašky a roztříštěné sklo. - Řekni mi to zase, že mě miluješ! - Nalej mi ještě, už naposled! Ticho. Kosternatost, staré slamníky, konec věcí. Konec města, konec osudu, osudů. Ještě se belhá, ještě se nadzdvihává, ještě se obraci pohled za. Na očích nemá ani bílý šátek. Rány, údery, vnitřnosti. Odevzdanost.

Rádo by se řeklo: rochající prasata. Ale jedná se opravdu i o nás. Překrvenost, exploze. Považujeme se za prasata? Jsme ochotni nebýt, uvolnit místo, redukovat se? Mraky se níží, rozplývají se v mlhu. Na obzoru záblesky. Slunce nevychází, až tu někdy před polednem. Z mlhy se vynoří hora s černou jámou na úpatí. Do ní padají všechny krásné hry, budoucnost je na ostří nože.

Vidění

Záře padá do divoce laděných, drsných barev. Není v nich nic z barev sladkých jižních měst - jsme na severu. Město umírá pod palbou předsmrtné euforie. Ta má barvu rozkvetlého sadu. Čerň a drsnost kmenů, oblaka květů. Blátivé cesty ohrožují prosvětlenost. Ohrožena jsou i milenecká setkání. Schody vedou do podsvětí. Oči pokrývá pavučina svítání. Pozlacené rámy tmy. Vodopád neuvěřitelných odstínů. Na hladině se zrcadlí bílá oblaka. Pomalu přecházejí modrou oblohou. Duhový klid. Zázračné spektrum v mysli. Může být i jiné vidění, jiná barevnost, jiný svět. Drsný prach, hlína a písek. Bílá, drolivá sádra, rezavé železo a dráty. Drsná, skřípající příroda. Skřítkové a kyklopové v podlaze a na půdě, v krovech. Také ve sklepě. Tam

hlavně.

Samomluva

Paměť prý tvoří člověka - jistě ho tvoří daleko víc vlivů, ale dejme tomu... Vzpomínka na plačící sestru, která sjela kamenitým vysokým břehem k silnici a přitom si hluboce rozřízla nohu, zatímco já se jí s dětskou krutostí posmíval, vyvolává i dnes ve mně hnutí svědomí, které bylo ve mně později vypěstováno; ale i když jsem poznal svědomí a jeho kousky, nezabránilo mi to v dalším jeho obtěžkávání - a v dalším zapomínání.

Ze vzpomínek zůstalo jen to, co pro mne mělo nějaký význam, třeba skrytý, ostatně vzpomínky se časem zkreslují, deformují. Podivám-li se z okna, vidím jen kry zříceného zdiva, domy připravené k demolici - tedy hmotu, která zřejmě svědomí nemá, ani vzpomínky - mají však svědomí bozi? V jakém smyslu mají vzpomínky? Ovšem ve mně ty holé zdi vzpomínky vyvolávají - byly kdysi svědkem kusu mého života, dnes tu mohu jen sedět a upřeně pozorovat každou změnu barvy omítky, každý tvar a jeho lom, rozdrcené zdivo, sklo, prach. Je to divné, ale jako bych byl svědkem velkého třesku - od něho se počal můj život. Třeskem to jistě začalo; seděl jsem v tu chvíli v rohu místnosti proti oknu, a sedím tak dosud. Jestliže jsem řekl "vzpomínky", pak tedy sahají až do doby před velkým třeskem, ale chaos to nebyl. Svůj osud jsem nehledal, prostě jsem ho prožíval, tak jako jsem ho účasten dnes. Tehdy jsem ovšem chodil, pracoval, myslel, měl přátele - o jejich osudu nevím nic. Dívám se oknem na zborcené zdi a dohaduji se, co se se všemi stalo, nemohu se však nic dozvědět - mohu si jen představovat a snít. Mrtvý tedy nejsem; ale nemám nohy, trup; jsem připoután k opěradlům své židle pouze rukama. Nikdo mě nenavštěvuje, ale také nemám žádné potřeby jako ostatní lidé, takže nic z všedního člověka se mě netýká, naopak mnohé ze mě se týká člověka. Vidím, ale nevím, zda mi ten zrak nebyl pouze propůjčený. Abych mohl vůbec být, byl mi navíc svěřen vnitřní život; snad proto mi zbyly oči jen pro těch několik zřícených zdí; z nich dovedu vyvolat nejen vzpomínky - ty se mohou skrývat ve tmě paměti, odkud mohou být vyvolané zcela náhodně -, abych nemusel jen vegetovat, poskytují mi určité vzrušení, nadšení, snad i vášeň, úžas, údiv - staří by řekli patos -, a tak se musím dívat na okno, na zdi, atmosféru, která je obklopuje, na intenzitu světla dopadajícího do místnosti, se vzrušením, úžasem a tak dále, i kdybych je měl dobývat zpod černých závojů - mohou rozvířit můj vnitřní život jako bouře stojaté bahno. Bahno odplouvá, obrazy jsou stále čistší, střípek skla přivádí na mysl osud meteoru, který zanechal na naší planetě kousky temně zeleného skla - poselství z končin vesmíru: my ho však neznáme, nedovedeme to poselství rozluštit. Tím kouskem skla je láhev zmítaná vlnami a bijící do stěn hrudníku, pluje krví a noří se do mozku, tam zeleně světélkuje. Snad ji vyslal padlý anděl nebo zapomenuté božstvo - a co jich od dob vládnoucího Chaosu bylo! Ale sáhněte do mé mozkovny - a v ruce se Vám bude drolit sádra. Neměli byste na mě zapomínat, jsem přece vaše podoba a i vy, kdybyste měli odejít a měli odříznutý kmen, co byste dělali se svou korunou? Možná že si myslíte, jak náramně se pohybujete a že vašim myšlenkám brání jen společenské vědomí - patříte přece k lidské societě... ale řekli jste někdy vy mně o čisté vodě a vzduchu? O světě bez válek? O nespoutané civilizaci? O fosilních vegetacích pode mnou, sloužících jen vám? Neřekli... neřekli ...

Vidíte, a já vám o nich budu vyprávět, i o hrozbách, naději v beznaději, o skutečnosti, ve které se rozplynuli bozi, současně krutí i usmívající se... Slyšíte mě?... Ticho... Nikdo tu není...

Most 81/82, vydala Jazzová sekce, 1982. Texty pocházely ze sbírky Zóna, která se - v přepracované podobě - později stala součástí sbírky Blížíme se ohni (Mnichov 1987, Praha 1988).