KONTEXT • Souvislosti 4/2009


Henry Miller / Oko Paříže (přeložil Ondřej Skovajsa)


Henry Miller

Oko Paříže

Brassai má vzácný dar, jímž tolik umělců opovrhuje - obyčejné vidění. Necítí potřebu nic křivit ani deformovat, ani lhát ani kázat. Na uspořádání živého světa by neměnil ani čárku; jako jeden z mála vnímá celý svět přesně takový, jaký je, neboť člověka s normálním viděním jen tak nepotkáte. Vše, na čem mu utkví zrak, obdaří hodnotou a významem, hodnotou a významem, kterých si doposavad nikdo nevšiml nebo všimnout nechtěl. Fragment, defekt, každodennost - odkrývá to, co je na nich nové a dokonalé. Se stejným zájmem a trpělivostí zkoumá třeba prasklinu na zdi anebo městské panoráma. Vidění se stává samo sobě cílem. Neboť Brassai je oko, živé oko.

Když toho muže potkáte, záhy zjistíte, že dostal do výbavy pár dost neobyčejných očí. Mají tu dokonalou, průzračnou kulatost, všeobjímající žravost, s jakou oči jestřábů a žraloků hrozivě střeží realitu. Má oči hmyzu, který hypnotizován svým myopickým vyšetřováním světa si povytahuje olbřímí bulvy z důlků, aby nabyly ještě větší flexibility. Tváří v tvář tomuto muži cítíte, jako by vám břitvou řezal oční bulvu, břitvou pohybující se s takovou rychlostí a přesností, že se rázem ocitáte v tanečním sále a všechny tanečnice ze sebe shazují šaty. Jeho pohled vám proniká sítnicí jako zázračné sondy, které se derou vnitřním labyrintem ucha, aby poklepem odhalily mrtvou kost, sondy dopadající na lebeční spodinu jako tupé tikání hodinek ve chvílích naprostého ticha. Zažil jsem, jak mnou jeho pohled proniká jako kužel z baterky do těch nejskrytějších zákoutí oka a dokořán otevírá padací dvířka mozku. Pod tím nadšeným, pevným pohledem cítím, že se mi to v soklu lebky škvaří jako azbest a žhne ultrakrátkými fialovými vlnami, kterým žádná živá hmota neodolá. Chladivé, tupé chvění mi proudí v každém obratli, každé kloubní jímce, každé uzlině, tukovém polštáři a tkáni, až se mi zářivě uvolňuje celá páteř i s kostrčním pozůstatkem ocasu. Páteř se mi promění ve světelný barometr, registrující tlak a ohyby všech vln, které se vymanily od těžké tekuté vodní substance. Cítím, jak se mu oko s jásotem lehounce zvedá z matečné horniny, aby česalo hranoly světla. Není to vlastně oko žraloka, ani koně, ani mouchy, ani žádné jiné pohyblivé oko, ale oko, kterým kouká právě narozený kokus, surfující na epidemické vlně, který je vždycky o milimetr v předstihu před jejím hřbetem. Oko, které žhne a pustoší. Oko, které je předzvěstí zkázy. Čekající, číhající oko, morbidní, apatické, obludně lhostejné jako oko postiženého leprou, tiché, všeobjímající oko Buddhovo, které nikdy neusne. Nenasytné oko.

Vidím ho, jak s tím okem chodí po okrajích Folies'3fBergčre, chodí po stropu s přilnavými, lepivými polštářky na nohou, leze po všech čtyřech po kandelábrech, teplých prsou a krinolínách, a jak vrhá ohromný, chladný kužel světla na vnitřní orgány Venuše, na pěny krajkových vln, na inkoustové jizvy na saténovém hrdle panenky, na kladky, které mají brzo zvednout barevný Babylon z papírmašé, na prázdné sedačky, které se v řadách za sebou vynořují jako zuby v žraločí tlamě. Vidím ho, jak si vykračuje před oponou s krásnými rukavicemi z jemné, hlazené kůže, vidím ho, jak je strhává a odhazuje do inkoustového ohňostroje, který pohltil sedačky i skleněné lustry, falešný mramor, bronzové sloupoví, široké sametové provazce, naštípnuté sádrové odlitky. Vidím zákulisní svět vzhůru nohama, kde každý fragment vytváří nový vesmír, kde každé tělo, loutku nebo kladku rámuje jeho vlastní nezachytitelná nika. Vidím líbeznou Venuši, předkloněnou a vychýlenou ze své osy, vlasy má smočené v laudanu, v ústech jí svítí asfodélky; s nehybnýma očima se omývá v mírném přílivu, stojí pevně v nektaru hvězd a prsty na nohou jí skrápí světlo. Brassai nečeká na to, až se opona zvedne, čeká na to, až pomalu spadne. Čeká na chvíli, až se všechna uměle vytvořená nakupení znova rozpustí do původních přírodních komponent, kdy nymfy a lesní víly, roztroušené jako květy přes prkenné pódium, budou prázdně hledět do jezírka jako do zrcadla, ač ještě před chvílí v něm s mozaikou světla na těle pluly jako zlaté rybky.

Ochuzen o zázračnost barev, Brassai vše zaznamenává jen v odstínech černé a bílé, avšak daří se mu čistotou a kvalitou svých modulací předat efekt denního světla a s ještě větším úspěchem účinky nočního osvětlení. Je člověkem velkoměsta a soustředí se výhradně na skvostnou podívanou, kterou vám nabízí jenom takové město jako Paříž. Z metropolitního života mu neunikne ani myš. Jeho černobílá alba jsou rozsáhlou encyklopedií architektury města, jeho růstu, jeho historie, jeho počátků. Ať už mu oko spočine na čemkoli, výsledkem je rozklenutá metafora, jejíž zářící oblouk, nýtovaný vzpomínkami a vidinami, se blyští jako kapka rosy na ranním slunci. Například montmartrský hřbitov vyfocený z mostu v noci je fantazmagorickým obrazem smrti kvetoucí v elektrickém osvětlení; těžké záplaty noci pokrývají hroby, kříže a traverzy a vytvářejí šílenou mozaiku, jež za denního slunce předává žezlo zeleným trávníkům, květinovým záhonům a štěrkovaným cestičkám.

Brassai uchvacuje nahodilou modulací, ilogickou syntaxí, mytickou juxtapozicí věcí, tím anomálním, řídkým porostem, který procházka po městě nebo mapa nebo scéna ve filmu někdy vsugeruje spící části mozku. Úplně nejbanálnějším věcem, které už zešedly a zevšedněly, vtiskuje jeho magická čočka punc jedinečnosti. Stejně jako se tisíce nejrůznějších lidí pokouší o automatické psaní, ale jenom jeden z nich se podepisuje jako André Breton, tak i tisíce lidí fotí hřbitov na Montmartru, ale žádná z fotek vám vítězoslavně neutkví v mysli jako ta Brassaiova. Ať už je aparát sebedokonalejší, ať už je podíl člověka sebemenší, otisk osobnosti tam zbude vždycky. Fotografie si sebou nese stejnou osobitost jako každý jiný žánr nebo umělecký projev. Brassai je Brassai a Man Ray je Man Ray. Člověk může vlastní zásahy do focení omezit na minimum, nebo může skutečnost zcela ovládnout, kontrolovat, využít jako umělec. Ale ať už je přístup či technika jakákoli, vždy zůstane ve hře otisk individuality.

Brassai se od jiných umělců možná liší v tom, že jej zcela uchvátil život. Jak si jinak vysvětlit to, že na kosti z kuřete je optikou Brassaiovy alchymie zázračné úplně všechno, přičemž nad obrázky od jiných fotografů se vás spíš zmocňuje pocit jakéhosi zmaru? Člověk, který se díval na tu kuřecí kost, v ní přemístil celou svoji osobnost; na bezvýznamný jev přenesl celou vlastní zkušenost se životem, zkušenost vydobytou pozorováním milionů jiných předmětů; podílel se tak na moudrosti, jež tryská ze vztahu jednoho k druhému. Když se to tak vezme, nepramení snad touha, o které Brassai podává svědectví, velmi hluboká touha nezasahovat do předmětu, ale vnímat ho tak, jak je, nakonec z hluboké pokory, respektu a úcty k předmětu samému? Čím dál se ten muž vzdaloval vlastního pohledu na život, od předmětů a identit, které život vytvářejí, všech zásahů individuální vůle a ega, o to hbitěji a snadněji vstupoval do rozmanitých identit, které nám v normálních situacích zůstávají cizí a skryté. Tím, že se sám sebe zbavil, se mu podařilo objevit svou osobnost všude a ve všem.

Třeba se takhle umění nedělá. Třeba si umění žádá plně osobní, katalytické mohutnosti vůle. Třeba. Vím jen, že když si prohlížím tyhle snímky, které jakoby náhodou vyfotil člověk, který nerazí žádné hodnoty vyjma těch, jež jsou odedávna přítomny v jednotlivých jevech, bere mi jejich svrchovaností dech. Při pohledu na ty fotografie mi dochází, že pohlížíme'3fli na okolní věci esteticky, nebo - což vyjde nastejno - eticky nebo pragmaticky, ničíme jejich hodnotu, jejich smysl. Nelze říct, že předměty časem blednou - předměty podléhají destrukci! Umírají ve chvíli, kdy na ně přestáváme hledět s úžasem. Po tisíce let třeba ještě přežívají, ale to už jenom jako mrtvá hmota, jako fosilie, jako archeologický nález. Co bylo kdysi umělcům nebo národu inspirací, nevzbudí po jisté době už ani zájem vědce. Věc odumře, když nám pro ni odumřou oči. Objekt a zření je jedno a to samé. Ustane'3fli ten životodárný proud, pak už se nedaří vůbec ničemu, ani viděné věci, ani vidoucímu.

Člověk, který mě s Brassaiem seznámil, mu sám nerozumí ani za mák, není než hovnivál snící svůj osvícenský sen. Zná zpaměti všechny zastávky metra, odrecituje vám je i pozpátku, stanici po stanici; poví vám o dějinách každé čtvrti, řekne vám přesně, kde a jak se ulice protíná s druhou, podá vám výklad o všech pařížských sochách a pamětihodnostech. Ale k ulicím nemá vztah, nemá chuť se toulat, nic ho nezajímá, nic v něm nevzbuzuje úctu. Zavírá se v pokoji a ve svých představách žije hermeneutikou 18. století.

Tohle zmiňuji jako příklad zvláštního řízení osudu, který k sobě přivedl dvě spřízněné duše. Zmiňuji to, abych ukázal, že i hovnivál, který je každému jenom pro smích, má na slunci své místo. Právě tenhle hovnivál, který si sní svůj osvícenský sen, spojil svým tělem dvě živé bytosti. Taky mu musím přiznat, že pro mě taky objevil krásu 13. pařížské čtvrti. V samém jejím lůně jako pavouk vábící mě do díry žil právě Brassai, s ním mi bylo souzeno se potkat. Přesně si vybavuji, že když jsem byl v Paříži poprvé, ocitnul jsem se u něj v hotelu, protože jsem tam měl schůzku s jedním malířem. To setkání mě tenkrát velmi zklamalo. Byl to úzkoprsý, lakomý, nevrlý člověk, který jednou namaloval nůž a vidličku a při tom zůstalo. Musel jsem zpátky do Ameriky a znova se vrátit do Francie, hladovět, toulat se po ulicích, poslouchat hloupé a imbecilní teorie o životě a o umění, bavit se s lúzry, a nakonec se odevzdat do područí hovnivála, než jsem poznal muže, který - aniž jsem to tušil - v tichosti trávil dny a noci ilustracemi mých knih. A tak, když se jednoho dne konečně otevřely dveře, spatřil jsem ke svému údivu tisíce záznamů scén, ulic, zdí, fragmentů oné Paříže, kde jsem zemřel a kde jsem se znovu narodil. Tam na jeho posteli, v myriádě obrázků a kompozic, ležel krucifix, na který jsem byl přibit a ukřižován, krucifix, na kterém jsem vstal z mrtvých, abych žil znovu a už navěky životem ducha.

Jak vůbec ty černé a bílé kartičky popsat? Jak mám o nich mluvit jako o fotografiích, o uměleckých dílech? Tady na posteli toho muže, očištěné od vší prolité krve a utrpení a zářící jenom životem slunce, jsem uzřel vlastní svaté tělo, tělo, které jsem vepsal na každý kámen, každý strom, každý pomník, park, fontánu, sochu, most a příbytek v Paříži. Najednou si uvědomuji, že za sebou zanechávám záznam Paříže, který jsem napsal krví - ale v míru a v dobré vůli. Po celém městě - v každé čtvrti, na každém náměstí, ve všech slepých a půvabných uličkách. Skrze mě bude Paříž žít znovu, ještě o trochu víc a ještě barevněji.

Zvedám ty fragmenty z postele něžně a uctivě, jako bych si na hruď kladl ty nejcitlivější kusy sebe sama. Znovu se ubírám cestou, která mě dovedla až k přítomnosti, k vysoké, chladivé náhorní plošině, kde se se vší vážností můžu rozhlédnout kolem. Co je to za procesí, které mi tu defiluje před očima! Co je to za dav mužů a žen! Jaká to podivná města - a ještě podivnější situace! Žebrák sedí na lavičce a touží po kousku slunce, řezník v tratolišti krve se zvednutým nožem, pramice a bárky sní pod klenbou mostu, pasák stojící s cigaretou u zdi, metařka s koštětem z červenavých větví s tlustými, sukovitými prsty a nafouklým břichem, omotaným černým cárem jako rubášem přes lůno, smývá z ulice noční zvratky, takže když kolem ní po kočičích hlavách procházím, láme se mi o boty třpyt jitřních hvězd. Vidím staré klobouky, ty s dýnkem, a sombrera, aksamity a slamáky, které jsem s takovou zuřivostí maloval; vidím kouty zdí, ohlodané zubem času a počasím, kolem kterých jsem procházel v noci a cítil přitom, jak rez hlodá i uvnitř mě, cítil jsem, jak se drolí rohy u mých vlastních zdí, zvětralé, zpráchnivělé, a pak jinde znovu nabírají tajemný tvar a esenci. Vidím staré cínové pisoáry, u kterých jsem si uprostřed mrtvého nočního ticha nechal snít o tom, že minulost přicválá jako bílý kůň a odnese mě ven z těla.

Pohlédnu tomu člověku do očí a vidím tam vlastní obraz. Vidím dvě olbřímí oči, dva žhavé disky, které hledí vzhůru ke slunci z hlubin jezírka; dvě kulaté, zázračné zřítelnice, které vytlačily těžká, temná víčka až na samý okraj, aby vypluly až na hladinu světla, aby utišily svou neuhasitelnou žízeň. Těžké, želví oči, které pily ze všech vrstev země; měkké, viskózní oči, které rýhovaly bahno, pronásledovaly červy a šneky, tvrdé, sklerotické perly, korálky a zrnka, po kterých prošly tisíce podpatků, aniž po sobě zanechaly otisk. Oko číhající v prapůvodním líném kalu, pán a král všech zkoumání; nečeká na dějiny, nečeká na čas. Kosmologické oko, které přetrvá pád a zkázu, nezničitelné, počáteční, které vidí jenom to, co je.

Tu a tam, když procházíte ulicemi, se náhle proberete a za podivného vytržení zjistíte, že se pohybujete zcela čerstvým plátkem reality. Všecko má kvalitu zázračného - začouzená okna, deštěm zmáčená zelenina, obrysy domů, plakáty, zhroucené siluety mužů a žen, cínoví vojáčci v papírnictví, barvy zdí - to vše je psáno neznámým písmem. Jakmile chvilkové vytržení pomine, vy ke svému údivu shledáte, že právě v ulici, kterou jste teď procházeli s očima na stopkách, bydlíte. Prostě se to stalo náhodou, třeba jste to vzali z opačného konce. Tak se stane, že i po překročení hranic neznámého prostoru zázračnost a pocit tajemství přetrvají natruc skutečnosti. Jako by se pročistilo samo oko, jako by zapomnělo na vše, co se kdy naučilo. V takovém stavu dochází někdy k tomu, že člověk uvidí věci, které nikdy předtím nespatřil - a nikoli ony fantastické, drásavé, halucinační snové nebo drogové věci, ale ty nejbanálnější, nejobyčejnější věci, které nyní vidí jakoby úplně poprvé.

Když jednou v noci kráčím po temné, opuštěné ulici ve čtvrti Levallois'3fPerret, zahlédnu přes ulici rozsvícené okno. Dojdu k němu a rudý svit z pokoje ve mně něco probudí, nějakou hluboko pohřbenou vzpomínku, která sebou ospale vrtí, aby se pohroužila o to hlouběji. Odporný vzorek té tapety, jejž dokážu matně rozšifrovat, mi přijde natolik známý, jako bych s ním žil po celý život. Vlivem té divné, infernální záře v pokoji se vzorkování tapety najednou prudce osvobodí; zběsile vyskočí ze zdi, je to gesto šílence. Mám srdce až v krku. Zrychlí se mi tep. Mám za to, že teď nahlédnu do soukromí pokoje, který dosud nikdo nespatřil.

Když se přiblížím na úroveň okna, spatřím skleněné zvonky pověšené z lustru dolů - tři skleněné zvonky, které se lisují po milionech a kterými se pyšní chudé rodiny všude tam, kde vládne průmyslový pokrok. Pod tou moderní, všudypřítomnou záležitostí sedí tři nejnormálnější lidi, kteří se kdy vůbec můžou pospolu vyskytnout - barvotisková fotka poctivé lopoty vyblýsknutá z prahu Utopie. Všechno v tom pokoji je mi povědomé, povědomé až k zvracení: kredenc, židle, stůl, ubrus, umělá květina, ptačí klec, budík, kalendář na stěně s datem neděle a jménem světce. A přesto jsem takovýhle barvotisk nikdy neviděl. Je tak obyčejný, tak běžný, tak vyčpělý, tak prostý, že jsem si jej nikdy předtím nepovšiml.

Skupinku tvoří dva muži a žena. Stojí kolem levného, leštěného stolu z ořechového dřeva, který ještě nesplatili. První z mužů má na sobě košili a na hlavě čapku, druhý má na sobě proužkaté flanelové pyžamo a černou buřinku, posazenou víc do týla. Žena má na sobě volné sáčko a jedna z bradavek jí kouká ven. Ohromná, šťavnatá koza s bradavkou tmavou jako moruše plovoucí v pořádné kávové skvrně protkané jemnými vráskami. Na stole leží velký hrnec s vroucí vodou. Ten muž s čapkou a v košili zrovna něco hodil do hrnce, druhý muž stojí s rukama v kapsách, tiše pokuřuje a popel nechává spadávat na pyžamový kabátek a odtud na stůl.

Žena najednou muži s čapkou vytrhne tu podivně vyhlížející věc, chytne ji jakoby nad hlavou a sama se hubenými, houževnatými prsty pustí do škubání. Je to mrtvé kuře s černočerveným peřím a zářivě červeným hřebínkem. Jednou rukou drží kohouta za nohy, muž s čapkou ho drží za krk a čas od času ponoří mrtvého kohouta do hrnce vařící vody. Peří jde pryč snadno, zůstává po něm nažloutlá kůže se spoustou černých třísek. Jsou si tváří v tvář, aniž by si cokoli řekli. Prsty se čiperně pohybují z jedné části kohoutka na druhou - až žena narazí na trojúhelníkovitý záhyb nad řitním otvorem, škodolibě ho sevře a naráz vytrhne všechna ocasní péra, mrskne jimi na zem a kohout sletí na stůl.

Ať umřu a shniju, jestli jsem kdy viděl pitvornější věc! Tím vším, tím osvětlením, noční hodinou, třemi postavami jako z barvotiskové fotografie, specifickou kohoutí mrtvolností se mi ta jedinečná scéna vryla hluboko do paměti. Odpařila mi z paměti všechna jiná kuřata, ať už oškubaná, anebo neoškubaná. Když se od té doby řekne kuře, vždycky se mi vybaví dvě věci - toto kuře, jehož jméno mi neřekli, a pak teprve všechna ostatní kuřata. Říkejme mu třeba prvokuře, abychom ho odlišili od zbývajících kuřat z množiny celých čísel, co kdy byly a budou až do konce věků.

A tak se to má, i když se dívám na snímky Brassaiovy, že si říkám - prvokuře, prvostůl, prvožidle, prvovenuše atd. To, co vytváří jedinečnost věcí, prvotní, originální, nehynoucí vidění věcí. Když Shakespeare namaloval koně, prohlásil jeden z mých přátel, že to byl kůň až na půdu. Musím přiznat, že Shakespearovy koně úplně neznám, ale jak znám aspoň některé jeho lidské postavy a když vezmu v potaz, že i ony přežily pěkných pár století, jsem ochotný přiznat, že i jeho komoňové, ať už se pasou bůhvíkde, budou žít dlouhé životy. Vím, že jsou ženy a muži, kteří patří stejně jasně a nedobytně do světa Rembrandtova, Giottova, Renoirova. Vím o spících obrech, kteří patří Grimmovic rodině nebo Michelangelovi, a vím o trpaslících, kteří patří Vélasquezovi, Hieronymovi Boschovi nebo Toulouse'3fLautrekovi. Vím o fyziognomických mapách a pozůstatcích lidských trupů, které jsou tím jediným, co nám zbylo z pohřbených epoch, tím jediným, co je osobní a nám pochopitelné, a že tyto mapy a pozůstatky nesou oficiální požehnání Dantovo, Leonardovo, Petroniovo a jiných. Vím o tom, že i v době, kdy bylo lidské tělo podrobeno pitvě a stala se z něho nelidská část úlomkovitého světa, který nyní obýváme - myslím tím, že když lidské tělo ztratilo svou posvátnost a spřízněnost a neinspiruje a nevzbuzuje v malířích o nic víc úcty než stůl, židle nebo včerejší noviny -, stále se dá odlišit jeden experiment od druhého, říct tohle je Braque, tohle je Picasso, tohle je Chirico.

Dosáhli jsme bodu, kdy už nás nezajímá, od koho dílo je, čí nese pečeť, čí razítko; to, co chceme a co konečně dostaneme, jsou jednotlivá mistrovská díla, která dnes slaví takový úspěch, že zcela triumfují nad vlastně nedůležitými umělci, kteří jim dali vzniknout. Kdo je v dnešní době opravdu umělec, ten se pokouší umělce v sobě zabít - a musí to udělat, pokud má umění do budoucna přežít. Trpíme přemírou umění. Jsme uměním posedlí. Tím chci říct, že místo opravdu osobního, opravdu tvůrčího pohledu na věci teď disponujeme jenom estetickým vnímáním. Trpíme vnitřní prázdnotou, ale nedokážeme se podívat na předmět, aniž bychom si ho nezařadili do sbírky. Například se ani v záběru ani v paměti sítnice neshledáme s jedinou židlí, která by na sobě neměla nálepku; kdyby někdo týden v absolutní tajnosti vyráběl jedinečné a nerozpoznatelné židle, svět by se zbláznil. Ale každá židle, která přišla na svět, touží po uznání jako židle, svébytná židle, jedinečná, trvalá.

Přemýšlím nad židlemi, protože ze všech předmětů, které Brassai fotografoval, je to právě židle s drátěnýma nohama, která svou singulární a znepokojivou majestátností vybočuje z řady. Je to židle nejnižšího řádu, na níž sedávali žebráci i princové, kurvy v rozpáraných šatech i vznešené operní divy. Je to židle, kterou město každý den zapůjčí komukoli, kdo zaplatí padesát centimů, aby si měl venku na co sednout. Židle s malými dírkami na sedátku a drátěnými nohami, které jdou dole do kličky. Je to ta nejmíň okázalá, nejlevnější, ta nejsměšnější židle pod sluncem. Brassai si vybral právě tuhle obyčejnou židli, kde ji potkal, tam ji vyfotil a vytáhnul na povrch všechnu její důstojnosti a pravdivost. TO JE ŽIDLE. Nic víc. Tady se nevedou sentimentální řeči o půvabných opěrátkách, jimiž je obdařena, nikdo romanticky nežvaní o šílencích, kteří ji vyráběli, nikdo nedělá statistiku o hodinách utrpení a litrech potu prolitých při výrobě, nikdo nemá uštěpačné připomínky k době, která ji vyprodukovala, nikdo ji nevraživě nesrovnává se židlemi z jiných časů, nikdo nežvaní o snech flákačů, kteří monopolizují její pronájem, nikdo neopovrhuje její prostotou a stejně tak jí nikdo nepoklonkuje. Když jednou šel podél Jardin de Tuileries, spatřil u mřížoví tuhle židli. A najednou viděl židli, mřížoví, strom, mraky, slunce, lidi. Viděl, že k vlahému jarnímu dni ta židle patří stejně jako strom, mraky, slunce, lidi. Bral ji tak, jak tam stála, s poctivými dírkami a hubenými drátěnými nohami. Třeba na ní jednou seděl princ z Walesu nebo nějaký svatý muž, třeba někdo malomocný, třeba vrah anebo idiot. Kdo na ní seděl, Brassaie nepálilo ani trochu. Byl krásný jarní den a listí zelenalo, v zemi to kvasilo a kořeny se chvěly mízou.

Když jste naživu, pak takového dne třeba uvěříte, že z mrtvého těla zeměkoule vzejde nové pokolení nesmrtelně krásných lidí. Takového dne i v té nejfádnější věci spatříte příslib, naději, možnost. Nic není mrtvé, smrt je imaginativní. Živá i mrtvá, všechna těla pod sluncem sálají životem. Vždyť je takový krásný jarní den!

A v ten den a v tu slavnou hodinu se ta prostá levná židle z majetku pařížského magistrátu promění na opuštěný trůn a pozve nepokojnou lidskou duši, aby ze sebe strach a toužení už nadobro setřásla a dala vyhlásit království člověka.

1937


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=950