"Paměti se nepíšou proto, aby se nic neřeklo"

(Rozhovor s Františkem Černým o otevřené fakultě, životě v šedé zóně, knižních policajtech, memoaristech a nehotové práci)

Pane profesore, jako divadelní historik máte smysl pro zpřítomňování minulosti. Když se vás zeptám na nějaký konkrétní den, ve kterém jste byl hlavním aktérem - třeba na 28. listopad 1989 - co se vám vybaví?

Přestože je to už dvacet let, hned se mi vybaví dopolední telefonát, protože mně vyrazil dech. Kolega Karel Hausenblas, kterého jsem znal od mladých let, neboť studoval v Jaroměři na gymnáziu, mně položil otázku: "Franto, kdybychom tě navrhli na děkana, přijal bys to?" No já jsem nikdy na něco takového nemyslel, já chtěl být teatrolog. Kdyby mým cílem bylo dělat funkce, tak bych musel začít už někdy na vysoké škole, jako většina těch, kteří dbají na kariéru. Ke všemu - věřte nevěřte - já původně vůbec nechtěl být pedagogem, měl jsem jiné záměry, ale na konci studií mě profesor Mukařovský přivedl do Ústavu pro českou literaturu, odtud jsem pak přešel na DAMU a posléze jsem byl převeden ministerstvem školství na filozofickou fakultu. Avšak teď jsem si uvědomoval, že nastala velice vážná situace, kterou je nutno řešit, a že není zrovna mnoho těch, kteří by ji vůbec řešit mohli - profesorů bylo na fakultě málo.

Ještě téhož dne vás studenti kandidovali na děkana, ve volbách 7. a 8. prosince jste byl zvolen. Měl jste zřetelnou představu o tom, co s fakultou dělat?

Určitou představu jsem samozřejmě měl, o fakultě jsem vždycky tak nějak přirozeně přemýšlel. Dokonce jako proděkan pro vědeckou práci na úseku filozoficko-historickém - k tomu, že musím kolem čtyřicítky takovou "oběť" fakultě přinést, mě přiměl tehdejší děkan Jaroslav Kladiva - jsem v roce 1967 vypracoval elaborát, který se obíral cestou fakulty do konce století. V kolegiu jsem říkal, že není možné, abychom pracovali od sezóny k sezóně, od školního roku ke školnímu roku, ale že je nutné mít nějakou dlouhodobou představu. Mou vizí byla tzv. otevřená fakulta, ten termín jsem přejal od papeže Jana XXIII., velice se mi líbil. Materiál se prodiskutoval na všech katedrách, tehdejší děkan profesor Karel Galla ho pak dokonce zveřejnil. Vyzýval jsem k existenci různých metod, různých názorů, různých předmětů. Takže nad fakultou jsem se hodně zamýšlel, ale vývoj šel jinou cestou a já neměl zájem a ani jsem nemohl v tom něco dál dělat. Víte, já se vždycky na filozofickou fakultu díval - dá se říct - zbožně. Národní muzeum, Národní divadlo, Univerzita Karlova, to pro mě byly obrovské, až obdivované veličiny, dodnes je mám za podstaty českého národa, které musí být udrženy. Krátce a dobře, já jsem odpověděl, že bych takovou výzvu přijal. Ovšem soudobý stav fakulty už jsem znal málo, třeba jsem nevěděl, kdo byl tajemník, kdo předseda partaje, já jsem si dávno předtím zakázal rozptylovat se tím, co jsem při svém postavení nemohl měnit.

Získal jste nebývalou podporu, mezi kolegy přes osmdesát procent, mezi studenty devadesát, mezi zaměstnanci téměř sto procent.

Ta důvěra mě přirozeně potěšila. Časem jsem se dozvěděl, že byli ještě dva další kandidáti, ale nikdo mně nechtěl říct jména - tak třeba mi je někdo někdy svěří. V tu chvíli jsem ale měl na mysli jen dvě věci. Nechal jsem okamžitě zřídit komisi - v jejím čele stanul profesor Josef Petráň -, která by zajistila všechny archivy. Prostě jsem nepřipustil, aby došlo k jejich rozebrání. Sice se pak o tom na vědecké radě různě diskutovalo, ale já říkal: Podívejte, učíme propedeutiku historické a vědecké práce, máme dokumenty od doby Jana Husa, a my bychom poslední dvacetiletí vyházeli? Nedovolil jsem to. Kdo ovšem chtěl nějaký dokument, mohl si ho oxeroxovat, nic jsme netajili. A tak se stalo, že jsme byli jediná fakulta univerzity, která svůj archiv mohla předat.

[...] pokračování rozhovoru v tištěném vydání