Z DOPISU O CÉZANNOVI / RAINER MARIA RILKE
Paříž VI, 29 rue Cassette, 17. října 1907
...Déšť, nekonečný déšť, včera po celý den, a zrovna teď se znovu rozpršelo. Podívá-li se člověk z okna, řekl by: bude sněžit. Ale dnes v noci mne probudilo měsíční světlo v jednom koutě nad regály s knihami; skvrna, jež nesvítila, nýbrž zakrývala svou hliníkovou bělobou místo, na němž spočinula. A všechny rohy pokoje se beze zbytku naplnily chladnou nocí; i z polohy vleže člověk tušil, že noc je pod skříní, pod komodou a bez jakéhokoli meziprostoru obklopuje všechny věci, i mosazné lustry, jež působily tak studeně. Jitro však bylo světlé. Silný východní vítr se spolu s rozšířenou frontou přehnal nad městem, kde má tolik prostoru. A naproti, na západní straně, se objevily naváté a vyhnané poloostrovy oblak, ostrovy šedé jak peří na krku a hrudi vodních ptáků v oceánu chladné, takřka neznatelné modři příliš vzdálené blaženosti. A dole pod nimi stále ještě Place de la Concorde a stromy na Champs-Élysées, stinné a plné zeleně přecházející v čerň, pod západními mraky. Napravo světlé domy ozářené sluncem, a úplně v pozadí znovu domy, tentokrát v barvě holubí modři a uspořádané v rovinách, s lomenými, rovně odsazenými plochami. A najednou, když člověk dojde až k obelisku (kolem jehož žuly se pokaždé mihotá trocha nažloutlého starého tepla a v prohlubních hieroglyfů s jejich neustále se opakující sovou se drží staroegyptská stínová modř, zaschlá jak v miskách na barvy), objeví se ta nádherná, takřka nehybná avenue, plynoucí rychle a bohatě jako proud řeky, jež před dávnými časy vlastní silou prorazila bránu do skalních stěn kdesi daleko vzadu, ve Vítězném oblouku na Étoile. A to vše se před námi rozprostírá s poctivostí skutečné krajiny a překypuje prostorem. A na střechách, tu a tam, vlají vysoko ve vzduchu prapory, napínají se, pleskají ve větru jako by chtěly odletět: tu a tam. Taková byla dnes cesta k Rodinovým kresbám. Mr. Bernheim mi nejprve ve skladišti ukázal van Goghy: Noční kavárnu, o které už jsem psal, nicméně o níž by se toho dalo říci mnohem více: o nepřirozené bdělosti její vínové červeně, o žluti lamp, o hluboké a naopak i úplně mělké zeleni a třech zrcadlech (z nichž každé odráží jinou prázdnotu). Park nebo parkovou cestu v Arles s černými postavami vpravo a vlevo na lavičkách, s modrým čtenářem novin vpředu a fialovou ženou vzadu v zeleni stromů a keřů, naznačených v řadách. Mužský portrét malovaný na pozadí, jež působí jako spletené s čerstvého rákosu (žlutého a zelenožlutého), z většího odstupu však splývá ve stejnorodou světlou plochu; portrét staršího muže se zastřiženým prošedivělým knírkem a krátkými vlasy, s tvářemi vtlačenými pod širokou lebku: to celé v černobílé, růžové, vlhce tmavomodré a krycí modrobílé - až na velké hnědé oči - a nakonec: jedna z těch krajin, které van Gogh vždy odkládal, ale přesto stále znovu maloval: zapadající slunce, žluté a oranžově rudé, obklopené světlem ze žlutých, okrouhlých zlomků: a vzpínající se modrá, modrá, modrá, kontrastující s úbočím mírných kopců oddělených pruhem konejšivých záchvěvů (snad řeky?) od soumraku, jehož ztemnělá, starozlatá průzračnost umožňuje na šikmé přední třetině obrazu rozeznat pole se vztyčenými snopy. A pak zase Rodin.
Nyní však déšť, déšť: jako na venkově, tak vydatný a hlasitý, nerušený jinými zvuky. Zaoblený okraj zdi klášterní zahrady je plný mechu a jsou na něm místa tak zářivé zeleně, jakou jsem nikdy neviděl. Zatím žij blaze...
Paříž VI, 29 rue Cassette, pátek 18. října 1907
...při psaní jsi musela vědět, jak dobře mi udělá Tvůj názor, bezděčně vyplynuvší ze srovnání těch modrých listů s mými zkušenostmi se Cézannem. To, co teď říkáš a zjišťuješ se srdečnou bezprostředností, jsem nějakým způsobem tušil, ačkoli bych nedokázal říci, jak dalece se již ve mně uskutečnil vývoj, jenž odpovídá nesmírnému pokroku v Cézannově malbě. Byl jsem přesvědčen, že to jsou osobní a vnitřní důvody, co mi otevřelo oči pro obrazy, kolem nichž bych možná ještě nedávno prošel jen s chvilkovým zájmem, aniž bych měl potřebu se k nim s napětím a očekáváním vracet. To, co studuji, totiž není malba (vůči níž zůstávám přes všechny obrazy nejistý a jen obtížně se učím rozeznávat dobré od méně dobrého a neustále zaměňuji starší díla s těmi, jež Cézanne maloval dříve). To, co jsem pochopil, je obrat v této malbě, neboť jsem něčeho podobného dosáhl ve své práci nebo se tomu alespoň přiblížil - poté, co jsem se tak dlouho připravoval na toto "jedno", na němž tolik závisí. Budu-li tedy psát o Cézannovi, jenž mne samozřejmě velmi přitahuje, musím být opatrný. O obrazech by se neměl vyjadřovat nikdo (nakonec to přece jen musím uznat), kdo je chápe z takto soukromého hlediska, nýbrž někdo, kdo by je dokázal klidně stvrdit v jejich existenci a nehledal na nich víc než to, co v nich je, ani nic jiného. Uprostřed mého života však tento nečekaný dotek, tak jak přišel a našel si pro sebe místo, působí nesmírně kladně a významuplně. Zase jeden chudý. Avšak jaký pokrok v chudobě od doby, kdy žil Verlaine (pokud už sám Verlaine neznamenal úpadek), jenž ve své závěti napsal: "Chudým nic nedávám, protože jsem sám chudý" a jehož celé dílo se vyznačuje tímto skrblictvím, zahořklým ukazováním prázdných dlaní, na které neměl Cézanne během posledních třiceti let života čas. Kdy měl ty dlaně ukazovat? Zlomyslné pohledy si je tak jako tak našly, kdykoli vyšel z domu, a necudně odhalovaly jejich nuzotu; my se však z jeho díla dozvídáme jen to, jak velkolepým způsobem v nich spočívala práce až do konce. Tato práce, jež neměla žádné zvláštní záliby nebo sklony ani vybíravou zhýčkanost a která byla do nejmenších detailů prověřena na váze nekonečně pohyblivého svědomí, shrnujíc nepodplatitelné bytí v barevném obsahu tak, aby kdesi za barvami mohlo začít novou existenci bez dřívějších vzpomínek. A právě tato neomezená věcnost, odmítající se jakkoli vměšovat do cizí jednoty, činí v očích lidí Cézannovy portréty tak nestravitelnými a podivnými. Dívají se na ně, aniž by si ujasnili, že maloval jablka, cibule a pomeranče pouhou barvou (již mají stále ještě sklon považovat za méněcennější prostředek malířského výrazu), ale už u krajiny jim chybí výklad, soud, nadhled, a co se portrétu týče, pronikly dnes i mezi největší měšťáky pověsti o jeho duchovním pojetí s takovým úspěchem, že si toho lze povšimnout dokonce i na svátečních fotografiích snoubenců a rodin. V tomto ohledu jim Cézanne musí samozřejmě připadat naprosto nevhodný, o čemž ani není třeba diskutovat. Je na Salonu vlastně tak sám, jako byl v životě, a dokonce i malíři, mladí malíři, před jeho obrazy zrychlují krok, protože u nich vidí obchodníky... Hezkou neděli vám oběma...
Paříž VI, 29 rue Cassette, 19. října 1907
Určitě si vzpomeneš... ze Zápisků Malta Lauridse, to místo, jež pojednává o Baudelairovi a jeho básni "Mršina". Uvědomil jsem si, že bez této básně by celý ten vývoj k věcné výpovědi, již se nyní domníváme vidět u Cézanna, nemohl vůbec začít; nejprve zde musela být ona ve své neúprosnosti. Nejprve se umělecký názor musel přemoci natolik, aby i v hrůzách a zdánlivém hnusu nahlédl jsoucí, jež má stejnou platnost jako všechno ostatní jsoucí. Jako si není možno vybírat, nesmí se ani tvůrce odvrátit od žádné existence; pokud to někdy udělá, je vyhnán ze stavu milosti, stane se skrz naskrz hříšným. Když Flaubert tak citlivě a pečlivě převyprávěl legendu
o sv. Juliánovi, vdechl do ní její prostou věrohodnost zázraku tím, že umělec v něm přijal světcovo rozhodnutí za své, radostně mu přitakal a vyznal se z něj. Přilehnout k malomocnému, sdílet s ním vlastní teplo, dokonce i vřelost srdce za milostných nocí: to všechno musel někdy zakusit ve své existenci i umělec, jenž překonal sám sebe a dospěl k nové blaženosti. Určitě si dovedeš představit, jak mne dojalo, když jsem si přečetl, že právě tuto báseň - Baudelairovu "Charogne" - uměl Cézanne ještě v posledních letech svého života nazpaměť a recitoval ji slovo od slova. Mezi jeho nejranějšími díly bychom určitě našli taková, v nichž se násilím přinutil k nejzazší možnosti lásky. Za touto odevzdaností přichází, nejprve v malém, svatost: prostý život lásky, jež skromně vytrvala a přistupovala ke všemu sama, nenápadně a beze slov. Vlastní práce, plnost úkolu - to všechno začíná teprve za touto vytrvalostí, a kdo se nedokázal dostat až k ní, potká možná na nebesích Pannu Marii, světce a proroky, krále Saula a Karla Smělého - ale o Hokusaiovi a Leonardovi, o Li Po a Villonovi, o Verhaerenovi, Rodinovi, Cézannovi - a dokonce i o milém Pánu Bohu mu tam budou jen vyprávět.
A najednou (poprvé) chápu osud Malta Lauridse. Nespočívá snad právě v tom, že tato zkouška přesáhla jeho možnosti, že ji ve skutečném životě nezvládl, ačkoli byl vnitřně přesvědčen o její nezbytnosti do té míry pevně, že ji tak dlouho instinktivně vyhledával, dokud se na něj nepověsila a neopustila ho už nikdy? Kniha o Maltu Lauridsovi, až ji jednou napíši, nebude o ničem jiném nežli o pochopení této nutnosti, ukázaném na člověku, který jeho důsledky neunesl. Možná i on obstál: vždyť popsal smrt komořího; zůstal však pozadu jako Raskolnikov, vyčerpán vlastním činem, a nejednal v okamžiku, kdy mělo pravé jednání teprve začít, takže nově nabytá svoboda se obrátila proti němu a jeho, bezmocného, rozervala.
Ach, počítáme roky a dělíme je na jednotlivé úseky, přestáváme s tím a znovu začínáme a váháme. Do jaké míry je však to, co nás potkává, z jednoho kusu, jak jedno souvisí s druhým, jak se jedno z druhého rodí, roste a vychovává se k sobě samému! A v základě nám nezbývá než být, skromně a vytrvale, tak jako je tu země přitakávající ročním dobám, světlá i temná a vznášející se prostorem, toužící pouze po spočinutí v oné síti vlivů a sil, v níž cítí jistotu i hvězdy.
Jednoho dne přece musí přijít čas, chladnokrevnost a trpělivost, jež by mi umožnily pokračovat v zápiscích Malta Lauridse; vím toho teď o něm mnohem více, ale přece: poznám, až to bude nutné...
Paříž VI, 29 rue Cassette, neděle odpoledne, 20. října 1907
...Ano, Tvůj dopis přišel v neděli, byl jsem se najíst a po návratu jsem ho našel. Přeji Ti dobrý vstup do Tvého maličkého ateliéru; ten velký a největší prostor máme přece v sobě, vždyť kde jinde bychom si ho mohli najmout nebo koupit. Víme předem, že to není možné.
Tady v Paříži se už kvůli vlhku a zimě skoro nedá vydržet venku; u Jouvena sice pořád ještě vysedávalo několik odvážlivců přede dveřmi, protože stoly zatím stály - pouze jednoho velmi ošklivého dne byla "terasa" (jak tomu tady říkají) sklizena, ale dnes jsme najednou, naprosto nečekaně, zase seděli na vlahém tichém slunci; dopoledne bylo zářivé. Zatímco však píši, zatahuje se, ptáci vyrážejí výkřiky jako před deštěm a kroků dole na ulici ubylo. Ráno jsem se vydal obvyklou nedělní cestou na Salon: tichým Faubourg Saint-Germain kolem paláců, nad jejichž předními vysokými vjezdy obrácenými do ulice lze ještě občas zahlédnout velké staré nápisy: Hôtel de Castries, Hôtel d'Aravay, a nad jedním z nich: Hôtel Orloff, majetek zámožného rodu, jenž vděčí za svůj vzestup a knížecí titul Kateřině Veliké a z něhož pocházely kromě proslulých kavalírů také překrásné ženy, jejichž úsměv poznamenal minulost této rodiny - kněžny Orloffové, obdivované celou Paříží. Určitě ten palác znáš: přední budova má vysoký vyklenutý vjezd, masivní a těžký, napravo i nalevo okna, jež se obracejí k ulici zády (neboť jim pramálo záleží na nějakém výhledu), jen okno vrátnice hledí jasně a pozorně zpoza prostě rozdělených záclon. Pootevře-li se však jedno z těžkých křídel brány, jejíž hladký, tmavozelený nátěr se leskne jako zrcadlo, je těžké odvrátit zrak. V pološeru vjezdu ustupuje palác (jako člověk, který si zkouší šaty) poněkud do pozadí, takže k ulici je to dost daleko. K jeho středním, proskleným dveřím vede z nedotčeného dvora, který je vysypán pískem, několik schodů, a za všemi okny, jež nejsou o nic menší než tyto dveře, visí závěsy jako krásné šaty. Tam, kde chybí, lze zahlédnout jemně a volně stoupající stuhu schodiště. A člověk tuší chlad vestibulu s jeho zdrženlivě chladnými stěnami, jež nemají účast na ničem, tak jako sluha u stolu, a jsou tu jen od toho, aby večer nabídly své lustry. Tuší i to, že se v těchto palácích skrývají královské komnaty, má něco v krvi, co k nim patří, a na vteřinu utkví škála všech těchto pocitů mezi tíhou staročínského, v bronzu zasazeného porcelánu a lehkostí hlasu kyvadlových hodin: - já ale mířím do galerie, kde nic z toho nemá platnost, každopádně ne tak, jak to stojí zde, v rue Saint-Dominique, ani jako v té trošce krve, jež čas od času zaplaví srdce, voňavá jako nějaká stará esence. To všechno si musíme odmyslet, odložit to a odmítnout. Dokonce i ten, kdo by o těchto palácích rozhodoval, měl by k nim přistupovat jako chudý a nevědomý, nikoli jako někdo, koho by mohly svést. Zajisté by měl zajít v nestrannosti tak daleko, aby se odmítl zabývat dokonce i vágními citovými vzpomínkami a tradičním pojetím zděděných zálib a předsudků, a veškerou sílu, obdiv a vůli, jež se v nich skrývá, dokázal využít anonymně a nově v úkolech, jež byly uloženy právě jemu. Člověk by měl být chudý až do desátého kolena. Měl by být chudý dokonce i ve vztahu ke svým předkům, jinak dosáhne jen k jejich vzestupu, k jejich prvnímu lesku. On je však musí přesáhnout, pocítit jejich kořeny i samotnou zemi. A v každém okamžiku dokázat položit ruku na zem jako první člověk.
... Žij blaze... Zítra na shledanou...
Paříž VI, 29 rue Cassette, 21. října 1907
Ale vlastně jsem ještě chtěl říci k Cézannovi: že zatím nikdo neukázal tak jako on, do jaké míry se malování odehrává mezi barvami, jak je třeba nechat barvy úplně samotné, aby se vypořádaly mezi sebou. Jejich vzájemný styk: toť celá malba. Kdo jim do toho mluví, kdo poroučí, kdo projevuje svou lidskou nadřazenost, vtip, poručníkování, intelektuální zdatnost, ten už jejich účinek ruší a zakaluje. Malíř by neměl vysvětlovat své názory (jako umělec vůbec): jeho pokroky, pro něj samotného hádankovité, protože k nim nedospěl oklikou reflexe, by mu měly vstupovat do práce tak rychle, aby je v okamžiku přechodu nebyl schopen rozeznat. Tomu, kdo je okukuje, pozoruje a zadržuje, se promění jako lesklé pohádkové zlato, jež nemůže zůstat zlatem, protože nebyla v pořádku nějaká maličkost. Že se van Goghovy dopisy tak dobře čtou, že toho tolik obsahují, hovoří v podstatě proti němu, tak jako vlastně proti malíři hovoří (pomineme-li Cézanna), že to a to chtěl, věděl a zjistil; že modrá volala po oranžové a zelená po červené: že něco takového zaslechl, když ve své zvědavosti tajně naslouchal nitru svého oka. Van Gogh maloval obrazy u vědomí jediného paradoxu, využívaje přitom japonského zjednodušení barvy, jež umísťuje plochu k nejbližšímu vyššímu nebo nižšímu tónu tak, aby se jejich celková hodnota sčítala; tak lze dojít k oné protáhlé a doslovné (tj. vymyšlené) kontuře, kterou Japonci používají k orámování rovnocenných ploch: tedy k vyslovené záměrnosti a svévoli, jedním slovem k dekorativnosti. Jeden píšící malíř, tedy malíř, který vlastně ani malířem nebyl, podnítil svými dopisy i Cézanna, aby vyjadřoval malířské záležitosti formou odpovědí; do jaké míry však zůstalo těch několik starcových dopisů u neohrabaného, jemu samotnému nanejvýše protivného náznaku vyjádření! Nedokázal říci skoro nic. Věty, v nichž se o to pokoušel, se prodlužují, kroutí, brání se a zauzlují, takže je nakonec nechává být, celý bez sebe vzteky. Naproti tomu však dokázal úplně jasně napsat: "Myslím, že práce je nejlepší věc." Nebo: "Každý den dělám pokroky, byť velmi pomalé." Nebo: "Je mi skoro sedmdesát let." Nebo: "Odpovím Vám svými obrazy." Nebo: "Pokorný a kolosální Pissarro -" (malíř, který jej naučil pracovat), nebo, po namáhavém vysvětlování (cítíme, s jakou úlevou a lehkostí to napsal): nezkrácený podpis: "Pictor Paul Cézanne." A v posledním dopise (z 21. září 1905), po stížnostech na špatné zdraví, jednoduše: "Pokračuji ve svých studiích." A nakonec přání, jež se mu splnilo doslova: "Přísahal jsem si, že zemřu se štětcem v ruce." Jako na starých obrazech tanců smrti jej uchopila smrt zezadu za ruku a sama namalovala poslední tah, chvějíc se rozkoší; její stín ležel na paletě již dávno, takže měla čas vybrat z otevřeného oválu barev tu, která se jí nejvíce líbila; ve chvíli, až se ocitne na štětci, chtěla zasáhnout a namalovat svou čáru... a najednou se to stalo: v tu chvíli smrt zasáhla a udělala svůj tah, jediný, který umí.
Včera jsem na Salonu viděl (aniž by si mne všiml) Osthause, zřejmě chtěl něco koupit. A také dr. Eliase, jejž známe od Fischera (a který Tě srdečně zdraví); prohlásil ostatně o Cézannovi u Cézanna: "Dvojí svět." A já přemýšlím o své cestě a lidech, kteří toho spoustu namluví, v Praze, ve Vratislavi, ve Vídni, - na všechna ta nedorozumění. Mluvení je vždycky nedorozumění. Porozumění je pouze v práci. To vím jistě. Prší, stále prší... a zítra se zavírá Salon, kde jsem v poslední době takřka bydlel. Pro dnešek žij blaze...
přeložila Alena Bláhová