Radka Bzonková

Happening v tuhém stalinismu

Opomíjené Rusko

Doposud vydané knihy o happeningu, performanci či Aktionskunstu mapují ve své nejranější fázi především americké, německé, rakouské či belgické prostředí. V kontextu východní Evropy a Ruska bývá zmiňován český umělec Milan Knížák a jeho skupina Aktual, s níž uskutečnil několik happeningů na počátku šedesátých let v ulicích Prahy. V průlomové knize Allana Kaprowa Assemblage, Enviroments and Happenings z roku 1965 se Knížák objevuje jako jediný známý východoevropský autor happeningů.

V průběhu let sedmdesátých byli do výčtu východoevropských happeningových umělců zařazeni i Milan Grygar, Robert Cyprich, Alex Mlynárčik, Ladislav Novák a Eugen Brikcius z Československa, Gabor Attalai z Maďarska, Braco Dimitrijević z Jugoslávie či Paul Neagu z Rumunska. Ruské prostředí však bylo celá šedesátá i sedmdesátá léta opomíjeno. Jednu z mála zmínek lze najít v knize Adriana Henriho s názvem Total Art. Enviroments, Happening and Performace z roku 1974, kde je několik stran věnováno kinetickému umění Lva Nusberga a jeho skupině Dějstvie. V roce 1973 se tato umělecká skupina vydala na Krym, aby tam demonstrovala několik "dějů" či "aktů" (doslovný překlad názvu skupiny). Zaměřovali se především na "body art". S happeningem toto umění však mělo máloco společného, především proto, že u "aktů" nebylo přítomno publikum a celé dění v krásné přírodě tak sledovali jen samotní umělci, členové Nusbergovy skupiny.

Mnohem happeningovější charakter měly v sedmdesátých letech tzv. kollektivnyje dějstvija (kolektivní události) Alexandra Monastyrského či akce Valerije Gerlovina. Ty už však bývají spojovány spíše s performancí, jako například v knize Out of Actions. Zwischen Performance und Objekt, 1949-1979 (1998).

Může tak snadno vzniknout dojem, že performativní, akční umění jako žánr bylo do Ruska importováno až v průběhu let sedmdesátých a dále (a především) pak ještě o dvacet let později.

Proti této interpretaci lze ovšem postavit fenomén ruského neformálního uskupení s názvem Filologičeskaja škola (Filologická škola), která se zformovala v Leningradě v poslední fázi stalinismu, na samém počátku padesátých let. Během let 1952 až 1956 provedli její členové řadu akcí, které naplňují základní poslání happeningu jako specifického uměleckého vyjádření. Odkud Filologická škola čerpala inspiraci a jaké volila postupy?

Protože se jedná o velmi rané, možno říci "předhappeningové" období, musíme vyloučit inspiraci ze strany amerických a evropských umělců. První akce vztahující se k happeningu se uskutečnila v Americe v roce 1952 a jejím autorem byl John Cage - jednalo se o známý experiment s hudbou a zvuky. Za zakladatele happeningu je však považován až Allan Kaprow, který v roce 1959 uskutečnil akci pod názvem 18 Happenings in 6 Parts. Svou uměleckou činnost podepřel řadou teoretických statí v průběhu šedesátých let a dal tak vzniknout novému druhu umění, které má dodnes své pevné místo na umělecké scéně.

Účastníci leningrandských happeningů padesátých let proto i své akce označují jako happeningy až zpětně, pomocí terminologie a charakteristických znaků daných Kaprowem. Již na konci sedmdesátých let, kdy vyšla v Americe legendární antologie ruského neoficiálního umění The Blue Lagoon, popisuje akce Filologické školy její člen Lev Losev (vlastním jménem Lev Lifšic) jako "řetězec happeningů". Podobné označení použil i další člen uskupení, jeho ideový tvůrce Michail Krasilnikov, když svou poslední akci, po níž byl odsouzen ke čtyřem letům nápravných pracovních táborů v Mordovii, označil za "roztomilý happening". Viktor Kulle, literární teoretik, který uspořádal antologii básní Filologické školy, je v označování jejich činnosti opatrnější. Mluví spíše o "estetizovaném společenském gestu", ale souhlasí s Losevem, že většinu jejich akcí skutečně lze označit jako happening.

Jádro problému ovšem není v označení těchto akcí, ale v tradici, kterou Michail Krasilnikov, Jurij Michailov, Alexandr Kondratov, Michail Jermin, Vladimir Ufljand a Lev Losev využívali k tvorbě nového druhu umění.

Dar štědrý byl

Na počátku padesátých let, téměř desetiletí před vznikem prvního skutečného amerického happeningu, mohli leningradští básníci při svém uvažování o umění vycházet pouze ze zasuté tradice ruského futurismu. Leningrad byl na počátku 20. století centrem futuristického umění, a i když byli avantgardní umělci v době stalinismu postupně umlčeni a vytěsněni z obecného povědomí, na pultech leningradských antikvariátů ještě byly tu a tam k dostání potrhané knížky raného Majakovského či Kručonychovy spisy. Kolovaly zde i ručně přepsané práce skupiny OBEIRU (Daniil Charms, Alexandr Vveděnskij aj.). Alexej Kručonych, jako jedna z vůdčích teoretických osobností ruského futurismu, byl pro mladé literáty padesátých let obzvlášť důležitou postavou. Zázrakem přežil stalinský teror a dožíval svá léta v ústraní a zapomnění až do roku 1968 v Leningradu. Právě k jeho dědictví v tvorbě Filologické školy se vztahuje i báseň neformálního člena skupiny Filologická škola - Leonida Vinogradova:

Dyr bul ščyl.

Dar štědrý byl.

Vinogradov zde pracuje s původní Kručonychovou básní napsanou v "zaumném jazyce" ("Dyr bul ščyl"). "Zaum" je umělecký (poetický) jazyk, vytvořený a rozpracovaný především Kručonychem a Velemirem Chlebnikovem. Měl vytvářet novou zkušenost s prožíváním slova a vyjádření. Druhý řádek Vinogradovy básně reflektuje to, co v padesátých a šedesátých letech jako mladý básník znovu objevil - pod nánosem ideologizované řeči stalinských let ohnivou práci ruských futuristů se zvukem, hláskou, jazykem. Toto znovuobjevení ruské avantgardy v padesátých a šedesátých letech vedlo k renesanci ruské poezie a novým experimentům napříč celým neoficiálním uměním v Sovětském svazu.

Tři chlapci s husími brky

Při tvorbě happeningových aktivit tak jejich aktéři vycházeli především z dědictví ruského futurismu, což se zřetelně projevilo při první akci v roce 1952 na Filologické fakultě Leningradské univerzity (odtud pochází i název celé umělecké "školy", ačkoliv se o žádnou školu ve smyslu určitého uměleckého směru nejedná).

Popisuje ji i Komsomolská pravda 11. prosince 1952 v článku Tři chlapci s husími brky. Happening totiž zapůsobil skandálně nejen na fakultě, ale i v celostátním měřítku:

Do posluchárny vešli tři mladíci. Na sobě měli dlouhé košile po kolena, lněné kalhoty, v rukou nesli misky. Sedají si do lavice, všemožně se snaží strhnout na sebe pozornost a vytahují - husí brky.

"Co je to za hloupou komedii!" rozhořčují se ostatní studenti, kteří postupně plní posluchárnu.

A maškary, které se nepokrytě snaží být všem na očích, jdou blíže ke katedře přednášejícího, z misek vytahují dřevěné lžíce, nalévají do nich kvas a začínají ho popíjet, zpívajíce "lučinušku"...

Co to je? Kde se tohle stalo? Nikde jinde než na filozofické fakultě prvního prosince v tomto roce, během přednášky na Leningradské univerzitě o dějinách ruského jazyka. Tuto hlučnou scénu sehráli studenti druhého ročníku Michajlov, Kondratov a Krasilnikov.

Oficiální tisk popsal tento happening především jako "vyrušování a drzost při vyučování", střízlivější pohled nabízí Lev Losev:

Pár osmnáctiletých prváků - Eduard Kondratov, Michail Krasilnikov a Jurij Michajlov - se obléklo do vysokých bot a vykasalo košile z kalhot. Takto přišli 1. prosince 1954 na univerzitu, sedli si na zem a v přestávkách mezi přednáškami jedli z misek na univerzitní chodbě kvasnou kaši dřevěnými lžičkami. U toho si prozpěvovali Chlebnikovovy básně.

Podle dostupné literatury sestával happening ze dvou částí. Nejdříve vešli do učebny chlapci s dlouhými košilemi vykasanými z kalhot (ve své době to bylo nesmírně pobuřující, protože do školy se chodilo v obleku), vzali do rukou husí brky a přednášku jimi zapisovali do sešitů. O přestávce pak seděli na chodbě na zemi, pojídali staroruský pokrm "ťjuru" - kaši vznikající kvašením - a zpívali zaumné Chlebnikovovy básně. Celá akce odkazuje k ruskému venkovu, "návratu ke kořenům" (například dlouhé košile připomínaly prosté lněné košile vesničanů, vysoké boty pak venkovskou obuv), k prosté řeči a jazyku - tak, jak poezii chápal Chlebnikov.

Ruský futurismus dal celé akci obsah, můžeme ji tedy nazvat jako neofuturistickou. Tři studenti ruské filologie v ní zdůrazňují návaznost na ruskou avantgardu a hledání nového počátku umělecké formy. Ne náhodou si k provedení akce zvolili hodiny dějin ruského jazyka. Forma, v níž akce byla provedena, však nese elementy happeningu. Například v kategorii času: akce mladých studentů nemá žádné časové omezení. Přicházející studenti nedostávají žádné vysvětlení k tomu, že cosi začalo nebo končí. Nezasvěceni se tak stávají účastníky děje, když přicházejí na přednášku nebo jdou po chodbě. Jdou ve všedním dni univerzitou a vcházejí do happeningu, mohou z něj kdykoliv vystoupit a zůstávají libovolně dlouho v prostoru uměleckého výkonu. Kategorie publika je rovněž happeningová. Stávají se jím všichni, kdo se nechtíc nacházejí v blízkosti účinkujících. Studenti se zastavovali, ukazovali si na tři výtečníky prstem, smáli se, mračili, jeden z nich dokonce vykřikl: "Vždyť tohle je trockisticko-bucharinská provokace!" Nehledě na to, že po tomto incidentu byli všichni tři aktéři vyloučeni z univerzity, publikum tvořilo nedílnou součást happeningu. Další zásadní kategorií je alogismus či prvek absurdna. Ačkoliv z hlediska protagonistů nesla akce jasné poslání, v situaci padesátých let se ostatním studentům musela jevit jako čirá výstřednost či pomatenost. Sotvakdo z nich znal "zaum" či Chlebnikovovy verše, o dědictví avantgardy neměl téměř nikdo z nich ponětí. Husí brka či "kvas" (staroruskou "ťjuru" od kvasu nikdo nerozeznal) si nedávali do žádných souvislostí. Zůstali stát bezbranně před faktem, k jehož interpretaci neměli klíč. Nutno dodat, že právě o takové přijetí usilovali i autoři celé akce. Vyšetřující komisi ani přihlížejícím studentům nikdy nic nevysvětlili - zdůrazňovali pouze umělecký element svého činu. Podle doporučení komise byli z univerzity vyloučeni za provokaci.

Děkujeme Straně za naše šťastné dětství!

Rozdíl mezi vystoupením futuristů a Filologické školy je i v přístupu k medializaci projevu. Futuristé prezentovali nové slovo, tzv. "samovitoje, samocennoje slovo". Na pódiu představovali v různých formách teorii poezie, kterou stvořili. Uskupení Filologické školy se sice zformovalo také z básníků, v době provádění happeningů však šla jejich vlastní básnická tvorba stranou. Soustředili se na umění jako takové, na samotný akt umění. V roce 1954 byli tři studenti "s husími brky" přijati zpět na univerzitu a potkali tam mladší kamarády - Michaila Jeremina, Leonina Vinogradova, Sergeje Kulleho a Lva Loseva. Lev Losev popisuje vznik jednoho happeningu z té doby:

Šli jsme takhle jednou s Vinogradovem a Jereminem večer po Něvském prospektu. Lidi v davu pospíchali, protože mrzlo, až praštělo. Řekl jsem tehdy: "Docela bych si kapku poležel." "To by vůbec nebylo špatné," odpověděli mi mí souputníci, a tak jsme se uložili ke krátkému odpočinku. Lehli jsme si na záda přes chodník před vchodem budovy zednářské lóže, tam, kde později sídlila redakce časopisu Něva. Jako vždy, kolemjdoucí nevěděli, jak na to mají reagovat. Někteří z nich se uctivě zastavovali a ptali se nás, co se nám stalo. Přátelsky jsme jim odpovídali, že jsme si na chvíli lehli, abychom si kapánek odpočinuli. Tato prostá odpověď vyvolávala na standardních tvářích výraz mučivé intelektuální práce mozku, téměř nesnesitelné pro řadového sovětského člověka. A lidé rychle odcházeli. My jsme se dívali na hvězdy, kterých si nad Něvským prospektem obyčejně nikdo nevšímá, a povídali si o tom, co s pohledem na hvězdy souznělo - o Kantově mravním imperativu... Dvě tváře, jedna poďobaná a holá a druhá opálená s plnovousem, se nad námi sklonily. Byli to básníci Dudin a Orlov. Popřáli jsme jim dobrý večer. Básníci se kdovíproč polekali a utekli pryč.

Futuristé vystupovali často na pódiích a rozehrávali absurdní divadelní představení, které mělo za cíl publikum šokovat (tato koncepce se rozvinula ve futuristickém divadle Budětljanin). Happeningy Filologické školy si nekladly za cíl šokovat publikum, spíše jim šlo o to vyvolat reakci, vtáhnout kolemjdoucí do hry. Důležité také bylo rušení hranice mezi pódiem (místem, na kterém se akce odehrávala) a prostorem publika, diváků. Proto se prostorem vhodným pro akce Filologické školy stala kterákoliv ulice nebo chodba univerzity. Nepotřebovali pro své umělecké výmysly žádný určený prostor. Tam, kde se nacházelo potenciální publikum, pro ně bylo vhodné místo pro uměleckou akci.

Happeningy se s příchodem nových členů pozměnily. Od neofuturistických tendencí se posunuly k onomu "estetickému společenskému gestu", které v úvodu zmiňoval Sergej Kulle. Hranice mezi společenskou, veřejnou výpovědí a uměním se v těchto happeninzích téměř smývá. Vladimír Gerasimov vzpomínal v devadesátých letech v jednom z pořadů Radia Svoboda na Michaila Krasilnikova a Michaila Jeremina a jejich opakující se happening, jehož byl svědkem:

Krasilnikov bral Míšu Jeremina na ramena a vyšli takto spolu na náměstí. Míša byl v té době plavovlasý chlapec s lehkým růžovým nádechem kůže, ale mluvil už hlubokým basem. Krasilnikov si vysazoval Jeremina na ramena, Míša mával praporkem a křičel basem: "Děkujeme Straně a vládě za naše šťastné dětství!" My kolem jsme zakřičeli hurá a za chvíli s námi celé náměstí křičelo: "Hurá!"

Tyto akce rezonují s dobou tání, která pozvolna začínala po smrti Stalina a rozproudila se v roce 1956, po Chruščovově odmítnutí kultu osobnosti. Společenské dění se dalo do pohybu a happeningy Filologické školy během let 1954-1956 jako by "dobu tání" předjímaly. Dynamizují prostor i čas, tyto kategorie se stávají volnými, svobodnými, často nejsou jejich pány ani umělci, ani samovolné publikum.

"Roztomilý happening"

Hořkou tečkou za érou happeningů Filologické školy zůstává poslední akce, kterou rozjařený Michail Krasilnikov uskutečnil na výročí Velké říjnové socialistické revoluce dne 7. listopadu 1956. V době maďarského povstání, které následně utopily v krvi sovětské tanky, napadlo Krasilnikova veselé umělecké gesto. Lev Losev vzpomíná:

Míša Krasilnikov byl okouzlující člověk. Celý jeho život byl jeden velký happening. Kvůli happeningu si taky odkroutil čtyři roky v lágrech. Nejvíc z nás všech miloval ulici, dav, srocení lidí. Začátkem našeho konce bylo Krasilnikovo zatčení 7. listopadu 1956. Šel s ostatními v průvodu, kráčel mezi vlajkami a portréty a křičel: "Svobodu Maďarsku!" a taky "Utopte Abdela Nasera v Suezském kanálu!" a ještě něco takového. Byl zatčen, napařili mu čtyři roky pracovních táborů, které si v Mordovii taky odpracoval. Odsoudili ho za politickou demonstraci. Nikomu jsme nebyli schopni vysvětlit, že pro toho okouzlujícího a neškodného člověka byla tato demonstrace - esttickou.

Krasilnikov se z vězení vrátil jako zlomený člověk a všichni účastníci Filologické školy se po jeho zatčení začali věnovat především básnické činnosti. Základní principy happeningu (proplétání prostoru umělce a publika, rušení kategorie času a prostoru aj.) se poté objevují i v jejich básnické tvorbě. Výše popsané umělecké akce jsou ovšem jasným důkazem toho, že happening se ve své zvláštní formě vyvinul v padesátých letech i v Rusku, a zdaleka se tak nejedná o druh umění importovaný ze Západu až v sedmdesátých letech.

Radka Bzonková (1977) vystudovala rusistiku na FF UK v Praze a postgraduálně slavistiku na univerzitě v Kostnici. Zde rovněž pracuje na postdoktorandském projektu Estetizace politiky na příkladu Nacionálně-bolševistické strany v Rusku.