Ahoj můj miláčku

(Z dopisů Juliany Jirousové Ivanu Martinu Jirousovi

do vězení)

1

21. 11. [1981]

Ahoj můj miláčku,

se srdcem zkroušeným a lítostí v duši začínám první dopis. Holčičky už spinkají a to jediný je dobře, jinak je mi zle tak moc, že se o tom nedá vůbec mluvit. Láďa zrovna krmí, je půlnoc a já musím jít spát, nebo bych tu strašlivou tíhu neunesla. Jenom Ti ještě musím říct, že jestli náhodou seš na pochybách, za co Tě zavřeli, tak to já vím úplně jistě, je to za ten tejden v Praze, kdy jsi nás opustil, a potom jsi nás taky opouštěl, až to dopadlo takhle hrozně. První dny jsem ke všemu byla na Tebe naštvaná, teď už mě to přešlo, přece jenom Tě skutečně miluju, tak ahoj.

-  -  -

Neděle

Dneska Ti stačím už jen říct, co je tady novýho, abys věděl, že žijeme poměrně lidsky. Gumolino už je, s tím mi pomohli Daníčkovi, okna jsou zasklený a spravený tak, že se dají zavírat, drukaři sami od sebe to udělali, už se nemohli dívat na děti za těma hroznejma oknama. Dříví nařezal Petr částečně a taky Jiří, ten i naštípal a nanesl sem pod schody. Kamna v pokoji už fungujou, podle návodu Milana to předělal Jan s Karličkou, trouba vede z kamen do komína, tu zadní místnost stejně teď nepotřebujeme. Taky už je tady v kuchyni postel, s tou mi pomohla Jana P., která se překvapivě dostavila hned ten první víkend. Taky jednou přišel Jirka N. a přinesl nám zabijačku. To je asi tak všechno, co se přihodilo. Holčičky jsou zdravý, akorát Františka je chudinka se svým sloganem - Táta, auto, fuj. Ještě jedno nové slovo má v té souvislosti, to nemůžu citovat. Jak ty děti k tomu přijdou, že budou vyrůstat bez táty, to ví jenom sám Pán Bůh. Je mi jich líto hrozně, Tebe je mi líto taky hrozně a nad sebou jsem taky lítostivá, protože jsem na úmor a nesmí to být na ničem vidět. Snažím se udržovat to tady v pořádku, a tím s pomocí Boží udržuju i sama sebe. Tento týden by od Tebe snad už mohl přijít dopis; co mě děsí skutečně k smrti, je vzpomínka na Tvoje vyprávění o jednom muklovi, kterej přerušil styky s rodinou, když dostal dlouhej trest, že to tak bylo pro něj snadnější. Tak nedej Bože, aby Tě něco takovýho napadlo, to bys mě opravdu už zahubil, a tím i svoje děti. Je už zase půlnoc, dneska byly ovečky venku a Františka měla z toho radost. Pořídíme si krmítko pro ptáky, aby jsme se měli na co dívat, budu vymejšlet pro Františku nějaký potěšení, je dost zádumčivá. O semínka slunečnicový řeknu dědovi Ch. Zastavil mě nedávno na městečku, byl ustaranej a říkal, snad Pán Bůh dá, aby se brzo vrátil, jenže on neví dost dobře, jak to chodí. Tak zatím ahoj, miluju Tě a líbám.

Tvoje ubohá Juliana

Dopis č. 1, přepsáno načisto 26. 11. 1981

[...]

Další dopisy a fotografie v tištěném čísle Souvislostí 3/2011