Jiří Zizler

Bagately o Josefu Kocourkovi, Karlu Flossovi a Pavlu Nedvědovi

"Nic na světě nenasytí můj hlad, hlad, jenž den za dnem se ve mně ozývá jako trubač, hlad po mase, hlad po duši, hlad po dívce, po víně, po životě a hlavně po bolesti", zapsal si Josef Kocourek (1909-1933) do svého deníku (Marto Marto Marto Marto, Dauphin 2009, s. 229). Předčasně zemřelý autor (dílo vycházelo posmrtně, např. Srdce 1932, Žena 1968, Zapadlí vlastenci 1932 1961 a 1982, Extáze 1971) psal už od dětství ("Když mně bylo 10 let, měl jsem už zápisník lásky, podobný tomuto," s. 56), zanechal rozsáhlé diaristické dílo (část je ztracena), které pečlivě připravil k vydání Michal Jareš.

Deníky vznikaly v letech středoškolských studií a krátce po nich, obsahují zjitřené, marnotratně rozbujelé a všelijak experimentující záznamy, ukázky literárních prací, listy, milostná psaní. Dívky to s Josefem Kocourkem neměly snadné - zaplavoval je dopisy a zahlcoval slovy, vzýval je a opěvoval, zavrhoval je a loučil se s nimi. Byly z něj nepochybně zmatené i mírně obluzené, nadšené, přetížené i vystřízlivělé, posléze zklamané a vracející se do reality. Autor deníku je totálně posedlý erotikou, platí pro něj, že "nic neděje se mimo tělo", koupe se každodenně v závratné touze a sladkém masochismu z odmítání - kolísá, lká a vzdychá, chce se zastřelit, nepřetržitě myslí na děvčata, horečně píše, má v úmyslu napsat list "dlouhý aspoň tisíc stran", svářejí se v něm jedovatý chtíč a krystalická čistota. Eros je mu palivem imaginace, žena "zapovězený strom ráje", všechny obrazy a metafory vznikají a rostou na půdě milosti pohlaví. Fascinace ženou se stává něčím absolutním a výsostným, žena je nekonečně metamorfující přelud a přízrak, inspiromat a trýznitelka, bohyně i bytost zcela bezmocná a plně vydaná, žena-děvenka i napůl zralá polopanna. Ve stínu jejího fluida i aury chrlí Kocourek nekonečná lyrickoepická pásma zpola v transu, zpola jasnozřivě.

Kocourkova textura zvláštním způsobem nasává a přetváří celou kaskádu vlivů, které na přelomu dvacátých a třicátých let byly v české literatuře k dispozici - poetismus, expresionismus, Wolker i Durych, předjímá surrealismus i konkrétní poezii. V jeho prózách defilují žebráci, děvčátka, vojáci i námořníci, na Kocourkově stole se příznačně setkávají pomeranč a revolver. Kocourkova imaginace je snově křehká, chvějivě lehoučká i pružně pevná zároveň, série obrazů suverénního žongléra a ekvilibristy směřují k něčemu romanticky pohádkovému či až mystickému, oživují věci a symboly, otevírají před člověkem nekonečný vesmír věcí a vztahů. Umění je příslib i záruka hojnosti, víra - "spasit se lze kejklí, která se jmenuje umění" (s. 440). Ale také je za to třeba něčím zaplatit a radost z tvorby se proměňuje v tíhu.

Jestliže už na začátku stojí po boku udivená otázka "TOHLE MÁ BÝT ŽIVOT?" (s. 104) a je-li nejprve vyslovena tónem stylizovaně blazeovaným, mění se v prožitek neúprosně autentický. Stále intenzivnější alkoholová narkotizace, vážná nemoc a zhoubná životospráva přinášejí postupné chátrání a fyzický i morální úpadek (lyrický cynismus v dopise otci dívky, již přivedl do jiného stavu, mluví za vše). Truman Capote kdysi řekl, že spisovatel musí pít, aby přehlušil neúnosná kvanta vjemů, jež jako hypersenzitiv musí vnímat - u Kocourka máme chuť tomu uvěřit. Konce to však byly neslavné, život je náhle vzteklý pes, který na něj skáče a kouše, a i on se cítí náhle jen jako pes, pes "kterého podřízli a pověsili na plot, aby po kapkách vykrvácel" (s. 485). Tak se blížil svému konci Josef Kocourek, jeden z nejtalentovanějších předčasně zemřelých českých spisovatelů.

Skoro na každé straně knihy Bůh vždycky zatřese stavbou. Rozhovor Sylvy Fischerové s Karlem Flossem (Vyšehrad 2011) najdeme něco zajímavého, pozoruhodného, okouzlujícího nebo vtipného. Mimořádný podíl na tom má autorka rozhovoru Sylva Fischerová - nejenže je jako velmi vzdělaná filoložka brněnskému teologovi a filozofovi rovnocennou partnerkou, ale ona je tou otevírající, dokáže to dělat citlivě a hloubavě, občas dokonce celé téma náhle obrátí naruby a ukáže se, že to Floss brilantně zvládne i z opačné strany; navíc se vůbec nezříká projevu emocí, je temperamentní, hádá se a odporuje, chechtá se, mlčí. Vyladila tím Flosse natolik, že ten se dostává až někam do sokratovských či patočkovských poloh, můžeme tu sledovat myšlení tak trochu v přímém přenosu. Floss je myslitel a zároveň vypravěč, trochu pábitel a trochu provokatér, "já, který jsem oxymoron, prostě problém problémů v rámci křesťanství" (s. 41), je prostořeký a místy i indiskrétní, někdy zabruslí i do zvláštního území, kde sousedí genialita a prázdný tlach, pak zase však udivuje neuvěřitelnou čerstvostí pohledu a jakousi až dětskou či chlapeckou svěžestí. Působí to celé velmi sugestivně, a tak se nedivíme, když Floss říká: "[...] já jsem jinak nic převratného nenapsal, nic zvláštního nevytvořil než tento opar, toto fluidum". (s. 95)

Egon Bondy kdysi napsal, že křesťanská filozofie je pokus na základě pohádky o Červené karkulce vyložit svět. Floss je jeden z těch, kteří dokazují, že bez myšlení z křesťanské perspektivy je reflexe naší současnosti nemyslitelná.

Je jistě trochu zvláštním katolíkem: katolíkem, který má rád Milana Kunderu, katolíkem na švu nebo na hraně, katolíkem inklinujícím nejspíš k fenomenologické hermeneutice ("Člověk je tedy první hybatel a z toho důvodu nemůže být o člověku věda, protože věda jakožto věda vždy hledá příčinnou souvislost, ale tato souvislost či jak to říci je nenalezitelná, poněvadž vychází čistě z člověka," s. 78), katolíkem inklinujícím k učení církevního disidenta Hanse Künga. Na jeho afinitě ke Küngovi si můžeme všimnout jisté názorové nerozhodnosti zpovídaného: sice Künga miluje, ale zároveň víceméně nepochybuje, že prosazení Küngových idejí by znamenalo zánik katolické církve v té podobě, jak ji známe. Floss dobře rozpoznává, že z Küngova pojetí se vytrácí smysl pro mystérium, vždyť má blíž k New Age než ke křesťanství, přijmout bezvýhradně Küngovy postoje znamená opustit víru. Na druhé straně se Floss nebojí prohlásit, že církevní index měl také něco do sebe - setkání s nepravými knihami v nepravou dobu bez pevného duchovního vedení může být ohrožující. Ovšem jinak doporučuje cestu k pramenům, nikoli studium z druhé ruky přes příručky a přehledy: "[...] génius, když mluví sám, mluví jinak. A hluboce. Inspiruje naráz, jednou větou, jediným zábleskem, který v tom přehledu není." (s. 26)

Kromě dobrodružství myšlení se v knize setkáme ještě s dobrodružstvím filozofova života, které je neméně vzrušující, plné krizí, dilemat, osobních imperativů, odboček a zákrut, snad i jakési tajemné ruky prozřetelnosti. Etický rozměr svojí cesty vnímá Floss spíše jako selhání, v duchu slavného výroku Léona Bloye ze závěru Chudé ženy ("Jen to je smutné, že nejsme svatí") lituje toho, že se nestal světcem, že tuto možnou trajektorii odmítl, nerozeznal či nezvládl. Flossovo křesťanství je ovšem živé a dynamické, znamená otevřenost vůči životu i tajemství a schopnost do jeho magnetismu vtahovat jiné - až čtenáři nakonec přijde líto, že tahle místy strhující kniha musí skončit.

Na rozdíl třeba od přírodovědců příslušníci humanitních odvětví fotbal milují. Fotbal je esenciálně estetický, vzněcující, je to drama a velký spektákl s otevřeným koncem, příběh, úžasná lyrika. Ve fotbale se nedá nic spočítat a stanovit předem, fotbal nemá logiku, ale velcí trenéři jsou vždy také velcí psychologové. Dobrých fotbalových memoárů je však pomálu. Z těch českých patří k těm zdařilejším a čtivějším snad Pláničkovy paměti (spoluautor byl Karel Štorkán), vzpomínky Josefa Bicana či kniha Ivo Viktora Můj dres číslo 1, jejímž autorem byl tehdy zakázaný Dušan Hamšík. Teď se na knižní pulty dostala biografie Pavla Nedvěda Můj obyčejný život s podtitulem Běh od revoluce do Evropy a ke Zlatému míči (přeložila Jana Břeská, Argo 2011), napsané ve spolupráci s italským novinářem.

Nedvěd byl v podstatě to, čemu se říká komplexní fotbalista - v máločem byl absolutní špička, snad s výjimkou vynikající kondice a vysoké herní inteligence, ve všem ostatním byl jen mírný nadprůměr, ale zase téměř v ničem nebyl vyloženě špatný. Vynikal mimořádnou a úpornou houževnatostí, dravě směřoval vzhůru, až vystoupal na vrchol. Nedvědova kniha, určená primárně pro italský trh, začíná posledním zápasem jeho kariéry, jejž prožil "ve stavu jakési zvláštní milosti", a potom vypráví o jeho fotbalové pouti ze Skalné přes Cheb do Sparty a Itálie, kde působil v Laziu a Juventusu. Svým určením pochopitelně kniha některé epizody Nedvědovy kariéry opomíjí či marginalizuje, například jeho časté vylučování v prvním roce sparťanského působení, kvůli němuž byl přeřazen dočasně do rezervy, nebo jeho dosti rozmarné vztahy k reprezentaci. Mistrovství Evropy v roce 1996 je věnována kapitola, ale o šampionátech s Nedvědovou účastí se nedozvíme nic. Dosti překvapí pasáž, v níž jsou citovány obě sloky české hymny s komentářem ("Na hymnách je neuvěřitelné, že když je čtete jako báseň, jako běžný text, připadají vám staré a často trochu těžkopádné. Když je čtete bez hudby, když je nezpíváte, ztrácejí všechnu kouzelnou moc. Ale když máte to štěstí, které potkalo mne, když reprezentujete celý svůj národ a můžete z plných plic zpívat svou hymnu uprostřed hřiště, potom skutečně pochopíte, o čem tahle slova jsou, co vyprávějí," s. 68-69) a Pavel Nedvěd se následně odvolává i na verš z oné druhé, obecně prakticky neznámé strofy.

Kniha je uměřená, příliš nedramatizuje ani nepsychologizuje, a tudíž nedělá velkou tragédii ani z proslulé žluté karty v semifinále Ligy mistrů, která Nedvědovi navždy zamkla brány finále. Fotbalista by prý kupodivu vyměnil Zlatý míč za vítězství v této soutěži, skutečností však zůstává, že Juventus by tehdy ve finále patrně neuspěl ani s Nedvědem.

Nedvěd se hlásí ke katolictví, často mluví o setkání s papežem jako o jedné z životních událostí, cestu k víře ale kniha opomíjí. Nedvědův protipól v hokejovém světě Jaromír Jágr konvertoval k pravoslaví, a dal tedy přednost východní spiritualitě. Aby byla religiózní pluralita našich top sportovců dokonalá, potřebovali bychom ještě zástupce (strohého?) protestantismu - snad by tu roli mohla hrát poctivá dříčka Kateřina Neumannová, ale nemůžeme jí tuhle orientaci samozřejmě vnucovat. O nekřesťanských vyznáních v českém sportu, zejména o judaismu, islámu, buddhismu, zatím zprávy nejsou.