Martin Nodl

Glosy historické XLI

Historie před soudem

Historik jako soudce. Každý z nás se tomuto "nařčení" někdy v životě bránil a každý z nás, pokud má v sobě alespoň trochu sebereflexe, musel nakonec uznat, že historik je soudcem. Historici, tedy ti, co uvažují nad dějinami (ne ti, co jen popisují a kupí nestrukturovaná fakta, a že jich je!), se totiž proměňují v soudce dnes a denně. Neexistuje žádná historie, která by byla objektivní a nestranná, neboť v ní vždy hraje zásadní roli subjekt historika, jeho prožitky, sny, hodnotové orientace, animozity, předsudky i touhy.

Historii je tedy třeba soudit, jinak by dějiny postrádaly smysl. Avšak soudit historiky? Donedávna se zdálo, že nic takového možné není. Jenomže ve světě, v němž některé částice létají rychleji (byť jen o kousek) než světlo, neexistují žádné pevné hranice, jež by nebylo možné překročit. Před pár lety se u nás vedla debata, zda vydávat (či zakázat vydávání) knihy popírače holocaustu Davida Irvinga. Liberalismus bez zpětných zrcátek v devadesátých letech 20. století hlásal, že je všechno dovoleno. Čtenáři jsou natolik svobodní, budou hledat svoji pravdu. A vždyť přece Irving je solidní historik, který pracuje s prameny, který toho ví o dějinách Třetí říše mnohem víc než kdo jiný, a že tu a tam něco zpochybní, či dokonce popře, proboha, kdo to nedělá. Kategorické imperativy neplatí, tak proč by nebylo možné problematizovat třebas samotný holocaust. Musím přiznat, že zakázat vydávání jakékoli knihy se mi tenkrát protivilo. Neblahá to paměť normalizace, obrácená naruby. Téměř nikoho však před lety (a nejen u nás) nenapadlo, že David Irving dokáže využít systému anglického práva a že tím, kdo zaútočí na historiky, kdo je obžaluje u soudu, že nemluví pravdu a že své "lži" a "pomluvy" budou muset dokázat, bude právě Irving. Irving se však ukázal jako velký hráč, naštěstí však v konečném soudu jako hráč, který vše prohrál a jemuž zůstal navždy punc popírače holocaustu.

Knihu Deborah E. Lipstadtové Historie před soudem. Můj den u soudu s Davidem Irvingem je možné číst jako dobrodružnou reportáž o pět let se vlekoucím soudním procesu izraelské politoložky, jež v roce 1993 vydala knihu Popírání holocaustu. V ní zcela nezakrytě odhalovala praktiky "historiků" a amatérských "badatelů", kteří se systematicky pokoušejí vyvrátit existenci plynových komor a dokázat, že genocida na evropských Židech ve skutečnosti vůbec neproběhla. Jak vidno, sama Lipstadtová ani v nejmenším netušila, co její kniha způsobí a že se za svá otevřená tvrzení ocitne před soudem. Její reportáž by se četla jedním dechem, nebýt toho, že z každé stránky vyvěrá autorčino osobní ponoření se do tématu, niterní prožitky vztažené k lidem přeživším holocaust a z toho pramenící znechucení z lidí Irvingova typu, kteří tváří v tvář obětem nacistického vraždění tvrdí, že si očití svědci vše prostě jen vymysleli. Místo nadšení tak při četbě převažuje tichý hlas a neklid.

Stejně jako autorka jsme nepřipraveni a zcela vtaženi do systému britského práva, kde důkazní břemeno neleží na žalující straně. Otázkou však je, zda sám tento systém "souzení historie" není od samého základu pochybný, neboť nemít sdostatek finančních prostředků, jež šly do milionů liber a jež Lipstadtové poskytl bezpočet velkých mecenášů i obyčejných lidí, pak by svůj proces s největší pravděpodobností prohrála, bez ohledu na podstatu problému a na pravdivost svých tvrzení.

Při čtení jejího příběhu se pak maně nabízí otázka, zda by se historici neměli začít bát psát otevřeně o některých historických tématech či o některých "historicích", neboť se za určitých konstelací mohou za svá tvrzení ocitnout před soudem. Ona otázka však zároveň může znít i obráceně. Neměli by se začít bát historici, kteří u nás v padesátých let vědomě lživě psali o odboji, o roli KSČ za první republiky či o kolektivizaci, kteří ve službě ideologii programově falšovali dějiny? Nu, bát se jistě nemusejí, neboť jednak není žalobce a stejně tak je samozřejmě více než obtížné určit hranici, kdy se už jedná o falzifikaci dějin a kdy o "pouhé" psaní ve službách totalitní moci. Ostatně mnoho příkladů z posledních let ukázalo, jak je obtížné určit hranici i mezi opisováním a "nedostatečnou" prací s prameny, a to nejen u historiků, ale i právníků a všech ostatních, kdo chtějí mít tituly před jménem či za jménem (či nejlépe obojí!). Otázkou pak samozřejmě je, zda procesy typu Irving versus Lipstadtová vůbec patří před soud, zda je soudci nemají zamítnout jako nepatřičné. Zda by souzení historie nemělo příslušet výhradně těm, kdo jsou k tomu vyškoleni, kdo mají alespoň elementární znalosti historického řemesla a kdo vyznávají vztahování pravdivosti nikoli k zákonům a předpisům, nýbrž vždy a výhradně k pramenům. Irvingova porážka možná takovýmto intelektuálně absurdním procesům zamezí, neboť vítězství Lipstadtové jasně ukázalo (nutno však dodat, že autorka ve své právní vítězství občas přestávala věřit a že jí rozhodně obralo o několik let odborného života), že pro žalobce Irvingova typu existuje reálné nebezpečí společenské marginalizace a materiálního zruinování v podobě osobního bankrotu. Avšak nebuďme přílišnými optimismy, ti právem potrefení se vždy budou bránit, a to tím nejabsurdnějším způsobem, jak to bohužel téměř v přímém přenosu vidíme u "absolventů" plzeňské právnické fakulty, tedy obhajováním sebe sama legalitou postupu, kladnými posudky i "objektivní" "vědeckostí" vlastních, ve skutečnosti zcela bezcenných prací. V akademickém světě je dnes zkrátka cosi shnilého. Lipstadtová to svou knihou o procesu s Irvingem ukazuje v té nejsyrovější podobě, z níž občas běhá mráz po zádech. Soudit historii před soudem a být historikem soudcem je zkrátka něco diametrálně jiného, a po přečtení Historie před soudem to platí přinejmenším trojnásob.

Deborah E. Lipstadtová, Historie před soudem. Můj den u soudu s Davidem Irvingem. Praha, Nakladatelství Epocha 2006. Přeložil Ivan Brož.

Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939)

Nerad zažívám čtenářská zklamání. Literární život ve stínu Mnichova (1938-1938) ve mně ale vzbuzuje spíše rozčarování než nadšení. Možná je ale míra mého zklamání způsobena přílišnými očekáváními, s nimiž jsem knihu Jaroslava Meda otvíral. Čekal jsem pronikavou analýzu literárního života za druhé republiky, průniky do myšlenkového světa literárně-politického aktivismu, strukturované úvahy o roli literatury ve společnosti, jež prodělala šok způsobený mnichovskou kapitulací. Místo toho jsem se však probíral hutným textem, v němž je literární život redukován na novinovou a časopiseckou publicistiku osob, jež byly zároveň spisovateli. Jako by se z celé Medovy knihy, psané s tímto redukcionistickým prizmatem, vytratila literatura, především tedy romány a povídky, jež odrážejí a zároveň podněcují společenské dění. Abych však autorovi nekřivdil, publicistiku v jistých ohledech (i když rovněž dosti redukovaně) doplňuje poezie, avšak opět především díky své časovosti, bezprostřednosti reagování na politické zvraty, a nikoli pro literárnost jako takovou.

Samotné druhé republice, jež dnes už rozhodně nepatří k nedostatečně prozkoumaným obdobím českých dějin a jejíž jak politické, tak i sociální dění známe velmi detailně, je ostatně věnována pouhá třetina knihy. Jaroslav Med tuto skutečnost obhajuje důrazem na kontinuitu literárního života v tomto politicky diskontinuitním období. Tím ale rozhodně neříká nic nového, stejně jako tvrzením o důrazu literního života na formování národní jednoty po září 1938. Medova kniha žádný nový koncept literárního života první i druhé republiky nepřináší. Ve skutečnosti totiž pracuje se známých schématem tří politicko-literárních proudů, levicového, liberálního (zjednodušeně řečeno čapkovsko-peroutkovského) a katolického, přičemž ten poslední považuje za názorově nejdiferenciovanější. Nechci tvrdit, že každá kniha musí přinášet nový koncept. To rozhodně ne. V tomto ohledu je tedy třeba vyzdvihnout, že Jaroslav Med starší náhledy poctivě verifikuje přehledem literárního života vnímaného publicistickými texty literátů. Aby však jeho přístup získal mnohem patřičnější vypovídací schopnost, bylo by ho po mém soudu třeba doplnit o zrcadlové nahlédnutí témat, jimž se věnovali ve své publicistice literáti, i u publicistů, politických komentátorů a samotných českých politiků, tedy u těch, kdo rozhodně neměli literární ambice a sami o sobě přímo nezasahovali do autorem vymezeného literárního života. Jedině tak by ale obraz, který Jaroslav Med ve své knize črtá, přestal být izolovaným.

Z celé knihy se výrazně vymyká kapitola Tradice: hodnocení a výzva (s. 113-159). Pomineme-li, že působí neorganicky, a to jak svým velkým rozsahem, tak především začleněním doprostřed knihy, ačkoli právě tato kapitola v mnoha ohledech ukazuje kontinuitu historismu v myšlení českých literátů, pak jí musíme přiznat skutečný smysl pro zachycení a zároveň i pochopení základních myšlenkových stereotypů, jež formovaly širší české historické povědomí. Jaroslav Med v této kapitole zkoumá svatováclavskou tradici, oživení zájmu o baroko či ruralistickou lásku k rodné zemi napříč jím vymezenými třemi literárně-politickými směry a odhaluje v nich myšlenkové podhoubí, na nějž mnozí autoři navázali po Mnichovu ve snaze formovat a posilovat národní jednotu a v ještě větší míře ho rozvinuli po neodvratitelném zániku druhé republiky. Ten pro Meda představuje mnohem významnější mezník než samotné září 1938, neboť za Protektorátu podle jeho soudu ustaly ideologické střety, přežívající ještě za druhé republiky (příkladem mu je především publicistika Durychova či Čepova), a nastal čas vědomé, a to nejen politické a státní diskontinuity. Škoda jen, že takovýchto přesahů přes novinové a časopisecké texty aktivně činných literátů není v knize mnohem více, neboť právě kapitola o tradicích zachycuje literární život v jeho mnohovrstevnaté podobě.

Jaroslav Med, Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939). Praha, Academia 2010.