Marta Ljubková

Na hranici solidnosti

Jiří Hájíček má v české literatuře mimořádné postavení: je to solidní prozaik. Mají ho v oblibě čtenáři i kritika; nejvíce boduje příběhy, které mají začátek kdesi v minulosti - a hlavní hrdinové je v současnosti rozplétají. Jeho figury jsou obyčejní lidé dneška, jen shodou okolností se dostávají do styku s něčím, co jim nějakým způsobem naruší běžný život. Ať už je to genealogie sahající do padesátých let, jako v Selským baroku (2006), nebo zánik vesnice v osmdesátých letech (Rybí krev, 2013). V nejnovějším románu Dešťová hůl, který vyšel loni a který vyvolal tolik kritického chvění (až obdivné hysterie), se hlavní hrdina Zbyněk dostává do historie docela nedávné. A ta "velká", plná katastrálních map a podvodů s pozemky, se vlastně dost kryje s jeho historií osobní, kdy se Zbyněk do značně míry (zřejmě) zpronevěřil sám sobě.

Dešťová hůl začíná v krajském městě, v Hájíčkových domovských jižních Čechách, ale Zbyněk v něm nikdy docela nezdomácněl. Od téměř prvních řádek víme, že se potýká s trýznivou (velmi sugestivně popsanou) nespavostí. Neschopnost odpočinku má - jako v reálném životě, a v tom tkví zdá se Hájíčkova oblíbenost, jeho motivy jsou nám TAK důvěrně známé! - samozřejmě psychosomatický původ. Obyčejný maloměšťák, příslušník střední vrstvy, spolehlivý úřednický kádr nemá ve skutečnosti žádný smysl života. Jeho partnerka Tereza naopak do jejich společného bytu patří přímo dokonale, buržoazní dívka, která chodí do divadla a je tak trochu snob, na tom ovšem s naplněním není o moc lépe. Hájíček byl vždy silnější ve vykreslení mužských figur, a Zdeněk se mu myslím povedl víc, než bylo doposud zvykem, i díky způsobu, jímž svůj text dynamizuje. Nestaví tolik na dialozích, jež tedy jeho silnou stránkou naopak příliš nejsou, ale poprvé výrazněji experimentuje se stavbou textu. Jednotlivé kapitoly do sebe doslova "zapouští" lehkými textovými průsaky (nebo chcete-li opakováním) a er-formu funkčně narušuje drobnými (opět to slovo musím použít) průsaky ich-formy nebo polopřímé řeči: z ničeho nic se tak čtenář dotkne ještě silněji Zbyňkova pocitu. Nejsilněji ve chvílích, kdy je sám - tehdy autor nabízí působivý vhled do Zbyňkovy hlavy. A zprostředkovaně de facto do našich hlav. Otázky si tak má klást nejen hlavní hrdina, ale možná mnohem spíš my sami. "V kuchyni už škvírami žaluzií prosvítalo bledé světlo. Zbyněk seděl u stolu, digitální čas na elektrické troubě ukazoval 5:10. Už nemá cenu pokoušet se usnout. Šel do koupelny a zíral do zrcadla. Co mě zabíjí? Nedokážu to říct. Neumím to nikomu vysvětlit. Co to je, co mě ničí? [...] A zabije mě NIC. To je tak pitomý. Necítil už vztek z probdělé noci." (s. 29)

To Tereza je o řád slabší postava: doslova netělesná, umělá, ryzí konstrukt či představa, víc typ, který má posloužit celkovému záměru. Takže nesoulad, který musí mezi ní a Zbyňkem nutně vyvstat, se jeví jako zcela logická věc. Spíš si jeden říká, proč to spolu vydrželi tak dlouho... A protože je, jak jsem psala zkraje, Hájíček "spolehlivý" autor, vyústění problému ústřední dvojice je tak banální, jako je bohužel banální náš život. Protiklad Tereze staví autor v Bohuně (ano, ta mluvící jména!). Tohle je další typický postup, jednotlivé figury Hájíček často staví do přímých typologických kontrastů, aby se pak mohly spolu střetnout (vzpomeňme na Rybí krev); nezřídka však překvapivé setkání vyústí v bezkonfliktní harmonii. To, co by mohlo vybuchnout, ani nezasyčí. Bohuna je vesnická žena se vším všudy, jak už ji známe právě z Rybí krve. Ten fundament, ta zemitost, ale i opotřebovanost, smutek, praktičnost - chce se zvolat, to je tak "hájíčkovské", to je ten důvod, proč obdivujeme autorovu schopnost popsat současný venkov. Ta schopnost vyhmátnout to, co je na vesnici a vesničanech tak jiné, a přitom tak bezpečné, zvládnuté a nás ve městě nijak neohrožující. Proto ani Bohuna nemůže ve vztahu ohrozit Terezu, a proto Tereza bude vždy ve srovnání s Bohunou působit uměle, ale krásně. Zvláštní. Bohuna tu totiž víc než skutečnou postavu (a v tom je její úloha podobná s tou Terezinou) působí hlavně jako katalyzátor, nositelka atributů, připomínka dávné zrady a potažmo ta, díky níž dojde Zdeněk prozření. Figura především účelová. Podobný, trochu neživotný účel tu plní náčelník pseudoindiánského kmene, jemuž Zbyněk pronajímá louku a u nějž se také snaží pochopit svůj problém. Návrat na venkov zřejmě nestačí, takže poměštělý Zdeněk zřejmě potřebuje moudrost přírody nasávat z více stran.

Jakkoli jsou vedlejší postavy málo plastické, kvůli Zbyňkovi má smysl Dešťovou hůl číst. Víc než o detektivní příběh (protože rozuzlení není nijak strhující) jde samozřejmě o vykreslení krize středního věku, mezního stavu člověka, který neví, kam se životně ani geograficky vrtnout, člověka zvláštně, pravdivě vyprázdněného. "Apartní", bezpečně zvládnuté situace, jimž takovou figuru Hájíček vystavuje, však přes všechnu solidnost něčím provokují. Co dál? chce se zvolat. Jeden má chuť strčit Hájíčka - stojícího na bezpečné římse pečlivě zvládnutého, atmosférou prosyceného, pořád ale nějak sterilního vyprávění - ať letí někam dál.

V této souvislosti se nabízí srovnání s dalším "pilířem,", nositelem a držitelem řady domácích ocenění, Emilem Haklem. Také Hakl má předvídatelného hrdinu, osamělého morouse a skeptika. V posledních letech ovšem autor opustil zajetý svět hospodských historek a čím dál tím víc se pouští na nejisté pole prózy s - omlouvám se za to slovo - angažovaným přesahem. Zatímco v Letu čarodějnice (2008) ještě extrémní čin hlavního hrdiny v poslední části knihy zpochybní a zrelativní, Skutečná událost (2013) už působí sugestivním dojmem pokusu o nápravu věcí kolem nás, byť je do značné míry nesena Haklovým typickým cynismem.

Ve svém zatím posledním románu Umina verze se Hakl pouští ještě dál, a sice do sfér sci-fi. Umělá žena Uma nicméně spadá do jeho kategorie krásných, neodolatelných žen, které nakonec hlavnímu hrdinovi, looserovi Františkovi, podléhají. Tady jako by to byl hořký výsměch, jakási tečka za všemi předcházejícími muži, jež nakonec zabodují (ty nejlepší milostné dialogy vedl hlavní hrdina Skutečné události prostřednictvím sms, už to je do značné míry umělý svět!). Dokonalá robotická žena nakonec - a je jedno z jakých důvodů - Františka opouští. Je to do značné míry parodie na pygmalionský příběh, ten nejobyčejnější ze všech obyčejných dostane mimořádnou ženu, aby ji zorientoval v běžném světě, nakonec ji ale ztrácí. Trpký přídech nenaplněné lásky (která se ovšem vyčerpává dřív, než se může naplnit - ale i to známe z každodenního života) tu Hakl podává v hávu nejen sci-fi, ale i travestie, alegorie... Autor se pohybuje na samém okraji pravděpodobného, ale už bezpečně za ním, tudíž nechává čtenáře stále v nejistotě, kam jeho příběh povede. Ale o to zas až tak nejde, stejně jako - zdá se - nejde o hru s několikerou vypravěčskou perspektivou. S realitou si hraje podoba knihy, neboť její součástí je i množství ilustrativních fotografií: Možná to není vymyšlené, možná to je skutečná událost...

Česká próza se potácí v prostřednosti, pravděpodobnosti, uvěřitelnosti. Píšu "potácí se", ale nemyslím to zcela negativně. Přešlapuje v ní - zní možná lépe. Jsme v tom dobří, respektive autoři jsou v tom dobří, a my to ochotně a nadšeně čteme. Díky za každé vykročení za tuto hranici. Snad má literatura ještě ambici ukazovat nás jinak, než se tak rádi nahlížíme.

Jiří Hájíček, Dešťová hůl. Brno, Host 2016.

Emil Hakl, Umina verze. Praha, Argo 2016.