Justin Quinn

Na kávě s Ferlinghettim

Itamar Even-Zohar přišel s názorem, že přeložená díla hrají v literatuře ústřední roli v několika klíčových bodech: za prvé, když se daná literatura etabluje, za druhé, když je v periferním postavení vůči dominantní literatuře, a za třetí, "nastanou-li zlomové body, krize nebo stavy literárního vakua". Počínaje šedesátými lety získávali východoevropští spisovatelé všech žánrů v anglofonním světě na proslulosti i na významu. Jedním signálem tu je vliv, jehož se dostalo Alvarezově obhajobě východoevropských básníků. Neil Corcoran vzpomíná na edici Penguin Modern European Poets jako na fenomén, který byl v šedesátých letech "chic", a dodává:

Tyto krásně navržené knihy, které - na rozdíl od všech ostatních anglických publikací, o nichž jsem tehdy věděl - příjemně vklouzly do kapsy, tak jako Livres de Poche, byly obklopeny jedinečnou aurou a Alvarez (neustále přispívající do Observeru v době, kdy se zdálo, že na poezii záleží) se těšil nesmírné autoritě. Takto se k mé - a nejspíš i Heaneyho - generaci dostala především východoevropská poezie, podobně jako ostatní nesmírně vzrušující kulturní události šedesátých let [...].

Tito zahraniční autoři se ocitli v centru anglofonní literární kultury, která se zcela jistě nepotřebovala etablovat a také se nenacházela v periferním postavení; lze proto soudit, že procházela určitou krizí. Ale o jakou krizi se jednalo?

Anglofonní básníci ztratili přístup k veřejně relevantním tématům a Alfred Alvarez své zklamání v tomto směru dal najevo. Měl za to, že odpovědí je prezentace politiky profiltrovaná fantasmagorií otřeseného mozku - Lowellova či Plathové. To ale nestačilo, a tak Alvarez hledal dál, ve východní Evropě, a inspiroval tím Rothova pátrání v oblasti prózy.

Co vlastně Alvarez na opačné straně železné opony slyšel? Jaký měl pro čtení Miroslava Holuba interpretační rámec? Ve stručném úvodu k Holubovým Selected Poems (1967) líčí tradici vzájemného vztahu vědy a poezie. Snaží se Holuba stručně zařadit do tradice české poezie, ale podle všeho se přitom opírá výhradně o vlastní rozhovory s Holubem, ne o nezávislá zjištění. Když se pět let předtím - v roce 1962 - s Holubem seznámil v Praze, dal český básník jasně najevo, k čemu se hlásí, ale Alvarez tuto informaci nedokázal nebo nechtěl absorbovat. V předmluvě píše: "Holub se sám označil za spřízněného s americkými beatnickými básníky (z valné části - jak mi přišlo - proto, že všichni chovají antipatie k bývalému prezidentu Eisenhowerovi) [...]."Tento sumární verdikt nad Holubovou vazbou na beatniky stojí za pozornost: nejenom proto, jak malé porozumění projevuje pro Holuba, ale i kvůli tomu, co vypovídá o dobové anglofonní poezii.

Alvarez totiž diktoval trendy, jak dokládá (a komentátoři s tím souhlasí) následný úspěch antologie The New Poetry i edice Penguin Modern European Poets. To ale neznamená, že měl nutně pravdu. V článku, jenž předjímá chór souhlasu zaznívající po následujících třicet let, prohlašuje Andrew Crozier, že "novost" Alvarezových básníků v kontrastu k britskému uskupení The Movement představovala "pouze interní rozdíl, rozdíl frakcí". Crozier pokračuje: "The Movement i,konfesní' poezie mají společnou řeč, která se uplatňuje v médiu osobní lyriky, často prezentované dramaticky, a využívá komplikovaného obrazného jazyka s cílem propojit vlastní já s jeho předměty a cíli." Tím se já opevňuje a utvrzuje ve své platnosti, ale přitom je podstatné, že už se báseň "znovu neobrací k diskurzivním světům, k nimž v aluzích poukazuje". Crozierova formulace je poněkud pythická a sám jí rozumím tak, že poezie sice příležitostně může čerpat z politiky (viz Hughesovu Ženu v bezvědomí nebo - nezávisle na Crozierovi - Lowellův Podzim 1961) nebo z obhlédnutí národa (Larkinovy Letnicové svatby), avšak svá řešení hledá v lidském já a upírá básním jakoukoli možnost znovu intervenovat ve vnějším, veřejném světě. Také Jan Zábrana vycítil, že valná část dobové britské a americké poezie se příliš omezuje na soukromé já: jde o

poezii lidí instinktivně schoulených do sebe, kteří se od přímé společenské angažovanosti spíš vzdalují (nebo jsou od ní rafinovaně fungujícími manipulačními mechanismy vytlačováni) a jejichž sice sympatické, ale nekoordinované a navzájem si cizí úsilí chřadne jednou v titěrnosti, podruhé v laciné výlučnosti, lidí, kteří hovoří jako odněkud za skleněnou stěnou, z postupně se smršťujícího soukromého vesmíru[...].

Vůči tomu všemu stáli podle Zábranova názoru Ferlinghetti s beatniky v diametrálním protikladu.

Alvarezova neschopnost rozeznat a uznat vliv beatniků je symptomatická pro obecnější tendence v anglofonní poezii od konce druhé světové války po pád železné opony. Jak zaznělo výše, Alvarezovo zanícené a dlouhodobé zaměření na východoevropskou poezii v bezprostřední návaznosti na to, kdy se mu podařilo prosadit Lowella, Plathovou, Berrymana a Hughese jako hlavní básnické autority své doby, naznačují, že mu v dobové kultuře cosi scházelo. Jestliže se vyjmenovaní básníci ve svých textech nedokážou přesvědčivě vyrovnat se sférou veřejné existence, pak je nutné přiřadit k nim další básníky. Když Alvarez tuto práci vyexportuje na opačnou stranu železné opony, umožní mu to dál opomíjet radikálně politickou poezii beatniků, a když pak na beatnické manévry narazí v Holubových básních, odmítne je vnímat - i přes jejich očividnost a přes Holubovo vlastní přiznání. Tímto způsobem poezii zajistí veřejný hlas, ovšem psát jím je povoleno pouze autorům z východního bloku. Jejich přihlášení k marxismu je akceptováno (stejně jako CIA zjistila, že nejvýkonnějšími kritiky Varšavské smlouvy jsou západní socialisté), avšak jejich dílo je v angličtině recipováno jakožto disent vůči nejhorším excesům různých výborů v jednotlivých zemích. V anglickém prostředí jsou systematicky škatulkováni a vychvalováni jakožto protirežimní, i když současně hlavní proud anglofonní literární kritiky vytrvale zdůrazňuje, že chce uplatňovat čistě estetická kritéria. Anglofonní poezie měla po celá staletí svou veřejnou, politickou stránku; Alvarez ji však spolu se svými četnými kritickými i básnickými následníky v šedesátých letech této potence zbaví. Básnické umění tím je ochuzeno.

Miroslav Holub doputoval do anglického prostředí v roce 1963 jako svého druhu host a upřímně toužil propojit se s kulturou a jazykem, jejichž studiem strávil předtím tolik času. Angličtina mu poskytovala způsob, jak uniknout z těsných mezí české národní tradice a jak se také vymanit z restriktivních opatření komunistického režimu. Anglickým překladatelům aktivně vyšel vstříc. Nechápal to přitom jako transnacionální pohyb z jednoho jazyka a kultury do druhého, ale jako pohyb z druhořadého a lokálního prostředí do prostředí univerzálního. Tak vypadá daný příběh z jedné stránky. Druhou tvoří to, jak vzájemné interakci rozuměli hostitelé. Přivítat podobné hosty je zábavné, ale hostitel má také svoje povinnosti: především (řečeno se Stephenem Owenem) "pochopit, že tento básník z jiné země a jiné kultury píše přinejmenším zčásti i pro nás, píše přinejmenším zčásti básně, o nichž má za to, že uspokojí i nás". Když se do podobných situací zaposloucháme pozorněji, uslyšíme někdy zvláštní odezvy v naší vlastní poezii - a když se za nimi vydáme, mohou nás dovést na nečekaná místa.

Při své první americké návštěvě v roce 1962 Holub zašel do City Lights Bookshop v San Francisku a seznámil se s Ferlinghettim. Uspořádaný chaos slavného knihkupectví vyvolává u Holuba ironicky laděné nadšení a oba básníci se odeberou o kus dál na kávu:

Usedli jsme u stolku pouliční kavárničky.

- Taky jsem k nim patřil, řekl, pozoruje dva obzvláště hřivnaté mladíky s poněkud náměsíčními pohledy. Nevím, zda narážel na beatnictví nebo na počet vlasů.

- Nevím přesně, jestli je ještě zbitá generace, řekl. Spíš jen nejsme spokojeni.

- Pokud se naše nespokojenost týká této země, řekl, myslím, že není na export. Přeložena a publikována jinde nabývá jiné formy.

Vlastní názor na toto tvrzení už Miroslav Holub neuvádí.

Přeložil Martin Pokorný.

Poznámky

Justin Quinn (1968), irský básník, prozaik, literární kritik a překladatel; žije v Praze. Souvislosti otiskly jeho básně, prózy a eseje (viz 3-4/2001, 1-2/2003, 1/2004, 2/2004, 3/2004, 2/2005, 4/2005, 6/2007, 3/2008, 2/2009, 4/2009, 2/2014) a také s ním přinesly rozhovor (1/2005). Toto je ukázka z jeho knihy Between Two Fires. Transnationalism and Cold War Poetry (Oxford University Press 2015), která letos vyjde v českém překladu v nakladatelství Karolinum.