Zdeněk A. Eminger

Radost nad propastí beznaděje

"Ty vole, ty seš rytíř? A máš vůbec koně?" I to je otázka, kterou Jiřímu Stránskému (nar. 1931) jednou někdo položil. Odpovědět na ni asi nebylo tak složité, protože rytířem skutečně je, a to jak svým rodem, tak svým životem. Hodnoty, který vyznává a žije, a étos, z něhož čerpá, jsou dnes stejně jako rytířský stav čímsi nesamozřejmým. Jiří Stránský, spisovatel, scenárista, dramatik, překladatel, básník, skaut a porevoluční prezident Českého centra Mezinárodního PEN klubu, je svobodomyslný člověk, který se nikdy nenechal okřiknout. Pétépák a vězeň komunistického režimu, kterému rodinná a skautská výchova daly zásadní směrovky pro jeho duchovní a občanskou orientaci. Člověk nezdolného optimismu, humoru a energie, kterou stále investuje do psaní a reflexe společenských poměrů.

Knihu rozhovorů, které s Jiřím Stránským vedla novinářka Renata Kalenská, přečtete na jedno nadechnutí. Její název Doktor vězeňských věd shrnuje to, co o sobě autor Zdivočelé země a Perlorodek někdy říká. Že je fakticky bez vzdělání a nemá ani maturitu, o vysoké škole nemluvě. Formální vzdělání opravdu nezískal na fakultě, nýbrž mezi čtyřmi stěnami trestnic a pracovních táborů. A tak zatímco pro někoho byla zkušenost nespravedlivě odsouzeného poslední kapkou toho, co mohl snést, Jiřího Stránského pobyt ve vězeních a lágrech nezničil, ale formoval. Desítky a stovky známých osobností tam vytvářely vězeňskou univerzitu, na níž se získávaly doktoráty summa cum laude. Stačilo si vybrat předmět a naslouchat. Profesoři mnoha oborů byli schopni přednášet skoro cokoli: od práva přes teologii po přírodní vědy a jazyky. Z rozhovoru i ze samotného autorova díla je zřejmé, že hodnost doktora vězeňských věd je nad všechny akademické tituly; a lidé, kteří se s Jiřím Stránským setkávají, si toho jsou dobře vědomi. Ať se v interview dotkne jakéhokoli tématu - totality, svobody, demokracie, aktuální politiky, imigrace, radosti ze života i strachu, lidských vztahů, víry, smrti i naděje -, vidíte, že jeho přemýšlení jde na hlubinu a je v pozitivním smyslu nakažlivé.

Komunisté se se starými českými a moravským rody a prvorepublikovou inteligencí nepárali. Ruské způsoby už z doby před válkou napovídaly, že s lidmi, pro něž byla svoboda, demokracie a služba synonymem občanského života, brzo zatočí. A tak se i stalo. Obě rodiny, Stránských i Malypetrova, poznaly hněv komunistické diktatury z první ruky. Knižní vzpomínky na otce Karla Stránského a dědečka Jana Malypetra odkazují k duchovnímu prostředí, z něhož Jiří Stránský vzešel a které spoluurčilo směr jeho života. O rodině a vztazích mluví vlastně bez přestání. "O vyzkoušených pravdách a rodinných sloganech," říká Stránský, "jsem nikdy nepochyboval a strašně mi pomáhaly." O svém věznění hovoří bez vypjatých dramatických figur, třebaže si v popisu nebere servítky. Není zahořklý a i díky vězeňskému setkání s básníkem Janem Zahradníčkem, jenž mu rozuměl a pomohl, si v sobě nenese nenávist. Nevím, nakolik odpustil těm, kteří se proti němu a proti jeho rodině provinili, ale z rozhovoru se zdá, že je smířený, třebaže kritický tam, kde to tak cítí a nemůže jinak. Jediného, čeho lituje, byl tlak vyvíjený na jeho ženu a děti. Jenže Stránský nic neprovedl. Zatčen by byl zřejmě v každém případě pro výstrahu ostatním. Do exilu odejít nechtěl. Razil stejné přesvědčení jako romanista a literární kritik Václav Černý. Estébákům při výsleších říkal: "Má to jeden problém. Každý člověk na světě někam patří. Co se týče mě, patřím holt sem."

Renata Kalenská pokládá podnětné otázky, a čím víc rozhovor postupuje a přechází z vykání do tykání, zdá se mi její pochopení o to hlubší. Oba tvoří dialog/diploos a jsou naslouchajícími si partnery. Je paradoxní, že tam, kde je Kalenská vůči stávající společenské náladě spíš pesimistická, zůstává Stránský optimistou a nevzdává se naděje. "Tolerance," říká autorka, "je strašně těžká disciplína a Jirka ji má zarytou pod kůží." Jeho tolerance ale není smířlivostí za každou cenu. Stránský nikdy nechodí pro slovo daleko. Současného premiéra klidně nazve "hurvínkem" a neobává se rozvažovat ani o české xenofobii a stádnosti. U Václava Klause si všímá jeho "zloby" a toho, že "i když vnějškově jako by dosáhl všeho, tak ve skutečnosti nedosáhl ničeho". A chcete-li vědět, jak vnímá nynější hlavu státu, poví vám to slovy, která jsem sám slyšel od mnoha lidí, jichž si vážím. "Jako prezidenta ho vnímat nemůžu, protože k prezidentovi chci mít úctu."

Připomenu-li si prorocká slova teologa a lékaře Alberta Schweitzera o takzvaných zralých, rozumných lidech, která platí na mnoho z nás, myslím si, že se Jiřího Stránského netýkají. "Věřil ve vítězství pravdy, teď už ne. Věřil v lidi, teď už ne. Věřil v dobro, teď už ne. Horlil za spravedlnost, teď už ne." Stránský třikrát věří a za spravedlnost horlí právě tak jako jeho přítel, advokát Otakar Motejl. Nemá strach. Nešvary, které vídá, nazývá ve svých glosách pravými jmény. Říká, co si myslí, mluví otevřeně, bez autocenzury a ornamentů, a to i vůči svému příteli - také muklovi - Dominiku Dukovi. Upřímně, tyhle rozhovory bych chtěl někdy slyšet.

V rozhovoru mě upoutaly Stránského vzpomínky na manželku Jitku, která nedávno zemřela. Něhu, s níž mluví o ženě svého života, jsem v podobném ohledu zažil jen z vyprávění teologa Jakuba S. Trojana a z vyznání literárního historika Jaroslava Meda. Stránský sice musel, tak jako religionista a teolog Milan Balabán, filozof Ladislav Hejdánek nebo historik a kněz Miloslav Vlk, pracovat v manuálních profesích, ale nezdá se, že by ho to zlomilo. I když si přinesl z kriminálů obroušené zdraví, dodnes pracuje, přednáší a cestuje. Řečeno bez špetky patosu je živou stopou paměti národa a člověkem, kterému se vyplatí naslouchat. Neobává se posledních věcí: "Jednoduše vím, že je nějaká další existence. Hlavu si s tím nelámu." Tato kniha rozhovorů je od první do poslední stránky povzbuzením, abychom se nikdy nevzdávali svých snů, naděje a svobody a zachovali si důstojnost i ve chvílích, které nejsou zrovna nejlehčí.

Renata Kalenská, Doktor vězeňských věd. Rozhovor s Jiřím Stránským. Praha, Motto 2017.