Martin Nodl

Glosy historické LXIII

Veřejné záchodky ze zlata

Bylo Pražské jaro 1968 komunistickou utopií, anebo se naopak jednalo o projekt politického a především ekonomického racionalismu, jenž chtěl nastolit demokratický systém s vidinou kvalitativního posunu směrem ke konzumní, avšak nadále socialistické společnosti? Takovéto otázky si ve své nové knize klade Jiří Suk. Jeho badatelský zájem se prozatím koncentroval na dobu listopadu 89, respektive na první měsíce existence Občanského fóra, popřípadě na osobu Václava Havla jako jednoho z nejhlasitějších kritiků husákovské normalizace. Autorův odklon k padesátým a šedesátým letům může být na první pohled překvapivý. Pokud se však do jeho knihy pozorně začteme, bude nám hned patrné, že zde volí obdobný přístup jako ve svých textech o Havlovi. V nich hraje prim konflikt mezi reálnou politikou a disidentskou etikou. V případě padesátých a šedesátých let se naopak onen konflikt koncentruje na střetávání reálné politiky s ekonomikou, respektive s ekonomickým myšlením. Hlavními hrdiny Sukovy knihy jsou čeští reformní ekonomové (slovenských ekonomů je v jeho knize pomálu), kteří od počátku let šedesátých, hmatatelně od roku 1963, přicházeli s myšlenkami radikální reformy doposud zcela dominujícího státně plánovaného a direktivně řízeného národního hospodářství. Ota Šik, jenž je dodnes spojován s onou ekonomickou reformou a je považován za jejího hlavního tvůrce, však v knize hraje spíše roli organizátora než vysoce teoreticky uvažujícího vědce. Dokonce je možné říci, že Šik byl spíše jen etiketou a zároveň jakýmsi beranidlem, jež mělo prorazit sevřený šik konzervativně uvažujících komunistických politiků. Nikoli s despektem Suk říká, že Šikovy vědecké limity byly jeho největší politickou devízou. Autor přitom nijak nezastírá, že proměny Šikových ekonomických názorů byly konjunkturální. Od stalinisticky věrného ekonoma se v průběhu padesátých let přetvářel v marxisticko-leninského národohospodáře, jenž stejně jako mnoho dalších českých ekonomů viděl cestu řešení hospodářských problémů v historizujícím napodobování porevolučního sovětského NEPu, tedy v jakési podmíněné, ba téměř přinucené liberalizaci hospodářského systému. Otázku, zda k Šikovým změnám v jeho ekonomickém myšlení předcházela změna politických kurzů, si Suk otevřeně neklade. Zdá se však, že to nakonec bylo téměř šavlovské obrácení. Ne v padesátých letech, kdy spíše kopíroval politické tání, ale až na počátku následujícího desetiletí, kdy svým důrazem na moc trhu politické reformy předcházel, respektive ve svém důsledku na ně se svým ekonomickým týmem tlačil.

Zjednodušeně řečeno, Suk ve své knize vychází z teze, že se v padesátých letech ekonomická věda nacházela pod diktátem politiky a že v letech šedesátých se onen poměr postupně otáčel, až nakonec dospěl k úplnému obratu. Otázkou je, zda si všichni reformní ekonomové byli plně vědomi skutečnosti, že návrat k myšlence trhu, byť regulovaného plánem, tedy dozorovaného stranicko-ekonomickým centrem, musí mít zcela zásadní politické důsledky. Z jím analyzovaných textů (někdy však po mém soudu až příliš rozsáhle cituje) přitom spíše vyplývá, že řada reformních ekonomů spojovala změny fungování ekonomiky s hlubokými proměnami činnosti strany. Mnohdy to sice nedávali na první pohled najevo, avšak i nejvyšší straničtí činitelé bez jakéhokoli ekonomického vzdělání rychle vytušili, že nový ekonomický systém si nárokuje "jinou stranu". Jestliže plán měl nahradit na spotřebu zaměřené tržní chování jednotlivých podniků, pak řízení těchto podniků nemělo být v rukou nomenklaturních, stranou jmenovaných a vybíraných kádrů, ale naopak mělo přejít do rukou odborníků. "Stará strana" však velmi dobře tušila, že by tím v ekonomice ztratila svoji vedoucí úlohu, a proto nebyla ochotná a ze své podstaty ani nemohla na radikální změny přistoupit. Jak ale Suk dobře ukazuje, onen důraz na podnikovou ekonomiku měl i svá negativa. Jednotlivé podniky při získání hospodářské samostatnosti, již se jim v omezené míře dostávalo na počátku šedesátých let, dokázaly oslabení moci centra využít ve svůj prospěch, jenž ale neměl nic společného s předpokládaným zlepšením konzumních požadavků celé československé společnosti. Podniky se zkrátka přizpůsobily novým podmínkám zcela jinak, než jak umírnění reformisté předpokládali. Krachu prvních reforem, na nichž se sám Šik do jisté míry rovněž podílel, se však pokusili využít radikálnější reformisté, kteří v Šikovi našli oporu. Jejich nově pojatá reforma ale byla ve skutečnosti mnohem spíše útokem na stávající systém politického rozhodování než na reálnou hospodářskou situaci.

V Sukově knize do jisté míry postrádám, byť hypotetické, řešení otázky, zda by ona Šikova reforma formulovaná v ještě zastřené podobě v roce 1967 a zcela otevřeně během Pražského jara v praxi skutečně vedla k vyřešení vleklé hospodářské krize, jež se projevovala nyní již zcela reálným zaostáváním za mnohem dynamičtěji se rozvíjejícími západními tržními ekonomikami. Šik po emigraci žádnou další šanci nikde nedostal a nadále uvažoval spíše v rozměrech teoreticko-ideologických než v rovině praktické ekonomie. Sice omezenou, přesto však možnou odpověď však přece jen nacházíme v Sukově intepretaci československé ekonomické reformy šedesátých let, včetně její radikální podoby jako pouhé pokračující utopie. Autorova fixace na slovo utopie má přitom velký vliv na celkovou koncepci knihy, jež je ale po mém soudu v některých kapitolách až přetížena ryze subjektivními úvahami či hodnoceními názorů socialistických utopistů Marxem počínaje, jež někdy čtenáře spíše myšlenkově odvádějí od tématu, než aby ho do něj naopak více vtahovaly. Každopádně traktování Šika a dalších reformních ekonomů jako utopistů, kteří si svého utopismu nebyli vědomi a sami sebe naopak považovali za vědecké racionalisty, je nepochybně nejpřínosnější myšlenkou Sukovy knihy. Má v sobě nádech čiré provokace, jež dovedena do důsledků celému Pražskému jaru přisuzuje punc experimentu, jenž byl od začátku odsouzen k neúspěchu. Verifikovat, zda tomu tak bylo, je ale téměř nemožné, ptát se však považuji za potřebné. Ona utopičnost po mém soudu vysvítá z autorem zkoumaných dobových teoretických studií, v nichž reformní ekonomové mluví o vcelku snadném přerodu řízení podniků odborníky, kteří nahradí starou nomenklaturu. Mělo se tak patrně dít postupným prorůstáním odborníků do vedení podniků, pomalým, centrem posvěceným předáním moci. Tato představa se však rozcházela s myšlenkami prezentovanými (byť ne zcela veřejně) reformními ekonomy o nutnosti radikální, téměř šokové reformy, při níž ne všechny podniky přežijí. Téměř každý reformní krok tak byl vskutku podmíněn politicky, přičemž na základě Sukových výzkumů je jasné, že reformní politika Pražského jara byla mnohem méně utopická než byť jen v teoretické rovině nastolovaná reforma ekonomická. Onu nadvládu politiky nad ekonomikou dokládají i hutné Sukovy kapitoly o dohledu státní bezpečnosti nad reformními ekonomy, i když je z nich patrné, že materii vysledovaného a odposlechnutého rozuměli informátoři a udavači z řad samotných ekonomů, nikoli však jejich řídící důstojníci, kteří tak v dosti zkreslené podobě předkládali získané informace stranickým orgánům, což do značné míry rovněž limitovalo nalézání kompromisu mezi politikou a ekonomikou. Ostatně o kompromis patrně nikomu nešlo, neboť konflikt byl natolik otevřený, že měl jen radikální řešení. A jak ukázaly měsíce po ruské invazi, řešením byl návrat k direktivnímu státnímu plánování a popření revizionistického trhu.

Jiří Suk, Veřejné záchodky ze zlata. Konflikt mezi komunistickým utopismem a ekonomickou racionalitou v předsrpnovém Československu. Praha, Prostor 2016.

Penzion vzpomínek

Smíření. Jak jinak vnímat Penzion vzpomínek ještě nedávno tak radikálního levicového historika, jakým byl Tony Judt? Penzion vzpomínek nejsou pouhé paměti, i když se pamětem v mnohém podobají. Nad subjektivním viděním však v knize převládá schopnost zachytit ve zkratce sociální realitu prožité doby. Ona zkratkovitost je dána především tím, že Judt psal tuto svoji poslední knihu s vědomím, že se mu nemůže podařit vyhrát boj s nemocí, která ho sice zbavila vlády nad tělem, avšak uchovala mu jiskřivou mysl. Sil mu však již mnoho nezbývalo, a proto je Penzion pestrobarevnou hrstí střípků vzpomínek, jež, když vytanou na mysl, mají v sobě životný nádech a vůni v podvědomí opakovatelného okamžiku. Judt se nejčastěji toulá krajinou svého dětství a dospívání, v nichž se mísí pocity potomka východních utečenců s pocity mladého muže, jenž dychtil po vědění. Ač to zní při vědomí autorových těžkých posledních let života trpce, měl ve svém životě velké štěstí. Spočívalo v tom, že tradicionalistická a bohatá Británie ve svém poválečném hledání sebe sama nabídla elitní vzdělání chlapcům ze sociálních vrstev, které by si ho před válkou, ale ani třicet let po válce nemohli nikdy dovolit. A nešlo jen o střední školství, ale i o univerzitu. Judt totiž získal možnost vystudovat Cambridge, na niž svým sociálním původem rozhodně nepatřil. Citlivost, s níž píše o prolínání starých a nových sociálních světů v akademickém prostředí, kde se zastavil čas, nám o poválečné Británii prozradí mnohem více než mnohasetstránkové monografie, přehlcené pouhými fakty. Po generace ustálené vztahy mezi studenty a jejich pokojskými, jež patřily ke Cambridge stejně jako starobylé budovy, rukopisy či taláry profesorů, vztahy, v nichž každý měl své místo, včetně služebných, které chtěly, aby s nimi studenti jednali bez jakékoli blízkosti, bez přebytečné komunikace, avšak s náležitou úctou, jež patří jejich povolání. Pro Judta bylo těžké tomuto světu uvyknout, avšak nakonec pochopil, že v akceptování oboustranného respektu tkví jemná sociální rovnováha, jež nemá nic společného s povýšenectvím. O to více však byl překvapen, jak tento svět vzal během pár let zasvé, jak se zhroutil, což ve svém důsledku vedlo k přerodu akademického světa v ryze konzumní prostředí. Judtovo následné zpochybnění vysokoškolského vzdělání pro každého, jež při více než padesátiprocentním zastoupení vysokoškoláků ve společnosti dominuje dnešku, je možná překvapivé, avšak plně odráží skutečnou kritičnost a zároveň i nepředpojatou svobodu jeho myšlení. Sociální experiment pro chudé, avšak nadané a entuziastické studenty se podle jeho názoru překlopil do systému, jenž nevede ke kvalitnějšímu vzdělání, ale naopak ke zplanění vědění.

Obdobně pronikavé jsou i jeho vzpomínky na přídělový systém a omezení spotřeby, jež byly v poválečné Británii podle jeho soudu drastičtější než v kontinentální západní Evropě. To samé platí o jeho reflexi omezenosti Angličanů (své rodiče často cestující do Francie považuje za výjimku), kteří raději zůstávali uzavření ve svém tradičním světě a nechtěli se konfrontovat s cizinou. Podle jeho soudu však ona omezená spotřeba, ony prvotní spotřební restrikce ve svém důsledku dynamizovaly anglickou společnost, což od konce šedesátých let vedlo k rozsáhlému rozrůznění míry a kvality každodenní spotřeby ve východní a západní Evropě, tedy k něčemu, což bylo někdy kolem roku 1950 nemyslitelné a téměř nepředstavitelné. Na rozdíl od mnoha západních historiků Judt vskutku ví, o čem mluví. Rok 1968 ho totiž přivedl na myšlenku změnit své badatelské zaměření a namísto francouzských intelektuálních dějin se začal věnovat dějinám střední a východní Evropy. Pražské jaro považoval za natolik mimořádný pokus o reformu socialismu, že se nezačal učit rusky nebo polsky, ale česky. V tomto ohledu jsou pozoruhodné jeho reflexe vnímání roku 1968 na Západě, především ve Francii, kde podle něho nikdo z "revolucionářů" nic netušil o pokusu o socialismus s lidskou tváří. A už vůbec si téměř nikdo nekladl otázku, jak je možné, že ona revolta roku 1968 má ve Francii a v Německu zcela jiný charakter než v Čechách a v Polsku. Kvůli neznalosti nemohlo dojít ani k takovému vystřízlivění, jakého se dostalo mladému Judtovi při jeho pobytu v kibucu, kde ztratil veškeré sionistické ideály. Právě ona schopnost zbavovat se apriorních představ a odhalovat pod povrchem skryté významy je největší předností Penzionu vzpomínek, jenž myslím nejen u mne mění rovněž až příliš apriorní názory na Tonyho Judta.

Tony Judt, Penzion vzpomínek. Praha, Prostor 2016. Přeložil Ladislav Köppl.