ROZHOVOR • Souvislosti 2/2024
„Konečné pravdy o čemkoliv mě nikdy nijak zvlášť nezajímaly“ (S Vladimirem Arsenijevićem o balkánském regionu, nesnesitelných dramatech, metafoře kanibalismu a společné evropské řeči) (připravil Jakub Novosad)
"Konečné pravdy o čemkoliv mě nikdy
nijak zvlášť nezajímaly"
(S Vladimirem Arsenijevićem o balkánském regionu, nesnesitelných dramatech, metafoře kanibalismu a společné evropské řeči)
Tvůj záběr je poměrně široký, ale nejvíce ses proslavil jako spisovatel. Obrovský úspěch ti přinesl hned debutový román V podpalubí, získal jsi za něj nejprestižnější srbskou literární cenu udělovanou týdeníkem NIN. Navíc byl přeložen do několika desítek jazyků, mimo jiné i do češtiny. Jak ses s takovým počátečním úspěchem vyrovnával?
Ten román vyšel před třiceti lety a skutečně sklidil na místní poměry až nebývalý úspěch. Říká se, že takový začátek je pro autora zároveň požehnání i prokletí. Tím spíš když je ten úspěch nečekaný. Je potom tak nějak přirozené, že spolu s hezkými věcmi přijde i určité množství těch negativních. Vytvoří se atmosféra přehnaných očekávání. A také jisté nedůvěry. Nebo opovržení. Padají otázky, proč zrovna ty, a ne někdo jiný. V malé, dusné společnosti, jakou je ta naše, je pak výsledný efekt mnohem silnější. To všechno se pak v mém případě ještě násobilo.
Jak to myslíš?
Stalo se to v roce 1994. A my jsme v Srbsku už od roku 1992 žili v takovém uzavřeném hrnci. Měli jsme tu mezinárodní sankce a blokádu, a tak byl ten pocit klaustrofobie mnohem intenzivnější. Panovala všeobecná nespokojenost, nikomu nebylo dobře. Proč bys pak ty měl najednou zažívat nějaký hollywoodský příběh? O fenomenálním úspěchu? To působí vážně nelogicky. Tím spíš, když se vezme v potaz skutečnost, že román vyšel v roce 1994, ale cenu dostal až v roce 1995. Právě v těchto dvou letech se Slobodan Milošević rozhodl ze sebe shodit nálepku balkánského řezníka a navléct si kostým mírotvůrce. Pro média se stal najednou garantem konce války v Jugoslávii, v té době tedy v Bosně a Hercegovině. Vyústilo to v Daytonskou dohodu, která tu válku skutečně ukončila. Tady v Srbsku to ovšem znamenalo, že média, která byla - tak jako ostatně i dnes - pevně v rukou vládnoucích politických struktur, začala předstírat jakousi demokratizaci. Můj obličej se najednou objevil v hlavních zprávách srbské státní televize RTS. Něco takového by o rok dřív bylo nepředstavitelné.
Změnilo se tím něco?
Vzešel z toho takový prapodivný mix. Dlouho jsem se s tím vypořádával, prakticky to trvá až dodnes. To, že jsem nejmladším vítězem ceny NIN, mě pronásleduje už třicet let. Já totiž nebyl jen nejmladším vítězem: kniha byla zároveň první, naštěstí dnes už ne jedinou, oceněnou prvotinou. Zrušila tak dva velké precedenty, což vedlo k řadě málem až konspiračních teorií. Proč já? Jaké síly stojí za tím, že jsem to vyhrál já?
Jakože to bylo zmanipulované?
Ano. Já se tehdy nepovažoval za spisovatele, nikdo o mně nevěděl. Před tím románem jsem nikde nic nevydal. Běžnější cesta je, že někdo studuje literaturu, začne psát kritiky, vydá něco v časopisech, navazuje vztahy s redakcemi, rozesílá svoje rukopisy... Já nic z toho nedělal. Proto jsem byl pro lidi z literární scény úplně neznámý. A ta scéna byla neznámá mně. Pohyboval jsem se víc v hudebním světě.
Hrál jsi v několika kapelách...
V Urbana gerila a Berliner Strasse. Svou literární tvorbu jsem tak vždycky primárně spojoval spíš s hudbou než s ryze literárními impulsy. Dostal jsem z toho krizi identity. Proč bych měl bránit spisovatele Vladimira Arsenijeviće, když si ani já nejsem jistý, zda by takový člověk měl vůbec existovat? Pak jsem v roce 1999 odjel do Mexika, kam mě pozval Mezinárodní parlament spisovatelů. Tam se mi povedlo skutečně vymanit se ze všech těch krizí. Uvědomil jsem si, že nikomu nic nedlužím. Mám právo se rozhodnout, že už vůbec nebudu psát. Díky tomu jsem pak měl ze psaní zase dobrý pocit. Když se mi povedlo uvědomit si, že to není povinnost. Dojít k tomuto závěru mi ale zabralo pět let.
Ale o románu V podpalubí se od začátku mluvilo jako o prvním dílu ohlášené tetralogie Cloaca maxima. Skkutečně jsi od začátku plánoval, že napíšeš čtyři knihy? Jak to vůbec vzniklo?
No, jak to vzniklo... Vezmu to trochu zeširoka, pro pochopení kontextu. Když v roce 1991 vypukla válka, nic z toho jsme vůbec nemohli předpokládat. Dílem kvůli politické naivitě, ale taky proto, že to bylo tak šílené, že sis to předem nemohl zanalyzovat, natož si to představit. My jsme tento druh nenávisti neviděli. Opravdu ne. My jsme v Jugoslávii nežili v atmosféře etnické nenávisti. Pro nás lidi z Bosny byli prostě lidi z Bosny. Vůbec to nebyli Chorvati, Srbové a Bosňáci. Byli to Bosňané. My jsme do toho šílenství nevstoupili z takových pozic. Doslova nás do něj natlačili. Koncem toko roku fungovala rozhlasová stanice B92, která byla důležitá pro všechny, co smýšleli pacifisticky. Vypsali soutěž o nejlepší válečnou povídku. Podmínkou bylo, že text bude mít do padesáti stran a bude napsaný jedním z jazyků národů a národností Jugoslávie, jak se tehdy říkalo. Téma muselo být válečné. A já napsal něco, co jsem nazval Cloaca maxima. Mělo to 49 stran.
O čem to bylo?
Bylo to o manželském páru, co čeká první dítě. V tom ale vypukne celé to šílenství. Umírají jim příbuzní, všechno jde do hajzlu. Dítě se narodí, ale společenská situace se změní natolik, že tu elementární radost prožívají úplně jinak. Na rozdíl od textů, na nichž jsem pracoval dřív, pro mě bylo tohle psaní strašně vzrušující. Měl jsem totiž problém jak psát o Bělehradu. Předtím jsem nevěděl jak na to. Neviděl jsem tu žádné drama. Pak ale přišla tragédie, která všechny ty nanicovaté, průměrné lidi, mezi které se taky počítám, proměnila v tragické postavy. Právě tohle se mi tehdy zdálo literárně vzrušující.
Jak ta soutěž dopadla?
Ještě před jejím koncem začala válka v Bosně a Hercegovině. Všechno se to znovu rozpadlo, takže se vyhlášení hrozně protáhlo. Myslím, že snad až teprve koncem léta 1992 vybralo B92 vítěze. Četli seznam nejlepších od desátého k prvnímu místu. Doufal jsem v tak osmé deváté, od pátého výš už to bylo nemožné. Samozřejmě jsem na tom seznamu vůbec nebyl. Ale vzal jsem ten rukopis a během roku ho prakticky zdvojnásobil. I tak je to pořád relativně tenká kniha. Tak vznikla první verze románu V podpalubí.
Jaký byl koncept plánované tetralogie? Zmapovat život jedné rodiny za války?
My jsme nejdřív mluvili o krizi. To nebyla válka, ale krize. Napřed krize ve Slovinsku po vyhlášení nezávislosti, kdy Slovinci obsadili hranice a Jugoslávská lidová armáda se bránila. V uvozovkách, samozřejmě. Pak přišla krize v Chorvatsku, která to měla nějak vyřešit. Když ale začala válka v Bosně, tak jsme už věděli, že tady končí sranda. A v téhle náladě, doslova apokalyptické, kdy začaly sankce, totální rozpad ekonomiky, jsem s malým dítětem, žijeme v pronajatém bytě... Teď nemluvím o postavě z knihy, ale o sobě, já se s tím vším vyrovnávám. Tehdy jsem vymyslel celou tu tetralogii. První tři knihy měly vyprávět o období od října 1991 do října 1992 a kombinovat intimitu života, který postavy žijí. To vše na pozadí probíhající tragédie plné smrti. Čtvrtá kniha pak měla být epilog. Tehdy jsem jí pracovně říkal Kopec. Vypravěč se nachází na kopci, na nějakém vyvýšeném místě, ze kterého ty události pozoruje. Nachází se v čase, kdy je celá ta dynamika hrůzy pryč. A to jsem konečně ztvárnil o třicet let později.
Ten opus jsi uzavřel loni vydáním románu Duchové. Říkal jsi, že se ti podařilo zbavit tlaku i očekávání. Ale třicet let mít před sebou výzvu dokončit tetralogii, to přece muselo být břemeno. Celý ten příběh uzavřít, aby nezůstal nedořečený. Jaký je to pocit?
Já nikdy nepochyboval o tom, že svůj plán dokončím. Je ale pravda, že jednou jsem to skutečně přerušil. Ve chvíli, kdy jsem odjel do Mexika. V tom roce 1999 mi už bylo ze všeho zle. I ze sebe samého. Ze svého veřejného obrazu. Byl jsem ze života v Srbsku strašně vyčerpaný. Opravdu hrozně vyčerpaný. Byl březen, žil jsem ve čtvrti Banovo Brdo. A pak v Rakovici spadla ta úplně první bomba NATO. To je kopec hned vedle. Se svou tehdejší přítelkyní jsem stál u okna a najednou to bouchlo, schytala to nějaká fabrika. Podívali jsme se na sebe a začali se smát. Jinak už jsme na to vážně reagovat nemohli. Měl jsem chuť to vzdát. Vždycky jsem chtěl psát bez odstupu, v tu danou chvíli. O věcech, které se zrovna dějí. A pak jsem se ocitl v bizarní situaci. Psal jsem o letech 1992 a 1993. A najednou jsem se dostal do pozice, že v roce 1999 znovu píšu o nějaké dávné minulosti. Tak jsem to odložil a začal psát deník, ze kterého pak vznikl román Mexiko - válečný deník. Vznikl vlastně úplně za pochodu. Tehdy jsem totiž netušil, že v Mexiku potkám Xhevdeta Bajraje a spojím jeho albánský příběh se svým příběhem z Bělehradu. Mně je takový postup blízký, určitým způsobem to mám rád. Lidi z literárního prostředí mě dost prudili s tím, že mi chybí historický odstup. Já ale nikdy necítil, že by něco takového bylo potřeba. Konečné pravdy o čemkoliv mě nikdy nijak zvlášť nezajímaly. Psal jsem o devadesátých letech a přitom ty roky pořád běžely. Pro spoustu lidí jsem byl jako osina v zadku.
Devadesátá léta na Balkáně byla dost bouřlivá, děly se tu hrozné věci, které šokovaly celý svět a bezprostředně ovlivňovaly životy každého z vás. Těžko pak očekávat, že spisovatelé budou psát o něčem jiném.
Jenže já si tehdy opravdu myslel něco jiného. A sice, že celá ta válečná pyrotechnika se všemi explozemi, hromadným umíráním a masovými hroby je v literárním smyslu hrozně laciná. Přehnané efekty. Vždycky, když nevíš kudy kam, můžeš nechat něco vybouchnout. Uvědomil jsem si, že jsem kvůli tomu přišel o privilegium psát o docela obyčejných věcech. Takové to kluk potkal holku a podobně. Zároveň jsem se ale sám sebe ptal, jestli něco takového bude vůbec chtít někdo číst.
Tvoje další knihy se od tetralogie formálně i tematicky značně liší. Romány Išmail, Let nebo Predátor jako by potvrzovaly tvoje slova o hledání nového výrazu. Nebo se pletu?
Ano, tehdy jsem se vážně začal zajímat o práci s malým literárním prostorem. Ačkoliv ta fáze netrvala nijak zvlášť dlouho, vedla ke vzniku knihy Išmail. Zabýval jsem se v ní zcela neznámými vztahy mezi mladou subkulturou sedmdesátých let, tedy punku a nové vlny, a nepopsanými hodnotami neokonceptuální, provokativní a silné akademické scény z konce šedesátých let, která tu byla hodně dynamická. Vznikaly tam skvělé věci, které vždy fungovaly narušitelsky. V tom punkovém, společensky a politicky provokativním duchu. Strašně mě to zajímalo, a tak jsem spolu s Aleksandrem Zografem vytvořil kombinaci grafického a klasického románu, který se zaměřil právě na tohle spojení. To je Išmail. Pak jsem začal psát Predátora, kde je ústřední příběh umístěn do iráckého Kurdistánu, mezi jezidy. Román, který se věnuje úplně jiným dynamikám. Já tomu ale nedokázal odolat. V devadesátých letech jsme byli tlakem doby zahleděni sami do sebe. Až někdy kolem roku 2000 jsme se zase začali rozhlížet po zbytku světa. A když se mi povedlo zvednout se z bahna a podívat se kolem, viděl jsem, že to, co se mi zdálo jako kaluž, je vlastně oceán. A že tyhle sračky se dějí všude.
Predátor je opravdu dost specifický. Kdybych tě neznal a nečetl knihu v srbštině, zřejmě by mě ani nenapadlo, že se jedná o román balkánského autora.
Strašně moc jsem chtěl psát o tom, co zhruba vypadá tak, jak tu dobu vnímáme v roce 2024. Ne jako tehdy, v roce 2008, kdy to vyšlo. Cílem bylo psát o těch protichůdných pohybech a o kolonách uprchlíků. Popsat ten uspěchaný svět plný zmatečnosti, kde každý běží za svým kouskem štěstí. Pro mě bylo literárně velmi vzrušující, že lidé přicházejí z nejrůznějších stran, z různých kontinentů a kultur. A nesou si to s sebou stejně jako osobní vlastnosti.
Ty tendence byly patrné už v Mexiku, ale až v Predátorovi se ti podařilo učinit z témat zdánlivě lokálních témata univerzální. Překročil jsi hranice Balkánu a poutavě zpracoval látku celosvětově aktuální. Z kanibalismu jsi v podstatě udělal metaforu bezohledného kapitalismu a konzumerismu. Předpokládám, že i tohle vyšlo z tvých zkušeností s devadesátými lety.
Podívej, my jsme vždycky byli o krok zpátky. Když se pak věci celosvětově začaly obracet k horšímu, ocitli jsme se na špici. K závěrům, k nimž teď docházejí lidé v různých koutech Evropy a bohužel i celého světa, jsme my, v té naší totální neúspěšnosti, mohli dojít dřív než kdokoliv jiný. Je vlastně dost nepříjemný pocit, když představuješ avantgardu neúspěchu. V lecčems jsme první, ale když jde o pozitiva, pak jsme na chvostu. Dnes už přitom máme s ostatními národy spoustu společného. Vzpomínám, že už před deseti patnácti lety jsem si říkal, že třeba každodenní život lidí v Bulharsku se zcela liší od života v Dánsku. Dán je oproti Bulharovi bohatší, má lepší životní podmínky. Ale narativy se sjednotily. Všichni začali mluvit o stejných problémech stejným jazykem. Stejným způsobem. Krize a problémy od roku 2008 vytvořily společnou evropskou řeč. Do té doby jsme si byli přece jen vzájemně cizí. Pokud je něco pozitivního na tom, jak dnes žijeme, tak je to rozhodně tohle. Nevím, zda to má nějaký léčivý efekt, jestli nám to pomáhá překonávat krize. Ale rozhodně je dobré, že si vzájemně lépe rozumíme. A sdílíme tytéž problémy.
Možná si lépe rozumíme, ovšem nespokojenost všeobecně roste. Přitom se jako lidstvo máme mnohem líp než dřív. Neměli bychom tedy spíš být spokojenější, a to i na základě zkušenosti s tím, čím jste si prošli třeba vy v devadesátých letech?
Zcela zásadní roli v tom hraje mediální obraz světa, v kterém žijeme. Ovlivňuje nás to, jsme pořád vystaveni nějaké neuróze. Když koncem 19. století vybuchla sopka Krakatoa v Indonésii, lidé se to dozvěděli až z přírodovědeckého časopisu o půl roku později. Ovlivnilo to sice evropskou impresionistickou malbu se všemi těmi růžovými mraky a divně zbarvenými západy slunce, jenže lidé nevěděli, že šlo o změny atmosféry a klimatu vyvolané tou ohromnou erupcí. Naopak dnes se všeho účastníme téměř v reálném čase. V Gaze dochází k masakru a my se koukáme na všechna ta těla. Bojuje se v Mariupolu a my se koukáme, jak ruské tanky střílí na nemocnice. Někde dochází k ekologické katastrofě a my to sledujeme, jako bychom byli přitom. Cítíme odpovědnost, povinnost účasti na všem, ale přitom nemůžeme nijak pomoct. Všeho je moc a všechno je strašně dramatické. Mnohem dramatičtější, než může lidský mozek snést. To z nás dělá naprosté schizofrenní neurotiky. Přitom vesměs žijeme životy, které nejsou v ničem nepříjemné. Nehladovíme, není nám zima, máme dostatek intelektuálního obsahu. Ale jsme zbaveni možnosti si to bez problémů užívat. Vkládáme do veřejného prostoru svá očekávání. A to je to, co nás štve. Protože my takový svět nechceme, nechceme v něm žít. Víme lépe než všechny předchozí generace, jak moc je to všechno v hajzlu. Rozumíme tomu, vidíme to, máme možnost se informovat. Zároveň cítíme tu bezmoc, že nemůžeme pomoct. Když ale každý udělá pro změnu aspoň něco, třeba se nám nakonec povede vytvořit lepší svět.
Jsi ředitel neziskové organizace Krokodil. Pořádáním kulturních, vzdělávacích a osvětových akcí usilujete o zlepšení občanské společnosti v Srbsku i sousedních zemích. Děláte to pro společnost, která podobným aktivitám není zrovna nakloněna a dokonce vás otevřeně staví do role nepřátel. Kde bereš sílu s tímto bojovat?
Vychází to ze zkušeností, které si s sebou neseme z devadesátých let. To je můj výchozí bod, bylo mi tehdy pětadvacet. I když tahle moje životní fáze začala spíš až někdy v roce 1999 nebo 2000, kdy už bylo jasné, že se s koncem století a tisíciletí blíží ke konci i rozpad bývalé Jugoslávie. Tehdy jsem se začal zabývat tím, jak obnovit komunikaci - a jedním z důležitých prvků byl jazyk. V Černé Hoře, Bosně a Hercegovině, Chorvatsku a Srbsku mluvíme jedním jazykem. Sdílíme taky určitou senzibilitu. Ta nás pojí s Makedonci, Slovinci, lidmi z Kosova. A pak i těmi, kteří tu žijí, i když tím obecným jazykem nutně nemluví. Maďarská menšina, italská menšina a tak dále. Všichni ti lidé participují na jednotném náhledu na svět. Ten region spolu prostě sdílíme. Bylo jasné, že region tu je, ať už mu říkáš, jak chceš. Existuje tu něco, co není žádná cizina. To přišlo náhle, tak, že někdo nakreslil hranici. Když ji překročíš, najednou jsi v zahraničí. Ani pro ty nejhorší fašisty nic z toho není cizina. Prostě ne. Když Chorvat odjede do Bosny, tak není v cizině. A platí to i naopak. Tím vznikl základ a prakticky i povinnost, abychom s tím něco dělali. Založil jsem nakladatelství Rende, kde mám edici Ledolomac (Ledoborec). Symbol prolomení ledu, výzva ke komunikaci. Začali jsme vydávat takzvané regionální autory. My jsme totiž s autory z Bosny a Hercegoviny a Chorvatska skutečně deset let nemohli udržovat žádné kontakty.
Opravdu?
Jo, nic tu nebylo. Nefungovalo telefonní spojení, nebyl internet. Ten se objevil až někdy v letech 1996-1998. Tak nějak. Teprve tehdy jsme pomalu začali obnovovat kontakty. Moje kniha byla první kniha ze Srbska vydaná v Chorvatsku po válce. To bylo v roce 1998. Zjistili jsme, že nejsme jediná taková platforma, že existují i jiné. V Chorvatsku dělali festival FAK. Festival alternativní literatury. Existovalo nakladatelství Buybook v Bosně a Hercegovině. Seznámili jsme se a začali jsme spolupracovat.
Jak to vypadalo v počátcích?
Tehdy ještě existovala Jugoslávie. Pozvali jsme sem FAK a uspořádali první poválečné vystoupení chorvatských spisovatelů. Jmenovalo se to FAK-YU. Byla to skvělá příležitost udělat si z těch věcí srandu. A pro lidi to bylo hrozně důležité. Vzpomínám si na to ticho, když poslouchali třeba pokojného Ćiću Senjanoviće, strašně vtipného splitského autora. Došlo mi, že publikum ani tak neposlouchá, co Ćića čte, ale jak to čte. Skutečnost, že slyší ten charakteristický splitský dialekt v Bělehradě, v Centru pro kulturní dekontaminaci, byla v tom roce 2001 téměř magická. Nebyla to žádná samozřejmost. Takže jsme pracovali na tom regionálním konceptu, bavilo nás to. FAK to dělal zase v Chorvatsku, já tam byl, přijeli lidi z Bosny a Hercegoviny, Slovinska a dalších míst. Mělo to vážně silný náboj. Fakt, že můžeme zase dělat něco společně. Zároveň jsme se neoddávali žádné poválečné pornografii, nebrečeli si na ramenou, nebavili se o tom, kdo nás rozeštvává. Místo toho jsme jen vtipkovali a četli, bylo to až dionýsky veselé. Ale ne banální, řekl bych. Já jsem pak ten koncept dál rozvíjel, takže proto Krokodil. Je to zkratka pro "Literární a regionální setkávání odbourávající nudu a letargii".
Postupem času vaše aktivity přerostly v pořádání stejnojmenného festivalu, jedné z největších a nejpozoruhodnějších literárních akcí na západním Balkáně. Letos chystáte už 16. ročník. Spisovatelé někdy vystupují i před více než tisíci lidmi, atmosféra kolikrát připomíná spíš nějaký koncert světoznámé kapely než klasické autorské čtení. Přibliž trochu celou tu anabázi.
Písmeno R v názvu Krokodil znamená "regionální" - pro nás je to opravdu stále velmi důležité. FAK nebyl strukturovaný festival, byl odsouzen k zániku, prostě lidi se rozhádali... Ale zůstala tu po něm obrovská díra, a tak jsme založili na stejných principech Krokodil. Publikum nás přijalo skvěle, už od počátku chodila tisícovka lidí. Bylo strašně vzrušující moct všechny ty věci vidět a poslouchat a číst. Ani dnes, v roce 2024, nejde všechny ty knihy jen tak koupit. Situace nakladatelství je stejná jako v devadesátých letech. Všichni zaujali své pozice, obehnali se ploty. Chorvatské knihy jsou v chorvatských knihkupectvích, srbské v srbských a není způsob, jak by mohly putovat tam a zpět. Důvody, proč tomu tak je, jsou mnohem složitější. Ale to se netýká spisovatelů, ti chtějí komunikovat. A už vůbec se to netýká čtenářů. Samožřejmě svou roli hraje taky skutečnost, že to není považované za samozřejmost - proto to mají lidi ještě radši.
Jak se to projevilo na vydávání knih?
Za Srbsko můžu říct, že jsme skoro jediní, díky komu se regionální autoři stali živou skutečností. Aktuálně už neexistuje respektovaný nakladatel, který by neměl regionální program. V Chorvatsku podobná platforma neexistuje, a proto tam teď vychází mnohem méně autorů ze Srbska, Černé Hory nebo Bosny a Hercegoviny než v Srbsku. To jsou ty neobyčejné věci. A od těch je už k aktivismu blízko.
Takže váš občanský aktivismus vzešel z úspěchů v kultuře?
Nikdy jsme neviděli zeď mezi literaturou, uměním a kulturou na jedné straně a společensko-politickými tématy každodennosti na straně druhé. Pro nás to byla vždy jednotná, provázaná záležitost. Viděli jsme, jak je situace stále odpornější. Bylo skoro až nemorální jen tak sedět a číst básně, zatímco kolem nás doslova začal znovu bujet fašismus. Fašismus zespoda, silně podporovaný shora. Takže jsme se začali zabývat spoustou dalších věcí. Ne, že bychom měli jen nějaký think-tank a psali analýzy. Z toho se nám dělalo zle. Bylo jasné, že v té situaci si prostě musíme vyhrnout rukávy, ušpinit si ruce a postavit se do role, která nemusí být fyzicky bezpečná. Vystavit se. Postavit se do pozice, kde tě bude hodně vidět. Stoupnout si i před lidi, od nichž bys ani nechtěl, aby tě kdy viděli.
Nakonec se ještě vraťme k literatuře. Román V podpalubí byl možná prvním od rozpadu Jugoslávie, který byl hojně překládán do tolika jazyků. Má regionální literatura sílu prosadit se v zahraničí?
Potenciál je obrovský. Mě v posledních letech asi nejvíc nadchl úspěch románu Rumeny Bužarovské Můj muž, který byl přeložen do spousty jazyků. My jsme se v devadesátých letech stali ambasadory všech těch hrůz - myslím, že hlavním důvodem zájmu o moji knihu bylo právě to, že se zabývala touhle konkrétní atmosférou. Můj muž je ale ve skutečnosti o vztazích mezi muži a ženami. Má sice nějaké "balkánské" prvky, ale klidně by se to mohlo odehrávat v Česku, na Islandu nebo v Namibii, co já vím. Vztahy mezi muži a ženami jsou všude prakticky stejné. Podle mě to je první kniha z našeho prostředí, která uspěla v Evropě i ve světě, ale zároveň nefunguje ve smyslu "teď vám vysvětlím, proč jsou naši lidi tak divní a co se s nimi děje".
Proč ale třeba Predátor neměl v zahraničí takový úspěch? Podle mě za to může teror identity. Důkazem je dotaz jednoho redaktora, proč píšu knihu o Kurdech. Jakože Čech má vypovídat o Česku, Srb o Srbsku. Proč by ale Čech nemohl psát o Iráku? Proč bychom měli zůstat zaseklí v národním prostředí, vždyť to začne být nudné! Tahle zaprděnost existuje všude. Měli bychom opět získat právo působit v širším prostředí. Právo klást otázky. A ne pořád jen nosit na krku cedulku s vlastní zkušeností: Jsme ze Srbska, a tak musíme psát o tom, jak se vyrovnáváme s masovými zločiny. Nebo s čímkoliv, co se v Srbsku děje.
Vladimir Arsenijević (1965), srbský spisovatel, hudebník, publicista, překladatel, redaktor a občanský aktivista. Narodil se v Pule a žije v Bělehradě. Založil nakladatelství Rende a vydavatelství audioknih Reflektor, pracoval jako literární redaktor v bělehradské pobočce chorvatského nakladatelství VBZ. V r. 2009 založil dnes už kultovní literární festival Krokodil; stejnojmenné sdružení se věnuje projektům spojeným s kulturními aktivitami a občanským aktivismem (humanitární pomoc pro Ukrajinu či Gazu). - Jeho knihy byly přeloženy do více než dvaceti jazyků. Za svůj první román V podpalubí (1994, česky Prostor 1996) získal prestižní literární cenu týdeníku NIN jako její vůbec nejmladší laureát. Spolu s romány Andjela (1997; upravená verze Ty a já, Andjelo, 2016), K hranici (2018) a Duchové (2023) tvoří rozsáhlou tetralogii Cloaca Maxima (1200 stran). Kromě ní napsal řadu dalších knih, kupř. Mexiko - válečný deník (2000), Predátor (2008), Jugolaboratorija (2009), Let (2013) nebo Tohle není veselé místo (2014). Je spoluautorem scénáře k filmu Asymetrie (2019) a spolu s Igorem Štiksem napsal drama Spiklenci (2022).
>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=3189