Jakub Řehák

Distrikt borovic

Distrikt borovic

Ulicí Ve Stínu vystupuji do Distriktu borovic a tyrkysových školek, slyším, jak se prohýbají hlasy dětí chycených v očistci dětí.

Černá erotická smůla z vysokých drapů na svahu mi stéká do připravených úst.

Zlá světla jako výstražné prsty na konci nekonečného soumraku s paneláky.

Červená světla na úpatí strašných vysokozdvižných hotelů.

Ulicí Ve Stínu budu němý a bez zubů putovat k novému území borovic

Mrtvý je vyhnán ze svého přirozeného prostředí, už mu nezáleží na žlutém laku auta, jeho pohyb - mrknutí oka - se v jasných dnech odráží od blatníku, jinak ale mrtvý vidět není. Pokouší se dotknout věcí bývalými prsty, ale ty vypovídají poslušnost. Mrtvý ví, že nemůže vložit energii do prostého přecházení, když ale kráčím jako stín ulicí Ve Stínu, vím, že mrtvý už není.

Vracím se do Distriktu borovic, kde spočívá můj královský mrtvý

V náhorních plošinách plných tmy mi hvězdy stékají z veliké výšky na tvář a proměňují ji v peklo modrého ledu. Obracím hlavu vzhůru a vidím nad sebou asfalt-vesmír, vidím, jak ke mně proudí světy, jež se nedopatřením ocitly na špičce kancelářské jehly.

V Distriktu borovic přebývá můj dobrý mrtvý, vídám jeho vilu ve zhasnuté zóně bledých zdí.

V Distriktu borovic jsou liduprázdné půlnoční lesy a tiché domy.

Vzpomínám na visuté zahrady, kam jsi ke mně přišla a zvláštně pohnula chodidly. (Téměř "zastříhala").

Můj mrtvý král ve své zpustlé vile.

Vila je bezelstná a otevřená temnotě smrku, jeho věčné válce se žlutozelenou borovicí.

Slečny bílých zdí a jejich křiklavě bílá-bílá, keře utopené v temnotě, osvícené bočním oranžovým světlem.

V Distriktu borovic jsem hleděl vstříc milionům světů na nebi a ony mne posouvaly k sobě a vesmír stékal spolu s mrazem na moji tvář.

Ulice jako nekonečná stopa, dlouhá přímka, promodralá čára v Distriktu borovic, kde ne neznamená nutně ne, ano nutně ano.

(Mrtvý by se rád svlékl a odhodil svršky do plechové vany, chtěl by se milovat se zdmi-dívkami, ale už v letech skvrnitého podzimního tyfu mu odpadlo pohlaví, oslepil sám sebe světlem nové zástavby, je už jen dokonale skrytý, mrtvý, jen potrhaný satén županu prozradí, kým kdysi byl.)

Žádné masakry v Distriktu borovic, žádné parlamenty, vláda bude žlutá a zavede potřebnou převýchovu smrků, aby nemohly ničit území borovic.

Hvězdy vyschlé slzy

Tak dlouho jsem plakal, až mi vyschly všechny slzy a vítr je rozptýlil do růžovofialového nebe, kde se z nich za přispění složitých chemických procesů staly slané hvězdy.

Mám před sebou hvězdu soli. Ozařuje svým růžovým jedem krystalicky bílé záhyby mraků, které se nafukují, jako kdyby trpěly nadýmáním. Brzy zahrnou hlavy v parku starým sněhem.

Nejlepší možné světy na konci vlákna žárovky

Ach žárovko rozhazující své medové paže i vlasy v opuštěných kuchyních s vesmírnými talíři i na tebe dojde, i ty se mi budeš zpovídat a já posoudím, jak si umíš posunout nohu přes nohu a jak umíš sličně sedět v sukni. Neomezené domovní sépie ti budou ležet u nohou.

Zpívám píseň opuštěné žárovky, která přitahuje magnetické děti. Naše příběhy nejsou určeny pro zářící bytosti z budoucnosti, nejsou určeny pro nikoho, ale způsobují nám drobná zachvění.

V zimě vysychá zimní zpěv a dlouhé hlásky se zkracují, aby překonaly strašnou tíži povětří.

Další události v Distriktu borovic

Když se v noci vracím do Distriktu borovic, vidím nad hlavou tkáň oblohy: modré švy v bělostné kůži prosvítají skrz narůžovělé vlnění. Mýdlová ruka se vynoří zpoza mraků, sevře mě v dlani a vyzvedne nad mračnou epidermis, která se chvěje jako vnitřnosti, jako tkáň plná odporných věcí. Pokládám dlaň do hmoty oblak a chce se mi zvracet. Propadám hnijící a světélkující fontanelou nebe, ruka mne drží za nohy a já mířím hlavou dolů jako přízračný lovec do vesmírné prázdnoty. Navštěvuji prostory města, ruce těch, co jsou dole nahloučeni, mě chytají, od stropu na ně prší hnědý prach. Ruka mne vymrští do dalších prostor, hlavou narazím o desku domovního vchodu a začnu ji olizovat jako šťastný pes. Bydlela tam ona? To už si nevzpomínám. Ruka se rozpouští a já se propadám na nástupiště nočního metra. Cestující poklepem natřásají své dotekové mobily ze skořepiny, aby se z nich vylíhla neznámá monstra-zvířata. V noci se vracím do Distriktu borovic, vítá mě pět rudých mimozemských světel jako pět rudých rtů, které mne mohou políbit.

Vnitřní Žid a další pohyb

Když vleču svého vnitřního Žida Distriktem borovic, zaslechnu za zdmi žlutých tělocvičen zpěv muezzina, jak se rozléhá prázdnými sály, protože bůh je driblující míč a my jsme prázdno uvnitř něj.

Když se vracím Distriktem borovic a vleču svého vnitřního Žida, dostávám se na křižovatku, kde ulice Ve Stínu přechází do ulice Blavatská. Tam bydlí zlo, tisícileté Id. Žlutá čerň ulice pokrývá svět v ulici Blavatská. Jednou jsem viděl, jak do opuštěného stromu na prázdném prostranství uhodil blesk, a křižovatka se rázem rozzářila mrtvolným světlem. Tváře za žaluziemi se shromáždily k mlčenlivému rituálu zlých pohledů, které brzy zabočí za roh.

Když se vleču Distriktem borovic, táhlý zvuk muezzina uprostřed prázdných tělocvičen rozehřívá k extázi mého vnitřního Žida. V oknech přebývají dětské duše uvězněny v éteru skla, který nemohou překonat.

Další výzkumy

Ztrátu území jsem vyreklamoval za pocit naprostého šera.

Parašutisté se spouštějí ze stromů v Distriktu borovic a padají telefonujícím lidem za krk.

Z tenkých zdí bytu zní nepatrný večerní lomoz hlasů a televizorů.

Nesu si svého vnitřního Žida a vidím tebe, skutečný Žide, takového, jakého tě máme nejraději, mrtvého, rozpuštěného v zemi a tvoje sestry, co dělají "graben".

Další výzkumy: pláč podnájemníka. Ulice Stepfordských paniček a únosců, ulice moderních sekt. Na stanici metra poblíž Distriktu borovic v tunelu zurčí voda, ozývá se kapání, déšť podzemního světla.

Jaro v Distriktu

Ráno jsem se svým vnitřním Židem vyběhl z domu a viděl, že do Distriktu borovic dorazilo jaro. Stromy v květu. Barevné cákance v povětří. Silnice zůstávaly prašné a natažené jako prosebné ruce, jako stezky budoucnosti v postapokalyptické krajině, prašné a suché, až jsem pochopil, že i silnice mohu škrábat v hrdle, ačkoli je obtížně si to představit. Běžel jsem na území ranních pošt se svým vnitřním Židem na rameni, a zakazoval si radost. Na poště jsem si vyzvedl dopis, v němž byla tvá dávno rozplynulá slza. Doma jsem dopis otevřel a obtiskl si tu neviditelnost nejprve na bříško prstu a potom na hruď, kde mi nyní roste slzavé třetí oko, které všechno vidí. Vidí i tebe, můj mrtvý, který pořád čekáš v Tyrkysu borovic, až ze školky vyjdou první stíny. Zpívají tam chorály a hlasy se nafukují a trhaně pohybují po prostoru očistce-tělocvičny.

Jak charakterizovat Distrikt borovic?

Táhlé letní zvuky v Distriktu borovic, táhlé oblasti, budoucí mrtvé děti, vosy i hráči na hudební nástroje. V horku nebe sestupuje a tíží lidské bytosti, které už ztratily nárok na toto pojmenování.

Žluny visí v hustém vzduchu a pohvizdují. Jejich zvuk je průhledný jako řetězy léta, řetězy plné vody. Stromy se převlékly a vstoupily do obydlí lidí, lidé se ohlédli a proměnili se v chvojí borovic, které vysušilo léto na stupeň omega. Průsvitná Omega léta.

Kos zpívá a neutíká, kos pojmenovává věci oranžovým způsobem, zatímco nehybné nebe v Distriktu borovic se rozestupuje jako pláty. Včela naráží na balkonové dveře a chce zpátky do světa za průsvitným sklem. Polib mne a pojď se mnou povraždit lidskou skupinu. Kdo byl sezdán nad proskleným stolem, toho průsvitné sklo dveří nerozdělí. Bílé květy poletují vzduchem jako letní sníh na tvých dlaních, letní sníh přivátý odněkud z krajin, kde nemá větší cenu než všudypřítomný žlutý cukr.

Jak charakterizovat Distrikt borovic? V čem spočívá jeho nadhodnota? Ti, kteří zde žijí, neprojdou uchem posledního soudu. Léto je dlouhé a bílé jako slovo syfilis.

Post pompes funčbres

Uschlá květina se otáčí ve větru a vydává škrábavý zvuk na neznámém hrobě s vietnamskou tváří. Prašné stromy vypouští přírodní rez do ovzduší.

V tomto období je Ostrov mrtvých prázdný, jen suché bušení plodů o hroby ohlašuje budoucí ódy na svět mrtvých. Zvuk uschlých ód. Vyprahlá mramorová ústa zvěčnělých mrtvých.

Hrob uronil slzu a nechal ji stékat na mramorové víko, ale zbytek Ostrova mrtvých zůstal nezměněný.

Sním o cypřiši, o vláčné rostlinné hnilobě, do které se mohu položit jako do ženy. Na konci letních měsíců hniloba uschne a bude obřadně spálena na pagodách, naplněných olejem a výbušninami. Zatímco vetřelci svou kyselinou dál leptají území Distriktu borovic.

Klesající úroveň pohostinství

Epidemie povolila a ty jsi konečně mohl zemřít, vzpomínal jsem na tu dobu rád. Vzduch a opuštěné ubrusy v zahradách a hospodách. Prázdné pouliční skříně. Interview v cypřišových kavárnách. Uvnitř rostla zářící koule piva, která mne zvolna přetvářela.

Vetřelci kyselinou leptali podrážku června a já za závěsem spatřil kotník milenky, rozhlasový přijímač citlivě reagoval na její hlas, a když se spustil kavárenský déšť, zabodával se do dřeva, nemohl jsem mluvit, byl jsem ztracený a ona se radovala.

Vetřelci nás stopovali až k prašné ulici, kde byla prádelna, ponořil jsem hlavu do otočného bubnu pračky jako do jejího břicha, už si nevzpomínám. Ubrusy na stolech a kostely klesající pod úroveň města, ústa věřících, šátky bílých ulic vlající ve větru a domovní vchody plné ševelících popelnic, v kavárně se prostor měnil zrzavým smíchem, už si nevzpomínám.

Poztrácená párátka rozvál zoufalý vítr. Bílý ubrus teď mává všemi svými dírami. Ach, ubrus i frenetická sklenice vína tančící mezi poškubávajícími prsty. Můj mrtvý, to bylo tvé téma. Úroveň pohostinství tohoto léta dál klesala a ty jsi nás zanechal plešatým číšníkům, ronícím tonikové slzy i kapičky zlého potu. A ona? "Příteli z dalekých časů", říkala, když jsem ji něžně sodomizoval.

Jakub Řehák (1978), básník a esejista. Vydal básnické knihy Světla mezi prkny (2008), Past na Brigitu (2012), Dny plné usínání (2016) a Obyvatelé (2020). Soubor jeho esejistiky a publicistiky vyšel pod názvem Poezie ve věku vnějškovosti (2022; vše Fra).