Aktuální Bagately jsou tentokrát nesmírně těžké, nejen z důvodu různých komplikací, jež mi napsání ztěžují, ale i vzhledem k tíze (i hmotné) knih, jež jsem si tentokrát vybral. Vzal jsem si asi větší sousto, než dokážu zvládnout. Ale pustíme se do toho a uvidíme, jak na tom vlastně jsme. Já i my všichni.

"Sebevražda je nejvíce znepokojivý problém lidského života," napsal James Hillman. Existuje mnoho definic sebevraždy, filozofických, lékařských, kriminologických. Etnoložka Alena Lochmannová (1987) a soudní lékař Miroslav Šafr (1973) napsali společně knihu Ti, kteří serozhodli (Academia 2024); soudí, že sebevražda je bezesporu jedním z nejsložitějších témat lidské existence. Ladislav Klíma se domníval, že člověk má jen dvě skutečné svobody - svobodu nemít děti a svobodu spáchat sebevraždu. Otázka sebevraždy se zařadila k těm nejtěžším v lidském bytí. V realitě platí, že lidé sebevraždy páchali, páchají a budou páchat - co člověk může udělat, to udělá. Se sebou samým i s jinými.

Kniha přináší na sebevraždu komplexní pohled, počínaje etymologií přes medicínu, kriminologii, samozřejmě až k psychologii, filozofii, teologii, antropologii atd.; jednotlivé oddíly se nazývají "Proč?", "Jak?", "Kde?", "Kdy?". Rozsáhlý je pohled optikou profesí - koroner, policista, soudní lékař. Děsivý charakter má rozsáhlá obrazová příloha fotografií z místa činu - působí podobně jako snímky z popraviště, chladně odlidštěně, není za nimi žádný příběh, jen lidské tělo ponížené na objekt, zkoumané z fyzikálních a jiných hledisek, nic než mrtvá hmota, nevzbuzující účast.

V knize najdeme přehled historie sebevražd zejména z pohledu jednotlivých náboženských soustav, který je ale příliš povšechný a obecný. Za čtyři tisíce let lidských dějin se asi zrodilo mnoho výrazných názorů na sebevraždu, autoři knihy ale nejsou jejich sběratelé. Kulturní antropologie, jež má k tématu tolik co říci, stojí spíše na okraji jejich zájmu. V antice například sebevražda nebyla až takovou tragédií, po přednáškách filozofa Hegesia v Egyptě o nesmyslnosti života se prý lidé hromadně sami usmrcovali; ale

pro starověk i středověk byla typická důslednost, myslitelé hlásající podobná učení se často sami jako první vrhali do jícnu sopky, stejně tak jako středověcí heretici byli ochotni za svoje stanoviska snést tresty nejvyšší - pokrytectví a ideová flexibilnost začínají dominovat až v moderní době. V antice ostatně páchali sebevraždy i kuchaři, kterým panstvo dostatečně nepochválilo jídlo.

Málo se tu dozvíme o sebevraždách literátů, umělců, nebo vůbec slavných lidí. Sebevrahové prý zpravidla nezanechávají deníky, takže je těžké analyzovat vývoj jejich motivace - napadá mě deník Edwarda Stachury, na jehož konci je dopis na rozloučenou. U některých autorů, kteří podstoupili dlouhý a těžký boj s duševní chorobou, v němž načas zvítězili, ale posléze podlehli (Jerzy Krzystoń), rozloučení chybí. Ale kniha se v jedné kapitole těmto posledním vzkazům věnuje, mohou být obšírné, vypjaté, konfúzní, dojemné nebo i výmluvným způsobem lapidární ("Řekni dětem, že je miluju."). Představuje to ovšem tak intimní a subtilní záležitost, že se všechno láme v rukou a nabízí se otázka, zda a do jaké míry tu smíme nahlížet přes rameno.

Chtěli bychom přece vědět něco, ačkoli je možná lepší nevědět nic, a i když budeme vědět mnoho, nic už nezměníme. Můžeme se jistě snažit porozumět - až po tu mez, na niž se dostal zde nezmíněný Ludwig Binswanger, který dokázal akceptovat důvody svojí pacientky pro sebevraždu. A potom jsou zde ikonické sebevraždy, v první řadě "neznámá ze Seiny" (autorství její posmrtné masky však prý není jisté), jež inspirovala tolik velkých básníků (Vítězslava Nezvala, ale třeba i Ödöna von Horvátha a Louise Aragona, či třeba Gottfrieda Benna a Ivana Slavíka). V oblasti fotografie tu zůstává na věčnou památku obraz Evelyn McHaleové jako důkaz toho, že nelze nikdy ovlivnit, co se s námi po smrti stane. Suicidium prostě není nějaká abstraktní záležitost.

Sebevražda může dráždit imaginaci, viz mladistvá korespondence Jiřího Ortena. Sebevražda se může stát módou, už po roce 1774, kdy Goethe vydal Utrpení mladého Werthera. Po více než dvou stoletích si vzal život Kurt Cobain, a ukázalo se, že svět se až tak nemění, opět se našli ti, kteří ho dobrovolně následovali na věčnost. Existují sebevraždy dětí, které představují velké tajemství, těžko se s nimi vyrovnat - v literatuře to vyzkoušeli Georges Bernanos a po jeho vzoru i Jan Čep.

"Sebevražda se připravuje v tichu srdce jako velké umělecké dílo," citují autoři Alberta Camuse. To mi přijde artistní a nadnesené, myslím, že věc může být někdy zoufale šedivá, ubohá a pošetilá, stejně jako život a situace nebohého subjektu. Jeden ze zpovídaných policistů říká, že sebevražda mu připadá jako "nejsobečtější ze všech aktů na světě" - s výjimkou situací, jako řešení parašutistů v kryptě kostela po atentátu na Heydricha. To je žel zase jen soud, nevíme o těch okamžicích mnoho, ba mnoho ani nikdy nezjistíme. Posuzovaná kniha je interdisciplinární, což je její předností, ale i nevýhodou - o suicidiu se z hledisek kulturních a antropologických dozvíme jen nepatrné zvěsti. Jde o dílo objemné, úctyhodné, mimořádně závažné a záslužné - ale zcela upřímně přiznávám, že ho nechci mít doma. Hned po Bagatelách se ho zbavím s největším ulehčením.

Abych si svou situaci co nejvíce zkomplikoval, rozhodl jsem se k sebevraždě přikusovat ještě další podobně nesnadnou knihu. Michal Plzák a Lucie Vopálenská v rozsáhlém svazku s titulem Pro smrt uděláno. Živé rozhovory o posledních věcech (Kalich 2021, třetím autorem je fotograf František Plzák, který vytvořil značné množství snímků zpovídaných v jejich domácím prostředí; interview probíhala přímo a vždy v jednom dni) na téměř sedmi stech stranách hovoří s nejrůznějšími osobnostmi, jejichž vztah k smrti by mohl být zajímavý - jsou to socioložka Jiřina Šiklová, biolog Stanislav Komárek, kněží Miloš Rejchrt a Václav Malý, rabín Karol Sidon, psychiatr Radkin Honzák, umělci Věra Nováková, Zdeněk Lhotský, J. H. Krchovský, Jan Spálený, Petr Hruška, myslitelé Ivan Havel, Peter Wilberg, Miroslav Petříček, lékaři Iva Holmerová, Magda Čepková a Jana Šeblová, disidentka a psycholožka Dana Němcová, vietnamský IT pracovník Uyen Huu Pham, politik Karel Schwarzenberg, voják Lumír Němec, pohřebník Julius Mlčoch, romský aktivista Ladislav Goral, hrobník David Stejskal, zakladatelka hospicu Martina Špinková, notářka Maria Mandlerová; někteří už mezitím zemřeli, Šiklová a Ivan Havel hned pár dní po tomto svém posledním rozhovoru. Tematika smrti je zde tedy ošetřena velmi zevrubně a spolehlivě. Smrt se tu ukazuje jako limit i tajemství, hrozba i vykoupení, tragédie i prostá přirozenost, nevyhnutelnost i předmět protestu a odmítnutí. Autoři zahrnuli do díla všechny fáze, jež poslední věci obklopují - první zkušenosti se smrtí, nemoc a umírání, paliativní péče, pastorace, samotný lidský konec, pohřeb a jeho okolnosti, "co je po smrti", otázky pomíjivosti, marnosti, naděje, věčnosti a nicoty, vývoj osobních názorů na smrt v širokém proudu života a nejrůznějších kontextů; pohled ošetřovatelský, lékařský, biologický, thanatologický, filozofický a duchovní, praktický, právní.

Jde vlastně o veliký pokus přirozeně, věcně a vážně (i když někdy s humorem) mluvit o tématech, jimž mají lidé tendenci se vyhnout, ačkoli jim nemohou uniknout. Říká se, že někdo se v první polovině svého bytí bojí života a v druhé smrti; Jung upozorňuje, že stejně tak není normální v prvním poločase myslet na smrt příliš, jako v druhém na ni nemyslet vůbec. Komenský doporučoval myslet na smrt každý večer před usnutím a i mnoho jiných spirituálních osobností se věnovalo smrti velmi intenzivně. Existuje teologický termín "dobrá smrt", označující pokojný odchod ve stavu smíření se sebou samým, lidmi i Bohem, lidově se mluví o "krásné smrti", tj. bez velkého strádání, nejlépe snad ve spánku. Ostatně olašští Romové věří, že ve spánku duše přebývá tam, kde se bude nalézat i po smrti, podle Židů představuje spánek šedesátinu smrti.

Mluvíme o kultuře smrti jako o komplexu norem, zvyků a vztahů kolem ní - jistěže ta se nějakým způsobem proměňuje, ne vždy k lepšímu. K znepokojivým tendencím patří stále rostoucí množství pohřbů bez obřadu v míře dříve nemyslitelné. Lidé odmítali člověka "zakopat jako psa" a i u těch nejbědnějších se komunita o pochování postarala. Rezignace vůči důstojnému rozloučení posiluje i lhostejnost vůči živým, absence truchlení a pohřebního rituálu se navíc pozůstalým vrací v podobě následků nezpracovaného smutku a ztráty. V době mého dětství si staří lidé šetřili na pohřeb a někdy i promýšleli jeho podobu, v kostele a na hřbitově se sešlo širší společenství, po velké mši a úkonech kolem hrobu následovala již úlevná pohřební hostina, kar. Pokud dnes dochází k pohřbu, rodina zpravidla odmítá kondolence. Soustrast jistě může být jen formální, ale lze si všimnout, že gesta v této situaci získávají mnohdy jedinečnou podobu, danou osobností kondolujícího i jeho vztahem k zemřelému a pozůstalým. Vůle vyloučit ze života co nejvíce zátěže a zbavit se všeho nepříjemného však v poslední instanci vede jen k tomu, že ze života se neúprosně vytlačuje život sám, neboť co jiného jsou tyto zásadní události našeho pobytu zde na zemi?

Zkušenost smrti prožíváme celý život. O ní samotné lze vypovědět jen málo; "co je po smrti, nevím, neboť jsem mrtev nikdy nebyl, co pamatuju, byl jsem vždycky živ," říká o tom Stanislav Komárek. On sám chce uložit do hrobu - jako entomolog utratil při pokusech mnoho brouků a hodlá jim to tímto způsobem vrátit. Zážitky tzv. Near Death Experience a Out of Body Experience nejsou dostatečně prozkoumané, soudí se, že za nimi může stát určitá chemie mozku a jí ovlivněné procesy, nicméně může to být i jinak. Mimochodem ani definice smrti není tak jednoduchá, jak by to mohlo vypadat.

Zdá se, že povídání o smrti lidi zvláštním způsobem uvolňuje a i v knize panuje neobyčejně vlídná atmosféra. Zúčastnil jsem se dvou workshopů o smrti z pohledu psychoterapie a medicíny a vždy se na nich odehrálo něco silného a nesdělitelného - ani v jednom případě nebyly pořízeny nahrávky a vše zůstalo jen v kruhu účastníků. Smrt je intimní téma, na druhou stranu dialog o ní je nezbytný. S každou otázkou tu navozujeme i ty otázky nejzávažnější a esenciální - kdo jsme, odkud pocházíme a kam jdeme. V naší knize se kolem nich krouží na každém kroku. Nemusíme dodávat, že jde na rozdíl od předcházejícího titulu o dílo mimořádně útěšné a paradoxně nadějeplné, od počátku do konce nám opakuje, že v tom nejsme sami.

Xavier Galmiche je bezesporu velkou osobností české bohemistiky, ale stal se také spisovatelem se vším, co k tomu patří. Máme před sebou dvě jeho knihy, jednak Znaky a přízraky. Výbor ze statí o české a středoevropské literatuře (Karolinum 2023, přeložil kolektiv autorů) a čistě beletristický Metafyzický kurník (Edice Revolver Revue 2023). První dílo tvoří čtyřicet statí a rozsáhlý, mimořádně zajímavý rozhovor s autorem, který vedl Jiří Pelán. Práce dokumentují obrovskou šířku Galmichových zájmů; někteří autoři také skáčou od autora k autorovi a od období k období, ale vždy naberou zobáčkem jen nepatrné zrníčko poznání, to se ale Xaviera Galmiche netýká. Jeho studie vycházejí z detailního průzkumu zaměřených fenoménů a ze schopnosti nazírat nesmírně rozlehlý terén z ucelené perspektivy, ze získaného nadhledu; jeho styl charakterizuje jasnost, přehlednost a průzračnost, nazakrývající rozkoš z přebývání ve stále více se otevírajícím kulturním prostoru. "Ve chvíli, kdy se před tvýma očima zatřpytí obálka knihy, zjeví se přízrak a ty se náhle po hlavě noříš mezi stránky, připraven plavat. Střemhlav." Musíme tedy obstát v živlu, neutopit se. Václav Jamek, Galmichův přítel a onehdy i mentor, kdesi říká, že on sám proti svým francouzským známým ještě žádný intelektuál není  - a hle, zde je ten exemplář intelektuála pravého, jenž je "zároveň společenský i agorafobický, který je cestovatel, ale technofobní, který je zvědavý, ale staromilský". Může to působit poněkud anachronicky, ale o to je mi to sympatičtější a bližší, člověk koneckonců o přílišný dynamismus a honičku za aktuálností s jazykem na vestě vždy nestojí. Autor deklaruje slast z jazyků, bábelskou opilost, což zní až závratně - do okruhu jeho zájmů se kromě Česka a slovanského východu zařadily i Čína, Maďarsko, Albánie, Rumunsko, neboť všude lze objevovat a splétat souvislosti do myšlenkových a kulturních sítí. Galmichovi jde i o "určitou morální lekci ve způsobu předávání kulturního odkazu, jenž má být přijímán otevřeně a zároveň kriticky", česká kultura tím prý posléze dosahuje určitého "kulturního ekumenismu" (spíše bych tu žel mluvil o ideové a kulturní lhostejnosti, nic jiného kolem sebe nevidím, ale snad se to z odstupu bude zdát jiné).

Galmiche dokáže sledovat ty nejsubtilnější nitky, například Máchovu Marinku jako filiaci Goethovy Mignon a její adaptace od malíře Friedricha Wilhelma von Schadow, jehož reprodukce Mácha po týdny každodenně v Praze nazíral; sleduje u něj též "dialektiku patetičnosti a sarkasmu", výraz humorného proudu, který se dokáže vysmát sám sobě. Máchův metafyzický prožitek radikální pochybnosti je inspirován barokní tradicí, zvláště optikou negativní teologie.

V české literatuře rozpoznáváme "smysl pro konkrétno a komično a jistá zemitost [...] se u ní mísí s jistou metafyzickou žádostivostí a pokušeními až mystického rázu", proto také čeká kultura je "kulturou stále obnovovaného vnitřního boje o interpretační mody potřeby spirituality". Nepochybuji o tom; sekularismus a žízeň po metafyzice vytvářejí mystický synkretismus, ponornou řeku. Z ní lze eliminovat třeba Josefa Váchala jako "člověka středu", který dokázal propojit baroko a obrození (ovšem Váchal byl takový celoživotně, nadchnul se podobným způsobem pro ortodoxní katolicismus i pro Volnou myšlenku, pro hermetická učení, jimž se po chvíli posmíval, s jeho politickými názory to není jiné). Vypovídá to o schopnosti se euforizovat jen krůček před kritickou reflexí, tedy o zvláštní koexistenci emfáze a skepse, o rozličných kotrmelcích a poskakování od zdi ke zdi, jež nějak náleží k české existenci a v jejíchž rychlém sledu bývá i něco až hanebného a bezectného, o čemž se jakoby neví a důsledně se to vymlčuje.

Galmiche to tolik nezajímá, ponechává to noblesně nám - jemně a citlivě ohledává spirituální aspekty české literatury. Zaujalo mě, že Václava Černého otaxoval obratem "typický racionalista". Bylo to tak? Přítomnost duchovnosti u Černého vykazuje rozporuplnou povahu, pro něj se svoboda rovnala abstraktnímu transcendentnu, duchovní věci interpretuje velmi kongeniálně, ale známe i jeho rčení "mystici jsou na prachy". Demla i Holana nesnášel, Ivan Diviš zařadil surový citát o Holanovi ze čtvrtého dílu jeho pamětí do posměšné básně-centa Kritika, což zmátlo nešťastného Vladimíra Křivánka natolik, že ve své holanovské monografii pasus skutečně přisoudil Divišovi a nechápavě nad tím vrtěl hlavou. (A jak vůbec komunisté zacházeli s metafyzickými básníky? Vydávali je i nevydávali. Vyžaduje to důkladný rozbor, jak, koho a kdy - světová literatura se tu lišila od české. Spiritualitu autora chtěli komunisté vždy nějakým způsobem zastřít, na něco ji převést či ji něčím omluvit, alespoň masivní dávkou abstraktního humanismu či nějakými zásluhami o pokrok - sama o sobě přijatelná nebyla, znamenala projev excentrismu, který mohl být přijat jen s nejvyššími rozpaky. Literáti, u nichž byla zjevná orientace náboženská, se museli "chovat slušně", být nadmíru sociální a protiburžoazní, někdy mohli pouze překládat či psát pro děti, a jindy mohli využít nějakého na chvíli pootevřeného okna či se uchýlit pod něčí křídla - Československá strana lidová si přece jen vymínila jednoho věřícího současného literáta, jímž se stal Věroslav Mertl.) Ostatní publikující (přiznané) křesťany bychom spočítali na prstech jedné ruky (Stanislav Zedníček, Alois Volkman). Ovšem i tady je málo uvěřitelná záhada - Vítězslav Nezval prý někdy kolem roku 1953 nabízel v Čs. spisovateli sebrané spisy Jakubu Demlovi. To už jsou však spíše jistá vyšinutí z vazby. - Ale Galmiche získal osobní poměr k Demlovi, Reynkovi, Holanovi a jiným, a naučil se v jejich ponorné řece splývat, plavat i potápět, a jeho úlovky jsou nadmíru hodnotné.

Pozor, Xavier Galmiche píše o mnoha věcech, a v mnoha případech se dostává daleko od české zahrádky. Zde podnikl nesmírně vzácné výzkumy, jež se týkají třeba jakési, řekl bych, "instrumentální fantastiky", již provozovali svého času Langer a Karel Čapek, nebo charakteru českých humoristických a satirických časopisů, které sdělují nadmíru důležité zprávy o společnosti a jejím duchu (není podivné, že dnes nic podobného nemáme?). Hlubší zájem ale vede francouzského vědce k problematice transferu, k multikulturní topografii, k syntetizujícím námětům střední a východní Evropy. Jeho "sociopoetické interpretace" jsou tu opět excelentní, vzdálené vulgárnímu sociologismu či obvyklým literárněhistorickým klišé - tady už však kniha volá nikoli po pouhé bagatelní glose, nýbrž rozsáhlé a důkladně prověřující recenzi.

Rozhovor, jejž najdeme v závěru knihy, představuje dobrý přechod k autorovu dílu beletristickému. Galmiche tu otevírá pocity a zkušenosti nejvlastnější, jeho výpověď zvláštním způsobem usouvztažňuje jeho odborné texty ("Jsem spjat s pospolitostí založenou na sdílené kontemplaci tajemství, kontemplaci umocněné onou liturgií, která mu dává zářit v našich životech a učí nás rozeznávat milost v lidských vztazích"). Dostal se k bohemistice trochu náhodou, když dal přednost Praze před Palermem (i v Praze ostatně byly a jsou mafie), mluví o tom, jak mu chybí přirozené reference, disponuje ale zase jinými, jež mohou být důsažnější. Vzal na sebe "ošumělou každodennost nevlídných dnů, nevděčnou, blátivou, ale plnou nekonečných epifanií"; čeští katolíci jej přivedli k francouzským. "My profesoři jen metáme kostky, jsme nástroji náhody, která dává setkat se s kulturou." O Františku Bílkovi se zde praví, že "je přitahovám synkretismem, ale odsuzuje eklekticismus"; možná by to mělo platit pro každého, kdo se zabývá uměním a světem idejí.

A jak vidí svět slepice? O jejich cítění a prožívání máme jen hypotézy, mnohdy založené na spekulacích, antropomorfizacích či na mechanických a reduktivních teoriích. Na žebříčku zvířátek je neklademe úplně nejvýše, nejsou tak populární jako kočky, psi, koně či papoušci, ačkoli patří k tvorům, které, jak praví už citovaný Ladislav Klíma, člověk žere či alespoň vyžírá. "Ke svým slepicím mám stejný vztah, jako má Bůh ke mně. Špetku údivu, špetku povýšenosti, špetku soucitu." Autor hluboce proniká do slepičího světa a snaží se mu opravdu porozumět. Sám pocházím z vesnice, ale moje vzpomínky na kury domácí nejsou výrazné - kvokání, protivné slepičince, zápach a stísněnost kurníku, jeho útulnost jakoby z jiné dimenze, překotná, chvatná ustrašenost slípek a jejich vyděšené či pohoršené zvuky, všechno vybízející k různým analogiím, dnes již víceméně trestné povahy.

Autor, jenž slepice chová, se k nim také nějak vztahuje, vesměs laskavě a vstřícně, někdy však také exekutivně. Slepice musí i zabíjet. Takový je lidský úděl. Lze se z něj vykoupit, zpovědí, sebezpytem, racionalizací, ostatně jíme maso, i když bychom zvíře nezabili (jak banální pokrytectví). "Řadí se to však k intimnímu jádru výčitek svědomí a pochybností, jimiž se lidská duše bez ustání, od první dětské chyby neurčitě chvěje." Zabíjet může být snadné i slastné, následuje však ustrnutí. Jako dítě jsem namířil z okna vzduchovku na jakéhosi ptáčka na větvi třešně a po stisknutí spouště ke svému ohromení a zděšení zjistil, že to funguje - pták ležel nehybný pod stromem, zasáhl jsem přesně. Odložíme navždy zbraně, ale když se kočka z bezprostřední blízkosti vrhne pod kola vozu, nestačíme ani zareagovat. My jsme hybatelé smrti, ti okamžití, i ti na dálku a přes prostředníky. Do Galmichovy prózy tak vstupují i Reynek a Deml, kteří také žili se slepicemi - Deml je také zabíjel, básník Stanislav Zedníček mi to jednou vyprávěl ve svém bytě v Hlinsku. A slepice komunikují stejně jako les, zem, pole.

Naše empatie "není ani tak danou, rozpoznatelnou spřízněností jako spíš skrytou nenápadnou intuicí blízkosti, stejně tak se neohlašuje ani tak pevným a přesným hnutím jako spíš mlhavým chvěním"; empatie se tu stává spíš jakýmsi šestým smyslem, citem pro postavení člověka (i slepice) v bytí oproti přírodě a Bohu. Člověk na sebe bere odpovědnost za svou duši i za svoje slepice, za ponornou řeku duchovnosti a lidství, která neslyšně proudí jeho cévami a zní konejšivě, křehce a sladce, zpívá o nanebevstoupení, jakkoli nesentimentální naše venkovská realita může být. Koneckonců všechno spočívá na hraně, "provaz v kůlně visí na vysokém trámu" (i jeden můj příbuzný, sedlák, má v tom trámu léta připravený hřebík). My i slepice nevíme dne ani hodiny.

Galmichův esej místy přechází v báseň, nebo v prolegomenu ke každé další metafyzice slepic, která bude chtít být vědou - ale to Galmichova kniha možná ani nechce. Táže se však s nejvyšší naléhavostí: slepice se dobrala absolutní dokonalosti ve vejci - co podobného nabízíme Bohu my?

Naše témata nás pomalu, ale jistě posunují tam, kde skončit musíme - k mystice. Martin Žemla vykazuje úctyhodnou bilanci překladů a studií věnovaných středověké spiritualitě a nyní vydává rozsáhlou syntézu - Dno a bezedno (Malvern 2023). Mystika evokuje hloubku, pronikavost, vhroužení, vhled. Souběžně také extázi, exaltaci a vizionářství, leč to vše Mistr Eckhart radikálně odmítal jako cestu neplodnou a zavádějící; od imaginace však mystiku nelze zcela odtrhnout, neboť přece jen zůstává tkvět ve světě našich výrazových prostředků, v jazyce. Mystika zahrnuje touhu po setkání s Bohem, ale i osvobození a dosažení svobody. Otevírá řadu kruciálních otázek. Vede pouť k Bohu přes intelekt, nebo touhu? Je prvotní poznání, nebo láska? Jaký je vztah mezi teorií a praxí?

Žemla svoje vyprávění o středověké mystice odvíjí od spirituality ženské. Ve třináctém století "intenzivní duchovní život v této době přitahoval právě ženy". Ženská náboženská hnutí, zvláště bekyně, přinášely mohutné podněty, jejich duchovnost byla "intenzivně žitá, barvitá a vroucí", ženy byly buď "velmi svaté - anebo velké hříšnice". Na počátku tedy máme Markétu Porete a její Zrcadlo prostých duší, které ovlivnilo velkou část evropské mystiky oné doby a zvláště mystiku německou. Bekyně začaly být masivně pronásledovány - na jednu stranu evidentně někdy směřovaly k sektářství a herezi, na straně druhé zjevně narušovaly mužský monopol v církvi a musely být potlačeny, mimo jiné braly spiritualitu příliš vážně.

Osobnosti, kterým se autor zvláště věnuje, jsou Mistr Eckhart, Jan Tauler, Jindřich Suso, Paracelsus, Valentin Weigel, Heinrich Khunrath, Jacob Böhme a dílo zvané Theologia Deutsch. O většině z nich už psal dříve a nyní jejich portréty prohlubuje a zjemňuje a klade do dalších vztahů a souvislostí. Zjev Eckhartův je výjimečný, zářící, mimořádně fascinující; autor Bagatel se s ním setkal jednou a to ve snu. Seděli jsme u ohně a všude kolem byl sníh, díval jsem se na něj a oba jsme mlčeli. Po probuzení a novém usnutí jsem se sice do snu vrátil, ale Mistr už u ohně neseděl. - Nechci snižovat ostatní postavy německých mystiků, zařazené do knihy, ale ve srovnání s Eckhartem přece jen všechno ostatní bledne, obávám se, že kdo po něm začne číst třeba Taulera nebo Susa, bude zklamán. Ale možná je to jen vnější zdání.

Mimořádně mě zaujal Žemlův portrét Paracelsa; autor upozorňuje, že se v něm sui generis slévá renesance a reformace a také to přesvědčivým způsobem dokazuje. Podle Paracelsa je člověk mikrokosmos, nese v sobě vše stvořené, odtud tedy smysl a důležitost sebepoznání (Gnothi seauton), opírá se tu o Ficina (autora teze "nebe je ve skutečnosti celé v nás") i Pica della Mirandolu, jeho krédem a heslem bylo "ať nepatří jinému, kdo může být svůj", slogan slučitelný s moderním individualismem.

Pro mystiky ale byla důležitá syntéza (viz dobové snahy alchymie) a jistý univerzalismus, kombinace evangelia a novoplatonismu, otevírání nových a neortodoxních sfér, sourodých s duchovní svobodou - už Eckhart mluví o dvou očích Kristovy duše: první nahlíží do věčnosti, druhé do času, jedno je vnitřní, druhé vnější. Zároveň jim bylo blízké úsilí o absolutno - "nikdo není blažený, pokud se nestane Bohem". Otevírání dveří mezi člověkem a Bohem působí jako jeden z mystických klíčů, podle Weigela "Kristovy vlastnosti nejsou jen v historickém Kristu, ale v každém, kdo se zrodil z Krista" - to už zní demokraticky a moderně. Špatně bychom ale mystikům rozuměli, kdybychom v nich hledali předzvěst moderny. Vzdát se sebe samého, úplně se odevzdat Bohu znamenalo základní podmínku - pojetí mystiky jako formy atrakce, senzace a hédonismu by pro ně bylo čiročirým rouháním a hříchem. "Bůh je totiž bytím všeho jsoucího, životem všeho živoucího a věděním všeho vědoucího," praví Theologia Deutsch. Středověký člověk by si nikdy nepoložil otázku, proč milovat Boha - to přišlo až později. Člověk moderní má problém už se slovem Bůh, vidí jej jako zatížené tolika předsudky, iluzemi a nedorozuměními, že by se ho raději možná zbavil a našel si pro něj jiný výraz a jiný jazyk. Ale k tomu ještě nedospěl a zatím neumí dělat nic jiného, než že původní učení rozmělňuje, racionalizuje, infantilizuje, analogizuje. Slovo Bůh můžeme nahradit třeba slovem Dobro - ale co by to slovo pak znamenalo? Vše, co není Bůh? Musíme to nechat mystikům, kteří přicházejí, nebo kteří se ještě nenarodili.

"Japonské umění bylo nesmírně důležitou složkou života, které všemi směry jeho rozšiřovalo vkus, krásu a něhu, i když se jednalo třeba jen o blud, ceremonii, módu, kratochvíli," napsal roku 1907 S. K. Neumann. Japonsko k nám uváděli nejprve cestovatelé (Josef Kořenský, E. S. Vráz, Alois Svojsík, Joe Hloucha, Jan Havlasa), z nichž se někteří stali milovníky Japonska a jeho propagátory, posléze přicházejí spisovatelé (Julius Zeyer), sběratelé (Sigismund Bouška) a první překladatelé (Emanuel Lešehrad). V Japonsku jsme cítili vzdálenou exotiku, závratnou i chvějivou krásu, jež vyzývala ke zkoumání i nápodobě. Připomeňme dvě edice z nedávna, knihu Markéty Hánové Japonismus ve výtvarném umění v Čechách (2010) a Japonsko, má láska (2007), věnovanou cestovateli a spisovateli Joe Hlouchovi. Antologie Je ještěněkde jiný svět. České verše o Japanu (editoři Lucie Kořínková, Michal Jareš, Pavel Kořínek; K-A-V-K-A 2023, kresby Eva Sakuma) dokumentuje poetické zaujetí Japonskem zhruba do roku 1945. V několika oddílech přináší básně Nipponem inspirované, někdy pouhé odliky, jindy texty zralejší a pozoruhodnější. Titul vychází z básně Antonína Klášterského ("Je ještě někde jiný svět, / pln zla i záští, vřavy, ztrát? / Nic nevím a nic nechci znát / jen vím, že byl-li, čas jej smet.").

Autoři v Japonsku sice vesměs nebyli, ale to není zásadní, stejně tak nebyli na jiných místech, která zahlédli vnitřním zrakem svojí imaginace, jímž je dovedli uchopit a přepodstatnit. K Japonsku patří velká artistní vytříbenost, smysl pro detaily a miniaturizaci, estetika každodenního života, vláda uctívané tradice, pokora a usebrání. K českému světu to nemělo úplně blízko, a tak naši autoři artikulovali spíše svoje představy a vize, jakési ohlasy písní japonských. Proto tu také nenajdeme básně příliš oslnivé, spíš lyrický průměr, motivovaný příležitostí, momentální náladou či náhodou. "Ni úsměv nevzplá v cestě již: / Je teskný podzim. - Prší, slyš", píše Lešehrad. Dvě básně tu má jemný cizelér Jan Opolský, báseň Hermora Lilii konfrontuje jinakost a nevědomost ("Snad každý z nás má svého jakéhosi dvojníka na druhé polokouli," vysvětluje autor.). Zastoupeni jsou i J. Vrchlický, A. Breska, Czech z Czechenherzu, J. S. Machar, J. Kopta, R. Weiner, K. Biebl, O. Nouza a řada jiných. Strašlivě působí ukázky kýčovitých písní s japonskou motivikou, které se topí ve vyčpělých stereotypech a rekvizitách.

Nejzastoupenějším autorem se stal S. K. Neumann, jenž věnoval Japonsku část svojí sbírky Kniha erotiky (1922). Neumann byl zároveň dobrý básník i starý rutinér, i zde dokáže nastínit půvabné obrázky plné křehkých momentek s půvabem rozverným, koketním i melancholickým, vedle vcelku banálních rýmů a matných, odvozených obrazů. Vydařená báseň Halucinace v duchu japonské fantastiky pojednává zjevení hlavy utýrané ženy na hřbitově; z Neumannovy básně Vzpomínka na den šerý ("Proč truchliti, když den se nachýlí, / proč, Hanamurasaki z domu Tama?") citoval ve svém rozloučení s básníkem František Halas.

Ilustrátorka Eva Sakuma dává přednost různým valérům zelené, zachycuje vázy, misky, masky, kimona, květy, stolky, déšť, šero, barevné rybky, přírodní scenérie s rozvichřenými stromy, chce "zachytit štětcem chvění, které z nich vychází". Věci bez přítomnosti člověka, který je v nich ale obsažen jako tvůrce, majitel či divák. Vše se vznáší v oparu snovosti, nostalgie a melancholie, jen někde v pozadí se vlní shrnutý závěs času. A taková je v nejsvébytnějších polohách i japonská poezie.