Odpadlíci, noví křesťané a obyvatelé zpapeženělí

Žijeme v době, kdy v Evropě téměř opadly konfesní různice. Dokonce i v Irsku nebo na Balkáně. A i když nevyhasly úplně, fakticky ztratily na intenzitě. Sekularizace evropských společností nenahrává jejich návratu. Právě naopak. Konfesní spory se přenesly do střetů sociálních a generačních. Proto je pro člověka 21. století poněkud obtížné pochopit podstatu náboženského myšlení a chování lidí v období třicetileté války, respektive po ní. Procesy konfesionalizace, tak silné v mnoha říšských knížectvích i městech ve druhé polovině 16. století, nenašly na území Českého království ve srovnatelné míře uplatnění. Rovněž náboženská tolerance byla v našich končinách mnohem patrnější než v římsko-německé říši, ve Francii či v kantonech švýcarského spříseženství. Porážka stavů na Bílé hoře, respektive postupné znovuupevnění moci habsburských katolických králů Ferdinanda II. a Ferdinanda III., znamenaly v tomto ohledu radikální a ve své podstatě nečekaný zásah do relativně stabilních náboženských poměrů. A to nejen poměrů na úrovni vysoké zemské politiky, ale především do poměrů v jednotlivých městech a rodinách. Téměř ze dne na den byly desítky urozených i neurozených nekatolíků, luteránů, kalvínů i členů Jednoty bratrské postaveny před volbu, zda setrvat na víře, vyznávané přinejmenším po dvě tři generace, anebo konvertovat k mnohdy nenáviděné víře katolické.

Kniha olomoucké historičky Radmily Prchal Pavlíčkové Odpadlíci, noví křesťané a obyvatelé zpapeženělí (Nakladatelství Lidové noviny 2024) se pokouší hledat odpovědi na otázky ohledně míry náboženské identity měšťanů a šlechticů první poloviny 17. století. Cesta, kterou si k řešení otázek, ohledávajících nitro lidí raného novověku, zvolila, vychází z analýzy osudů a postojů tří zcela odlišných osob: rytíře Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic, boleslavského měšťana Jiřího Kezelia Bydžovského a lounského měšťana Pavla Mikšovice. Všichni tři nám zachovali k uvažování o své náboženské identitě dostatek egodokumentů (kronik, osobních vzpomínek či tzv. památníků), jejichž prostřednictvím je možné sledovat změny jejich chování i osobní motivace, včetně nejrůznějších limitů. Ačkoli tyto tři osoby v knize reprezentují určitý typus myšlení a jednání (odchod do exilu, návrat do vlasti a následná konverze či konverze jako vyhnutí se exilu), přesto je třeba je vnímat ryze individuálním způsobem. Z hlediska nejvýznamnějších zjištění, k nimž autorka dospěla, si zaslouží pozornost především skutečné prožívání víry, a to jak víry osobní, tak víry sdílené konkrétním náboženským společenstvím. Stejně tak je z myšlenkových pochodů hrdinů knihy zřejmé, že jejich prožívání přítomnosti bylo propojeno s vědomím náboženské minulosti, jež mnohdy sloužila jako zrcadlo přítomnosti. Rozhodně se ale nedá říct, že by evangelíci, ať již setrvali na své víře, či naopak konvertovali ke katolicismu, byli nábožensky lhostejní. Víra pro ně nebyla pouhým vnějškovým jevem. Naopak. Jejich víra byla internalizovaná, a to i v případě, že nakonec "víru otců" opustili a přijali víru dříve nenáviděnou. Závěry, k nimž autorka dospěla, do značné míry zpochybňují představy o nadkonfesním křesťanství, jež mělo být vlastní značné části šlechty ve druhé polovině 15. století, i když je samozřejmě otázkou, zda nástup luterství a následné reakce katolicismu v posledních třech čtvrtinách 16. století nevedly k zásadní proměně zvnitřnění víry, a tedy k prohloubení náboženské identity.

Tři natolik odlišné osudy nekatolíků českého původu ale ve skutečnosti mohou být poučné i pro reflexi lidského chování a myšlení ve 20. století. Pokud si klademe otázku, jak obtížné bylo přizpůsobit se po roce 1948, respektive po roce 1968, tak odpověď můžeme najít v lidských postojích po Bílé hoře. I když byla náboženská (či politická) identita před katastrofou velmi vyvinutá a i když před dějinným zlomem nebylo možné si vůbec připustit změnu této identity, pak nutnost, sociální, politická i náboženská, nakonec mnohdy převážily a vedly k přizpůsobení se. Ono přizpůsobení se, jak se ho podařilo vystihnout Radce Prchal Pavlíčkové na příkladu Jiřího Kezelia či Pavla Mikšovice, bylo bolestné. I tak ale nakonec vedlo ke zformování identity nové, jež v sobě nesla mnohé prvky osobní reminiscence. Vyrovnávání se s nastalou situací přitom bylo stejně obtížné jako hledání nové identity v exilu. Nemožnost volby, jež ochromila uvažování i následné jednání, se v dějinných reakcích příliš nemění. Je stejně konečná a zároveň trýznivá, bez ohledu na to, zda mluvíme o 17., či 20. století. Kniha Radky Prchal Pavlíčkové je pro naše uvažování velmi inspirativní, stejně jako je objevná pro zkoumání náboženské identity raného novověku.

Karel IV.: Evropský císař

Biografie Karla IV. (Karolinum 2023) z pera francouzského historika Pierra Monneta je pro mne záhadou. Od první stránky je patrné (a autor to zcela otevřeně přiznává), že kniha byla určena francouzských čtenářům, kteří o římsko-německém císaři a českém králi Karlu IV. nevědí zhola nic. Ostatně proč by vědět měli. Karel IV., ačkoli své mládí strávil na francouzském královském dvoře, do francouzských dějin nijak výrazně nezasáhl. Ani jeho pozdní cesta do Francie, mistrně zachycená Františkem Šmahelem, nepřinesla do francouzské zahraničí politiky žádný zvrat a především nezabránila propuknutí církevního schizmatu.

Pro francouzského čtenáře je tedy původem Lucemburk postavou zcela cizí. Právě onen pocit cizosti způsobil, že Monnet napsal zcela klasický životopis, jenž ničím nepřekvapí. Hledat v něm něco nového by bylo zpozdilé. Nebyl to účel. A ostatně nic nového v něm ani být nemůže, neboť autor knihy není bohemistou, neumí česky, a tudíž nezná moderní českou literaturu věnovanou období 14. století, stejně jako osobě Karla IV. Ke klasické biografii takovéto dovednosti ale možná ani nepotřebuje. Jeho cílem bylo francouzskému čtenáři zasadit osobu císaře Karla IV. do širšího kontextu evropských dějin, nikoli však dějin středoevropských, neboť oba Karlovi velcí konkurenti, polský král Kazimír Veliký a uherský král Ludvík Veliký, se v knize jen mihnou. Monnetův Karel míří především na Západ, samozřejmě veden ideou, že byl v prvé řadě panovníkem římsko-německé říše a až ve druhém plánu králem českým. Ani tato optika ale není nová. Obdobně k ní kdysi přistoupil Heinz Stoob a do jisté míry i Ferdinand Seibt, i když ten se snažil skloubit Karlovu říšskou a českou vládu v jedno.

Monnet svoji knihu rozčlenil do tří svébytných kapitol. První tvoří politické dějiny Karlovy vlády, jejichž přednost spočívá v nepřetížení faktografií. Druhá je věnována způsobu vládnutí. I v ní ale převládá popisnost nad analýzou povahy Karlovy monarchie, respektive monarchií, římsko-německé a české, avšak bez výrazného rozlišování mezi nimi, jež je ale, jak autor říká, vedeno ideou, že císař a král obě podoby vládnutí do značné míry propojoval. Třetí část se rozpadá na svébytná pojednání o Karlově sběratelství relikvií (danou problematiku nedávno vynikajícím způsobem zpracoval Martin Bauch), o Karlově biografii, tedy o Vita Caroli, přičemž ani v tomto případě Monnet nepřináší žádné originální pohledy. To samé platí i pro císařův vztah ke kultu Karla Velikého či o obrazech Karla IV. v kronikářství 14. až 16. století. Otázkou proto zůstává, proč Monnetovu knihu vydávat, když jednoznačně směřovala k publiku, pro něž je vše, co se o Karlovi IV. napíše, absolutní novinkou. Odpověď se asi skrývá ve skutečnosti, že Monnetova biografie byla vydána záhy po francouzské edici i německy. Nic víc. Nic míň. Přednosti českého vydání je tak možné spatřovat pouze ve vysoké kvalitě, jazykové i terminologické, českého překladu Jany Žůrkové, a spolu s tím i v pečlivé redakci. Před nimi je třeba smeknout.