Vážení přátelé,
literární revue Souvislosti připravuje tematický blok příspěvků o časopise Světová literatura v 50. a 60. letech. Ráda by v něm dnešním čtenářům tento pozoruhodný a svou literární i společenskou hodnotou jedinečný časopis připomněla a přiblížila jeho význam. Kromě rozhovoru s Evou Kondrysovou, studie a publikace dobových dokumentů je jednou ze zamýšlených částí tohoto tematického bloku anketní otázka, kterou bychom rádi oslovili bývalé spolupracovníky a pamětníky a požádali je, aby zavzpomínali na časopis, kterému se i po letech říká důvěrně „Světovka“.
Dovolte, abychom Vám položili záměrně široce formulovanou otázku: Co pro Vás znamenal časopis Světová literatura v 50. a 60. letech?

František Fröhlich

Význam, jaký měla Světová literatura pro mou generaci i pro mě osobně, je patrně neopakovatelný, aspoň za normálních poměrů panujících v otevřené společnosti; kdo by nakonec potřeboval dýchací otvor, když jsou všechna okna dokořán. (Jistě, okna dokořán propouštějí neselektivně všechno, zatímco ten, kdo ovládá dýchací otvor, rozhoduje, co jím, k prospěchu nebo neprospěchu dýchajícího, propustí, ale to už by byla řeč o něčem jiném.). Probrat se obsahem aspoň několika ročníků a prolistovat několik z těch mnoha tlustých sešitů (260 stran šestkrát ročně!) je nesmírně poučné; mnohé z toho bude dnešním mladým čtenářům připadat jako stará vesta, a v neposlední řadě budou mít neodbytný pocit, že leckteré komentáře, recenze a další texty doprovázející uveřejněné překlady obsahují příliš mnoho poklon u oficiálních autoritativních vrbiček a že rovina jejich sofistikovanosti se nachází dost nízko. Budou z dnešního hlediska možná mít pravdu, ale snad si zároveň uvědomí, že od prvního ročníku Světovky uplynulo už bezmála půl století a že ta doba (osm let po únoru 1948!) měla jiné vyjadřovací prostředky, jiné konvence a že se musela před všudypřítomnými ideovými bdíči uchylovat k různým rádoby vychytralým, ideologicko-verbálním i dramaturgickým úskokům (budiž, někdy možná nedůstojným, leč sloužícím dobré věci). A srovnání s tehdejší časopiseckou i knižní produkcí by jim dokázalo, že ta Světovka na tom zase tak špatně nebyla – naopak.

Ještě dvě poznámky, jedna z nich trochu osobnější. Ta první se týká výtvarné stránky časopisu: i tady byla Světová literatura tak trochu jako zjevení, protože v každém čísle představovala řadu výtvarníků cizích i domácích (vzpomínám třeba na obálky Jiřího Balcara). V té druhé bych chtěl připomenout zásluhy Světovky na poli českého moderního překladu: redakce uváděla do českého literárního provozu a povědomí nejen zahraniční autory, ale také jejich české překladatelky a překladatele. Cesta do Mikulandské a později na Florenc slibovala pokaždé zajímavé setkání a pro začínajícího překladatele začasté poučnou lekci z řemesla – nebo umění, chcete-li. Pro tohle všechno vzpomínám na Světovku s vděčností a s jistou dávkou stařecky sentimentálního dojetí.

Josef Hiršal

Světová literatura 50. a 60. let znamená zmrtvýchvstání literárních a kulturních hodnot v těžkých podmínkách komunistické diktatury. Iniciátoři a realizátoři tohoto kulturního počinu nechť vstoupí na nebesa: Jan Řezáč, Josef Škvorecký, redaktoři, autoři, překladatelé, výtvarníci. Byl to historický čin v dějinách porobeného národa.

Jiří Honzík

„A myslíš, že ti to Hendrych povolí?“ zapochyboval jsem, když někdy v polovině roku 1955 tehdejší šéfredaktor Odeonu Jan Řezáč náhodné sešlosti po jakési překladatelské schůzi líčil své plány na vydávání revue věnované zahraničním literaturám. Má skepse se tentokrát naštěstí ukázala lichá a následujícího roku vskutku začal pod Řezáčovým vedením vycházet obměsíčník, který pak byl spolu se Skácelovým a Trefulkovým Hostem do domu nejosvícenějším českým kulturním periodikem až do počátku sedmdesátých let. Samozřejmě, některé číslo se povedlo víc, některé méně; ale v každém bylo toho ke četní požehnaně, každé nás seznamovalo s něčím, o čem bychom se jinak nedozvěděli nebo se dozvěděli teprve post festum. V tom ohledu Světovka minimalizovala železnou oponu, nehonila se za kdejakou momentální módou, ale pozorně sledovala vývoj, nevyhýbala se tématům, od kterých se ostatní raději odtahovali, byla vždy jour v tom nejlepším smyslu slova. Už proto číst ji, odebírat ji byla pro mne samozřejmost, a to, že jsem s ní spolupracoval, přispíval do ní, byl členem její redakční rady, jsem si pokládal za čest. Dodnes mám všech jejích prvních patnáct ročníků ve své knihovně na privilegovaném místě, dodnes se k ní často obracím pro radu i pro potěšení a nezapomněl jsem, jak rádi si ji za normalizace půjčovali ti, kterým se vzhledem k pozdějšímu datu narození dříve nedostala do ruky. Zejména na nich, na tom, jak jim pomáhala orientovat se, nabývat rozhled a nadhled, jsem si ověřil, kolik duchovní energie z ní stále vyzařuje, jaký má intelektuální potenciál. Tím spíše mne mrzí, že se ji po Listopadu navzdory slibnému rozběhu nepodařilo udržet při životě. Cenzura a vrchnostenské poručníkování sice vzaly za své, časopis typu Světovky nám nicméně velice chybí. Časopis, který by v tom dnešním nepřehledném přívalu kvalitních věcí i škváru fungoval jako střelka ukazující k opravdovým hodnotám. Časopis, na jehož stránkách by mne o literaturách, v nichž se moc nevyznám, solidně a soustavně informovali lidé, kteří se v nich vyznají a dovedou o nich něco kloudného povědět.

Vladimír Justl

Založit časopis s přesně vymezeným pojmenováním Světová literatura (1956) byl nápad Jana Řezáče, šéfredaktora SNKLHU (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění – od roku 1966 Odeon). Malý zázrak. Pootevření oken do čtyř světových stran v cele komunistické enklávy v čase svěrací kazajky.

Start SL byl raketový: šok, zaskočení z frontové linie strany, jasná koncepce (jednou z nejdychtivěji čtených rubrik byly tzv. recenze s ukázkou), vědomí hodnoty, šikovná taktika (včetně složení redakční rady). Zásadní zásluhu o podobu SL měl Josef Škvorecký, „převelený“ do SL z knižní redakce s dalšími vynikajícími redaktorkami: právě dostudovavší rusistkou Ludmilou Duškovou a romanistkou Evou Pilařovou. A byla ovšem k dispozici celá zahraniční redakce SNKLHU. Po prověrkách roku 1959 byl Škvorecký „navrácen“ literární redakci, kde mohl méně škodit. Roku 1961 dosadil za sebe Řezáč jako šéfredaktorku SL „zvláštní“ Boženu Wirthovou, roku 1963 ji vystřídal Josef Kadlec. V roce 1969 stanula v čele SL na přání redakce (ovšemže jen na kratičký čas) jedna z velkých osobností české literární kultury: Jan Vladislav. Po přesunu Škvoreckého přešla z literární redakce SNKLU (hudba se „trhla“ k Supraphonu) do SL jedna z nejvzácnějších odeonských dam, redaktorka rodem a vynikající překladatelka, anglistka Eva Kondrysová, v roce 1962 kolektiv posílila čerstvá absolventka rusistiky Marie Zábranová (tehdy ještě Leskovjanová).

Ano, byl to malý zázrak, který vyzařoval stále vyšší radioaktivitu ducha. I taková byla skutečnost: koncentráky přeplněné oběťmi komunismu, doznívání poprav, ostnatým drátem obehnaná země, tvrdá cenzura, vzduch nasycený strachem, stalinismus i po smrti Stalina… Temnota. A v tomto bunkru ZLA škvíry, jimiž začínalo nesměle pronikat světlo, rok od roku nadějnější. Jedním z jeho paprsků byla SL. Hltali jsme (a bylo nás požehnaně) každé číslo Světovky a opatrovali jsme ji jako oko v hlavě. Snad se smím přiznat: cítil jsem se poctěný, že smím být redaktorem nakladatelství, které vydává Světovou literaturu.

Antonín Jaroslav Liehm / průzkum bojem

Až se jednou u nás budou smět psát dějiny československého socialismu a role kultury v nich, nebudou historikové moci obejít Světovou literaturu. Nejen pro její přínos výlučně literární. V její historii je totiž vepsána, číslo od čísla, i historie společnosti těch let. Narodila se jako dítě první tzv. „oblevy“ a krok za krokem pomáhala rozšiřovat prostor pro myšlení a nakonec i pro jednání. Je to, číslo od čísla, od textu k textu, vzrušující příběh, který nejen dokumentuje, ale i vysvětluje, co a jak se u nás v těch letech dělo. Od nesmělých začátků až po Koestlerovu Tmu o polednách, která nakonec vyšla nevyšla už pod pásy sovětských tanků, a nakonec přece (v překladu Evy Kondrysové) v prvním čísle 150000 slov (1982), které jsme do Československa posílali z Říma.

A v tom příběhu budou i jeho hrdinové v čele s Janem Řezáčem, a s ním Eva Kondrysová, Eva Pilařová, Jarmila Emmerová, Lída Dušková, Tamara Sýkorová, Marie Zábranová… A bude to příběh i o tom, jak tahle malá, výrazně ženská skupinka, měla spojence napříč celou kulturní frontou, jejíž byla často průzkumnou četou. Průzkum bojem se tomu říká.

Často mě napadá, jak to, že ten příběh nebyl ještě – 12 let po Listopadu – napsán a publikován, když máme přece různé ústavy a nepochybně i autory. Pamětníků ubývá, ale třeba s nimi hovořili studenti, kteří, aspoň doufám, o Světové literatuře a jejích tvůrcích píší disertace.

Luba a Rudolf Pellarovi

Co pro nás znamenala Světová literatura?

Hned od prvního čísla to, co pro všechny, kdo „touží po hlasech od pramene a chtějí mít bezprostřední kontakt se světem“, jak je psáno v úvodním článku podepsaném redakcí. Znamenala potěšení z četby, netrpělivé čekání na každé další číslo, radost z ostrůvků pravdy uprostřed proudu prolhaného spisování.

Pro nás osobně pak znamenala rozhodující vstup do obce překladatelů. To když nám paní Eva Kondrysová zavolala, že by si ráda přečetla náš překlad Salingerova románu The Catcher in the Rye (než ho eventuelně zadá někomu jinému, protože s jeho překladem jsou, jak vyrozuměla, nějaké nepříjemnosti). Ta knížka měla totiž vyjít v nakladatelství Čs. spisovatel, ale jeho nově dosazený ředitel soudruh Jan Pilař se rozhodl ji nevydat – patrně na pokyn nějaké té kulturní komise „výstředního úboru“, jak se tomu mezi námi tenkrát říkávalo, ale jistě ochotně a rád – a zrušil s námi smlouvu s odůvodněním, že jsme nedodali kvalitní překlad. Světovka pak ten nekvalitní překlad, který si přečetla, prakticky beze změny otiskla. Bylo to poprvé, kdy se naše jméno ocitlo na jejích stránkách, ale ne naposledy. Nebyli jsme ovšem sami, koho Světovka objevila čtenářům, a nebyla to jen angloamerická literatura, o kterou je obohatila. Stačí prolistovat kterýmkoli číslem.

Dnes už se ten titul sice neuděluje, ale Světovka si označení „zasloužilá“ bezesporu zaslouží.

Antonín Přidal

„Světovka“ v padesátých a šedesátých letech, to pro mě byl zdroj poznání a radosti, vzácná možnost, jak dohánět zameškané, zapovězené a unikavé. A nejen pro mě. Zájem a respekt, který ji provázel, byl opravdu mimořádný. S velkou úctou se ohlížím za výkonem redakce, která tento časopis stvořila a patnáct let utvářela s takovou erudicí a vynalézavostí. Pokud na některých stránkách musela ustoupit tlaku cenzury či dobové ideologie, dovedla nás bohatě odškodnit na mnoha jiných.

Josefu Škvoreckému jsem za jeho podíl na „Světovce“ a za své čtenářské zážitky poděkoval už před lety v televizním rozhovoru Z očí do očí. Ale totéž dlužím další redaktorce, Evě Kondrysové. Počátkem šedesátých let si všimla mých recenzí a překladů v Hostu do domu a vlídně mě přizvala ke spolupráci se „Světovkou“. Bral jsem to tenkrát málem jako vyznamenání, ale smysl toho kontaktu byl daleko hlubší. Otevřel se mi tím přístup k nejnovějším anglickým a amerických knihám i časopisům, které se jinde získat nedaly, podstatně se rozšířil úhel mého pohledu a vyvstaly přede mnou nové otázky, nové nároky. Mé občasné návštěvy ve stísněných redakčních místnostech na Florenci 3 bývaly expedicemi do jiného, svobodnějšího a povzbudivějšího světa. Jsem za to dodnes vděčný.

Marie Zábranová

Ohlédnutí za rolí Světovky před více než čtyřiceti lety, kdy byla její přítomnost v domácím kulturním kontextu výrazně vnímána, ujistí i dnes většinu z nás – zejména při listování jednotlivými čísly – o tom, že její hlavní ambicí bylo obnovit alespoň zčásti, v oblasti literatury a umění, přerušené kontakty se světem. Světovka vědomě narušovala nadiktovanou jednotnou myšlenkovou linii: třebaže navenek neotevřela svobodný dialog, příspěvky v ní uveřejněné se staly přinejmenším impulsem a výzvou k polemickému myšlení a ke konfrontaci s domácí sevřeností.

Projekty Světové literatury se rodily za účasti překládajících básníků, teoretiků umění, avantgardních výtvarníků a grafiků. Jednotlivé literatury tu byly zachycovány v pohybu, ukázky umění filmového, výtvarného, fotografického či sochařského ilustrovaly kulturní dimenze řady kontinentů.

Zastavím-li se u literatur ve Světovce, které jsem sledovala spolu s okruhem kmenových spolupracovníků, k nimž v italské oblasti patřili především Jan Vladislav, Zdeněk Frýbort, Vladimír Mikeš, Eva Hepnerová-Zaoralová, Alena Hartmanová, Jaroslav Rosendorfský, Eva Uhlířová, Jitka Minaříková, z polské oblasti pak Vlasta Dvořáčková, Helena Stachová, Josef Vlášek, Olga Hostovská-Castiellová aj., uvědomuji si, že ne všechna uváděná rozličná jména, která patřila v zemi svého původu k nakladatelským objevům a byla i našimi čtenáři nadšeně přijímána např. v antologických výborech mladých autorů, se posléze dostala do slovníků a literárních encyklopedií: přesto se jejich tehdejší zařazení nejeví jako trapná blamáž, ani je zcela nezahalil závoj šedivé nudy – když ne víc, reflektovala stav dané kulturní scény, avantgardní směry, kterými právě žila: k takovým jevům patřila např. italská Skupina 63, pozorně komentovaná a překládaná Zdeňkem Frýbortem (1964) – z ní přece vzešel U. Eco!

Nikoli zanedbatelným fenoménem bylo uvádění autorů, jejichž dílo už bylo završeno a kteří mnohdy i doma teprve docházeli uznání, např. C. E. Gadda, G. Lampedusa, T. Landolfi či jinde hojně vydávaný Curzio Malaparte: Světová literatura přinesla dvě ukázky z Kůže, „kolem níž obcházeli u nás lektoři jako kolem horké kaše – už dobrých 15 let“ (1966, komentář Radovana Krátkého). Poprvé se česky objevili básník D. Campana (v překladu Jana Vladislava, 1967), prozaička A. M. Ortesová, D. Buzzati, autor kafkovsky laděné Tatarské poušti (překlad Evy Hepnerové-Zaoralové), která se dočkala filmového zpracování a znají ji i naši diváci. Málokdo si dnes dá dohromady, že Světovka otiskla první výbor veršů nositelky Nobelovy ceny Wisławy Szymborské v překladu V. Dvořáčkové (1964), Czesława Miłosze, Sławomira Mrożka či „polského Kafku“ Bruna Schulze – jeho Skořicové krámy (1963).

V souvislosti s programem Světovky se často vynoří otázky, jakým způsobem redakce získávala materiály: kromě přímých kontaktů se zahraničními nakladateli a nepravidelného přísunu kulturních periodik měl téměř každý z kmenových spolupracovníků venku své zdroje a oni sami tam často byli jako odborníci známí a uctívaní mnohdy víc než u nás doma, např. Jan Vladislav či Eva Zaoralová, Zdeněk Frýbort a Vladimír Mikeš v Itálii apod. Přímou korespondencí s Fellinim časopis např. získal právo publikovat vzpomínkovou prózu Moje Rimini (1968), Fernanda Pivanová, žačka básníka C. Paveseho, soustavná propagátorka a překladatelka americké literatury, dala svolení k uveřejnění první ucelenější informace o beatnicích „Vodíková hrací skříň“, jež předcházela veršům A. Ginsberga (1969). A je třeba dodat, že mnozí zahraniční autoři při svých cestách do Prahy redakci časopisu navštívili či alespoň písemně reagovali na její podněty: dlouho předtím, než u nás vyšla jeho Magická Praha, vyjádřil Ripellino svůj obdiv a vztah k české literatuře v anketě uspořádané časopisem v roce 1965.

Pro mnohé zůstane Světová literatura kulturním fenoménem určité epochy, uzavřenou záležitostí. Pro ty, kteří jsme měli to štěstí se na ní aktivně podílet, znamenala neocenitelnou zkušenost ze spolupráce s vynikajícími uměleckými propagátory a odborníky, obohatila nás o otevřený přístup k lidským a kulturním hodnotám a stala se pobídkou k jejich prosazování ať už v nakladatelské činnosti, či jinde: pro mne znamenala přátelství vzniklá před třiceti čtyřiceti lety, jako s F. Pivanovou, E. Ripellinovou a dalšími, neocenitelnou pomoc v době mého pracovního působení v Itálii – pojem Světová literatura nebyl mezi italskými literáty a výtvarníky neznámý a umožňoval i po letech získávat prostor pro českou kulturu.

Připravili Zuzana Semínová a Martin Valášek.

František Fröhlich, anglista a nordista, překladatel
Josef Hiršal, básník a překladatel
jiří Honzík, rusista
Vladimír Justl, literární historik, editor
Antonín Jaroslav Liehm, překladatel, filmový kritik, redaktor Lettre internationale
Luba a rudolf Pellarovi, překladatelé
Antonín Přidal, spisovatel a překladatel
Marie Zábranová, romanistka, redaktorka Světové literatury