Teď jde o to udržím-li

na svém laně rovnováhu

nejsem lovec nestřílím zajíce šedesát

dětí chtěl bych zplodit ne zajíce střílet

pod kalhotami mám spodky

červené žluté i lila

pod košilí žádné tričko

nevlastním jedinou jabloň

mám rád dívky které učím novým jazykům

jsem učitel řečí pro děvčata

ovládám jemný nahuatl a quiché

taky aymar guarani i araucano ano

jsem odborník na indiánské idiomy

to připouštím to si žádá cit pro rovnováhu

své provazolezecké lano nosím v kapse

moje kapsa nikdy není prohryzána od myší

jedu právě ze stockholmu a cestuji rovnou

do paříže daleko se dnes večer nedostanu

nejsem lovec nestřílím zajíce šedesát

děvčat chtěl bych sbalit ne zajíce střílet

olíznu si vítr jak modravou známku

na příští expres pro mou nejmilejší

skočím shůry rovnou dolů na place vendôme

jako hbitý akrobat jsem peří a drát

Jsem polární souhvězdí stojím sto dolarů

zrodila mne lední medvědice v třpytné polární noci

kožichy si kupuji v nejlepších krámech aljašky

dobrý mráz zdravím při nákupu a dají mi ho

můj svit skáče po stěnách atomových ponorek

mé třpytné jméno září v nautických girlandách

kapitáni mě ctí jako prezidenta prezidenti mne milují

jako své nejlepší kapitány zářím v zimních nocích

nosí mě jako skleněný měsíc co by si všichni

beze mne počali ovládám je jako víčko hodinek

dívám se všem do očí jen kvůli mně je mnoho

modrých očí z moře barvy lahvové zeleni se často vynořím

v ledových krách to duní louskám prsty

tři eskymácké dívky leží čekajíce v mém lachtaním loži

jedno z mých jmen je lachtan dívky jdou nahé

sněhem obnovují svou krásu v mém třpytu

kupuju jim kůže v nejlepších krámech celé aljašky

taky jsem ten nejsevernější totemový kůl za zimních nocí

když jdu se svým třpytem spát hodím

tři eskymácké dívky na zem slabounce zavřísknou

vrátí se zpátky drásají silně můj třpyt

svůj třpyt miluji eskymácké dívky mám však taky rád

nadělám jim mnoho dětí nejkrásnější tuleně a medvědy

lachtany a alky plním jejich lůna všemi svými jmény

má sněhová chýše je bezpečně stavěná a také velmi pevná

nad vchodem strmí jasný zobák před ptačí budkou

jsem třpytný lachtan a lední medvěd a alka

tuleň i kapitán a lovec velryb taky

Musím napsat báseň na bubnování chválu tohoto umění

vynalezl je liják od té doby se mu naučili mnozí

jsem rys na tomto ostrově ale na druhém

tam naproti zní bubnování naslouchám bubnování jak lijáku

bubnuje to tiše ale slyšitelně jsem do toho

bubnování blázen chtěl bych s ním spát chtěl bych je

za ženu je to bubnování z vody nebo je

z poryvů větru nebo ze zvuků padající noci

vyslat oheň abych mohl poznat bubnování

vyslat zajatý blesk s poselstvím k bubnování

vyslat jestřába mravence rybu

vyhrabaný kámen který nikdy nespatřil světlo kameny

slyší líp jsou slepé slyší líp na tom

druhém ostrově zní bubnování má krev tepe s tím

bubnováním jsem snad bratrem bubnování to bubnování

je má sestra miluji bubnování přijde liják

tam naproti to bubnuje přijde vítr tam naproti to bubnuje

snad je to padající noc co tam naproti bubnuje

musím s tou padající nocí spát s větrem

s lijákem to je nezbytí bubnování mnou proniká

proniknu do lijáku do větru do padající

noci nevyšlu jestřába ani mravence ani rybu

kámen ponechám v jeho zemi nechci nikoho kdo slyší

líp než já není nikdo mimo kámen kdo by to líp

svedl slyšte mne nedopřeju kameni spát

s bubnováním jen já sám ulehnu k bubnování

nedopřeju bubnování blesku je to můj zajatec

ponesu ho ve svých očích rychle vstoupím do mokré tmy

rys plave ve vodě uši drží vzpříma naslouchá

bubnování bubnování se blíží liják vítr

padající noc rys plave temnou vodou

je mokrý uši má suché může už světlo

bubnování rozpoznat to světlo je světlem

ženy má sestra je mou ženou jsem silný rys

bubnování je má žena ta je silné bubnování

popadnu bubnování popadnu sestru a budu ji milovat

Otče náš

nosíme růženec

z patron

podzimním lesem

na nebi

popíjíme campari

jakož i na zemi

vrávorají

postřelené koroptve

přijď království tvé

proti proudu řídíš svůj člun

buď vůle tvá

nad stoly zbavenými zeleně i listí

na nebesích se bázlivě rozhlíží laň

tak i na zemi

chléb náš vezdejší dejž nám dnes

listí a mlhu a vůni

rozpadlých hub

a odpusť nám naše viny

ustavičné pobíhání lesní zvěře

jakož i my odpouštíme

našim viníkům

zvednout zamířit stisknout spoušť

pod touto krásnou klenbou nebes

pojídáme bažanty a koroptve

a neuveď nás v pokušení

slavnostní instrument ze dřeva

a kovu

ale zbav nás

od zlého

jak očesané jabloně

u ferlachu

amen

ZELEŇ JMELÍ DLÍ TIŠE

zeleň jmelí dlí tiše

na holých stromech zimy,

slunce z mlh stoupá výše

na plotě v hvězdném jíní:

mrtvá labuti bílá,

v mlhách se vznášející,

co může ti můj nářek,

má zvadlá píseň říci?

má tvář se k hloubi sklání,

srdce se svírá více:

čas který předurčen mám –

třaslavé plápolání –

je mého žití svíce…

k čemu můj stesk, proč želí?

k čemu vzdor proti všemu?

tiše dlí zeleň jmelí,

nedá klid smrtelnému!

rty nemám nikdy rudé –

není tak určené?

jen smrt zde vládnout bude

v bělostném tichu všem

svým rohem z kamene…

Z německého originálu Achtundachtzig ausgewählte Gedichte
(Salzburg u. Wien, Residenz Verlag 1996) přeložili Bohumila Grögerová a Josef Hiršal.

H. C. ARTMANN (1921–2000), básník, dramatik, prozaik, překladatel. Zakládající člen Vídeňské skupiny. Česky: výbor z básní dracula dracula (1992) v překladu Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala.