Kdopak by se s Kafkou smál! Čtenářstvo zabedněné! Nejvážnější komentátoři a kritiko­vé se div neumoří, jak se mu snaží vysvětlit, že Kafka se při předčítání svých spisů smával; čte­nářstvo jim to třeba i věří, ale strhnout se nenechá. Předně proto, že ti učenci, kteří nám tak ne­smlouvavě nakazují, že se máme smát, sami zrovna nevypadají, že by se bůhvíjak smáli, teď ani nikdy jindy, když čtou nebo když nám vykládají Kafku; anebo možná mají takový zvláštní způ­sob smíchu, který je smíchem jen pro ně: smích zasvěcených, smích pánů shora, který se nám, nevědomým křupanům, jeví spíš jako výraz ponuré chmury. A tak se opatrný čtenář radši drží zkrátka, aby ještě nespáchal něco nepřístojného. A navíc, myslí si, jestli Kafka (který proroc­ky předpověděl tolik katastrof našeho nešťastného věku a který podal tak hluboký a strašlivý obraz našeho údělu) vskutku prokládal své předčítání nárazovitým souchotinářským smíchem – což koneckonců mohl být také jen přeonačený kašel –, bylo to jistě správné, ale neznamená to, že si my můžeme dovolit totéž co on.

Kafkův humor je tedy spojen s jistou obtíží, ba nemožností. (Další navíc! šeptá si zděše­ný čtenář.) Čteme Kafku, protože se sluší a patří mít ho přečteného, předtím nás bombardují tuny kafkovských zplodin a spadů, které předznamenávají náš názor, jako tomu bývá – Biblí počínaje – u všech těch velkých knih, jejichž částečky vdechujeme s okolním vzduchem. Zavře­me knihu a jsme nejen zmateni a ohromeni tím, co jsme si přečetli, ale ještě i celí rozechvělí, čeho jsme se to opovážili: vlastně jsme byli tak vystrašeni, že jsme knihou proběhli klopýtavým krokem a se zavřenýma očima; ale to není konec našeho trápení: ještě musíme podstoupit po­hrdání svých bližních, když jim máme vyložit, co si o tom myslíme. I zmíníme ohromující vizi lidského údělu, jak se to od nás čeká, i když ve skutečnosti jsme postřehli jen jakési nekonečné a nesrozumitelné tázání. A k dovršení té trýzně bychom v tom měli také vychutnávat humor! Nelidský úkol, s jakým by se mohl vyrovnat možná K., nebo ještě spíš Řehoř Samsa – ale prachobyčejný čtenář?!…

Tento druh posvátné hrůzy, která přečasto poznamenává naše obcování s velkými vý­tvory ducha a nedovolí nám požívat jejich dobrodiní, nalézá v Kafkově díle souhrn podmínek zvlášť příznivých: jedno a druhé (pocit zastrašení a účinek díla) se navzájem posilují. Přijmeme-li názor Marthe Robertové, že příhody, jež potkávají K. v Zámku, „lze postihnout se všemi jejich rozpory a v jejich hluboké vnitřní jednotě, jen když je vztáhneme k obdobným příhodám vzatým z jisté příkladné knihy, kterou – předpokládá se – všichni znají a mají v úctě“, a je-li smyslem konfliktu, který tak prostupuje Kafkovým dílem (v němž „zámek“ představuje kanonickou masu oné příkladné, leč nepostižitelné „Knihy“), určit, „co je pravdivější, zda nová kniha, jejíž existence je dosud nejistá a autorita dosud více než pochybná, nebo stará kniha, jež podle obecného přesvědčení uchovává navěky pravdu“,¹ nevyhneme se zjištění, že Kafkovo dílo, z něhož se mezitím stala dominanta, pohádková věž naší „kulturní stavby“, se radikálním způ­sobem posunulo na stranu „zámku“, kde je dnes Kafka jedním z nejschopnějších, nejtajuplněj­ších, nejdůmyslnějších úředníků. A ze všech nejvíc uzpůsoben k tomu, unikat, ledaže by…

Právě tato svízel nás vede k tomu, abychom si stále více všímali Kafkova humoru, jehož podstatným rysem – jak si ukážeme – je velice těsná vazba k nejkonkrétnějším prvkům vyprá­vění. Kafkovy romány ukazují postavu K. ponořenou v bezodkladném interpretačním dramatu, které se rozvíjí s nevídanou důkladností a rafinovaností a ústí vždy v další a další nezdar, ať v podobě dementi či nezvládnutelné spletitosti, takže člověk je nakonec přemožen i rozdrcen logikou, kterou spustil a kterou se pokoušel si osvojit; i když se totiž ona rozvíjí sebekrásněji a sebeobsažněji, nikdy se mu její postup nepodaří soustředit, uchovat, ovládnout. Tak v Procesu, na konci slavné kapitoly V chrámu sledujeme Josefa K., jak se v ohromení nad všemi důsledky podobenství o dveřníku u brány Zákona snaží podchytit a podržet v paměti ty podivuhodné myšlenkové obraty a záhyby, a proto „si pološeptem opakuje jednotlivá místa z výkladu du­chovního“ (což právě v té chvíli vlastně dělá také čtenář!); a přesto vzápětí vyvodí sou­d, jehož slabost si hned uvědomuje. Avšak „byl příliš unaven, aby mohl obsáhnout všechny důsledky toho příběhu“, který v něm navíc vyvolává myšlenky pro jeho mysl příliš „nezvyklé“, a následkem toho „ten prostý příběh ztrácel obrysy, K. jej chtěl setřást“.² Jak rychle se do­spěje k mezím lidských sil! Kafka na ně pohlíží s ironií, která se jinde projeví řadou docela kru­tých rozvedení.

Toto interpretační drama na jedné straně může napohled statickým způsobem doneko­nečna hromadit epizodu k epizodě, další a další součástky se mohou vřazovat bez omezení, takže se vůbec zpochybňuje progrese ve vedení textu a do neurčita se oddaluje jeho uzavření, které může být dokonce vytěsněno mimo román, ale na druhé straně se vytváří úžasný dynami­smus interpretace mezi dílem a tím, co stojí mimo ně: dílo je samo vykládáno, a nutně se rozrů­stá o všechny interpretace, které se jím zabývají; pro toho, kdo k němu přistupuje, se tak stává ještě neproniknutelnějším a ještě nerozluštitelnějším. Každý komentář, rozbor, výklad, ať jsou jakkoli jasné a přiléhavé, sice zkoumají dílo odděleným pohledem, avšak zároveň prodlužují interpretaci, která je obsažena v díle, slepují se s ní v jednu hroudu, a přenášejí tak na čtenáře obviňující princip, který je její hybnou silou uvnitř díla, drápem, který zas a znovu nutí k další a další interpretaci, pod tlakem oné výtky: „Zase jste nic nepochopil!“, kterou si na závěr každé­ho svého vyzvídání a zkoumání vysluhuje K., neustále usvědčovaný z omylu (nejkolosálnější sadistické soustrojí, jaké se kdy podařilo postavit – ve shodě s onou logikou, která nahlíží civi­lizaci s jejím šlechtitelským úsilím jako „trestanou přírodu“).

Je tedy Kafkovo dílo pastí na čtenáře? Zanechal mu spisovatel dílo k udušení, při všem tom bloudění po zaprášených půdách, kde se drží nedýchatelný vzduch a které se nikdy nevět­rají, třebaže širé nebe je na dosah? Prozatím čtenář, ve snaze pochopit protivenství, jimž je vy­staven K., jen přikládá svou komplikovanost k té K.-ově: stojí před příběhem onoho K. stejně jako stojí K. před zámkem – neboli nedošel dosud ani na to místo, odkud K. není s to dojít do zámku! Tak se dotýkáme velevýznamné otázky, která proniká všemi příhodami Kafkova hrdiny: jak dalece je „tajemství světa“ výtvorem našeho úsilí rozluštit je, tj. našich vlastních mezí, jichž je jazyk projevem? Taková je ovšem základní podmínka a riziko všeho díla, všeho civilizačního konání. Stavím se nicméně za Kafku zarputilého, mnohem nepoddajnějšího a nesmiřitelnějšího, než by­chom mohli usuzovat z postojů jeho „pouhého K.“: za Kafku, jemuž jen příliš jasné vědomí za­povídá zářit či bouřit. A proto právě, aby se Kafkova díla nestala jedním z nezáživných fasciklů mrzkého absolutna, které nám předvádějí, je zapotřebí nechat plně vyznít humor, který je v nich všude, někdy přímý a zjevný, jindy nenápadnější, protože bije pouze do očí; ne pouhá přísada, nýbrž podstatný činitel ve „fungování“ (dýchání) díla: humor, který nepřekrývá, leč lépe zakresluje tragiku, tím lépe, že k ní těsně přiléhá. Humor nás u Kafky především pojí s pozemskou (všední, přízemní) starostí, humor také znovu zakotvuje text v jeho doslovné platnosti – ba ještě lépe: v ostrém vidění. „Zase jste nic nepochopil!“ – ta nevyhnutelná odpověď vyznívá do zcela odlišných perspektiv podle toho, je-li myšlena bez humoru či s humorem, projevujíc zaprvé ubíjející dialektiku ve službách zvůle, dialektiku, jakou jsme si znamenitě vyzkoušeli v různých podobách totalitní zvrhlosti, a zadruhé onu plodnou rozporuplnost, z níž vychází dialektika sokratovská, princip falzifikace nebo… veselá moudrost židovská. Avšak musí-li držet krok s onou nelítostnou logikou, která dělá, jako by měla všechno dovoleno, hu­mor se stává zbraní v beznaději.

V patnácté kapitole Zámku, během vyprávění sestry Olgy o neštěstí ­Barnabášovy rodiny se letmo zjeví postava, která slouží Kafkovi k udivujícímu, propastnému se­be­ztvárnění smíchu. Je to Seemann, velitel hasičů. Přichází se směšným posláním – posláním o to ubožejším, že si je podle všeho uložil sám, aniž ho k tomu kdo nutil – oznámit otci jeho vylou­čení z hasičského sboru a odebrat mu kdysi udělený diplom. (Připomeňme, že nehoda s osud­nými následky pro Barnabášovu rodinu se stala při slavnostním zasvěcení hasičské stříkačky.) A směšnost se stává drastickou, když vidíme otce, jak se zoufale rve, aby si ten ubohý diplom, zarámovaný a pověšený na zdi, mohl ponechat – což nám připomene zuřivý boj Řehoře Samsy v Proměně, aby zachránil na zdi fotografii dámy v kožešině vystřiženou z časopisu, a uchoval si tak pouto se svou „lidskou minulostí“. V Kafkově popisu se onen velitel hasičů jeví jako člo­věk „veliký a silný, ale trochu sehnutý, nemocný na plíce“, a především „vždycky vážný, vůbec se nedovede smát“. A tento muž, který se neumí smát, se jen a jen směje, ničeho jiného než smát se není schopen: „Seemann není s to vypravit ze sebe slova, pořád jen poklepává otci na rameno, jako by chtěl z otce vyklepat slova, která má říci sám a která nenachází. Přitom se pořád směje […], ale protože se nedovede smát a nikdo ho ještě neslyšel se smát, nikomu ani nenapadne, že by to mohl být smích […]. Napjatě jsme čekali, až se z toho ustavičného smíchu konečně vyklube jasné slovo. Copak tu teď bylo k smíchu, leda to hloupé bezpráví, jež se nám dělo.“³ Ale čtenář je vlastně ve vztahu ke Kafkovi v obdobné situaci: není s to uvěřit, že to, co slyší, je skutečně smích. Tak převeliká je vážnost Kafkova! Ale ještě větší je jeho důmyslnost: ze své vážnosti nic neslevuje (bezpráví zůstává bezprávím), leč s geniálně jemnou podšitostí proměňuje v smích samu svou „neschopnost“ smát se, a tak i nás nutí k smíchu. Jako by se nám chtěl mírně posmívat, Kafka scénicky rozehrává onu nemožnost smát se s ním, a tím, jak se jí směje, jak přímo z ní, z té nemožnosti, vykřesává smích, uvolňuje smích i v nás, uvolňuje nás, abychom se mohli smát s ním. Nedalo by se ani lépe ozřejmit, jak v Kafkově díle humor neustále podkládá (podšívá) jeho vážnou promluvu.

Jakým způsobem se v Kafkových románech z různých ztvárnění postavy K. vybavuje humor? A ze všeho nejdřív – protože humor je druh odstupu – jakým způsobem se sám K. vyděluje z Kafky? Nemůže být i jméno K. prvkem humoru – tak jako se jím jeví onen hrabě Westwest, skutečný pán Zámku, zmíněný jen na samém počátku románu, jehož jméno odkazu­je však spíš k zrádné prostoduchosti Ameriky? Rychle uklizený, pan Westwest (snad na ces­tách? – ó Far West a jeho supící lokomotivy!), a tak náš K. dál pronásleduje jen podřadného úřed­nického hlavouna jménem Klamm: Kafka musel vědět, byťsi jen pro zasmání, co značí tohle slovo v češtině – a samozřejmě i to, že jeho vlastní jméno je původem slovo české i jakého v češtině označuje havranovitého ptáka. Správně se ovšem píše „kavka“, a vezmeme-li „v“ jako českou předložku (etymologie oulipovsky odvozená z rébusu není horší než jiné paklíče), pak zapíšeme spisovatelovo jméno jako formuli zdvojení: „K. v K.“, totiž „K. obsažený v K.“ Takto by ovšem jméno K. nebylo pouhou Kafkovou iniciálou, nýbrž vskutku „K. osamělý“, „K. vypuzený z K.“, onen K., jehož Kafka musel v sobě vyhmátnout, vydělit, vytvarovat, a možná se tím stra­vovat: nejsou snad základem jeho románů příběhy včlenění, či vypuzení?

Jestliže tedy K. není totožný s tamtím K., jestliže se dvojník přece jen poněkud nekryje, nebudeme ho už nahlížet ani jako jednu jedinou postavu v neměnné kafkovské situaci (stát před psanou podobou absolutna), leč – úměrně tomu, jak nás u Kafky smích přivádí zpět k to­mu nejkonkrétnějšímu – také jako sled postupně se vyčleňujících zjevení, jež se vynasnažíme uvážit v jejich odlišnosti, když už jsme při plném a řádném vědomí ponoukáni k údivu. První v té řadě K. je Karl, Rossmann, K.-pískle: nepopsaný list!⁴ Už když si přečteme, jak prožil se­xuální příhodu, která měla za následek jeho odeslání do Ameriky, můžeme si domyslet, jak se bude celý ten příběh vyvíjet: lapený v pasti dusivé postele a ženského těla, Karl nerozpoznává laskání v „protivných“ dotycích, jichž je předmětem, a orgasmus je zahlušen v „strašlivé tísni“; načež je třeba uložit vzlykajícího chlapce zpět do jeho vlastní postýlky, než se vzpamatuje z to­ho útoku, ze zrady, jíž ho zaskočil mateřský svět: těžko uvěřit, že je mu sedmnáct let!⁵ Předvá­dí se nám tu nejprostší, nejprůzračnější rozvržení sadistického vzorce, na němž jsou vystavěny příběhy některých mravoučně zaměřených dětských knih, žánr, z něhož jako by tu Kafka dů­kladně těžil. Karl Rossmann, který prokazuje vynikající strategické myšlení v případu topiče Šubala, v dalším vyprávění stále více přilíná k tomuto infantilnímu modelu; je to čím dál víc – tak napůl mezi Sadovou Justinou a Pinocchiem – ten hodný, nevinný a ctnostný hoch, kterého lze tak pěkně týrat a který tomu sám nadmíru přičinlivě napomáhá. Směšný úděl urážené nevin­nosti, krutost od prvopočátku prohnětávající veškeré tělo, jež nutno zkáznit, pokušení vymazat sám sebe, vymazat onen téměř nepopsaný list – taková jsou snad témata prapodivné pohádky pro zasmání, v níž jsou pohyb a halas davu pojednány jako svébytné živly či přírodní síly.⁶

Smíme i Řehoře Samsu v jeho hmyzím tvaru nahlížet jako zvlášť zakuklené stadium proměn, jimiž prochází K.? Stejně jako Josefa K., i jeho stihne Událost (nemilost, nebo snad milost?) brzy zrána, po probuzení. Zatímco však Josef K. je vystaven pouze „učenému zatče­ní“,⁷ které ho sice zaplétá do jakéhosi procesu, ale příliš se nedotýká jeho každodenního života, Samsův život je zpřevrácen ve své nejhlubší, nejhmotnější podstatě. Nic však nenasvědčuje to­mu, že by se mu tak rovnou ukládal trest; Samsa vlastně prožívá procitnutí nad sebou samým, o něž se bude Josef K. v celém svém procesu marně pokoušet: v tomto smyslu je Samsova proměna milostí, a výsledek jeho vlastního procesu je díky tomu jen jasnější. Samsa, naplněný oddaností a pokorou, vymezil totiž svůj život pevněji a prostěji. I když také jedná jako napo­máhatel toho, co ho ničí, je daleko zřetelněji bezmocnou obětí. „Jaký strašný zločin jsi spáchal, že jsi tak potrestán?“ právě tak se ptá člověk majetný a kypící zdravím při setkání s neštěstím zvlášť neúnosným a hanebným: Nabokov není jediný, kdo soudí, že Řehoř Samsa je před svým okolím o jedno stadium napřed, na cestě ke skutečnému lidství.⁸

Ale všimněme si ještě této věci: zatímco Řehoř Samsa zápolí ze všech sil s klikami a zámky (a zraňuje si přitom ústa, kterými jedině ještě něco zmůže: zde nepropásnout symbol!), aby předvedl, v jakém je stavu – veden přitom prazvláštní, leč přísně logickou představou, že buďto půjde do práce, pokud to druzí uznají za normální, anebo bude shledán neschopným, ale rozhodně nedopustí žádnou pochybnost o tom, že je odhodlán dostát své povinnosti –, Josef K. je tichošlápek, snaží se svou situaci utajit nebo popřít, a dokonce i jeho „nesmlouvavost“ je zčásti motivována touto starostí o dobrou pověst. Docela dobře by mohl on být tím prokuri­stou obráceným na útěk pod dojmem Samsova nestoudného (totiž důvěřivého) zjevení – a Samsa by tak vlastně zahnal svého dvojníka (symbol a zas symbol)! Každý má svou vlastní brá­nu k Zákonu: svou měl Řehoř Samsa – a byrokratický rozmach procesu, v němž uvízl Josef K., je zase úměrný jeho křivolaké povaze.

Ze všech zjevení K. je Kafka na Josefa K. určitě nejpřísnější. Na jedné straně vychází Josef K. jako tvor nespolečenský, postižený jistou vyprahlostí srdce, ba jistou zbabělostí, záro­veň však v něm žije proud neúprosně jasného vědomí, nešťastného a zchlazeného, z něhož pak někdy pronikají jeho myslí odosobněle věcné, vystřízlivělé úvahy, až k tomu strašnému blesk­nutí nakonec: „Bylo to, jako by ho ta hanba měla přežít.“ Právě z tohoto prozřelého vědomí vzejde zeměměřič.

Proč vlastně se naše pobývání ve světě neodvratně uspořádává jako proces? Skandál je to, že se zas a znova chytáme do té pasti, že přistupujeme na jistou logiku, a úměrně tomu, jak se jí podřizujeme, shledáváme, že platí pro stále větší lán lidských pořádků – je to logika, již všechno bez rozdílu potvrzuje. To ovšem znamená, že v sobě někde obsahuje implikaci, která ji nutí rozplynout se z vlastního nadělení; i tehdy však, když její nehorázná pitvornost dostoupí toho mezního bodu, kdy už nelze dělat nic jiného než se smát, stejně proti ní dál není obrany, a ona doopravdy zabíjí. U Kafky nic nedochází rozuzlení: není známa propouštěcí formule. Abych pravdu řekl, útrapy Josefa K. odjakživa obracejí mou mysl k oné otázce, kterou se neodhodlá položit příliš zdrženlivý Perceval v záhadné epizodě Chrétienova Příběhu o Grálu: ⁹ Josef K. je sice velejemný logik, který dokáže beze všeho věc čtyřikrát už rozpitvanou ještě šestnáctkrát přepitvat, a přesto tušíme někde uvnitř tohoto nekonečného vyšetřování jedinou, prostou otázku, jejíž samozřejmost by nás uhodila do očí, jakmile by byla vyslovena. Ale stejně jako rytíř svatého Grálu i Josef K. dělá co může, aby tuto jedinou otázku nepoložil, ačkoli ji bezesporu zná. Vždyť hned na začátku se trefuje přesně, ale vzápětí tuto intuici zapuzuje: usoudiv nejprve, že jeho „zatčení“ je žert, který mu k třicátým narozeninám ztropili kolegové z banky, umiňuje si, že „je-li to komedie, nebude kazit hru“; krátce nato si nicméně říká, že „by snad bylo nejprostším vyřešením celé záležitosti, kdyby vyhnal věci na ostří“. Teprve když zavrhne tuto myšlenku, aby si uchoval – jak se domnívá – výhodu svého svrchovaně jasného, demystifikujícího vědomí, tedy teprve pod dojmem této sebemystifikace propadá ošemetné hře, nevyhnutelně až do roztrhání těla.¹⁰ A je tudíž jen logické, že o dvě stránky dál Kafka posléze odstranil pasáž, v níž by se Josef K. otázce ještě více přiblížil: „Kdybych jen věděl, jaký to mů­že být úřad, který uvádí do pohybu tolik lidí kvůli mně, neboli ve věci úplně nicotné…“¹¹

Ošemetná hra: zasmrádlá břečka provinilosti. Přitom mu bylo dost jasně řečeno: vina se nedokazuje, vina se vyměšuje potem. Dostaví-li se Soud, je to proto, že vina už je zde – neboť vina Soud přitahuje, stejně jako vytékající krev přitahuje žraloky. Josef K. tedy začíná „hrát ko­medii“ – a jako důvod si udává vůli prohlédnout ji a demaskovat. Horlivě běhá k Soudu, nako­nec tím tráví veškerý svůj čas (tak jako všichni obžalovaní, od nichž se odtahuje), ale činí tak proto, jak sám sebe ujišťuje, aby co nejdřív zarazil ten nesmysl, či dokonce aby odhalil úřední zvůli a korupci: uchyluje se k demagogickým projevům, ba k revoluční rétorice (neví přece zhola nic o mechanismech, jež „popisuje“), a nikde jinde nebude mít Kafka tak blízko k satiře: „Je to příznačné pro řízení, jaké se tady koná proti mnohým lidem. Za ty zde stojím, nikoli za sebe,“ prohlašuje filištín, zaplétaje se v bludném kruhu obmyslnosti.¹² Připouští, aby se od něho požadovaly přesné odpovědi na temné narážky; umiňuje si, že bude „víc pozorovat než mlu­vit“, ale místo aby poslouchal, co mu kdo chce říci, zmocňuje se natrvalo slova, hned poté, co si ho „spletou“ s malířem pokojů.¹³ Upíná se k detailům a opomíjí podstatu, nimrá se v proce­durálních otázkách: „K. to všechno poslouchal zkoumavě a povýšeně, jako by měl příkaz, aby dopodrobna vstřebal všechno, co se zde mluví, a učinil o tom na nějakém vyšším místě udání a podal zprávu,“ čteme dokonce ještě ve scéně s obchodníkem Blockem.¹⁴ Věří, že v soudních chodbách úspěšně zmátl jiné obviněné a že ho pokládají za soudce – ti v něm však vidí jen ob­viněnce-začátečníka, který nosí smůlu. Popírá nebo zlehčuje závažnost toho, co ho postihuje, hledá obezličky: „Byl jsem zaskočen, tak to bylo,“ vysvětluje paní Grubachové: „Kdybych se choval rozumně, nebylo by se stalo nic zvláštního, všechno, co se chystalo, bylo by potlačeno hned v zárodku. Ale člověk je tak málo připraven. V bance například, tam jsem připraven, […] tam pořád myslím na svou práci, jsem proto duchapřítomný, bylo by mi téměř potěšením, kdybych se tam setkal s něčím podobným.“¹⁵ Po takové myšlenkově zajištěné – uspořádané a souvislé – pozici touží i ve chvíli, kdy si představuje, že by se snad mohl najít způsob, nikoli jak „působit na proces nějakým vlivem“, nýbrž jak by se z něho dalo vystoupit, „jak by se dalo žít mimo proces“, a nechat ho běžet mimo sebe.¹⁶ To je však jako chtít, aby byl uchráněn trhlin, které drtivě narušují naši soudržnost, ať už je to v nejistotě polospánku, tělesné únavy a roz­klížené logiky, v pochybné nápomoci žen či v chimérických vítězstvích spisování.

Totiž – ten problém, s nímž zápolí Josef K., je možná nutnost seřídit jinak těžiště svého bytí ve světě, dát svému místu jiný střed. Je v životě určitý věk, kdy člověku náhle jasně dojde, že je svou smrtí povinován, že ji dluží; že není středem všeho života. Smyslem procesu není pak možná nic jiného než dovést člověka k poznání, že není středem ani svého vlastního proce­su. Otázka, kterou Josef K. zapomíná položit, by mohla vypadat asi takto: Je-li kvůli mému procesu v pohotovosti taková spousta lidí; je-li tu navíc tolik dalších obviněných, z nichž každý určitě zaneprázdňuje stejně velkou spoustu lidí; a ukazuje-li se naprosto překvapivě, jaká neče­kaná spousta lidí „patří k Soudu“ – pak, když se to vezme kolem a kolem, já také možná pat­řím k Soudu? Neboli žádný Soud není. Či lépe: není sice v mé moci dosáhnout toho, aby mne „Soud“ osvobodil, zato určitě jsem nadán mocí osvobozovat. Nu, a já osvobozuji; a přestože sám nejsem ochráněn před ničím, rozvazuji. Tak se i já stávám neskonale volným, včetně toho, že už smím být jednoznačně a nezpochybnitelně obětí, a bránit se zuby nehty – nebo třeba tak, že zvrhlou logiku zničím zevnitř vpravením prvku ještě zvrhlejšího, ale na jiný způsob: totiž humoru.

Proto nabývá na důležitosti rozdíl mezi Josefem K. a K. ze Zámku, které máme až příliš sklon směšovat v jednom nedílném dobrodružství. Vpravdě je mezi oběma postavami protiklad stejně hluboký jako jejich podobnost. Josef K. je cílem útoku, K. „holý-nerozvitý“ útočí; Josef K. je pohlcen svým procesem, K. naopak je Zámkem odrážen; dobrodružství toho prvního začíná zrána, toho druhého večer – pokaždé v tu nejnevýhodnější chvíli, tam k obraně, tu k útoku. Co jeden s pocitem hanby a ponížení odmítá, to si ten druhý osobuje a nárokuje (protože „malíř pokojů“ a „zeměměřič“ si odpovídají); první si za prostředníka volí rázovitého, ironického „ďábla“ (Titorelliho, neboli zrovna malíře), druhý líbezného a něžného „anděla“ (Barnabáše). I přes svého příkře nezávislého, ba nepokojného ducha je Josef K. muž dohody; naproti tomu K., i když je zjevně poklidnějšího založení – ať dělá co dělá, vyjde z toho, snad bezděčně, provokace, indiskrétnost a trapná přímočarost. A není vlastně ta neohrabanost, kvůli níž je neustále kárán, spíše už odhalujícím postupem filozofa, toho falešného blouda?¹⁷

Považme jen, jak to všechno začalo: K. si přece své zeměměřičské poslání vymyslel, a prosadil si je. Když přichází do vesnice, zastaví se na mostě: je večer, zámek není vidět. K. hle­dí do tmy: je v tom už jeho výzva zámku („Teď my dva změříme síly!“), nebo prostě jen zírá do prázdna – protože zámek nakonec možná ani nic jiného není? Sotva pak v hostinci usne, vzbudí ho nějaký čtvrtořadý podouřada a chce vědět, zda má K. povolení od zámku, že smí přečkat noc ve vesnici. K. se nejprve podiví, že tam je nějaký zámek, a teprve poté začne tvr­dit, že je zeměměřič, kterého povolal hrabě. To všechno jsou výmysly! Jasně že zámek zprvu neuzná pozvání: žádné neexistuje. Ale hned vzápětí změní názor: přijme K. jako zeměměřiče. Chce tak pro všechny případy zakamuflovat možnou administrativní chybu? Ó ne, zámek se nenechal ošálit: přistupuje na hru. Což podněcuje K. k takovéto úvaze: „Tak tedy zámek ho jmenoval zeměměřičem. Z jedné strany je to pro něho nepříznivé znamení, neboť to nasvědču­je, že o něm na zámku vědí všechno, co potřebují, že zvážili poměr sil a s úsměvem přijímají boj. Z druhé strany však je to příznivé, neboť to podle jeho názoru dokazuje, že ho podceňují a že se mu dostane větší svobody, než se zpočátku mohl nadít. A jestli ho snad hodlají natrvalo udržovat ve strachu tím, že s tak nepochybnou duchovní převahou uznají jeho zeměměřičství, pak se mýlí – jenom ho trochu zamrazilo, to bylo vše.“¹⁸ Že s úsměvem? Zámek přijímá „boj“ dokonce s nepokrytým výsměchem – jak dosvědčují ti dva nadmíru laškovní a stísňující po­mocníci, propůjčení mu zámkem místo jeho vlastních, jejichž brzký příchod K. ohlásil a kteří z pochopitelných důvodů nikdy nedorazí. Síla zámku tkví totiž v tom, že poskytne první klad­nou odpověď – a pak už žádnou další! Tulák a bezdomovec, „bloudící návštěvník“ (řekl by Metastasio) neboli holá bytost jako my všichni, K. si přisvojuje status, třebaže ví, že mu žádný status nepřísluší, a to s konečnou platností. Co vlastně žádá? Aby byl uznán? – ale vždyť je uznán, „když jinak nedá“, aby se tak řeklo. Je uznán, to je fakt, jenže to uznání nemá obsah, nemá předmět. K. bude tedy chtít – proti svým směšným pomocníkům a „trochu příliš“ spolé­haje (tak jako Josef K.) na pomoc žen – být skutečně zeměměřič, ten, koho by ve vesnici byli potřebovali, kdyby ho byli skutečně povolali. Máme tu co činit s obyčejnou komedií nalhávání a sebeklamu? Rozhodně ne – protože K. si je vědom, že nemá naprosto žádné právo na to, co žádá; jeho „boj“ se zámkem oplácí směšnost směšností, vyzývatelova nicotnost odhaluje nicot­nost vyzvaného – neboť zámek má možná právě tak malé právo a možnost rozdávat to, co zdánlivě odpírá. Měřič může měřit, jen je-li oč míru opřít. Dá-li se tu co vynutit, i kdyby to mělo být jen přiznání, K. přichází, aby to vynutil – je tedy mnohem nepoddajnější, mnohem ne­zdolnější, než bychom mysleli, tak bratrsky blízký výkřiku jiného básníka: „Po tunách, rozumí­te, po tunách vám seberu, co jste mi po gramech odpírali!“¹⁹ A konečně jsme u jádra věci: K., obtěžovatel zámku, je tu od toho, aby nás – nikoli spasil, leč – osvobodil, a když ho v posled­ním dostupném ohbí knihy vidíme odcházet s Gerstäckerem, určitě si nejde pro ubohou, krad­mou popravu.

Kafka ve svých románech příliš nepěstuje vtip, většinou se neuchyluje k ohromujícím či výstředním formulacím, nepohrává si volně, pro radost z humoru, s vlastními zdroji jazyka. Občas sice zazáří nápad či výrok, jako třeba onen obraz Spravedlnosti s okřídlenýma nohama, který má zároveň představovat bohyni vítězství, ale nakonec nejspíš připomíná bohyni lovu,²⁰ nebo během rozmluvy v chrámu: „Správné pochopení a neporozumění jedné a téže věci se navzájem úplně nevylučují“;²¹ obecně však Kafka nijak nevypichuje svou virtuozitu ani své osobní „umění smát se“ – z něhož by se tak stalo spíš „umění dávat si smíchem zapravdu“. Kaf­kův humor je vždy situační, a je to humor vratkého údělu, rozděleného a ohroženého bytí, hu­mor, který si zakazuje bujnost i jiskřivost, a rozvíjí tedy spíše onen nenápadný a přitom radikál­ní paradox příznačný pro humor židovský. Nezřídka nacházíme ryzí ukázky takového humoru: třeba když Josef K. hledá síň, kde má být poprvé vyslýchán, a vymyslí si truhláře Lanze jako záminku, aby mohl zaťukat na všechny dveře v domě – jenže lidé jsou tak převelice ochotní a hned začnou dlouze rozvažovat a podnikat různé kroky, aby mu pomohli najít smyšleného truhláře, který tak nabude povážlivé tíhy a objemu, a Josef K. kvůli němu nasbírá neskutečné zpoždění (fakticky ovšem samospádné, už dopředu zahrnuté ve snové logice této epizody).²² Jiný příklad židovského humoru – důvod, kvůli kterému chce Josef K. oznámit advokátu Hul­dovi jeho propuštění nikoli dopisem, nýbrž při osobním setkání, i když předvídá, že bude nepří­jemné: kdyby si je ušetřil, nikdy by se totiž nedověděl, „jak advokát výpověď přijal a jaké ná­sledky by ta výpověď mohla mít podle advokátova názoru, který nebyl bezvýznamný“.²³ Apod.

V každém případě není humor u Kafky ani tak skrytý, ani tak nerozpoznatelný, jak si mnohdy představujeme. Momenty zjevného a přímého humoru se objevují na nejrůznějších mí­stech v jeho románech, počínaje třeba těmi pomocníky, skotačivými špicly, kteří se stali jedním z nejvýstižnějších obrazů teroru a jedním z nejčastěji kopírovaných Kafkových nápadů, natolik ohromuje svou přesností. Zeměměřičovi pomocníci nejsou však zjevení ojedinělá; dokládají určitou logiku, do níž spadají například také tlupy dětí, které potkává Josef K. na schodištích, a zvlášť děvčátka, která ho pronásledují u Titorelliho; nebo také oba pochopové, kteří ho na za­čátku přicházejí „zatknout“. Ale zachází to ještě mnohem dál: v Procesu i v Zámku se mnoho­krát zdůrazňuje infantilismus, plachost a lidská nezkušenost úředníků, „odtržených od obyva­tel“ a tak ztracených v běžném životě, že dokonce jejich oběti cítí potřebu ochraňovat je před skutečností a shovívavě omlouvají jejich hanebnosti. Například na sklonku noci, během níž je K. následkem únavy vydán napospas Bürgelovým sadistickým svodům, vidíme nakonec, jak úředník „vyprostil nohu a protáhl se najednou divoce a rozpustile jako malý chlapec“.²⁴ Tady někde koření sžíravá civilizační úvaha Gombrowiczova, rozvedená ve Ferdydurkovi.

„Student“ Bertold,²⁵ odnášející na ruce jak na podnose svou milenku, „pradlenu“, aby ji nabídl vyšetřujícímu soudci, který si ji žádá pro své uspokojení; nebo třeba popis místnosti pro advokáty, na půdě soudní budovy, s onou dírou v podlaze, která způsobuje, že o patro níž, v chodbě, kde čekají strany, občas pročuhuje stropem advokátova noha²⁶ – mohli bychom tu snášet další a další příklady takového zjevného humoru. Ale vraťme se spíše do pokoje advo­kátů: je součástí souvislejšího líčení, z něhož lze dobře rozpoznat první ze dvou klíčů, které, jak myslím, dávají přístup ke všem záludům kafkovského humoru. Tento první zdroj bych nazval logickou propastí. Jde o ten moment, kdy advokát Huld dokazuje Josefu K., proč je naprosto zbytečné a bezpodmínečně nutné sepisovat podání k soudu, a spřádá tak jednu takovou pavuči­nu sadistického svádění, nepropustnou logickou síť, která pozvolna vytváří obraz hanebného systému a dává pocit takové bezmoci, že člověku nezbývá než se jen smát těm logickým smyč­kám, jež víc a víc svírají svou oběť, uvězňujíce ji v neúprosné nutnosti, která se ve všem všudy jeví jako pustá libovůle. Sadistický svůdce rád přijímá v posteli: tak Huld, když se pokouší ještě naposledy odradit Josefa K. od výpovědi (alespoň tak si to on vykládá), a proto mu chce předvést, jak zachází s obchodníkem Blockem; totéž se děje, zvlášť výstižně, i v Zámku, během onoho propadu, který zachvacuje K. a vyvrhuje ho v Bürgelově pokoji a na jeho posteli.

Jde o výstup nespavého s ospalým. K. je tu zdánlivě krůček od zásadního průlomu, ale zhatí si ho následkem vlastní únavy. Slyšíme tedy Bürgela zeširoka vykládat, jak se přes všech­ny překážky, kvůli nimž se veškeré usilování zdá skoro marné, může naskytnout jistá šance, i když zprvu jen nepatrná, vedoucí nakonec ke zdárnému cíli, vystihne-li se nočně zjihlé rozpolo­žení překvapeného úředníka – a po celou tu dobu se K. zmítá mezi otupělostí a dřímotou, a ty zakuklené pobídky vnímá jen jako nesmyslné a otravné žvanění. Závratný humor těch stránek vyplývá však nejenom z takto vytvořeného komického napětí, nýbrž z daleko pronikavější a hlubší úskočnosti či perverznosti: tušíme přece, že ty řeči jsou pouhé vábení sadistické sirény a že Bürgel neslibuje nic, co by nějakým obratem své dialektiky zas nemohl odvolat, a zakuklené pobídky by se zas jako obvykle proměnily ve vážná varování. Logická propast je sice neústup­ná, ale zároveň se propadá pod nohama. Proto – když na něj přišla ta slabost – K. dobře dělá, že spí: vůbec o nic nepřichází… nejspíš.²⁷

Únava tady hraje stěžejní úlohu. Může člověka přepadnout naráz, jako se to přihodí v soudních místnostech Josefu K., zdeptanému zkaženým vzduchem, ale možná také nutkáním posadit se – v chodbě, vedle ostatních obviněnců, stát se jedním z nich: a vida, už se ho ujímají, povzbuzují ho, jen ať si na chvilku sedne, odpočine, ale on ví, že už by to bylo nastálo, a pro­jednou siréně nakonec odolá.²⁸ Humor ovšem u Kafky míří přímo k podstatě proto, že kafkov­ský „logický prostor“ není homogenní, že se „zakřivuje“ právě tím, jak v sobě zahrnuje i meze toho, kdo myslí, jeho slabost a selhání. Absolutní logika neexistuje. Veškerý snový aspekt u Kafky stojí po mém soudu v této perspektivě: sen, onirismus není osvobozující únik, není to dí­ra v pavoučí síti, leč její tužidlo, je to stejně jako únava jedna podoba naší konečnosti, prask­lina, deficit bytí, převedený do nerovnoměrností logického prostoru. Fantastický onirismus je v Kafkových románech dost vzácný: příkladem může být kapitola o Mrskači v Procesu (fantas­tično Proměny je příliš soudržné, než aby se dalo označit za snové), převládá onirismus logic­ký, a humor povstává ze všech takových výpadků v našem postihování světa, z posunů, zkratů, skluzů, kondenzací, perseverací…

Onirismus nás přibližuje k druhému imperativu, který si musíme osvojit, abychom pro­nikli Kafkův humor: je jím pohled. Těm, kdo se zalekli a procházejí Kafkovým dílem se zavře­nýma očima, soustředěni jen na velké abstraktní poselství, by mohl ujít nejen největší díl Kafko­va humoru, ale dokonce značný díl samotného poselství. U Kafky si neustále musíme všechno zviditelňovat, přehrávat před očima. Ve svém projevu se totiž vyhýbá veškerým názvukům a nápovědím; když třeba Olga vypráví příběh svých blízkých, držíme se důsledně v její perspekti­vě, tj. v jejím „logickém zakřivení“, a naše námitky jsou odmítnuty spolu s těmi, jež vznáší K. („Zase jste nic nepochopil!“); fakta sama jsou však vylíčena s velkou věrností, která je rýsuje naprosto zřetelně v jejich vlastní a nezcizitelné skutečnosti – máme-li oči k vidění. Právě z na­pětí mezi touto dvojí přesností, totiž „subjektivní“ přesností projevu a „objektivní“ přesností zobrazení, a souběžně z napětí mezi věrností a nerovnoměrnostmi logického prostoru se tu vy­tváří humor, s groteskním účinem, plynoucím z toho ostrého a zároveň nepravidelného vidění, v němž se nám oživí plnou silou etymologický význam toho, co jakožto pittoresco tíhne k vý­tvoru malířskému, zvlášť povážíme-li všechny obrazy, jež krášlí kafkovské příbytky: portréty úředníků jako Ramen Spravedlnosti či jako hydrocefalů nebo ten náklad krajinomaleb, úplně stejných trudných plání, který dostává Josef K. výslužkou za své pokrytectví, protože náleží k lidem, kteří „mají rádi právě ponurost“.²⁹

Pohleďme ještě jednou dobře na Bertolda, jak si vysadil na ruku lehkou ženu: „Ne, ne, tu nedostanete!“ vykřikne na Josefa K., a zvednuv ženu, běží s ní ke dveřím, ohýbá přitom záda, ale zároveň z toho přihrbení na ženu něžně vzhlíží. „Bylo docela dobře znát, že má z K. jaksi strach, přesto si troufal K. ještě dráždit tím, že volnou rukou hladil a tiskl ženinu paži. K. za ním běžel několik kroků, připraven, že ho chytne, a kdyby to nešlo jinak, trochu přiškrtí…“, dokonce položí studentovi ruku na rameno, a ten po ní chňapne zuby. Tu z výšin svého posedu zasáhne žena: Probůh, přestaňte! Co je to za nápady! Soudce si mě žádá! Chybí jen, aby s prv­ních schodů na půdu zamávala bílým kapesníčkem.³⁰ Jakmile se uvolíme ten obraz nahlédnout, ohromí nás svou intenzivní, až nesnesitelně sžíravou komičností; všude jinde také stačí aktivo­vat pohled, a zachvátí nás stejný smích. Pohleďme jen na Amáliiny trampoty, jak je líčí Olga. Amálii, ověšenou všemi šperky a serepetičkami, co se jich v rodině našlo, odvádějí k slavnost­nímu předání nové hasičské stříkačky, protože by jí tam rádi našli ženicha. A celá Barnabášova rodina, s otcem v čele, se tlačí kolem stříkačky jako u vytržení, dokonce lezou málem i pod ni, aby se potěšili její nádherou. Zámecký pověřenec Sortini, „drobný, slabý, zamyšlený pán“ – ne­boli šeredný a neduživý záprdek, s vráskami vějířovitě rozestřenými po čele jak na ci­ferníku slunečních hodin, jimž by nos sloužil za gnómon – tedy Sortini z pohledu na vymustro­vanou, leč hrdou Amálii propadne erotickému třeštění a projeví je tím, že přeskočí oj stříkačky (něco naprosto neslýchaného!), načež hned druhý den jí napíše oplzlý dopis, který celou rodinu zničí, atd.³¹ Jen se divím, jak je možné, že profesionálové pohledu, jimiž jsou filmoví tvůrci, mí­sto aby si tohle s felliniovskou obžerností vychutnávali, se zatím zmohli jen na ztrápeně uskříp­nuté adaptace Kafkových románů.

U Kafky je potřeba všechno přehrávat na mentální scéně. Víme, jak důležité je v Pro­měně prostorové rozložení místností a pohyb dveří; v Zámku hned za výstupem nespavého s rozespalým (apoteózou Logiky) následuje úžasná komedie otevíraných a zavíraných dveří ja­ko apoteóza Pohledu: je to jitřní bitva o spisy, kterou vyznačují vlny bouchajících veřejí, mí­hání hlav ven do chodby a zase zpět, velké přesuny štosů a složek prostřednictvím sluhů s vo­zíky, což K. pozoruje s pobaveným a téměř přírodozpytným zájmem, až do chvíle, kdy jeden z úředníků nevydrží s nervy, a jeho projevem nevole konečně vyjde najevo skandál, který by­chom v novodobých pojmech označili jako „ovlivnění pozorovaného jevu přítomností pozo­rovatele“. Ukazuje se totiž, že K. se podařilo odpozorovat jen to, co jakožto pozorovatel sám způsobil: ten vzruch mezi Pány byl jen odezvou na přítomnost vetřelce a – nejspíš – neměl nic společného s všednodenním rozdělováním spisů.³²

Člověk se nedívá bez následků: není snad tohle důvod, proč čtenář raději vzdá Kafkovi veškerou požadovanou úctu, ale rozhodně se nezasměje? Možná by nás ten smích strhl příliš daleko? Některé žerty nehodlají uznat, že už trvají příliš dlouho, a žít s takovým vědomím se nám příčí. Tak si třeba jeden neodpustil cosi podotknout k drobné chybě na oblečení, a rázem z něj udělali odborníka přes šaty? Jeho pohled, jeho nadělení. I když my se raději nedíváme, najde si nás dřív nebo později pohled i nadělení. Na to, co pohled neprozřetelně objeví („je ta­dy něco divného“), měla by následovat prozíravá otázka, ale domnělý pozorovatel či svědek ji nepoloží, i když ho možná napadne, jenže mu nedojde – její naléhavost k němu nedolehne. Ne­položí ji, a tedy neprozře. Aby Kafka mohl oživit tento dávný a tajemný rozpor, musí najít způ­sob, jak onu otázku také nepoložit, a zároveň ji zahrnout v každém svém slově. Humor je ten způsob. Humor v Kafkových románech nahrazuje onu prostou otázku, která je nabíledni, a kte­rou hrdina přesto nepoloží; je stálým odkazem k této otázce, její stálou připomínkou a stálou přítomností. O ni, o tu otázku tedy přicházíme, pokud nám humor v Kafkově díle unikne.

POZNÁMKY

1 Marthe Robert: L’Ancien et le Nouveau. Paris, Grasset (Les Cahiers Rouges) 1988, s. 15.

2 Franz Kafka: Proces. Praha, Odeon 1965, s. 218–219 (překlad Dagmar a Pavla Eisnerových).

3 Franz Kafka: Zámek. Praha, Odeon 1969, s. 225 (překlad Vladimíra Kafky).

4 Přesunutím a zrcadlovým efektem nacházíme jednoho Karla také v Procesu – totiž strýce, který je ve vztahu k Josefu K. jakýmsi poručníkem a rádcem, představitelem rodinné odpovědnosti a starostlivosti. Zvláštní je, že o nějakých deset stránek dál dostává tento strýc jiné jméno a nadále se bude jmenovat Albert K.; z čehož lze vy­vodit různé závěry. Karl by tak mohlo být nikoli strýcovo „křestní“ jméno, nýbrž jeho příjmení, a tudíž také pří­jmení samotného Josefa K., pokud by šlo o strýce z otcovy strany (otcova bratra).

5 Franz Kafka: Amerika. Praha, SNKLU 1962, s. 54–55 (překlad Dagmar Eisnerové). – O něco dál mu Kafka dokonce na věku ubírá.

6 Pinocchia – loutku chlapce s dlouhým špičatým nosem, z níž spisovatel Carlo Collodi udělal hlavní postavu jedné z nejohavnějších knih, jaké kdy byly sepsány k mravnímu poučení dětí – pronásleduje, okrádá a trápí zejména lotrovská dvojice, Kocour a Lišák, kterážto situace nápadně připomíná trampoty Karla Rossmanna, trpící­ho nejprve intrikami Greena a Pollundera, a poté sužovaného Delamarchem a Robinsonem.

7 Proces, op. cit., s. 27.

8 Viz Nabokovův rozbor Proměny, in Vladimir Nabokov: Lectures on Literature. New York, Harcourt Brace Jovanovich Inc./Bruccoli Clark 1980.

9 Viz Chrétien de Troyes: Le Conte du Graal ou le Roman de Perceval. Paris, Librairie Générale Française – Le Livre de Poche 1990, s. 237–243. – Yves Bonnefoy ve své předmluvě k jinému významnému dílu grálské legen­dy, Putování za Grálem (jehož ústředním hrdinou není už Perceval, nýbrž Galaad), poukazuje na to, že tento moment, převzatý Chrétienem nejspíš z nedochovaných starších zdrojů, zůstává záhadou nejen pokud jde o jeho hluboký smysl, ale také pokud jde o jeho řešení epické a vyznění literární: Chrétien de Troyes totiž dílo nedokončil, a tak není známo, kam chtěl vlastně příběh dovést (Les romans arthuriens et la légende du Graal, in: La Qute du Graal. Paris, Editions du Seuil 1982, s. 13–15). Těžko se ubránit podivu nad tím, jak vcelku nahodilá intuice na dálku, zprostředkovaně a bezděčně přikládá fragment k fragmentu.

10 Proces, op. cit., s. 12–15.

11 Stávající český překlad zní takto: „Kdybych jen věděl, jaký to může být úřad, který kvůli mně, tedy ve věci pro úřad úplně beznadějné, může činit tak velká opatření…“ (Ibid., s. 254). Aby se však nadmíru nezatemnil další výklad, restituuji poněkud odlišné znění francouzského překladu, na nějž čtenáře odkazoval francouzsky psaný originál této studie (Le Procs. Paris, Garnier-Flammarion 1993, s. 297; překlad Bernard Lortholary). Pro úplnou přesnost znění německého originálu: „Wenn ich nur wüßte, was für eine Behörde es sein kann, die meinet wegen, also in einer für die Behörde gänzlich aussichtslosen Sache, so große Veranstaltungen treffen kann.“ (Der Prozeß [kritische Ausgabe]. Berlín, Fischer Verlag 1990, s. 167.)

12 Proces, op. cit., s. 48.

13 Ibid., s. 45–46.

14 Ibid., s. 194.

15 Ibid., s. 27. Francouzský překlad je i v tomto místě artikulovanější: „[…] tam myslím v ucelené souvislosti, dané mou prací […].“ Předností tohoto překladu, který má snad blíž k interpretaci, je to, že nezůstává jen neurčitě existenciální a klade větší důraz na mentální konfiguraci. Německý originál: „Ich wurde überrumpelt, das war es. […] Hätte ich vernünftig gehandelt, es wäre nichts weiter geschehn, es wäre alles, was werden wollte, erstickt worden. Man ist aber so wenig vorbereitet. In der Bank z. B. bin ich vorbereitet, […] vor allem bin ich dort immerfort im Zusammenhang der Arbeit, daher geistesgegenwärtig, es würde mir geradezu ein Vergnügen machen dort einer solchen Sache gegenübergestellt zu werden.“ (Der Prozeß. Fischer Taschenbuch Verlag, s. 29.)

16 Ibid., s. 211.

17 Jako falešný bloud vystupuje přece Sokrates, a vyvolává stejně laděné a stejně artikulované pohoršení jako K. Jeví-li se Zámek jako duchovní autorita, leč autorita upadlá, která je představitelkou zároveň Dobra i Zla v ja­kési prapodivně křivolaké jednotě (oproti Dostojevskému a Nietzschovi: Nic není pravda, nic není dovoleno), pak by tedy v sokratovském postoji spočívala jediná skutečná možnost konfrontace.

18 Zámek, op. cit., str. 9–13.

19 Henri Michaux: Proti, ze sbírky Noc v pohybu; in: H. M.: Prostor uvnitř. Praha, Mladá fronta 2000, s. 36.

20 Proces, op. cit., s. 146–147.

21 Ibid., s. 215.

22 Ibid., s. 42–43.

23 Ibid., s. 166.

24 Zámek, op. cit., s. 296.

25 „Ten člověk je student a podle všeho bude mít ještě větší moc […].“ (Proces, op. cit., s. 56n.)

26 Ibid., s. 117–118.

27 Zámek, op. cit., s. 281–297.

28 Proces, op. cit., s. 72–78.

29 Ibid., s. 162–165.

30 Ibid., s. 63–64.

31 Zámek, op. cit., s. 208n.

32 Ibid., s. 300n.

VÁCLAV JAMEK (1949), básník, překladatel, esejista. V loňském roce mu nakladatelství Torst vydalo esej O prašivém houfci.