Encyklopedie středověku

Název rozsáhlé Encyklopedie středověku je poněkud matoucí. Pokud si totiž pod pojmem encyklopedie představujeme knihu, která nabízí rychlé odpovědi na většinu otázek, jež nás dnes a denně napadnou, pak budeme muset sáhnout k jiným a osvědčeným textům. Naštěstí máme v německé verzi k dispozici – v knižní i digitální podobě – Lexikon des Mittelalters, přístupný ve většině českých i moravských univerzitních knihoven. Ten čítá více než deset tisíc hustě popsaných stran, které prostřednictvím hutně zpracovaných hesel pojednávají, většinou s přihlédnutím k vývoji od pozdní antiky po 18. století, o všech problémem života středověké společnosti, správních a právních aspektech, o tisících pojmem, termínech, ale dokonce i o jednotlivých osobnostech, teologických, filozofických i přírodovědeckých otázkách, nemluvě o heslech věnovaných kultuře a umění (na jeho vzniku se podíleli medievalisté z většiny evropských zemí, což heslům dodalo na kvalitě a přispělo to i ke zdůraznění teritoriálních a strukturálních rozdílů).

Editoři Encyklopedie středověku správně zvolili jiný přístup – vytvářet duplicitní text vůči Lexikonu středověku by bylo jistě zbytečným luxusem. Jacques Le Goff a Jean-Claude Schmitt, kteří stáli u zrodu „encyklopedie“ (tedy učitel a jeho patrně nejvýznamnější žák, jehož kniha o vztahu živých a mrtvých ve středověku patří mezi zásadní práce moderní kulturní antropologie) si zvolili zcela odlišný způsob výkladu středověkého světa. Prostřednictvím více než sedmdesáti esejů, abecedně seřazených (snad jen zde má jejich „encyklopedie“ punc encyklopedie), vytvořili pestrou mozaiku dějin každodenního života 5. až 15. století. Za spolupracovníky si zvolili především francouzské a italské medievalisty (medievalistiky mnohem méně). Rus Aaron J. Gurevič, Polka Hanna Zaremska a Němec Otto Gerhard Oexle se mezi ně dostali jaksi navíc, především díky tomu, že jsou známi jako stoupenci školy Annales, Gurevič a Oexle dokonce jako její velcí propagátoři – zároveň ale i polemici – jak v Německu, tak ve východní Evropě. Přitom hesla, povětšinou vybroušené eseje, které by mohly být publikovány jako samostatné studie (občas tomu tak i bylo), jsou velmi různorodá a jen stěží tak můžeme mluvit o jasně promyšlené koncepci (ostatně u podobných prací se většinou rodí za pochodu a často konečná podoba odpovídá jen do určité míry původním představám duchovních otců projektu). Vedle klasických hesel jako rytířství, panství, město, král, feudalismus, univerzita či Židé byla do Encyklopedie středověku zařazena i hesla antropologická (čas, hřích, individuum, paměť, smrt a mrtví, tělo a duše apod.), která dosti přesně odrážejí témata, která Le Goff studoval během posledních dvaceti třiceti let a jimž se věnovali studenti a doktorandi v jeho pověstných seminářích. Na konci každého nesla je připojen přehled nejvýznamnější literatury – mnohem obsáhlejší, než jako tomu je ve zmiňovaném Lexikonu des Mittelalters popřípadě v příručce Petera Dinzelbachera Sachwörterbuch des Mediävistik, u nás často využívané. Poněkud zarážející je ale skutečnost, že při české redakci byla některá díla uvedena v českém překladu, kdežto jiná, která česky rovněž vyšla, zůstala v originálním znění. Domnívám se, že je vhodnější nechávat vydání v jazykové podobě, s níž autoři pracují. Vpisování prací českých historiků do bibliografií – jak se s tím setkáváme zde – je totiž více než matoucí a prostě nepřípustné – například v hesle Židé nalezneme popularizační knihu Tomáše Pěkného, perlou přitom je, že autor hesla Maurice Kriegel vůbec necituje Grausovu zásadní německou monografii o pogromech do hesla o rytířství byla vepsána Iwańczakowa kniha Po stopách rytířských příběhů, již autor hesla, kterého nám český překlad bohužel omylem utajil, jistě neznal Michel Zink určitě v hesle Literatura a literatury nepracoval se sborníkem Kultura středověku, editovaným Pavlem Spunarem; obdobně Alain Erlande-Brandenburg jistě nečetl sborník o svatovítské katedrále, editovaný Anežkou Merhautovou. Někdy se totiž zcela smaže povědomí o tom, že k interpretacím byly užity latinské originály, nebo naopak pouze překlady do francouzštiny, němčiny či angličtiny, jejichž využívání může vést k různým nechtěným posunům. Podobně se rovněž stírá skutečný rozhled autorů po moderním bádání – nikoli tedy pouze přehled o tom, co nabízí domácí trh. Ostatně hesla francouzských historiků, kteří do „encyklopedie“ přispěli, jasně vypovídají o tom, že většina frankofonních medievalistů nic jiného než francouzské práce nečte a nezná, což kontrastuje například právě s hesly Oexleho, ale i Le Goffa či Jeana-Clauda Schmitta.

Jacques Le Goff, Jean-Claude Schmitt (edd.), Encyklopedie středověku. Praha, Vyšehrad 2002. Přeložili Lada Bosáková, Alena Boušková, Catherine Ebert-Zeminová, Alena Macháčková, Jitka Matějů, Irena Neškudlová, Barbora Spalová, Veronika Sysalová, Lucie Šavlíková, Pavel Zahradník.

Antonín Rezek

První moderně pojatá biografie českého historika a politika Antonína Rezka představuje vskutku cenný příspěvek k poznání kořenů moderního domácího dějepisectví. Rezkova osobnost stojí povětšinou zcela ve stínu Jaroslava Golla. S největší pravděpodobností tomu tak je proto, že Rezek v době, kdy Goll etabloval své žáky na pražské české filozofické fakultě, odešel do Vídně, aby zde jako ministerský rada a později jako ministr krajan pro české záležitosti ovlivňoval politické dění v monarchii a reprezentoval realistickou politiku. Autor biografie Bohumil Jiroušek postavil svou práci programově na kontrastu intelektuála Golla, jehož myšlenkový svět historika zůstal navždy uzavřen do německé pozitivistické historiografie, spočívající na precizní analýze pramenů a jejich vědecky co nejčistší interpretaci, a otevřeného a vstřícného Rezka, jenž naopak směřoval k syntetickému chápání dějin a jenž se nebránil sociokulturním tématům a problémům.

Mezi oběma profesory pražské české filozofické fakulty zcela nepochybně panovaly rozdíly z hlediska jejich sociálního původu a cesty k univerzitní kariéře. Jindřichohradecký rodák Antonín Rezek (* 1853) nebyl rozhodně povoláním svého otce, hodináře, předurčen ke studiu na univerzitě a k závratné politické kariéře. Ani na gymnáziu nijak neoslňoval a jen stěží můžeme mluvit o tom, že by ho gymnaziální léta motivovala k dráze uznávaného vědce a znalce moderních rakouských dějin. Kusé prameny o jeho mládí nám tak nedávají odpověď na otázku, proč odešel do Prahy studovat historii a proč již od začátku nemínil pokračovat jako většina jeho kolegů v dráze středoškolského učitele (nakonec ale státní zkoušky pro dějepis a zeměpis vykonal a několik let se jako středoškolský profesor doslova živil – zalíbení v tom ale rozhodně nenašel). Rovněž jeho vysokoškolská studia známe téměř výhradně ze zapsaných přednášek a cvičení a ze stesků na finanční situaci a mlhavé vyhlídky. Jedno je ale nepochybné. Velmi záhy si získal sympatie tehdejšího nejmocnějšího muže na ještě nerozdělené univerzitě Václava Vladivoje Tomka, který mu začal uhlazovat cestičky pro univerzitní dráhu. Rezek se mu za to odvděčil pomocí při archivních výzkumech a zpracování materiálu pro jeho velká pragensiální díla. A protože byl Rezkovi příznivě nakloněn i Josef Emler, jenž patrně zapracoval i při Rezkově sňatku z rozumu s nejmladší dcerou tehdy již zesnulého Karla Jaromíra Erbena (rozhodující úlohu nehrály peníze, jimiž Bohuslava Erbenová neoplývala, nýbrž symbolický kapitál, který spříznění se známou vlasteneckou rodinou skýtalo), mohl bez větších nesnází směřovat k habilitaci. Tomek získal i podporu Konstantina Höflera a Antona Gindelyho, s nímž se Rezek o několik let později střetl ohledně výkladu stavovského povstání v roce 1618 – Jirouškova interpretace tohoto sporu jako konfliktu národního a odnárodněného cítění mi připadá poněkud přepjatá a založená spíše na tom, co o Gindelym víme, než na okolnostech střetu samého.

Rozsáhlou část práce tvoří rozbor Gindelyho univerzitní výuky, ať už jako soukromého docenta, tak později jako mimořádného a řádného profesora. Vyniká z ní pestrost volených témat přenášek z obecných a rakouských dějin od počátku 16. století až po téměř Rezkovu současnost (v zimním semestru 1887–1888 přednášel o „revoluci“ 1848–1849, v letním semestru roku 1887 o době Napoleonově). Velkou pozornost Jiroušek věnoval i problematice Rezkem založeného a šest let vydávaného Sborníku historického, prvního odborného, vyhraněně historického časopisu v Čechách (časopis zanikl pro nezájem abonentů a nechuť financovat ztrátu nakladatelem Janem Ottou – svou roli ale jistě hrála i Rezkova nevyhraněnost ve sporech o rukopisy). Rezkův pozdější podíl na vydávání Českého časopisu historického byl již mnohem menší než Gollův a v důsledku politické kariéry prakticky zcela ztratil na významu (kapitoly věnované Rezkovým politickým aktivitám, materiálově velmi cenné, zde nechávám zcela stranou).

Pro dějiny české historiografie je svým způsobem charakteristické, že Rezek patří k mnoha badatelům, jejichž velké práce zůstaly pouhým torzem. Už jeho habilitační spis věnovaný vládě Ferdinanda I. se omezil na problémy volby a počátku panování – k pokračování se už nikdy nedostal. Obdobně je tomu i v případě Dějin prostonárodního hnutí náboženského, z nichž opět napsal a vydal pouze první svazek, v němž téměř nepřekročil hranici 18. století. A rovněž snaha stát se pokračovatelem Palackého zůstala pouhým snem, stejně jako v případě Rezkova oponenta Gindelyho. Jen na okraj upozorněme na to, že peníze, které na sepsání „dějin národa českého“ získal od mecenášů, vrátil, jakmile zjistil, že práci nikdy nenapíše – část z nich pak byla vynaložena na vydání Gebauerovy historické mluvnice.

První, životopisná část Rezkovy biografie je tedy svým způsobem tradiční a zapadá do životopisů intelektuálů, spisovatelů a politiků 19. století. Naopak druhý díl, nazvaný Myšlení historikovo, přímo vybízí k polemice. Předně více než problematická jsou některá autorova terminologická východiska: Gollovi například vytýká, že „nebyl schopen uvažovat v kategoriích kolektivní mentality“, kdežto naopak u Rezka se prý setkáváme se „širokým pojetím dějin mentalit“, a dokonce se prý i v jím řízeném Sborníku historickém vyskytovaly práce, které měly k „výzkumu mentalit“ blízko. Pravda je ale taková, že na konci 19. století u nás nikdo pojem mentalita neznal a ani v evropském historiografickém diskurzu nehrál ještě několik let žádnou roli. Mimoto je ale třeba si uvědomit, že koncept mentalit, jak se později zformuloval, nemá s Rezkovým historickým myšlením nic společného, a uvažování v kategorii mentalit je tedy nepatřičné. Stejně tak problematická mi připadá i Jirouškova snaha stavět Rezka a Golla vůči sobě jako protiklady – vnímat Dějiny prostonárodního hnutí jako syntézu a Gollovy studie o počátcích Jednoty bratrské jako analytické studie bez syntetického propojení je na první pohled lákavé, ve skutečnosti ale oba zajímalo více méně totéž. Co je odlišovalo, byly prameny, které využívali a studovali, a především jejich interpretace – medievalistická minucióznost nebyla pro materiál studovaný Rezkem možná, a jak sám Rezek záhy pochopil, byla jeho heuristika dosti povrchní. Naopak jeho habilitace o Ferdinandovi I. je novorankovská a má obdobné rysy jako práce Gollovy a práce o politických dějinách vzešlé z jeho semináře, i když samozřejmě črtá mnohem barvitější a rozmáchlejší fresku. Za velmi trefné naopak považuji Jirouškovo upozornění na skutečnost, že řada tzv. Gollových žáků navštěvovala i Rezkův seminář a psala u něj své práce, například mladý Pekař. Stejně tak má i pravdu v tom, že mnoho z nich mělo myšlenkově (historiograficky) blíž k pojetí Rezkovu, avšak na druhé straně autor poněkud opomíjí po mém soudu zásadní skutečnost. Gollovu školu, pokud o ní budeme takto zjednodušeně mluvit, tvořily především paternalistické vztahy mezi Gollem a jeho žáky a několikaletý intenzivní styk, který ke Gollovi poutal i tak rozdílné osobnosti, jako byli Pekař, Šusta či Krofta. Rezek po odchodu do Vídně většinu kontaktů ztratil a „jeho žáci“ se k němu přestávali hlásit. Možná trochu nespravedlivě. „Škola“ však musí vnitřně žít, nikoli pouze v paměti, ale každodenním provozem – a na to měl Goll vliv mnohem větší než Rezek.

Zajímavý problém představuje Rezkovo pojetí českých dějin 16.–18. století. Jiroušek přesně vystihl, že v něm byl velmi ovlivněn Tomkovým konzervativním myšlením, negativním hodnocením stavovství a naopak vstřícným hodnocením absolutistických tendencí, které eliminovaly šlechtický partikularismus. Na rozdíl od Tomka ale až Rezek svými pasážemi v Česko-Moravské kronice toto pojetí zpopularizoval a přispěl k formování takto pojatých obrazů minulosti v české společnosti. I v případě hodnocení Rezkových svazků Česko-Moravské kroniky ale Jiroušek občas sklouzavá k výše zmíněné terminologické přepjatosti, především v případě srovnávání Rezkova pohledu na vývoj státu a společnosti s Eliasovou teorií civilizačního procesu.

Ačkoli některé interpretace, které Bohumil Jiroušek předkládá, považuji za více než problematické, přesto jeho biografie Antonína Rezka představuje více než jen zajímavou sondu do dějin české historiografie, podstatnou pro chápání a výklad Gollovy školy. Stejně tak si ale zaslouží zvýšenou pozornost i jako pokus o portrét intelektuála, který se do vysoké politiky vyšvihl ze sociálně slabších poměrů a jenž opojení velkého světa občas silně podléhal, aniž si to snad uvědomoval a aniž by si to kdy přál. Jedno je ale jisté: ani na konci 19. století nebylo možné skloubit skutečnou vědeckou práci s politikou, což si bohužel neuvědomují někteří „profesoři“ ani v prvních letech třetího tisíciletí a i oni žijí odtrženi od reality. Na rozdíl od nich ale Antonín Rezek – alespoň v Jirouškově pojetí – nepodléhal mýtu o vlastní dokonalosti a neomylnosti.

Bohumil Jiroušek, Antonín Rezek. České Budějovice, Jihočeská univerzita 2002.