LITERATURA • Souvislosti 1–2/2003
Petr Onufer / Kdo je Leslie Fiedler?
Leslie Fiedler vytvořil svébytný americký intelektuální styl; ten byl však kvůli invazi módní francouzské teorie v sedmdesátých a osmdesátých letech zatlačen do pozadí. Dnes je na čase se k Fiedlerovi vrátit a začít znova.(Camille Pagliová)
Leslie Fiedler je to nejzkurvenější, co kdy americkou literaturu postihlo. (Saul Bellow)
Z rozsáhlého literárního díla Leslieho Fiedlera vyšly v češtině dosud jen tři krátké texty: přednáška Doba nové literatury (Orientace 3–4/1969; přeložila Jiřina Mlýnková), povídka Nahý kroket (Světová literatura 2/1966; přeložila Gabriela Nová) a článek E. A. Poe jako praotec pop-artu (ve výboru Poe aneb údolí neklidu, ČS 1972).1 Jeden z nejvlivnějších amerických literárních kritiků tak zůstává v našem kontextu téměř neznámý: proto ta otázka v názvu stati. Odpověď na ni nám může dát – vedle obou mott – i Fiedler sám. V knize Co to byla literatura (1982) – konkrétně v její první kapitole Kdo to byl Leslie A. Fiedler? – shrnuje a hodnotí svou kritickou kariéru od samých počátků, avšak odpověď je nutně neúplná: text ani nemůže pokrývat autorova plodná osmdesátá a devadesátá léta a navíc je silně stylizován. Pokusme se tedy stručně navázat.
Leslie Aaron Fiedler se narodil 8. března 1917 v Newarku (stát New Jersey) v rodině židovského obchodníka Jacka Fiedlera a jeho ženy Lilian. Prý už od útlého dětství se vášnivě zajímal o literaturu, na střední škole navíc o politiku. Ve 30. letech se – jako tolik jeho vrstevníků – považoval za komunistu, ale postupem doby – jako tolik jeho vrstevníků – z komunistických idejí vystřízlivěl. (I když pravda ne tak silně, aby se ve zralejším věku – jako tolik jeho vrstevníků – přiklonil ke konzervatismu reaganovského střihu.) Během studií na vysoké škole (bakalářský titul získal roku 1938 na NYU Heights, pobočce New York University; magisterský roku 1940 diplomovou prací o Chaucerovi a doktorský roku 1941 disertací o Johnu Donnovi – obojí na University of Wisconsin) u něj převážil zájem o literaturu, přesto politické angažmá už zůstalo jedním z určujících rysů jeho psaní. Literatura je Fiedlerovi vždy politickou záležitostí, vždy se mu v ní odráží, kdo mluví a za jakým účelem, vždy se podle něj „na utváření jejích nejhlubších společných představ a obsedantních zájmů podílejí i třídní vztahy uvnitř dané kultury“. Ostatně ani přímého politického působení se Fiedler nevzdal docela. Na počátku padesátých let uveřejnil dvě eseje – Hiss, Chambers a Věk nevinnosti (1951) a Ohlédnutí za Rosenbergovými (1953) –, v nichž hájil rozhodnutí soudu ve věci Algernona Hisse a ve věci manželů Rosenbergových (v obou případech šlo o prokázanou špionáž ve prospěch Sovětského svazu, Rosenbergovi byli dokonce popraveni). Postavil se tak proti značné části intelektuální obce, jež považovala oba procesy za vykonstruované, i proti jakýmkoli obecně přijímaným stereotypům, ať už přicházejí zprava či zleva: „[…] ani ve slovech ,levicový‘, ,progresivní‘ či ,socialistický‘ nedřímá žádné kouzlo, jež by zabraňovalo podvodům a zneužití moci,“ konstatoval tehdy.
Jeho deklarovaná snaha dívat se na svět nepředpojatě, neideologicky, bez ohledu na módní trendy či veřejné mínění se odráží i v jeho psaní o literatuře – či spíše právě v něm. Na literární scéně se Fiedler představil ostrými výpady vůči představitelům „nové kritiky“, nejvlivnějšího a nejsilnějšího myšlenkového proudu v tehdejším americkém kulturním a univerzitním provozu, a velice brzy se etabloval zejména díky provokativním jungovským interpretacím klasických děl americké literatury, jako například Twainova Huckleberryho Finna či Whitmanovy poezie.
Vedle literárněkritické tvorby se Fiedler věnoval i pedagogické činnosti. Po získání doktorátu začal přednášet anglickou a americkou literaturu na Montana State University v Missoule, v roce 1952 se na tamní katedře anglistiky stal řádným profesorem a v letech 1954–1956 katedru vedl. V šedesátých letech přestoupil na State University of New York v Buffalu, kde působil – až na malé přestávky, způsobené hostováním či přednáškovými turné na jiných amerických i zahraničních univerzitách – až do nedávné doby. Ještě v roce 2000, tedy ve svých třiaosmdesáti letech, docházel na katedru anglistiky a dodnes údajně přijímá studenty doma, přestože od roku 1996 trpí Parkinsonovou chorobou. Ostatně svou celoživotní posedlost výukou často tematizuje – přítomné texty jsou v tomto ohledu názorné: v eseji Archetyp a signatura používá autor jako jeden z hlavních argumentů proti „nové kritice“ její neblahý vliv na univerzitách a ve stati Kdo to byl Leslie A. Fiedler zase mj. poukazuje na to, že se vždy „považoval […] za učitele, který také píše“.
Mark Royden Winchell v monografii K neuvěření krásné. Život a dílo Leslieho Fiedlera (Too Good to Be True. The Life and Work of Leslie Fiedler, 2002) hovoří o čtyřech obdobích Fiedlerovy tvorby: „Poprvé se proslavil coby jeden z předních židovských intelektuálů poválečné éry texty o literatuře, kultuře a politice, uveřejňovanými v časopisech jako Partisan Review či Commentary. Přibližně v téže době se zařadil mezi vůdčí představitele mytologické kritiky […]. Přestože Northrop Frye vytvořil komplexnější systém mytologické kritiky, Fiedler dokázal tento přístup lépe používat pro posuzování jednotlivých děl […]. I kdyby tehdy Fiedler přestal nadobro psát, byl by dodnes připomínán jako významný kulturní kritik padesátých let. Knihou Láska a smrt v americké literatuře, svým opus magnum, se Fiedler v šedesátých letech prosadil coby revoluční vykladač naší literární tradice. Jeho následovníkům nezbylo než jeho tvrzení přijmout, nebo odmítnout, ignorovat je však nebylo možné. V této své třetí (a nejpodstatnější) etapě tvorby proměnil Fiedler naše vnímání amerického románu výrazněji než kdokoli před ním či po něm. Nespokojil se však s reinterpretací minulosti a analýzou přítomnosti, pokusil se také načrtnout budoucnost naší kultury. Jako jeden z prvních konstatoval smrt modernismu a ukázal směr, kterým by se literatura mohla ubírat.“
Citovaná Winchellova periodizace je velmi přehledná a přesně pojmenovává uzlové body Fiedlerova psaní. V dalším výkladu však Winchell – jakoby ve shodě s Fiedlerovými odpůrci – opatrně naznačuje, že kritik prošel naprostým názorovým obratem, tedy že v každé následující etapě své tvorby popírá etapu předchozí. S tím ale souhlasit nelze: Fiedlerovo dílo kontradiktorní není. Ačkoli je Fiedler kritikem bytostně nesystematickým – kritikem, který své nástroje přizpůsobuje povaze pojednávaného textu –, přece jen lze v celku jeho díla něco jako koherentní teoretický systém vysledovat. Fiedler jej do značné míry zformuloval už na počátku své kritické dráhy – v zárodcích v knižní prvotině Konec nevinnosti: Eseje o kultuře a politice (1955), naplno pak v druhé knize Hromové ne! Eseje o mýtu a literatuře (1960), zejména ve studiích Archetyp a signatura nebo Na počátku bylo slovo: logos či mythos. Pozoruhodné je, že už tehdy se od obou studií zároveň distancoval: do knihy je zahrnul s bezmála omluvným komentářem („Jde o takové to teoretizování, které se nebezpečně vzdaluje literatuře i radosti z čtení a blíží se amatérskému filozofování“) – a rezervovaný postoj vůči nim si zachoval po celý život. Pro ilustraci se podívejme do už zmíněné knihy Co to byla literatura: v první kapitole autor označuje obě rané studie za „neodpustitelně nabubřelé a těžkopádné“ a tvrdí, že je zamýšlel „jako žertík“. O nějakých sto dvacet stran dále, v kapitole Od etiky a estetiky k extatice, však najdeme pasáž, která by mohla být citací ze studie Na počátku bylo slovo: logos či mythos – „Literatura, vysoká i nízká, […] je ze své podstaty antinomická, rozporná […]. Pokud vůbec něco tvrdí, pak je to nemožnost všeobecně platných tvrzení, dvojznačnost všech mravních imperativů a z toho vyplývající rozporuplnost světa. Právě tím se liší logos kazatelů a učitelů od písní a příběhů; blíží se jim naopak pradávný mythos, od nějž se diskursivní jazyk hledí odlišit.“ A v téže kapitole autor vysvětluje své pojetí „mytologické kritiky“ způsobem, který víc než cokoli jiného upomíná na výklad o „archetypální kritice“ ze studie Archetyp a signatura. Mnohá tvrzení z počátků Fiedlerovy kariéry jsou sice v knize Co to byla literatura upřesněna a domyšlena, nenajdeme tu však nic, co by si s nimi nějak výrazně protiřečilo – tedy kromě skutečnosti, že je v úvodu knihy zavrhuje Fiedler sám. Ale cožpak není rozpor právě v tom? Jistě, jenže je to rozpor spíš na odiv vystavovaný než skutečně existující. Dokonce se vnucuje podezření, že si Fiedler se čtenářem pohrává a že jako jeden ze svých „žertíků“ zamýšlí právě ono ironizování svých raných esejí…
Už bylo řečeno, že se Fiedler nesnaží o vybudování uceleného a obecně aplikovatelného teoretického systému. Příliš často se nevěnuje ani tvaru literárního díla. Snad se jedná o (místy pochopitelnou, místy poněkud přemrštěnou) reakci na formalismus „nové kritiky“ – v každém případě ho však daleko spíše než „jak“ zajímá „co“. Fiedlerovo pojetí tematického čtení přitom za leccos vděčí cizím koncepcím: v předmluvě ke své nejznámější práci, monumentální interpretaci americké literární historie Láska a smrt v americkém románu (1960; druhé, přepracované vydání 1966) podotýká, že by jeho práce nevznikla bez několika „zdrojů inspirace“: bez knihy Alegorie lásky (Allegory of Love, 1936) od oxfordského profesora C. S. Lewise, bez Studií z klasické americké literatury (Studies in Classic American Literature, 1923) od D. H. Lawrence, bez nejmenovaných marxistických kritiků a bez Freudových a Jungových děl. Nejvýraznějším z těchto „zdrojů inspirace“ je přitom nejen v Lásce a smrti, ale i v celém jeho díle myšlení Jungovo. Fiedler sleduje jungovské kategorie tu s větší, tu s menší intenzitou a často je, jak píše v citované předmluvě, „hrubě adaptuje a bezostyšně zkresluje“. I jeho nejprovokativnější teze o „lásce mezi bílým uprchlíkem před ,civilizací‘ a snědým ,divochem‘“ – teze, která prochází celou jeho tvorbou, od twainovské eseje Hucku, zlatíčko, vraťte se zas na vor, Lásku a smrt a následující knižní studii Čekání na konec (1964) až třeba k pozdní knize Tyranie normálnosti (1996) – je vlastně originálním rozvedením Jungova „stínu“: v onom vztahu Fiedler vidí nejen latentní „homoerotický“ motiv, nýbrž i nevědomé zobrazení esenciálního prožitku viny mladého amerického národa vůči dvěma porobeným rasám, americkým černochům a Indiánům. Z neschopnosti vyrovnat se s tímto prožitkem, jungovsky řečeno „přijmout svůj stín“, podle Fiedlera vyplývá „nedospělost“ americké literatury. Ostatně tato nedospělost je, jak dokládá ve studii nazvané Dospívání a dospělost v americké literatuře (1955) tematickým rozborem americké prózy, patrná i na „vědomé rovině“: „Obecně vzato nemají naši spisovatelé žádnou minulost, nezaznamenávají žádný vývoj; jejich témata patří do světa dospívání a zážitek dospělosti se jim ne a ne poddat.“
U Fiedlerovy teze o „poutu mezi bílým uprchlíkem a snědým divochem“ se na chvíli zastavme, i proto, že jde pravděpodobně o jeho myšlenku nejznámější – a také nejčastěji dezinterpretovanou. Zajímavý doklad této dezinterpretace totiž nabízí i česká literatura. V Příběhu inženýra lidských duší vypráví Josef Škvorecký o twainovském referátu jedné nepříliš bystré torontské studentky: „Vicky změní autoritu, přesvědčuje třídu, že Huck a Jim byli homosexuální milenci, neboť simplifikace je osudem všech příliš duchaplných teorií.“2 Tato aluze potvrzuje možnost „fiedlerovského“ čtení závěru podtitulu Škvoreckého díla „Entrtejnment na stará témata o životě, ženách, osudu, snění, dělnické třídě, fízlech, lásce a smrti“. Přehlédnout odkaz na Fiedlerovu monografii tady zkrátka nelze: daný odkaz výrazně rozšiřuje pole možných významů Škvoreckého románu i o odvážné Fiedlerovy interpretace americké literatury. Čtenář s Fiedlerem neobeznámený může tuto narážku pochopit skrze jinou Škvoreckého knihu, Povídky z rajského údolí, v níž se odkazuje na zřejmě tutéž situaci transparentněji: „Jednou jsem Wendy McFaddenové uložil vypracovat referát o knize profesora Leslie Fiedlera Láska a smrt v americkém románu […], a Wendy mi radostně oznámila, že konečně ví, proč paní Twainová cenzurovala knihy svého muže: Huck a negr Jim jsou homosexuální milenci!“3
Četná nepochopení zmiňované teze Fiedler nese, zdá se, těžce. Ve druhém vydání Lásky a smrti si v poznámce pod čarou stěžuje: „I když jsem se ze všech sil snažil, aby bylo patrné, že nepřipisuji homosexualitu ani postavám, ani jejich autorům, moje snaha příliš neuspěla – a tato část mé knihy se nejčastěji cituje a nejvíc zkresluje. Ubi morbus, ibi digitus.“ Podobný tón zaznívá ještě i po téměř třiceti letech ve stati Kdo to byl Leslie A. Fiedler? – „všichni slyšeli z druhé či třetí ruky, že jsem si dovolil naznačit, že Huck a Jim byli prima párek teplajzníků“. Taková trpkost je u Fiedlera poměrně překvapivá, jinde a jindy mu nepochopení tolik nevadí. Proč tedy Fiedlerovi na této tezi tolik záleží? Důvod je myslím v tom, že je založena na artikulaci pocitu jinakosti – a právě jinakost se dá vnímat jako ústřední téma Fiedlerova psaní. Hledání, zkoumání, popisování jinakosti spojuje nesmírně odlehlé světy, jimž se věnoval: spojuje neortodoxní čtení Shakespeara (Cizinec v Shakespearovi) s pojednáním o sci-fi literatuře (Olaf Stapledon); disertační práci o Johnu Donnovi s apologií komiksů (Prostředek proti oběma koncům); knihy o společenských a politických záležitostech (Konec nevinnosti; Zatčen!) s literárněhistorickými výklady (Láska a smrt v americkém románu; Čekání na konec); meditaci nad Knihou Jób (Šumař Fiedler na střeše) s analýzou televizních seriálů (Tyranie normálnosti); vlastní povídkové sbírky a romány (Zpět do Číny; Poslední Žid v Americe) s literárněteoretickými úvahami (Archetyp a signatura); monografické studie o židovské literatuře (Gójům) s reinterpretací artušovských legend (Proč je rytíř svatého grálu Žid?); studii o Haškově Švejkovi (Dobrý voják Švejk Jaroslava Haška) s rozborem rasových stereotypů v triviální literatuře (Bezděčné eposy); zamyšlení nad „fyzickou“, absolutní jinakostí (Zrůdy: mýty o utajeném já a jeho obrazy) s obecnými traktáty o pop-kultuře a postmodernismu (Překročit hranici, zavřít propast) atd. Obecně vzato, zájem o jinakost je metaforou Fiedlerova zájmu o literaturu vůbec: i literatura je pro něj tím, co je „jiné“.
Fiedlerovo dílo lze považovat za relativně koherentní
i z hlediska jeho axiologického systému. Přesto se i v této oblasti Fiedlerovi
často vyčítal názorový obrat. Jeho stále silnější zájem o triviální literaturu
a pop-kulturu byl totiž vnímán jako implicitní odsudek kultury „vysoké“: jako by
ji snad autor mohl znevážit tím, že se věnuje kultuře „nízké“ – anebo jako by se
tak dokonce hodnocení docela vzdával. Zájem o jedno ale přece neznamená
automatický odsudek druhého! Podle Fiedlera se tam ani tam nesmí zapomenout na
to, že „některá literární díla jsou lepší než jiná, to jest působivější,
trvanlivější, naléhavější“, nesmí se vytratit hodnotící role kritika. Pokud
se při hodnocení literárního díla smývá rozdíl mezi dobrým a špatným uměním
(jako příklad uvádí Fiedler práce Northropa Frye), odsuzuje se literární kritika
dobrovolně k záhubě. Na druhou stranu je však nutné pomocí „Podvracení
standardů“ (jak zní název první části knihy Co to byla literatura) dospět
k „Otevření kánonu“ (název části druhé) také vůči oné „nízké“, „pop“ literatuře.
Je nutné „Překročit hranici
a zavřít propast“ (název jiné Fiedlerovy knihy) mezi „vysokým“ a „nízkým“ umě-
ním – a obojí vnímat a posuzovat především pomocí „mytologické kritiky“.
Ve své práci Kánon západní literatury (The Western Canon, 1994) razí Harold Bloom stanovisko protikladné vůči tomu Fiedlerovu: kánon je prý nezbytné ctít a opatrovat. Bloom by pro Fiedlera byl nejspíš „nafoukaným elitářem“, Fiedler pro Blooma naivním „útočníkem, který chce rozbít kánon“. A přece je mnohé spojuje: síla osobnosti, múzičnost, cit pro literaturu, nesmírná erudice – a především chápání literární kritiky. Bloom píše, že „literární kritika pojímaná jako umění vždy byla a navždy zůstane elitním fenoménem“.4 Jakoby z druhého břehu se ozývá Leslie Fiedler, že „literární kritika hodná svého jména je literaturou, nikoli amatérským filozofováním či devalvovanou publicistikou“.5 Oba, každý po svém, „elitní kánon“ literární kritiky výrazně spoluutvářejí.
26. 1. 2003
Výběrová bibliografie
Bodkinová, Maud: The Archetypal Patterns in Poetry. (3. vyd.) New York, Vintage Books, 1958.
Eliot, Thomas Stearns: O básnictví a básnících. Praha, Odeon 1991 (přeložil Martin Hilský).
Fiedler, Leslie:
Collected Essays I., II. New York, Stein and Day 1971.
Love and Death in the American Novel. New York, Stein and Day 1966.
Waiting for the End. New York, Dell Publishing 1964.
The Stranger in Shakespeare. New York, Stein and Day 1972.
Cross the Border, Close the Gap. New York, Stein and Day 1973.
What Was Literature? Class, Culture and Mass Society. New York, Simon and Schuster 1982.
Freaks: Myths and Images of the Secret Self. New York, Simon and Schuster 1980.
The Inadvertent Epic. New York, Simon and Schuster 1980.
Fiedler on the Roof: Essays on Literature and Jewish Identity. Boston, Godine 1991.
Tyranny of the Normal: Essays on Bioethics, Theology and Myth. Boston, Godine 1996.
A New Fiedler Reader. Amherst, Prometheus Books 1999.
Jung, Carl Gustav: Výbor z díla II. Archetypy a nevědomí. Praha, Nakladatelství Tomáše Janečka 1999 (přeložili Eva Bosáková, Kristina Černá, Jan Černý).
Kellman, Steven G. – Malin, Irving (ed.): Leslie Fiedler and American Culture. Newark, University of Delaware Press 1999.
Lawrence, David Herbert: Studie z klasické americké literatury. Brno, Host 1997 (přeložila Sylva Ficová).
Wimsatt, W. K. – Brooks, Cleanth: Literary Criticism. A Short History. New York, Knopf 1957.
Winchell, Mark Royden: Too Good to Be True. The Life and Work of Leslie Fiedler. Columbia, University of Misssouri Press 2002.
POZNÁMKY
1 Drobné zmínky o Fiedlerovi nalezneme např. v doslovu Josefa Škvoreckého k Bellowovu Herzogovi (Odeon 1968), ve Slovníku literární teorie (ČS 1984; v heslu o archetypální kritice od Heleny Lorenzové a Pavla Vašáka), v Průvodci po světové literární teorii (Panorama 1988; v heslu o Maud Bodkinové od Martina Procházky), v předmluvě Josefa Jařaba a Jaroslava Kořána k antologii americké poezie Dítě na skleníku (Odeon 1989), v doslovu Martina Hilského k jeho knize Modernisté (Torst 1995). – Šířeji o Fiedlerovi pojednal jen Michal Peprník v přehledové studii Americká mytologická kritika (Tvar 19/2000).
2 Josef Škvorecký: Příběh inženýra lidských duší I. Praha, Ivo Železný 2000, s. 212.
3 Josef Škvorecký: Povídky z rajského údolí. Praha, Ivo Železný 1995, s. 69.
4 Bloom, Harold: Kánon západní literatury. Praha, Prostor 2000 (přeložili Ladislav Nagy a Martin Pokorný), s. 28.
5 Second Thoughts on Love and Death in the American Novel: My First Gothic Novel. Novel: A Forum in Fiction 1 (1967), s. 9.
Petr Onufer (1976) vystudoval anglistiku a bohemistiku na FF UK v Praze. Na katedře anglistiky dále pokračuje v postgraduálním studiu.