Knihu studií z historie emblematiky Mezi textem a obrazem. Miscellanea z historie emblematiky Lubomíra Konečného vydalo jako 8. svazek řady Monografia Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny ČR. Řada vychází v redakci Jaroslavy Kašparové a ta také, jak se lze dočíst v předmluvě, přiměla autora, aby soustředil práce z této sféry svých odborných zájmů a připravil je k vydání: věc více než záslužná, za niž jí patří upřímné poděkování.

Publikace napohled působí velice skromným dojmem: vyšla v nákladu 600 výtisků, její distribuce je zřejmě minimální, na obálce dokonce chybí (předpokládám, že přehlédnutím) jméno autora. Přitom je Konečného kniha nesporně jedním z nejpozoruhodnějších příspěvků k problematice barokní kultury, jaký v Čechách vyšel od časů Vašicových a Černého.

Předně je třeba zdůraznit, že nejde jen o příležitostný sumář časopiseckých statí, ale že je to skutečná kniha – monograficky orientovaná, vnitřně jednotná, v koncepci promyšlená, opatřená všemi náležitostmi. Kniha, v níž je uložen prozatím nejobsáhlejší a nejpronikavější původní průzkum renesančně-barokní emblematiky, jaký máme k dispozici. To, že právě Konečný je dnes jejím naprosto bezkonkurenčním znalcem, není ostatně v odborných kruzích žádným tajemstvím.

Co to je „emblém“ (a jaké je pracovní pole emblematických studií), vysvětluje Konečný – s žádoucí jasností a přehledností – v Úvodu. Termín emblém začíná označovat specifický žánr teprve s prvním vydáním proslulé knihy italského humanisty Andrey Alciata Emblematum liber v roce 1531; předtím – v klasické, středověké i humanistické latině – označoval něco vloženého (intarzie, mozaiky, řeč protkanou citáty). Teprve u Alciata je emblém pojat jako trojčlenný celek, sestávající z gnómického nadpisu (inscriptio, lemma, motto), alegorického vyobrazení (pictura, eikon, imago) a veršovaného či prozaického epigramu (subscriptio), odkrývajícího morální smysl zpravidla značně hádankovitého nadpisu a ještě hádankovitějšího obrázku. Alciatův emblém syntetizuje řadu tradic: jeho ideový a ikonografický materiál je čerpán převážně z antických zdrojů, formálně navazuje na přísloví, řeckou epigramatiku (Anthologia palatina), dobovou interpretaci egyptských hieroglyfů a zejména na renesanční impresu, potomka středověké heraldiky (dvoučlenný útvar, kombinující motto a obraz a vyjadřující tímto způsobem osobní krédo svého nositele).

Konečný upozorňuje na masivní a dlouhodobou oblibu tohoto žánru (za jeho zlatý věk označuje období 1531–1780) a na jeho obrovskou produktivnost (prozatím nejaktuálnější bibliografie uvádí 6000 položek) a právem požaduje, aby mu v kontextu barokistických studií připadlo adekvátní místo. Připomíná přitom, jak značnému zájmu se tato poměrně recentní disciplína – její počátky lze datovat vydáním fundamentálního díla Maria Praze Studies in Seventeenth Century Imagery (London 1939) – v posledních desetiletích těší. Když rekapituluje český zájem o tento obor, konstatuje, že zatímco historikové umění k němu našli cestu už v 60. letech, „česká literární historie a teorie nadále pracuje s emblematikou jen marginálně, aniž by jí přiznaly klíčovou roli v intelektuálním životě renesance a baroka“ (s. 18). Byla by to naprostá pravda, kdyby sám Konečný v této věci nezjednal nápravu: jeho studie o Balbínovi a Komenském patří v knize k těm nejpozoruhodnějším.

Je nasnadě, co komplikuje práci v tomto oboru: předpokládá schopnost interdisciplinarity, komparativní rozhled a skutečně drobnohlednou erudici. Jeho předmět je plodem dlouhé tradice a vyžaduje od badatele značně detailní znalost evropské kulturní kontinuity od antiky do baroka. Klade rovněž mimořádné nároky na jeho filologickou vybavenost: emblematika je internacionální fenomén a nadpisy a epigramy nejautoritativnějších souborů hovoří latinsky, italsky, francouzsky, anglicky, německy či španělsky. Podstatné je ovšem to, že zvládnutí celé této obrovité encyklopedie symbolického vyjadřování je pro historika umění či literárního historika pouze nezbytnou bází jeho odborné průpravy, tím, čím je gramatika pro filologa: emblematika je pro něho ve skutečnosti specificky zajímavá až od okamžiku, kdy vystupuje z alciatiovských katalogů a začíná sloužit jako prefabrikovaný (nicméně dynamický) prostředek symbolizace v nadprůměrných literárních či výtvarných dílech.

Úkol badatele o emblémech ovšem komplikuje i to, že rezonance emblematického alegorismu soustavně přesahuje oblast literárního či výtvarného umění. Lze se s ním setkat nejen v knihách a v obrazech, ale i na turnajových štítech či reversech medailí, při karnevalových slavnostech či v jevištních němohrách (tento případ je ilustrován v Konečného studii o pražských divadelních aktivitách jezuitského mučedníka Edmunda Campiona), ve výzdobě interiérů či v architektonických projektech. Je sourodý s fenoménem barokního konceptismu: sdílí s ním jeho zálibu v intelektuální kombinatorice a jeho synkretismus. Když Konečný zkoumá emblematické kořeny půdorysu Santiniho kostela v Obyčtově – půdorysu ve tvaru želvy – a nalézá je v christianizované symbolice Alciatiho emblému Venuše s nohou na želvě (mulieris castitas), který se u Cesara Ripy stává symbolem cudnosti a „setrvávání ve svém domě“, právem hovoří o „barokním concettismu v architektuře“.

Čtení Konečného knihy je v důsledku všech těchto skutečností dobrodružnou procházkou evropskou kulturní historií. Šíři dotčených témat mohou naznačit už tituly jednotlivých studií: Bohuslav Balbín a emblematika (o zdrojích Balbínova zájmu o emblematiku a o jeho ne zcela standardní emblematické praxi), Capacciův emblém proti filozofům (o emblému sépie vypouštějící tmavou tekutinu, původně symbolizujícím unikavost štěstěny, a posléze denuncujícím Aristotelův nejednoznačný názor na nesmrtelnost duše), Mladý Milton a dalekohled (o bohatém emblematickém využití recentního vynálezu), „Nový signet“ Jiřího Melantricha z Aventina (precizní výklad proslulého motta Nec igni, nec ferro, jehož původ je shledán v jedné z medicejských impres, již popisuje Paolo Giovio ve vlivném Dialogo delľ imprese z roku 1555), Rudolfínské emblémy na habánské fajánsi atd. Vzornou ukázkou toho, jak v řadě případů teprve detailní znalost emblematiky umožňuje „přečíst“ smysl obrazu, je Konečného studie o obraze Mathieua Le Naina L’Accord interrompu.

Hlavní ctností Konečného prací je jejich vědecká „investigativnost“: v každé z nich je exponován dosud nerozluštěný problém a podáno jeho precizní řešení. Konečného pohled je mimořádně soustředěný a jeho výklad je vždy až asketicky věcný a strohý. Jeho schopnost registrovat relevantní souvislosti je však ohromující, a tak může své studie opatřovat tituly, jež by mu mohl závidět každý hledač senzací. Ve studii Omnia sponte fluant: Jan Amos Komenský, jeho „pedagogická“ impresa a Rembrandtova Krajina se třemi stromy vychází z upozornění Rosemary Freemanové na nápadnou souvislost mezi Komenského dílem Orbis sensualium pictus (1658) a žánrem emblematiky. Konečný tento postřeh koriguje (konstatuje, že Komenského trojčlenné schéma „název – ilustrace – popis“ není emblematické, ale pedagogické), avšak potvrzuje, že Komenského spojuje s emblematikou přesvědčení o znakové povaze materiálního světa a že v Orbisu vskutku nalezneme stopy emblematických motivů. Připomíná, že Komenský se o emblematiku živě zajímal a že v Pampaedii dokonce uvažoval o knize „se stovkou emblémů objasňujících celou pansofii bystrými a dobře vybranými sentencemi“ (s. 84). Konečný se v této souvislosti zastavuje u osobní impresy, jíž Komenský ozdobil titulní list třinácti různých prací a posléze také Orbis sensualium pictus: piktura tu zobrazuje krajinu, na kterou po dešti svítí slunce a kde po noci přichází den, a latinské motto praví: „Vše plyne samovolně a bez násilí.“ Soudí, že vedle pedagogického poselství má tato impresa i tradiční význam, jejž lze stopovat od Liber parabolarum Alaina z Lille (12. st.) a jejž postupně fixují motta jako „Po zlém doufám v dobré a po tmě ve světlo“, „Po mracích bude jasněji“, „Po smutku přichází radost“, „Po zkouškách přichází útěcha“. Definitivní verzi této impresy provedl pro Komenského Opera didactica omnia (Amsterdam 1657) obratný rytec Crispijn de Passe, jenž již mohl čerpat inspiraci z jiného díla odvolávajícího se na stejnou emblematickou tradici, totiž z Rembrandtova mědirytu Krajina se třemi stromy z roku 1643. Jak Komenského impresa, tak Rembrandtův grafický list tak vycházejí z konceptu, jejž Konečný navrhuje označit jako „moralizované počasí“: le temps moralisé.

Toho, čeho se badatel o emblematice může dotknout, věru není málo. Předně se dotýká jisté kontinuity evropské imaginace a tradice symbolické konceptualizace, a to – vzhledem k podvojnému, výtvarně-textovému charakteru emblému – jak v linii Panofského ikonografie, tak v linii Curtiovy topologie. Znovu se mu potvrdí, jak podstatně je tato imaginace napájena z antických pramenů. Zahlédne dynamickou souvislost období, jež tradičně bývají kladena do opozice – v tomto případě především renesance a baroka. A je-li vnímavý – a Konečný je mimořádně vnímavý –, neskončí jen u života forem, ale otevře se mu jistý výhled i k antropologickým horizontům. Tak například ve studii o emblematické piktuře vousaté ženy, již si Sebastian de Covarrubias vypůjčil z obrazu Juana Sáncheze Cotána (portrétu dobově proslulé vousaté Brígidy del Rio z Pearandy) do svých Emblematas morales (1610) a jež nese varování mužů před zženštilým chováním, zasazuje Konečný nejen do prastaré tradice „mytologizace abnormální reality“, ale shledává v něm i další doklad barokního zájmu o bisexualitu a anatomické anomálie. Ústřední patos emblematiky je ovšem morálního řádu: rozluštění emblematických hádanek vytváří především katalog ideálních mravních postojů, vyznávaných lidmi konkrétní historické epochy.

Konečného studie zpravidla nejsou dlouhé: jeho osobní devízou je zjevně „rem tene, verba sequentur“. Konečný je ve svém výkladovém stylu jedním z mála dědiců příslovečné konciznosti Pavla Trosta. O tom, jak podložená je každá věta, svědčí především akribické poznámky, nezřídka přesahující svým rozsahem rozsah samotné studie a zasazující – v jistém smyslu podruhé– emblematiku do internacionálních souvislostí. Knihu uzavírá Emblematické vademecum, výtečná výběrová bibliografie. Konečného kniha je tak nejen zásadním příspěvkem k emblematické problematice, ale skvělým pomocníkem pro každého, kdo by se chtěl vydat v jeho stopách.

Lubomír Konečný, Mezi textem a obrazem. Miscellanea z historie emblematiky. Praha, Národní knihovna ČR 2002.