Fotogalerie

Tilman Berger

Nepatřím mezi žáky Alexandra Sticha ve vlastním slova smyslu – byl jsem jaksi již „hotov“, když jsem se s ním v létě roku 1993, několik měsíců před ukončením habilitační práce, seznámil. Od počátku naší známosti mě oslovoval jako kolegu, rád se ptal na můj názor „zvenčí“, ba občas mě i prosil o radu. A přece jenom jsem se při našich rozhovorech tolik dozvěděl o češtině, české literatuře, české kultuře, o dějinách českých zemí.

Nikdy například nezapomenu na společný výlet ze Žinkov do Kašperských Hor v létě roku 2000, kdy jsme se zastavili bezmála v každé vesnici. Tu jsme se podívali na hezký barokní kostel, onde jsme stáli před domem, kde se narodil nebo žil český spisovatel nebo vědec, tady mi vypravoval o osudu učitele, který po letech perzekuce končil právě v této vesnici, tam jsme zase měli široký výhled do krajiny, kde znal každý kopec, každý kostelík, každou zříceninu – a jak jsme se zase rozjeli, vypravoval mi o tom, jak se během své vojenské služby v padesátých letech seznámil s Němci z těchto krajin, kteří nebyli odsunuti a museli sloužit v československé armádě. A na to zase navázalo jiné téma…

Byl živou encyklopedií české kultury od středověku přes střední dobu až do dvacátého století, ale nevypravoval jen fakta. Uměl myslet v souvislostech, často neočekávaných, vždy však zajímavých a poučujících, a tak vodil posluchače od jedné informace k druhé. Podobně to také bylo při našich vědeckých rozhovorech. Když jsem přivezl seznam otázek, které jsem s ním chtěl probrat, mohl jsem si být jist, že se nepodaří promluvit o všem, protože tak rád odbočoval jinam, ale věděl jsem, že se vrátím domů s mnoha novými poznatky – a také s novými otázkami.

Jeho náhlá smrt znamená velkou ztrátu. Musím teprve přivyknout na myšlenku, že se už nebudu moci stavit u něho na fakultě, v Kruhu přátel českého jazyka nebo u žinkovského rybníka. Vzpomínka na mnoho setkání s tímto výjimečným člověkem však zůstane a vděčně ponesu jeho odkaz dále.

(bohemista a slavista, působí na univerzitě v Tübingen)

Alessandro Catalano

Když jsem se začal zabývat českým barokem, odkazovali mě různí lidé na Alexandra Sticha. Zanedlouho jsem pochopil, proč představoval na tomto poli takovou autoritu. Nejenže dokázal nově číst barokní texty, ale i přitáhnout lidi, kteří by se asi jinak vydali úplně jinou cestou. Velmi se mi líbila atmosféra, kterou se snažil vytvořit, a způsob, jímž jednal s kýmkoliv. V té době jsem měl silný dojem, že se mu podařila i velmi vzácná věc: vytvořit to, čemu se říká „škola“, a zabránit, aby se jeho žáci rozutekli. Později jsem si uvědomil, že to bylo asi nad jeho síly: devadesátá léta kolektivním činům příliš nepřála.

Jeho pohled na věci byl pro mě inspirující, i když jsem s ním často nesouhlasil (pamatuji si třeba dlouhou diskusi o národní identitě v barokní době). Z profesorů, jež jsem poznal, dokázal jako jeden z mála navázat hluboké vztahy s novými generacemi, které přicházely na fakultu. Mám dojem, že studentům ukázal tolik možných cest, že nebylo lze pokračovat v bádání rychlostí, jak by si přál.

Byl velice pozorný: pamatuji se, jak mě jednou pozval na pivo, aby slyšel názor z druhé ruky na jedno drobné, ne moc důležité nedorozumění s někým, kdo mu byl rozhodně bližší než já. Když slyšel, že jsem přeložil Viewegha, zvědavě se mě jako jeden z mála bohemistů ptal, co si myslím o jeho jazyku, protože „jenom při překladu si člověk opravdu uvědomuje sílu nebo slabost jazyka jakéhokoli spisovatele“. Rozhodně patřil k těm lidem, kteří mají zájem poslouchat, co si myslí ostatní. V době, kdy se kulturní polemiky často pohybují na úrovni hospodských hádek, byl člověkem, se kterým diskutovat přinášelo něco nového.

Vím, že se zlobil (a nejen na mě), že se málo chodí na akce, které organizoval, ale bylo jich tolik, že se to nedalo stihnout. V něčem mně připomínal všestranného renesančního učence, jenž žil v době, která s takovým typem člověka už příliš nepočítá.

(bohemista a překladatel, působí na univerzitě ve Florencii a Pise)

Miroslav Červenka

Člověk na druhých obdivuje, co jemu samému není dáno, nebo je mu dáno úplně jinak. Alexandr Stich byl praktický personalista, hodnota osobnosti a hodnota osobních vztahů mu stála uprostřed života. Ani zdaleko to neznamenalo jen náruč doširoka otevřenou. Personalista, a zvláště praktický, je vybíravý. Jednou jsem se až divil houževnatosti jeho odporu, když viděl povrchnost a lokty chtivě za ambicemi se deroucí. Jeho kritériem byla přitom personalistova představa společenství degradovaného mocí svěřenou nehodnému.

Nevím, zda ve vztahu k mladým lidem byl také schopen podobného střehu. Co vybíral, a úzkostlivě, byly především jeho vlastní reakce: hledal slovo, gesto, hloubku myšlenky, které mladistvý partner nejvíce potřebuje, které mu budou zrovna v této chvíli nejvíce na prospěch. Ale jestli dovedl vybrat přesně, muselo za tím být i přesné vědomí o úrovni komplexity, na níž má to své účinlivé slovo hledat, tedy i kritický odhad hodnot, s nimiž se v daném případě potkal! Přinejmenším hodnot potenciálních. Jeho vstřícnost nebyla laciná.

Právě proto, když dávno před převratem vystoupil před žáky jako univerzitní učitel, byl ihned obklopen hloučkem: lépe než my ostatní dovedl zaujmout pro svou věc. Oslovoval lidi ponořené do činností, jež bolely víc než dělání samizdatových knížek a časopisů, opravdové ilegální pracovníky a organizátory, lidi tlučené o Palachových týdnech, lidi plné hněvu z výslechů a vězení. Celou svou postavičkou, všemi gesty jim vdechoval vědomí, že morfologie slůvek z 18. století nebo genealogie nějakého Seifertova motivu jsou pro ně důležité. To mluvím o ilegální večerní univerzitě bohemistiky, která fungovala v baptistické modlitebně na Vyšehradě v létech 1987–90. Sašovy možnosti návratu k vědecké práci byly už v těchto perestrojkových časech nemalé, ale on se nedal odradit vědomím, že aktivní účast na uvedeném podniku je nejlepší způsob, jak si je ohrozit. Nikdy se o tom ani nezmínil.

Teď už jen na nás, a zejména na příslušnících těch hloučků, včetně toho největší­ho, toho z Karlovy univerzity, je závislá další praxe tohoto praktického ­personalismu.

Žádáte taky o nepublikované texty, a to mi dodává odvahy, abych se pokusil z čmáranice rekonstruovat laudatio na AS, které jsem pronesl v květnu 2000 na knižním veletrhu při udělování ceny Literárního fondu za jeho knížku o Seifertovi:

„Hledáme způsoby, jak aspoň prodloužit živobytí našeho světa, který když po něm zrovna nepřejíždějí pásy tanků, je alespoň trvale olizován studeným plamenem lhostejnosti. Obranu hledáme ve zvyšování jeho hustoty, jeho hutnosti. Udělat ze sebe kus masa tak prorostlého, že odolá i jejich zdatným chrupům – třeba nás vyplivnou jako nežvýkatelné, a my ještě chvíli přetrváme.

Jde tedy o vytváření hutných, celými svazky a trsy vztahů prostoupených ‚objektů‘. Jejich struktury mají v něčem připomínat vztahy básnických děl: vztahy uvnitř, které udělují práci i tomu, co je jinak nevytížené; vztahy navenek, které ztužují celou oblast. O reálnosti nehmotných věcí, jako je dědictví, o prorůstání linií ideových a tvarových se přesvědčujeme sledováním responzí a ech. Kultura se díky nim mění v rozhlaholený les, ze stromu na strom, i přes strže, si odpovídají hlasy. Zobák a hrdlo se ozývají i neviděnému zobáku a hrdlu, i nevědouce tito slavíci v našem chtění tvoří souzvuky. Čím nevědomější, tím sofistikovanější.

Alexandr Stich patří k těm, kdo nejen sledují, ale svou aktivitou konstituují tento přehuštěný, živoucí, odolný svět. Jako kulturní historik a lingvista vytváří hustou síť silokřivek, zprohýbané pole magnetických sil, které zcela určité body jednoho – tentokrát Seifertova – textu propojují se zcela určitými body textů jiných. Všimněte si toho ‚zcela určité‘: i když říkám, že on sám tuto síť vytváří, jsme s ním nekonečně vzdáleni každé libovůli. Na základě libovůle by nevznikala hutnost, ale mlžina! Čemu ovšem nejsme s ním vzdáleni, je odvaha při vytváření nekonvenčních spojení.

Podívejte se na něj, vypadá tak uvážlivě, tak moudře, skoro bodře. Nedejte se klamat, ve skutečnosti je to naštěstí šílenec, který se uvolil prodírat se hvozdy kultur. Ze všech stran se po něm natahují trnité větve souvislostí, a jen on sám musí rozhodnout, o kterou si zkrvaví ruku. Dere se bělostnými i zažloutlými vánicemi lístků z kartoték slovníku jazyka českého, a bůhví jak to dělá, ale umí hmátnout do tlumu a vytáhnout ten pravý. Další úsek nekonečné trajektorie byl v intertextové práci o Seifertovi narýsován, nabízí se říci. Ale ne, to není žádná inženýrská činnost. I když Stichovy pohyby jsou kontrolovatelné a zdůvodnitelné, i když nic se nevymyká prastaré filologické ctnosti, která záleží v totálním dokazování – to, co je sestaveno z těchto materiálových svědectví, citátů, sond a konfrontací, je svět velké báje kulturní, mýtus snu a celistvosti, projekce řádu a dovršení, které nejsou jinde než v naší touze – amen.“

(literární teoretik, historik, působí na FF UK v Praze)

Marie-Elizabeth Ducreux

S profesorem Alexandrem Stichem jsem se seznámila v Praze v první polovině osmdesátých let. Setkali jsme se ve sklepě jedné hospůdky Nového Města pražského. Představili nás pražští přátelé, historici a literární historici, kteří si ho vážili a často o něm hovořili. Pracoval v té době v jednom velkém pražském nakladatelství, ale mezi známými a znalci české literatury 18. století a první poloviny 19. století platil všeobecně za autoritu a za člověka čestného, přátelského a velmi neobyčejného. Tak se stalo, že jsme se vlastně znali ještě dříve, než jsme se osobně seznámili. Přátelé mě zásobovali opisy jeho článků, které v té době často vycházely buď pod pseudonymem, anebo v cizině. Pamatuji si, jak tehdy v jednom učeném vídeňském časopise vyvrátil tradiční interpretaci Jiráskova Temna.

Přišel listopad 1989 a Alexandr Stich začal zanedlouho působit na pražské filozofické fakultě. O dva roky později jsem měla možnost žít a pracovat několik měsíců v Praze. Bylo to přesně v době, kdy se v hlavě profesora Sticha zrodil úžasný projekt sbírky všech rukopisů 17. a 18. století, psaných v jakémkoliv jazyku a dosud uložených ve venkovských českých muzeích, farních archivech a vůbec všude v Čechách. Píšu: „úžasný projekt“ v plném vědomí toho, co znamená slovo „úžas“. Znělo to tehdy neuvěřitelně, ale vypadalo to zároveň velmi vážně. Hned jsem tušila – a také věřila –, že se obrovitý záměr skutečně podaří, protože profesor Stich byl přes svoji skromnost a smysl pro humor člověk rozhodný, přesvědčený a přesvědčující. Snad i proto, že bylo v jeho hlase slyšet ukrývané zoufalství nad stavem bádání o české kultuře 17. a 18. století. Hlas volající na poušti, a tu poušť bylo třeba zúrodnit tak, že se jednou podaří změnit obraz oné doby v historickém vědomí Čechů. Nechtěl se spokojit s tím, co se již vědělo a tradovalo. Uměl zaangažovat ostatní lidi, protože měl vizi a byl si jistý, že se musí něco udělat. Zároveň pochyboval sám o sobě. Říkal občas, že kantorování na univerzitě přišlo pro něho příliš pozdě a že asi není a nikdy nebude „opravdovým“ univerzitním profesorem západního typu. Jak známo, dokázal během dvanácti let vychovat několik desítek studentů-vášnivců; první díl soupisu barokních rukopisů bude navíc zanedlouho na světě. Nechá za sebou „školu“ pokračovatelů, což se hned tak každému nepodaří.

Naposledy jsme spolu mluvili koncem roku 2002 ve francouzském městě Lille, kde se konala vědecká konference o české barokní době jako doprovod výstavy v tamějším Muzeu krásných umění. Sešlo se tam během dvou dní několik českých, francouzských a belgických historiků, literárních historiků a historiků umění. Zdálo se mi, jako by Stichova koncepce psané kultury v českých zemích nabývala nových, jako vždy velmi inspirativních, ale přece jen jiných podob, jako by nyní dozrávala doba k odvážnému pokusu o nové shrnutí, o novou syntézu, která bude mít nyní srovnávací středoevropskou a evropskou perspektivu. Nedá se než pracovat dál, aby to, co zasil, nezašlo.

Jsem smutná, že se už nikdy nesejdeme, že už mě nepřekvapí svými nápady, že už nevznikne další jeho úvod k edici nějakého barokního textu, že neuslyším jeho hlas. Nedá se nic dělat, zemřel přítel, člověk jedinečný, nepostradatelný a nenahraditelný.

(historička, bohemistka, působí v Centre des Recherches Historiques EHESS–CNRS v Paříži

Alena Fidlerová / Jak Alexandr Stich zastavil čas

Každý člověk má schopnosti, kterých si je vědom a na které je pyšný, a pak schopnosti, na které pyšný být nemůže, protože o nich neví. Profesor Alexandr Stich jednu takovou schopnost měl – uměl zastavovat čas.

Nemusíte mi samozřejmě věřit, ale mám pro své tvrzení několik důkazů. Nejdůležitější z nich je, že pan profesor dokázal dělat najednou neuvěřitelnou spoustu věcí: připravovat pravidelné přednášky a semináře, pracovat na edicích a dalších projektech, číst a studovat, přednášet na našich i zahraničních univerzitách, v rozhlase nebo třeba v kulturním domě pro každého, kdo přijde, zasedat v několika vědeckých radách, vést množství diplomních a disertačních prací, reagovat v tisku na aktuální problémy týkající se bohemistiky, věnovat se ve volném čase svým přátelům a studentům. Pokud by se o totéž chtěl pokusit obyčejný smrtelník, zjistil by, že mu na to nestačí ani několik dosti dlouhých životů.

Ale jsou tu i důkazy další. Jako první se nabízí to, jak pan profesor dovedl svým vyprávěním či svou přednáškou strhnout přítomné natolik, že se sami cítili být mimo čas a prostor – to je však důkaz natolik banální a samozřejmý, že není třeba se o něm vůbec zmiňovat; ten, kdo se s Alexandrem Stichem alespoň jednou setkal, si jej vybaví sám. Vzpomeňme si ale třeba, jak dovedl při pěších a zejména cyklistických výletech po Čechách zpřítomnit svým společníkům historii krajiny a lidí, kteří ji obývají. Nikdy neopomněl zdůraznit, že právě touto alejí jel Palacký v kočáře, když se ženil, a tady že dala kuchařka umírajícímu Tylovi polévku a v tamtom polorozpadlém domě že dlel návštěvou Joseph Haydn – ale také že číšník z téhle hospody hraje v místní kapele a támhle postavili pomník věnovaný prasatům. Každé z těch míst se okamžitě pro posluchače změnilo z pouhé kulisy na místo s významem, stalo se povždy místem památným a pozoru-hodným.

Co však dávalo Alexandru Stichovi tuto zvláštní schopnost? Odpověď je nasnadě. Nežil totiž v čase, ale mimo něj. Nikdy nepodléhal proměnlivým módám a náladám. Nenechal se tvarovat dobou – ani když vládla normalizace, která z většiny národa vytvořila stejnorodou nerozlišitelnou masu, ani když pominula a nové podmínky zase formovaly lidi, i když jinak a méně nápadně. Vždy říkal nahlas to, co si myslel, ať to bylo v daný okamžik sebenepopulárnější. Neváhal veřejně vyslovovat své názory na ekologické problémy, včetně mínění, že každá jízda automobilem je zločin, neváhal říkat do očí svým studentům a přátelům, co si myslí o sudetoněmecké otázce, třebas předem věděl, že tím u mnohých vzbudí nesouhlas. Toto nepodřizování se diktátu času mu navíc umožňovalo vnímat současnost ne jako cosi absolutně platného, ale jako pomíjivý okamžik, výsledek všech dějů minulých a předchůdce dějů budoucích. Proto kladl takový důraz na historické vědomí, na poměřování efemérních problémů přítomné chvíle měřítkem ne-li věčnosti, tedy alespoň posledního tisíce let – a byl v tom, jako v mnoha jiných věcech, nečasový a nadčasový.

V názvu svého příspěvku jsem však neslibovala zastavování času, ale jedno jeho konkrétní zastavení. Odehrálo se docela nedávno, k jeho objasnění je však nutno začít krátkým úvodem. Alexandr Stich pořádal v posledních letech vždy v úterý večer seminář pro své postgraduální studenty, na kterém se mluvilo o pokrocích v jejich pracích, o nových i staronových událostech v oboru a vůbec o všem, co by mohlo být pro přítomné přínosné a zajímavé. Když začal letošní letní semestr, první, kdy tento seminář nemohl být obvyklým způsobem vypsán, rozhodli se jeho pravidelní návštěvníci, že jej přesto nezruší a pokusí se jej organizovat sami. Na programu prvního úterka byl referát o Bartoloměji Paprockém z Hlohol. Když skončil, bylo ještě brzy se rozejít, a mimoto přinesl jeden z účastníků nahrávku obsáhlého rozhlasového rozhovoru, který s panem profesorem v roce 1997 vedl M. C. Putna. Bylo rozhodnuto, že si jej poslechneme. A tak jsme připojili walkman k počítačovým reproduktorům a alespoň na chvíli se v duchu vrátili do dob, které jsou tak nedávné a zároveň tak nedostupné. Jenže: baterie pohánějící walkman nebyly na téměř hodinové přehrávání připraveny. Po nějaké době začaly hlasy mluvit pomaleji a pomaleji, byly hlubší a hlubší a zdálo se, že konec rozhovoru už neuslyšíme. Co teď? Nikdo s sebou samozřejmě neměl dvě nové tužkové baterie, žádné neležely ani v šuplíku nebo na stole a obchody byly dávno zavřené. A pak jednoho z posluchačů napadlo rozhlédnout se po místnosti. Jediné, co se tam kromě přítomných pohybovalo, byla vteřinová ručička nástěnných hodin. Pak už to šlo rychle: hodiny byly sundány ze zdi, ručička se zastavila a rozhovor pokračoval.

Nad Alexandrem Stichem čas neměl a nemá vládu.

(bohemistka, doktorandka na FF UK v Praze)

Helena a František Fröhlichovi

A. S. se nerad fotografoval (proto také tvrdošíjně odmítal jakékoli televizní vystoupení, rád zato chodil do rozhlasu). Když po srdeční operaci tak nenadále zemřel a bylo třeba něčím doprovodit nejlépe míněné a pod bezprostředním dojmem jeho odchodu citově zaujaté nekrology, objevil se čtoucí vrstvičce národa jakýsi podivínský cyklista amatér a – abychom nebyli nespravedliví – milovaný vysokoškolský učitel. A. S. občas vzpomínal na soukromí Josefa Pekaře (jak je znal z vyprávění pamětníků), rovněž starého mládence životního stylu řekněme poněkud atypického. Pokaždé však, pochopitelně, bylo zřejmé, že to podstatné na jeho památce je něco jiného. My, přátelé A. S., si ho budeme pamatovat, jaký byl v soukromí, ale dobře víme, že on sám by chtěl být pamatován nikoli především jako osoba soukromá. Jeden z oněch nekrologů, napsaných bezprostředně po jeho smrti, ho, jistě v nejlepším úmyslu, označil za věčného provokatéra. I to je patrně označení hrubě nepřesné, ba zavádějící. Provokatér předkládá názory, které většinou nezastává, nemá z vlastní hlavy, a často si hraje na advokáta ďáblova. Můžeme-li si vypůjčit několik slov z Komentáře ke Kořínkovým Starým pamětem kutnohorským, pak i za názory, pociťovanými jinými často jako nejsubjektivnější, A. S. vždy tvrdě stál a zastával je s útočnou naléhavostí; však si také poslední dobou nejednou, a čím dál tím častěji, posteskl, kolik nepřátel si po všech těch vědeckých radách, redakčních radách i v jiných kruzích nadělal. On sám tyto názory rozhodně jako subjektivní neviděl. Jako nepopulární a konfliktní, to ano, to si dobře uvědomoval: byly protiproudně staromódní, nepohodlně premoderní a měly rigorózní a jednoznačnou hierarchii priorit, věcných i personálních, ať už se týkaly záležitostí bohemistických nebo slavistických, fakultních nebo univerzitních, národních nebo politických. Však také kariéra A. S. coby poradce nejvyšších politických míst byla krátká a její konec patrně přinesl úlevu oběma stranám. Fundovaně s těmito názory polemizovat bylo velice obtížné, neboť vyrůstaly z monumentální učenosti a sečtělosti zahrnující nejen základní kameny západního a českého kánonu, ale i „malé šéfy“, jinými často zapomenuté. To všechno, jakkoli skryto pod pláštěm neobyčejné vtipnosti a slovní vynalézavosti, bylo vykoupeno odříkáním a materiální skromností i osobní obětavostí, v krajních případech snad i zaslepenou. A. S. byl trochu, jak se anglicky říká, „otherworldly“ (Longmanův slovník to definuje jako „concerned with spiritual or intellectual matters rather than the real material world“). Proto se také někdy mýlil v hodnocení lidí kolem sebe, a to mu přinášelo nejedno trpké zklamání. Nikdy se tím ale nedal odradit a znovu a znovu dokázal vzplanout v naději, že objevil další bytost, která rozšíří řady jeho následovníků.

Občas jsme si ho dobírali, že je jako Atlas nebo nějaký ten gigant z Clam-Gallasovského nebo Morzinského paláce, taky nese na svých bedrech tíhu světa nebo aspoň velké stavby. Ti, kdo jeho dědictví ponesou štafetou generací dál, by měli dbát, aby se o tuto tíhu podělili pokud možno beze zbytků.

(bohemistka; anglista a nordista, překladatel)

Martin Gaži

„Některé osobní představy, názory, city, obavy by měly z toho, co děláme a píšeme,

Z dopisu Alexandra Sticha „kolegovi M. G.“ (Klatovy, 19. 8. 1996)

„Jednu pivokávu, prosím,“ žádával se skromným úsměvem onen nenápadný muž, jenž v chodbách venkovských hostinců parkovával svůj bicykl. Pohlednicemi nadepsanými „Milý kolego“ a adresátovými iniciálami zval ke stolům s navlhlými pivními tácky a sem tam propálenými ubrusy „své“ i „nesvé“ studenty, aby nelíčeným sdílením zájmu o to, čím se ten který elév právě zabývá, nasměroval tápající, seznámil osamělé, povzbudil málo vytrvalé, napružil kostnatějící nebo jen tím nejprostším způsobem potěšil ty, kteří by mohli začít hořknout. „Nesví“ bývali v této nanejvýš vstřícné a dělné atmosféře rychle a bez zbytečných cavyků osvojeni. Lépe řečeno velice rychle zapomněli na to, že by „nesvými“ vůbec mohli být. Setkáním s tímto výjimečným člověkem vždy kraloval duch vzájemnosti obohacování, a to i v případech, že vedle něho seděl ten nejzačátečničtější začátečník.

Jen Bůh ví, jak pozorně a nekonečně trpělivě dokázal naslouchat mým zajisté zapáleným, často však notně zmatečným vývodům o zvukomalebnosti Hankovy rusofilie, Havlíčkově povětrnosti, strejcovství Karla versus noblese Josefa Čapka atd. atp. Několika přesně vystavěnými větami pak v té myšlenkové břečce dokázal vyhmátnout jakž takž pevné jadýrko, konstitutivní prvek, k němuž jakoby náhodně nalézal paralely. Nejednou jsem pak seznával, že to, o co bych se před půlhodinou do krve přel, prošpendlen jedinou umanutou představou, samovolně zpřesňuji a leckdy i opouštím, neboť „sám“ nacházím myšlenky přesnější a soudy spravedlivější. Ač si to snad někteří nemyslí, dokázal inspirovat, aniž zdvíhal prst. Stačilo jen lehce nasát tu atmosféru, kterou byla prodchnuta setkání s ním, a „samo od sebe“ začalo být jasné, že dříve, než se jakoukoli myšlenkovou sukovicí začnu ohánět, musím najít to místo, kde vzrostla, řádně promnout půdu, jež ji živila, a okoštovat vláhu, co ji hnala ke slunci. A pak nechť sukovice slouží, jak má.

Snad právě touto neobyčejnou schopností znovu a znovu rozséval vědomí, že humanitní vědy mají smysl, že vydávat ta kvanta energie do projektů, které jsou – dle názorů až příliš mnohých – k smíchu a nepotřebě, je důležité a plodné.

Na obláčcích pouhých hovorů, výzev a povzbuzení zůstával do té doby, pokud neztrácely smysl a účel. Seznal-li to však za potřebné pro zdárný růst svého „kolegy“, dokázal slovem záměrně připlošelým (to aby oměklou či až příliš nepokojnou zadnici vyplatil, ale nezrasoval) přetáhnout, až v člověku hrklo. Ne, nedělal to pro sebe, proto aby „se“ ukázal, ani jakožto jednou provždy otitulovaný mudřec s atestací na chybování druhých. Vřed nařízl až tehdy, když se ujistil, že zákrok bude součástí léčby. Škoda, že zemřel dřív, než se někteří z jeho „pacientů“, mě bohužel nevyjímaje, do této sanace mysli zapojili tak, jak bylo a je nutné.

Lidé, již bývají nazýváni odborníky, se dají klasifikovat do několika druhů a poddruhů, čeledí a podčeledí. Tuto soustavu stupnic, propracovatelnou až do velesmutně groteskního živočichopisu, je však možné pominout, uvědomíme-li si, co je na všem tom bizarničení podstatné a vskutku trvalé. „Měření“ výkonů, originalit, metodických aktualit, citačních indexů a jiných začasté tak seriózně vykrmovaných efemér se rozplyne v dým a nic, přidržíme-li se škály, která má nejblíže k dělení obecně lidskému. Totiž dělení na osoby sobecké a osobnosti, které ono nutkavé biologicky podmíněné puzení k sebestřednosti dokáží potlačit, kultivovat či – a mezi ty nemnohé patřil pan profesor Stich – jednoduše „opomenout“. Mezi muži a ženami vědy tedy stojí na jedné straně ti a ty, co za všech okolností dbají na vlastní renomé, sebe i své „předurčení“ berou smrtelně vážně, krutě trestají sebemenší zpochybnění vlastní důležitosti a kopou kolem sebe jen proto, aby demonstrovali, že mohou. Na druhé straně nacházíme jejich pravé opaky. Lidi přímé, kterým jde o věc, o člověka a jeho kulturu, nikoliv o persónu a její lesk.

Odchodem pana profesora Sticha neubyl jen „jeden z“ těchto opaků. Smrt vzala strážce praporu.

(kulturní historik, pracuje v českobudějovickém Státním památkovém ústavu)

Eva Hajičová / Alexandr Stich a Pražský lingvistický kroužek

Pražský lingvistický kroužek, jehož činnost byla v roce 1989–90 obnovena z iniciativy skupiny lingvistů, ke které patřil i Alexandr Stich, má mnoho důvodů k tomu, aby na něho vděčně vzpomínal. Připomenu jen, že právě jeho přispěním se podstatně změnil kdysi prudce polemický vztah mezi Kroužkem a Kruhem přátel českého jazyka, jehož velmi aktivním předsedou prof. Stich v posledních letech byl.

Znala jsem Alexandra Sticha dlouhá léta, ale nebyla jsem bohužel jeho žákem ani jeho spolužákem, přestože data našeho narození nejsou daleko od sebe. Sblížili jsme se, lidsky i profesionálně, až v době, která pro něj (ani pro nás) nebyla jednoduchá. V roce 1986–87 jsme s J. Povejšilem a P. Sgallem připravovali sborník na počest Pavla Trosta, jednoho z vynikajících myslitelů Pražské školy. Mohl ovšem být tehdy vydán jen v rámci interní knižní řady Matematicko-fyzikální fakulty UK, na které naštěstí tehdejší činitelé nevěděli, jakou myšlenkovou a etickou orientaci Trost představoval. Protože Trost bohužel těsně před svými osmdesátinami zemřel, vyšel pak sborník jen na jeho památku. Jedním z příspěvků byl podstatný úsek ze Stichovy práce o češtině v 17. a 18. století. Stichův zájem o kulturu doby barokní byl ovšem spojen se zájmem o tehdejší spisovnou normu, která, jak právě Stich ukázal, zdaleka nebyla tak potlačená a pokleslá, jak se dříve soudilo. Měla své bohaté funkce i široké stylové rozvrstvení, které zahrnovalo i vrstvu hovorovou, ze které v dnešní normě mnoho chybí, a to ke škodě dnešní spisovné češtiny. Stichovu stať přeložil tehdy Petr Sgall a tento překlad pak byl použit i v pozdějším sborníku o funkční stylistice, který redigovali J. Nekvapil a J. Chloupek a který vydalo nakladatelství John Benjamins v r. 1993. Ráda bych tu připomněla, že Stichovým publikacím tehdy pomáhali překonat překážky doby i jiní, zejména M. Nedvědová dala svůj podpis pod jeho důležitý článek v Naší řeči v r. 1981.

Profesor Stich spojoval svůj niterný zájem o starší období českého jazyka i o jeho podobu současnou a také se staral o to, aby k zachování i výzkumu této (ale i starší) podoby bylo využito všech dostupných moderních prostředků. Svou podporou moderně založených projektů se nesmírně zasloužil nejprve o založení nadace zaměřené na počítačový fond češtiny, a poté i o vznik Českého národního korpusu a projektů na jeho (počítačové) lingvistické zpracování a využití. Nebyl to proces jednoduchý, měl mnoho odpůrců, ale Stichova vystoupení, založená na hlubokém pochopení významu těchto projektů pro výzkum češtiny, byla vždy fundovaná, uvážlivá a přesvědčivá, takže výhrady protistrany neměly šanci.

Ostatně Alexandr Stich dobře věděl, co to znamená být prostředníkem mezi znesvářenými skupinami: jako oddaný žák Vladimíra Šmilauera podstatně přispěl k tomu, že se zdánlivě nepřekročitelná pomyslná hráz mezi Pražskou školou funkčně strukturní lingvistiky a bohemistickou skupinou původně soustředěnou kolem předválečné Naší řeči po dlouhé době přece jen vytratila. Přitom Stichova osobnost víc než náležitě odrážela mnohostrannost a šíři pražského záběru, v integraci studia lingvistického a literárněvědného. O tom právě svědčí i jeho spojení aktivního členství (včetně přednášek) v Pražském lingvistickém kroužku a jeho předsednická činnost v Kruhu přátel českého jazyka, který mu vděčí za nemalé rozšíření svého programu a prohloubení svého lingvistického záběru.

(lingvistka, předsedkyně Pražského lingvistického kroužku)

Jiří Holý

S Alexandrem Stichem jsem poprvé mluvil někdy na konci sedmdesátých let, když jsem po vojně nastoupil jako korektor do nakladatelství Československý spisovatel a Saša sloužil v jazykové poradně Ústavu pro jazyk český. Telefonovali jsme tehdy občas, když jsme si nebyli něčím jistí nebo když jsme se chtěli trochu rozptýlit, právě do jazykové poradny. Moje zkušenější kolegyně mi řekly: „Jestli tam je Stich, tak máš štěstí, ten ti to vysvětlí, ostatní jenom koukají do slovníků jako my.“ Měl jsem štěstí a krásně jsme si popovídali o tom, proč se může psát „kvečeru“ a proč ne třeba „kránu“ a o mnohém jiném…

Naposledy jsem s ním mluvil taky po telefonu deset dní před jeho smrtí. Mluvili jsme o jedné profesorské obhajobě v našem oboru a Saša říkal, že musí na předoperační vyšetření a hned potom že jde na operaci k profesoru Pafkovi. Popřál jsem mu vše dobré a v duchu jsem si říkal, že má štěstí, každému se nepodaří dostat se na nejlepší chirurgickou kliniku u nás…

Během těch pětadvaceti let, co jsme se znali, bylo těch setkání mnoho. Udělali jsme zvláštní rošádu, já jsem se z Čs. spisovatele dostal (ač nestraník a nevolič kandidátů NF) do akademického Ústavu pro českou literaturu, Sticha naopak vyhodili i z podřízeného místa v akademickém ústavu a podařilo se ho dostat aspoň na místo korektora do Čs. spisovatele. Měl tam takový kutloch v místnůstce pod střechou, všude ležely různé knihy nebo korektury a za nimi seděl vzadu za stolem Saša přijímající návštěvy. Už tehdy za ním chodilo hodně mladých lidí, myslím, že málokdo měl v sobě takový magnetismus jako on.

Nepatřil jsem nikdy k jeho nejbližším přátelům, jako byli třeba František Fröhlich, Jaroslav Med nebo Zdeňka Nováková. Ale samozřejmě mě také poznamenal. Když jsem dokončil knížku o Vančurovi, obrátil jsem se i na Sašu s žádostí o přátelské přečtení. Jeho připomínky patřily k těm „nejvýživnějším“. Nejraději vzpomínám na každoměsíční bytové schůzky „medvědářů“, jichž jsme se oba dva účastnili. S odstupem času mi připadá, že to byla ta nejcennější škola v oboru literární vědy, estetiky a lingvistiky, jakou jsem zažil. Takové jiskření ducha, takové ostré, ale věcné diskuse (např. Kalivoda versus Červenka), taková svoboda myšlení, taková nezaujatá otevřenost (mně jako „zajícovi“ věnovali stejnou pozornost jako Macurovi, Jankovičovi nebo dokonce Trostovi)… Tady byl Saša Stich ve svém živlu, tady mohl uplatnit své řečnické nadání i široké znalosti kulturní historie, baroka, romantismu a mnoha dalšího.

A umím si představit, že totéž nepochybně činil i na fakultě. Alexandr Stich je nenahraditelná osobnost, ale pro naše obory bylo veliké štěstí, že poslední léta svého života mohl veřejně a naplno působit.

(literární teoretik a překladatel, působí na FF UK v Praze)

Jiří Homoláč

O pelikánství Alexandra Sticha napsali jiní a já jsem jim za to jako obdivovatel Stichovy halasovské studie i jako jeden z mnoha těch, kterým se od něho dostalo opravdového zájmu i nezištné pomoci, vděčný. Jistě někdo psal i o Stichově havlíčkovství, takže budu nejspíš jen opakovat to, co už bylo jinde řečeno lépe. Přesto: Stejně jako Havlíček byl Alexandr Stich člověk v nejlepším slova smyslu politický, člověk, který učinil velmi mnoho pro to, aby jeho obor i Česko byly lepší. A stejně jako jeho vzor to dělal „trotzdem“; svůj havlíčkovský výbor přece nazval Stokrát plivni do moře.

Ne, moře se asi nikdy nezpění, ale v případě některých lidí pak není stejné jako předtím a je jejich víc než druhých. To Stichovo, bohemistické, je teď zoufale opuštěné.

(lingvista, působí na FF UK v Praze)

Milada Homolková

Alexandr Stich byl tak náruživý slovníkový sybarita, že se pročítal i každým sešitem Staročeského slovníku od prvního do posledního hesla – a ještě se omlouval, neučinil-li to v krátkém čase po vydání. Jeho vztah k tomuto lexikografickému dílu byl trvale uznalý, ale zároveň vytrvale vyčítavý, ovšemže kvůli pomalému postupu abecedou, dani za to, že slovník je – podle jedné Stichovy charakteristiky – „grandiózně pojatý“. Proto také potěšení, s nímž sledoval, jak rychle dospívá slovník slovenský a jak zdárně se hojní rodina historických slovníků polských, vždy zároveň provázel stín lítosti. Dluhy české lexikografie, ať už poděděné, či nově povstávající, jej nemálo skličovaly, ale zároveň podněcovaly k tomu, aby je neustále připomínal a opakovaně naléhal na jejich vyrovnání, občas po straně znevažován a posmíván těmi, kdož na jeho slova přikládali měřítka obzorů jen blízkých a nízkých.

Ale o tom psát víc nechci a ani mi nepřísluší. Dva z dokladů páně profesorova zájmu o Staročeský slovník si však zaslouží zveřejnění. Na rubu svého ex libris, kterým mi na jaře roku 1984 děkoval za přání k padesátinám, Alexandr Stich mj. napsal: „…a jestli můžu vyslovit ještě jedno přání, za sebe: myslete Vy i ostatní mladí a mladší na StčSl., je to obrovská kulturní hodnota, aby vydržel a kráčel kupředu.“ Lístek s oním roztomilým obrázkem znamená výjimečně milou upomínku na dobu bohužel velmi nevlídnou jak vůči Staročeskému slovníku, tak především vůči pisateli této starostlivě zavazující výzvy. Doklad druhý představuje adresa (!) Staročeského slovníku: dům ve Valentinské ulici č. 1 zvaný „U tří mečů“, posazený v místech, kde se kdysi nacházelo stavení vlastněné lékařem a arcibiskupem Albíkem z Uničova, pár kroků od Klementina směrem k filozofické fakultě. Za to, že už devět let je také naším příbytkem, vděčíme rozhodnému zásahu právě profesora Sticha.

Na samém začátku roku 1994 se zdálo už neodvratné, že se staročeské oddělení Ústavu pro jazyk český bude opět stěhovat, popáté za poslední čtvrtstoletí. Pro váhu svých kartoték a množství foliantů všeho druhu mnoho prostor na výběr nemělo a vhodné vlastně žádné. Dům ve Valentinské byl sice už dávno akademickým majetkem a náležel od jisté doby přímo ÚJČ, ale 1. patro, jehož podlahy by staročeský archiv ještě unesly, obývala od války AMU. Ač užívala tyto prostory v rozporu s kolaudovaným stavem, ač v té době výhodně pronajímala své vlastní nemovitosti a ač nedávno získala prostorný Lichtenštejnský palác, odpírala se vystěhovat a obvodní úředníci v Praze 1 opakovaně odmítali dát souhlas s výpovědí, odvolávajíce se na nevypověditelnost nájmu, jde-li o školu. Narůstající pocit bezmoci a vzteku (čeho bylo víc?) se vlil do novinového článku, který záhy ochotně otiskly Lidové noviny. Týž den se v telefonu ozval Stichův hlas: „Ale s tím se přece musí dát něco provést! Volal jsem Jaroslavu Vostrému, známe se sice jen trochu, ale je to rozumný člověk…“ Audienci u pana rektora byl už dojednal a vynaložil pak při ní všechnu svou verbální noblesu a přesvědčovací obratnost, aby vždy v ten správný moment završil argumenty, které přednášela dvojice staročeských suplikantů. Ne že by od té návštěvy šlo už vše samo a přímo, ale obrat, v nějž jsme už nedoufali, nastal. Jednalo se, smlouvalo se, dohadovalo, ale to už musely (někdy volky, někdy nevolky) vzít na sebe osoby jiné, institucionálně odpovědné. A na jaře se skládalo, balilo, převáželo, vyměřovalo – nikdy předtím jsme to nepodstupovali raději, protože snad už naposledy.

Je to adresa vskutku víc než dobrá. A vykloníme-li se z okna staročeského archivu do ulice, poslední okno v přízemí, které ještě na budově filozofické fakulty lze zahlédnout, patří pracovně profesora Alexandra Sticha.

(lingvistka, pracuje ve Staročeském slovníku Ústavu pro jazyk český AV ČR)

Jaroslava Janáčková

Za studií jsme se míjeli. Já si na tehdejší filologické fakultě Univerzity Karlovy pobyla jen poslední školní rok.

Představil nás myslím Mojmír Otruba na stanici tramvaje Klárov, že prý Alexandr Stich rád pozná autorku knížky Český román sklonku 19. století. Mladý muž překypující vlídností mně tenkrát stačil v intervalu mezi tramvajemi říct o své četbě tolik, že jsem si připadala míň sama. – Když mi pak po „stěhování“ z české literatury v roce pětaosmdesátém bylo ouvej a na kuráž, abych neměla kdy se strachovat, jsem začala dávat dohromady monografii o Jiráskovi, ozval se v telefonu známý mně již hlas: že má nějaké studie a třeba mi přijdou vhod. Na stolek v kavárně Slavia položil kolega Stich k mému ustrnutí objemný fascikl vlastních rukopisů. Větší důvěrou mě snad nikdo předtím ani potom nepoctil.

Svátečně jsme se setkali podvakrát v Havlíčkově Borové. On si tam zajel z Račína na svěcení zvonů v létě 1991, podruhé tam řečnil o havlíčkovské slavnosti roku šestadevadesátého. Čekal se tehdy Petr Pithart, ale „byl zaneprázněnej“, pokyvovali si zklamaně místní lidi. Náhradní řečník oslnil. Byl to univerzitní profesor Alexandr Stich. – Vlastně ještě nedávno mluvil o Havlíčkovi v borovském kostele (vedle Miloslava Vlka a Petra Pitharta), ale o tom vím jenom z Listů a od borovské kamarádky. – Ta hovor nad smutečním oznámením, kterému se s námi všemi zdráhala věřit, ukončila po borovsku: Měl ho Pámbu rád, že to měl tak krátký. A měli ho rádi lidi.

(literární historička)

Jiří Januška

Náklonnost a neskonalou úctu u studentů si prof. Alexandr Stich získal nejen svou osobností vědce, tím, jak nám se svou obdivuhodnou erudicí otevíral cesty k záležitostem odborným, ale hlavně svou osobností, svým přístupem. Plný neustálého zájmu (na začátku přednášky jsem ho pravidelně slýchal ptát se: „Tak kolegové, co je nového?“) a pln energie vzbuzoval v posluchačích nadšení, které nekončilo odchodem z budovy fakulty, ba právě naopak, mnohým mladým lidem pomohlo ujasnit si směr, kterým se chtějí ubírat. Jednal se studenty jako se sobě rovnými, avšak ne tak, že by sebe „snižoval“, ale tak, že nás „povyšoval“, což jsme, myslím, cítili jako závazek, kterému bychom měli zvýšeným studijním úsilím dostát. Tento motiv vůbec shledávám jako podstatný, když se snažím uvažovat o tom, co pro mě a mé kolegy bohemisty znamená, že jsme se (alespoň na chvíli) dostali do pole působení pana profesora. Dovoluji si tvrdit, že díky Alexandru Stichovi pociťujeme jisté závazky vůči svému oboru. Moc doufám, že by z tohoto odkazu měl pan profesor radost.

(student bohemistiky FF UK)

Jaroslav Kolár

Alexandr Stich byl pro mne přítel, kolega, spolupracovník, rádce; vrstevník se čtyřmi desítiletími příbuzných zkušeností z práce na akademickém pracovišti i mimo ně; inspirativní debatér, kamarád, na nějž bylo vždy spolehnutí.

Česká bohemistika ztratila ve Stichovi vědce, učitele, organizátora. Každá z těchto položek si žádá podrobnější zamyšlení.

Základní devizou Stichovy badatelské práce byl lingvoliterární přístup k materiálu, osobitá metodologická varianta strukturalistické koncepce literárního studia, která mu umožňovala objasňovat jak tradiční problémy zejména obrozenské literatury a později českého baroka, tak i otázky dosud nekladené. Vznikaly tak Stichovy důmyslné studie a články o známých i pozapomenutých autorech a vedle nich edice, které vynášely na světlo vědecké aktuálnosti díla povědomá ze starších příruček jen titulem. Stichův podíl na české editologii posledních tří desítiletí se však neomezuje jen na svazky, které sám připravil a na nichž je uveden (nebo které kryla svým jménem obětavá, o generaci starší přítelkyně Felicitas Wünschová); zamýšlel se nad jejími teoretickými problémy a pomáhal všude, kde bylo třeba.

Málo víc než deset let Stichova oficiálního profesorského působení na pražské filozofické fakultě je jen vyvrcholením cesty rozeného učitele, který na všech svých působištích, ale i mimo ně kolem sebe soustřeďoval skupinky zájemců o svůj způsob myšlení a podněcoval je k práci rozmanitými, někdy až neuvěřitelnými způsoby. Nepochybně s úspěchem, i když byl přísný učitel a náročný examinátor. Jak jinak si lze vysvětlit trvale naplněnou a živě diskutující posluchárnu při schůzkách Kruhu přátel českého jazyka nebo konstituování okruhu pokročilých posluchačů a absolventů, označovaného někdy „Stichova stáj“. Z žáků se stávali přátelé, ale přátelé trvale sledovaní neúprosným okem učitele. Doufám, že za to byli vděčni. Tím spíš, že Stich nikdy nepokládal své přístupy a závěry za definitivní stav v procesu poznávání a vyzýval k polemice a že své posluchače znal.

A Stich organizátor? Ležel mu na srdci stav oboru; na fakultě i na jiných pedagogických pracovištích působil jako člen různých grémií, komisí a rad, inicioval konference a jiné akce, sledoval stav slavistiky po celé střední Evropě. Navazoval tu na aktivitu velkých předchůdců a učitelů. Tady všude znamená Stichův odchod tragickou ztrátu. Ve všech těch zřetelích bude třeba Sticha nahradit, jeho přehled, znalosti, moudrost a pracovní nasazení. Najde se však člověk, který by to vše zastal?

Všechny tři zmíněné aspekty Stichovy aktivity mají společné jmenovatele, které je provazují do jedinečné celistvosti: strukturní myšlení a smysl pro historickou kontinuitu kulturního života. V tom obojím je myslím Stichův příklad nejvíc inspirující a zavazující.

(literární historik)

Ondřej Koupil / Sedm tučných

Alexandře,

o svém působení na filozofické fakultě a v bohemistice po roce osmdesát devět prohlašovals po polovině devadesátých let, že je to jako v Egyptě za dob Josefových: po sedmi letech tučných bude třeba přečkat sedm hubených. „Ecce septem anni venient fertilitatis magnae… quos sequentur septem anni alii…“ vyložil Josef faraonovi jeho záhadný sen (Gn 41,29–30). Když počítám, vychází mi mezi jarem 1990, kdy jsme se spolu potkali poprvé, a lednem 2003, odkdy čekám na setkání s tebou mimo čas, čtrnáct letopočtů, čtrnáct pořadových čísel let. V mé vzpomínce se opravdu rozpadají na dvě sedmice: v první jsem byl tvým studentem a v druhé sledoval tvou rozrůstající se činnost poněkud vzdáleněji; v prvnís zažíval pozdní nástup na fakultu, bylo to pro tebe jako otevření bran chrámu v milostivém létě – a sáms otevřel šuplíky, do nichžs dřív psal, šuplíky pokladů, a nabídl výsledky své soukromé práce posluchačům; v druhé sedmici to byly ty septem anni alii.

V mé vzpomínce stojíš v prvních sedmi letech jako učitel – a o tom ti píšu. „Lingvoliterární historie“, původně neoficiální večerní seminář konaný v šmilauerovské místnosti dvaadvacet na fakultě, stálá součást našeho rozvrhu od prvního do posledního semestru, to byl pramen hojnosti oněch tučných let. Vytáhl jsem včera na půdě z krabice vylisovaný stůžek poznámek z těch let. Chybí osmý semestr, ale jinak se mi zdá, že je to všechno.

První semestr: rozbor Seifertových sbírek Světlem oděná a Kamenný most, motiv „odění“ v dějinách české literatury; svatý grál; Goethův Faust – vlastně to byla mluvená forma tvé pozdější knihy Seifertova Světlem oděná (1998). Druhý semestr: teatralita v baroku na příkladu Kochemova románu Veliký život Krista Pána – později dotaženo do tištěné studie. Třetí semestr: Kvapilovo libreto k Rusalce a rusalky v slovanských literaturách vůbec – část pak taky otištěna; intermezzo (pro nás tehdy velmi důležité): tvůj přístup k exegezi literárního díla; shrnutí k Rusalce i k Seifertovi (to se dělo běžně, že témata navazovala klidně přes jeden dva semestry, jak ti zrovna ta která část rukopisu padla do rukou). Čtvrtý semestr: Kořínkovy Staré paměti kutnohorské (které jste pak s Radkem Lungou vydali a komentovali); dějiny názorů na „vývoj spisovného jazyka českého“ v střední době; dějiny názorů na literaturu téže doby. Pátý semestr: motiv „pomsty“ v srbské literatuře a jeho recepce u Čechů v 19. století (druhá půle roku devadesátého druhého, jestli dobře počítám!); „baroko“ a národní obrození – kontinuita, nebo „hiát“ (taks tomu přece říkal)? – na příkladu Josefa Mirovíta Krále; Jirásek. Šestý semestr: Jirásek. Sedmý semestr: Jirásek (ti Jirásci, to není omyl, opravdu jsme prošli podrobně asi sedm románů – a k tomu různé digrese). Osmý mi chybí. Devátý semestr: Třebízského Bludné duše; Jiráskovi Psohlavci; „motiv „lebky“; motiv „ubera“ a „lactatio“. Desátý semestr: Čapkův Kašpar Lén mstitel („pomsta“); „lactatio“. Jedenáctý semestr: Máchův Máj („pomsta“). Dvanáctý semestr: Šererova postila v překladě jezuity Jana Barnera (to už nebylo z šuplíku, ale z práce právě konané).

Bylo léto devadesát šest, vyšla ti kniha Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi, kde jsme našli mnoho z látek přednášených ve večerních seminářích. Začínala jiná sedmice let, v jiných ohledech, hlavně osobních a životních, možná významnější, ale co se týče mého učednictví u tebe – o němž jsem ti tu, Alexandře, psal – už ne tak tučná. Ano, vím, byli tam přítomni mnozí další. Ano, vím, bylo mnoho jiných seminářů, přednášek, událostí. Chtěl jsem si ale shrnout v celku tuto jednu dílčí kapitolu – večerní lingvoliterární semináře. Jak je to v mé vzpomínce, těch sedm tučných let, septem anni fertilitatis magnae u Alexandra Sticha. Nezlob se za ten výčet.

Loučím se, děkuju ti a na shledanou. Requiem aeternam donet tibi Dominus et lux perpetua luceat tibi.

Ondřej Koupil

Břevnov 15. února 2003

(bohemista, klasický filolog)

Karel Kučera

S profesorem Stichem odešel bezpochyby vynikající odborník, ale bohemistika, resp. vůbec česká věda, kultura a společnost ztratila podstatně víc, totiž velkou osobnost. Žijeme v době, která osobnostem příliš nepřeje. Objeví-li se nějaká, nahrne na ni její užší i širší okolí tolik funkcí a povinností, že ji nedostatek času většinou zatlačí mezi průměr. Nebo ji pomocí desítek rozhovorů, citací a dezinterpretací rozmělní, popřípadě uštvou sdělovací prostředky. Zavalený funkcemi a povinnostmi byl i prof. Stich. Byl výjimečný v tom, že se přesto nedal zatlačit do průměru a zůstával svůj. Ale nebylo nijak povzbuzující vidět, jak zápasí s administrativou a desítkami často bezvýznamných žádostí, které se na něj valily ze všech stran, jako by danou práci nemohl vykonat nikdo jiný. Mrzí mě, že na prof. Sticha nemám žádnou hlubší, skutečně osobní vzpomínku, protože jsme se při oboustranném nedostatku času především míjeli a jen málokdy se našla příležitost pro klidnější rozhovor, který by se mohl ubírat k podstatnějším věcem, za hranici momentálně naléhavých, ale ve skutečnosti ne zásadních problémů. Viděl jsem tedy před sebou především to, o čem jsem se zmínil výše: velkou osobnost, vynikajícího znalce, učitele, který rozdával vše, co měl; současně jsem však viděl i hluboce vyčerpaného člověka, který místo do tvůrčí práce musel investovat velkou část svého času do klopýtání skrze současnou spletitou administrativu vědy a její výkaznictví, připomínající zvolna se zahušťující a tuhnoucí beton. Pokud bych měl to všechno shrnout do jednoho odkazu (který ovšem prof. Stich sám nikdy neformuloval a dost možná by s ním ani nesouhlasil), řekl bych: „Rozlišujte průměr a nadprůměr a usilujte vždy o nadprůměr. Nenechte se průměrem ovládnout.“ Z jiného hlediska bych to formuloval pomocí citátu (jde o názor rabbiho Nachmana formulovaný E. Wieselem): „Nebezpečí a zlo se […] neskrývá na cestě k smrti, nýbrž v rozptýlenosti. Člověk se snaží dosáhnout více než jednoho cíle, žije na více rovinách, miluje a zoufá vícero způsoby a z mnoha důvodů; nevšímá si však, zda se jeho činy zařazují do hlavní nebo vedlejší linie.“

(lingvista, působí na FF UK v Praze)

Ivan Lutterer: Příjmení Stich pod drobnohledem

Někdy počátkem 90. let, brzy poté, co se Alexandr Stich objevil jako vyučující na katedře českého a slovenského jazyka FF UK, ozval se na jednom mém onomastickém semináři dotaz, zdali příjmení tohoto bohemisty a slavisty má původ v ruském výrazu pro „verš“ (stich). Při známé lingvoliterární orientaci mého kolegy byl by to vzorový příklad latinského rčení NOMEN – OMEN, „jméno jako předzvěstné znamení, charakteristika“. I křestní jméno SAŠA jako by svědčilo pro tento původ, ale především měkká výslovnost Ť v příjmení. Do příštího semináře vzali jsme si za úkol pátrat v odborné literatuře po původu tohoto jména, známého i z podoby ŠTYCH. Ta vznikla přejetím německého STICH, což byla od středověku žertovná přezdívka ševcům nebo krejčím, např. Fliczstich sutor (1383 Praha), Ulrich Stich der Schneider (1453 Zürich). V němčině totiž slovo Stich znamená „steh, vpich“, tedy pohyb při šití šídlem nebo jehlou (nepočítáme-li počeštěnou podobu „štych“ pro vzetí vynesených karet). Z dějin české hudby je znám Jan Václav Stich zvaný Putno (tj. bod, tečka).

Ovšem nabízí se i výklad vlastenečtější, pokud budeme v příjmení vidět hypokoristickou variantu křestního jména STIBOR (k základu Sti- se připojuje mazlivá přípona -ch), které je zjednodušenou obměnou staročeského ČSTIBOR, „kdo bojuje se ctí, čestně“. Zdá se, že tato poslední etymologie vystihuje profil našeho Saši nejvýstižněji.

(lingvista)

Jaroslav Med / Za přítelem Alexandrem Stichem

Těžko, přetěžko se mi vzpomíná na tak blízkého přítele, jakým byl pro mne více než půl století Saša Stich. Už jen ta představa minulého času, v němž se nyní musím pohybovat, se mne hluboce dotýká jako neuvěřitelná nepochopitelnost, protože stále jako by stál za dveřmi a lákal mě na pivo nebo na procházku na Babu. Za ta dlouhá léta našeho přátelství bych mohl vzpomínat a vzpomínat, protože v paměti mám přemnoho obrazů, v nichž se objevuje Saša jako společník v dobrém i zlém. A tak vybírám jen dva z těchto obrázků, které jsme si s přáteli často připomínali a vždycky jsme se velice bavili – a Saša by byl jistě rád, že na něho vzpomínáme s úsměvem.

Přítel Saša se odnepaměti zajímal o polskou kulturu, a proto nám, svým přátelům, kdysi asi před polovinou šedesátých let navrhl, abychom strávili v rámci tzv. malého pohraničního styku týden dovolené v Kladsku. Souhlasili jsme a dovolená to byla moc pěkná. Chodili jsme nejen jako turisté, ale také jsme prolézali knihkupectví a antikvariáty a žasli nad tím, co jsme tam viděli a o čem se nám doma tehdy ani nesnilo. Všichni jsme si tam nějakou knížku koupili, ale Saša, který z nás četl polsky nejlépe, tuto situaci psychicky nezvládl a podlehl doslova jakémusi slovnímu chiliasmu; prodal na černém trhu šusťák, boty a já nevím co ještě a za všechno nakoupil knížky a v tržnici obrovský loďák, aby je měl v čem nést. Vyvrcholení našeho příběhu ovšem nastalo při zpátečním přechodu hranic: autobus z Kladska nejel až do Náchoda, končil několik set metrů před hranicemi, kam jsme museli dojít pěšky. Naši trojici polští celníci pustili bez problémů, ne tak brunátného Sašu s loďákem, který na otázku, co v tom má, odpověděl po pravdě: knížky. To se celníkům zdálo velice podezřelé, a tak s ním odešli do celnice. Tam ho svlékli bezmála do naha (nezapomeňme, že v té době nebyl ještě ani samizdat, ani exilová literatura a knihy byly opravdu jen neškodnými knihami!), každou knihu pečlivě prolistovali, aniž nakonec zjistili cokoli závadného, jen dospěli k přesvědčení, že jde o jakéhosi neškodného blázna, který s sebou táhne v horku kufr knih. Posléze vyšel Saša z celnice jen v trenýrkách a za ním celníci s knihami a kufrem a my jsme mohli zmizet. A došli jsme, střídajíce se v nesení nepříčetně těžkého kufru, do náchodského hotelu Beránek, kde jsme spláchli Sašovo „trenýrkové ponížení“ pivem a radovali se, co máme krásných knih.

Druhý obrázek, který vysouvám z paměti, je ještě bizarnější a během let jsme si jej často připomínali a velice se, včetně Saši, bavili. Naše přátelská parta jde jednoho krásného dne Kokořínským údolím a máme jediný cíl: hospodu poblíž Mšena, kde je televize a my chceme sledovat mistrovství světa v kopané, protože hraje Brazílie s Pelém. Výjimkou je ovšem Saša, který fotbal nesnášel a celou cestu nám spílal do pitomců. Nicméně: do nabité hospody dojdeme včas, utkání začne a milý Saša si sedí ostentativně zády k obrazovce a začíná si číst vzpomínky Ladislava Quise (!). Brzy se ovšem stane terčem tvrdých slovních ataků ze strany místních, pivem rozkurážených fotbalových nadšenců, kteří jej chtějí z hospody přinejmenším vyhodit. Jeden z nás však dostal spásně bizarní nápad: milého Sašu prohlásíme za našeho dementního bratrance, jehož jsme si vyzvedli z psychiatrické léčebny na vycházku. Představa dementního pacienta z psychiatrie místní pivní trotly uspokojila a dala nám pokoj. – Bože, kolikrát jsme si tuto scénu přehrávali, strašně se při ní smáli a Sašovi hrozívali, že jestli neudělá to či ono, vezmeme jej zase do hospody na fotbal…

Ale už dost vzpomínek, zbývá jen říci: sbohem Sašo, ale spíše – na shledanou.

(literární historik, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR)

Věra Menclová

Při náhodném posledním setkání na fakultě mi Saša Stich řekl, že jde na operaci srdce – trochu mi zatrnulo. Byla jsem sama po operaci a v rekonvalescenci na chaloupce se těšila z pohody kolem. V neděli večer se ozvalo z telefonu pípnutí s tou nečekanou zprávou. Vždycky se na chvíli zastaví čas, když se něco takového dozvíte. Uvědomíte si, že nikdy už nebude váš svět takový jako předtím. Považovali jste za samozřejmé, že existuje člověk, který poradí, usměje se při setkání, vyposlechne a uklidní. Teď ta samozřejmost zmizela. Známe to všichni – co všechno jsme chtěli říci rodičům, jak jsme chtěli dát najevo sympatie, ale nikdy není dost času. A pak už nelze.

Saša Stich měl bohatý kruh žáků, přátel, příznivců. Myslím, že léty kruh nabýval na objemu, stejně jako Stichova práce v různých institucích. V některých jsme se potkávali, vyměnili si zprávy o studentech, kdo se jak jeví „po těch přijímačkách“, a zase šli každý po svém. Znali jsme se víc než 30 let, ale v soukromí jsme se stýkali velmi málo – občas u přátel nebo ještě řidčeji v hospodě, když bylo třeba něco probrat. Ale byla tu ta jistota – až budu potřebovat, půjdu za Sašou, on poradí nebo alespoň všechno probere s důkladností sobě vlastní. Saša uměl říci i věci nepříjemné, s omluvou v tónu hlasu. Mírně, ale vytrvale vás tlačil do poznání, že jste něco udělali špatně. Uměl jako málokdo také najít cestu, jak z toho ven.

Když jste tvrdohlavě trvali na svém, jen se usmál a ustoupil. Příští setkání to začalo znovu – žádné ustoupení, jen oddech. Tak jsem to naposledy zažila u práce na slovníku českých spisovatelů. Jak málo barokních autorů! Doplnit kazatele! Předělat toto heslo a jiné obohatit! Byla to dlouhá diskuse na pokračování, Saša byl vytrvalý. Už neuvidí, jak se věci proměnily, ale poznamenal je nastálo. Stejně jako lidi, se kterými se setkával.

(literární historička)

Kamila Míková / Promoce

S profesorem Stichem jsem se poprvé setkala na předlistopadových přednáškách podzemní bohemistiky. Zpočátku jsem tam byla jediná, kdo bohemistiku zároveň studoval i oficiálně na filozofické fakultě. Od počátku mi dal prof. Stich najevo, že je tu kvůli mladým redaktorům samizdatu, kteří oficiálně studovat nemohli, stejně jako další mladí z disidentských rodin, a jednou, po přednášce, kdy šli všichni na pivo, mi řekl: „Kdybych měl převzít diplom z rukou Voráčka (tehdejší vedoucí katedry české literatury), tak mu ho hodím pod nohy.“

Po převratu docela přirozeně, spolu s dalšími přednášejícími z podzemní bohemistiky, přišel na filozofickou fakultu učit. Když se přiblížila má promoce, zjistila jsem, že promotorem bude právě prof. Stich. Před začátkem jsme se potkali na chodbě. „Vy jste tu dnes taky, že jo,“ řekl. „To jsem rád.“ – „Já jsem taky ráda.“ Než byl obřad zahájen, přečetl prof. Stich všem absolventům text přísahy v češtině. „Ne všichni rozumíte latinsky, tak abyste věděli, co přísaháte. – Možná, že si na to jednou vzpomenete.“ Při čtení hlasem zdůraznil, že se zavazujeme svým vzděláním sloužit pravdě. Během obřadu, při předčítání latinské přísahy, kterou jsme pak všichni skládali jemu tváří v tvář, znovu zdůraznil to slovo: veritas.

(bohemistka)

Petr Nejedlý

Alexandr Stich byl obecně respektovaná autorita, učenec v pravém slova smyslu (tedy člověk kdysi vyučený v poučenosti a zároveň se stále učící), polyhistor a lingvista širokého rozhledu a záběru (s respektem vzpomínám na jeho Stylistické studie I. z roku 1974), starší a mnohem zkušenější kolega v oboru diachronní filologie, zanícenec své práce, své disciplíny (co se nás „naznepokojoval“ chybějícím slovníkem doby střední), náruživý debatér (kterého tato náruživost a zásadovost stála více než deset let profesního života), učitel naplněný étosem a (v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vzácným) espritem a obratný popularizátor. Vážil jsem si otevřenosti, s níž ke mně a ostatním „staročeským“ lexikografům přistupoval. Obdivoval jsem snadnost a samozřejmost, s níž dokázal navazovat s lidmi kontakt. Na druhou stranu se přiznám, že ve vztahu k němu na mne mediálně tolik zdůrazňované hospody a bicykl takový dojem neudělaly… Bohemistika přišla jeho úmrtím o to, oč přichází svět s odchodem kvalitního člověka vždycky. Zůstalo prázdné místečko v řádu věcí (Božích, světských, vesmírných – jak je libo). Jeho ztráta má všechny kolegy vybízet k takovému pokračování, aby právě ta ztráta byla jednou pociťována jako ztráta nahraditelná. Že to bude v mnoha směrech velmi nesnadné, je jiná věc, o to je to úkol naléhavější.

(lingvista, vedoucí Staročeského slovníku Ústavu pro jazyk český AV ČR)

Stefan Michael Newerkla

Profesor Alexandr Stich pro mě představoval nejen významného filologa a bohemistu, ale hlavně srdečného a vlídného člověka mnoha zájmů, jenž byl schopen diskutovat o čemkoliv. Skoro neustále sršel nápady a podněty nejrůznějšího druhu, ale vždy ve prospěch oboru – jedno, zda se právě účastnil nějakého vědeckého sympozia, či seděl u piva v nějaké hospůdce. Vždy ho zajímala také role Vídně a Vídeňského Nového Města v rámci vývoje české kultury, českého jazyka a české literatury. Své zalíbení přitom v minulých letech našel hlavně v českých příslušnících c. k. armády, kteří přes všechny překážky a náročnou vojenskou službu v nejlepším vlasteneckém smyslu usilovali o další rozvoj české kultury. Přesto si jejich zásluh z české strany dodnes všiml jen málokdo. Alexandr Stich patřil bezesporu k vzácným výjimkám.

Na sympoziu k 225 letům bohemistiky na univerzitě ve Vídni Stich horlivě referoval o činnostech svobodného pána a c. k. důstojníka Emanuela Salomona Fried­berga-Mírohorského a o jeho prospěchu pro českou kulturu a vyjádřil přání, aby ještě jednou mohl spatřit již nezvěstný hrob preromantického básníka a prozaika generálmajora Matěje Miloty Zdirada Poláka na hřbitově ve Vídeňském Novém Městě. O tom, že zřejmě ještě v sedmdesátých letech hrob existoval, svědčila fotografie ve vydání Polákovy Cesty do Itálie, kterou Stich sám uspořádal pod pseudonymem Felicitas Wünschová. Byl to zase jeden z mnoha Stichových nápadů, který však v následujících měsících a letech podnítil řadu akcí a událostí. Můj kolega a vídeňskonovoměstský bohemista plukovník dr. Josef Ernst si totiž dal tu práci a Polákův zapomenutý hrob usilovně hledal. Nakonec ho vskutku našel. Hrob byl restaurován a na podzim loňského roku vyvrcholilo sympozium 250 let češtiny v rakouské armádě dojemným činem. Velvyslanec České republiky v Rakousku dr. Jiří Gruša spolu s představiteli rakouské a české armády položili na obnovený Polákův hrob věnce, nejen na jeho počest, ale také na počest české literatury. Jen škoda, že se profesor Stich osobně tohoto svátku české kultury v Rakousku ze zdravotních důvodů již nemohl zúčastnit.

(bohemista, působí na Vídeňské univerzitě)

Martin Nodl

Vzpomínek, jež se mi vybavují na Sašu Sticha, jsou desítky. Některé veselé, jiné moc a moc smutné. Ta nejsmutnější mi často tane na mysli, protože je velice symbolická, a chtěl bych, aby se nikdy nestala. V polovině 90. let jsme se celkem pravidelně scházeli u Otty Urbana a občas, spíš výjimečně, tam přišel i Stich. Většinou nejdříve poslouchal a pak kladl všetečné otázky, na něž chtěl znát odpověď a páčil ji ze svých oponentů. V květnu roku 1996 jsme tam ale byli naposledy, tuším tři dny před tím, než Otta Urban umřel. Nejdříve byla atmosféra trošku nervózní, protože nikdo z nás netušil, jakou diskusi vést a jak může být bouřlivá. Nakonec se ale debata rozproudila, všichni vypili dvě tři piva a já měl zase jednou úžasný pocit a radost ze života. Když jsme odcházeli kolem šesté hodiny domů, najednou nás všechny Martin Sekera zarazil slovy, že Urbanovi už zbývá jen několik týdnů. Ve skutečnosti to byly dny. V té chvíli jsem si uvědomil, jak blízko je okamžik, kdy odejdou lidé, kterých jsem si vážil a s nimiž je radost diskutovat. U Saši Sticha jsem si myslel, že bude žít věčně. Bolest a nemoc nedával znát až do chvíle, kdy ho postihla první mrtvice. Pár dní po ní jsme za ním byli s Jaromírem Lindou v nemocnici Na Karlově a Stich, jako by právě nepřežil dotyk smrti, už spřádal cyklistické plány a začínal debatu o svatováclavských legendách a tradici. Cyklistice potom, ač nesměl, dával všechno a skutečně mne fascinoval tím, jak jedno léto poctivě vozil na nosiči čtyři svazky Šmahelovy Husitské revoluce, které i přečetl a o nichž jsme se párkrát bavili, až hádali. Asi tenkrát mne napadlo, že bych mu moc rád vydal jeho velkou, i když rozsahem malou motivickou knihu o Seifertovi, tak nádherně poeticky nazvanou Seifertova Světlem oděná. Práce na ní nebyla rozhodně snadná – nejdříve Stichovi rukopis někdo opravdu nedbale přepsal do počítače, pak se mu text – asi kvůli zavirování – podivně roztrhal a konec úplně chyběl. Když jsem mu potom nesl korekturu textu, počmáranou opravou stovek překlepů, trochu jsem se styděl, protože vedle překlepů jsem chtěl jeho archaický sloh občas „modernizovat“. Stich si s noblesou text vzal a pěkně vrátil devadesát procent mých oprav zase nazpátek. O většině z nich ale chtěl hovořit a vysvětloval, proč trvá na té a té postpozici a proč to tak musí být. V tu chvíli v něm byla nadlidská síla, jíž člověk tak strašně rád podléhá.

Na Stichovi mne ale vždycky fascinovala ještě jedna věc. Jeho nezlomná snaha obětovat se pro pražskou univerzitu, v jejíž myšlenku věřil. Snažil se ji zachránit a obrodit. Vždycky si vyslechl všechny tvrdé soudy, s většinou souhlasil, ale potom nasadil svého pozitivního ducha a zase se pustil do války. Stejně tak ho vždy zajímaly spory mezi historiky, do nitra obce dosti hluboko viděl a myslím, že se podvědomě bál, že jednou vypukne jakýsi Bohemistikstreit, i když tušil, že v určité podobě by se odehrát měl, aby se provětral vzduch, jako po bouřce, přečkané na cyklistické stezce někde v milé hospůdce. Při jednom takovém povídání, tuším že jsme tam byli tři společně s Martinem Sekerou a s Jaromírem Lindou, Stich zcela vážně mluvil o tom, že se bojí okamžiku, kdy se stane senilním profesorem, který mluví hlouposti, ale nikdo se mu neodváží říct pravdu do očí. Proto nás s leskem v očích žádal, abychom se jí nebáli a nešetřili jeho šediny. I když jsem poslední dva tři roky Sticha vídával jen výjimečně, přesto si myslím, že byl šťastný, že jeho duch je stále silný a vnímavý a že smrt ho nezastihla na konci života, ale někde uprostřed, ve stohu studií, které nosil v hlavě a kterým tak nerad dával definitivní psanou podobu.

(historik, redaktor nakladatelství Argo)

Tereza Zofia OrŁOŚ / Několik slov z Krakova o Alexandru Stichovi

Léta jsme se přátelili. Nejstarší dedikace, kterou jsem našla v knížce, pochází z jara roku 1959. Oním dárkem byla Praha zasněná J. Ilíka. I když jsem Prahu znala celkem dobře – chodila jsem tam několik let do školy – objevila jsem díky Sašovi různá zajímavá zákoutí, spatřila Prahu z mnoha krásných pohledu a také poznala její okolí. Počátkem 60. let jsem s ním a jeho přáteli strávila veselý silvestr. Bylo to snad v Pyšelích a hasiči tehdy ve své zbrojnici vystrojili bál. Byla to opravdová hrabalovská atmosféra. Později jsem s ním zašla do nejedné pražské hospody, kde mě seznamoval s okruhem svých přátel, u nichž jsem pak pobývala a s nimiž si alespoň vyměňujeme sváteční a novoroční přání. Bohužel, část z nich už nežije.

Často jsme také chodili do divadel a zejména do divadélek, mj. do Činoherního klubu, Na Zábradlí, do Laterny magiky a do Violy. Vysvětloval mi různé politické podtexty kusů hraných za dob komunistického útlaku. V květnu roku 1974 se u něho v bytě setkal můj soused Andrzej Półtawski, krakovský filozof a mj. autor knihy o Husserlovi, s Janem Patočkou. Saša vyprávěl, že to byla trošku absurdní situace. Dva filozofové, Slované, odpůrci totalitního systému, diskutovali více než čtyři hodiny německy o fenomenologii.

V 80. letech se intenzivně zajímal o náš politický život, zejména o činnost Solidarity. Musela jsem ho obzvlášť podrobně informovat o událostech v Polsku. Po sametové revoluci přijížděl Saša, už jako profesor Karlovy univerzity, dost často do Krakova, kam byl zván Institutem slovanské filologie Jagelonské univerzity a od poloviny 90. let Katedrou české filologie. Neustále nám opakoval, že nejradši jezdí do Krakova a do Lublaně. Patřil mezi milovníky zdejšího starého města. Rád se po Krakově procházel, nezřídka s naším společným, bohužel také nečekaně zemřelým přítelem, krakovským bohemistou, slovakistou a literárním historikem Zdzisławem Niedzielou. Rád navštěvoval krakovská divadla a kavárny. Snad právě v některé z kaváren bývalé židovské čtvrti, Kazimierzi, ukončil svoji ediční poznámku ke knize Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi slovy: „V krakovském Kazimierzi, 20. května 1995.“

Jako host Katedry české filologie Jagelonské univerzity se vždy setkával s našimi studenty a měl zajímavé přednášky. Ochotně se také ujímal péče o mé doktorandy a diplomanty za jejich pražského pobytu. Recenzoval vědecké práce krakovské bohemistiky, včetně prací mých i mých doktorandů.

Spojovaly nás rovněž vědecké zájmy, zejména ty, které se týkaly českého národního obrození. V posledních letech mě přesvědčoval, abych svoje žáky nasměřovala k období českého baroku a jeho jazyka. Bavilo ho, když jsme si z něho dělali legraci, že chytil „barokní amok“.

Často jsem přijížděla do Prahy v rámci vzájemné spolupráce mezi Karlovou a Jagelonskou univerzitou. Saša vždycky čekával za úsvitu na nádraží. Bez něho budou pobyty v Praze smutné.

(slavistka a bohemistka, působí na univerzitě v Krakově)

Patrik Ouředník

Alexandr Stich zůstane v mé paměti člověk mimořádný, tedy člověk mimo řád – čili, jak by dozajista neopomněl upřesnit, neřád. Současně byl Alexandr Stich člověk navýsost řádný, přinejmenším zvolíme-li řádnost za synonymum loajálnosti, solidnosti, intelektuální a mravní poctivosti – vlastnosti, jež se bez řádu neobej­dou. Označit Alexandra Sticha za řádného neřáda čeština žel neumožňuje; příliš zapeklité.

Čímž se složitým způsobem zamýšlím dostat k věci velmi prosté: mimořádnost lidského indivi­dua není dána inteligencí, erudicí, bibliografickými soupisy, univerzitními tituly. To všechno je moc hezké, ale v tom případě by byl mimořádný kdekdo – a kam bychom pak situovali ono stichovské vně?

Není v mém úmyslu hovořit za jiné, ale domnívám se, že lidé, kteří s Alexandrem Stichem měli co do činění, k němu byli připoutáni něčím mnohem vzácnějším. Zpravidla tomu říkáme lidskost. Slovo je to nadužívané a ne vždy výmluvné, jedno z těch, která zůstanou navěky nečitelná těm, kdo je nezažili v aplikaci; slovo, s nímž se můžete obracet toliko na zasvěcence, něco na způsob zednářského hesla nebo tajných slov dětství. Lidskost je ostatně vždycky trochu infantilní, kombinace hravosti, zvídavosti a apriorní, jaksi reflexivní nekompromisnosti.

Prof. PhDr. Alexandr Stich, CSc. („Jeden titul, druhý titul, tak se ke mně, dítě, přitul“ – to znám od něho), byl člověk veskrze hravý, hluboce zvídavý a reflexivně nekompromisní. Přičemž hravost vede k pracovitosti a nápaditosti a zvídavost k tomu, co ukládáme do slov jako otevřenost či citlivost, po jungmanovsku duchojemnost; byl tedy Alexandr Stich též člověk pracovitý, nápaditý a duchojemný. Jaksi navíc, bezmála mimoděk.

Jeho smrt pak obávám se vyvrací velmi zřetelně onen sebezáchovný stereotyp lidského rodu, dle něhož nikdo není nenahraditelný. Po Alexandru Stichovi zůstane prázdno – jednou provždy.

(básník, prozaik, překladatel, lexikograf)

Antonín Petruželka

Špatný student skládá poctu výbornému učiteli. Jak to může vypadat? Ze setkání s ním si odnáším: údiv, respekt, iniciaci a kontakty. Co jsem získal, je tak výrazné a mnohostranné, že jsem v rozpacích: jak mluvit o něm, a ne o sobě, když co z něho znám, je jeho vliv, a ne on sám?

Měl rád lidi, radoval se z nich. Spojoval je, rušil hranice, i mezi mrtvými a živými. Nezjišťoval erudovanost či prestiž partnera, obracel se na něj jako na kolegu, jenž má zájem o společnou věc, pracuje pro obor. Na tykání s mladšími přecházel jakoby bez přípravy, stačila mu k tomu chvíle mezi čtyřma očima nad načatou prací položenou na stole. Užívání křestních jmen patřilo k atmosféře, kterou mezi lidmi vytvářel.

Ve Stichově pohledu na jazyk byly stále přítomné dvě perspektivy: živý projev konkrétního laického mluvčího na jedné straně a kodifikace a systém na druhé. K výkladům o speciálních jazykových problémech připojoval překvapivé explikace, např. s gustem vylíčil, jak na daný jev spontánně zareagoval jeho synovec. K četnému výskytu zájmen „to“ a „ono“, snad v jeho vlastní promluvě, prohodil s úsměvem: „A pak že čeština nemá členy.“ K problémům s přechodníky dodal: „Není divu, že přechodníky dělají mnohým mluvčím potíže. Dobrovský se při kodifikaci nejspíš spletl, už tenkrát v tom bylo málo jistoty a nedostatek spolehlivých vodítek.“ Stichovo poukazování na to, že obrozenci kvůli svému odmítnutí doby „temna“ přijali jako ideál veleslavínskou češtinu, a tím se rozešli s kontinuálním vývojem češtiny, má podle mého – nepochybně velmi omezeného – soudu tak velký význam, že ještě dlouho nebude obecně přijato se všemi důsledky, které z něho vyplývají.

Každodenně otvíral studentům dveře k oboru, zval je ke vstupu na scénu, k přijetí podílu na ději. Na začátek seminářů nebo přednášek zařazoval informaci s komentářem o právě vydané knize, o nadcházející nebo nedávno konané akci, o návštěvě ze zahraničí, o včerejší polemice v médiích, o stavu prací na Staročeském slovníku ap. Říkal tomu aktualita. Při jedné z nich například nabízel ke zvážení spoluúčast na zpracovávání korespondence Boženy Němcové.

Jednou z výrazných stránek jeho osobnosti byla starost o sociální situaci starších i mladších kolegů: vnímal, že takový problém existuje, a v konkrétních případech se snažil najít pomoc. Pokládal současnou nouzi bohemistů, stejně jako jiných vzdělanců, za překážku v budoucím rozvoji oboru. To jsem u nikoho jiného neviděl tak výrazně. Například hledal pomoc pro asistenta, kterého surově ztloukli najatí lidé kvůli bytu, z nějž ho majitel domu chtěl vystrnadit.

Ruku v ruce se starostí o konkrétní lidi šla i starost o stav institucí. Chápal, že chod fakulty, ústavů, spolků a týmových prací vyžaduje účast lidí, kteří mají nadhled, nesledují vlastní zájem, nesdílejí všeobecná mínění. Příklad: kdosi ze studentů napsal cosi polemického o někom z pedagogů, a proto měl být vyloučen z fakulty. Saša stojí na chodbě před dveřmi svého kabinetu, vysvětluje, žaluje: „Říkal jsem jim, že to není dobré, jenže oni tohle nechápou. Vždyť lidé jako on se stejně neztratí, a tak je to všechno zbytečné, mrzuté a nepříjemné.“

Přicházím do velké posluchárny na jakousi mezioborovou přenášku. Vidím v jedné dlouhé řadě tváře známé ze Stichových seminářů. Nejprve se skoro leknu, že jich vidím najednou tolik vedle sebe, pak se ale zaraduji, že je všechny spojil právě Saša. Říkám si: Tak jestli tohle ještě pár let vydrží a on je povede, bude mít náš obor naději. Nepůjde to zvrátit. – Stalo se?

(bohemista)

Pavel Preiss

Jedním z klíčových momentů badatelského rytěřování Alexandra Sticha byl magnet jako symbolický barokní zdroj „táhnutí“ neodolatelnou silou do samého středu bytí. V jedné ze svých studií prokázal, jak „hluboce ho barokní tvůrci prožívali a s jakou emocionální naléhavostí ho přetvářeli“. Patřil k nim svým proniknutím do podstaty tohoto jevu, sám nabit magnetickou silou. Byl tak svou přitažlivostí „tahounem“ pro všechny, kdo se dostali do jeho magnetického pole, ale vybíral a nacházel si své, jak to magnet činí: „Proč magnét železo k sobě táhne a dřevo, mnohem lehčejší, k sobě netáhne?“ cituje Stich otázku pozdně barokního autora. Jeho precizně formulované projevy byly prodchnuty sugestivním jasem, který ovšem snesli jen někteří. O tom, že byl rozeným a vášnivým a nesmírně obětavým učitelem, mohou a jistě také budou vypovídat jiní. Vzpomenout je však třeba i Stichova pojetí formálního (a podle některých teatrálně formalistického) dovršení studií promocí: jako promotor neměl jen dvě ruce, jednu k odevzdání diplomu a druhou ke stisku, ale dokázal vnést do ustáleného ritu osobní moment tím, že každému věnoval několik vět.

Vyznával se z nacionálního cítění, odvíjejícího se z přirozeného prožitku země a jejího jazyka, cítění, které nemá nic společného s nacionalistickým, nutně omezeneckým doktrinářstvím. Chápal mnohostěnnost barokního češství nejen v polarizaci pojetí zemského i národně jazykového, ale v celé škále odstínů jeho různých podob i v jeho deltovém vyústění do češství novodobého, jehož jazykové stránce věnoval velký díl svého badatelského usilování.

Po měsíce, než oboustranně vyřídíme vše nemocniční, jsme se připravovali na setkání se skupinou přátel barokistů, historiků-archivářů a historiků umění, na něž profesor Stich, stále tolik vytížený, neobvykle silně naléhal. Okusil její atmosféru na konferenci v Lille a navazujícím krátkém pobytu v Paříži (škoda, že jsem se o to připravil) a velmi mu na schůzce záleželo. Pak ale nastalo mlžné ráno pondělí sedmadvacátého ledna, kdy na stolku rehabilitační kliniky pípl mobil a objevila se esemseska: „Se Sašou Stichem už na pivo nepůjdem. Nikdy.“ Občas na tento frivolně znějící, ale velkým smutkem prosycený vzkaz zapomínám a napadá mi zdvihnout telefon. Ale Alexandr Stich byl už opravdu vtažen magnetem nejsilnějším.

(historik umění)

Martin C. Putna

Jacques Fontaine ve studii o Životě svatého Martina od Sulpicia Severa mluví o fenoménu kolektivní imaginace žáků coby nepominutelném mezistupni mezi skutečným životem Mistra a výsledným životopisem. V mé paměti coby částečce kolektivní imaginace žáků a spřízněnců Alexandra Sticha utkvělo například, jak…

…jak na zprávu, že se jeden Stichův starý kamarád zlobí, že „Saša na něj nemá čas a pořád je s těma svejma mladejma“, Stich reaguje: On si asi představuje, že se budeme vodit po Stromovce za ruce a vzpomínat a fňukat.

…jak na čísi standardní intelektuálské horlení proti nacionalismu Stich klidně odpovídá: Ale já jsem nacionalista. Dokonce čtyřnásobný. Já jsem nacionalista český, slovenský, polský a slovinský.

…jak se v úvodu Stichových – jak jinak než rukou psaných – dopisů skví lokace: Praha, Legerova ulice, plynová komora.

…jak paní Eva Jandová řídí motorové vozidlo českými kraji a při průjezdu sebebezvýznamnější obcí Stich hlásí: Tady se narodil významný filolog ten a ten… A tam na ten vršek je situována povídka od toho a toho… A název vsi se odvozuje buď od toho a toho, nebo od toho a toho…

…jak jde stichovský houfec polní cestou a já rozvíjím před Václavem Petrbokem teorii o tom, že to Josef Jungmann přehnal a že česká literatura měla zůstat u němčiny. Václav: Tohle Stichovi neříkej, to neskousne a hrozně se naštve. Mně to nedá, dobíhám v koloně Mistra a teorii mu sděluji. Skousl a nenaštval se.

…jak rozkládám v hospodě nějaké jiné teorie o tom, co by se mělo udělat. Stich: Vy pořád chcete tím těstem sám míchat. Já se snažím jenom o to, aby se nekazilo.

…jak leží Stich v chalupě v Žinkovech na téměř monastickém lůžku pod obrázkem, opředeným hustou černou pavučinou. Nevěřícně hledím na odporného pavouka několik centimetrů od Mistrovy hlavy. Stich zachytí můj pohled, ukáže na pavouka a vysvětlí: My jsme se tu tak spřátelili a povídáme si.

(komparatista, překladatel, působí na FF UK v Praze)

Robert Pynsent / Normalizační vzpomínka na Alexandra Sticha

Vzpomínám si na pana Sticha nejvíce jako na literárního vášnivce a bojovníka za pravdu o obrození, o tzv. baroku a o česky psané literatuře na Slovensku, ale snad především jako na nezbedně zábavného společníka. Ačkoli jsem se s panem Stichem blíže seznámil teprve v 80. letech, poslal mi k recenzi svou knihu Sabina – Němcová – Havlíček. Recenze vyšla v roce 1979 v Slavonic and East European Review. Redakce časopisu mu, jak je to obvyklé, poslala recenzi na adresu Ústavu pro jazyk český. Později mě informoval, že recenzi neobdržel. Měl jsem ještě separát a poslal jsem to tedy znovu. Neobdržel. Několik let poté jsem ho pozval na konferenci o K. M. Čapku-Chodovi; nepustili ho, ale došel od něho referát, který jsme vydali ve sborníku. Sborník z konference, zaslaný poštou, k němu tentokrát přece jen dorazil. Ke konci socialismu, na poslední konferenci tzv. bohemistů, kterou organizoval Svaz spisovatelů, na konferenci, kde začínali oficiální představitelé hovořit o umlčených spisovatelích, měl Alexandr Stich přednášku. Jako jediný vystoupil s přednáškou skutečně vědeckou, a byl tak jediném světlem při rozpadávajícím se alibismu – vůbec představoval Stich, charakter, jakési světlo ve vědecky většinou temných letech (nenarážím na jeho lásku k Jiráskovi). Jeho Sabina – Němcová – Havlíček zůstává podle mého názoru jedním ze skutečně světlých bodů mezi víceméně normálně vydanými literárněvědnými knihami z normalizační doby. Recenzi na ni si měl možnost konečně přečíst až deset let po jejím vyjití. Odešel nám člověk, který neobdržel, ale vydržel.

(slavista, bohemista, působí na University College v Londýně)

Eva Ryšavá / Přítel písničkářů

Koncem sedmdesátých let jsem připravovala pro Sborník Národního muzea (řada C – Literární historie) edici neznámých posledních částí pamětí výrazné postavy pražské lidové kultury 19. století, kramářského zpěváka a písničkáře Františka Haise (1818–1899). Jeho svérázný rukopis však přinášel řadu jazykově edičních problémů. S nimi jsem se dostala k odborníku na slovo vzatému – Alexandru Stichovi. Přestože tehdy prožíval těžké období, kdy byl zbaven možnosti veřejné vědecké práce, přijal mě ochotně, se zájmem se seznámil s Haisovým rukopisem a byl jím upřímně nadšen. „To je velký román,“ opakoval často a přirovnával ho k dílům ruských realistů. V řadě konzultací, které mi pak štědře poskytoval, jsem s potěšením poznávala, jak je mu kramářská tvorba blízká, jak oceňuje její námětovou i jazykovou bohatost a přisuzuje ji nepominutelnou roli v plynulém přechodu literatury barokní do období prvních pokusů novodobého českého písemnictví.

Byl to právě on, kdo upozornil své přátele v nakladatelství Odeon na kvality tohoto ojedinělého díla české memoárové literatury. V roce 1985 jsem zde vydala výbor z Haisových pamětí pod názvem Vzpomínky pražského písničkáře. Pro tento výbor napsal A. Stich skvělý rozbor Haisova jazyka a stylu, který ovšem nemohl být podepsán a zůstal v knize skryt pod skromným pojmenováním ediční poznámka.

Ráda vzpomínám na to, jak A. Stich studoval kramářské tisky v Knihovně Národního muzea. S jakou radostí mi ukazoval kramářské vydání barokního dílka Země dobrá, země česká, které nalezl v jednom špalíčku, jak zdůrazňoval význam tohoto vydání jako cesty k lidovému čtenáři! Velké potěšení mi přinášelo hledání barokních motivů pelikána, magnetu a dobré noci v kramářských písních a předkládání bohatých výsledků A. Stichovi.

Snažili jsme se s přáteli o to, aby se pro něho v tuhých normalizačních poměrech našla alespoň malá možnost přednáškové činnosti. Zásluhou Helgy Turkové, členky domácí rady Klubu za starou Prahu, mohl A. Stich přednášet na literární témata pro kroužek mladých členů klubu a v Hovorech o Praze. A tak došlo k památné přednášce o básnických motivech v protektorátních sbírkách Jaroslava Seiferta, ohlášené pro mladé členy na 11. září 1984. Toho dne přinesl rozhlas zprávu, že básníkovi byla udělena Nobelova cena. Celá atmosféra přednášky v Juditině věži u Karlova mostu byla poznamenána touto povznášející událostí a tichou radostí, že právě umlčovaný A. Stich poprvé promluvil o Seifertovi jako nositeli Nobelovy ceny. Přednášející na to vzpomněl v závěru své studie Seifertova Světlem oděná, která vyšla roku 1998.

Příchod svobody v roce 1989 konečně umožnil A. Stichovi plně uplatnit své vědecké a pedagogické schopnosti. Ani jako docent a posléze profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy nezapomínal na kramářskou tvorbu. Kdykoli jsme se setkali, vždy mi sděloval, jak studenty seznamuje s tímto specifickým literárním okruhem a Haisových vzpomínek využívá jako učebního textu i k jazykovým rozborům. Také v jeho publikační činnosti nacházíme četné odkazy a přirovnání směřující ke kramářské produkci.

Nemohu ještě nevzpomenout přízně, kterou A. Stich věnoval Matici české, nyní sekci Společnosti Národního muzea. Kdykoli jsem ho požádala o přednášku pro některý matiční cyklus, vždy ochotně vyhověl, i když byl zavalen prací. Jeho přednášky byly pro nás svátkem – nemuseli jsme závidět jeho studentům a mohli si sami vychutnávat jeho přednašečské mistrovství, příznačný humor a někdy až provokující závěry o velkých osobnostech naší literatury.

Milý pane profesore, vzácný příteli, děkuji Vám i za ty mnohé zapomenuté písničkáře, kteří Vám už svou vděčnost vyjádřit nemohou. Loučím se s Vámi slovy jedné z nejznámějších písní Františka Haise o Karlu Havlíčkovi:

„Chtěl jsi vlasti blaho přáti,

za to musels na věčnost se bráti,

odpočívej v pokoji.

Kdyby měl jsi z hrobu hledět,

viděl by jsi národ pro tě želet,

odpočívej v pokoji.“

(literární historička, pracuje v Národním muzeu)

Jan Schejbal / První kantorská štace A. S.

Nechci se holedbat, že jsme byli blízkými přáteli, nebyla by to pravda. Ano, znali jsme se, několikrát jsme spolu vedli „kabinetní rozhovory“, jak trefně pojmenoval hovory s ním pan profesor Krám, o němž ještě bude řeč, sledoval jsem jeho životní peripetie a on věděl o mých, nejednou mi pomohl, když jsem potřeboval jeho pomoc, a přitom sám jsem neměl skoro čím mu oplatit. Ale takový byl. Štědrý ve své moudrosti, nesobecký, chápavý, laskavý. Většinou však naše setkání byla náhodným, přitom upřímně radostným shledáním zaneprázdněných lidí. Co svedlo hispanistu dohromady s bohemistou a slavistou? Je to prosté: jedna škola a potom po letech vzpomínky na společné známé, na ovzduší nevelkého města v podhůří Krkonoš.

Byla to zvláštní škola. Vlastně Zvláštní školu z ní udělali až mnohem později, když „průmku“ či „papírenku“ přesunuli do Štětí.

Ta původní škola se jmenovala Průmyslová škola papírenská. Vzdělávala budoucí „středně technické kádry“ a spolu s „esvéveškou“ neboli Střední všeobecně vzdělávací školou a s papírenským „učňákem“ měla zásluhu na tom, že Hostinné nebylo jen městem práce, papíru, dřeva a lnu, hesel o budování a plnění toho či onoho, bijících do očí na zdech, kde mnohde pod vápenným přetěrem ještě prosvítal kurent, ale že tam i neustále vál a někdy i dul stříbrný vítr.

Byla to škola zvláštní počínaje jejím dlouholetým ředitelem inženýrem Karlem Klosem. Těžko dnes kdo uvěří, že jít k němu „na kobereček“ bylo spojeno s rituálem jen o málo jednodušším než na habsburském dvoře. Zkusme si úvodní pasáž jeho audience přehrát.

Student (Klepe na dveře, potí se a cítí, že ho opouštějí síly.)

Ředitel: Dál!!!

S: Dobrý den.

Ř: Ven!!!

S (Zmateně se vypotácí ze dveří, nicméně si uvědomí, v čem udělal chybu, a snaží se ji rychle napravit. Pokud nezapomněl text, nemusí dveře ani zavírat. Znovu zaklepe.)

Ř: Dál!!!

S: Čest práci, soudruhu řediteli.

Ř: Čest, soudruhu. Kdo tě sem poslal?

S (Má na vybranou: buď řekne pan profesor tenaten a celé se to bude opakovat od začátku, nebo řekne soudruh profesor tenaten, výsledek bude ovšem stejný, anebo řekne nejapnou blbost, kterou chce slyšet ředitel. S není hrdina a volí osvědčenou, třetí možnost. Moc mu to z úst nejde.): Dělnická třída, soudruhu řediteli.

Ř (Téměř otcovsky, přísně až vyčítavě): Vidíš, soudruhu, dělnická třída tě sem poslala, umožňuje ti studovat, a ty se jí takhle odvděčuješ…

Je však až s podivem, kolik se na té škole sešlo vynikajících kantorů. Nemám na mysli jenom učitele odborných předmětů, u nichž se odbornost a pedagogické schopnosti předpokládají jaksi samozřejmě, nýbrž i předmětů humanitních. Až to budilo dojem, že ti lidé tam byli posláni do vyhnanství (a někteří skutečně byli). Působil tam znamenitý profesor dějepisu Jaroslav Kvapil, sokol tělem i duší, který tam přišel z Jičína, vynikající češtinář, náš trpělivý třídní Jaromír Krám z Hradce Králové, Václav Vitvar z Nové Paky…

Ve školním roce 1957/58 vystřídal starého východního legionáře Doležala ze Dvora Králové – mezi námi „Kozáka“ – mladičký ruštinář Alexandr Stich. Hned dostal přezdívku: „Aljoša“. Říkám mladičký, ale nám, tehdy většinou patnáctiletým, rozježeným (pánové Skuhrovec a Khol prominou, jich se to netýká), mnohdy pubertálně rozjíveným a pohříchu pramálo rusofilsky orientovaným studentům ten třiadvacetiletý čerstvý absolvent filozofické fakulty připadal jako pán v letech. Jistě k tomu přispíval jeho zjev kubistického pořízka se sklonem k zaoblenosti, brejličky, důstojná chůze s hlavou poněkud vychýlenou ke straně, aktovka a v druhé ruce nezbytná cigareta. Trochu udýchaný vystoupil do druhého patra, vešel do třídy, té s okny k náhonu od Labského mlýna, kostkovaným kapesníkem si setřel z čela pot a vlastním plnicím perem (měl jich pro jistotu několik) provedl zápis do třídní knihy. Už v první hodině si mírně, ale nekompromisně zjednal klid. Vyzařovala z něho ohromná vnitřní síla a vyrovnanost. A s nefalšovaným úžasem se usmíval našim novotvarům v ruštině, i když je potom známkoval spíše podle ruské klasifikační stupnice.

Na Průmyslové škole papírenské, kde učil jen „pohostinsky“, se Alexandr Stich seznámil s o několik let starším Jaromírem Krámem. Sbližoval je hluboký zájem o český jazyk a literaturu, který přerostl v jejich celoživotní přátelství.

Stichovým kmenovým působištěm v Hostinném byla nicméně Střední všeobecně vzdělávací škola, kde vyučoval češtině. Tamní naše vrstevnice ho zbožňovaly. Ani nevím, jestli o tom vůbec věděl. Nemarnil čas, studoval, psal, kromě kantoření se na veřejnosti objevoval jen zřídka, na zkouškách a při představeních ochotnického divadla, kdy si sám ve Filozofské historii zahrál aktuára Roubínka. Chtěl se cele věnovat vědě, a takové podmínky mu Hostinné nemohlo nabídnout. Jak mohl, odjížděl do Prahy, do knihoven, ke konzultacím s akademikem Havránkem. Už v roce 1958 nám na pár let zmizel z dohledu. Jeho novým působištěm se stal Ústav pro jazyk český ČSAV…

(překladatel z katalánštiny a španělštiny)

Luděk Svoboda

Přestože jsem většinu svého života strávil v antikvariátě, nebo možná právě proto, nevlastním sbírku vzácných knih ani grafik. Mám jen galerii, tak maličkou, že se vejde do jediného srdce. Jsou v ní osobnosti, které se mnou žijou bez ohledu na to, jestli na ně ukázala neúprosná kmotřička, nebo ne.

Když jsem se dozvěděl o smrti Alexandra Sticha, zalistoval jsem ve své sbírce. Objevila se jeho tvář a uslyšel jsem jeho hlas.

Alexandr Stich byl spolupracovníkem a přítelem doktora Antonína Tejnora. Paní Dagmar Tejnorová byla vedoucí antikvariátu v Dlážděné a po řadu let mou kolegyní. Bylo tedy jasné, že se stal naším zákazníkem, rádcem a účastníkem všeho nevšedního, co se v tom starém, zaprášeném a krásném krámě objevilo.

Každé setkání s ním bylo obohacující, profesor Stich byl profesionál. Věděl o našem obrození a nejen o něm tolik, že vezmu-li do ruky omšelý, dojemný svazeček z té doby, okamžitě na něj vzpomenu. Jen teď už nebudu moci zvednout telefon a zavolat.

Alexandr Stich neměl rád fráze, ale jak to napsat jinak, než že byl čestný, slušný a velmi statečný člověk, že byl vlastencem v naší době, kdy se toto slovo nenosí?

Měl jsem kdysi to štěstí vyslechnout jeho přednášku na téma „Pozdrav Dobrou noc v českém baroku a v díle Máchově“.

Nikdy na to nezapomenu.

Dobrou noc.

(antikvář)

Petr Šrámek / Trefila se fest

a ještě občas zadráše ta mimochodem pronesená výčitka, že jsem do Horažďovic přijel nikoli na kole, ale vlakem. Mrtvičného léta devadesátého sedmého. Oba jsme v té chvíli věděli, že minutí je to nenávratné.

Zkraje devadesátých let, rozkročenému mezi filozofickou a juristickou fakultou, dostalo se mi pobídky: Co říkáte tomu jazykovému právu? Nechtěl byste se na to podívat víc? Je to exkluzivní téma – nikdo to nedělá, a odborníky na to potřebujeme. Doporučil literaturu, prohovořil možnosti. V tom zaujetí pro opomíjené vnější dějiny jazyka byla tvář onoho několikanásobného nacionalisty tolik zřetelná. Jak blízko náhle bylo od problematiky jazykových menšin k problematice menšinových kultur a literatur!

Snad jsem všechno nastudovat ještě ani nestihl, už se v jeho kabinetu konala schůzka „tady s panem poslancem“. Rozprávěl, jak jen on uměl – se zanícením, přetlak myšlenek ukončoval větu vejpůl pro větu následující: „…v takovém tom tom.“ Podněcoval, upozorňoval, nabádal. Pan poslanec občas něco pronesl, student „zasvěceně“ mlčel.

Ta „zasvěcenost“ mi zůstala taky u témat barokních a barokistických či barokizujících. Semináře, hospody, konference, výlety – hltající všude návštěvník. Tu tam pronesená věta, tu přikývnutí na výzvu, že by bylo dobré napsat recenzi. A navíc navštěvitel, který přichází ve špatný čas: opožděný příjezd do Žinkov, nikde nikdo, čas dlouhého čekání, prochozené zápraží. Lístek na dveře, že jsem tam byl. Výletníci se prý vrátili večer…

V horažďovické hospodě U Zlatého jelena mě vítá vedrem lehce brunátná tvář, v ní otázka z dopisu: „…hledím vstříc napjatě rozhovoru – jako Jakob s andělem. Ten Doležal mi leží v žaludku.“ Ne, nepatřil jsem k nejužšímu okruhu žáků, a pokud chvíli, pak jsem se mezi prvními též odrodil.

Ta dostředivost byla vskutku imponující. A já? Jednu stranu vždy jinam obracející, takový „uchylek magnetní“.

(bohemista, působí na FF UK v Praze)

Jan Tydlitát / Alexandr Stich v Rychnově nad Kněžnou

K mému prvnímu setkání s profesorem Alexandrem Stichem došlo v roce 1995. Tehdy jsme v Rychnově nad Kněžnou, Ústí nad Orlicí a Litomyšli křtili s velkou slávou Johanidesovu monografii o M. D. Rettigové, kterou tato tři města společně vydala. Současně s touto akcí jsme v Rychnově připravili jednodenní seminář o této významné osobnosti první fáze českého národního obrození. Spolu s ostatními přednášejícími přijala tehdy pozvání také profesorka Janáčková, která s sebou přivezla Alexandra Sticha. To už jsem věděl, že je autorem zasvěcené předmluvy odeonského vydání Domácí kuchařky M. D. Rettigové z roku 1986 publikované tehdy pod jménem Felicitas Wünschové. Jeho první vystoupení v Rychnově bylo nesmírně osobité a zejména pro přítomné studenty gymnázia bylo nezapomenutelným zážitkem.

Udělali jsme si pak malou procházku po rychnovských památkách a skončili prohlídkou obnovené synagogy. Rozloučili jsme se s příslibem, že jeho návštěva Rychnova nebyla poslední. Slib splnil. Už v příštím roce jsme spolu domluvili realizaci vědecké konference, jíž dal skvělý název: Východočeské Athény a Josef Liboslav Ziegler. Konala se v roce 1997, trvala necelé tři dny, zúčastnilo se jí devatenáct přednášejících a byla prvním zhodnocením a zmapováním podílu Východočechů na vzkříšení našeho národního sebevědomí. Sborník referátů, který jsme potom připravili spolu s Václavem Petrbokem, byl jasným důkazem toho, že se Stichovo úsilí neminulo cíle. Ale nebyl by to právě on, aby nebyl plně uspokojený. Zdaleka se neřeklo vše, tvrdil a já vyhověl jeho přání. Do dvou let jsme se sešli v Rychnově znovu, v ještě vetší sestavě a dokonce s mezinárodní účastí. Přibyli bohemisté z Rakouska, Německa, Ruska i Polska. Třídenní konference konaná v roce 1999 dostala označení Východočeská duchovní a slovesná kultura v 18. století a znovu odkryla to obrovské bohatství skryté ve východních Čechách. Za jeho objevení opravdu vděčíme Alexandru Stichovi. Věděl o něm a byl přesvědčen o jeho síle. A ještě něco se mu splnilo a bylo pro něj snad největším zadostiučiněním, jak to formuloval v úvodním konferenčním slově: „I věkový průměr publika těchto setkání, který není v této zemi zcela běžný, nám dává naději, že budou-li otázky, o které nám jde, tady zřetelně a co nejpřesněji formulovány, nezapadnou a budou působit jako jistý osten v biblickém slova smyslu, jako stimulus, opravdu účinně a dlouhodobě.“

A tak se rychnovská sympozia stala naplněním jeho celoživotního úsilí. Zdaleka jistě nepočítal s tím, že by to, jež se konalo v roce 1999, bylo posledním. Plánovali jsme pokračování. Bohužel okolnosti, kterým se nedalo zabránit, učinily přítrž našim plánům. Jsem však přesvědčen, že to, co jeho zásluhou obě uskutečněné konference přinesly, zůstane díky publikovaným sborníkům trvale zachováno.

Pane profesore a kolego, když jste mi v lednu 2001 věnoval Kořínkovy Staré paměti kutnohorské, nazval jste se vděčným rychnovanem těšícím se na příští setkání a činění. Věřte, že k tomu příštímu činění brzy dojde. Budete nám na něm moc chybět, ale budeme na Vás s velkou vděčností vzpomínat jako na rychnovana, který si ze skromnosti napsal malé r. Ta příliš velká skromnost Vás provázela celým životem a já poctivě přiznám, že tu jsem u Vás nejvíce obdivoval.

(historik, pracuje na odboru školství a kultury v Rychnově nad Kněžnou)

Zdeněk Tyl

Profesora Alexandra Sticha, jehož nenadálý odchod je smutným podnětem k této pohrobní vzpomínce, jsem poznal už téměř před půlstoletím, když roku 1958 nastoupil do akademického Ústavu pro jazyk český. Po roce 1970 byla Stichova činnost v ÚJČ značně omezena, v roce 1982 pak musel Ústav definitivně opustit. Ani za této svízelné existenční situace však nepřestal pokračovat ve vědecké práci na svých oblíbených tématech, zejména z oblasti lingvoliterární stylistiky, jak jsem se o tom opětovně přesvědčoval při svém soustavném bibliografickém zpracovávání české lingvistiky. Zásadní změna politické a společenské situace u nás na konci roku 1989 otevřela Stichovi dveře na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a po jmenování profesorem (1992) i možnost v plné míře uplatnit jak vzácné osobní vlastnosti, tak schopnosti učitelské (v rozsahu rovněž u nás nebývalém) a zejména realizovat vlastní vědecké plány; tehdy také se zaktivizovaly naše vzájemné styky.

Důvodem k tomu byl můj individuálně realizovaný lexikální archiv češtiny střední doby (16.–18. století), na němž pracuji déle než třicet let a který dnes obsahuje přes 650 000 lístkových excerpt. Protože jde o známé „bílé místo“ v slovníkovém zpracování historického vývoje českého jazyka (jediným pramenem, dnes už ovšem nepostačujícím, je tu stále slovník Jungmannův, což je – v porovnání třeba jen s ostatními slovanskými jazyky – národní ostuda), zamýšlel jsem – jako vedoucí příslušného oddělení ÚJČ – po dokončení materiálové základny Staročeského slovníku s pomocí osvědčených externích spolupracovníků pokračovat ve sběru lexikálního materiálu z dalšího období. Situace se ovšem změnila: po odchodu ředitele akad. Havránka byl jsem svévolným rozhodnutím jeho nástupce na konci roku 1966 nejen zproštěn vedení Staročeského slovníku, ale i vyloučen z oddělení. Nicméně úmyslu vytvořit aspoň lexikální archiv pro slovník češtiny střední doby jsem se nevzdal a individuální prací – bez jakékoli, sebemenší pomoci ze strany ÚJČ – jsem jej také uskutečnil.

Když se o tomto mém lexikálním archivu dověděl profesor Stich a při několika návštěvách se s ním seznámil, stal se horlivým, byť jediným jeho podporovatelem: pomáhal mi při opatřování potřebných textů na excerpci, ale zejména, jak vůbec bylo jeho zvykem, hledal cesty, jak v budoucnu zajistit, aby shromážděný materiál nepřišel nazmar.

V polovině prosince 2002 nám „Sáša“ Stich spolu s vánočním a novoročním přáním napsal: „Chystám se k Vám jako chudý král do boje, ale nakonec přece, dá-li Pánbůh, přijedu. S tím slovníkem to přece snad není beznadějné.“

Bůh bohužel rozhodl jinak a mně budiž dovoleno zakončit tuto smutnou vzpomínku na profesora Alexandra Sticha, dobrého člověka, obětavého vysokoškolského učitele a objevného vědce slovy antického básníka:

Multis ille bonis flebilis occidit,

nulli flebilior quam mihi…

(lingvista, lexikograf)

Oldřich Uličný

Alexandra Sticha jsem znal od roku 1963, kdy jsem se dostal do aspirantury, dnes doktorského studia, v Ústavu pro jazyk český ČSAV. Přijímal mě akademik Havránek, Stich byl tehdy tajemníkem ústavu. Byl o něco starší než já, ale měl výhodu pražského absolventa, znal se se všemi a byl už tehdy uznáván všemi těmi koryfeji naší lingvistiky, kteří jsou pro vás dnes historickými osobnostmi. Stich byl tehdy školen osobně prof. Havránkem, já jsem měl být nejdřív u dr. Dokulila, ale pro jeho nemoc jsem byl přidělen prof. Josefu Vachkovi, členu pražského předválečného kroužku. Musím říci, že Stichova pověst byla taková, že si s ním, jako s jediným z nás mnoha mladých, pan profesor Vachek tykal. Léta plynula, kolega Stich se angažoval politicky, já stranicky nikoliv, ale dopadli jsme oba stejně. On po ústrcích a šikaně skončil po roce 1982 jako korektor v nakladatelství Československý spisovatel, já už roku 1972 jako překladatel a dokumentátor technické literatury v Závodech vítězného února v Hradci Králové, aneb, jak jsme říkali, v Závodech u Vítězného Nora. Tam jsem se ale lingvistiky nepustil a ve volných chvílích jsem si připravil několik lingvistických spisů, nemluvě o řadě beletristických překladů. A tu opět přichází ku slovu můj kontakt s kolegou Stichem: věděl jsem, že nesmí publikovat, ani oficiálně posuzovat, proto jsem ho požádal o oponenturu své knihy Prostor pro jazyk a styl soukromě. Jeho minuciózní posudek a jeho připomínky mi pomohly leccos upravit, takže knihu to vylepšilo. A protože jsem o Stichově posudku nemluvil, kniha nakonec vyšla. Mohl jsem mu poděkovat až v předmluvě při druhém vydání po roce 1990, kdy jsem také uvedl jméno svého spoluautora J. Horáka. Ten totiž jako také vyloučený z KSČ nesměl publikovat, zatímco já jako bezpartijní jsem někdy publikovat mohl a dokonce mohl i tzv. pokrývat lidi, kteří publikovat nesměli. Vše se ovšem dělo podle ruského hesla Zachoču, pomiluju, zachoču, zařežu. Takže někdy jsem zase publikovat nemohl. Další naše setkáváni s kolegou Stichem už bylo veselejší, po roce 1990 jsme oba začali pracovat spolu na FF UK. On odmítl být šéfem katedry, přestože jsem o něm věděl, že je velmi schopný manažer. Nakonec ale udělal víc práce, když koncipoval svou vizi rehabilitace tzv. doby temna v naší literatuře i v jazyce. A kromě toho taky vychovával své nástupce – v tom jsme byli myslím komplementární, protože moje snaha zase byla zaměřená k výchově synchroniků a gramatiků. Respektive lépe řečeno jde více o synchroničky a gramatičky. U kolegy Sticha se totiž víc shromažďovali diachronikové a lingvoliteráti muži.

Stichovi žáci a pokračovatelé se v současné bolestné době po jeho odchodu snaží o konsolidaci jeho odkazu a o jakousi distribuci úkolů, které spočívaly na jeho bedrech. Zbyla po něm nikoli jen mezera, ale doslova díra v odborné bohemistice, takže její vyplnění bude vyžadovat několika celých mladých odborníků. Naštěstí jich kolega Stich vychoval dost.

(lingvista, působí na FF UK v Praze)

Jonatan Vinkler

Údiv. Takový byl první dojem, který se mě při setkání s profesorem Stichem ­zmocnil.

Nejprve mě udivila jeho vynikající schopnost podat nám – tehdy (roku 1995) laickému a zcela nepoučenému publiku na filozofické fakultě v Lublani – neznámé příběhy o starší české literatuře zcela prostě, jasně a srozumitelně, a přitom přitažlivě a s lehkostí. A navíc bez zbytečného patosu a pedagogických klišé.

Později jsem žasl nad mimořádnou všestranností jeho osobnosti. Když jsem přijel za nějaký čas do Prahy a navštěvoval jeho doktorandský seminář, překvapilo mě zejména osobní poselství, které ze všech jeho fakultních vystoupení zaznívalo. Byl totiž především osobností, které vědění slouží k úvahám o tom, co obnáší samotné bytí, nejen intelektuálem, který za katedrou učí, co se někde dá přečíst… Pro mě byl anima candida; bez zbytečných frází mě dokázal nadchnout pro skutečné vědecké myšlení a tvrdou práci. Když jsme po jednom z profesorových pondělních doktorandských seminářů zasedli kolem osmé hodiny za stůl v restauraci U Révy, hovořili jsme mimo jiné o tom, co my, humanisté, vlastně děláme a jak to naše snažení vypadá. Profesor Stich tehdy vyslovil přesvědčení, že humanista je především učitel – ne však samotného vědění, ale způsobů, jimiž se lze vědění dobrat, a zejména pak způsobu, jak uvažovat o podstatě a smyslu, čímž vytváří postoje k životu samotnému. Své úvahy zakončil takto (tehdy se obrátil k Janu Linkovi, protože se zrovna mluvilo o jeho výuce na gymnáziu): „Milý pane kolego, když se splete lékař, v nejhorším případě omyl přikryje zem, když se to ale stane humanistovi, učiteli, pak jeho omyl může ještě dlouho chodit po světě a plodit další omyly. Tak dávejte pozor na to, jak učíte. Nejste jenom učitel.“

Profesor Stich však měl ještě jednu, dnes poměrně vzácnou vlastnost. Dokázal především sdružovat a vytvářet okruh lidí, kteří v mnoha ohledech zdaleka nebyli (nejsou) téhož světového názoru. Se vší laskavostí a trpělivostí. Všem kolegům dovedl ukázat jediné platné, společné a koneckonců závazné východisko: nadšenou a účinnou vůli poctivě vědecky pracovat, a to non sordidi lucri causa, nec ad vanam captandum gloriam, sed ut veritas propagetur. Chtít přemýšlet a šířit hranice poznání. A činit tak vědomě, nepřetržitě, s láskou k pravdě, a přitom nespoutaně a bez všech skrupulí.

Dveře bytu profesora Sticha v Legerově ulici nebyly pro nás zavřeny ani v nezvykle pozdních nočních hodinách, kdy už profesoři až na vzácné výjimky tvrdě spí nebo se na případného návštěvníka nedívají zrovna přívětivě. Jednou jsme se s Václavem Petrbokem vypravili do Legerovy ulice v deset hodin večer. Nad sladkými zákusky jsme rozprávěli o slovinské a české barokní literatuře až do časných ranních hodin…

Nesobecká a štědrá láska, velkorysost, dobrota – to se mi vrylo do paměti nejvíce. Ne nadarmo ho slovanští kolegové nazývali „otcem Stichem“.

(bohemista, působí na univerzitě v Lublani)

Josef Vintr / Alexandru Stichovi vídeňské In memoriam

Sašu Sticha, cílevědomého poutníka za věděním a uměním, bratrského ke kolegům a otcovského k žákům, jsem poznal až po listopadovém převratu. Více než tři předchozí desetiletí jsem znal doktora Sticha, v šedesátých letech vědeckého tajemníka Ústavu pro jazyk český, kde jsem tehdy elévoval ve staročeském oddělení. K prvnímu osobnímu setkání kromě několika úředních došlo v první půli šedesátých let o přestávce jednoho z koncertů komorní hudby, kde mne, eléva, vysoce postavený pan tajemník přátelsky pozdravil. Oni se tedy i vědci zajímají o kulturu! A nejen to, za pražského jara silně i o politiku! To mu vyneslo nucený odchod z Ústavu. Mne si mezitím do Vídně povolaný prof. F. V. Mareš vzal s sebou jako asistenta. Odtud jsem mohl dr. Stichovi dvakrát významněji prospět. Poprvé prozkoumáním pozůstalosti generálmajora rakouské armády a obrozenského básníka Miloty Zdirada Poláka pro Stichovu kritickou edici jeho Cesty do Itálie (1979; vyšla pod jménem jeho vzácné kolegyně z Ústavu F. Wünschové, Stich již tehdy pod svým jménem nesměl publikovat). Podruhé roku 1981 uveřejněním jeho rozsáhlých Tří kapitol o českém baroku ve Wiener Slawisticher Almanach, mladými slavisty ve Vídni právě založeném periodiku, preferujícím příspěvky zakázaných a proskribovaných slavistů, především českých a sovětských. Právě tento podnětný Stichův text (publikovaný pod pseudonymem M. Toušek) přispěl významně k oživení barokologických studií a po roce 1989 k upevnění jeho vedoucí pozice při rozvoji bádání o českém slovesném baroku. Znal dobře moje studie o barokní Svatováclavské bibli a navrhl, abych sestavil zásady pro transkripci dosud velmi nejednotně vydávaných barokních textů. Diskuse o tom proběhly na sympoziu v Hradci Králové v roce 1997 (zásady pak vyšly v Listech filologických 1998). Nejeden dopis jeho vypsané ruky o společných zájmech následoval, k tištěnému nebo dokonce mailovému dopisu se nikdy nesnížil. Musel jsem už dřív obdivovat precizní a obdivuhodně kultivovaný mluvený projev kolegy Sticha. I nepřipravený, jako jednou při návratu z konference Dobrovského společnosti v Drážďanech, kdy dovedl s cigaretou v ruce na chodbičce ve vlaku bez přerušení více než hodinu zasvěceně a zaníceně mluvit o dírách a deformacích české kulturní historie. Byl také obdivuhodný diskutér, dovedl neomylně a přesně vystihnout to nejpodstatnější – tak mne udivil v diskusi po mé přednášce o vývoji českého biblického překladu na zasedání k jubileu Univerzity Karlovy trefným výrokem o mém pro čítanky vhodném „opačném přečtení“ nejstarších českých glos.

Brzy po převratu byl pozván na přednášku do Vídně, vzal s sebou i několik svých žáků, jimž z vlastního honoráře platil pobyt. Už při tomto prvním setkání za svobodných poměrů bylo zřejmé, že nad zájmem o památky bývalé říšské metropole a o kolegy dominuje péče o mladé. Jim věnoval velkou část svého času, jim u nás vyjednal studijní pobyty. Při jeho pozdějších přednáškách ve Vídni na kongresech ke 150letému jubileu slavistiky a 225letému jubileu bohemistiky ho už jeho odchovanci provázeli jako přednášející. Na loňskou konferenci ke 250letému výročí výuky češtiny na rakouské Tereziánské vojenské akademii už ze zdravotních důvodů nepřijel. Do posledních dní se však živě zajímal o náš výzkum vídeňských českých buditelů.

Netušil jsem, že ho na předloňském pražském setkání zahraničních bohemistů vidím naposledy. Posezení u kávy nebo u piva jsme tehdy odložili. Bohužel, jak nyní vidím, opravdu ad infinitum. Tedy už ne v Praze, ne ve Vídni, ale až po skončení naší pouti. Ve světle věčném.

(slavista, bohemista, působí na Vídeňské univerzitě)

Vít Vlnas

Kdyby Alexandr Stich podrobil vlastní nekrology stejně důkladnému rozboru, jaký věnoval kupříkladu Seifertově Světlem oděné, jistě by mu neunikl jeden charakteristický prvek. Snad nikdo z těch, kteří měli Sašu rádi, se nesmířil s představou, že by jeho života běh mohl skončit jednou provždy onoho pochmurného lednového dopoledne ve strašnickém krematoriu. I lidé nábožensky vlažní, ba dokonce naprostí neznabozi, vyjádřili pevnou naději, že Alexandr Stich žije dál, a to nejen v přeneseném smyslu, tedy ve svých přátelích, žácích a pokračovatelích. Nikoliv, říkají autoři nekrologů, Saša se i fyzicky odebral někam, kde je mu dobře a kde je šťasten. Odešel do barokního nebe, vyznačujícího se azurovou modří, vatovými obláčky a cukerínovými andílky? Jezdí tam na bicyklu? Zkouší plivat společně s milovaným Karlem Havlíčkem do moře, aby experimentálně ověřil, zda se po sto prvním plivnutí konečně zpění? To vše jsou úvahy hodné pozornosti (formulovali je ostatně vesměs vážní a respektovaní učenci), a myslím, že se nijak navzájem nevylučují. Snad mi tedy bude odpuštěno, když i já vyslovím vlastní skromnou hypotézu stran páně profesorovy další působnosti.

Když píši tyto řádky, dělí mne od oné chvíle sotva deset týdnů, a přece je to už vzpomínka z druhého břehu. Letěli jsme na barokistické kolokvium do Francie a Alexandr Stich tam byl s námi. Okouzlující jako vždy, plný elánu, sršící nápady, až po uši zabraný do jakési lingvoliterární kauzy, o níž dokázal strhujícím způsobem vyprávět nám nelingvoliterátům celé hodiny. Syndrom 11. září se nicméně vznášel nad ruzyňským letištěm, a když Saša uvedl při průchodu bezpečnostní kontrolou do činnosti detektor kovů, vyvolal tím oprávněnou pozornost. Myslím, že obecná představa islámského teroristy se vizuálně příliš nekryla se Stichovým zevnějškem. Letištní personál proto požádal velmi zdvořile pana profesora, aby si vyňal z kapes veškeré mince a klíče a zkusil to znovu. Saša poslechl, leč poplašný signál zazněl i tentokrát. Stále ještě zdvořile, ovšem též nekompromisně byl doveden k osobní kontrole. Než však hrozivě vyhlížející ozbrojenec zahájil své dílo, udeřil se roztržitý cestovatel do čela a radostně zvolal: „Už vím, to bude asi ten můj nůž!“ „Nůž?“ otázala se ochranka, očividně vyvedená z konceptu, „vy s sebou máte nůž?“ Namísto odpovědi vytáhl Stich hrdě z vnitřní kapsy saka solidní skautský zavírák, ukázal ho strážnému a domníval se, že tím je věc odbyta. Řekli mu, že do letadla nemůže jít s nožem. Marně se bránil, nechce prý nikoho vraždit a kudlu si s sebou vzal jen proto, aby s ní mohl krájet znamenité francouzské sýry! Přes toto odzbrojující vysvětlení musel nakonec nůž odevzdat a odebrat se k jakémusi pultíku, kde s ním uniformovaná dáma měla sepsat protokol.

Bůh ví, proč si ta dobrá úřednice myslela, že před ní stojí cizinec; možná to tak měla v popisu práce. Jisté je, že první otázka, kterou profesoru Stichovi položila – a učinila tak pomalu, nahlas, velmi zřetelně a s pečlivou artikulací –, zněla: „Rozumíte česky?“ Bylo to úžasné. Ještě úžasnější však byl pohled na prvního muže naší bohemistiky, jak rudne a očividně v rozpacích přiznává, že sice má v češtině jisté mezery, nicméně se tímto jazykem vcelku obstojně dorozumí.

Se svým nožem se Saša šťastně shledal na pařížském letišti, avšak už v rychlovlaku do Lille ho opět pohřešil. Mohl bych, leč nebudu, dále psát o tom, jak byl navzdory této ráně osudu šťastný a spokojený, že je poprvé v životě – což hrdě zdůrazňoval – na západ od Rýna. Jak jsme se dívali na slavný druhý pohřeb Alexandra Dumase a Alexandr Stich nám vyprávěl o Máchovi. Jak jsme do noci rozmlouvali v kavárničkách Latinské čtvrti, jak jsme prolézali velké bulváry (Sašovi se nelíbily, výslovně je označil za „bulvární“) i jak si Alexandr Stich s nadšením hodným Miloty Zdirada Poláka převáděl jména všech chrámů v „Babylonu nad Sekvanou“ do obrozenecké češtiny, takže jsme chodili od svatého Sulpiciáše ke svatému Juliánu Chudáčkovi a odtud do Svaté Kapličky a nakonec ještě k Naší Paní. Snad jednou, až to nebude tak živé a bolavé, napíšu více i o tom, jak jsme ještě dlouho po půlnoci popíjeli v hospodě kousek od Svatého Srdce a profesor Stich nakonec zjistil, že to, co celý večer při pohledu z okna považoval za nebe nad Montmartrem, je ve skutečnosti reklamní transparent. Vím však, že Sašových nezapomenutelných příběhů je jistě ještě více než jeho přátel a nebylo by správné činit si na ně monopol.

O jednom jsem nicméně přesvědčen. Nůž, s nímž si chtěl Saša krájet znamenité francouzské sýry, se neztratil, jak jsme se tenkrát mylně domnívali. Ten nůž předešel svého majitele na věčnost, aby si Alexandr Stich mohl zakrojit hned po příchodu podle libosti. Snad se my všichni jednou shledáme nejenom se ztracenými věcmi, nýbrž i s přáteli, kteří odešli před námi. Do té doby, Sašo, nám tam drž místo a měj se alespoň stejně dobře jako tenkrát na Montmartru!

(historik umění)

Alena Wildová Tosi / Malá vzpomínka na Alexandra Sticha a Řím

Alexandr Stich toho věděl o Římě víc než my, staří usedlíci, už od doby, kdy pracoval na vydání Polákovy Cesty do Itálie, která pak vyšla v roce 1979 pod jménem Felicity Wünschové. Nějaký čas předtím se na mne obrátil se žádostí o zjištění několika reálií potřebných pro poznámky, a tak jsme se seznámili a konečně se začali občas vídat i v Praze. Do Říma však v té době nemohl. Když se v osmdesátých letech připravo­valo sympozium I minori nella letteratura (toto téma takzvaných menších a často opomíjených autorů ho velmi zajímalo), domnívala jsem se, že by stálo za pokus prolomit hranice. Potom přišel z Prahy lístek, že sám nemůže (jinými slovy: je to zbytečné, mě nepustí), ale že by snad mohl přijet „velmi nadaný mladý bohemista“ – Vladimír Macura. Nepodařilo se to; pro Alexandra Sticha byl ovšem tento postoj typický: ne pro sebe, ale pro ty mladší žádal pozvání, hledal jakoukoli cestu, jak jim umožnit studijní pobyty a otevřít svět. I po roce 1989 to trvalo několik let, než se konečně dal přesvědčit, přijal pozvání římské filozofické fakulty a přijel.

Jako vždy měl vynikající přednášku a teprve potom se začal cítit svobodný, jako by získal jakési právo volně chodit a jezdit po městě, pohledem ohmatávat obelisky a sloupy, vítězné oblouky a baziliky, vodovody a fontány. Nacházel souvislosti mezi antickým a dnešním Římem: potěšilo ho, že pořád ještě je část města zásobována vodou z Aqua Marcia, že se zachovala alespoň zčásti Cloaca Maxima a oblouky antických vodovodů. V pozadí či lépe řečeno v podtextu těchto procházek stále zůstával Milota Zdirad Polák a jeho volba míst a témat, stejně tak společná schopnost všímat si detailu a vidět jednotlivé záběry v souvislosti s minulostí i současným stavem. Nechyběl ani určitý mírně ironický postoj. Literární reminiscence Miloty Zdirada se tedy realizovala citátem ne snad při pohledu na římské panorama s vrchu Gianicola, ale až později při obědě v trattorii, nad kuřetem po lovecku a červeným vínem: „Podiv a pozdravení ti, Říme vznešený, nesu.“

Toužil po procházce po Via Appia Antica. Den před odjezdem ho tam doprovodila Annalisa Cosentino, která vzpomíná, jak se role rychle obrátily: nebyla to už mladá italská bohemistka, která dělala průvodce pražskému profesorovi, ale naopak. Jak šli od památky k památce, v jeho výkladu se hrob Cecilie Metelly, náhrobky i nápisy objevovaly v jiném, zvláštním světle, dostávaly jinou časovou dimenzi. Musila to být magická chvíle, z těch, které zůstávají trvale v paměti. Ještě nedávno poslal Alexandr Stich Annalise knížku s věnováním a „s nostalgickým pozdravem viaapiánským.“

(bohemistka)

Slavomír Wollman

Profesor Stich byl o devět let mladší než já a zpráva o jeho smrti mne zasáhla o to bolestněji, že jsem se už těšil, jak se spolu zase sejdeme letos na podzim v Lublani na XIII. mezinárodním sjezdu slavistů, kde měl být Sašův referát ozdobou českého přínosu k této události. Věděli jsme ovšem, že neúnavného badatele a učitele Sticha před několika lety zaskočila mozková příhoda, ale zároveň jsme vnímali, že ve své horečnaté činnosti po krátké rekonvalescenci nijak nepolevil, a s jakousi iracionální jistotou jsme předpokládali, že je ze železa. Zapomněli jsme, že ho může stihnout stejný osud jako naše společné přátele Roberta Autyho a Františka Václava Mareše, kteří se, navzdory varujícímu selhání srdce, také rozhodli pokračovat, jako by se nic nestalo. A tak i Stich „padl na líše“ uprostřed rozdělaného a nikdy nekončícího díla vědeckého poznání, vyučování a šíření znalostí a odkázal to vše svým prořídlým vrstevníkům a několika dokonce starším seniorům – zajisté i s nadějí, že bude mít mladší důstojné pokračovatele.

Směna generací, vykolejená z normálního rytmu válkou a několika vlnami čistek a nesmyslných reorganizací a navíc ještě poznamenaná častými a spíše nemoudrými změnami společenských preferencí, jakož i vzájemnými boji některých oborů o vedoucí postavení v celém odvětví humanitních věd, je u nás problémem po celé půlstoletí, které by i bez této dodatkové zátěže bylo dosti náročné vzhledem k probíhajícímu a druhdy i krizovému vývoji společenskovědních metod a s ohledem na sebejistý a vůči „neexaktním“ vědám též prepotentní postoj věd přírodních a technických.

Za této situace je odchod osobnosti Stichova rázu a formátu ztrátou nejen pro bohemistiku, slavistiku a pro srovnávací filologii vůbec, leč též pro všechna „svobodná umění“, jak je měla svého času ve štítě naše ctihodná „facultas liberalium artium“, kdysi povinná pro všechny studenty Učení Karlova. Tento výrok nebudiž chápán jako rétorický element barokního naříkání. Je míněn vážně. Stichovým ideálem bylo, aby tato fakulta působila jako elitní škola, dodávající národu, vlasti a širšímu lidskému společenství skutečné odborníky, znalce, přesvědčené interprety a nositele tradice, kterou sám žil a dýchal. Nemohl být spokojen s tím, že tato škola není schopna volit své děkany z vlastních řad, že se různá rozhodnutí nečiní z důvodů zásadních, nýbrž osobních a skupinových a že celá Alma mater nemůže zabránit útěku talentů z chudé akademické sféry do výnosnějších zaměstnání, což se děje dnes a denně. Své názory a postoje také houževnatě projevoval v rozmanitých grémiích, do kterých byl povolán a v nichž působil – vědomě na úkor ubývajícího času a sil. Že byl bojovným debatérem v ryze vědeckých i ve vědecko-organizačních otázkách, je dobře známo. Sluší se však dodat, že ho nevedla bojovnost důstojnického syna, ale znalost projednávané látky, že diskuse mu byla přirozeným prostředím a že své názory neprosazoval autoritativně, nýbrž svou osobní autoritou: Stich nebyl členem žádné kliky ani mluvčím nějakého seskupení stejně smýšlejících, což bylo nejednou jeho nevýhodou, ale vždy nakonec jeho předností.

Jeho studenty fascinovala nezávislost učitelova myšlení i jednoduché názorné zkratky, jež usnadňovaly zapamatování složitých procesů, i bonmoty, které oslazovaly náročné požadavky, např. hned požadavek na rozsáhlou jazykovou výzbroj, nutnou už v rámci pouhé bohemistiky a zcela nezbytnou pro širší rozhled. Bonmot o jednonohém, popř. beznohém bohemistovi opakovali Stichovi žáci s úsměvem, ačkoli mnozí z nich při přijímacím řízení prokázali třeba jen Basic English, která by pro jejich potřebu stála až někde na konci řady. Avšak profesor nežádal nic více, než sám uměl. Žádal pochopitelně méně a hlavně dával příklad.

Roli vysokoškolského učitele bylo Stichovi bohužel dovoleno získat příliš pozdě, když už se blížil k šedesátce, a bylo mu souzeno odejít z ní příliš brzy. Po vlastních studiích nastoupil na místo v Ústavu pro jazyk český, jehož ředitelem byl jeden z našich společných učitelů, akademik Bohuslav Havránek. Já jsem v té době, po násilném zrušení Slovanského ústavu jako obrozenského přežitku a hnízda masarykismu, měl místo na druhém břehu Vltavy v Ústavu jazyků a literatur. Aby nedošlo k nedorozumění: za oněch dob našeho mládí nebylo místo v akademickém ústavu nějakou sinekurou. Byli jsme přijímáni do zaměstnání, abychom přispívali k celkovým úkolům pracoviště tím, že budeme plnit bibliografické, excerptátorské, knihovnické, korektorské nebo organizační povinnosti, nikoli nějaký osobní badatelský plán, který byl ovšem vítán, ale nebyl v našem úvazku.

V šedesátých letech, na která zde vzpomínám, byl Havránek zvolen předsedou Mezinárodního komitétu slavistů a za jeho sekretáře si vybral mne a bratislavského Ľubomíra Ďuroviče. Tím na nás padla odpovědnost připravit a v roce 1968 uskutečnit VI. slavistický kongres v Praze, kde byla institucionální základna slavistiky právě zlikvidována, takže jsme postupně hledali spolupracovníky roztroušené po různých akademických a univerzitních pracovištích. Jedním z prvním úkolů bylo zajistit přípravu a vydání sborníku résumé přednášek, příspěvků a sdělení. Havránek šťastnou rukou vybral k tomu účelu Sašu Sticha, kterého jsem předtím znal jen zběžně, a tím nás dal dohromady. V šestisetstránkovém svazku z roku 1968 je Stich uveden jako výkonný redaktor, ale za touto funkcí se skrývají tři roky korespondence, urgencí, mnohojazyčných revizí, krácení textů na předepsaný rozsah a v závěrečné fázi urychlená korektura, aby soubor vyšel včas. V řadě případů, kdy autoři jednotlivých résumé svěřili překlad do světového jazyka profesionálům, musel Stich napravovat jejich neznalost odborné terminologie, aniž měl ovšem po ruce originální autorské podklady. I to většinou zvládl sám, kromě případů vskutku mimořádných.

Ve svazku Stichových Stylistických studií III. z roku 1976 (resp. 1975) zaujímá značné místo „Máchovo Dobrou noc“, vedle „marného volání“ jedno z erbovních znamení romantiků, a podrobná mezinárodní konfrontace názorů na původ tohoto hesla, které mohlo být mj. citátem ze Shakespeara, mohlo mít nějaký vztah k tzv. Ossianovi, k RKZ, ke Goethemu atd. Ale Stich měl k rozmanitým hypotézám kritické výhrady, trpělivě četl předmáchovskou literaturu domácí i cizí, kterou mohl Mácha přímo či nepřímo znát, a objevil zdroje jeho poetických a stylistických klíčových elementů v pozapomenuté české barokní literatuře. Někdy v polovině 80. let přednesl Stich na téma „Máchovo Dobrou noc“ přednášku v Literárněvědné společnosti, kde Máchovu barokní inspiraci doložil.

V 80. letech byl už Stich propuštěn z Ústavu pro jazyk český a našel útočiště v nakladatelství Čs. spisovatel jako pouhý korektor, ve skutečnosti však jazykový redaktor, jemuž za mnohé vděčí nejedna knížka z té doby. Pokračoval přitom v pilném studiu dokumentů a něco z výsledků uveřejnil pod cizími jmény tzv. Strohmannů, jak se jim říkalo od dob okupace německé. Vzpomínám si, že v jeho případě byla také jedna „štrófrau“ naše stará společná kamarádka Felicitas Wünschová, která propůjčila své jméno Stichově kritické edici Cesty do Itálie od Miloty Ctirada Poláka. Vzpomínám také na konferenci na téma Historická poetika slovanských literatur zjara 1988, kde valná většina času byla věnována diskusi o této problematice a kde Stich přednesl expozé o barokních poeticko-stylistických zdrojích obrozenské a romantické literatury.

Rok nato, na jaře 1990, už se sešlo valné shromáždění českých slavistů, aby obnovilo kdysi volený a pak nadlouho zrušený Český komitét slavistů, Stich byl v tajném hlasování zvolen jeho členem a zůstal jím až do své smrti. I na tomto poli uplatňoval se svou obvyklou horlivostí své představy a názory o koncepčních, personálních i organizačních věcech. Tak tomu bylo i v jiných funkcích, které se na Sticha valily, mj. také když mu orgány Akademie před časem svěřily závěr periodické evaluace obnoveného Slovanského ústavu. Rád konstatuji, že se i tohoto nesnadného úkolu zhostil s velkou odpovědností a dokonce s nezbytnou mírou diplomatického taktu.

Na vyprávění o četných setkáních s mírně spěchajícím, ale vždy soustředěným a duchaplným Sašou Stichem zde není místo. Škoda, že už je to vše za námi.

(slavista, literární komparatista)