Sport a literatura není to samé

Existenci rakouského národního fotbalového mužstva nikdo nepopírá, stejně jako nikdo nepopírá existenci rakouského národního lyžařského týmu – najdou se však tací, kteří popírají existenci rakouské národní literatury. Její existence se však nedá prokazovat lacinou analogií. Snad odbočení, na něž se vydáme následující otázkou, by nás mohlo dovést k uspokojivému řešení: Je literatura z Rakouska také rakouskou literaturou? Tato na první pohled nesmyslná otázka může při detailnějším zkoumání probudit silné vášně a uvolnit polemické energie: Je to, co píší autoři z Rakouska, povahy zásadně odlišné od jiné německy psané literatury? Herderovo tvrzení, že „génius“ nějakého jazyka – jeho podstata – je identický s literaturou, jež v daném jazyce vzniká, otázku po svébytnosti rakouské literatury značně oslabuje. Především lingvistická poetika zastává dnes názor, že svébytnost nějaké literatury je určována gramatickými strukturami jazyka, v němž vznikla. Odchylky psané němčiny od němčiny mluvené jsou v Rakousku tak nepatrné, že pro nikoho nepředstavují překážku v čitelnosti textů, přestože existují obraty, jež text jednoznačně posouvají do rakouského užití jazyka. „Máme vlastní melodii a jejím zákonům dokonce tu a tam podřizujeme i gramatiku,“ napsal Joseph Roth v roce 1939, tedy v okamžiku, kdy Rakousko jako stát neexistovalo a kdy byla v emigraci pochopitelná touha po sebepotvrzení a vymezení se vůči německé říši. Ale ani v této situaci se Rakousko nedovolává vlastního jazyka: pouze se „tu a tam“ projevuje jeho specifičnost. Rakouská gramatika však neexistuje.

Jestliže existenci rakouské národní literatury nelze ospravedlnit z hlediska jazyka, tím méně z hlediska distribuce vlastních textů. Počínaje tím, že knihy, které by dnes mohly být označeny jako rakouská literatura, se na pulty knihkupců dostávají převážně z německých nakladatelských domů, jsou recenzovány německými kritiky na stránkách německých novin a čte je převážně německé publikum, a konče tím, že o nich učitelé německého jazyka a germanisté ze Spolkové republiky Německo hovoří v zahraničí jako o současné německé literatuře, což nelibě nesou rakouští „politici kultury“.

Za zmínku stojí ještě jeden aspekt: mnoho autorů řazených do rakouské literatury se v Rakousku buď vůbec nenarodilo, anebo již delší dobu v této alpské republice nežije. To platí pro Eliase Canettiho, Ericha Frieda či Manse Sperbera, ale například i pro Petera Handkeho, který ve svých čtyřiadvaceti letech, kdy dosáhl věhlasu, Rakousko opustil a usadil se ve Spolkové republice Německo a posléze ve Francii. Gerhard Rühm, prezident Grazského sdružení autorů (Grazer Autorenversammlung), jakéhosi rakouského anti-PEN klubu, žije a vyučuje v Kolíně nad Rýnem; Oswald Wiener se usadil v Berlíně. Ingeborg Bachmannová žila ve Spolkové republice Německo a ve Švýcarsku, zemřela v Římě. Před druhou světovou válkou se mnoho autorů vystěhovalo do zahraničí kvůli lepším možnostem obživy: Robert Musil, Alfred Polgar, Egon Friedell, ödön von Horváth a Joseph Roth našli pro svou literární činnost mnohem lepší podmínky mimo Rakousko. A teprve tehdy, když se rakouští spisovatelé proslavili v zahraničí, uvědomili si rakouští čtenáři, že by mohlo i „v jejich zemi“ existovat cosi jako živá literatura. Ostatně odchod ze země má bohatou tradici: Karl Postl, vysvěcený na katolického kněze, uprchl do Ameriky (tam se stal prvním významným autorem německy psaných románů o Americe, ovšem vycházejících ve Švýcarsku) a svou rodnou zemi ovládanou metternichovským systémem vyplísnil v pamfletu Austria as it is (1828). Typický je však i jiný postoj: u většiny emigrantů nebo spisovatelů, kteří se dobrovolně rozhodli žít za hranicemi Rakouska, přetrvává i přes dlouhé odloučení určitá vazba k Rakousku, byť třeba v podobě radikální kritiky. Peter Handke: „Tučné, po němž se mi chce zvracet: toť Rakousko.“

Někomu se možná bude zdát, že načrtnuté perspektivy neodpovídají na otázku po existenci rakouské národní literatury zrovna relevantním způsobem, ba že snižují heuristickou hodnotu této literatury. Zvláště pak proto, že ostrost pojmu „národ“ je povážlivě zmírňována nadnárodním momentem, který je však vlastní každé literatuře, a také proto, že pojem „národ“ opět uplatňuje pochybné předsudky a klišé a v konkrétním případě podřazuje výkon autorů čemusi obecnému, čemuž se však autoři vůbec nechtějí nebo nemohou zavazovat, jak by rádi viděli kritici a germanisté „obhospodařující“ kulturní rubriky. Tím však nemá být otázka „národní literatury“ smetena ze stolu, nýbrž jde o to, důkladně uvážit, kolik seriozního úsilí bylo použito pro popsání svébytnosti literatury z Rakouska. Toto úsilí je třeba nahlížet především z hlediska sebepotvrzení, které opakovaně přerůstá v oddělování rakouských autorů od jejich kolegů z německé oblasti. O to se usilovně snažil už Grillparzer. Na jednu stranu se pokládal za „německého básníka“, kterého jím neoblíbení kritici „předělali“ na rakouského klasika, na druhou stranu si však byl stále vědom své vazby k Rakousku.

Náš denní barok

Fakt, že vazba k Rakousku podmiňuje principiálně jinou literaturu, se stává jakýmsi topos při sebepotvrzení rakouských básníků, které pak přerůstá v „ideologii zvanou Rakousko“, která se pokouší vysvětlit veškerou svébytnost pomocí tradice. Pro pochopení problematiky dnešní rakouské národní literatury je toto ohlédnutí nezbytné, neboť dodnes je sebepotvrzení rakouských autorů neoddělitelné od těchto povětšinou pseudohistorických argumentů. Svébytnost rakouské literatury byla vyzdvihována zejména tehdy, když docházelo k ohrožení státní samostatnosti Rakouska. V období tzv. stavovského státu (1934–1938) byla rakouská specifičnost – celkem s nedlouhým trváním a jen nepatrným úspěchem – vyzdvihována jakožto pozitivní element, který může být potvrzován tradicí delší než v případě německé literatury, jež se odvolává na německou klasiku. Za konstituční moment specifičnosti rakouské literatury bylo pokládáno především baroko. „Rakouský člověk“ – výraz propagovaný především Hermannem Bahrem – je podle Hugo von Hofmannsthala člověkem barokním, jenž se z ducha barokní tradice orientuje jak na nadpozemské věci, tak i pozemské radosti, a z této polarity je možné odvodit i myšlenkové jádro Salcburských hudebních slavností. „Pane, barok náš vezdejší dejž nám dnes“ – ironizoval Karl Kraus již v roce 1922 tyto umělé resuscitační pokusy.

Zdá se, že pod heslem „barokní tradice“ byly stanoveny některé tematické momenty, které mohly platit za specifika rakouské literatury: divadlo jako forma života, nadvláda obraznosti nad pojmovostí a smrt jako ústřední téma. Na této „barokizaci“ Rakouska se ve větší či menší míře podílel zejména katolicismus, jež má v Rakousku dominantní pozici. (I z tohoto hlediska je třeba dodat, že Salcburk poskytuje vhodnou scenerii pro hudební slavnosti nejen díky své poloze na bavorských hranicích; Richarda Strausse, pocházejícího z Bavorska, pojí – slovy Hugo von Hofmannsthala – „s barokním světem skutečná afinita“. Dá se předpokládat i hlubší afinita mezi Bavorskem a Rakouskem, což může představovat další překážku pro přesné určení hranic!) Stejně jako je nerozumné podceňovat význam katolicismu pro Rakousko, je mylné vyvozovat z jeho významu argument, který zaručuje pozitivitu per se. Epiteton „barokní“ se udrželo do dnešních dnů v literárních dějinách jako souhrnné označení pro autory z Rakouska, ať už je jím myšlen H. C. Artmann nebo Heimito von Doderer. O žádném autorovi se tím však neříká nic podstatného.

Vnímat rakouskou literaturu jako literaturu ovlivněnou převážně katolicismem, se znamenitě hodilo do kulturněpolitického konceptu stavovského státu. Že tím však docházelo k zastření liberálně-osvícenské josefínské tradice či k její degradaci na bezvýznamný, okrajový jev, je osudným vedlejším efektem tohoto sebepotvrzování rakouské svébytnosti. Protože ale nelze díla Arthura Schnitzlera, Roberta Musila, ödöna von Horvátha a Sigmunda Freuda označit za barokní ani katolická, nebyli tito autoři včleněni do kánonu tak, jak by jim příslušelo.

Rakušané – německý kmen?

Tázání se po existenci rakouské národní literatury ovšem těsně souvisí s otázkou po „rakouském národu“ – také „rakouský národ“ představuje dráždivé spojení, které mělo v období mezi světovými válkami jen pramalou platnost. Dokonce ani Švýcarsko nikdy nepocítilo problém své národní identity tak silně jako Rakousko. Spojení „rakouský národ“ mělo velikášskému národnímu cítění Němců poskytnout náznak spojenectví, ale přesto šlo o pouhou konstrukci.

V kulturněpolitických spisech národních socialistů je pojem rakouská literatura radikálně potlačen: namísto rakouská literatura se psalo literatura rakouského kmene a ne vlastního národa. Téměř šest století habsburské vlády a téměř čtyři století mnohonárodnostního státu bylo degradováno na jakousi epizodu. Germánskou výzbroj k takovému chápání literatury předvedl Rakušan Josef Nadler v Dějinách literatur německých kmenů a oblastí, von Hofmannsthalem tolik ceněných. Tak mohl být případ rakouské národní literatury smeten ze stolu. To, co zcela nezapadalo do německé normy, bylo interpretováno biologicky jako specifikum rakouského kmene.

Doba po druhé světové válce je ve znamení pokusu o určitou restauraci. Nezávislé Rakousko si je vědomé vlastní suverenity a státní smlouvou z roku 1955 dochází také k jejímu stvrzení. Na kulturněpolitické rovině se znovu – nepatrně modifikovány – používají stejné argumenty pro označení rakouské literatury, kterých se využívalo i před anšlusem v roce 1938. To, co bylo kdysi myšleno jako obrana proti německé kulturní propagandě, mělo nyní sloužit při obnově a hledání rakouské identity. Charakteristické je, že po delších debatách byl vídeňský Burgtheater v roce 1956 znovu otevřen nikoli Goethovým Egmontem, nýbrž Grillparzerovou hrou Štěstí a pád krále Otakara. (Jak krásný barokní titul! Závěrečné verše oslavujících Rakušanů „Habsburkové navždy!“ však byly vyškrtnuty.)

Pojem rakouské národní literatury měl podpořit svébytnost Rakouska; jen zřídka jím měla být prokazována služba konkrétním dílům nebo autorům. Díla a autoři měli přinést důkaz, že Rakousko může být soběstačné nejen v ekonomickém, nýbrž i v literárním ohledu.

Nový rakouský Panteon

Okolnost, že rakouská literatura byla v různých epochách hodnocena velmi rozdílně, vzbuzuje podezření, že se víceméně jedná o účelovou fikci, jíž se dá podle potřeby disponovat, protože neposkytuje spolehlivá kritéria pro posuzování.

Můžeme říci, že snahy o zachycení toho podstatného v rakouské literatuře směřovaly k opěvování slávy rakouské literatury, potvrzování její svébytnosti a rovnocennosti s jinými národními literaturami do takové míry, že nejeden kritik právem káravě podotýkal, že atribut „rakouského“ v sobě již zahrnuje kladný hodnotící soud.

Opakované pokusy o určení společných znaků rakouských autorů – jako například v obsáhlých, materiálově bohatě vybavených dějinách literatury Hilde Spielové z roku 1976 nebo v případě instruktivní antologie Zwischenbilanz, připravené Walterem Weissem a Sigrid Schmidovou – ukazují, že ono „rakouské“ v současné literatuře nemusí být pouze kulturněpolitickou fikcí, jíž se používá podle momentální potřeby, nýbrž že také může mít reálný základ.

Pojem „rakouská literatura“ nebyl stvrzen pouze tím, že vedle již existující vídeňské katedry byly od poloviny šedesátých let zakládány v Salcburku, Štýrském Hradci a Innsbrucku další katedry pro rakouské literární dějiny a že ve Vídni bylo zřízeno Dokumentační středisko pro novější rakouskou literaturu, které mělo podle modelu vypracovaného podobným střediskem v německém Marbachu shromažďovat a zpracovávat především pozůstalost rakouských autorů. – Náprava někdejších opomenutí. Ve skutečnosti se rakouská germanistika ve srovnání s germanistikou zahraniční zabývala komplexem novější literatury z Rakouska jen málo, takže právě na tomto poli vznikla velká potřeba dohnat promeškaná léta. Většinou však šlo o jednotlivé autory z Rakouska, u nichž se ukázalo něco, co mohlo platit za „typicky“ rakouské z jiného důvodu, než kvůli potřebě jednoznačně definovat cosi jako rakouskou národní literaturu, tedy přísně ji oddělit od jiných národních literatur na základě specifických rysů. „Rakousko má jenom hřbitovy a jednu kapucínskou kryptu, ale žádný Panteon,“ postěžoval si v roce 1937 Joseph Roth. Poté, co byl v zahraničí uznán význam autorů, jako jsou Robert Musil, Arthur Schnitzler, Hermann Broch, Karl Kraus, Joseph Roth a ödön von Horváth, šlo v Rakousku o založení právě takového Panteonu, jehož bohové byli nominováni vně rakouských hranic. Jak bylo na jedné straně nutné pohlédnout zpět do minulosti a zabývat se specificky rakouskou tradicí, tak bylo na straně druhé povážlivé lpět na podpoře bývalé velikosti „rakousko-sebestředného kochání se vlastním obrazem v zrcadle“ (Alfred Kolleritsch).

Plným právem vyvolává skepsi tento sklon k sebepotvrzování, ba sebeosvícení prostřednictvím tradice, při němž se využívá lipicánů, dnešní hudby a literatury jako rovnoprávných partnerů. Skepsi podporuje i nemožnost nalézt vědecky jednoznačná kritéria, a rozlišit rakouské texty od ostatních textů z německé jazykové oblasti.

Je složité chápat literaturu z Rakouska za literaturu rakouskou, pokud se nechceme dopouštět oněch notně otřepaných klišé, která ve svém důsledku vedou k provincialismu nového ražení. Namísto zdůrazňování významu rakouských autorů pro evropskou literaturu se zpracovává to, co je pokládáno za „typicky rakouské“.

Habsburkové a žádný konec

I když tyto bezesporu záslužné snahy o literaturu z Rakouska existovaly i v samotném Rakousku, nejdůležitější impulsy pro její lepší pochopení přicházely ze zahraničí, a to paradoxně nikoli prostřednictvím chvalozpěvů na tuto literaturu, nýbrž spíše její radikální kritikou. Studie komparatisty Rogera Bauera, pocházejícího z Francie, doložily v rakouské literatuře vedle nezlomnosti katolické tradice s tím související antiidealismus a povážlivý antiintelektualismus. Typickým rysem rakouských myslitelů a spisovatelů je obrana proti filozofématům a teoriím německé provenience. Pokud vůbec byly brány v potaz, narážely spisy Kantovy, Hegelovy, Marxovy, Nietzschovy, Heideggerovy, Adornovy a Blochovy na nedůvěru, ostrou kritiku a nepochopení. Pro mnoho poválečných autorů je charakteristická orientace na rakouského myslitele jako je Wittgenstein, což platí třeba pro Ingeborg Bachmannovou, Konrada Bayera, Guntera Falka, Juttu Schuttingovou, Petera Handkeho a Thomase Bernharda.

Italský germanista Claudio Magris zkoumá ve své disertaci Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře (1963) vztah k realitě rakouské literatury a zde stejně jako v následujících studiích dospívá ke zjištění, že rakouskou literaturu určuje jistá retrospektiva: proměna skutečnosti ve znamení „habsburského mýtu“ přetrvává i po zániku mnohonárodnostního státu.

Magrisovi se zdá příznačný především „evazivní charakter“ rakouské literatury, tedy útěk před dialektickou polemikou se skutečností. Názvuky pohádkového řádu s kladným stejně jako záporným účinkem, chválou bytí a odsouzením změny v hávu „odkouzlené ironie“ – takovéto a podobné momenty určovaly literaturu v Rakousku od poloviny 19. století. Do této perspektivy dobře zapadá i to, že západoněmecký filozof Walter Schulz předhazoval Wittgensteinovi právě chybějící vztah ke skutečnosti a jeho myšlení zavrhoval jako nedialektické a přímo „problému nepřátelské“. Jindy se zase o rakouské literatuře říkalo, že má silně apolitický ráz, jak tvrdil například C. E. Williams v knize The Broken Eagle (1974). Nezůstalo ale jenom u těchto negativních výroků. Magrisova kritika měla také svou pozitivní stránku: autoři se nejenom ohlíželi zpět, ale současně se pokoušeli o progresivitu v uměleckém ohledu. Míním tím progres ve vztahu k estetickým postupům, regres ve vztahu k politickému vědomí. Mnoha rakouskými autory proklamované odmítání protekce, důraz na radikální subjektivitu a privatizace dějinných změn je však pod šifrou ideologie neideologičnosti maskovaným konzervativním světovým názorem a tudíž i falešným vědomím. Pro rakouské autory se revolta uskutečňovala v estetické oblasti. Zřetelnější podobu dostal tento postoj ve Vídni roku 1968, kdy se protest neartikuloval formou politických programů, nýbrž byl pojat jako happening. Argumentaci na politické rovině si pak rakouští studenti jednoduše vypůjčili od svých německých kolegů.

pro levičáky Dávidlo, pro pravičáky drbací prášek

Revolta zevnitř, tak nazval východoněmecký kritik Kurt Batt svou knihu, v níž chtěl pojednat celou západoněmeckou literaturu. Spisovatel je podle Batta literární specialista, odtržený od společenské praxe, který do svých spisů vtahuje vlastní činnost a opomíjí přitom sociální prostředí a jeho problémy. I když to Batt výslovně nedává najevo, je patrné, že svou kritiku rozvinul zejména na díle jednoho rakouského autora, totiž na románu Vápenka (1970) Thomase Bernharda, ale pro toto stanovisko mu dostatek důvodů poskytly právě texty rakouských autorů (Ingeborg Bachmannové, Petera Handkeho, Oswalda Wienera, Gerta F. Jonkeho). Tzv. Vídeňská skupina (Wiener Gruppe), jejíž aktivity spadají do padesátých let, chápala v tomto smyslu sebe samu za „apolitické“ sdružení. H. C. Artmann o sobě řekl: „Pro levičáky jsem dávidlem, pro pravičáky drbacím práškem.“ Také autoři grazského Fóra Městský park (Forum Stadtpark), sdružující příznivce časopisu manuskripte, chápali změnu primárně jako změnu v estetické oblasti; tento typ změny by mohl působit politicky pouze nepřímo. Kritika jim předhazovala – a tím se dotkla zejména Petera Handkeho –, že lpí na zdánlivé autonomii intelektuála a umělce, a takové chování denuncovala jako zajetí v nebezpečné iluzi.

Verdikt o apolitičnosti rakouské literatury zatím přerostl v povážlivé klišé. Ambivalentně – konzervativnost ve světonázoru, inovace ve formálním ohledu – se stále vysvětluje rozštěpené přijímání, kolísající mezi uznáním nových, překvapivých řešení estetických problémů a kritikou chybějící obsahové substance. Jedním z ústředních témat rakouské literatury je jazyk, téma, které bývá pojímáno mnoha způsoby. Jazyk poukazuje – například v tzv. konkrétní poezii – více na sebe sama než na předměty, které jsou jím označovány. Dodererem ražená priorita formy před obsahem platí v určitých modifikacích i pro mnoho rakouských spisovatelů. Například experimentální romány Šestý smysl Konrada Bayera, zlepšování střední evropy Oswalda Wienera a Geometrický vlastenecký román Gerta F. Jonkeho dokládají význam reflexe pro románovou formu právě tím, že ji likvidují.

Když už se rakouští autoři pouští do problémů světa pracujících – jako například Kappacher, Innerhofer a Wolfgruber –, pojednávají je z hlediska zasaženého jedince a nenabízejí praktické návrhy na řešení; toto spíše popisné chování bylo autorům často vytýkáno. Kritika panujících poměrů se legitimuje prostřednictvím perfekcionizace kritiky jako umělecké formy, nikoli prostřednictvím bezpečné informační báze. Autoři jako Böll (jak ho známe z románu Ztracená čest Kathariny Blumové), Wallraff nebo Biermann by svou působivostí do rakouské scény příliš nezapadli. A autory, kteří jako Böll, Grass nebo Lenz dali své řečnické nadání k dispozici jedné politické straně, bychom v Rakousku hledali marně. Dokonce ani za spolkového kancléře Bruna Kreiskyho, kterého intelektuálové respektovali, se ve volbách do národní rady v roce 1979 žádná spisovatelská fronta nepostavila. Právě naopak: Thomas Bernhard napsal záštiplný dopis, který hamburský list Zeit uveřejnil teprve po volbách 29. června. V něm sice Bernhard nenabídl kritiku podpořenou fakty, ale předvedl se jako virtuos ve spílání – kancléře počastoval slovy „solnohradský a valčíkový Tito“. Podle Bernharda je kancléř srovnatelný s jednou z nestroyovských komických figur, a nejedná se tudíž o žádnou postavu světových dějin, nýbrž pouze dějin literárních. Tento soud je charakteristický pro vztah rakouských autorů k politice: proměňují politické dějiny v literární příběhy. Bernhardův dopis je krásným příkladem stylizovaného odvratu autorů nejen od politické aktuality, nýbrž od dějin vůbec. Tento proces přirozeně zanechává stopy také v textech oněch autorů: úsilí, jímž se chtějí vyhnout historické proměně, je zrádné.

Může jít o hledání pozitivního kontinua skrývajícího bezčasí, jak je tomu třeba ve velkých Dodererových románech, nebo o „patos nehybnosti“ (Claudio Magris), jak je tomu téměř ve všech dílech Thomase Bernharda; avšak to i ono odkazuje na „habsburský mýtus“, jehož autoři přísahali na obrazy trvání a neproměnlivosti.

Ano rakouské literatuře, ne rakouské národní literatuře

Výše naznačenou základní konstelaci by tak bylo možné redukovat na lokální konstanty, které přetrvaly všechny politické převraty. Dnešní Rakousko již není s nástupnickými státy monarchie spojeno tolik jako mezi lety 1918 až 1938. Tato spojení dokládají kontakty Roberta Musila s Prahou a působení maďarského kritika Bély Balázse ve dvacátých letech ve Vídni. Dnes už vzájemná provázanost v takové míře neexistuje, ačkoliv roku 1961 Rakouská společnost pro literaturu usilovala o navázání spolupráce napříč literárními oblastmi s autory z Československa, Maďarska, Polska, Rumunska a Jugoslávie. Časopis Pannonia, který vydává v Rakousku žijící Maďar György Sebestyén, zamýšlel v tomto smyslu oživit vzájemné vztahy. I přes jazykové bariéry, komplikující vzájemnou komunikaci, by se neměla promarnit oblíbenost rakouských autorů ve státech východního bloku, kde jsou jejich texty masivně překládány, ale ani skutečnost, že se Rakousko chce stát jakýmsi překladištěm mezi západem a východem nebo že existují spontánní paralely v estetických koncepcích (například v oblasti tzv. konkrétní poezie) mezi českými, polskými a rakouskými autory. Rakouský mnohonárodnostní stát již v literatuře alpské republiky přítomný není, i když stále řada autorů (Friedrich Torberg, Peter Marginter, Milo Dor) sahá pro námět i tam. Věčně nespokojené rakouské patrioty a separatisty může mrzet či zlobit, že rakouští autoři jsou stále odkázáni na německé vydavatelské domy a rozhlasové stanice. Není dnes literatura, která pochází z Rakouska, přece jen literaturou německou a ne rakouskou? Dnes už nemá smysl pochybovat o rakouské národní literatuře, protože Rakousko je bezpochyby suverénním státem. Není tedy třeba skromně hovořit o „literatuře z Rakouska“, nýbrž je možné na základě výše probíraných rysů s klidem hovořit o „rakouské literatuře“. Její svébytnost už je respektována. Svébytnost rakouské literatury byla uznána i v NDR, nejen proto, aby tím per analogiam našla oporu pro hledání vlastní – národní – identity. Poučná je i antologie nazvaná Rakousko dnes, která vyšla v NDR v roce 1978. Oddělení rakouské od západoněmecké literatury v ní již není – jako mutatis mutandis v meziválečném období – problémem německo-německým, nýbrž německo-rakouským. Ve zprávě o udílení Ceny Ingeborg Bachmannové v roce 1979 v Klagenfurtu – cenu obdržel Sas žijící v Korutanech a dva mladí Rakušané – se v deníku Zeit objevilo: „3:0 pro Rakousko“. Autor článku tehdy poznamenal, že to pro stav současné literatury v německé jazykové oblasti vůbec není atypické. Skutečností však je, že právě uznání, které se rakouským autorům dostává v německé jazykové oblasti, by opět mohlo zrodit nezdravý hybrid.

Při respektování svébytnosti Rakouska neexistuje žádný důvod, proč by měla být rakouská podstata konstruována umělými triky, z nichž by pak byla odvoditelná rakouská národní literatura. Existují však dobré důvody pro to, aby se taktéž literatura, která vzniká v Rakousku, chápala výhradně v konkrétním historickém (rakouském) kontextu: nikoli kvůli přiblížení se nesmělému, a o to tvrdošíjnějšímu novému rakouskému šovinismu, nýbrž kvůli lepšímu hodnocení silných momentů nebo kritizování slabin této literatury.

Z knihy österreich zum Beispiel. Literatur, bildende Kunst, Film und Musik seit 1968 (Salcburk/Vídeň, Residenz Verlag 1982, s. 343–352; edd. Otto Breicha a Reinhard Urbach) přeložil Tomáš Dimter.

Wendelin Schmidt-Dengler (1942 v Záhřebu), profesor Institutu pro germanistiku ve Vídni a vedoucí Rakouského literárního archivu Rakouské národní knihovny ve Vídni.