Obyčejně platí, že jevy se lépe hodnotí srovnáním, někdy i skoro samy pouhou juxtapozicí. Recenzované knihy jsou tu proto v uspořádaných dvojicích.

Nakladatelství Portál vydává sérii rozhovorů. V poslední době v ní byli zveřejněni T. Halík (Tomáš Halík: ptal jsem se cest) a J. Konzal (Zpověď tajného biskupa), první v pevné vazbě na bílém papíře, druhý lepený na žlutém. Tazateli v hovorech byli J. Jandourek u Halíka a B. Fliedr u Konzala. Už jenom rozdíl těchto tazatelů, jak se jeví z otázek, je pozoruhodný: Jandourkovy otázky jsou v porovnání s Halíkovými „odpověďmi“ krátké a řídké. Fliedrovi nezbývá než po většinou krátkých odpovědích Konzalových položit otázku další, mnohdy přeskakující na jiné téma, jakoby v očekávání, že tam bude respondent sdílnější; Fliedr taky vystupuje mnohem výrazněji jako „postava“ knihy, která má své „cíle“ a svůj komunikační „scénář“ (totiž – a to je zase juxtapozice a srovnávání – komparaci událostí veřejných a konzalovsky soukromých; vytváří to k vážnému tématu responzí někdy až rozmarný podtón nebo protitón; jak se komu líbí). Hlavní je pak srovnání oněch dvou tázaných, kněze, o němž se uvažovalo (a uvažuje?) jako o biskupovi, a biskupa, o němž to donedávna skoro nikdo nevěděl. Halíkovy odpovědi obsahují nejen údaje autobiografické, ale také koncepce spojování světů víry, vědy, kultury a politiky: ostatně do těchto koncepcí je vtažena i ona velmi zajímavá a jímavá biografie a z jejich hlediska je vykládána; jak je z knihy zřejmé, jsou to koncepce v dobrém slova smyslu subjektivní, prožívané a zkoušené v matérii vlastní cesty, nikoli narýsované nasucho a chladně, bez účasti. V recenzích byla oceňována názorová tolerance autora (vlastně ne autora, ale zpovídaného).

Biskup skryté církve Konzal má ve své životní pouti podobná zastavení jako Halík: studium teologie v NDR, tajné svěcení, práce v skryté části církve. Už v těchto podobnostech však začínají diference: studium teologie, ale dříve než Halík, tajné svěcení, ale od tajného biskupa, skrytá církev, ale jinak pracující. Manželství. Největší rozdíl pak spočívá v pojetí práce kněze/biskupa/církve/obce ve společnosti. Jakmile nastala možnost, osudy obou mužů se na základě těchto pojetí výrazně odlišily. Jeden slouží veřejně u oltáře, stojí za katedrou nebo před kamerou a prezidentuje (myslím v Křesťanské akademii). Je tedy exponován, lze říci veřejně k dispozici. Druhý setrvává ve způsobech práce tzv. pražské obce, nevystaven, víceméně nepřistupující na způsoby veřejné komunikace této novinově-televizní společnosti. Recenzentův harmonizační sen de ecclesia obývají oba a ještě mnoho jiných myslitelných typů křesťana na přelomu věků.

* * *

Další dvojice, kterou recenzent v poslední době položil vedle sebe, jsou Kniha žalmů v překladě V. Fischla a Žalmy zčeštěné F. X. Halasem (resp. jím, D. Halasovou a dalšími členy „skupiny překladatelů“). Fischl překládal z hebrejštiny a nakladatelství Melantrich vydalo jeho práci v artefakticky atraktivní podobě (hebké desky, staroříšsky malý formát, papír barvy šamoa a antikva J. Týfy). Co čtenáře biblických překladů překvapí, je fakt, že překladatel (vydavatel?) rezignoval na obvyklé odkazy k jiným biblickým místům i na věcné vysvětlivky: z typických „biblických“ znaků zůstalo jen číslování žalmů a veršů. Je to tah, který přináší klady (konečně nahý text, poklidnější vzhled stránek bez ježatých marginálií a petitového drobení sublineárních odkazů a vysvětlivek, menší rozsah knížky) i nevýhody (tisíciletí starý text bez věcných vysvětlivek výrazně ztrácí informační sílu: aspoň tu platnou při jeho vzniku a zasahující jeho tehdejší čtenáře, resp. uživatele; na čtenáři zůstává, aby si vyhledal korespondující místa v jiných žalmech a jiných biblických knihách). Doslov E. K. Sidona nechce aparát nahrazovat. Zajímavé na něm je, že zpochybňuje možnost adekvátního překladu žalmů (do češtiny i veskrze), zvláště některých teologicky důležitých slov (milosrdenství, u Fischla milost). Uvážíme-li způsob vydání, dojdem asi k tomu, že se tu předpokládá čtenář žalmů znalý, hledající paralely a intertextovou provázanost v jiných vydáních a toužící přečíst novou variaci známého. Nutno mít stále na paměti, že žalmy se do češtiny překládají už od 13. století, stály na počátku české překladové literatury a dodnes se pak jejich české znění varíruje. Variaci pro jakou čtenářskou strunu přináší překlad Fischlův? Pod Fischlovým zněním je slyšet překladatele kralické. To dlouhou dobu platilo jako pozitivum. Pokud ale vím, běžní (historickojazykově nepoučení) čtenáři bible se s kralickým zněním těžko vyrovnávají. Reakcí překladatelů bylo hledat jiná řešení (Renč uplatnil v žalmech rytmizaci, Bogner modernizaci, ekumeničtí se snažili dostát co nejvíc poetickým kvalitám originálu). U Fischla se – zdá se aspoň recenzentovi – podařilo řešení jazykově velmi přitažlivé a objevné: k žalmům a bibli v češtině vůbec patří v obecném povědomí (ne už dnes tolik v liturgické praxi nebo při soukromé četbě) atributy archaické velebné vážnosti a jazykové exkluzivity; zároveň ale právě tyto vlastnosti žalmy znepřístupňují a čtenářsky ztěžují; překladatel vážil biblizmy a archaizmy na jemných vahách a používal je jako colores rhetorici, patinoval jimi svůj dnešní srozumitelný jazyk. Recenzent žel neumí posoudit vztah překladu k originálu a zůstává tedy jen na břehu cílového jazyka překladu (nicméně necítí se v tomto případě tolik vinen, protože tradice domácího znění biblického textu byla a je kulturotvorná, počet čtenářů překladů u všech národů – snad s výjimkou jednoho – významně převyšuje počet čtenářů originálu).

Nakladatelství Krystal OP vydalo v tomtéž roce 1998 (na českou překladatelskou obec pozoruhodný výkon, ne-li shoda okolností, na českou čtenářskou obec frontální žalmický útok) jiné české znění žalmů. Je to IX. svazek pracovního vydání tzv. Jeruzalémské bible. „Pracovní“ mělo být vydání tím, že se o jednotlivých sešitech mělo diskutovat a nakonec se výsledky diskuse měly promítnout v definitivním českém vydání. Debata se dosud nekonala, snad tedy právě žalmy jsou pro svou překladatelskou oblíbenost v češtině místem vhodným k tomu, aby se o JB začalo trochu mluvit. Česká JB je překlad francouzského originálu. Ve francouzštině totiž dominikánští biblisté před padesáti lety představili textovou rekonstrukci biblického textu, opatřenou jazykovými i věcnými vysvětlivkami a odkazy (i pro neznalce originálních jazyků je poučné, že se uvádějí všechny konjektury a zdůvodňují jiné změny: kritická práce je pochopitelně založena na zachovaném znění hebrejském, ale k úpravám často využívá textu starověkých překladů bible v případech, kdy existuje domněnka, že zachovávají původnější znění). Recenzent opět nemůže překročit na břeh originálních biblických jazyků a setrvává u českého znění. Kromě pomocného aparátu je na žalmech i na celé JB pro českého čtenáře nejvíce překvapivá ta skutečnost, že na místech, kde je zvyklý na opisy jako Hospodin nebo Pán, se objevuje Boží jméno Jahve. Jazyk překladu je současný a na mnoha místech zjevně sleduje paralelizmy a jiné archaické prvky poetiky originálu. Halas odňal žalmům patinu starobylosti, a mnohé, i známé pasáže působí tak velmi svěže a jejich slovní smysl se zdá přístupnější. Srovnám-li Halasovo znění s podobně nearchaizujícím (ve výběru slov) překladem Bognerovým, vychází Halas méně uhlazený, syrovější, odhadem bych řekl, že nepoužívá tolik vnitrotextových vysvětlení a dořečení jako Bogner (ten bral velký ohled na veřejné používání svého překladu v liturgii a je mluvně propracovaný). Halas se tedy vydal stezkou lexikální modernosti a frázové a syntaktické archaické strohosti. To je ale dojem čtenářský: bude ho muset verifikovat někdo z lidí obou břehů tohoto překladu. Aby byl dodržen paralelizmus informační: hladká papírová obálka, papír sněhobílý, Times New Roman.

* * *

Třetí dvojice žádá nejprve definiční úvod: buchta je silná, vkusně upravená vědecká kniha obsahující buď autorovy nejzávažnější stati, nebo jeho opus magnum. Na podzim loňského roku vyšly dvě buchty, jedna původní česká, jedna přeložená. Spojuje je tmavě modrá barva vyskytující se na přebalu a možná i něco jiného.

M. C. Putna vydal svou habilitační práci Česká katolická literatura 1848–1918. Do spisu jsou zahrnuti autoři, kteří publikovali v titulním období; jejich dílo je pak ale probíráno až do konce (tím se výklad dostane i do doby po druhé světové válce). Takto se vysvětlí ona data v názvu. Bez upřesnění však nelze nechat ani slova „katolická literatura“: MCP probírá užívání tohoto slova v minulosti a nakonec zvolí své pojetí; vychází z modelu, že po roce 1848 byli katolíci, církev, nábožensky orientovaná, kněžská atd. literatura v českém národě v defenzivě, v menšině, střídavě na cestách „z ghetta“ a „do ghetta“ (jak to popisují názvy jednotlivých částí knihy) – a právě takové jsou pro něho znaky „katolické“ literatury. Taková definice pojmenování je samozřejmě věcí autorovou a rozsáhlý materiál si nějaký model žádá. Chvalitebné je, že MCP nenechává na čtenáři, aby si dosadil za slova „katolická literatura“ nějakou svou představu. V knize se tato definice pak materiálově dokládá a na ni jako na osu se materiál navíjí. Je to příběh s „cestováním“ z ghetta a zpět, příběh posouvaný v každé další autorské generaci dopředu. Jenže v tom může být i nebezpečí: lze opravdu všechno, co psali katolíci, „příchozí od daleka“ (čili sympatizanti a aspoň v některém ohledu nebo období spřízněnci), co bylo v katolických časopisech atd. (výslovně vyřazen Třebízský) – lze to opravdu všechno vztáhnout k této jediné lince, resp. označit jako prvky jednoho nebo dvou z tří – tady níže jmenovaných – proudů? Nebo byla tato linka myšlena spíš metodologicky, jako stezka, po níž projdem obrovitý dosud nezkoumaný a opomíjený literární materiál? Recenzent neví, zda právě vyslovené smí označit za kritický soud, protože to by předpokládalo stejnou znalost látky, jakou má autor. Je to tedy spíš otázka autorovi. MCP, jenž pracuje jako srovnávač knih a literatur (komparatista) na FF UK, v této další ze svých modrých knih nejprve srovnal vývoj v evropské literatuře 19./20. století s českým a stanovil v katolickém prostředí tři základní proudy, osy, na něž pak umisťuje své autory: romantizmus, restaurace, reformizmus. Z českého („česká“ v názvu si ostatně taky žádá vysvětlení: je to jazykově česká, česká i moravská…) 19. století představuje skupiny polemiků a apologetiků ze Sušilova okruhu (Velehrad) a z okruhu vyšehradské kapituly. Na přelomu století sleduje reformizmus Katolické moderny a vědecké aktivity svatovítské kapituly. V století 20. – a tady se asi vzbouří nejvíce kritiků – zpracuje do svého systému dvě postavy, o nichž se už na rozdíl od předcházejícího materiálu hodně napsalo a jejichž obraz je poměrně ustálen: Floriana a Demla. Florianův okruh je vykládán jako primárně lasalettsky apokalyptický, Deml je rozřezán na Demly jednotlivých období a čtenáři je pak nabídnuto odhalení vysvětlujícího tajemství o vztazích bez erótu (v tomto bodě očekává recenzent od jiných znalců Demla protivysvětlení a pak polemiku obou stran, zvědav na výsledek klání). Důležité je vtažení fenoménu konvertitství intelektuálů do příběhu české katolické literatury; toto téma by snad zasloužilo i samostatnou knihu (nejen o spisovatelích). Spis má svým způsobem i funkci dějin katolické církve daného období, s četnými aktualizacemi a přeskoky do dneška. Je velmi čtivý, snad i tím, že se pozoruhodně, vědomě a deklarovaně vyvaroval pokušení sublineárních digresí: žádné poznámky pod čarou, jen stručné odkazy na prameny v textu a vzadu použitá literatura. Je to buchta, Putnovo opus magnum, doufejme, že ještě ne maximum.

Druhá buchta, příchozí od daleka (z německého špráchraumu), je Evropská literatura a latinský středověk E. R. Curtia (Curtiusa, Curtiuse – opět jak je libo). Je to kniha proslulá a v každé práci o středověké literatuře citovaná (i v loni vyšlém souboru přednáškových spekulací o mediálním věku Speculum medii aevi). Kniha je opatřena rozsáhlou bio-biblio-ideografickou studií o autorovi. Ta dává čtenáři možnost i po padesáti letech od prvního vydání porozumět motivům vzniku monumentální syntézy Curtiových medievistických studií: obrací se k latinské, z antiky vycházející a středověkým školstvím reprodukované tradiční vzdělanosti a vyzdvihuje ji proti všem národním literaturám a proti všemu zdůrazňování národních přínosů a individuálních národních nezaměnitelností v době těsně po válce mezi kultivovanými a kulturními evropskými národy. Curtius důrazně a na mnoha příkladech upozorňuje znalce národních literatur, že latinská tradice je jako podloží, z něhož všichni evropští spisovatelé až do Goetha čerpají živiny (ano, do Goetha, rozptyl příkladů časový, geografický a jazykový je neuvěřitelně veliký a není snad čtenáře, který by neocenil aspoň v případě některého jazyka, že Curtiovy citáty z originálů pro něho překladatelé milosrdně přeložili). Struktura Curtiova výkladu je asymetrická a nelineární: 18 kapitol základního textu a XXV exkurzů je možno pojímat jako srostlici původně samostatných studií (mnohdy jde o přepracované články, které byly uveřejněny už dříve); jejich kořeny začly růst v zemi odděleně a jednotlivě a v tomto díle vystoupily na povrch a spojily se v silný kmen. Na celku je dosud zřetelné, které body vývoje evropské vzdělanosti autora zaujaly na začátku, jak se k nim neustále vracel (Dante, Alan, Jan ze Salisbury, Calderón) a zapojoval je do rozsáhlejších konstrukcí. To, co disparátní prvky pojí, je výběr postav a problémů na základě jednoho silného kritéria – jejich vztahu k latinské tradici, klasicizující literární učenosti, humanizmu (to jsou pro autora prakticky synonyma). Je-li ten vztah pozitivní, jsou ony jevy zdůrazněny a představeny jako typické. A ve způsobu jejich prezentace se odráží Curtiova sympatie k nim, jeho souznění s jejich světem. Typické prvky, spojující hlavní autory napříč věky (a čtenář nabývá místy dojmu, že spojující všechno se vším), jsou topy, loci communes, s nimiž se po Curtiovi pracuje v bádání o starší literatuře v latině i v jazycích vernakulárních běžně a s užitkem. Tato společná místa, spojovaná i s Jungovými archetypy, jsou stopována zpět až do antiky, v druhé linii pak někdy do bible, i když to jen okrajově (to by však podle recenzenta zasloužilo, někde jinde, také pozornost: mnohé „středověké“, „gotické“ či „barokní“ by se ukázalo jako komunální, patristické, biblicky radikované; pro starší literaturu je stále nutno myslet na to, co je z bible, co z antiky, co z patres – a může to být také všechno současně). Magnet hlavního kritéria přitahuje u Curtia, aby je zapojil do knihy, nejen jeho starší studie, ale často i polemiky zcela aktuální (v exkurzech proti současné německé germanistice apod.). Kdybych měl Curtiovo pojetí zjednodušeně shrnout: antika (na jejíž vklad se soustředil) a bible dodaly klasické náměty, topy; pozdní antika je manýrovala (vymkly se, staly se virtuozitou, samoúčelností, ozdobou apod.; ne vždy jsem postřehl, proč právě ten který bod považuje Curtius za už manýristický); dále se střídala období klasicizující a manýristická; filozofující a neliterární 13. století nemá autorovy sympatie, je však následováno opět návratem k literární, rétorické latinské tradici (Danta nechce autor vykládat jako žáka sv. Tomáše, nýbrž jako čtenáře středověkých poetik); posledním, „opožděným“ územím neporušené tradice je Španělsko (tam oblíbený Calderón). Úctyhodná zůstává Curtiova sečtělost a rozkročení po evropských literaturách (západních, český středověk reprezentuje Ackermann). Knihu, důkladně opatřenou poznámkami, překládali tři lidé (J. Pelán, J. Stromšík, I. Zachová) a jejich dílo působí jednotně. Tato buchta se pravděpodobně rychle stane základní četbou všech studentů starší literatury.

* * *

Poslední kniha oznámená v názvu je Seifertova světlem oděná Alexandra Sticha. Nemá už k sobě žádnou do dvojice, ale obsahuje sama jednu srovnávanou dvojici: popisuje motiviku dvou Seifertových válečných sbírek, Světlem oděné a Kamenného mostu. Bylo by možno ji zařadit do dvojice s Curtiem, a to na základě shody v metodě. Oba profesoři používají k rozboru celistvých děl výběr jistých jejich prvků, takových, které se nacházejí i v dílech jiných, a vypátrávají je nejenom u jednoho autora, nejen v generaci, ale v celých literaturách. Terminologie se sice neshoduje, ale Stichovy motivy se Curtiovým topům velmi blíží. Stich jako lingvista modifikoval topiku tak, že vyhledává topy slovně materializované, lexikálně fixované.

Stichova studie pochází z 80. let a není publikována celá. Může za to způsob Stichova psaní: i v útlé recenzované knize je čtenář odváděn do rozsáhlých zákrut v poznámkách a apendixech (v jednom se od Seiferta odchýlíme časově – k Chelčickému, v druhém časově i jazykově – ke Goethovi), odváděn z jednoduché základní linie výkladu; a právě tyto vedlejší končetiny byly ze studie z velké části amputovány. Ale i do vydaného textu vstupují další a další detaily a odbočky, autor nemá to srdce omezit materiálovou základnu práce a teoreticky by mohl psát, prodlužovat, nadívat a vycpávat pořád dál. Vzhledem k jeho zájmům (čeština všech období, česká literatura středověká, barokní, obrozenská, klasická 19. století i moderní) pak kniha o Seifertovi obsahuje neočekávaně mnoho informací a knihovník vytvářející pro záznam o knize seznam klíčových slov by byl v situaci „značně tíživé“ (jak říkává autor). Recenzent předpokládá, že čtenářstvo se rozdělí na ty, jež bujivý způsob Stichova sdělování neuspokojuje, a na takové, kteří v něm, ve způsobu, shledávají půvab. Recenzent má možnost srovnat text s delší variantou, kterou Stich přednášel v školním roce 1990/91 na FF UK: rozsah digresí posluchače tehdy občas natolik zmátl, že považovali výklad o Seifertovi za skončený a návratem k výchozím dvěma sbírkám byli zaskočeni. Bohužel musí také poznamenat, že zajímavost těch digresí, zvláště těch barokních, by přítomný svazeček obohatila. Nakladatel (autor?) se doufejme příště odhodlá k většímu výřezu práce než tentokrát (vydat celky studií – jsou-li ty stále nastavitelné texty už ukončeny – by bylo opravdu těžké). Stručný výčet základních Stichem postižených motivů pražských Seifertových sbírek z výše uvedených důvodů vypovídá o obsahu knihy jen velmi neúplně, ale pokusme se o to. Stich začíná svou interpretaci od názvu jedné ze sbírek (motivy světla a odění; zde odkaz na žalm 104). Pro úhrnný smysl básníkova dvojdíla považuje pak za důležitý obraz Prahy, a to Prahy historické, husitské (Týn), karlovsky královské (Most, Sv. Vít, kaple sv. Václava-bojovníka), barokně zbožné (sv. Starosta, Agáta). Tento úhrnný smysl charakterizuje jako národně povzbudivý, posilující, odkazující na Chelčického „boj duchovní“. Stich odhalil překvapivě významnou úlohu J. Vrchlického v díle: „kníže básníků“ jednak zprostředkoval mnoho tradičních a národních motivů (zvláště motivy svatoprokopské), jednak se v sbírce sám prochází, označen havelokem a prsty zažloutlými od cigaret.

Recenzent, poučen Curtiem i biblickou konkordancí, že číslo sedm se k tomu hodí, přestává na počtu sedmi knih.

Jan Jandourek, Tomáš Halík: ptal jsem se cest. Praha, Portál 1997.
Jan Konzal, Zpověď tajného biskupa. Rozhovor připravil Bob Fliedr. Praha, Portál 1998.
Kniha žalmů. Z hebrejštiny přeložil Viktor Fischl. Praha, Melantrich 1998.
Jeruzalémská bible. Svatá bible vydávaná Jeruzalémskou biblickou školou. IX. svazek. Žalmy. Praha, Krystal OP 1998.
Martin C. Putna, Česká katolická literatura 1848–1918. Praha, Torst 1998.
Ernst Robert Curtius, Evropská literatura a latinský středověk. Praha, Triáda 1998.
Alexandr Stich, Seifertova Světlem oděná /interpretace: pokus a výzva/. Praha, Argo 1998.

Ondřej Koupil (1972) vystudoval češtinu a latinu na FF UK, v současnosti je na téže fakultě doktorandem na katedře českého jazyka. Zabývá se starší českou gramatikou a překlady z latiny. Pracuje na překladu latinsky psané gramatiky češtiny – Čechořečnost Václava Jana Rosy (1672). Kromě Souvislostí publikoval v Literárních novinách a Listech filologických. V nakladatelství Krystal OP vyšla nedávno v jeho překladu Savonarolova Útěcha mého putování, pro Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty adaptoval starší překlad Řehole Benediktovy.