JIŘÍ NĚMEC • Souvislosti 3–4/2001
S Tomášem Halíkem
nad jeho dopisem Rodině a přátelům Jiřího Němce
.
Nejde o přepis živého rozhovoru, ale o písemné odpovědi na soubor podnětů předložených e-mailem. Proto také každá otázka tak trochu předjímá možná nedorozumění a snaží se je předem projasnit (v rozhovoru tváří v tvář by takovéto obšírné otázky-samomluvy byly nemravem).BB
V dopise Rodině a přátelům Jiřího Němce, který vyšel v Lidových novinách 12. října 2001, jste užil několika formulací, které jsou buď nedořečené, nebo víceznačné. Zdá se mi, že by mohlo být podnětné i pro vás osobně dostat tato svá slova zpátky jako otázku. Vždyť přece každá naše myšlenka otevírá horizont, který poukazuje zase na další, alespoň podle fenomenologů, kteří byli vám i Jiřímu tak blízcí.
— Jsem rád, že nebudeme předstírat živé interwiev. Chtěl bych, aby mé odpovědi byly i v tomto – a nejen v tomto – ohledu upřímné a otevřené podobně, jako jsou upřímné a otevřené vaše otázky (nebo se mi tak aspoň jeví). Přečetl jsem si je všechny najednou, a tak nejdřív musím přiznat, že na některé musím odpovědět „nevím“. Nechci si hrát na velmi intimního přítele Jiřího Němce a zasvěceného znalce jeho vnitřního světa. Byl jsem mu skutečně hodně blízko jen v poměrně krátké etapě jeho života, koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let. Ten vztah byl poznamenán naším věkovým odstupem, byl jsem student, čerstvý konvertita a Jiří byl pro mne kolem roku 1967 prototypem vzdělaného katolického intelektuála, kterým jsem se chtěl stát. To znamená, že z mé strany byl ten vztah zatížen množstvím projekcí, přání a idealizací – a to také znamená, že v takovém vztahu je vždy zaděláno na zklamání, vystřízlivění, deziluze. Naštěstí jsem – a pravděpodobně hodně pod Jiřího vlivem – toho dost nastudoval o psychologii přenosu, takže jsem právě toto byl schopen za těch asi šest let od našeho seznámení alespoň částečně reflektovat. Zhruba od poloviny sedmdesátých let, krátce po Jiřího velkých životních změnách, jsme se stýkali vlastně už jen náhodně. Nerozešli jsme se (a už vůbec ne ve zlém), ale naše světy se skutečně trochu rozestoupily a oba jsme vplynuli do vlastně hodně exkluzivních a tehdy nekomunikujících substruktur: on do uměleckého undergroundu, já do jiného undergroundu – podzemní církve. Přijal jsem tenkrát přísně konspirativní pravidla „ilegálních struktur církve“ a omezil styky, které by mohly StB přivést na stopu oné sítě tajně vysvěcených kněží. Později, když jsem došel k názoru, že takový stupeň utajení a izolace začíná být kontraproduktivní, jsem se s tou skupinou dohodl, že s nimi uvolním styky, a začal jsem víc spolupracovat s Mádrem, se samizdatem, bytovými semináři a hlavně kardinálem Tomáškem. To už však bylo v osmdesátých letech a Jiří byl v emigraci. Po jeho návratu jsem byl tak utopen v množství nových aktivit, že jsem se s ním – podobně jako s množstvím dalších přátel – prakticky neviděl, a když (mne) tato horečka prvních polistopadových let přešla, bylo už zase pozdě. Jiří byl už velmi nemocen a komunikace s ním už byla úplně jiná než dříve. Navštívil jsem ho jen několikrát, jednou jsem mu – jak jsem se zmínil – posloužil na jeho přání jako kněz, ale jiní kněží – vím přinejmenším o jednom – se o něho starali pravidelněji a obětavěji.
Ve zmiňovaném dopise jste použil formulaci „… svět víry, v němž společně bydlíme“. Řekl jste to o světě víry svém a Jiřího. Když necháme stranou otázku, zda ve světě víry lze bydlet: myslíte si, že jste opravdu pobývali v jednom a tomtéž světě víry? Nemám teď na mysli jenom to, jak se Jiří živě zajímal o zen-buddhismus; i vy jste věnoval poznávání orientálních náboženství jistě nemalý díl svého života. Nejde mi teď ani o to, že v očích mnohých byl už dávno za hranicemi víry, ke které se oni hlásili. Víra však má své dějinné podoby. Zdá se mi, že žil v jiném světě víry. Jako by se přestěhoval do daleké budoucnosti. Řeknu tedy svou otázku ještě jednou: Jste si jist, že jste pobývali v jednom a tomtéž světě víry? Pokud ne tak docela, jaký měly vaše dva světy víry průnik a v čem se zásadně lišily?
— Jistě že v určitém smyslu má „svůj svět“ každý člověk, každá rodina, každá skupina, která má „společného ducha“, nejen společné zájmy, a že i uprostřed jedné denominace subsistují „různé světy“. Ale přesto bych hájil větu – kterou jsem kdysi napsal –, že vede jakási zásadní hranice mezi lidmi, kteří se modlí a kteří se nemodlí; ta dokonce není identická s tím, zda se považují za věřící či nevěřící: od řady „ateistů“ vím, že se občas modlí, a řada křesťanů zas sice vykonává všechny rituály, ale nikdy nenechá Bohu opravdu svobodný prostor ve svém životě, nenechá „Boha být Bohem“ (to nazývám modlitba). To, zda člověk opravdu stojí před Bohem (byť jako hříšník, odbojník a pochybovač), to zakládá „svět víry“, který je velmi odlišný od toho světa, který tuto dimenzi úplně postrádá. A i když v tom světě víry jsou různé kouty a „sub--světy“, spíše kulturní, mentální, sociální – jako je třeba svět nonkonformních umělců a svět tajně vysvěcených kněží –, přesto jsou součástí jednoho světa víry. Pouze když se ten sub-svět do sebe úplně zapouzdří a stane se sektou, tak se snad ztrácí ta účast na společném – ale to myslím nebyl ten případ.
Napsal jste o Jiřím: „Byl těžký svým přátelům, kolegům, své rodině, své církvi, a především sám sobě.“ Nenabyl jsem nikdy dojmu, že by byl „těžký“ sám sobě, ale to je váš vhled. Doplňte jej, prosím, ještě vhledem do sebe: čím byl těžký vám osobně – nebo snad to raději rovnou zužme: čím nejvíc?
— Čím byl Jiří těžký sobě, nemohu říci. Mně byl v určité době svých přemetů těžký tím, že destruoval mou vlastni ideální představu, jak už jsem se zmínil. Mrzelo mne, že odešel od Dany. Mrzelo mne, že chlastem devastuje svůj brilantní intelekt. Mrzelo mne, že ačkoliv jsem ho nepřestal mít rád, nebyl jsem schopen shromáždit dost argumentů proti těm, kteří ho odsuzovali; abych to řekl sebeironicky: měl jsem vztek, že mi činí těžkým zvítězit v hádkách o Jiřím Němcovi.
Zveřejnil jste Jiřího takřka poslední slova: „No, když se tak zpětně dívám na svůj život, řekl bych, že jsem to s tou křesťanskou svobodou poněkud přehnal.“ Poslední slova, to je oblíbený útvar romantické literatury. Náš neromantický hrdina však na rozdíl od Galileiho nešpitne, že blud, který pod nátlakem odvolal, je ve skutečnosti pravda, ale končí naopak částečným odvoláním svých bludů. Vnucuje se myšlenka, že jste vlastně zachytil spíš Galileiho odvolání, že jste se ocitl v roli přítele-Inkvizitora, který touto cestou hodlá uklidnit pohoršené věřící. Máte ještě nějaké jiné zážitky, svědectví, postřehy svědčící o tom, že Jiří v závěru svého života takříkajíc litoval svých činů?
— Ne, nechápal jsem to, co mi Jiří řekl na rozloučenou, jako Galileiho odvolání a nepodsouvejte mi roli Inkvizitora. Oceňoval jsem, že Jiří doposledka neztratil schopnost sebeironie, sebekritické reflexe. U mnoha lidí, kteří jsou velmi kritičtí ke svému okolí, společnosti, církvi, totiž často – i když jim v mnohém musím dát zapravdu – tento prvek seberelativizace postrádám. Myslím si, že jedním z plodů toho, že člověk věří v Boha, a nestaví tedy sám sebe na Boží místo, je schopnost svobody vůči sobě, kterou můžete nazvat schopností pokání či darem sebeironie, seberelativizace. To není ani „odvolání“, nevděčná negace vlastního života včetně jeho bloudění a vin, ani pyšné a pošetilé „trvání na svém“. Má to také trochu co dělat s něčím, čemu se říká moudrost a zralost.
Až kajícně doznáváte, že Jiří „vstoupil do světa undergroundu a politického disentu“, který „mnohým katolickým slušňákům“ – a „zpočátku“ i vám – „poněkud páchl“. Myslíte si ale, že Jiří do tohoto světa vstoupil? Nebylo to tak, že ho význačným způsobem spoluustavoval? Řekl bych dokonce, že spontánně vzniklému způsobu života těchto lidí dodával intelektuální legitimitu. Pokud je tomu tak, nebyl největším kamenem úrazu svým spoluvěřícím právě tím, že to, co oni měli za hřích, obrátil v proklamovaný způsob života? Nebyl jeho život posledním slovem jeho teologie? Jako by říkal: Je třeba takto žít, ne to jen vyznávat…
— Ano, Jiří určitě do světa uměleckého undergroundu vstoupil tak, že mu dal dimenzi intelektuální reflexe jako málokdo jiný, a tím ho podstatně spoluvytvářel, dotvářel a přetvářel, „spoluustavil“. Asi se také silně podílel na jeho zpolitizování. (Analogicky se zpolitizovala určitá část podzemní církve, když se začala propojovat s ostatními „paralelními strukturami“ – o to se zase asi nejvíc přičinil Václav Benda.)
Jiřího zásluhu o nás spolukřesťany jste se pokusil shrnout do bonmotu, že „české katolictví to přehánělo s řádem a zápecnickým poklidem“. Nejsem si jist, že právě řád a poklid vadily na českém katolictví Jiřímu nejvíce. Co takhle nevzdělanost – vzpomeňme jeho činnost importéra, překladatele a interpreta textů? Co zúžení zájmů jen na výtvarné umění a hudbu „zbožnou“, tedy vlastně instrumentální, ne-li ideologický přístup k umění? Co pruderie a panický úprk před skutečností sexu? Co neautenticita (kdysi klíčový pojem Tváře)? Dávají Vám zkušenosti a zážitky s Jiřím podklady pro to, abyste zformuloval jakýsi jeho implicitní koncept smysluplného života? Řekl bych ostatně, že toto adjektivum u nás prosadil koncem 60. let právě on.
— Ano, určitě jsem tím nevystihl celou Jiřího kritiku českého katolictví ani celou jeho životní filozofii (tu bych se neodvážil rekonstruovat, na to jsem ho znal relativně málo). K tomu zápecnictví a provincionalismu patří i ta nevzdělanost a ostatní věci, které zmiňujete, a řada dalších. Tou „fascinací řádem“ jsem myslel také určitou strnulost, málo dynamiky, vnímavosti pro „znamení času“, intelektuální odvahy apod., prostě preferování vyšlapaných cest.
Zmiňujete, že jste „u něj vždy miloval“ jeho „světýlko ironie“. Tušíte, jak vás snášel, co měl rád a co nerad on na vás?
— S Jiřím jsme se bavili o Bohu, o filozofii, o umění, o společnosti – nikdy ne o sobě. S jedinou výjimkou: vyprávěl jsem mu jednou jeden svůj klíčový sen a on mi po třiceti letech (při tom posledním rozhovoru) řekl, že z toho snu poznal, že buď jsem kněz, nebo se jím brzo stanu; nevyslovil to však tehdy ani přede mnou, aby mne neuvedl do rozpaků.
Kdybych měl psát, co mu vadilo či imponovalo na mně, byly by to jen mé dohady a projekce, které on už nemůže verifikovat ani vyvrátit. Jistě si nemohl nevšimnout řady mých nepříjemných a špatných lidských vlastností a divil bych se, kdyby mu i při jeho tolerantnosti nevadily, neboť vadí i mně; a to byly tenkrát dokonce asi ještě horší než dnes, protože jsem přece jenom léta „na sobě pracoval“. Co mu imponovalo? Nevím; asi vnímal, že jsem zůstal poctivě hledajícím člověkem; možná si myslel, že jsem měl trochu víc vnitřní kázně než on.
Připravil Bohuslav Blažek.