Není pochyb o tom, že nakladatelství Paseka má o dílo Williama Blakea zájem. V roce 1997 vydalo v překladu a uspořádání Zdeňka Hrona výbor nazvaný Napíšu verše kytkám na listy, přepracované a doplněné vydání z roku 1981, a v roce 1999 v překladu Sylvy Ficové skladbu Snoubení nebe a pekla, vytvářející s přetištěnými faksimilemi Blakeových grafických listů unikátní „zrcadlovou“ edici. Spolupráce Sylvy Ficové a Paseky pokračovala i loni: výsledkem je české vydání monografie Blake od Petera Ackroyda.

1.

Začněme od konce: od recenzentského přijetí. Ackroydova monografie je první knižní prací o Blakeově životě a díle, která byla v češtině publikována; dalo by se tedy očekávat, že vzbudí zvýšený zájem recenzentů. Nic takového však nenastalo: knize se věnovali pouze Ladislav Nagy (Blake – jeho místo a doba, Literární noviny č. 11, 14. 3. 2001), Jiří Janatka (William Blake krok za krokem, Lidové noviny, 5. 5. 2001), Petr Hrbáč (Duch blechy a jiné vznešenosti, Tvar č. 12, 14. 6. 2001) a Martin Vandas („A když kopí vrhly hvězdy, jejich slzy nebem tekly“, Nové knihy, 25. 7. 2001). Tyto články mimochodem naznačují mnohé o povaze a úrovni současného referování o literatuře, a některé pasáže tak rozhodně stojí za ocitování.

Petru Hrbáčovi a Jiřímu Janatkovi jako by uniklo, že předmětem recenze knihy Petera Ackroyda by měla být především kniha Petera Ackroyda, nikoli osobnost Williama Blakea. Jak jinak si totiž vysvětlit, že oba považují za nutné informovat čtenáře o tom, kdo to Blake vlastně byl? (V případě deníkového recenzenství snad taková skepse tolik nepřekvapí – ale že by své čtenáře takto podceňovala redakce Tvaru?) Po tomto „povinném“ poučení oba recenzenti přistupují k líčení pocitů a dojmů z četby Blakeova díla, popřípadě k převypravovávání Ackroydovy knihy a k parafrázování autorových poznatků: ani stopa po odstupu, ani záblesk kritického myšlení, ani náznak snahy zasadit Ackroydovo dílo do kontextu, ať už zdejšího, nebo anglického. To vše za použití poměrně kuriózních formulací. Co si kupříkladu vybrat z Janatkova tvrzení, že „Blake jako první překročil hranice mezi nesoučasným a současným, směrem k tomu, co se dnes vlastně poezií rozumí“? Nebo z toho, že „bychom tento milník, tento hraniční kámen [rozuměj: Williama Blakea!] napřed potřebovali trpělivým a urputným úsilím povalit či odvalit, aby se nám teprve pak otevřely očekávané obzory čtenářského úchvatu“? Janatkův článek vůbec vyniká zajímavými postřehy – doslova „vypointován“ je závěrečným výrokem o Blakeově díle: „Jeho autor také rád a s velkým zaujetím v kruhu přátel své verše předzpěvoval.“ Neméně podivuhodná je i logika, s kterou se závěru svého textu dobere Hrbáč: „Ackroydův komponovaný exkurz je zase kultivovaným dílem a zároveň i svého druhu artefaktem, výzvou k přehodnocení termínu sekundární literatura a knihou nejméně vyšší střední třídy, máme-li použít hantýrky z oboru prodejců automobilů.“ Jak tomu rozumět, když už předtím si Hrbáč nad Ackroydovým seznamem použité literatury povzdychl, že „pročíst tolik papíru o jednom jediném, byť výjimečném člověku, to už vyžaduje nějakou zvláštní motivaci a/nebo silný žaludek (a dostatek času) a/nebo nezkaženého, důvěřivého čtenáře“? Podobně by se – bohužel – dalo citovat dál a dál.

Článek Martina Vandase sice obdobné sentence neobsahuje, přesto se ani z něj nedozvíme o mnoho víc: také zde se recenzent spokojuje se základním představením knihy, s konstatováním Ackroydovy životopisecké „důkladnosti“ a s několika postřehy o Blakeově životě. Dobrá recenze by však snad mohla a měla jít i „nad“ rámec takovéhoto povrchního referování.

To, že se nejedná o požadavek nemožný, dokazuje text Ladislava Nagye. Sice ne že by se k němu nedala vznést řada připomínek – avšak je s čím polemizovat, o co se opřít, názory jsou zde prezentovány jasně a přehledně, z článku je patrná značná erudice atd. Toto vše Nagyovi umožňuje – přestože celkově vyznívá jeho recenze příznivě – kriticky poukázat na některé nedostatky Ackroydovy práce (zbylí tři recenzenti na knihu unisono pějí samou chválu bez ladu a skladu). Ani Ladislav Nagy si však neklade jednu podstatnou otázku: když už se nakladatelství Paseka rozhodlo vydat knihu o Blakeovi, proč si vybralo právě tu Ackroydovu?

2.

Vzhledem k tomu, že u nás dosud nebyla k dispozici žádná větší blakeovská práce, stává se Ackroydova kniha pro českého čtenáře základním zdrojem informací o Blakeově životě a díle – a pravděpodobně zůstane nadlouho zdrojem jediným. Takto vysokým nárokům však Ackroydův Blake dostát nemůže. Ne snad že by tím byl vinen autor, ten se dokázal se zvoleným „žánrem“ vypořádat celkem obstojně; vydavatelství spolu s překladatelkou však mělo s ohledem na český kontext vybrat jiný titul. Vynikajících blakeovských prací, které by – podobně jako recenzovaná kniha – obsahovaly životopisné informace, a navíc by ještě nabízely originální a přínosné interpretace díla, by se přitom nabízela celá řada. Jen namátkou: Fearful Symmetry Northropa Frye, Blake and Tradition či některé z dalších blakeovských děl Kathleen Raineové, Blake’s Apocalypse Harolda Blooma aj. Skutečnost, že volba padla na Ackroydův text, je o to nepochopitelnější, že Sylva Ficová je s blakeovskou sekundární literaturou evidentně dobře obeznámena – svůj překlad Snoubení nebe a pekla doplnila poměrně obsáhlou bibliografií. Už se však stalo: koneckonců i nepříliš šťastně zvolená práce o Blakeovi je lepší než žádná. Jaká tedy Ackroydova kniha vlastně je?

Jejím ústředním tématem je vztah mezi životem a dílem Williama Blakea. Banální tvrzení, jistě. Něco takového se přece dá říci o leckteré monografii. Jenže Ackroyd danou metodu dovádí ad absurdum. V Blakeově díle (lhostejno zda básnickém či výtvarném) není snad motiv, který by Ackroyd nedokázal vysvětlit nějakým životopisným detailem; a naopak, pro většinu událostí z Blakeova života dokáže najít „korelát“ v jeho díle. Vzhledem ke složitosti a „neproniknutelnosti“ některých Blakeových básní lze nějakým tím izolovaným, z kontextu vytrženým veršem – při troše šikovnosti – ilustrovat prakticky jakoukoli příhodu z Blakeova života a přitom se tvářit, že nebýt oné příhody, nebyly by dané verše nikdy vznikly. Poslouží i dosti obskurní souvislosti. Jenže přes všechnu autorovu snahu mnohdy nejde o nic jiného než právě o ilustraci; čtenáři se nenabízí žádný hlubší vhled, žádné obohacující čtení. Pro Ackroyda jako by tu a tam bylo Blakeovo dílo jen poetizovaným „převyprávěním“ jeho života.

Navíc jsou z oněch drobných životopisných detailů vyvozovány dalekosáhlé závěry platné pro básníkovo dílo jako celek, přičemž je nelze dostatečně doložit. Ackroyd se takových zjednodušení dopouští celkem často; uveďme jen dva, zato názorné příklady: „Slova pro něj [Blakea] byla objekty vyrytými do kovu a je možné, že technická náročnost jeho oboru – například nezbytnost ostré linky a důležitost jemných detailů – mu pomohla zformulovat celý metafyzický systém“ (s. 39); „[Blake] procvičoval neocenitelné umění ,zrcadlového‘ neboli obráceného psaní. Takové psaní umožňovalo, aby vyrytá slova byla po vytištění čitelná obvyklým způsobem zprava doleva, procvičování zpětného psaní však mělo význam i pro Blakeovu pozdější tvorbu. Skutečnost, že člověka, který umí dokonale psát oběma směry, může fascinovat koncepce ,opaků‘ a ,protikladů‘, se pak nezdá zcela nesmyslná. Možná že dokonce přemýšlel i o podstatě samotného ,psaní‘.“ (s. 51) Možná že přemýšlel, možná že nepřemýšlel.

Obecně se často zapomíná na skutečnost, že Blake je – daleko víc, než je obvyklé – výtvorem svých vykladačů; že význam, který mu dnes přikládáme, by byl nemyslitelný bez W. B. Yeatse, T. S. Eliota, S. Fostera Damona, některých básníků americké Beat Generation, N. Frye, K. Raineové a mnoha dalších. Že obcházet jejich interpretace vlastně znamená obcházet podstatnou „část“ Blakeova díla. Pravda, některé blakeovské interpretace jsou poněkud far-fetched, přitažené za vlasy (Blakeovo „nejasné“ dílo plné protikladů a paradoxů si možná o takové zacházení někdy přímo říká), což by ovšem mohlo vyvolávat reakci opačnou: v tomto světle by se Ackroydova pozitivistická snaha vykládat Blakeovo dílo jen skrze „ověřitelná“ životopisná fakta jevila mnohem pochopitelněji. Přesto bych však i v Blakeově případě trval na výroku amerického kritika Leslieho Fiedlera, že „jen skutečně špatné dílo zcela závisí na znalosti životního stylu jeho autora“.

Slavným blakeovským interpretům a jejich výkladům se Ackroyd ve vlastním textu většinou vyhýbá, přestože mnohé z nich uvádí v závěrečné bibliografii (že by zde tedy byli uvedeni jen „pro okrasu“?). Takový přístup by byl samozřejmě zcela legitimní, kdyby autor psal „čistou“ biografii – jenže tak tomu není, pouští se i do výkladu Blakeova díla. (Ostatně, jak upozornil L. Nagy, Blakeův život „neoplýval vzrušenými událostmi“ a životopisec u něj „musí chtě nechtě přejít i k analýze“.) Avšak vzhledem k tomu, že Ackroydovy interpretace ulpívají na povrchu – zejména pro ortodoxní „biografický“ přístup –, bylo by alespoň stručné připomenutí odlišných interpretačních pokusů jedině ku prospěchu věci.

Zato v biografickém výkladu Ackroyd čerpá z pramenů a sekundární literatury hojně. I zde však možno vznést jednu námitku: budeme-li v Poznámkách hledat, odkud pocházejí některé citované výroky, až nepřiměřeně často zjistíme, že jde o citace vybrané z původního pramene někým jiným než samotným Ackroydem.

Občas také Ackroyd „zapomíná“ poukázat na to, že ten či onen poznatek není tak docela z jeho hlavy. Tak například mnohé jeho výklady o výtvarném díle jsou výrazně – a nepřiznaně! – „inspirovány“ Kathleen Raineovou (viz studii Čára Všemohoucího, česky Souvislosti č. 1/1998). Že by se zde snad projevovala jakási podivná autorova nechuť vůči kritikům obecně (čemuž by mimochodem nasvědčovala i některá jeho interview týkající se vlastního prozaického díla)? Tak či onak, na třech stech padesáti stránkách textu Ackroyd (sám respektovaný kritik) odkazuje na blakeovskou literaturu explicitně jen několikrát.

Jeden z těchto nemnohých explicitních odkazů najdeme zkraje pasáže, v níž se Ackroyd věnuje interpretaci Blakeovy erbovní básně Tygr: „Jen málo básní bylo tak důkladně a často zkoumáno, kritici však vytvořili jen řadu překvapivě zmatených výkladů, takže se jim tygr vlastně pošklebuje. Proto bychom se měli vrátit a podívat se na báseň z jiného úhlu pohledu.“ (s. 138) Tato pasáž je signifikantní: Ackroyd nejprve slibuje, že nabídne vlastní čtení básně, jímž by ony „překvapivě zmatené výklady“ vyvrátil; místo toho pouze vyjmenuje, v jakých zvěřincích mohl Blake vidět živé tygry, v jakých knihách se mohl setkat s jejich obrázky a – už poněkud relevantněji, ale bez dalších závěrů – v jakých dalších Blakeových básních či na jakých jeho rytinách se objevují ty které prvky inkriminované básně a jaké mělo slovo „tygr“ v jeho době společenské a politické konotace. Celý výklad je pak zakončen popisem aluze odkazující k Jakobu Böhmovi, kterou prý báseň obsahuje. Zajímavé postřehy, to ano. Bohužel i tady platí, že většina z oněch postřehů a citátů pochází nikoli ze zkoumání a interpretace primárních pramenů, nýbrž ze sekundární literatury.

Ackroyd by pochopitelně nevystačil jen s pouhým poukazováním na odvozenost díla z Blakeova života, jeho doby či místa (i když kupříkladu popisy londýnského života a atmosféry jsou nesmírně sugestivní a patří k nejlepším pasážím knihy: Londýn je nepochybně Ackroydovým životním tématem). Pomáhá si tedy jinak: zejména freudovským, popřípadě jungovským psychologizováním. Některé takto dosažené závěry jsou docela přesvědčivé a původní, např. vnímání jedné z ústředních postav Blakeova mytologického systému, Urizena, jakožto „jedné z Blakeových rolí, kterou sám sobě pantomimicky předváděl“ (s. 168) aj. Občas se autor nechá zavést snad až příliš daleko a vytváří spojení poměrně laciná. Poněkud delší příklad za všechny: „Blakeovi byla vlastní i tušení soukromější povahy, která si možná ani neuvědomoval. Stejné jméno jako Catherine [Blakeova manželka] měla také Blakeova matka a sestra, když tedy Blake vytvořil obraz Cathedronu jako místa, kde se na zářivých stavech tkají lidská těla, jistě ho ovlivnily silné vzpomínky. V samotném jménu, v konsonanci slov Catherine a katedrála (cathedral), v nichž se Blake mohl ztratit, pak zaznívají i slova označující punčochářovu přízi (thread) [Blakeův otec byl punčochář] a hrůzu (dread) z plodící ženy.“ (s. 76)

Mezi výhody Ackroydova „biografického“ přístupu náleží, že obecně zdůrazňovaná „mystická“ rovina Blakeova díla (ať už je tato rovina vykládána „skrze“ Blakeovy výroky o povaze vlastní tvorby, nebo „skrze“ jeho interprety) je důsledně korigována rovinou „přízemní“, „profánní“. Rozpor mezi vznešeným tónem Blakeových veršů a patosem jeho obrazů na jedné a každodenní existencí nezámožného Blakea-řemeslníka na druhé straně líčí Ackroyd s jemnou, osvěžující ironií, patrnou jak ve stručných komentářích („Dům (…) v přehnaném nadšení popisoval jako ,Živelný Zdroj Lidskosti, jenž zcela vyhovuje potřebám Člověka‘. Když si pak uvědomil, že je také zdrojem vlhka a chladu, mluvil o něm už méně optimisticky“, s. 208), tak v rozsáhlejších pasážích například porovnávajících Blakeovy komerční zakázky a „seriózní“ tvorbu. (např. s. 293) Tento nenápadně, ale vytrvale proklamovaný ironický odstup se však občas zcela vytrácí, zejména tehdy, když chce Ackroyd poukázat na Blakeovo výjimečné postavení v kontextu soudobého umění: to pak textem probleskne více než vřelá náklonnost k „vyvolenému“ autorovi a výsledkem jsou nedostatečně doložená tvrzení přehnaně vyzdvihující Blakeův význam: „Žádný jiný člověk osmnáctého století například nechápal válku jako formu potlačené sexuality: ,Jsem opilý nenasytnou láskou, / musím zas do Války, vždyť Panna se mračí & zdráhá‘ a nespojoval falocentrickou aktivitu se skrupulemi a zbožným pocitem viny: ,Objetí jsou Splynutí od Hlavy až k Patě, / žádný Pyšný Velekněz, jenž vchází na Tajné Místo.‘ Tyto verše jsou příklady úžasného vhledu, jaký prokázal až ke konci devatenáctého století Freud, a svědčí o mimořádné síle Blakeovy intuice a inspirace. Je tedy div, že ho jeho doba nepřijala?“ (s. 76) – Zde i na mnoha jiných místech Ackroydova textu je zkrátka přání otcem myšlenky.

3.

Před třemi lety si v „překladatelském“ čísle Souvislostí (č. 2/1998) Miroslav Jindra na adresu literárních kritiků posteskl, že „rovinu překladu literárního díla, jímž se zabývají, téměř bez výjimky vysunují mimo okruh svého zájmu, jako by si odmítali uvědomit, že za text, který posuzují, odpovídá autor jen zprostředkovaně a na jeho výstupní podobě se podepsal především autor překladu“. Bohužel nelze než konstatovat, že se od té doby situace téměř nezměnila; ani dnes u nás není zvykem věnovat se v recenzích překladových titulů nějak podstatněji překladatelským výkonům. Proč tomu tak je, můžeme jen spekulovat – v každém případě absence kritiky celkové úrovni českého překladu rozhodně neprospívá.

Vzhledem k úrovni recenzentského přijetí Ackroydovy práce asi nepřekvapí, že jediný, kdo se vůbec překladem zabýval, byl Ladislav Nagy. K překladu Sylvy Ficové se staví dosti kriticky: píše, že „kniha se v češtině nečte dobře, je zamořena stylistickými neobratnostmi“, připomíná nadužívání jmenných vazeb, trpného rodu atd. Své výhrady však na závěr zmírňuje osvědčenou formulí, že „jen trochu pečlivější redakce textu mohla nedostatky snadno odstranit.“ S tím ale souhlasit nelze.

Celou řadu nedostatků redakce (Eva Stříbrná) skutečně odstranit mohla: od pravopisných „drobností“ (jako je hrubka na s. 81: „A tak nechal Mathewovi [!] o samotě s jejich zeleným čajem a limonádou.“), přes občasné anglicismy (např. v textu několikrát zmíněné „druhé vidění“, tj. záhadná schopnost, jíž si prý Blake velice považoval, není ničím jiným než mechanickým převodem anglického „second sight“, tedy „jasnozřivosti“) až po věcná pochybení (např. spojení „Emanace Obřího Albionu“ na s. 319 by mělo být přeloženo jako „Emanace Obra Albiona“ – Albion je nejen symbolické jméno Anglie, ale také jméno mytického obra, který v Blakeově díle mj. alegorizuje „Věčného Člověka“ atd. – Srov. příslušné heslo v A Blake Dictionary S. Fostera Damona).

Pečlivější redakce by také jistě dokázala překladatelce pomoci při hledání ekvivalentů v češtině dávno zaběhnutých, a tedy jaksi obligatorních: např. Dickensův román The Old Curiosity Shop se tradičně překládá jako Starožitníkův krám, nikoli Obchod s kuriozitami, jak uvádí Ficová (s. 75); celkem průhledné biblické spojení „Moses Placed in the Ark of the Bulrushes“ překládá Ficová doslovně jako „Mojžíš v arše z orobinců“ (s. 340) – srov. Exodus 2,3: „She took for him an ark of bulrushes“ (King James Version), v ekumenickém překladu „Proto pro něho [Mojžíše] připravila ze třtiny ošatku“. Posledně jmenované pochybení zarazí obzvláště u překladatelky, která má na svém kontě překlad Fryeovy „literárněvědné studie o bibli“, knihy Velký kód (Brno, Host 2000; spolu s Alenou Přibáňovou).

Redakční zásahy se rovněž mohly a měly dotknout užívání velkých písmen. Ficová mechanicky přejímá anglický úzus přelomu 18. a 19. století, avšak to, co je v archaické angličtině bezpříznakové, působí v dnešní češtině velice rušivě. Banální výroky – např. nařízení, že „jakmile Student s Malováním nebo Modelováním začne, zhasne Svíčky a během Malování nebo Modelování dohlédne na to, aby zůstaly pod Poklopem“ (s. 60) – získávají díky silné aktualizační funkci majuskulí bezmála Mystickou Platnost. Proč ta škodolibost? Vysoká frekvence dobových citátů přináší podobně „záhadných“ míst obrovské množství, čímž jednak brání plynulému čtení, ale především ruší významotvornost velkých písmen v překladech Blakeových veršů. (Ostatně ani při překládání poezie by se velká písmena neměla přejímat mechanicky: překladatelé by měli brát ohled na básnický „úzus“ český).

Kde však redakce nemůže „suplovat“ práci překladatele, je samotný jazyk. V dnes již klasickém Umění překladu rozlišuje Jiří Levý dva druhy špatných překladů: „takové, v nichž jsou významové chyby nebo i stylistické chyby, které je možno opravit, a za druhé překlady, které ani nemusí obsahovat mnoho chyb, ale jsou přesto neopravitelné, protože jsou psány šedivým ,překladatelským‘ jazykem.“ Na rozdíl od Ladislava Nagye se domnívám, že překlad Sylvy Ficové spadá již do oné druhé kategorie; že ani té „nejpečlivější redakci“ by se nepodařilo odstranit „dřevěný jazyk“, jímž je text napsán. Ficová často není schopna odpoutat se od jazyka originálu. Kopíruje anglickou větnou stavbu, což se projevuje zejména v neobratně vystavěných souvětích (např. „Otec dával Blakeovi peníze i na nákup starých tisků, a tak začal navštěvovat [kdo: Blake, či jeho otec?] výprodeje a aukční síně hlavního města už v nejútlejším mládí“, s. 33; „Nejvýznamněji Blakea ovlivňovali jeho vrstevníci, jejichž další životy a díla měly pro něho velký význam – mnozí z nich byli talentovaní, jeden nebo dva z nich dokonce velmi nadaní“, s. 64.); často chybí textová koherence; tu a tam se smysl originálu posouvá nevhodným aktuálním členěním atd.

Naopak při převodech Blakeových básní prokázala překladatelka mnohem větší „soustředění“ – potvrdila zde, že zdařilý převod Snoubení nebe a pekla nebyl náhodný. Navíc měla při práci na překladu básní v Ackroydově textu roli ztíženou tím, že jednotlivé básně musely fungovat i v rámci autorova výkladu: i s tím si poradila. (Ani tady se však nelze ubránit dílčím pochybnostem; zdá se, že se překladatelka občas nechávala ovlivnit staršími překlady víc, než by se slušelo – z tohoto hlediska např. stojí za srovnání její překlad básně Tygr s překlady J. Skalického a Z. Hrona.)

* * *

O Williamu Blakeovi už byly napsány i lepší knihy, než je Ackroydova monografie – a ty teď v češtině nejspíš nevyjdou; lze si jen stěží představit, že by v dohledné době stejný nebo jiný vydavatel přišel s nějakou další blakeovskou prací.

Je jistě chvályhodné, že má nakladatelství Paseka o Blakeovo dílo zájem. Neméně chvályhodné je, že se zajímá i o dílo Ackroydovo (vedle Blakea ještě vydalo roku 1996 v překladu Evy Veselé Ackroydův román Golem z londýnských doků a k českému vydání připravuje další jeho knihu, Dům doktora Deea). Škoda jen, že při výběru blakeovské monografie nad zájmem o Petera Ackroyda nepřevážil – v zájmu čtenářů – zájem o Williama Blakea.

PETR ONUFER (1976) vystudoval bohemistiku a anglistiku na FF UK, v současné době je na téže fakultě doktorandem v Ústavu anglistiky a amerikanistiky. Kromě Souvislostí publikoval v Kritické Příloze Revolver Revue a Literárních novinách.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku