„I já jsem spřízněn s básníky,“ říká Marbán,
„babička ženy mého sluhy je pravnučka básníka.“
(Tromdám Guaire)

Následující pokus o zpřehlednění poetických snah irského básnictví si neklade za cíl stanovit přesnou chronologii, je spíše pokusem charakterizovat jeho proměny v tradiční gaelské společnosti a zároveň načrtnout jisté konstanty uprostřed změn.

Poprvé

„Prvních básní“ složených v Irsku nalezneme v rukopisech hned několik, ale vezmeme-li to čistě z etnického hlediska, pak připadne prvenství magické písni Jsem vítr v moři (Am gaeth i muir), kterou pronesl Amergin Glúngel (Bílé koleno), když se jako první z Mílových synů, tj. posledních záborníků Irska, dotkl pravou nohou irského pobřeží.

Celé předkřesťanské období je charakterizováno především velkou vahou, která se přikládá slovům pronášeným při slavnostních příležitostech. Promluvit veřejně k většímu počtu lidí je posvátným aktem, jenž náleží pouze tomu, kdo je schopen tuto výsadu a zodpovědnost unést, tj. „historiku k výkladu a vyprávění, básníku k chvále a satiře, soudci k zákonům a precedentům“ (fer comgne fri aisndéis 7 scélugud, fer cerda fri molad 7 aír, breithem fri breithemnus a roscadaib 7 fásaigib). Veršování, které dnes převážně chápeme jako poezii samu, prostupovalo tak či onak činností těchto tří exponovaných osob, a tak můžeme v právních textech nalézt ustrnulou frázi „irské právo zpívá“ (arachan fenechus) nebo se podivovat nad irskými letopisy (annála), kde jsou události dokladovány básněmi jejich účastníků.

Jakkoli se obsah činnosti zmíněných „hodnostářů“ jasně definuje v mnoha právních textech, vymezení jejich kompetencí již tak jasné není. Sama terminologie týkající se „úctyhodných“ je patrně dosti ovlivněna nejen pozdějším prizmatem křesťanským, ale i jistým překrýváním pole působnosti soudce (brethem), historika (senchaid), básníka (fili), věštce (fáith), čaroděje (druí), učence (éices) a znalce okultního vědění (fisid). Je pravděpodobné, že básníci v době Patrikova příchodu nepatřili k úplně nejvýznamnějším kulturním činitelům a nebyli definováni ani tak schopností tepat verše jako spíše svými náměty. Ritus, právo a historii zajišťovali pravděpodobně jen pohanští kněží s příslušným zaměřením. V tomto smyslu se tedy můžeme přidržet členění vzdělanců staré gallské společnosti, jak je zaznamenávají antičtí autoři: kněží, věštci a pěvci.

Básníci?

Je celkem pravděpodobné, že termín „básník“ slouží v pozdější době k pozitivnímu pohledu zpět na pohanskou minulost, a to jako neutrální slovo užívané plně v intencích pojmů učenec nebo „vzdělanec“, což umožňuje o některých „druidských“ věcech dále hovořit jako o básnických a vyhnout se krkolomné a nevěrohodné christianizaci nezpochybnitelných pohanských autorit. Jasné je i to, že pád druidského stavu nenastal tak rychle, a dovedeme si velice dobře představit, že někde na západě země se pohanský kult udržel poměrně dlouho. Krom toho je jasné i to, že noví křesťanští kněží byli v mnoha ohledech smířeni se společností, z níž sami vzešli, a odstraňovali jen ty nejhorší zlořády proti lidskosti.

Právě forma projevu a uctívání byla nejen společným jmenovatelem, ale také bytelnou lávkou, po níž se mnozí „kouzelníci“ (druidové) přepravili na břeh „básnictví“. To možná naznačuje Cormakův slovník (Sanas Cormaic) v hesle „druid, tj. poezie, neboť skrze poezii dělá svá zaříkávání“ (drai .i. dorua ái i. airchetal, ar is tria dan dogni sium a brechta). V rámci ukončení činnosti druidů jako kněží pohltil zřejmě valnou část z nich básnický stav, jenž pak v některých světských ohledech nahradil jejich funkci a sám závratně zvýšil svůj význam a prestiž. Toto překrytí se dá navíc velice dobře sledovat na některých praktikách, které se sice označují za básnické, ale ve skutečnosti mají četné styčné plochy s modloslužbou a zcela otevřeně oplývají magií a extatickým nábojem. A tak se dočítáme, jak „básník“ dokázal písní zklidnit rozbouřené moře, zabránit znepřáteleným stranám v krveprolití, rozmlouvat s mrtvými, určit jméno a původ libovolného člověka, vypátrat zloděje, likvidovat škůdce (např. krysy) nebo usmrtit slovem toho, kdo se provinil proti uznávanému řádu. To všechno jsou výkony připisované v antických pramenech druidům.

Dva mudrlanti

To, že pole působnosti „básníků“ se dosti proměňovalo, máme dobře zaznamenáno v právním zhodnocení události, jejíž hlavní téma není vzdálené ani dnešním intelektuálům – jde o zbujelou odbornickou nesrozumitelnost a s tím spojený malý vliv ve společnosti. Prolog ke sbírce zákonů Velká tradice (Senchas Már) zaznamenává událost nazývanou „Rozhovor dvou mudrců“ (Immacallam in dá Thuarad), což byl zápas o post velebásníka (ollam) mezi Ferchertnem Básníkem a Nédem, synem Adnaeho, za vlády krále Conchobara mac Nessy. Disputace vedená v „temném jazyce“ (bérla dorcha) plném složitých narážek prý byla pro naslouchající vládce natolik nesrozumitelná, že básníkům okamžitě odebrali právo vynášet rozsudky, které drželi nepřetržitě od časů Amergina Glúngela. Dokonce se nám dochoval podrobně glosovaný text zaznamenávající projevy obou stran, jenž je bohatým zdrojem informací o irském básnickém stavu. Načrtnuta je zde hlavní osa výuky („etymologie“!), podoba insignií, definice profesionality, výčet hlavních dovedností, přehled repertoáru a průběh kariéry.

Sv. Patrik

„Modloslužebnictví“ básníků neučinil konec ani příchod křesťanství. Třebaže sv. Patrik († asi 493) praktiky spojené s obětováním bůžkům zakázal, určité rysy pohanského ritu i nadále prostupují minimálně dvě ze „tří věcí, jež ustavují básníka“, což je „objasňující vědění, rozlousknutí písní a zaříkávání z konců“ (tréde neimthigedar filid: immas forosna, teinm laeda, dichetal di chennaib).

Přesto se nemohlo stát, aby silný křesťanský živel nepřinesl nějaký zvrat. K mocným činitelům, které začaly působit takřka okamžitě, patřila především znalost abecedy (aipgitir) a Písma svatého, zpočátku nazývaného „bílý jazyk“ (bérla báin), jejichž znalcům byli dosavadní tři mluvčí nekompromisně podřízeni. Vše se zkrátka začalo poměřovat tím, co je psáno (v Bibli), a „kdysi pronesené“ muselo být přezkoumáno. Proti paměti se začíná stavět záznam a četba. Dojde sice k specifickému pokusu vyrovnat se s novým fenoménem vytvořením zvláštního irského písma rituální ražby zvaného ogam nebo též podle prvních tří písmen „bříza-jeřáb-jasan“ (beth-luis--nion), v něm se však do klasického latinského schématu třídění hlásek schoulí pouze některé aspekty uctívání stromů, magických znaků a kryptologie. K syntéze tří hlavních myšlenkových proudů rané irské společnosti, „tradičního práva“ (fénechus), „básnictví“ (filidecht) a „křesťanské nauky“ (légenn), dochází údajně až prostřednictvím výjimečné paměti Cenn Fáelada († 679), jenž byl po zranění v bitvě ošetřován v Túaim Drecainu, kde pasivně naslouchal „přednáškám“ ze všech tří blízko sebe stojících škol najednou. Osvojením těchto směrů a jejich skloubením se tento muž stal prvním irským „doktorem trojího práva“ (brethem téora mbreth).

Sv. Kolumba

Průvodní jevy slučování křesťanství a dosavadní tradice přímo explodují v různých legendách, jež se nakupily kolem postavy svatého Kolumby († 597). Rozšířením písma se totiž brzy naráží na palčivou otázku autorských práv, především možnost opisu nějakého díla bez svolení autora. Sv. Kolumba vytváří tajně kopii žalmů přeložených sv. Finianem, a dostane se tak do sporu, který má rozetnout proslulý královský rozsudek: „Každé tele patří své krávě.“ Roztržku však definitivně vyřeší až bitva u Cúl Dreimnu, kde se střetnou klany stojící za znepřátelenými kleriky. Rukopis sporné kopie se zachoval a říká se mu „Bitevník“ (Cathach).

Sv. Kolumba, potomek královského rodu Uí Néillů, následně odchází christianizovat Skotsko. Po letech se však v jeho domovině rozpoutá aféra, která ohrožuje existenci básnického cechu vůbec. Jedna skupina básníků si totiž ve své neskromnosti dovolila žádat v odměnu za kolektivní chvalozpěv od krále Áeda, syna Anmereova, dědičnou královskou sponu (roth croi). Jelikož ji však z pochopitelných důvodů nedostali, složili na krále satiru a prchli před jeho hněvem. Většina irských vládců, tedy až na ty uladské (z dnešního Ulsteru), má zpupnosti profesionálních básníků dost a žádá jejich odchod ze země. Celá kauza se má rozhodnout na shromáždění v Druim Cetta a vše nezadržitelně spěje k tomu, že privilegovaní básníci v počtu 1200 mužů budou z Irska pro svou „obtížnost“ (tromdacht) vyhoštěni. Kolumba, sám absolvent jedné z básnických škol, známý jako „mudrc, věštec a básník“ (suí, fáith, fili), se k tomuto jednání dostaví, obě strany usmíří a navrhne snížení počtu doprovodné družiny básníků spolu se stabilním ceníkem odměn za básně v různých metrických třídách. Od té doby je tento světec básníky oslavován jako jejich ochránce a patron irské poezie.

Amra Choluimb Chille

V souvislosti se zmíněnými událostmi byl také učiněn pokus složit na sv. Kolumbu chvalozpěv, což světec odmítá s tím, že člověk se má chválit až po smrti. A tak bude velkolepý Chvalozpěv na sv. Kolumbu (Amra Choluimb Chille) složen až po jeho smrti. Jinak světec pozdějšímu vzniku tohoto zpěvu nikterak nebrání a slepému velebásníku Dallánu Forgaillovi určí znamení své smrti, přislíbí mu vrátit na dobu tvorby zrak a navíc mu zaručí dvě místa v nebi: pro něho samého a pro každého, kdo bude chvalozpěv denně zpívat a pochopí jeho smysl (ceill) i zvuk (fogur). Chvalozpěv se stal na dlouhou dobu prototypem mistrovské básně a veledílem jak shrnujícím staré postupy, tak otevírajícím nové a netušené slovesné obzory. Temný a složitý text si pro svou komplikovanost brzy vysloužil obsáhlý úvod plný legend o jeho vzniku a podrobný rozbor některých slov a užívaných figur.

Cizinci

Rozkvět irské kultury trvající několik staletí je počátkem 9. století na delší čas zastaven vpádem Vikingů, kteří zplundrovali klášterní i světská centra vzdělanosti. Poměrně brzy se však objeví muž, pod jehož vedením se šikují nejen vojska k jednotnému odporu, ale i irská učenost obohacená kontinentálními výdobytky. Brian zvaný Bóroma (Poplatkový) uzavírá toto chmurné období bitvou u Clontarfu roku 1014, kde dosáhnuv sjednocení Irska pod svou vládu zvítězí a zároveň padne.

Koncem 12. století se Irsko v důsledku normanského záboru dostává pod vládu anglické koruny, nicméně své walesko-normanské uchvatitele kulturně i jazykově zcela vstřebává. Irské básnictví je tím na oplátku obohaceno o nový kontinentální žánr kurtoazní písně. Tyto „písně milostné“ (dánta grádha) se však i nadále pěstují převážně v původně normanských rodinách. Následující období je charakterizováno sumarizací tradice ve velkých rukopisných sbornících, ale také sílícím tlakem Anglie prosazující jednotný „jazyk, oblečení a chování“ – do tohoto konceptu ale nakonec nezapadají právě normanští usedlíci, kteří se po čase stali „irštějšími než sami Irové“ (Hibernicis ipsis Hiberniores).

Soumrak tradiční gaelské kultury nastává až v polovině 17. století v důsledku parlamentních zmatků v Anglii, které vyvrcholí brutální pacifikací situace v „loajálním“ Irsku, kdy při masakrech Olivera Cromwella skončil leckterý literární „žánr“ na šibenici nebo svržením ze skály. Zkáza se vlastně započala již roku 1607 tzv. Útěkem [irských] hrabat, kdy mnozí básníci přišli o mecenáše a nastala jim doba „náhradních zaměstnání“. Toto provizorium je ukončeno rozsáhlými anglickými konfiskacemi nemovitého majetku básníků. Tím také zanikají poslední opěrné body tradice a pronásledované básnické školy, dávno přijímající pouze dědičnou básnickou krev, skomírají v agónii. Obecným příznakem úpadku se pak jeví především průsak spodních lidových proudů, jež dosud měly jen malou možnost veřejné prezentace: ke zděšení posledních učených básníků se mezi lidmi šíří již jen lidové písně, jež může skládat každý „buran“ (dubthuata). Stesk po starých časech u mnoha profesionálů najde své vyjádření ve „snech“ (aisling) o návratu Stuartovců na anglický trůn.

Prázdná bouda

Jedním z posledních vzmachů a zároveň zvláštním koncem gaelské tradice je tzv. „Spor básníků“ (Iomarbhágh na bhFilead). Tuto veršovanou polemiku ohledně historických nároků na Irsko zahájil Tadhg Mac Dáire Mac Bruaideadha, velebásník Ó Briainů, hrabat z Thomondu, v odpověď Lughaidu Ó Cléirighovi. Šlo o to, zda mají na Irsko nárok potomci mytického Ebera, Mílova syna, z jižní poloviny země nebo potomci Eremona, Mílova syna, ze severní poloviny. Ústřední téma nebylo zrovna aktuální, neboť oba vládci dorazili do Irska před několika tisíci lety, ale v pozadí sporu stojí spíše pokus o obnovu básnických soutěží a získání podpory mecenášů z významných rodů. V době, kdy již země fakticky patřila Angličanům, však měla celá disputace poněkud absurdní nádech, a tak si učení „přispěvatelé“ tohoto sporu vysloužili v proslulém čtyřverší Flaithrího Ó Maoil Chonairea označení „psi, co se perou o prázdnou boudu“ (coin … ag gleic fán easair fhalaimh). Přesto měla tato polemika jistý význam, protože do určité míry oživila zájem o tradiční gaelskou vzdělanost a podnítila její novodobou recepci.

Jazyk a řeč

Jakkoli se středověké Irsko jeví našemu pohledu zemí mocensky roztříštěnou neustálými klanovými válkami, kulturně je značně jednotné. Zásluhu na tom mají právě básníci, kteří svými obchůzkami (cúairt) zemi neustále umělecky prokrvují a občerstvují. Celkem záhy se také zásluhou prvních gramatických pokusů konstituuje spisovný jazyk zvaný „gaelština“ (góidelg), vedle něhož stojí „obvyklá řeč“ (gnathbérla), „jazyk“ (tenga), „severština“ (saxanbérla) a „hatmatilka cizinců“ (gib-gab). Díky prvním lexikografickým pokusům pak dochází k uchování některých významných slov „staré gaelštiny“ (sengóidelg), která nadále slouží k posílení synonymiky nebo jako archaická ornamentika. Brzy po nástupu klasické vzdělanosti se v klášterech i básnických školách šíří znalost latiny (laiten), řečtiny (gréc) a hebrejštiny (ebra), jejichž výuka a znalost nejen obohacují slovní zásobu o další synonyma, ale dávají vzniknout i svérázným veršům bez gramatických a prozodických pravidel zvaným Hisperica Famina.

Profesních jazyků, jež jsou někdy srovnávány se slangem a odbornou terminologií, existovala celá řada, např. „jazyk vybraný“ (bérla teibide), „jazyk právnický“ (bérla Féni) a „jazyk oddělený“ (bérla etarscartha). Z nich nejvýraznějším je bezesporu „jazyk básnický“ (bérla na filed), jenž sloužil básnickému stavu k vnitřní komunikaci nebo lépe řečeno k identifikaci úrovně znalostí a oddělení zrna od plev. Základem jsou poetické opisy, narážky a odkazy, které zahrnují rozsáhlou oblast tradičních znalostí z místopisu, historie a bájesloví. Další vrstvu tvoří slova přejatá z jiných jazyků, především z latiny, řečtiny a hebrejštiny, která nedovolují obyčejnému smrtelníku proniknout do významu pronášeného. Součástí kryptologických forem básnického jazyka je navíc i tzv. „zahalení“ (fortched) neboli „zatemnění“ (fordorchad), jež spočívá v záměně, vyjmutí nebo přidání jedné hlásky slova (většinou na začátku nebo na konci). Použít se dá rovněž tzv. „latina“ (laiten), kde se do slov podle určitého klíče vkládají názvy ogamských písmen (beth, luis, nion) či jejich zkratky.

Požadavky na dobrou slovní zásobu, výslovnost a rétoriku se nekladly jen na profesionály, ale i na obyčejné lidi. Například v gnómickém textu Fithalova přísloví (Senbriathra Fithail) se „dobrá gaelština“ (sogóidelg) nebo „dobrý jazyk“ (soitnge) uvádí dokonce jako jedna z charakteristik dobré ženy.

Básník

Přestože u mnoha básní staré doby jsou autoři neznámí nebo se jejich skladby připisují nějaké významné osobě pro záštitu (např. sv. Kolumbovi), je třeba promluvit také o autorech. Nejprve musíme uvést na pravou míru irský (keltský) termín celosvětově užívaný jako synonymum pro výjimečného básníka. V gaelské tradici totiž slovo „bard“ neoznačuje poetu vynikajícího, ale pouze talentovaného pěvce bez vzdělání (tj. znalosti písmen), který je „schopen počítat slabiky“. Bardem se zkrátka rozumí individuálnější a lidovější „pěvec“, který na rozdíl od básníka nepatří do užšího kruhu zasvěcenců básnického cechu, a není tedy schopen tvořit v tak širokém spektru složitých a rozmanitých meter. Podobně je na tom i „recitátor“ (reacaire), který přednáší hlavně cizí skladby a jehož prostřednictvím se případně vyřizují objednávky, které autor nemůže doručit sám.

Básníkem se člověk může v mnoha případech stát hned po narození, neboť znamením, že se k tomuto povolání bude hodit, je někdy nevidomost. Takové „slepce“ celkem dobře rozpoznáme podle jména, protože ta většinou obsahují slovo dall (např. Dallán Forgaill, Tadhg Dall Ó hUiginn) nebo přídomek caech (např. Cearbhallán caech na n-amhrán, doslova Cearbhallán slepec písní). V básnických rodinách se také často syn zasvěcuje řemeslu tím, že rodiče dají novorozenci jméno „Poeta“ (Tadhg). Profesionálem se ovšem stává především ten, jehož otec nebo alespoň děd byl básníkem, pro toho je básnická škola otevřena dokořán. V pozdějších trudných dobách bude „rodové zatížení“ dokonce nutným předpokladem přijetí.

Jestliže v předkřesťanské době byla patronkou poezie bohyně Brigit, nemůžeme se divit, že mezi mužnými poety operuje také několik básnířek (banfili), jakkoli se studium ženě povoluje jen v případě, že básník-otec nezplodil žádného syna a dcera oplývá výjimečným talentem. Většina dochovaných „ženských básní“ však byla složena ženami bez vzdělání. Známější a v zákonech hojně citované jsou spíše obávané „satiričky“ (bancáinte) provozující za úplatu zesměšňování a zaklínání. Těmi se ovšem obecně opovrhuje a řadí se k nejhorším ženám vůbec (measam bean ban-chanti).

Škola

Paměti markýze z Clanricarde Ulicka de Burgh (1604–1657) poskytují celkem jasnou představu o tom, že tradiční gaelská škola pro básníky nebyla v žádném případě klasickou vzdělávací institucí. Básnický adept zde vstupuje do duchovního společenství, které má svoje zvláštní přijímací rituály (půst), podivné pedagogické praktiky (výuka ve tmě) a interní pravidla (veršuje se vleže a ve tmě).

Díky nesmírné obsáhlosti irských rukopisných sborníků si můžeme utvořit celkem dobrý obraz o tom, jak školení takového „fili“ probíhalo a na co se při jeho výuce kladl největší důraz. V pojednání Dvanáct oddílů básnictví (XII ernail na filideachta) se nám zachoval velice podrobný popis celého dvanáctiletého učebního cyklu, v němž se kromě výčtu metrických, gramatických, právních a mytologických znalostí, pečlivě odstupňovaných rok po roce, objevují „velká vyprávění“ (prímscéla), „malá vyprávění“ (foscéla), „jazykové knihy“ (duili bérla), rituální a kouzelné písně, „místopisné pověsti“ (dindsenchas), kryptografie a rituální kaligrafie (ogam), přehled mravních zásad (kázeň, čestnost, cudnost, tělesná čistota) či pravidla správné tvorby (např. jednotná myšlenka, přesný popis, poučnost, přiměřenost chvály, stručnost). Nároky na paměť jsou vzhledem k objemu látky dosti vysoké, a jak vysvítá z charakteristiky sedmi hodnostních tříd, ne všichni mají dojít až na vrchol, každý básník však musí završit nejméně sedm let. V textové podobě se sice nedochovalo všechno, ale k dispozici je např. svérázná gramatika Poučení pro básníky (Auraicept na nÉces), přehled O metrech poezie obecně (Do aistib ind aircetail i coitchinn), pojednání o metrických chybách, báseň o stylistických chybách Trojsloví (Trefocal) či přehled žánrových a tematických figur Příklady vynikajících (Exempla praecedentium) a jiné.

Hodnosti

Básnický cech se dělí do sedmi hodnostních tříd, jež jsou podle právního pojednání Uvedení do pravidel (Uraicecht na Ríar) definovány především dosaženými znalostmi (počet zapamatovaných příběhů + příslušné metrum spolu s metry všech nižších básníků), z nichž vyplývá výše odměny, cena cti (obnos vyplácený v případě okradení, urážky, zranění nebo smrti) a počet lidí v doprovodné družině, kteří mají rovněž nárok na pohoštění a nocleh.

Nejvyšší básník nazývaný ollam („velká jeho hloubka“) nad sebou nosí „zlatou větev“ (craeb óir), musí být potomkem dvou generací básníků a kromě příslušných slovesných znalostí musí ovládat i irskou historii a právo, na repertoáru má 350 vyprávění (250 velkých a 100 malých) a ovládá 100 meter typu „anamain“; odměnou za jeho báseň je 1 vůz (tj. 1 otrokyně nebo 10 krav), cena jeho cti je stejná jako králova a činí 7 cumalů („otrokyň“), doprovází ho až čtyřiadvacet lidí.

Druhý nejvyšší básník se nazývá ánruth („skvělý proud“), jako odznak svého stavu nad sebou nosí „stříbrnou větev“ (craeb airgdide), na repertoáru má 175 vyprávění a ovládá 48 meter typu „nath“, odměnou za jeho báseň je 5 krav, cena jeho cti činí 3,5 cumalu, doprovází ho až dvanáct lidí.

Básník třetí hodnostní třídy se nazývá clí („sloupek“), za odznak nosí stejně jako všichni ostatní nižší básníci „bronzovou větev“ (craeb umai), na repertoáru má 87 vyprávění a ovládá 30 meter typu „anair“, odměnou za jeho báseň jsou 4 krávy, cena jeho cti činí 5 krav, doprovází ho až osm lidí.

Básník čtvrté hodnostní třídy se nazývá cano („pěvec“), na repertoáru má 60 vyprávění a ovládá 20 meter typu „emain“, odměnou za jeho báseň je 1 kůň nebo 2 krávy, cena jeho cti činí 4 krávy, doprovází ho až šest lidí.

Básník páté hodnostní třídy se nazývá doss („odměna“), odměnou za jeho báseň je dojnice, na repertoáru má 50 vyprávění a ovládá 16 meter typu „laíd“, cena jeho cti činí 3 krávy, doprovázejí ho až čtyři lidé.

Básník šesté hodnostní třídy se nazývá mac fuirmid („syn skládání“), na repertoáru má 40 vyprávění a ovládá 10 meter typu „setrad“ a 2 typu „senamain“, odměnou za jeho báseň je stelná kráva, cena jeho cti činí dvě krávy, doprovázejí ho až tři lidé.

Básník sedmé a nejnižší hodnostní třídy se nazývá fochloc („učedník“), na repertoáru má 30 vyprávění a ovládá 6 meter typu „díana“, odměnou za jeho báseň je jalovice, cena jeho cti činí jednu krávu, doprovázejí ho až dva lidé.

Všichni výše uvedení patří mezi „nedotknutelné“ (nemed), což znamená, že se je kvůli jejich umění satiry nikdo neodváží poškodit, ponížit, zranit nebo zabít. V irské historii jsou sice zaznamenány případy zabití básníka, ale většinou šlo o zcela výjimečné případy hněvu či přehmatu ve tmě.

Funkce ve společnosti

Jelikož v mnoha případech absolventi těchto škol pocházeli z rodin, v nichž se „básnické řemeslo“ dědilo z otce na syna i po několik staletí, opuštění takového zlatého dna se hodnotilo velmi negativně. „Básnický klan“ s dědičnými výsadami bývá přimknut k nějakému mocnému klanu, jehož náčelníci a vůdci se dají opěvat. A tak „básník junior“ obvykle nastoupí na místo svého otce, převezme znalosti o pamětihodných událostech chlebodárcova rodu a stane se osobním básníkem, jenž svého pána všude následuje a zaznamenává jeho činy. Jelikož irská klanová struktura byla dosti složitá a „nejširší rodina“ se během několika generací, v důsledku rozdělení majetku všem mužským potomkům stejným dílem, značně štěpila, byla po básnících stálá poptávka. V přímém spojení s mocí má pak velebásník (ollam) svého klanu ukotveny různé výsady: provádí inauguraci nového vládce pozdvižením prutu nad jeho hlavu a získává za to od něho jeho dosavadní zbraně, koně a šaty, k tomu dostává i svatební šaty panovníkovy nevěsty a v hodovní síni mu náleží první doušek a čestná porce (kýta). Tito poetové však nejsou jen chvalořečníky, oplývají rovněž určitou dávkou nezávislosti, protože jejich veršotepecké rodiny již často nahromadily velké jmění a vedle své „umělecké činnosti“ ještě obvykle vedou nějaké hospodářství. K neodvolatelnému zlomení tradiční gaelské kultury tak dochází anglickým vyvlastněním těchto „literárních statků“ v 17. století.

Po vyučení má básník hned několik možností, jak své znalosti prakticky využít. Kdo „nezdědí“ pána po otci u vlastního klanu, nalezne jej buď jinde, nebo může provozovat „obchůzku“ čili „vokolek“ (cúairt) po gaelském světě (Irsko, ostrov Man a Skotsko), skládat příležitostné básně a nechat se hostit – největší poptávka po vyprávění je samozřejmě v zimním období, tj. „od začátku listopadu do začátku května“ (ó Shamhain go Bealtaine). Možností básníkovy sebeprezentace a zviditelnění je i básnická soutěž pořádaná na výročním shromáždění (aenach) nebo ne sice tak častý, zato dosti prestižní „sjezd básníků“ organizovaný ovšem pod záštitou nějakého mocného rodu, který si materiální podporou takové akce zajistí nesmrtelnou úctu a obdiv. Za vzor může posloužit sjezd uspořádaný Uilliamem Ó Ceallaighem (William O’Kelly) roku 1351, jehož popis spolu s chválou za jeho zabezpečení se nám uchoval v básni Gofroida Fionda Ó Dálaigha, jež nese název Básníci Irska v jednom domě (Filidh Éireann go h-aointeach). Dokonce existují náznaky, že pevně organizovaná básnická struktura, jakou „talentovaní lidé“ (aes dána) bezpochyby byli, pořádala patrně i jakési „literárněkritické konference“, na nichž se posuzovaly zásady tvorby a porovnávaly příběhy, jestli se vyprávěné verze od sebe příliš neodchylují.

Tvorba

Úloha školeného básníka (fili) ve staroirské společnosti je dle jedné z „etymologických“ glos Cormakova slovníku (Sanas Cormaic) obsažena již ve slově samém, neboť se vykládá jako „jed-krása“, tj. „jedem jeho satira a krásou jeho chvála“ (fili .i. fí a naeir 7 lí a molad). Úlohou takového dobře placeného básníka tedy je, aby byl „požehnán, kdo chválen“ (genmair moltair), a „bědný, kdo satirizován“ (mairg aerthiar). Svými chvalozpěvy má zkrátka posvěcovat a oživovat toho, kdo za to zaplatí nebo kdo si to zaslouží, a znalost „jedové hrůzy“ (nemfhuath) čili schopnosti pronášet smrtonosnou satiru (áer, clamar, escuine) zase chrání jeho i ostatní příslušníky společnosti před neuctivostí a nepohostinností. Možnost, že špatné jednání k hostu bude splaceno satirou, byla po celá staletí černou můrou každého vládce i zemana, protože obvinění z lakoty je jednou z nejhorších urážek a ve společnosti, jejíž struktura obsahuje dokonce zvláštní společenskou třídu zvanou „hostitel“ (briugu), to znamená obecný posměch a hlubokou společenskou degradaci. To ovšem neznamená, že by se hamižnost a skrblictví vyhýbaly básníkům. Povolání, jež přinášelo více než obživu, se prostě někdy zvrhlo v nestoudné hrabání a vydírání, básník byl pak spíše než chvalořečníkem neskonalým otrapou a neřádem par excellence.

Básníkův repertoár se neomezuje pouze na dvě uvedené dovednosti, jež ho přímo definují. V jeho činnosti nalézáme i jemně odstíněné doplňky obou základních žánrů, mezi které patří kromě „chvalozpěvu“ (amra) a „žalozpěvu“ (marbnath) i veršované proslovy na svatbách či křtinách, hodnocení zisků válečných i mírových, popis hrdinských činů či posilování odvahy válečníků. Navíc musí mít v zásobě výše uvedený počet neveršovaných příběhů k vyprávění. Od obyčejného „vypravěče“ (scélaige) se jeho repertoár patrně odlišoval vyšší kvalitou a od „historika“ (senchaid) mytickým rozměrem vyprávěného. Vzhledem k tomu, že se vedle valné většiny příběhů zachoval i dosti podrobný soupis těchto prozaických žánrů, víme, že se třídily na: „zničení“ (togla), „loupeže dobytka“ (tána bó), „námluvy“ (tochmarca), „bitvy“ (catha), „hrůzy“ (úatha), „plavby“ (immrama), „úmrtí“ (oitte), „oslavy“ (fessa), „obléhání“ (forbassa), „dobrodružství“ (echtrada), „únosy“ (aithid) a „plenění“ (airggne). Není to vlastně jakási summa tehdejšího života?

Satira

Každého, kdo se bude zabývat irskou satirou podrobněji, jistě překvapí rozmanitost jejích forem. Podle krátkého pojednání s názvem Kolik je druhů satiry? (Cis lir fodla aíre?) existují tři základní typy: prohlášení, urážka a zaklínání. Prohlášením se myslí jednoduchá neveršovaná výtka, urážkou zase vytvoření hanlivé přezdívky, která zapustí kořeny v myslích lidí. Zaklínání, jež spočívá pouze ve veršované formě, se uvádí deset druhů: „syn lůna“ (mac bronn), satira vytvořená v tajnosti; „slepé slovo“ (dallbach), satira bez uvedení jména postiženého; „slovo v protikladu“ (focul i frithsuide), chvála, kterou poslední slovo obrací v satiru; „potupa satirou“ (táir n-aíre), satira pronesená tak, že to není poznat; „potupa chválou“ (táir molta), chvála, která je ve skutečnosti výsměchem; „dotek satiry“ (tamall n-aíre); „dotek chvály“ (tamall molta); „úplná satira“ (lánaer), satira, která obsahuje jméno, původ a bydliště, „výsměch“ (ainmed), „nadbytek chvály“ (ró molta) a „improvizovaná kletba“ (glám dícind).

Kromě obvyklé urážlivé skladby má básník na repertoáru ještě děsivý kousek zvaný „slovní úskok uši drtící“ (briamon smetrach), a to když svou satiru doprovází jakýmsi „vykrákáním“, což znamená, že obratně drtí nešťastníkův ušní lalůček mezi dvěma prsty, a tím mu způsobí smrt. Ale jak se vlastně ta smrtonosná satira projevuje? Pro to slouží standardní opis: po vyslovení kletby se na tváři objeví tři různobarevné boule, kterým se říká „hanba (černá), poskvrna (rudá), potupa (bílá)“, člověk vážně onemocní a do několika týdnů zemře.

Používání smrtonosné „satiry“ však není zcela svévolné a má svá pevná pravidla zakotvená v zákonech. Ke složení úplné satiry je třeba znát především jméno své budoucí oběti, a proto se ve starých časech nebralo vlastní jméno tolik nadarmo. Jestliže byl na ně někdo básníkem dotázán, opsal sám sebe složitými metaforami v dlouhé kadenci, již nebylo možné včlenit do básně, a tím vlastní pohanu znemožnil nebo alespoň oddálil. Také je třeba říci, že každá satira nemá smrtonosné účinky, nejúčinnější je samozřejmě „satira právní cestou“ (áer conaire) a za důležitou se považuje i „klidnost satiry“ (rethinche aeoir). Hněvivá a neoprávněná satira se může obrátit proti svému původci a zničit jej samého, a navíc, jak praví Néde, syn Adnaeho, „je těžké proklít dobrého člověka“ (innse glam do doiduiniu).

Profesionální ctí každého básníka samozřejmě je, aby jeho satira byla spravedlivá, protože jinak se v očích společnosti stane z básníka „satirikem“ (cáinte, rinntaid), který si neuvědomuje své básnické povinnosti a zesměšňuje jen kvůli vlastnímu prospěchu nebo dokonce za úplatu. Takovým člověkem lidé začnou opovrhovat, i když se ho obávají. Profesionální satirik se zkrátka pohybuje na hranici zákona, netěší se veřejné podpoře a jeho život obyčejně nekončí přirozenou smrtí. Cormakův slovník (Sanas Cormaic) přirovnává jeho projev k psímu štěkání, když o něm říká, že „satirik jest pes, neboť satirik má psí hlavu, protože provozuje podobné umění“ (cáinte .i. canis .i. cú, ar is cend con forsin cáinti, ar is inann dán frisgníat). Zvláště v nejstarším období někteří básníci své chlebodárce bezostyšně vydírají, mastí si kapsy a „otravují vzduch“. V tomto smyslu proslul zejména bájný Athirne zvaný Ailgesach (Žádostivý), jenž se stal zároveň patronem tohoto umění – za jeho „trojí záštitu“ se považuje „hanlivá satira, bezhlavá kletba a neskromné přání“ (tre sgiath Aithirne: áer, glám dícend, ailges).

Stejně jako se dá složit satira na jednu osobu, dá se satirizovat i celý klan. Dokladů podobného „kolektivního obvinění“ není mnoho, ale jsou o to výraznější. Nejlepším příkladem je asi proslulá báseň Aenghuse Ruadh Ó Dálaigha zvaného „Aenghus Satirický“ (Aenghus na nAor) na přední irské klany. Tuto rozsáhlou skladbu členěnou po provinciích od něj objednali v 16. století Angličané lord Mountjoy a sir George Carew, aby zostudili významné irské rodiny a vyvolali mezi nimi nepřátelství. Aenghus Ó Dálaigh byl zabit rozzuřeným sluhou jednoho z postižených…

Irská satira sice časem ztrácela na síle a účinnosti, ale obávanou praktikou byla ještě hluboko v 17. století. Poslední satiru tohoto druhu složil roku 1713 munsterský básník Aodhagán Ó Rathaille († 1729) na výběrčího daní jménem Tadhg Dubh Ó Croinín.

Chvála

Přes všechno, čím se satira a chvála liší, jsou souměřitelné zejména v tom, že obě vyvolávají „ruměné tváře“ (romna rossa), jež jsou příznakem studu. Jestliže se například stane, že básník svůj chvalozpěv zkazí a oslavenec (zadavatel) se tím zesměšní, musí „básník-packal“ ze zákona složit něco lepšího nebo zaplatit za novou chválu někomu jinému. Krom toho je chvála problematická i z křesťanského hlediska. Když například básníci zahrnou sv. Kolumbu v Druim Cetta pochvalnými básněmi, hned se mu začnou nad hlavou rojit démoni; rozprchnou se teprve tehdy, když si světec uvědomí svou pýchu a změní mysl.

V žánru chvály se skrývá životadárná síla, která může zamezit i působení (nespravedlivé) satiry, takové se potom říká „chvála, jež smývá satiru“ (moladh donig aoir). Jakkoli není chvála rozebírána tak důkladně jako satira, nalézáme v jejím popisu zachyceny jisté odstíny. Rozdíl se činí především mezi obecnou „chválou“ (molad), drobnou „pochvalou“ (formolad) a silnějším „vychválením“ (admolad). V přehledu Příklady vynikajících (Exempla praecedentium) se vypočítávají základní druhy: „chvála válečníka válečníkem“ (molad laich do laech), „chvála klerika na klerika“ (molad clerigh for clerech) či „chvála ženy na ženu“ (molad mna for mnai). To patrně souvisí s pravidlem „přiměřenosti chvály“ (cóir molta), neboť básník má každého chválit podle jeho povolání a vyvarovat se přemrštěné chvály, která se může stát směšnou.

Poezie

Pro poezii existuje ve staré irštině mnoho názvů, z nichž každý charakterizuje svůj předmět z jiné stránky: „řemeslo“ (cerd), „tvorba“ (creth), „talent“ (dán), „básnictví“ (filidecht), „učenost“ (éicse), „inspirace“ (aí), „zpívání“ (airchetal), „vědění“ (sous).

Za symbol poezie a básnické inspirace se považovalo lískové ořeší (coll), protože schopnost dobře zvládnout téma básně se přirovnává k „rozlousknutí oříšku“ (cno-maidm). Například Néde mac Adnai na otázku, co „má nad sebou“, odpovídá: „svou lísku poezie“ (mo choll creth), přičemž tímto zdrojem inspirace myslí samozřejmě Boha; také na dotaz „odkud přišel“, Néde odpovídá: „z lísek básnického umění“ (a calloib crethmond). Jinde zase narážíme na „ořechy inspirace“ (cnoe ind immais) a podobně.

Básnické tvorbě a přemítání o ní bylo vyhrazeno zvláštní místo, kterému se říkalo „popředí meditace“ (ucht osmenta) nebo „místo tvorby“ (airm creth). Takovým místem byl především břeh moře nebo řeky, „protože básníci mají místo zjevení nauky vždy na břehu vody“ (ar bá baile fallsigthe éicsi dogrés lasna filedu for brú usci). V tomto ohledu nejslavnější byl asi břeh řeky Bóinny poblíž Síd Segais, kde byly k vidění jednou za sedm let, vždy v polovině června, plody „devíti lísek“ velké jako beraní hlavy.

Vrcholným vstupem do představ o vzniku a roznícení poezie v člověku je nenadepsaný text obvykle označovaný jako Kotel pohnutí (In cóire érmai), pojednávající o podílu duše, těla a Boha na roznícení básnického talentu. Toto dílo, na hony vzdálené klasickým poetikám a zcela je přesahující, se pravděpodobně vyjadřuje k zacházení s „talentem“ vůbec. Nejprve se dozvídáme, že poezii má v těle každý, ale projeví se jen v každém druhém. Vývoj básnického talentu je rozdělen do několika fází, jež jsou pojaty takto: „v každém člověku jsou zrozeny tři kotle“ (genithir tri coire in cach duine), nazývané „kotel vroucnosti“ (coire goriath), „kotel pohnutí“ (coire érma) a „kotel vědění“ (coire so[f]is). První kotel se rodí (se dá probudit?) v mládí v poloze „naznak“, druhý se rodí u pokročilých v poloze „na boku“, třetí se rodí ve vzdělaném v poloze „na břiše“. Z tohoto třetího stupně se dá postoupit dále jen prostřednictvím „obrácení“ (impúd), které se dostaví skrze zármutek (např. touha, žal, žárlivost) či radost, a to lidskou (např. uzdravení, osvobození, vzdělávání) nebo božskou (milost, osvícení).

Metrum

Metrické vázání slov v pravidelnost a souměrnost má zřejmě svůj původ ve snaze deklarovat nenáhodnost, a tedy důležitost a posvátnost pronášeného, přičemž početní poměry slabik v příslušných strofách mají s největší pravděpodobností svůj zvláštní, rituální numerologický význam. Numerologie se navíc odráží i v celkovém počtu meter. Kratičký text nadepsaný Hvězda básnictví (Retlu filideachta) pojednává o existenci 365 „meter“ (alt), jejichž celkový počet je určen podle 365 „kloubů“ (alt) lidského těla, což zároveň odpovídá 365 dnům v roce a 365 bylinám země. Klouby však nejsou jen náhodnou numerologickou oporou, ale i praktickou pomůckou, neboť různé metrické kombinace slabik se počítají právě za jejich pomoci. Metra se v soupisu O metrech (Dona aistib) dělí na čtyři základní skupiny: „metra obvyklá“ (gnathaisti), „středně obvyklá“ (gnatha medonda), „neznámá“ (anaichinti) a „neobvyklá“ (ecoitchenna). Zvláště v oddíle těch neobvyklých se nalézají kreace, vedle nichž blednou i leckteré moderní experimenty.

Závěr

J. L. Borges kdysi napsal povídku Zrcadlo a maska, v níž úchvatně shrnuje postupy a snahy starých irských básníků. Když jsme ji četli, zdála se nám autorova invence ohromující. Jestliže však doložitelná skutečnost předčí jeho vrcholné nápady a shora uvedené informace jsou pouze stručným výčtem, v němž se na mnohé nedostalo, pak můžeme s klidem tvrdit, že Borges má prostě málo fantazie…

BIBLIOGRAFIE

 

TEXTY

Amm goeth i muir. Edited and translated by R. A. S. Macalister and John MacNeill. In: Leabhar Gabhála. The Book of Conquest of Ireland (The Recension of Micheál O Cléirigh), p. 262–267. Part I. Dublin 1916.

Am gaeth i mmuir. Herausgegeben von Rudolf Thurneysen. In: Irische Texte III, Heft 1, S. 61–62. Leipzig 1891.

Amra Choluimb Chille. Edited and translated by Whitley Stokes. In: Revue Celtique 20, 1899,
p. 30–55, 132–183, 248–289, 400–437; 21, 1900, p. 133–136.

Auraicept na n-Éces. The Scholars’ Primer. Being the Text of the Ogham Tract from the Book of Ballymote and the Yellow Book of Lecan, and the Text of the Trefhocul from the Book of Leinster. Edited and translated by George Calder. John Grant, Edinburgh 1917. Reprinted by Four Courts Press, Dublin 1995.

Bardic Syntactical Tracts. Edited by Lambert McKenna. Reprinted (1944). Dublin Institute for Advanced Studies, Dublin 1979.

Betha Colaim Chille / Life of Columcille (Rawlison B 514), compiled by Maghnas O Domhnaill in 1523. Edited by A. O’Kelleher and Gertrude Schoepperle. Reprinted (1918). Dublin Institute for Advanced Studies, Dublin 1994.

Betha Coluimb Cille / The Life of Columcille. Ascribed to Magnus O’Donnell. Text from Rawlison B. 514 with Translation. Edited and translated by Richard Henebry. In: Zeitschrift für celtische Philologie 3–5, 1901–1905.

Cis lir fodla aíre? Edited and translated by Howard Meroney. In: The Journal of Celtic Studies 1, 1950, p. 199–212.

„In Coire Érmai“. The Caldron of Poesy. Edited and translated by Liam Breatnach. In: Ériu 32, 1981, p. 45–93.

„In Coire Érmai“. The Caldron of Poesy. Edited and translated by P. L. Henry. In: Studia Celtica
14/15, 1981, p. 114–128.

Corus bard cona bardni. Herausgegeben von Rudolf Thurneysen. In: Irische Texte III, Heft 1,
S. 5–29. Leipzig 1891.

Dánta Grádha. Edited by T. F. O’Rahilly. Cork University Press, Dublin/Cork 1926.

Do aistib ind aircetail i coitchinn. Herausgegeben von Rudolf Thurneysen. In: Irische Texte III, Heft 1, S. 67–105. Leipzig 1891.

Dúil laithne. Edited by Whitley Stokes. In: Goidelica (Second Edition), p. 71–83. Trübner and Co., London 1872.

Dúil laithne. Edited and translated by R. A. S. Macalister. In: R. A. S. Macalister, Secret Languages
of Ireland, p. 94–115. At the University Press, Cambridge 1937.

Exempla praecedentium. Edited by George Calder. In: Auraicept na n-Éces, p. 150–169. John Grant, Edinburgh 1917.

Filidh Éireann go h-aointeach by Gofroid Fiond Ó Dálaigh. William Ó Ceallaigh’s Christmas Feast to the Poets of Ireland, A. D. 1351. Edited and translated by Eleanor Knott. In: Ériu 5, 1911,
p. 50–69.

The Hisperica Famina, vol. I., The A-Text, A New Critical Edition with English Translation and Philological Commentary. Edited and translated by Michael W. Herren. Pontifical Institute of Medieval Studies, Toronto 1974.

The Hisperica Famina, vol. II., Related Poems, A New Critical Edition with English Translation and Philological Commentary. Edited and translated by Michael W. Herren. Pontifical Institute of Medieval Studies, Toronto 1987.

[Im]gabáil emeltusa… (Sechzehn Teile der Dichtkunst). Herausgegeben von Kuno Meyer.
In: Zeitschrift für celtische Philologie 6, 1908, S. 262–263.

Immacallam in dá Thuarad. The Colloquy of the two Sages. Edited and translated by Whitley Stokes. In: Revue Celtique 26, 1905, p. 4–64.

Iomarbhágh na bhFileadh. The Contention of the Bards. Edited and translated by Lambert McKenna. I + II. Irish Texts Society, London 1918.

A List of Ancient Irish Authors (Book of Ballymote, 308b 12). Edited by Whitley Stokes.
In: Zeitschrift für celtische Philologie 3, 1899, S. 15–16.

Metrical Faults (Aig seo na lochta…). Irish Grammatical Tracts V. Edited by Osborn Bergin.
In: Ériu 17, 1955, p. 259–293.

Ní dhligh cúairt nó cennaighect,… (Was ein fili wissen muss). Herausgegeben von Kuno Meyer.
In: Zeitschrift für celtische Philologie 4, 1903, S. 237–238.

An Old-Irish Tract on Privileges and Responsibilities of Poets. Edited by E. J. Gwynn. In: Ériu 13, 1940/1942, p. 1–60, 220–236.

Retlu filideachta. Herausgegeben von Rudolf Thurneysen. In: Irische Texte III, Heft 1, S. 66. Leipzig 1891.

Sanas Cormaic (Cormac’s Glossary). Edited by Whitley Stokes, translated by John O’Donovan. Calcutta 1868.

Sanas Cormaic. An Old-Irish Glossary. Compiled by Cormac Úa Cuilennáin. Edited from the Copy in the Yellow Book of Lecan by Kuno Meyer. Anecdota from Irish Manuscripts, vol. V. Dublin 1913. Reprinted by Llanerch Publishers, Felinfach 1994.

Senbriathra Fithail and the related Texts. Edited and translated by Roland M. Smith. In: Revue Celtique 45, 1928, p. 1–92.

Senchus Már. The Ancient Laws of Ireland. Edited and introduced by R. I. Best and Rudolf Thurneysen. Dublin 1931.

Triadické výnosy irské / Trecheng breth Féni. Přeložil, komentář a bibliografii sestavil Daniel Samek. Triáda, Praha 1999.

Trefocul. Edited and translated by George Calder. In: Auraicept na n-Éces, p. 150–169. John Grant, Edinburgh 1917.

The Tribes of Ireland: A satire by Aenghus O’Daly. Edited by (John O’Donovan?). Translated by James Clarence Mangan. Introduction by John O’Donovan. John O’Daly, Dublin 1852.

Ughdair Éireann go n-áireamh (De scriptoribus Hibernicis) by Dubhaltach Mac Fir Bhisigh. Edited by James Carney. In: Celtica 1, 1950, p. 86–110.

Uraicecht na Ríar. The Poetic Grades in Early Irish Law. Edited and translated by Liam Breatnach. Dublin Institute for Advanced Studies, Dublin 1987.

XII ernail na filideachta. Herausgegeben von Rudolf Thurneysen. In: Irische texte III, Heft 1,
S. 31–66. Leipzig 1891.

 

Medailon Daniela Samka jsme otiskli v minulém čísle Souvislostí (2/2001).

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku