Zdeněk Troška se netají tím, že jako duchovní otec, režisér a spolutvůrce scénáře je se svými filmovými pohádkami spokojen, a ještě spokojenějším jej činí jejich zcela nesporný úspěch u českého publika. Princezny ze mlejna stejně jako první i druhé Z pekla štěstí v žádném případě nebudí rozpaky či nejistotu ohledně svého poslání. Líbit se a pobavit. Rozveselit celou rodinu jednoho nedělního odpoledne, laskavým humorem rozjasnit líc babičky i vnoučka. Kdepak, zlé čerty a čarodějnice, ty nemáme rádi, větší legrace je s těmi roztomile žvatlajícími poplety a vašnosty, drak je také k pomilování, když se s ním dobře zachází a podrbe se za oušky. Nebojte se! Zlo v našem příběhu je spíše směšné, než aby vzbuzovalo posvátný děs a hrůzu. Zdeněk Troška s oblibou vypráví, jak kamarádí se strašidly a ďáblíky, a neváhá se o svoji radost podělit s vděčnými diváky. A nemýlí se, malí i velcí se jdou podívat na zaručenou legraci a potěší je vše, co se scénář, režie, herci, technické efekty, milá zvířátka i slavní zpěváci snaží nabídnout. Publikum se baví, to jsme chtěli a jsme rádi, že se to povedlo! Kritici nepíšou pro lidi a moc nás nezajímají, ale naše pohádky jsou pro lidi, co mají právo se zasmát i zaplakat, zkrátka si v kině užít.

Nelze nesouhlasit. V tomto je Zdeněk Troška upřímný a je si vědom jak svých cílů, tak všech prostředků, které k vytvoření „troškovských“ pohádek využívá. Není třeba polemizovat a poučovat zkušeného tvůrce o tom, že půvab opravdové pohádky spočívá v jistých zákonitostech, jež, pokud jsou respektovány, „zařídí“ pohádkové kouzlo téměř samy a legraci to nebrání. Tři oříšky pro Popelku jsou tím nejlepším důkazem. Troškova pohádka však vytváří „nový žánr“, je jiná, moderní, zábavná, a hlavně oblíbená! Takže, prohlédněme si ji zblízka.

* * *

Z pekla štěstí 2 volně navazuje na film Z pekla štěstí 1. Markýtka, krásná chudá komorná hloupé, nafoukané a zlé princezny Eufrozíny se vdává za Honzu. Ten předtím za pomoci lidového povstání a svých věrných brachů přemohl komického draka Pucifala a zlého cizího roztahovačného krále Brambase. Honza a Markýtka z chalupy se za všeobecného jásotu a vítání ujímají vlády na „telčském“ zámku, Eufrozínu s povedeným tatíkem, starým králem, odnesou čerti… a stojíme na prahu dalšího pokračování. Jakkoliv by první pekelný díl také stál za analýzu, zvláště některé motivy a scény z prostředí dobrého lidu a jeho boje za spravedlnost a štěstí proti nahlouplé, prohnané a od základu zkažené vrchnosti, zaměříme se na poslední film, Z pekla štěstí 2, který naznačuje nejaktuálnější tendence v tvorbě Troškova autorského týmu.

„Nová pohádka“ využije všech osvědčených postav přesně podle modelu „Radiátor 2“, ale stejně jako jiná filmová „čísla 2“ ve skutečnosti rozvíjí jinou zápletku i téma. Už expozice dává tušit posun od příběhu typu „zdravý rozum, lidový původ, opravdové kamarádství, prostá, ale pravá láska a moudrost obyčejného člověka zvítězí a budeme se mít všichni dobře“ k pohádce akčního žánru o spolčení a intrikách starých zlých nepřátel proti mladé lásce ochraňované čerty, draky, chůvami a věrnými druhy.

Eufrozína, za taťkovského blábolení otecka krále, rychle krotí nepříjemným jekotem milé a zbabělé čertíky v pekle, ješitného Lucifera lichocením a šmajchlováním. Karle, tvůj Lucifer je toporný a slizký, ale ty zůstáváš božský. Je to tak vzrušující, sám Zlatý slavík čertem, prima nápad, jako když vystřihne z Novot nejmenovaného komika. Na převlékání známých tváří za strašidla či jinou havěť můžete vsadit. Připišme si bod zaručeného úspěchu. A zároveň nám Gottova herecká kreace někoho připomíná, že by byl elegantní aristokratický Lucifer Vladimíra Ráže z Hrátek s čertem předlohou?

Ovšemže „krutá“ Eufrozína kuje své pikle, to nikoho nepřekvapí. Je třeba se jí bát asi jako uječené sekretářky z vedlejší kanceláře. Je prostě děsná, ale může něco provést, tuší divák s uspokojením. A neplete se. My se jenom mezitím na chvilku podíváme do zámku a podzámčí. Bystré střihy patří k celému akčnímu ladění filmu. Body přibývají. Děti jsou na to zvyklé, nedá se nic dělat, doba pokročila a divák nepočká.

Na zámku mají miminko, chudí prarodiče novorozeného kralevice nechají v chalupě vidle vidlema a jdou taky vnuka pozdravit. Zlaté barvy, hudba a zpěv, radost a jas. Ale pozor! Další nepřítel ukazuje drápky. Žárlivá sestra Dora to vmete otevřeně starému otci rovnou do tváře: Co na šťastném páru pořád všichni mají? Kéž by Markýtka i ten její spratek zmizeli ze světa!

Nemůže trvat dlouho a přičiní se o to obě intrikánky. Strašný kníže Brambas, v poněkud chabě démonickém ztvárnění Daniela Hůlky – hrabě Drákula se zřejmě za vzor nehodil a jiný vhodný se nenašel – nezůstane pozadu. Další Zlatý slavík si sice ve filmu na rozdíl od Karla Gotta nezazpívá, ale v každém případě film ozdobí. Jak patrno, o herecký výkon tady nejde, takže bod bude za účast a atraktivní foto na plakátu. Na svého Hůlku se přijde podívat spousta fanynek, o tom není pochyb.

Hrozivý Brambas napadne jakéhosi laskavého panovníka sousední země, a tak mladý král Jan opouští dojemnou mladou královnu a synáčka a ve věrném doprovodu suity prověřených kamarádů rádců jede na pomoc. Starého bezmocného souseda v tom přece nenechá! Tolik učiněno zadost logice příběhu.

„Strejda král“, přesvědčivý popleta Vladimíra Brabce, s dcerou Eufrozínou nějak v pekle uloupí kouzelné boty, co umí přenášet bytosti vzduchem, a hup. Letem, tak nějak jako když letěla čarodějnice v Mrazíkovi, se rychlostí jízdy na kládě z Pyšné princezny octnou na tom božím světě vymáchaní ve vodě uprostřed jezírka. To zajisté pobaví! Hádka za cákání uprostřed žabince nemůže zklamat, a hukot v lítacích botách, byl taky pěkný. Fungovalo to jinde a tady jakbysmet. Stejnou cestou se dostanou do Brambasova vojenského tábora, aby s Brambasem utvořili nepřátelskou koalici.

Poslední scéna, uvádějící všechnu tu šlamastyku, ve které se mladý slibný královský pár ocitá, je díky tajuplné kameře a hudbě Petra Maláska poetická a něžná. Ve zlatavém příšeří se do zámku vlichocuje zlá sestra Dora. Katastrofa na sebe nenechá dlouho čekat. Dítě je ukradeno a vhozeno s košíkem do lesní bystřiny. Motiv z Plaváčka posloužil výborně, i ti nejmenší diváci jsou hned doma: dítě plave, někdo je brzy najde.

Pátrací akce mladé královny, je z jiného soudku. Záběr ze spodu na krasavici cválající na koni s vlajícím ohonem sice připomene Popelku ze Tří oříšků, ale horolezecký výstup na Prachovské skály bez patřičných pomůcek je hodný kteréhokoliv akčního hrdiny. V nouzi nejvyšší dojde i na horor, zlem posedlá sestra Dora s deviantní rozkoší klackem shodí šplhající Markýtku se skály, a tu ona teprve prohlédne. Ale pozdě, padá.

Dora po návratu okamžitě ovládne život na zámku. Puč nepřečká ve službě jenom ta stará hodná chůva, loajální ke králi a královně, a tak jediná musí pryč, jak už to bývá – do blíže neurčeného vyhnanství „ať už tě tady nevidím“.

* * *

Pokud by se zdálo, že už je těch načatých zápletek poněkud moc, rozhodně se mýlíte, to je teprve začátek.

O Markýtku by se bála jen opravdová naivka, zřítila se sice, ale jen do vody a s optimismem sobě vlastním, zalitá sluncem, hledá cestu ze skal, až konečně usne na bílém písčitém břehu modrého jezera, docela jako Libuška Šafránková v Malé mořské víle.

Mezitím povedená skupinka trapných zloduchů vedená Eufrozínou opustí bojiště, kde zanechá zmatené bojovníky za spravedlnost, tj. krále Jana a spol., a vydává se vyzvednout z hnízda dračí vejce, zárodek budoucí zkázy královského páru a jeho loajálního lidu. Tolik k logice příběhu. Výprava, jsouc sledována starostlivou dračí matkou, připomíná běžný začátek „jurských parků“ a jim podobných sci-fi na téma: ambiciózní člověk si zahrává s přírodou, chce vypěstovat předpotopního netvora, a ono se to povede i se všemi následky! Vejce je umístěno do skalní sluje a záměry skupiny jsou neblahé. Nevíme, proč Sabina Laurinová stylizuje svoji princeznu do podoby mršky z filmů 30. let, ale je to tak. Všechno prostě jeden nepochopí a někdy ani dva ne.

Děťátko se samozřejmě neztratí! Čerti, hledající v lese kouzelné létací boty, je vyloví i s košíkem, a kam s ním? Do pekla přece, Lucifer-Gott se docela rozněžní a toho chlapečka si upřímně zamiluje. Proto je můžeme na dlouho opustit, objeví se, až bude třeba. Lidské mládě v péči Lucifera uprostřed pekla je dosti originální myšlenka, jako taková zatím nedozrála… možná ve Štěstí 4.

Zatím se jeho maminka probudila, a světe div se, právě u toho skaliska, kde se vylíhl malý Tyranosaurus! Hned se spřátelí, a když mu Markýtka udělí pár lekcí v létání, je slzička dojetí nad královninou dobrotu rozhodně na místě…

Jejímu muži se však daří hůře. Stará čarodějnice, určitě je to ta samá, co pomohla taky Rusalce k neštěstí, namíchá Doře kýžený lektvar, který způsobí, že Honza na Markýtku zapomene, na synáčka, na kamarády, zkrátka na všechno. Motiv zapomnění je v pohádkách častý, ale není tak snadné jej zinscenovat. Tady Miroslav Šimůnek nepřeskočil laťku Jana Třísky z Radúze a Mahuleny, i když se moc snažil zahrát ubohého panovníka se setmělou myslí.

A Dora, tato osamělá, ale úspěšná potvora, chystá svoji a Janovu svatbu, konečné vítězství.

Kamarádi, které zanechal Honza v lese, když nic netuše spěchal z nevydařené bitvy domů za Markýtkou, zatím jako mimochodem osvobodí chůvu přepadenou loupežníky. Scénku se zlatou rybkou a splněnými přáními prostě pomíjíme z nedostatku času. Ale zlatá rybka by určitě v opravdové pohádce chybět neměla, to ne, a taky kdo by plnil ta přání… A jak se dobrý skutek hned vyplatí! Chůva ví leccos a leccos taky tuší o nastávající nevěstě Doře. Honem všichni do zámku na pomoc mladému králi!

A blíží se finále, všechny konce i začátky se rozpletou jako mávnutím kouzelného proutku. Pohádka je od toho pohádka, že v jejím kouzelném světě je možné úplně cokoliv, alespoň v Troškově pohádce určitě.

Stěžejní bude zjevení samotného Boha Otce v hospodě, kde královi braši zapíjejí i s chůvou svoji poctivě vynaloženou námahu. Náhle se vyloupne z vševidoucího oka jako nic a „prý jde platit“ za skutky zlaté rybky. Reakce hospodského, připomene židovský vtip a pobaví spíše ty starší vděčné diváky, ale zato zaručeně. Stejně jako bodré žerty kamarádů, jejichž představitelé si, zdá se, dobře pamatují na sluhu Vladimíra Menšíka ze Šípkové Růženky. Grüss Gott. Grüss Gott. Zdraví halasně!

Mezitím, za hory za doly, matka dračice si jde pro svého kvílícího potomka. Kontroverzní skupinka nastrčí pro svoji záchranu před jeskyni Markýtku (jak jinak) jako tučné sousto, ale to se (jak jinak) všichni šeredně spletli. Moudrá dračí matka zamrká hlubokým okem a rychle pochopí, kdo je přítel, a kdo ne. Bere Markýtku na záda a… přistává na zámeckém dvoře, právě když vzbouřený lid vedený chůvou a královými přáteli proráží stráže a osvobozuje Honzu. Ještěže starý čert bez problému sfoukne to ošklivé kouzlo a Honza si na všechno rozpomene! Padnou si do náručí a Lucifer jim požehná. Jenom povedená skupina se pitvoří v pekelném kotli, ale nevypadá to s nimi tak zle, do třetího pokračování tam docela dobře vyžijou.

* * *

Co je vlastně nejvýraznějším prvkem Troškova posledního filmu? Pozorný divák si připadá jako na pouti nebo v bazaru. Mirka Spáčilová psala v Mladé frontě Dnes, že filmu chybí příběh. Nejen to. Troškův pohádkový příběh je především snůškou toho nejlíbivějšího, nejosvědčenějšího, už vyzkoušeného a vůbec toho, co stoprocentně zabere. Tvůrci se vpravdě neštítí ničeho. Oslovují dřímající divákovu touhu po třídní spravedlnosti a konci bohaté aristokracie stejně jako levicoví politikové. Připomínají oblíbené postavy, scény, atmosféru a kolorit snad ze všech pohádek, které český divák miluje. Tempo a prostota nebezpečných scén následuje či spíše napodobuje žánr akčních filmů, Troškova pohádka je stejně prosto-duchá, skutečného příběhu prostá a obsahově prázdná. Herci a zpěváci (!) prodávají svůj image a táhnou do kin své diváky, i když mají ve filmu vskutku jen trapné štěky. Příběh nevypráví o ničem, sled scén a akcí je záměrně spočítaný pro pobavení co nejširší vrstvy diváků, kteří si ani nechtějí pamatovat, co bylo na začátku a co na konci, protože stejně jako u akčních filmů na tom nezáleží. Místo zlata pozlátko, laciné cetky, barevné papíry, hlasitá hudba, kolotoče a horské dráhy, napodobeniny originálů a místy i ukradené kousky. Skutečně to připomíná perník s portrétem Karla Gotta, nastříkaným barevňoučkým cukrkandlem. Nic není pravé a návštěvníci poutě to vědí a nakonec si pro to i přišli.

Dobrali jsme se podobného konstatování, jakým tato úvaha nad „pohádkovou“ filmovou tvorbou Zdeňka Tošky začala. Režisér Troška a ostatní spoluautoři a tvůrci vědí velmi přesně, co dělají, a na výsledky mohou být tím pádem oprávněně pyšní. Věnovali jsme reflexi filmových postupů a příčinám jejich úspěchu pouhý zlomek času a úsilí, které témuž věnuje Troškův tým. Petr Novotný uvedl v jednom rozhovoru, že pečlivě sleduje záznamy peoplemetrů ze svých zábavných pořadů a bez milosti škrtá vše, co se neujalo, a násobí to, co u lidí zabírá. Zdeněk Troška to dělá svým způsobem stejně a stejně se mu to vyplácí. A tak mu to přejme. Je to jeho vnímání života a jeho umělecká cesta. Můžeme si jenom položit otázku, jestli se hodí nazývat jeho zaručené kasovní trháky pohádkou.

Natočit kouzelnou pohádku o pravdě a spravedlnosti, nezištné pomoci a střetu dobra se zlem je úkol z jiného světa. Zdeněk Svěrák v rozhovoru pro Pátek Lidových novin vyprávěl, že když ho syn Jan žádá o scénář opravdové pohádky, bojí se, že ho nebude umět napsat, že neví, jak to udělat, aby princezna byla opravdu krásná a my se o ni skutečně báli. Pravá pohádka je totiž tajemné zjevení. Prosté, dějově průhledné příběhy obsahují hlubší sdělení pro lidskou duši a jejich největší kouzlo spočívá v tom, že racionálním výpočtem je nelze odhalit! Nelze je naprogramovat, vykalkulovat ani zneužít. Jakmile se toho „autor moderní doby“ dopustí, přestává být pohádka pohádkou. Stejně jako když se pohádkový hrdina sníží k úkladu a zradě, je neomylným pohádkovým zákonem o vítězství pravdy odsouzen mezi opovrženíhodné postavy a vykázán za hradby království.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku