O tom, že homosexualita má své místo v evropské a světové kultuře, existuje jakési vágní obecné povědomí. Většinou v něm figuruje kratší či delší řada notorických jmen od Platóna k Oscaru Wildovi, představy „tolerantní antiky“, „netolerantního středověku“ a „dekadence“ – ale nic přesnějšího, nic systematičtějšího. Proto je tu svazek Souvislostí s tématem „Homosexualita v kultuře“. V rámci jednoho čísla časopisu nelze podat souvislé dějiny homosexuality v kultuře a je otázkou, zda takové dějiny vůbec mohou existovat. Lze však spustit několik sond, které mohou alespoň naznačit rozlehlost a mnohotvárnost látky, o niž se jedná. Některé sondy hluboko do času, jiné široko do prostoru kolem nás.

První část, nazvaná Z HLUBOKOSTI, chce nejen upozornit na několik postav a témat z dávných staletí, nýbrž také jít cíleně proti zavedeným klišé o antice a středověku.

Na počátku stojí stručný nástin možnosti „homosexuálního čtení“ textu, který stojí na počátku dějin světové literatury: z Eposu o Gilgamešovi v podání německého literárního vědce Wolfganga Poppa.

Řeč pozdního řeckého rétora Maxima z Tyru O erótice je důkazem, že pro antiku milostné vztahy mezi muži představovaly nejen inspiraci, ale také teoretický a morální problém.

Název východokřesťanského liturgického obřadu „adelfopoiésis“ převádíme jako Svátost sbratření. Netvrdíme, jako John Boswell v knize Same-Sex Unions in Premodern Europe (1994), že se dozajista jedná o středověké žehnání „stejnopohlavnímu manželství“. Nehodláme však ani spekulovat (jako Boswellovi pohoršení kritikové, viz Teologický sborník 4/1997), o jaký jiný druh vztahu se přesně jednalo – adopce? posvěcení „pouhého“ přátelství? Necháváme pouze sám text, jeden z desítek řeckých a staroslověnských variantů tohoto dnes již neužívaného obřadu, text podivuhodný a bez svého původního kontextu vskutku tajemný, vyřknout názor, že vztah dvou mužů může být Bohem, Svatou Pannou a světeckými dvojicemi požehnán.

Slovo vzápětí dostane i sám John Boswell, tentokrát jako historik rozkvětu homosexuální (sub)kultury ve městech 11. a 12. století, po němž následovala v následujících stoletích vlna netolerance. Úryvky včetně hojných citací dobové latinské poezie jsme vybrali z knihy Christianity, Social Tolerance and Homosexuality (1980).

Klišé o „VŽDY A VŠUDE netolerantním středověku“ snad definitivně naruší poslední text „z hlubokosti“, ukázky z Knihy o Příteli a Miláčku blahoslaveného Raymunda Lulla. Mystické dílo, jež používá pro lásku křesťana k Bohu metaforu mužské milostné dvojice podle platónského a islámského vzoru, před sto lety do češtiny přeložil a v rukopise zanechal Sigismund Bouška.

Druhá část, nazvaná DO PROSTORU, má podobně dvojjediný cíl jako část první: Předvést několik postav a problémů kultury 20. století a současně ukázat paletu možností současného vědeckého studia homosexuality v kultuře. Postupovat bude nikoli v čase, ale od ukázek bádání o jednotlivých osobnostech a jevech k pokusům o širší pohledy a syntézy.

Dvě postavy novodobých českých dějin pojednávají dva zahraniční bohemisté: Nor Roar Lishaugen zkoumá dílo Jiřího Karáska ze Lvovic, o němž se – opět! – „tak nějak“, vágně, ví, že homosexualitu literárně ztvárňoval, ale konkrétních tematických analýz se dosud nedostává. Frankfurťan Franz Schindler pak odhaluje jednu kapitolu z nenapsaných dějin homosexuality v Čechách - osobnost protagonisty meziválečného emancipačního hnutí Františka Čeřovského.

Jestliže dva muži „zvenčí“ upřeli pohled „dovnitř“, do české kultury, dvě ženy obrátí pohled „zevnitř ven“, do světové kultury: Věra Sokolová začíná svou esej Moje tělo je ona u konkrétní události, loňského pražského festivalu Apriles, ale s pomocí vokabuláře, vlastního americkým „gender studies“ a „queer studies“, dospívá k obecné reflexi „konstruování ženského těla“. Kateřina Kolářová už „ve světě“ rovnou začíná, rekapitulujíc vznik a vývoj lesbického románu a přinášejíc rozhovor s Jeanette Winterson.

Finále patří mužům a syntézám. Z esejistického díla Dominiqua Fernandeze jsme vybrali pasáže, zlehka črtající typologii obrazů homosexuality ve filmu, a na závěr se pokusili o „krok stranou“, o „kritiku kritiky“ ve studii Veselá věda aneb alternativy uvnitř alternativy. Kritický nástin soudobé vědecké rozpravy o homosexualitě.